Sociální pozice a formování smečky – Psí emoce 37
Utváření sociálních pozic
Fáze, ve které se formuje sociální uspořádání, zahrnuje období mezi 13. a 16. týdnem života mláďat. Tak je tomu u vlků a jiných psovitých šelem žijících v divočině a taktéž u mnoha psích plemen. Musíme vzít ovšem v potaz rozdílnou dynamiku dospívání některých plemen: některá dospívají rychleji, jiná naopak výrazně pomaleji (jak fyzicky, tak po psychické stránce).
Tajemství juvenilizace
U některých plemen se také projevuje juvenilizace (čili zvíře nedospívá, respektive nedozrává – ať již v tělesné stavbě, nebo v duševním vývoji, nebo dozrává velmi pozdě). Juvenilizaci utvářel člověk záměrným chovem, poněvadž chtěl podpořit „roztomilost“ některých psích plemen. (Vlčata rostou a fyzicky dospívají mnohem rychleji než domestikovaní psi = tvrdé životní podmínky v divočině jim tak dávají větší šanci přežít; avšak sexuálně dospívají vlci mnohem později než psi.)
Psychika versus fyzická síla
Sociální uspořádání mláďat se vyvíjí i v období vtištění a sociability – je ovšem velmi nestálé a proměnlivé. Zpočátku se na první pohled zdá, že fyzicky nejsilnější štěně ve společenství bratrů a sester má jednoznačně navrch. Urve si pro sebe více potravy, při odpočinku se zavrtá doprostřed klubka štěňat, při hrách a potyčkách svou fyzickou převahou vítězí. Kdybychom však předpokládali, že ve společenství psovitých šelem hrají v hierarchickém žebříčku jednoznačnou a zásadní roli fyzické dispozice s agresivními sklony, dopustili bychom se zásadního omylu a tento názor by nás mohl přivést pouze do slepých uliček. Proč? Psovité šelmy jsou vysoce inteligentní společenská zvířata, v jejichž intimním světě hraje rozhodující roli psychika. Tento fakt nám transparentně demonstruje právě období mezi 13. a 16. týdnem života mladičkého psíka.
Fyzicky slabší, ale učenlivější mládě dokáže svých psychických schopností dokonale využít: v získávání potravy i ve hrách a šarvátkách se sourozenci, případně s jinými příslušníky svého druhu.
Vlčí vůdce není imperátor
Lidé (a dlužno říci, že i mnozí zoologové) se intuitivně domnívali, že vůdčí vlčí pár (dříve používán termín alfa pár, nyní lépe plemenný pár) ve vlčí smečce, který má nejvyšší postavení (a jako jediný se zpravidla ve smečce rozmnožuje), musí být nutně nejsilnější a nejagresivnější. Tuto domněnku horlivě podporovaly nejen brakové dobrodružné romány a béčkové filmy, ale pohříchu i pozorování některých vlčích smeček chovaných v zajetí. V přírodě je vlčí smečka rodinným seskupením. Při chovu v zajetí bývaly šelmy umísťovány do výběhů náhodně bez zřetele na původ. V náhodně sestavených smečkách panuje silné napětí, napětí vede k frustraci a frustrace k agresi.
Vůdce v rodinné smečce však nemusí být ani největším, ani nejsilnějším vlkem. Ve španělských Pyrenejích jsem měl příležitost pozorovat po delší čas pětičlennou smečku iberských vlků (Canis lupus signatus), jejíž vůdčí samec byl podprůměrně vzrostlý vlk. V rumunském pohoří Lotru jsem v zimě 2001 sledoval sedmičlennou vlčí smečku, v jejímž čele stál subtilní samec, zatímco na pozici omega (na nejnižším stupínku hierarchie vlčí smečky) byl robustní impozantní vlk, na němž si ostatní členové smečky odreagovávali své občasné frustrace. Podobných příkladů bychom v divočině nalezli mnoho. Americký filmař Jim Dutcher, který dlouhodobě choval skupinu vlků ve velké oboře v Idahu, se dokonce domnívá, že do vůdčí pozice se optimálně psychicky vybavené vlče v podstatě rodí: samozřejmě si musí svou pozici získat – inteligencí, zkušenostmi, trpělivostí, dominancí, sebevědomím, přirozenou agresivitou a příznivými podmínkami ve smečce – a především svými psychickými dispozicemi.
