Polský ovčák nížinný
O polském ovčákovi nížinném je toho známo a publikováno velmi málo a možná i proto patří do skupiny velké neznámé, nejen mezi lidmi bez větších znalostí kynologie. Polský ovčák nížinný nebo-li PON, existoval pravděpodobně již v 16. století. Patří mezi skupinu vzájemně si podobných psů, jako například katalánský ovčák, tibetský teriér, schapendoes, či mnohem větší bearded colie a bobtail. Traduje se, že se PONík dostal s foinickými mořeplavci z Polska do Skotska, a tak „stejně pravděpodobně“ jeho krev nyní koluje v dnes mnohem známější bearded colii.
Již od 16. století sloužil zejména coby pomocník při pasení stád ovcí v polských nížinách obrovských rozloh. Byl využíván zejména jako pes honácký a ovčácký. Také ohlašoval případné nebezpečí. V pasení nikdy nebyl příliš dominantní, uštěkaný ani ostrý. Vždy vsázel spíše na svůj rychlý pohyb, stádo obíhal, a dokonale „pracoval pohledem“. Upřený ovčácký pohled spojený se strnulým postojem ovce snadno chápou a snaží se spolupracovat. Je dost možné, že na jeho vzniku, respektive vzhledu a povaze, se podílel i maďarský puli. Ovšem s ohledem na dobu, jak dlouho tu PON je, nelze s jistotou o jeho vzniku říct prakticky nic. Najdeme ho také pod označením Polish Lowland Sheepdog nebo Lowlands Herder.
20.století a znovuobjevení polského ovčáka nížinného
Na začátku 20. století se věnovala chovu a rozvoji PONíků zejména paní Marie Czetwertyńska–Grocholska, bydlící na svém panství v Planci. Zřejmě poprvé předvedla svůj chov na výstavě ve Waršavě v roce 1924. Následovaly další výstavy, dokud její snažení nezastavila 2. světová válka.
Jako mnoho jiných plemen, tak i polský ovčák nížinný po 2. světové válce stál na pokraji vyhynutí. Veškeré nasbírané dokumenty do této doby byly nenávratně ztraceny. Bohužel veškerá historie plemene až do třicátých let 20. století je tak nepodložena a zakládá se na spekulacích a domněnkách různých významných kynologů, přičemž se nezřídka jejich názory výrazně rozcházejí.
Po 2. světové válce byl chov PON velmi složitý a skoro nikdo se do něj příliš nehrnul. Protože se nezachovaly žádné dokumenty, muselo se začít úplně od začátku. Několik let trvalo, než se vybrali psi, kteří se hodili do chovu a byli jednotného typu. Zpočátku se vůbec nehledělo na nic tak malicherného jako je délka ocasu nebo zbarvení srsti. Tyto prvky exteriéru přišly na řadu až úplně nakonec. Nejdůležitější byla povaha a typ. Původně, ještě na začátku 20. století, se vyskytoval ve třech velikostních rázech.
Zpočátku se chovatelé snažili dělat „přehlídky psů jen tohoto plemene“. Na tyto přehlídky se dostavili i psi ze zapadlých vesniček, často ve velmi zanedbaném stavu a na provaze či řetězu namísto vodítka a obojku. Ale i přesto to bylo velice přínosné, neboť se našlo mezi nimi i několik typických představitelů vhodných do chovu PON.
Za následující vzkříšení chovu můžeme děkovat také Danutě Hryniewicz, která hledala i v zapadlých vesničkách psy, kteří co nejvíce odpovídali typu polského ovčáka nížinného. Ze všech sil se nažila propagovat plemeno a starala se o jeho zdárný rozvoj.
Asi nejvýrazněji se v chovu zapsal pes Smok z Kordegardy (majitel Dr. D. Hryniewicz). Nejen že byl typickým představitelem, na jehož základě byl postaven chov, ale také stál vzorem pro vypracování prvního standardu. Chov se jako u většiny plemen postavil na příbuzenském základu, přičemž právě Smok figuroval v mnoha generacích původu jednotlivých psů. Tím vznikla až obdivuhodná jednotnost plemene. Příbuzenská plemenitba se odrazila pravděpodobně na početnosti štěňat ve vrhu. V průměru se rodí tři, což je u tak velkého plemene velmi malý počet. PON byl mezinárodně uznán coby plemeno 3. 10. 1963.
