Papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus) – Gould 1837
Slovensky: Papagáj spevavý
Německy: Singsittich
Anglicky: Red–rumped Parrot
Francouzsky: Perruche a croupion rouge
Španělsky: Perico Dorsirrojo
Rusky: Pjevčij papugáj
Život v přírodě
V oblastech svého výskytu je poměrně běžným ptákem. Obývá okraje světlých řídkých lesů, paseky a savany s osamělými stromy. Zabydlel se i v kulturní krajině, kde mu nevadí blízkost lidí. Nevzdaluje se příliš daleko od vody. Buď jsou to přírodní zdroje (které ovšem mimo období dešťů vysychají), nebo daleko jistější napajedla a nádrže vybudované člověkem. Kvůli tomu se nevyskytuje v otevřených savanách a suchých malee, kde není dostatek hnízdních možností. Původně hnízdil hlavně v dutinách kmenů a větví eukalyptů. Dnes, kdy se přidružuje k člověku, používá i lidmi vyvěšené budky, mezery ve stěnách hospodářských budov, díry pod okapy atd. Je-li k tomu dostatek příležitostí, hnízdí i v malých koloniích, kde si každý pár brání jen své malé teritorium. Snáší obden 4 až 8 vajec, inkubační doba je okolo 22 dnů (20 až 24), mláďata jsou rodiči krmena asi 5 až 6 týdnů. Pohlavně dospělá jsou asi od osmi měsíců. Po vyhnízdění se pohybuje v hejnech až do několika stovek jedinců. Jsou to rodičovské páry s mláďaty, příbuzné klany nebo spřátelené skupinky ze sousedních teritorií. Zde v těchto hejnech vládne jen mizivá hierarchie, není zde žádný výrazný dominantní jedinec. Naopak celá skupina hned v zárodku usměrní jednotlivce, který by chtěl ostatní „komandovat“. Samičky mají stejné postavení jako samečkové. Chybí tu postavení „hlídače“, kdy u jiných hejnovitých ptáků jeden dává pozor na nebezpečí a v případě jeho přiblížení (člověk, dravec, kočka, had) upozorní ostatní křikem (Bourke). Proto se mnoho papoušků zpěvavých stává kořistí predátorů.
Potravou jsou mu semena místních rostlin ve všech stadiích zralosti, pupeny, plody, příležitostně i hmyz. Na obdělávané půdě se živí pšenicí, ovsem, kukuřicí, prosem, čirokem a jinými obilninami. Navštěvuje i sýpky a sklady obilí a menší škody způsobuje na zelinářských polích a v ovocných sadech. Na rozdíl od jiných druhů (Kakadu žlutočečelatý, růžový aj …), které v některých oblastech ničí úrodu způsobem, který se dá přirovnat k řádění snovače rudozobého (Quelea quelea) v Africe, jsou jeho škody nepatrné, takže je mu to lidmi odpuštěno. Navíc je chráněný zákonem.
V současné době (2010) jsou jeho stavy početné a stabilizované. Podle odhadů amerických vědců z výzkumného ústavu v Salt Lake City žije v zajetí asi třikrát více papoušků zpěvavých než ve volné přírodě (Shibley). Myslím však, že to je zavádějící. Jako neexistuje evidence chovných kusů, tak je nemožné při ohromné rozloze Austrálie provést jakýkoliv součet těchto ptáků.
Chov v zajetí
První dovoz se uskutečnil roku 1837 a o dvacet let později byl v Londýně odchován. U nás se podle Karáska objevil po 2. světové válce. Dnes patří spolu s andulkou, korelou a agapornisem růžohrdlým k nejčastěji chovaným papouškům. Mívá početné odchovy několikrát do roka a před několika lety byla jeho cena velmi nízká. Mnoho chovatelů si ho v té době kvůli právě nízké ceně a malému zájmu o něj přestalo pořizovat do svých chovů. Bylo to způsobeno také tím, že dlouho byla známa jen jediná mutace, a to pastel. Dodnes ji mnoho zvláště starších chovatelů mylně nazývá lutino. K renesanci chovu p. zpěvavých přispěl vznik nových mutací a zájem o něj opět vzrostl. Tím i samozřejmě cena.
Takový je chovatel. Jakmile se objeví něco nového, pořídí si to i za větší cenu. Potom třeba i s pomocí chův „vyrobí“ co nejvíce mláďat, aby se mu vložený kapitál co nejdříve vrátil a několikrát rozmnožil. S množstvím odchovů klesá samozřejmě i cena, a jakmile ptáci přestanou být cenově rentabilní, tak jsou prodáni a chovatel si pořídí jiné, žádanější druhy. Papoušek zpěvavý, nazývaný v našem žargonu „zpěvák“, prošel módním obdobím různých strak, které se dovážely za horentní sumy ze západu.