Vlčí chléb je tvrdý – vlci nemají čas na „přepych“ utápět se v neustálých šarvátkách; úspěch jejich přežití v nekompromisních životních podmínkách vyžaduje sociální solidaritu a vzájemnou spolupráci.
Štěňata
aneb hra a utužení svazku
Vraťme se však ke štěňatům a do věku 13 až 16 týdnů. Specialista na psovité šelmy Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? píše: „Rozhodně štěně v tomto stáří neuznává jen samotnou hrubou sílu, ale vidí převahu toho, komu se má podřídit, na daleko vyšší úrovni. Potřebuje poznat autoritu, protože to mu dává záruku, že znalosti a zkušenosti vůdce smečky zajistí jeho přežití. Tento jev se nevyskytuje od začátku tohoto úseku života, ale pozvolna dozrává a jasně se projeví koncem čtvrtého měsíce. Také hra už není jen cvičení k rozvinutí vlastních znalostí, ale stala se nezávislou na tomto chování, které utužuje vzájemné vztahy jak mezi štěňaty, tak s rodiči. Dospělý pes si s námi přece nehraje proto, aby si rozšířil znalosti, ale bere hru jako partnerské cvičení. Radost z ní už není v objevování vlastních schopností, z pohybu jako takového, jako je tomu ve štěněcím věku, ale z toho společného. Tak se hra stává součástí utužení svazku ve skupině.“
V tomto věku se vlčata ve smečce stále ještě těší částečným privilegiím, ale již se zároveň důsledně učí chápat a poslouchat signály, které k nim vysílají dospělí členové rodinné skupiny (mimikou, řečí těla, pachovými i akustickými znaky atd.), čímž se horlivě připravují na budoucí spolupráci při lovu kořisti. Týmový lov vyžaduje disciplínu a za každou chybu se platí prázdným žaludkem, a tudíž hladem.
Vychovávat neznamená nepeskovat!
Domestikovaní mladičcí psi tohoto věku jsou již majiteli cvičeni. Podstatné je, abychom v okamžiku, kdy psík provede správě určitý povel – např. „sedni“, „ke mně“ atd. – neprodleně přešli na jiný cvik („hru“): pokud bychom totiž stále opakovali stejný povel, pejsek by se domníval, že něco neprovádí správně. Nikdy však necvičíme dlouho! Pejska nesmí cviky začít nudit (v tomto věku, podobně jako malé děti, neudrží štěně nadlouho pozornost u jedné věci). Efektivní výcvik musí být pestrý, s častými změnami. A pozor: výchovu a výcvik štěněte a mladého psa nikdy nezaměňujte za pouhé peskování!
tabulka
Vůdce nesmí být tyran ani despota! Naopak! Má být zkušeným vzorem a ochráncem!
Syndrom „uklízečky“
Následující problematiku jsme si popisovali již několikrát. Avšak opakování je matka moudrosti… S chybami při výchově štěňat se u nezkušených (nebo nepoučitelných) majitelů setkávám neustále. Přitom tyto chyby mohou zlomit důvěru malého psíka v člověka!