PON v žádné zemi nebyl a není chován ve větším počtu. Neustále stojí v ústranní a například do USA se dostal až v sedmdesátých létech 20. století. Stejně tak v 60. až 70. letech 20. století se pozvolna začalo toto plemeno dostávat za hranice Polska. Poprvé se na mezinárodní výstavě mimo Polsko objevil v roce 1963 v Budapešti. Jednalo se o psa Araka z Kordegardy, který na této výstavě získal známku „výborný“ a titul „Maďarský vítěz“.
První PON dovezený do ČR se jmenoval Kupka z Kordegardy. Tato fena byla dovezena v roce 1980. První vrh PON se však narodil až v roce 1986 v chovatelské stanici Modrá písnička. V ČR se o rozvoj plemene zasloužila také paní Labudová.
Povaha k nezaplacení
Tak jako většina ovčáků, i tento miluje přítomnost své rodiny a je ochotný pro ni něco dělat. Nemyslí jen na své požitky, ale očekává, jaký úkol bude smět vykonat. Rád pracuje a spolupracuje, je ochotný a bystrý.
Výchova PONyho je poměrně snadná, hodí se tedy i pro úplné začátečníky. Nemá sklony k dominanci, ani k toulání či lovení zvěře. S ohledem na jeho velikost ho zvládnou jak starší děti, tak senioři a je tedy vhodný pro každého, kdo se nebojí dlouhé srsti. K naučení nových cviků se snadno motivuje pamlsky, neboť jídlo opravdu miluje. Většina PONíků ráda aportuje a stopuje, je tedy vhodné s ním absolvovat nějaký druh sportu. Výborný je pro něj flyball, frisbee, agility, stopařské zkoušky (sledování lidské stopy, vyhledávání předmětů či lidí…), anebo obedience (poslušnost). Každý z těchto kynologických sportů skýtá zajímavou zábavu. Polský ovčák nížinný má výbornou paměť, rád pracuje anebo je čímkoli zaměstnáván.
Polský ovčák má rád jakýkoliv druh sportu a vůbec nemusí být ryze kynologický. Je velmi vytrvalý. Má rád procházky a to i ty dlouhé – turistické, běhání s cyklistou, bruslařem či běžcem, rád plave, ale také rád cestuje. Většina PONíků má své auto natolik ráda, že jej časem začne i hlídat.
Co se týče hlídání, tak je i v tomto skvělý. Je ostražitý a cítí-li nebezpečí nebo vidí-li něco podezřelého, ihned na to upozorní štěkotem. Nenechte se však mýlit, není zbytečně uštěkaný. Pouze má silné ochranářské pudy a brání si všechno, co je jeho rodiny.
Mají vyrovnaný, přizpůsobivý temperament a vědí, kdy jej mohou rozvinout naplno. Jsou velice vitální, ale v domě se chovají klidně a pohodářsky. PONík je přítulný k rodině, ale středně nedůvěřivý vůči cizím. To z něj dělá věrného psa a výborného přítele rodiny. Je milý, citlivý a zároveň hravý, veselý, zvědavý a činorodý. Vychází dobře s ostatními zvířaty i cizími psy.
Je velkou záhadou, proč se tento pes s tak výbornou a přizpůsobivou povahou a milým vzhledem doposud nestal moderním plemenem. Jistě by si to bezesporu zasloužil.
Chov, zdraví, dlouhá srst
Ne každému PONíkovi se ocásek kupíruje. Někteří jedinci se rodí s krátkým pahýlovitým ocasem. V zemích, kde je kupírování ocásků zakázáno, přestože je to v rozporu se standardem, ponechávají se ocásky přirozeně dlouhé. V dané zemi pak toto za problém nepovažují.
Ve vrhu se mohou vyskytovat různě zbarvení psi. Štěňata PON mají barevné plochy výrazně zbarvené, s přibývajícím věkem však barvy vyblednou a například ze sytě černé je barva šedá. Může se také stát, že se bílo–černým rodičům narodí i bílo–hnědé stěně nebo se ve vrhu narodí tři štěňata naprosto rozdílného zbarvení.
Polský ovčák nížinný může bydlet celoročně jak venku, tak i v bytě. Co se zimy týče, snadno se přizpůsobí. Je velmi odolný vůči každému počasí. Dalo by se říci, že doslova má rád každé počasí. U PONiků celoročně ubytovaných venku snad může být problémem srst, neboť zejména ve vlhkém počasí se mnohem hůře udržuje v čistotě a bez chuchvalců. Potřebuje časté česání, alespoň jedenkrát týdně.
Jedná se o plemeno zdravé, nezatížené velkým množstvím dědičných defektů. V chovu se bojuje proti dysplazii kyčelních kloubů a entropiu. Zmiňované defekty se u PONíků vyskytly a ojediněle vyskytují, a proto je nutné se zaměřit na jejich eliminaci z chovu.
