Kavkazský pastevecký pes (Kavkazský ovčák)

O původu kavkazského ovčáka se bohužel nezachovaly žádné přímé důkazy, ale jedná se o jedno z mála plemen, u kterého není těžké se dovtípit, jak a kde vzniklo. 

Původ plemene

Je to plemeno zcela původní, s typicky samostatným jednáním, tedy jak se také jinak říká -- jedná se o plemeno přírodní. Nevznikl ze žádného existujícího plemene či křížením určitých plemen a prokazatelně existuje minimálně 600 let. Jeho povahové vlastnosti a exteriér se s přispěním jisté izolace a specifického využití velice rychle ustálili. Od počátku se jeho chov, i když se o chov jako takový ještě nejednalo, soustředil v oblastech mezi Kaspickým a Černým mořem, dále pak v pohoří a podhůří Kavkazu. Po celou svou existenci byl používán ke střežení a obraně stád ovcí zejména před vlky a zloději, posléze také k hlídání majetku a své “lidské smečky”. Toto poslání si udržel doposud.

V počátcích se v chovu uplatnili pouze nejsilnější, nejodvážnější, nejostřejší, ba přímo nejagresivnější jedinci. Exteriér byl v chovu kavkazského ovčáka až druhořadý. V rusky mluvících zemích, v místech kde je toto plemeno ke střežení obrovských stád ovcí doposud využíváno, selekce takto směrovaná nadále trvá. Do západní Evropy se kavkazští ovčáci poprvé dostali v roce 1969, a to nejdříve do bývalé NDR. Přesto poprvé zde byli vystaveni až v roce 1977 - v Kolíně nad Rýnem. Do naši země byl první kavkazský ovčák, lépe řečeno přímo chovný pár - pes Finn von Gräuen Räuber a fena Dunja von Gräuen Räuber, importován v roce 1980 z tehdejší NDR Jiřinou Řapkovou z Rokycan (v té době chovatelkou bobtailů). V roce 1983 byl od tohoto páru odchován první vrh kavkazských ovčáků na našem uzení, v chovatelské stanici “Ohrožený Ranch”.

V roce 1999 Českomoravská kynologická unie schválila změnu názvu tohoto plemene a z “kavkazského ovčáka” se v mžiku stal “Kavkazský pastevecký pes”. Bylo to údajně proto, že se nejedná o ovčáckého psa, nýbrž psa pasteveckého, (snaha psy jednoznačně rozškatulkovat). Přesto je nasnadě, zda tato změna byla správná, neboť směrodatný by měl být především název přeložený “z mateřštiny”, který zní “kavkazskaja ovčarka”, tedy kavkazský ovčák.

Povaha

Povaha je to, co je na kavkazákovi považováno za nejcennější. Je to silný, impozantní pes, bez známek hysterie a vždy s výraznou obrannou reakcí. Od přírody je ostrý a nedůvěřivý k cizím lidem. Jeho ostrost se nesmí nikdy dostat mimo kontrolu svého pána. Přesto většina jedinců tohoto plemene bývá tolerantní až kamarádská i k lidem, kteří k jejich rodině pravidelně docházejí na přátelské návštěvy. Pokud si děti hrají příliš divoce s jinými (cizími) dětmi, může se stát, že je bude chtít chránit. Majitel kavkazského ovčáka tedy rozhodně musí být zodpovědný a rozumný člověk, připraven pochopit “životní styl kavkazáků”.
Jedná se o skromného až uzavřeného psa, naprosto samostatného a sebejistého. Přímo by se dalo říci, že je doslova sebevědomí samo. Nesnese nespravedlnost. Je nezávislý a spoléhá jen sám na sebe. Má bleskurychlé reakce a vlastní uvažování. Psi se špatnou socializací se nezřídka v cizím prostředí necítí dobře a chovají se nejistě nebo naopak ostře.
V každém případě to není pes do rukou lidí, kteří se chtějí předvádět či jsou bez morálky. Každopádně majitel kavkazského ovčáka si musí být jist sám sebou, a to jak fyzicky, tak duševně. Kavkazák potřebuje majitele, který bude respektovat jeho a on zase na oplátku svého pána. Toto tajuplné plemeno může vlastnit pouze člověk, který chápe jeho tak trochu umíněnou, přírodní a hrdou povahu.
Vůči rodině je velmi citlivý a pozorný (pokud přístup rodiny k němu je správný). Svou rodinu má moc rád, ale potřebuje důslednou, avšak i láskyplnou výchovu, s jasně danými pravidly a správně rozdělenou hierarchii “podřízenosti a nadřízenosti” v rodině. Musí se také naučit respektovat rozhodnutí a požadavky lidských členů “smečky”. Právě respekt psa ke všem členům rodiny občas bývá u dominantnějších jedinců problémem.

