Hrabe, hrabe a hrabe …

Jestli si někdo myslí, že psi hrabou výhradně proto, že chtějí dostihnout myš nebo krtka, velice se mýlí. Pes může hrabat nejen na poli či na zahradě, ale také v hromadě písku či štěrku, v květináči a rozsypané hlíně či dokonce na koberci, na linoleu, apod.. I když se nám to může zdát divné, je hrabání pro psa něčím zcela normálním.
Důvodů může být několik:
1. Vidí za tím zábavu – mohou tak potlačovat stesk či nudu.
2. Zahrabávají jídlo.
3. Snaží se někam dostat – či utéct.
4. Chtějí se v horkých dnech chladit nebo se válet v prachu.
5. Je to v nich – byli k lovení po desetiletí šlechtěni a geny přetrvaly.
Pokud chceme psovi zamezit v hrabání, prvně musíme zjistit proč to dělá a tímto směrem se pokusit psa hrabání odnaučit nebo alespoň omezit. Zcela odnaučit psa hrabání je takřka nemožné. Může se totiž velmi snadno stát, že bude hrabat pouze v naši nepřítomnosti.

Nuda
Jestliže pes hrabe z důvodu nudy, je třeba přidat psovi práci a zábavu. To však znamená i sobě, protože takový pes se jinak bavit nechce a z našeho pohledu smysluplně pracovat sám od sebe také nezačne. Proto hledejte jakýkoliv způsob, jak psa zaměstnat. Obohaťte procházky, sportujte se psem … Zpočátku velmi náročné, posléze však velmi přínosné je naučit psa aportovat. Poté totiž můžete psovi nejen dlouhé minuty, ne-li hodiny házet míčky či jiné zajímavé předměty, ale také ho můžete naučit spoustu her, aniž byste dlouhou dobu opustili křeslo a právě probíhající televizní seriál. Výborné je třeba hledání míčků schovaných po celém bytě nebo donášení jednotlivých předmětů, které mají každý svůj název a pes ví, co má donést. Stačí tedy dvě věci: zpestřit psovi život a věnovat mu více času. Proto jste si ho přeci pořídili …
Někteří psi rádi hrabou stále na jednom a tomtéž místě. Pokud se ještě nejedná o zlozvyk přerostlý „mimo kontrolu psa“, můžete tomu zamezit tak, že na dané místo dáte velkou betonovou kostku – dlaždici (nebo velký placatý kámen či rozměrný kus betonu) a přihrnete to hlínou. Jakmile pes zjistí, že hrabání nepomáhá, přestane s tím.
Je-li ta možnost, a máte-li velmi „hrabavého psa“, pak oploťte tu část zahrady, kterou chcete před hrabáním uchránit. Stačí jen nízký, několik desítek centimetrů vysoký plůtek, který by i psovi opticky rozdělil zahradu na přístupnou a nepřístupnou část. Ovšem doporučuji přísně dohlížet od počátku na to, aby pes do ohraničené části nechodil. Případně jen ve vaší přítomnosti, ale i tak musíte několik týdnů dohlížet skrytě na to, aby nepřípustnou zónu neporušil. I kdyby to mělo znamenat noční zavírání do kotce. Určitou část zahrady můžete také chránit elektrických ohradníkem v nízké výšce. Psovi neublíží, jde spíše o to, že se při prvním kontaktu elektrického výboje lekne a již nemá chuť vícekrát jít tam, kde není vítán. Oplocení plotem nebo elektrickým ohradníkem můžete také udělat naopak. Ne chránit zahradu oplocením před psem, ale vybudováním velkého výběhu pro psa. Vymezit prostor jeho a váš - typické zahrady bez zemních dun.
Pokud pes vyhrabává rostliny, můžete použít sprej s odpuzovačem (lze zakoupit v prodejnách s potřebami pro psy) nebo jinak nevábným zápachem. Můžete vyzkoušet třeba ocet. Jen nezapomeňte, že tyto přípravky zpravidla smyje déšť, proto je zapotřebí aplikaci často opakovat, a že některé rostliny nemusí tyto látky mít zrovna v oblibě. Vyhrabáváním rostlin se většinou baví jen mladí psi, proto vás můžu uklidnit – je dost pravděpodobné, že v dospělosti s tím váš pes přestane …
Pokud se váš pes hrabáním baví, a dělá tak i v parcích a na veřejných místech u laviček apod., buďte ohleduplní a zvažte, je-li toto místo pro hrabání vhodné. Když je trávník udržovaný nebo chystá-li se pes hrabat v záhonku, nedovolte mu to. Popojděte dále, kde již díry nebudou vadit kolemjdoucím, zahradníkům, sekačce, ani lidem, co se chtějí kochat hezky udržovanou zelení.

Myškování a vyhrabávání hrabošů
Myškování či lovení hrabošů a jejich vyhrabávání z děr lze přiřadit k chování z nudy, ale také k chování instinktivnímu, kdy se jedná o psa lovce. Typické myškování je hlava skloněná dolů, hřbet do oblouku, upřený pohled na kořist a výskok nahoru, buď postavením se na zadní a poté prudké dopadnutí předními tlapami na potřebné místo anebo mrštné vyskočení všemi čtyřmi končetinami nahoru a zase všemi čtyřmi končetinami (někdy dříve předními a posléze zadními) dopadutí přesně na místo, kde se pohybuje hlodavec. Myškování možná nelze úplně zařadit do hrabání, ale má k němu velmi blízko, protože je zde touha po ulovení hraboše. Někteří psi dokážou bez hnutí několik minut stát u myší díry či pomalu rostoucího krtičince, jen aby mohli hraboše ulovit. Někdy je touha po ulovení myši tak velká, že se pes jednoduše rozhodne, že půjde milé myšce naproti a hurá do hrabání. Nejdříve rozšíří jednu díru, poté druhou, pak je přesvědčen, že v této třetí díře se k myši už dozajista dostane …
Sklony k hrabání – lovení kořisti mají některá plemena větší, jiná menší. Největšími „zlatokopy“ jsou jezevčíci, teriéři, retrívři a některá ovčácká plemena.

