Zkušenosti s chovem Axolotla mexického

Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum) je snad nejoblíbenější a nejčastěji chovaný ocasatý obojživelník nejen u nás, ale skoro v celé Evropě. Chovají ho jak začátečníci, tak zkušení teraristé.
První dva axolotly, které jsem zakoupil v roce 1999 v zoo -- prodejně v Olomouci jsem umístil do 25 litrového akvária, na dno nádrže jsem dal hrubozrnný štěrk a dva břidlicové kameny. Axolotli měřili asi 13 cm. O tyto jedince jsem však později přišel, když jsem akvárium umístil k oknu a letní slunce ohřálo vodu natolik, že se v ní axolotli doslova “uvařili”. Tímto bych chtěl upozornit všechny začínající chovatele obojživelníků, aby nedávali své svěřence na přímé letní slunce na balkón nebo za okno!
Později jsem si nechal poslat tři kusy axolotlů z Jeseníku ve velikosti asi 8 cm. Dva kusy byly albíni, třetí byl přírodně zbarvený jedinec. Pohlaví nebylo ještě patrné.
Tito obojživelníci se vyskytují v Mexiku ve dvou vysokohorských jezerech a celý svůj život tráví jako larvy a jako pohlavně dospělí se v larválním stádiu i množí (neotenie). Já sám jsem je chtěl přinutit k metamorfóze co možná nejpřirozenější cestou. Larvy jsem umístil do akvária, které nebylo nijak zařízené a řádně jsem je krmil až dorostly do 12 cm (bohatá strava zvyšuje šanci na přeměnu). Pak jsem postupně snižoval hladinu vody až na pouhé 2 cm. Poté jsem zvířata přemístil do předem připravené nádrže, do které jsem nasypal směs zeminy a písku a uprostřed vytvořil prohlubeň hlubokou maximálně 2 cm a širokou asi 13 cm. Vodu jsem napustil tak, aby byla jen v prohlubni a zbytek terária byla souš.
Všichni tři axolotli se usadili v prohlubni s vodou. Protože byli nuceni pohybovat se v tak malém prostoru a jejich kůže byla neustále ve styku se vzduchem, brzy se začaly projevovat první známky přeměny z larvy na suchozemského mloka (snížení ocasního lemu). Axolotlům jsem zkusil podávat dešťovky, ale v té době potravu odmítali, což je obvyklé u všech obojživelníků v době metamorfózy. O pět týdnů později byly již patrné větší změny. Kůže albínů byla celkově tmavší a všichni tři axolotli měli zkrácené žábry. Přeměna v té době probíhala velmi pomalu. K tmavšímu zbarvení a zkracování žáber se přidalo ještě zřetelnější vystoupnutí očí a celkové zmenšení těla. Čtyři měsíce od prvních příznaků přeměny jsem našel jednoho albína (v té době byl již tmavší) mrtvého. Proto jsem zbylé dva přendal do nové, vydezinfikované ubikace naplněné vlhkým vermikulitem. Ani to však nepomohlo a oba dva do dvou týdnů zahynuli. Bohužel se mi přesně nepodařilo zjistit příčinu úhynu. Pravděpodobně měl první axolotl nějakou oděrku na kůži, do které dostal infekci a asi nakazil zbylé dva. Myslím, že nebýt úhynu, brzy by dosáhli úplné přeměny v suchozemské živočichy, protože v té době měli jen nepatrné zbytky žáber a téměř vstřebaný ocasní lem. To byla další zkušenost, larvy obojživelníků prodělávající přeměnu jsou nejspíš náchylnější na různé vnější vlivy a proto je asi nutné dodržet téměř “sterilní” podmínky, což v mém případě zpočátku nebylo (zemina). Taky nutno podotknout, že axolotli od počátku proměny nepřijímali potravu, což je jistě velice oslabilo a napomohlo k jejich infekci a později úhynu.
Po nějakém čase jsem zakoupil dospělý pár axolotlů. Samice měřila cca 21 cm, byla celkově světle šedé barvy s malými černými skvrnami. Již od zakoupení měla vykousnutou zadní část ocasního lemu, která jí nikdy nedorostla. Samec měřil asi 20 cm, měl tmavě šedohnědou barvu s tmavými skvrnami, které byly větší než u samice. Když jsem je kupoval, samec měl vypouklé levé oko, nejspíš ho poranila samice. Proto jsem je rozdělil do dvou elementek. Když se mu oko po třech týdnech zahojilo, přendal jsem oba jedince do akvária jen s plovoucími rostlinami. Asi po dvou měsících chovu, kdy byli krmeni žížalami, moučnými červy a kousky hovězího masa se na jejich kůži objevily bílé vystouplé skvrny, které se daly setřít špejlí. Rozhodl jsem se je přemístit do chladničky, kde jsem je ponechal tři měsíce při teplotě 4 °C. Když jsem je přendal do akvária, po bílých skvrnách nebylo památky.