Standard plemene
Země původu: Polsko
Datum publikace originálního platného standardu: 07. 08. 1998
Použití: snadno ovladatelný ovčácký a hlídací pes. V městském prostředí je to velmi příjemný společník.
Zařazení podle F.C.I.: Skupina 1 – ovčáčtí a honáčtí psi (kromě švýcarských salašnických psů), sekce 1 – ovčáci bez zkoušky z výkonu.
Celkový vzhled: polský nížinný ovčák je pes střední velikosti, kompaktní, silný, osvalený, s hustou dlouhou srstí. Dobře upravená srst mu propůjčuje atraktivní a zajímavý vzhled.
Důležité poměry: poměr kohoutkové výšky k délce těla je 9 : 10. Poměr délky tlamy k délce mozkovny je 1 : 1, ačkoliv tlama může být maličko kratší.
Povaha a temperament: živá, ale mírná povaha, pozorný, čilý, inteligentní, vnímavý a obdařený dobrou pamětí. Odolný vůči špatným klimatickým podmínkám.
Hlava: středně velká, proporcionální, ne příliš těžká. Hustá srst na čele, lících a bradě dává hlavě těžší vzhled, než odpovídá skutečnosti.
Lebka: ne přehnaně široká, mírně zaoblená. Čelní rýha a týlní hrbolek jsou patrné.
Stop: dobře zvýrazněný.
Nosní houba: co nejtmavší v poměru k barvě srsti, s velkými nozdrami.
Tlama: silná, tupá. Nosní hřbet rovný.
Pysky: dobře přiléhající; jejich okraje mají stejnou barvu jako nosní houba.
Čelisti zuby: silné čelisti. Silné zuby, s nůžkovým nebo klešťovým skusem.
Oči: středně velké, oválné, nevystupující, oříškové barvy, s živým a pronikavým pohledem. Okraje očních víček jsou tmavé.
Uši: zavěšené, nasazené poměrně vysoko, střední velikosti, srdcovitého tvaru, v bázi široké. Přední okraje přiléhají k lícím. Uši jsou velmi pohyblivé.
Krk: střední délky, silný, svalnatý, bez laloku, nesený spíše horizontálně.
Trup – celek: spíše obdélníkový než čtvercový.
Kohoutek: dobře vyjádřený.
Hřbet: plochý, dobře osvalený.
Bedra: široká, dobře spojená.
Záď: krátká, mírně seseknutá.
Hrudník: hluboký, středně široký. Žebra poměrně dobře klenutá, ani plochá, ani sudovitá.
Spodní linie a břicho: vykresluje elegantní křivku směrem dozadu.
Ocas:
– Přirozeně krátký nebo pahýlovitý ocas, velmi krátce kupírovaný.
– Nekupírovaný, poměrně dlouhý a velmi hustě osrstěný ocas. V klidu je ocas svěšený, v afektu vesele v oblouku nesený nad hřbetem, ale nikdy zatočený nebo ležící na hřbetě.
– Nekupírovaný ocas střední délky, nesený různými způsoby.
Hrudní končetiny: při pohledu z profilu a zepředu jsou vertikální a rovné. Postoj je dobře vyvážený díky silné kostře (struktuře kostry).
Plece: široké, středně dlouhé, šikmé, suché, velmi svalnaté.
Nadprstí: mírně skloněné vůči předloktí.
Přední tlapky: oválné, s těsně přiléhajícími prsty, mírně klenutými a velmi tvrdými polštářky. Drápky krátké, co nejtmavší.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu vertikální, dobře zaúhlené.
Stehno: široké, dobře osvalené.
Hlezno: dobře vyvinuté.
Zadní tlapky: kompaktní, oválného tvaru.
Pohyb: lehký a prostorný. Chod a klus plynulý (bez přílišného vertikálního pohybu). Při pomalém chodu je častý mimochod.
Kůže: těsně přiléhající k tělu, bez záhybů.
Srst: celé tělo je pokryto hrubší, hustou, silnou, bohatou srstí s jemnou podsadou. Rovná nebo mírně vlnitá srst je povolena. Srst spadající z čela překrývá charakteristickým způsobem oči.
Barva: všechny barvy a skvrny jsou povolené.
Výška v kohoutku: psi 45–50 cm, feny 42–47 cm.
Pes si musí zachovat charakter pracovního psa, jeho výška tedy nesmí být menší než je uvedena ve standardu, nesmí být příliš slabý ani křehký.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Jedinci, vykazující fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