Stres a strach
Zamezit psovi v hrabání, je-li ve stresu, je nemožné, pokud stres neodstraníme. Jedinou možností, jinou než nejdříve zamezit stresu z odloučení, ze změny bydliště apod. je zavírání psa do kotce nebo jedná-li se o byt, tak do odkládací klece. Na stres a strach většinou zabírá postupné a nenásilné přivykání na změnu, věnování více pozornosti psovi v každé možné době a více zaměstnání. Nezřídka pomůže více zajímavých hraček, velké telecí kosti a také nošené staré oblečení svého pána, na které si může pes lehnout a být tak nějak „blíže“ ke svému milému pánovi. Odstraňte tedy strach, stres a nudu a s velkou pravděpodobností odstraníte i hrabání ve vaší nepřítomnosti.

Ochlazování
Někteří psi opravdu vyhrabávají nemalé bunkry, jen aby se dostaly ke studenější zemi a tak se ochladili. Specifické je to pro určitá plemena, zpravidla ta, která mají i v létě hustý teplý kožich. Pokud psa nechcete zavírat do kotce, můžete zamezit tomu tak, že mu poskytnete azyl tam, kde je relativní chladno (sklep, chladná dlažba ve stínu …). Někteří psi uvítají snadno přístupnou velkou káď s vodou, ve které se můžou chladit a hrát si kdykoliv je napadne. V neposlední řadě je tu doporučení, abyste psovi vyčlenili kousek na zahradě, kde vám nebudou hliněné duny příliš vadit, stačí o rozloze čtyřikrát čtyři metry, a na těchto místech psovi hrabání nezakazujte. Naopak jej přijďte čas od času na tato místa pochválit či pohladit. Všude jinde, kde se snaží zahrabávat do chladnějších vrstev země naopak psa kárejte a striktně a hned ho vykázejte jinam.

Zahrabávání potravy
Ať chceme nebo ne, pes je pořád zvíře, šelma, lovec, který se kdysi staral sám o sebe, tedy i o potravu a i štěstí rozhodovalo o tom, zda se nají, či nikoli. Proto z časů dávno minulých neztratil „pud sebezáchovy“ a má-li potravy dost a myslí-li „na zadní kolečka“, nebo si chce schovat potravu před ostatními členy smečky (i lidské), přebytek potravy si zahrabe. Nejčastěji tak dělá do písku, tedy tam, kde se snadno hrabe a schovává (přikryje potravu přihrnutím za pomocí čumáku) nebo do záhonku, sněhu, listí či uhlí, štěrku apod.. Pokud to psi dělají i s hračkami, pak se už jedná pouze o hru – jednoduše se tím baví. Rozhodně není dobré psa za to trestat a pokud je to alespoň trochu možné, dovolte mu trochu této kulišácké zábavy.

Podhrabávání se pod plot
Někteří psi jsou skutečnými umělci, mistři v přemýšlení, jak se dostat z omezeného prostoru do světa. Opravdu se bohužel najdou psi, kteří netouží po ničem jiném, než po svobodě. Běhat si a očichávat si kdy chtějí a co chtějí. V dnešním moderním světě to však nejen není možné, ale je to pro psa i velmi nebezpečné. Proto je nutné ze spousty důvodů tomu zamezit. Zpravidla mají o utíkání ze zahrady větší zájem psi než feny, což je většinou dáno tím, že zejména na jaře chtějí za háravými fenkami a najednou pocítí, jak je zábavné a plné podnětů opouštění zahrady. Také je toto chování častější u loveckých plemen.
Začíná to proběhnutím pootevřené branky nebo náhodným proběhnutím větší skuliny ve starém či nedodělaném plotě. Pes zjistí, že to jde a tak začíná utíkat častěji. Když se díra opraví a branka zavře, pes zpravidla dlouho nemůže zapomenout na dobrodružství, které ho potkalo mimo zahradu a většina psů začne zkoušet, jestli by to přeci jen ještě nešlo zopakovat. Když to nejde vrchem – plot je příliš vysoký, nezřídka to jde spodem. Tedy pod plotem. Jsou místečka, kde je průchod mezi plotem a zemí pro nerovnost terénu větší než jinde a pes se zkusí protáhnout. A zkouší a zkouší. Někdy to jde lehce, jindy trochu ztěžka. A tak na řadu nepřijde odtučňovací kůra, aby se tam vešel, ale hrabání. Často stačí jen chvilka a po trošce hrabání to jde ven snadno. A příště zase a zase. Páníček však dříve či později objeví, kudy se jeho pes dostává mimo zahradu a tak plot na daném místě spraví tak, aby se již nedal podhrabat. Ale pes už ví, že to jde. A když ne tady, půjde to o kousek vedle. A když ne o kousek, tak o větší kus. A zkouší a zkouší a ono mu to vychází a prochází. Nakonec páníčkovi dojde trpělivost a musí změnit strategii. Buď kompletní vybudování nedobytného plotu, vysokého a podbetonovaného po celé délce nebo zavření psa do kotce. Jedinou záchranou ještě může být elektrický ohradník, který většinu notorických utíkačů odradí - je-li postaven na správném místě a ve správné výšce. Jiná rada, jak podhrabávání pod plotem utnout, bohužel neexistuje.
I zde je malá útěcha, někteří psi po dosažení dospělosti s utíkáním přestanou. Ale nespoléhejte na to!