Výchova a výcvik

Toto plemeno nepotřebuje dlouhé procházky a může si jej pořídit člověk poměrně zaměstnaný, který potřebuje psa, jenž bude hlídat majetek a rodinu v jeho přítomnosti i nepřítomnosti, aniž by potřeboval výcvik v obraně. Jeho socializace a výchova však nesmí být v žádném případě zanedbána. Ze štěňat, kterým se tohoto v dostatečné míře nedostalo, vyrostou psi nepřiměřeně reagující na okolí. Mohou být buď velmi lekaví nebo naopak agresivní, v nejhorším případě obojí! Je nevyhnutelné, aby štěně získalo spoustu dobrých zkušeností jak s cizími lidmi, tak se psy.
Štěňata jsou většinou ke všemu cizímu a v každém neznámém prostředí nedůvěřivá. I když jsou některé povahové vlastnosti psa dědičného založení, výchovou lze mnohé formovat do “správného směru”, neboť stejně jako každé štěně je i malý kavkazák vnímavý a do určité míry tvárný. Štěně bezpodmínečně musí pochopit co je správné a co nikoliv, a je ho nutné důsledně, a tedy bez velkých kompromisů vychovávat.

Kavkazák pro plnohodnotný život s rodinou potřebuje jasně stanovená pravidla. Určete předem co smí a nesmí, ale také na tato pravidla nezapomínejte. Tímto upevníte harmonii ve vztazích psa s rodinou a předejdete možným problémům v soužití. Vztah psa k celé své rodině musí být založen na vzájemné důvěře. Na jedné straně by se dalo konstatovat, že kavkazský ovčák se nechá vychovat jen natolik, kolik sám uzná za vhodné, ale na straně druhé, ač působí nepřítomně, sleduje každý pohyb a gesto svého pána a čeká na pokyn, aby jej mohl následovat. První “vzdory” přicházejí většinou již u mladého psa, dalo by se říci ještě u štěněte, asi ve věku pěti měsíců. U velmi dominantních jedinců je “protest, vzdorovitost a zkouška odvahy jeho pána” běžná již ve třech měsících věku psa. Přesto je takřka paradoxním pravidlem, že čím je malé štěně zdrženlivější, tím lepší z něj bude hlídač.