Když se na problém podíváme z úhlu maniakální uklízečky či přeúzkostlivé hospodyňky, dojdeme k závěru, že štěně vlastně většinu toho, co provádí, „dělá naprosto špatně“, a že to vlastně nechceme a vadím nám to: mléčnými zuby zraňuje naše ruce (přinejlepším), perforuje nám oděv, okusuje nábytek, kňučí, štěká a vyje, když je opustíme, hrabe na koberci nebo v záhonech, zubatou tlamičkou škube vodítko, převrhuje květináče, trhá noviny a cokoliv, co je v jeho dosahu a co jen roztrhat a rozsápat lze, dělá loužičky a kopičky trusu tam, kde nechceme, na vycházkách bere do tlamičky odporné věci (které jemu připadají báječné a lákavé), běhá za cizími lidmi (jež devastuje stejně jako vás), pronásleduje cyklisty, nepřiběhne na zavolání, protože je zaujalo něco mnohem zajímavějšího… a provádí ještě spoustu dalších, ničitelských nezdob, „záludností“, „naschválů“ a rozpustilostí. Malý zlotřilec – zvídavý psík se chová v rámci své přirozenosti, ale člověku se zdá, že neustále zkouší lidskou trpělivost. Pro člověka je to zkouška: aby pro štěně stanovil určitá tabu, musí užívat svého rozumu, porozumění, lásky a důslednosti! A přitom musí štěněti nabídnout pozitivní motivaci: chválit vše, co mu na chování štěněte vyhovuje, a usměrňovat (s mírou) vše, co mu vadí a co ho obtěžuje. Ale nikoliv stálými výkřiky „fuj“ a „ne!“ a nikoliv neustálými (byť přiměřenými) tresty! Přetrhali bychom tak ještě tenounké pouto klíčící důvěry a naopak bychom do malé hlavičky zaseli sémě strachu, ze kterého by později mohly vzklíčit fobie a nenapravitelné škody. Zároveň však mějme na paměti, že vaše důslednost ve stanovování tabu je naprosto nutná a rozhodující. Co byste prominuli malinkému roztomilému štěněti, nechtěli byste tolerovat vzrostlému puberťákovi. Odstraňování nežádoucího chování v pubertě dorůstajícího psa je však mnohem složitější a náročnější než u mladičkého štěněte! Lidskému „vychovateli“, stejně jako vlku-otci, pomůže jediné: jeho intelekt, forma hry, pozitivní podněty a motivace, důslednost a odměna (v lidské verzi pamlsek).
Fáze formování smečky
V pátém a šestém měsíci věku vlčat rodiče a další členové smečky berou mladíčky na první společné lovy. Toto období spadá u vlků do podzimních měsíců. Kdo měl možnost sledovat lov smečky s odrostlými vlčaty a srovnat jej např. s lovem tygřice s mladými, pochopí nebetyčný rozdíl mezi šelmami, které žijí samotářským způsobem života, a smečkovými specialisty. Tygřata matce většinu jejích pokusů o skolení kořisti hatí: svou nedisciplinovaností, netrpělivostí, „klackovitostí“… Potenciální kořist je nevhodným chováním mláďat zavčas varována a uniká. Ve vlčí smečce i s mladičkými nezkušenými zvířaty však naopak vládne překvapující disciplína. Mladí vlci již mají vyjasněnou hierarchii ve smečce (jejich absolutní privilegia mláďat vypršela a jsou „promlčena“) a aktivně se tak zúčastňují predátorské práce celé smečky. Pochopitelně – jsou ještě nezkušení a přemrštěně dychtiví, ale právě společné lovy jim přinášejí neocenitelné lekce jejich budoucího údělu a výsady vrcholových predátorů. A brzy pochopí, že spolupráce s ostatními členy smečky je uspokojující, výhodná a pro všechny jedince prospěšná. Vlčí smečka je složitý organismus s mnoha vnitřními vazbami. Šelma na vrcholu pyramidy je dokonalým „vynálezem“ paní Evoluce. V tomto období také nastává čas dalekých putování vlčí smečky do nejzazších koutů jejího loveckého teritoria.
Pes potřebuje vůdce!