(Dnes se straka prodává za 300–500 Kč.) Pak nastoupily mutace lutino, skořice, evropská a australská modrá, opalín, albino, rubino, oranž a různé jejich kombinace. (Jsou i olivy, tmavě modré a čeká se na fialové a růžové.)
Většina běžnějších mutací je pro „normálního“ chovatele cenově dostupná a jejich pořizování nijak nezruinuje rodinný rozpočet.
Dají se chovat ve větších klecích (délka alespoň 100 cm), kde je lepší zavěsit budku zvenku kvůli úspoře vnitřního prostoru. Lepší jsou venkovní voliéry, kde přirozené zvyšování teploty a vlhkosti a prodlužování dne na jaře spolehlivě zahájí chovnou sezónu, a navíc slunění působí pozitivně na zdraví ptáků. Máme-li alespoň část stropu voliéry potaženou pletivem, mohou se „zpěváci“ při dešti vysprchovat, což s velkou radostí vyhledávají.
Moje chovatelské zařízení je vcelku běžná konstrukce z latí, králičího pletiva, příček ze dřeva a sololitu, to vše kryté dřevotřískou a vlnitým eternitem. Voliéry mají vzadu chodbičku, ze které krmím i kontroluji budky. Po ukončení hnízdní sezóny budky prostě otočím zády do voliéry a je hotovo. V současné době mám 12 párů různých mutací zpěváků. Voliéry pro ně mají rozměry 70×160×200 cm (š×d×v), kdy příčky mezi jednotlivými boxy jsou v zadní polovině plné, aby to ptáky nerušilo při hnízdění. Kromě toho mám ještě v jiných voliérách různých rozměrů po páru rosely penant, rosely pestré, 2 páry bourků a korely. Ve třech větších jsou hejna agapornisů růžohrdlých, škraboškových a fišeri.
Největší voliéra 100×400×200 cm je určena pro výletky, kam společně vypouštím mláďata všech druhů, které chovám, tak jak postupně vylétají z hnízd.
Hnízdění
Ve starší literatuře bylo uváděno, že se ve voliérách zásadně nemají umisťovat páry zpěváků vedle sebe. Že nezahnízdí, přes pletivo na sebe útočí a vzájemně se ruší. Myslím, že to jsou dávno překonané a tradované omyly. Moje zkušenosti jsou právě opačné. Většinou okolo prvního jarního dne otáčím budky vletovými otvory do voliér. Budky mám všechny stejné, stojaté, vyrobené z obyčejné dřevotřísky tloušťky 12 mm, vnitřní rozměry dna 22×22 cm a výška 30 cm a vletový otvor 6 cm. Samečkové okamžitě ožijí, začnou tokat a pokoušejí se o páření. Samičky začnou lézt do budek a intenzivně v nich hrabají. Na výstelku používám smrkové hobliny do výšky asi 5 cm. Jsou přesáté, aby se z nich odstranil jemný prach, který by při líhnutí mohl způsobit mláďatům zánět spojivek.
Nejdéle do 14 dnů se ve všech budkách v rozmezí dvou až tří dnů objeví první vejce. Je to jako davová psychóza.
Mláďata označuji kroužkem o průměru 4,5 mm postupně podle stáří a tloušťky nožky, vždy co pár, to jiná barva kroužku. Stane-li se, že v některé budce je více mláďat a v jiné méně, někdy mláďata podložím pod jiný pár, aby se někteří rodiče příliš nevysilovali krmením. Mláďata podkládám až po okroužkování, abych věděl, od kterého páru pocházejí. Náhradní rodiče je vždy přijmou bez problémů. Většinou to však není nutné. Mám pár australských modrých, který má dvakrát do roka 5 až 6 mláďat a všechna jsou silná a vitální.
Během hnízdění čistím budku dvakrát až třikrát podle počtu mláďat a stupně znečištění. Mláďata přendám do misky s hoblinami, starou podestýlku s trusem vyškrábu špachtlí, budku vystříkám Arpalitem – NEO a doplním čerstvými hoblinami. Vložím mláďata zpět a budku dám na místo. Případní roztoči, kteří by se ještě nacházeli i na mláďatech, jsou výpary z Arpalitu zlikvidováni.
