Nepřítel zvaný parazit

"Parazit (cizopasník) je organizmus, který využívá jiné organismy (hostitele) jako zdroj své potravy i jako stálé nebo dočasné životní prostředí a svému hostiteli tak přímo nebo nepřímo škodí."
(encyklopedický slovník)

Onemocnění vyvolaná cizopasníky nejsou u zvířat a nakonec ani u lidí ničím mimořádným a potýkáme se s nimi samozřejmě i v chovu psů. Přesto jsou velmi často ze strany některých majitelů a chovatelů podceňována a v určitých případech i zcela kategoricky odmítána. Vyslovené podezření, že za potíže psa může být zodpovědný cizopasník, vyvolává občas stejnou odezvu, jako by někdo dotyčného majitele nařknul, že v životě nepoužil zubní kartáček. A tak se někdy majitelům obtížně vysvětluje, že prvotní příčinou kožních problémů jejich psa jsou blechy ("Náš pes tedy určitě blechy nemá a jestli ano, tak je chytil tady u vás!") a zpráva, že u fenky malého plemene způsobila zánět zevního zvukovodu ušní prašivina, vyvolá u její majitelky pochybnosti o odborných schopnostech příslušného veterináře. ("Jak můžete něco tak ošklivého o naší Viktorii říci, vždyť jí pokaždé, když přijdeme zvenku, osprchuji nožičky!") Do určité míry je to pochopitelné. Zmínění majitelé psů o své čtyřnohé přátele něžně pečují. Používají pro ně tu nejlepší kosmetiku, vyhýbají se kontaktům se zanedbanými psy a místům, která lze označit za nečistá. Vývoj a způsob života jednotlivých cizopasníků neznají a neuvědomují si, že i pes držený v čistotě si může nepříjemného "hosta" opatřit. Snad s výjimkou vánočního jmelí (i rostlinná říše má své cizopasníky), není představa žádného parazita nijak příjemná a ti, kteří vyhledávají jako hostitele psa, vzbuzují u většiny lidí pochopitelnou ošklivost. Pro někoho je schůdnější se tvářit, že ošklivá či přímo nechutná záležitost neexistuje, než ji řešit. To nakonec neplatí jen ve vztahu ke psům a jejich parazitům. Zavírat oči před nepříjemnou skutečností umíme i v daleko závažnějších případech. Je ale třeba konstatovat, že většina majitelů má k nežádoucím hostům svého psa daleko rozumnější přístup a velmi potěšující je, že stále více lidí má zájem o preventivní přípravky, že tedy nechtějí řešit problém, až se vyskytne, ale snaží se mu předem zabránit.

"Získali jsme ho od úspěšného zahraničního chovatele a je po výborných rodičích. Štěně ze špičkového chovu jsme si ale představovali trochu jinak. Je sice hezký, ale máme dojem, že se štěnětem jsme si koupili i to, co bychom doma nechtěli. Ten pes nemá blechy, ale blechy mají jeho. A ten trus, hrůza se jen podívat."
(majitelka "importa")

Tříměsíční pes měl blechy, dravčíka, ušní prašivinu, škrkavky a tasemnici.
Určitě nelze očekávat, že běžný majitel bude studovat odbornou literaturu a hledat informace o chorobách, s kterými se jeho pes může potkat. Proč by to také dělal. Vše potřebné mu přece může říci veterinář. Trochu jiné by to mělo být u chovatelů. Jsou do určité míry "odborníky" v oboru kynologie a alespoň znalost základních informací se od nich očekává. Nesou za své odchovy zodpovědnost a jejich přístup k jednotlivým problémům a tedy i k parazitárním onemocněním může mít dopad na celý život z jejich chovu pocházejícího psa nebo feny. Přesto je názor některých chovatelů na otázku cizopasníků mírně řečeno zvláštní. Na tento problém nenaráží jen náš chov, ale setkat se s ním můžeme i v jiných zemích, a to bez ohledu na v místě běžnou úroveň hygieny. Hlavní roli zde nehraje země či město, v kterém chovatel žije, ale jeho osobní přístup. Někdy může být příčinou problémů neznalost nebo neochota si připustit, že i šampión může mít blechy, škrkavky nebo tasemnici. Občas lze slyšet názor, že výskyt parazitů je v chovu psů normální a není důvod se bojem proti nim nějak zvlášť zatěžovat. Potkat je možné i rozdílný přístup ke štěňatům a dospělým psům. Ti první přece půjdou "z domu" a ať se tedy stará nový majitel. Ti druzí tady zůstanou. Budou vidět na výstavách, budou vidět při krytí, musí tedy být v pořádku, ale odčervovat či odblešovat budeme, až štěňata prodáme. Naštěstí se většina chovatelů k parazitům staví úplně jinak. Bojují s nimi na všech frontách a je nutné přiznat, že to nemusí být vždy jednoduché. Záležitost, která se v případě jednoho nebo dvou psů vyřeší poměrně snadno, může představovat ve větším chovu velmi složitý, časově a někdy i finančně náročný problém. Největší škodu cizopasníci páchají u štěňat a mladých jedinců, znepříjemnit život nebo dokonce i značně poškodit organizmus mohou ale u všech věkových kategorií psů. Prostě boj s parazity provází chovatele na každém kroku. Má-li být úspěšný, je třeba vědět, s kým bojujeme, jak náš soupeř žije, jak se rozmnožuje, kde se pes může nakazit, čím právě tento cizopasník škodí a také co na něj platí. Počet původců parazitárních onemocnění je značný, uváděno je číslo přibližující se dvěma stům. Obecně lze rozdělit cizopasníky podle místa, kde u svého hostitele žijí, na cizopasníky vnitřní - endoparazity a cizopasníky zevní - ektoparazity. Mezi endoparazity můžeme mimo jiné najít zástupce červů oblých, červů plochých a prvoků. K ektoparazitům patří např. roztoči a různé druhy hmyzu.

(Z knihy Malá škola pro chovatele psů, která vyšla v nakladatelství DONA)