I domestikovaný pes by v tomto období (přibližně v pátém a šestém měsíci svého života) měl mít jasno o svém postavení ve své rodině – tedy ve smíšené smečce. A i on se v tomto období dychtí učit a rozvíjet své schopnosti. Nevěřte povídačkám ve starší literatuře: pes nepovažuje „svého člověka“ za dvounohého psa. Jeho sociální vědomí a tisíciletá domestikace mu umožňuje soužití a aktivní spolupráci s člověkem (lidmi). Záleží však na tom, zda jeho lidský vůdce projeví obdobné schopnosti jako vůdčí vlk ve vlčí smečce. (Pokud by tomu tak nebylo, „duch smečky“ psa nutí zaujmout vedoucí postavení, poněvadž tak mu to napovídá pud jeho sebezáchovy.) Eberhard Trumler nabádá: „Každopádně můžeme předpokládat, že jsou v tomto čase vtišťovány důležité, částečně vrozené, částečně naučené vzory chování, a my nesmíme nechat čas strávený s naším vlastním psem nevyužitý. Musíme mít na mysli nejdříve dva faktory: Jednak zůstáváme pro mladého psa rodičovským kumpánem, protože mu dále přinášíme potravu a nechodíme s ním na lov, pokud však nevychováváme loveckého psa. Zadruhé zůstáváme se svým psem do jisté míry trčet ve fázi uspořádání smečky, protože pes s námi zůstává po celý život pohromadě, dokonce i tehdy, kdy by v přírodě vedl jako vlk vlastní smečku. Přírodou dané poměry tím ostře posunujeme. Spolupráci, kterou jsme poznali ve fázi tvoření řádu smečky u volně žijících psovitých šelem, musíme převést na jiné možnosti. Společný lov vyžaduje určitou disciplínu. Vedle zcela uvolněné hry, kterou jsme označili jako hru tvořící společenské svazky, nabízíme hru disciplinovanou a v ní první stupně výchovy, která bude sloužit v budoucnu. Ale i tehdy, když nevychováváme služebního nebo loveckého psa, je velice potřebné psu něčím přispět, i kdyby to byly jen malé umělecké kousky pro radost. Náš pes se ještě nachází ve význačném stadiu učení, a když toho nevyužijeme, jeho psychická struktura zakrní. Právě teď nás potřebuje jako vůdce smečky, před kterým jako dobře připravený žák procvičí k dokonalosti všechny zvláštnosti společných akcí.“
Nezastupitelnost dobrého vůdce
Dobrý vůdce se nepozná podle agresivity (právě naopak!) a řevu, nýbrž podle přirozené autority, rozhodnosti, nekompromisní neúplatnosti, zkušeností, starostlivosti, laskavosti atd. Ve vlčí smečce se vůdce stará o blaho svého společenství, zajišťuje úspěšný lov, ochraňuje a krmí mláďata, a dokonce pečuje i o staré členy. Úskalí dobrého lidského vůdce Eberhard Trumler charakterizuje takto: „S takovými malými úkoly a cvičeními, i s těmi, které patří k podřízenosti, může člověk upevnit své postavení vůdce smečky, ale má ho podtrhovat více sebejistotou než násilím. Mladý pes očekává obraz zkušeného, psychicky nadřazeného vůdce a nemá náladu sloužit tyranovi. Je to kritická fáze, která nás může vést k pozdějším těžkostem ve výchově, nepozná-li v nás pes, který nás ostře sleduje, prozíravého a rozvážného vůdce smečky. V tomto období má sklon vylepšovat si své hodnostní postavení, pokud jeho vzor selže. Začíná to tím, že se méně stará o přání svého pána, schválně přeslechne už naučené povely a tak nás zkouší. My jsme pak rádi zlí, a tím je všechno ještě horší. Situace se stupňuje až ke dni, kdy nám vyrostlý pes přímo hrozí nebo nás rafinovaně odrovná tím, že se z něho vyvine domácí tyran. Pokud selže pán jako vůdce smečky, musí se jím stát pes, protože – aspoň v očích psa – rodina nesmí zůstat bez velitele či hlavy domácnosti.“