Všechny páry u mě hnízdí nejméně dvakrát ročně a čtyři páry zahnízdí i po třetí.
Za léta odchovu mám odzkoušeno:
1. hnízdo 3–4 mláďata 95 % samci
2. hnízdo 4–6 mláďat 50 % samci 50 % samice
3. hnízdo 3–4 mláďata 5 % samice
Velkou výhodou při chovu papoušků zpěvavých je jejich pohlavní dimorfismus, takže mláďata už se dají rozeznat v budce. V zelené a žluté řadě mají více červené kostřece, opalínoví samci mají více červeně či modři na zádech a křídlech, u modrých je určující modrá na hlavě a prsou, kdežto samice jsou šedé. U strak je to někdy problém, ale i zde se dá pohlaví rozeznat.
Krmení
Papoušci zpěvaví nejsou nijak nároční a vybíraví. K základnímu krmení používám tři druhy prosa (zelené, červené, žluté), lesknici, bezpluchý oves, černou slunečnici, kardi, ostropestřec a semenec. Jako pochoutku občas senegalské proso v klasech. Krmení kupuji zvlášť a směsi si míchám sám, protože pro rosely a agapornise je trochu jiné složení a poměr jednotlivých semen a také z finančních důvodů.
V zimním období přidávám více slunečnice a kardi, protože ptáci chovaní v celoročních voliérách spotřebují více energie. Naučili se brát i vařený neslaný špek, který dávám i ostatním ptákům. Při krmení mláďat používám klasické suché směsi Wittemolen a All–Pet, které ničím neobohacuji.
Dříve jsem pracně vyráběl „klasiku“ z vařeného vejce, strouhanky, mrkve, tvarohu a dalších komponentů, ale od toho jsem upustil. Vracím se ze zaměstnání pozdě odpoledne, a i když jsem míchanici dělal v šest ráno čerstvou, při návratu z ní byla jen zkvašená směs, kterou ptáci už odmítali. Nehledě na to, že se v ní teplem vytvoří patogenní bakterie, které působí vražedně na trávicí ústrojí ptáků. Suchá míchanice oproti tomu vydrží v misce spoustu dní bez problémů. Dostávají také kulaté dětské piškoty. Jako nepostradatelnou součástí stravy je jim předkládáno zelené krmení – pampeliška, ptačinec žabinec, kokoška pastuší tobolka, klásky jitrocele, jetel, mléč, truskavec, lebeda atd … Někdy posekám kousek zahrady a do voliér naházím hrsti trávy. I tak si vždy něco vyberou. Z ovoce se naučili brát jablko, některé páry hrušku. Jiné ovoce, naše i cizí, zůstalo i po dlouhodobém předkládání nepovšimnuto. Ze zeleniny je asi u poloviny párů oblíbená mrkev, která je napíchnutá na bidle, stejně jako předtím zmíněné jablko. Při dozrávání pšenice, ovsa a kukuřice jsou tato semena v mléčné zralosti v klasech a palicích favority. Na starém kompostu mi roste senegalské proso, slunečnice a ježatka osadní. Vysypávám tam totiž zbytky krmení. Co nezkonzumují naši ptáci, příští rok vyroste a já to používám jako zpestření krmné dávky.
Můj bratr Karel, který je docela známý jako chovatel dražších mutací Neofémy modrohlavé, mě přivedl na myšlenku, že bychom se mohli vrátit k výrobě „domácí sépie“, kterou jsme dělali před spoustou let, když jsme se ještě věnovali intenzivně chovu agapornisů:
3 díly písku (bílý nebo říční),
4 díly vápna hašeného,
2 díly gritu pro holuby a slepice,
1 díl drcených mušlí nebo slepičích skořápek,
špetka Plastinu.
Rozmícháme s vodou v přiměřené nádobě na hustou kaši. Naneseme na nepřilnavou podložku. My jsme použili staré plechy na pečení. Uhladíme na vrstvu 2 až 3 cm a rozřežeme nožem na libovolné tvary. Do každé kostky jsme vmáčkli kus vázacího drátu ve tvaru U, tak abychom mohli po zaschnutí „sépie“ prostrčením drátu přes pletivo připevnit kostku do voliéry. Dalším výrobkem jsou tzv. „vitamínové rohlíky“. Staré rohlíky krájím na dílky a potom je na vteřinu ponořím do vody, ve které je rozpuštěný koncentrát Supervitu D. Kousky rohlíků potom usuším v troubě při 50 °C. Moji zpěváci jim často dávají přednost před sušenou míchanicí. Tyto rohlíky dostávají celý rok.