7. prosince, asi čtrnáct dní po přezimování začali být axolotli neklidní, nervózně plavali po nádrži, samec měl zvětšenou kloaku a stále vrtěl ocasem před samičkou, pak nakladl několik kusů spermatoforů, které samice nasála do kloaky. Po třech dnech jsem v nádrži našel 50 kusů vajíček, které jsem přendal do malé elementky s teplotou vody 20 °C. Další den jsem našel 96 nových vajíček. První larvy se začaly líhnout devátý den a poslední do šestnáctého dne. Larvy jsem začal krmit třetí den (když ztratily žloutkový váček) mikrami. Sedmý den jsem je již krmil sekanými nítěnkami, přesto jsem do dvou týdnů ztratil dvacet sedm pulců a do jednoho měsíce se počet zredukoval na pouhých 53 kusů. V té době u nich byly velké velikostní rozdíly. Proto jsem 43 kusů přemístil do zahradního rybníčku a nechal je v přírodních podmínkách, kde si tolik nekonkurovali v potravě. Zbylých deset jsem rozdělil do lahví a krmil samostatně nitěnkami. Od velikosti 13 cm jsem všech deset kusů přemístil do terária, kde podíl vody a souše byl 1:1, později 1:3. Axolotlům jsem postupně ubíral vodu a ti se taky začali přeměňovat. První jedinec poprvé svlékl pokožku po šesti měsících a poslední po devíti, čtyři axolotli nepřežili. Suchozemští mloci byli celkově černé barvy s šedým až tmavě modrým nádechem a po celém těle měli malé mléčně bílé skvrny, břicho bylo šedivé s tmavším mramorováním.
Terestričtí jedinci potřebují velkou vlhkost v teráriu, kterou dosáhneme každodenním rosením. Protože jsem od září nemohl toto rosení zajistit, rozhodl jsem se axolotly přemístit do venkovního “výběhu”. K tomu jsem využil tu část zahrady, kde z jižní strany byla zeď a vedle ní hustý porost rybízu. To bylo vhodné místo na vybudování venkovního terária, kde nesvítí příliš slunce.
Nejdříve jsem zde vykopal díru do hloubky 60 cm, šířky a délky 100 cm, prostor vyložil jemným pletivem (proti úniku zvířat) na dně i po stranách a pak ji zasypal zeminou a oplotil hliníkovými deskami do výšky 30 cm. Protože jsem chtěl axolotly venku i zimovat, musel jsem jim zajistit “doupě” tak hluboko, aby v zimě neumrzli. Do výběhu jsem vysadil domácí myš, která si vyhrabala noru dost hlubokou, aby v ní axolotli mohli přezimovat. Myš jsem po čtrnácti dnech odchytil a do výběhu umístil dekoraci - několik velkých kamenů, kořen, mech, dřevo, dostatečně velkou misku s vodou. Pak jsem tam vypustil všech šest terestrických axolotlů. Axolotli si zalezli pod kameny a hlavně pod kořen, který je částečně zasypán. Axolotli tak mají přírodní podmínky a chovateli odpadá starost o krmení. Jemné pletivo totiž brání úniku axolotlů, ale nebrání přístupu žížal a malého hmyzu. Samozřejmě jim do výběhu nějakou tu žížalu občas přihodím. V polovině října jsem nenašel ani jednoho axolotla pod žádným kamenem ani pod kořenem, všichni nejspíš zalezli do nory, kde přezimují. Nikde jsem nesehnal informace nebo zkušenosti chovatelů s tímto způsobem celoročního chovu, a tak jsem zvědavý jestli se osvědčí.
Tohoto zajímavého, u nás lehce dostupného ocasatého obojživelníka, mohu doporučit všem, kteří si chtějí pořídit netradiční akvárium, protože chov axolotla je velice nenáročný. Stačí jen skleněná nádrž přiměřené velikosti, třeba i nijak nezařízená a výměna vody jednou až dvakrát týdně. Pokud máte výkonný filtr, můžete si akvárium kompletně zařídit - štěrk, kameny a hlavně plovoucí rostliny, na kterých mohou axolotli odpočívat. Axolotly je vhodné zimovat, stačí je dát do menší nádrže s vodou a strčit do spodní části chladničky nebo třeba do sklepa na 3 - 4 měsíce. Můžete si být téměř jisti, že se vám axolotli po takovém “zimním spánku” rychle rozmnoží - a to přece potěší každého chovatele!

text a kresba: Filip Šiffner

Poznámka redakce:
Autor se pokouší o metamorfózu axolotlů “co nejpřirozenější cestou”. Bohužel přirozené je pro axolotly právě larvální stádium. Proto není možné převádět zvířata takovýmto způsobem a nutit je, jak sám autor uvádí, k čtyřměsíčnímu půstu. Ten by byl přirozený pouze při zimování. Už samotné odmítání potravy ukazuje, jak nepřirozené prostředí jim chovatel vytvořil. Obávám se, že je doslova umořil neodborným způsobem chovu a dlouhodobým strádáním. Vždyť laboratorně (hormonálně) vyprovokovaná přeměna trvá u tohoto druhu 10 - 20 dní. Ani sterilní podmínky by chudáky axolotly v uváděném případě nezachránily, nehledě k faktu, že sterilní a co nejpřirozenější jsou dva diametrálně odlišné pojmy.
K pokusům s uměle navozenou metamorfózou Ambystom je nutné dodat, že změnou teploty a výšky hladiny je možné proměnu vyprovokovat, jak dokázala už v roce 1885 M. Chauvinová ve Freiburgu. Obecně lze říci, že za vyšší teploty a větší koncentrace jódu ve vodě dochází k metamorfóze. Nikdy by však podobné experimenty neměly ospravedlňovat trápení zvířat.