S výchovou a lehčím stupněm výcviku je nutné začít včas, neboť štěňata jsou učenlivá a ještě oplývají snahou spolupracovat - hrát si. Dospívající a dospělý pes se na výcvik dívá již “jinak”. Výcvik a výchova potřebují tolik omílanou důslednost, trpělivost, a dalo by se říci i jistou zkušenost ze strany majitele. Kavkazský ovčák není zrovna určen začátečníkům, přesto i člověk bez přímých zkušeností, klidný, pevný, konsekventní, s vrozenou autoritou a se značnými teoretickými znalostmi o potřebách a chování psů, z něj vychová velice příjemného společníka a člena rodiny. Výchova a výcvik díky samostatnosti kavkazáka není nic jednoduchého. Nesnese dril ani stálé opakování jednoho cviku. Potřebuje klidný, ba přímo laskavý přístup a vedení. Je nutné neustále jednat s rozvahou. Nesmíte se nikdy nechat unést emocemi. Šetřete tresty, aby se z malého kavkazáčka nestal couvající či naopak agresivní uzlíček nervů. Většinou postačí správně zvolený tón hlasu a pes ihned chápe, co tím myslíte.
Někteří jedinci jsou sice schopni časem splnit některou ze zkoušek z výkonu (např. ZOP, ZPU1, BH, ale i ZM či ZVV1), avšak potřebují výrazně osobitý přístup ve vedení a individuální rozvržení výcviku. Je totiž psem, který nechápe, proč musí oběhnout všechny makety na revíru, když ví, že figurant je na té poslední, proč musí skákat přes překážku, když se dá tak jednoduše obejít, proč štěkat na člověka, který jeho pána neohrožuje, či proč kousat utíkajícího člověka, která jej neohrožuje, ani se nenachází v jeho teritoriu… Zde totiž promlouvá jeho samostatné rozhodování o účinnosti každého jeho pohybu a činu. Navíc cviky neprovádí bleskurychle a aportování nemá zrovna v oblibě. Zkrátka sportovní kynologie puntičkářsky lpící na detailech v provedení jednotlivých cviků není pro kavkazského ovčáka vhodná. “Není to v něm”. Navíc se nabízí otázka, zda je vhodné cvičit kavkazského ovčáka v obraně. Na to však existují dva zcela protichůdné názory. Jeden říká ano, aby se jeho ostrost dostala pod kontrolu, druhý důrazně říká ne a je přesvědčen, že výcvik v obraně akorát psa více popudí proti člověku. Kavkazák totiž vše bere až příliš vážně. Každopádně bez zkušeností a citu pro povahu je těžké dostat u kavkazského ovčáka vybuzenou ostrost pod kontrolu, na druhou stranu je možné konstatovat, že po vhodném výcviku jsou pes i jeho majitel vyrovnanější, neboť jsou si vědomi svých možností.
Avšak i razance proti lidem, a to nejen při hlídání, je ovlivněna mírou kontaktu s lidmi v mladém věku. Při častém kontaktu s cizími lidmi se stane poměrně přátelským a klidným v stereotypních situacích. Bude-li však žít na samotě pouze se svou rodinou, bude k cizím abnormálně ostražitý a připraven ihned cokoliv neznámého zneškodnit, zároveň však bude problematičtější při styku s lidmi i v jiném prostředí, neboť většinou nepřiměřeně hodnotí situace z neznalosti stavu věcí. Proto jsou daleko lepšími hlídači psi, kteří znají spoustu lidí a situací, neboť takoví jedinci se soustředí na svůj úkol a ne na nejistotu z lidí či nastalých situací. Kavkazák má hlídání takříkajíc “v krvi”.

Je nekompromisním a spolehlivým hlídačem rozsáhlých objektů, ať se jedná o zahradu, továrnu, autosalon či vrakoviště. Pozemek, který hlídá, však musí být bezpodmínečně dobře oplocen. Pes si zde najde místo, odkud má po svém teritoriu nejlepší rozhled, a tam tráví většinu dne. Nezřídka se k večeru proběhne přes střed svého území a demonstrativně zaštěká, aby bylo všem jasné, kdo “tady hlídá”.V drtivé většině nemohou být kavkazští ovčáci drženi ve smečce. Většinou se tolerují, často spolu vyloženě kamarádí dva jedinci, kteří vzájemně uznávají jednotlivé postavení ve smečce, ale jen opravdu výjimečně se snesou tři či více jedinců tohoto plemene. Právě postavení ve smečce bývá velkým problémem při soužití více jedinců najednou. Mimoto každý kavkazský ovčák potřebuje cítit “co je jeho” - o co má pečovat a hlídat, a také že je potřebný. V cizím prostředí se většinou s jinými psy tolerují (pokud se nejedná o příliš dominantní jedince), ale ve svém teritoriu vidí v každém jiném psovi nesnesitelnou konkurenci.