Do koupelnových misek nedávám žádné vitamíny, protože ptáci jich mají dostatek celý rok v potravě a navíc se velice často koupají. Z počátku jsem do vody vitamíny přidával, ale ptáci se zdráhali koupat, kvůli jejich vůni. V létě měním vodu každý den ráno před odchodem do práce. Při horkých dnech má tendenci se kazit, zvláště když některé páry po koupání zanášejí do misek zelené krmení nebo kousky rohlíků. Proto do ní přidávám pár kapek citronové šťávy nebo jablečného octa, které spolehlivě zabrání jejímu znehodnocení do doby, než přijdu odpoledne domů a vodu znovu vyměním. Jako doplněk krmení dostávají průběžně po celý rok větve listnatých i jehličnatých stromů, ze kterých nejprve oštípají zelené části a potom okusují i větvičky. Někdy dávám i smrkové nebo modřínové šišky a borovicovou kůru.
Na dně voliér mám vstvu bílého písku a poházené rozdrcené vaječné skořápky. Nepoužívám dřevěné uhlí, které ptáci ve své domovině běžně konzumují (jsou tam časté požáry). Je to z důvodu, že dřevěné uhlí do sebe absorbuje vitamíny a potom je odvádí z těla ptáka. K čemu tedy dotace vitamínů, když pták má k dispozici uhlí?
Chovám ptáky různých druhů čtyřicet let bez dřevěného uhlí a nic jsem tím nezkazil.
Zdraví ptáků
Protože mám voliéry celozastřešené, nemohou moji zpěváci přijít do kontaktu s trusem volně žijících ptáků. Nikdy je neodčervuji, protože to považuji za docela násilné zasáhnutí do zdravotního stavu a života ptáka. Je to však věc názoru.
Ptáky jsem neměl nikdy nemocné tak, abych je léčil různými antibiotiky. Jestliže mi nějaký uhynul, bylo to v jednom případě stářím (15 let). Třikrát se zabili o pletivo při bouřce (blesk).
Nedávno mi mou vinou uhynul modrý sameček. Přechytával jsem ho z voliéry do fotografovací klece a při vyndávání ze síťky mi během tří vteřin, kdy jsem ho držel v ruce, exnul na infarkt. Všechno zlé je k něčemu dobré. Mohl jsem alespoň detailně vyfotografovat spodní a horní stranu jeho rozevřeného křídla. To, že nemám nemocné ptáky, přičítám také tomu, že si buduji kmen ze svých odchovů a jen výjimečně dokupuji nového jedince, takže maximálně minimalizuji riziko zavlečení nějaké choroby z cizího chovu. Když už jsem nucen dokoupit nový kus, karanténuji ho odděleně v kleci mimo dosah ostatních ptáků po dobu asi 14 dnů.
Na nedůslednost karantény doplatil můj bratr Karel. Od známéno a uznávaného chovatele neofém si přivezl několik kusů drahých mutací a bez karantény je spároval se svými ptáky v domnění, že jméno toho chovatele je zárukou spolehlivosti. Několik jeho kusů mu zakrátko uhynulo a ostatní musel dlouhodobě pod dohledem veterináře léčit. Z rozborů krve a trusu bylo prokázáno, že ona nemoc pocházela od nových ptáků. Známý chovatel se samozřejmě bránil, že nemoc má doma bratr.
Chování ptáků
Ráno při svítání začínají příjemně štěbetat. Potom samečkové slétají na zem, kde se prvně napijí. Následují je samičky a společně začínají prohledávat podlahu voliéry, kde přebírají písek, skořápky, zbytky spadaného krmení apod. Pak vylétají na zadní krmnou poličku, kde dlouho a pomalu konzumují semena. Po opětovném napití se přesunou na přední pletivovou stěnu a ozobávají zde napíchnuté vitamínové rohlíky a jablka. Následuje nalétnutí na pletivo sousední voliéry, kde se páry asi 5 až 10 vteřin „hašteří“, přičemž si nijak neubližují.
Tím končí ranní rituál a po celodenní běžné činnosti (čištění peří, slunění, koupání, věnování se partnerům, krmení) následuje večerní rituál, který probíhá v obráceném pořadí než ráno.
Nejsou ale všechny páry stejné. Mám třeba pastelového zeleného samce, který je gentleman. Při podání klasu senegalu, kdy ptáci ve vedlejších voliérách slétnou na zem a společně konzumují, tento pastelák jde nejprve několik zrníček ochutnat, potom vylétne na bidlo k samičce. Nakrmí ji, „dá jí ochutnat“. Samička potom slétne dolů a hoduje. Sameček sedí na bidle. Až má samička dost, sameček „dojede zbytky“ a vyletí nahoru ze samičkou. Opět ji nakrmí a pak samičce probírá peří na hlavičce. Tak nevím. Je on gentleman, nebo ona domina?
