Historie pekingského palácového psíka

Pekingský palácový psík patří mezi společenská plemena psů a mnohokrát si získal velikou oblibu u králů a šlechty. Svého času byl posvátným zvířetem dvora čínských císařů, pod trestem smrti ho nesměl vlastnit nikdo jiný. Chovali ho příslušníci nejbohatších vrstev, zejména pak v císařském paláci v Pekingu. V době, kdy v Evropě bylo sotva něco známo o systematicky vedené plemenné knize pro chov psů, existovaly již v Pekingu přesné pokyny, jak se mají psi krmit. Potrava se skládala ze žraločích ploutví, slučích jater a kachních prsíček. Byly též vypracovány přesné popisy, jak se mají psi chovat. Od poslední císařské vdovy Cch’-si se zachoval velice květnatý popis palácových psíků.
Císařovna prý dokument sepsala sama a jeho úvod zní: “Perly stékají ze rtů jejího císařského majestátu Cch’-si, císařovny květnaté země Konfucia.” Po tomto úvodu následuje popis psů, který bychom mohli považovat za první “standard” plemene:

“Nechej být lvího psa malého, nechej jej nosit kolem krku vlající plášť důstojnosti, nechej jej rozvinout vlající vlajku přepychu, přes hřbet nechť má bujnou standartu. Nechej jeho tvář býti černou a huňatou jeho hruď, rovné nechť je jeho čelo a nízké jako u císařského boxera, oči velké a svítící, uši jeho nechť jsou posazeny jako plachta válečné džunky, nos jeho nechť je rovný jako u hinduského opičího krále. Nechej jeho přední nohy ohnout, aby se nepřál daleko putovat nebo neopustil okolí císařské. Jeho tělo nechť je jako u lovícího lva, který uchvacuje kořist. Jeho nohy nechť jsou hojně obklopeny srstí, aby byl jeho krok neslyšný a jeho pyšná standarta, ať se rovná chvostu tibetského yaka, který svou bohatostí chrání císařskou jemnost před útokem létajících nepřátel. A jeho barvu nechť nosí barvu lva, žluť zlatou, nošen v rukávu žlutého hávu, nebo v barvě červeného medvěda nebo pruhovaný jako drak, aby se ke každému hávu z komory císařovny hodil nějaký pes. Nechej ho uctívat své předky a nosit ho dary na psí hřbitov v zakázaném městě pokaždé, když je měsíc v novu. Nechť se chová tak důstojně, jako vévodkyně, nechť se naučí ihned pokousat cizí ďábly. Ve dnech nemoci má být mazán mastmi, vyčištěným tukem ze sněžného leoparda a k pití mu dávej drozdí vejce plné šťávy z horské byliny rozetřené se třemi špetkami z rohu nosorožce a nasaď mu pijavice. Takový zůstane, ale když pojde, pomni, že ani člověk není nesmrtelný - a zemřít musíš i ty!“

Evropané, kteří se o těchto slavných psících dozvěděli, si velmi přáli moci si jednoho do Evropy přivézt. S čínskou zdvořilostí, bylo takové přání občas splněno, ale alespoň se to tvrdí - žádný z těchto psů nikdy cestu nepřežil. Skleněné a bambusové střepiny, které dostal do posledního jídla, se postaraly o to, aby se žádný pes nedostal do cizích rukou. Až za války Číny proti západním mocnostem v roce 1860 se podařilo zachránit Angličanům v císařském paláci pět palácových psíků před smrtí, a ti se stali základem pro pozdější evropský chov pekinézů. Jeden z těchto pěti psů, fenka “Looty” byla po uhynutí vycpána a vycpaný preparát je k vidění ještě dnes v přírodovědeckém muzeu v Londýně. Chov pekinézů se v Anglii zdárně rozvíjel a již kolem roku 1900 se rozšířili po celé Evropě. Dnes si pekingského palácového psíka může dovolit každý, kdo má vytříbený vkus a smysl pro tajemné kouzlo tohoto mimořádného zvířátka.
V dnešním standardu pro plemeno “pekingský palácový psík” je: malý, dobře vyvážený, robustní pes, důstojného chování. Je lvího zjevu, s čilým a inteligentním výrazem. Nebojácný, oddaný, ani plachý, ani agresivní. Jeho hlava je veliká, široká, s větší šířkou než výškou, lebka je plochá mezi ušima. Nos je krátký a široký, nosní otvory veliké, otevřené a černé. Nos je překryt velkou vráskou. Nesmí být vidět zuby ani jazyk. Pekinéz je krátký pes, se širokým hrudníkem, má pomalý, valivý chod, důstojné pádlování. Dlouhé osrstění po celém těle, rovné, s bohatou hřívou a hustou podsadou. Zbarvení je povoleno jakékoliv, s výjimkou játrově hnědé a albinismu. Jeho ideální hmotnost je u psů do 5 kg a u fen do 5,5 kg. Psi mají vypadat malí, ale při zvednutí musí být překvapivě těžcí.
Pekinéz ke svému životu potřebuje především lásku, kterou vděčně oplácí. Je to velice milé, hravé a hlavně milující stvoření, které si dokáže podmanit snad každého. Já sama chovám toto plemeno od roku 1989.