Standard

První oficiální standard vznikl až v roce 1985. Na první pohled je rozdíl mezi psem a fenou výrazný. Psi dosahují min. 65 cm v kohoutku a feny min. 62 cm. Jeho hlava má připomínat hlavu medvěda - široká, masivní, ve tvaru širokého klínu jak při pohledu z boku tak ze shora a se silně vyvinutými líci. Přechod od čela k tlamě je velice pozvolný. Čelo je široké, ploché a s lehkou čelní brázdou, tlama o něco kratší než-li část lebeční. Nosní houba je černá, avšak u velmi světle zbarvených jedinců může být také zbarvena hnědě. Chrup musí být silný a nůžkový. Oči jsou tmavé, středně velké, oválného tvaru, poměrně hluboko vsazené, uši vysoko nasazené a svěšené, ve své domovině jsou mu pro jeho bezpečnost krátce kupírovány. Krk není nesen příliš vysoko, je poměrně krátký a silný. Hřbet je rovný a velmi široký, hruď taktéž široká, hluboká a hrudník dosahuje minimálně k loktům. Břicho je pouze mírně vtažené. Hrudní i pánevní končetiny jsou jen tupě zaúhleny. Ocas je vysoko nasazený. Je-li nesen svěšeně, dosahuje k patnímu kloubu, může však být i srpovitý, háčkující či s kroužkem na konci. Kupírovaný ocas je přípustný. Srst je rovná, hustá, hrubá, se silně vyvinutou podsadou. Na hlavě a přední straně končetin je krátká a zcela přiléhavá. Na ostatních částech těla může být buď dlouhá s prodlouženou krycí srstí, velmi hustou a dlouhou srstí na krku (hřívou), na stehnech tvořící “kalhoty”, a také velmi hustě a dlouze je osrstěn ocas. Nebo může být naopak po celém těle krátká. V neposlední řadě existuje tzv. přechodný typ srsti, kdy je srst mírně delší, avšak neutváří hřívu, ani nemá dlouhou srst na ocase a stehnech. Barva srsti kavkazáků je různá: všechny odstíny plavé, slámově žlutá, rezavá, šedá, žíhaná… Zbarvení však může být také strakaté či tečkované.
Má velmi hustou podsadu a právě to zapříčiňuje velkou intenzitu línání. V období línání se uvolňuje opravdu velké množství srsti a je vhodné každodenní pročesávání. Srst vypadává (líná) postupně, odspodu nahoru, tedy od břicha směrem ke hřbetu. K česání srsti je zapotřebí hřeben s dostatečně dlouhými a ne příliš hustými zuby. Mimo období línání, které trvá jen několik málo týdnů, postačí překartáčování obyčejným kartáčem, asi jednou za 2 - 3 týdny.
Velmi dobře snáší jakékoliv klimatické podmínky, i když by jistě rád vyměnil léto za zimu. Je houževnatý, nenáročný, naprosto odolný vůči sychravému počasí, krutým mrazům, či silnému větru. Na jeho výkonnosti neuberou ani třicetistupňová vedra. Spokojí se s obyčejnou boudou bez zateplení nebo s přístřeškem umístněným na suchém místě. Většinou totiž dobrovolně boudu neobývá, a dalo by se říci, že s oblibou leží hodiny na sněhu a pozoruje okolí.
Chov se potýká s dysplazií kyčelních kloubů, jako je tomu i u ostatních velkých a mohutných plemen. Rentgen však není povinný. Každopádně zrentgenovaní jedinci s pozitivním výsledkem nejsou vyřazováni z chovu, ale výsledky jsou pečlivě zaznamenávány, zkoumány a je k ním přihlíženo při výběru partnera při krytí.

Velmi děkuji za dohled nad pravdivostí uvedeného textu Michalovi Burianovi, chov.st.”Erudit” (Obříství 6, 277 42, 777 947 259) a Petrovi Durcovi, (Rybná 14, Pernink). Většina průvodních fotografií vystihuje psy z chov. stanice “Erudit”.