Modrý australský sameček, který byl předtím se svou družkou ve voliéře vedle penantů a nyní je umístěn tak, že na ně nevidí, se loučí při setmění se samičkou penanta jejím voláním. Když jsem to viděl a slyšel poprvé, byl jsem docela překvapený. Ve výletové voliéře, kde bylo třicet kusů zpěváků a dvacet dalších ptáků, uzavřeli přátelství 0,1 rubino zpěvák a 1,0 Agapornis růžohrdlý krémové albino. Neustále seděli těsně vedle sebe, probírali si peří, slétali spolu ke krmení i společné koupeli. Po rozdělení a spárování s adekvátními protějšky ještě asi tři dny volala rubinka hlasem agapornise na svého přítele roseicolu. Inu papoušci se papouškují.
Při společném chovu s jinými druhy ptáků je namístě určitá opatrnost. Ve společné výletové voliéře s nimi není žádný problém. Snášejí se s ostatními ptáky a nejsou nijak agresivní. Ve dvou voliérách mám s nimi křepelky čínské, a to i v době hnízdění. Opět starý blud o tom, že nesnášejí ptáky pohybující se na zemi. Dříve jsem je měl ve společných voliérách se zebřičkami, pásovníky, kanáry a guldami, v jiných s hrdličkami lesními a českými pěnkavovitými ptáky – a žádný problém.
Můj bratr viděl na svých cestách u jednoho chovatele i dva páry papoušků zpěvavých v jedné voliéře. Každý z nich měl budku v jiném rohu a prý odchovávali spolehlivě. Uvažoval jsem o podobném kroku na příští rok. Voliéry už není kam rozšiřovat, tak chci zkusit chov tak, že bych na polici na zadní straně voliéry mezi dvě budky připevnil příčku, která by asi o půl metru přesahovala přední strany budek. Ptáci by na sebe při sezení u vletového otvoru neviděli a měli by zdání jakéhosi svého teritoria. Podobný způsob jsem před lety praktikoval při chovu agapornisů růžohrdlých. Každý pár si bránil jen svoje místo mezi dvěma příčkami a vedlejší sousedi ho nezajímali. Při krmení až na drobné neshody to probíhalo také dobře. Problém byl, když vylétla mláďata a chtěla se vracet do budek a netrefila se do svého boxu. Po několika klofancích a vyhnání se mláďata vrátila do své domovské budky. U zpěváků musím postupovat opatrně a umístit do jedné voliéry ne staré páry, ale mladé kusy, které už jsou na sebe zvyklé z výletové ubikace.
Moji ptáci čekají každý den při mém návratu ze zaměstnání na svoji pravidelnou sprchu. Nalétnou na přední pletivo voliér a nechají se úplně promáčet mlhovým rozprašovačem, který mám přidělaný na konci zalévací hadice. Přes zimu zase čekají, až jim vyklopím led z umělohmotných misek a doleju vlažnou vodu. Okamžitě se jdou koupat. Pohled na teplomilné australské ptáky, kteří se koupají při minus 18 °C, je docela síla. Někdy na nich promrzne peří tak, že nemohou ani létat a čekají na bidle, až rozmrznou. Když to vidí lidé, kteří jsou neznalí věcí chovatelských, nevycházejí z údivu. Zpěváci jsou tvrdí ptáci.
Závěr
Papoušek zpěvavý je nenáročný a pestře zbarvený australan. Je již plně domestikovaný, dobře odchovává, je otužilý a může být chován i v celoročních voliérách. Má příjemný hlasový projev a neničí dřevěné části chovatelských zařízení. Je to stálý obyvatel našich voliér a vždy bude mít své obdivovatele a zastánce, jejichž počet po vzniku nových mutací možná ještě vzroste. Já chovám běžně dostupné mutace a nechci na nich zbohatnout. Chovám tyto ptáky pro radost a ne pro peníze. Celé roky jsem chov ptáků jen dotoval a některé kusy z odchovů i daroval. V této politice hodlám pokračovat. Ostatním chovatelům přeji, aby si zachovali chladnou hlavu a aby jim peníze nezkalily mozek. Nebylo by dobré, aby už tak řídké řady chovatelů řídly ještě více. Chovu všech ptáků zdar!
