Novou éru učení zvířat u nás odstartoval Mikulica

Novou éru v nahlížení na chování, a tedy i učení psů v Československu odstartoval Vladimír Mikulica svou knihou Poznej svého psa. Zdraví mu však nedovolilo, aby v osvětě a v bádání pokračoval. MVDr. Vladimír Mikulica, CSc., by se letos dožil sedmdesáti let. Přestože mu bylo dopřáno zpracovat pouze jedinou knihu, byť opakovaně vydávanou s několika menšími změnami v osmdesátých a na počátku devadesátých let, je možné konstatovat, že jeho publikace byla převratná. Nikoliv z hlediska nových výcvikových metod, ale v pohledu na proces učení psů. To nastínilo zkušeným a hloubavým kynologům cestu k hledání dalších přístupů k výchově a výcviku psů, když do té doby se vycházelo z teorie reflexů nositele Nobelovy ceny I. P. Pavlova. Kniha vydaná poprvé ve Státním zemědělském nakladatelství v roce 1985 v nákladu 65 tisíc výtisků se dočkala i dalšího rozšířeného vydání a dotisků v devadesátých letech, takže počet výtisků se přiblížil k úctyhodnému číslu dvou set tisíc. Takovým nákladem se nemůže pochlubit žádná obdobná kniha.

Cesta

A jak Vladimír Mikulica dospěl k myšlence vydat takovouto publikaci? Psy měl ve svém okolí odmalička, a tak po promoci na brněnské Vysoké škole veterinární v roce 1972 sice krátce pracoval na veterinárním obvodu v Mladé Boleslavi, ale už během povinné základní vojenské služby v Táboře se mohl věnovat armádním psům. Po vojně byl jako obvodní zvěrolékař vyslaný na Slovensko k likvidaci slintavky, ale v roce 1974 se opět vrátil do armády. Jako profesionální důstojník veterinární služby měl u vojenského letectva na starosti hygienu potravin, ale také nemalý počet služebních psů, kteří ho především přitáhli do zeleného sukna. Další rok se stal učitelem odborné přípravy v ústředí armádní kynologie – Veterinární základny Grabštejn (nyní Centrum vojenské kynologie Chotyně). Už dříve, při výcviku svých středních kníračů Belgy a Clea, hledal způsoby, jak jejich přípravu urychlit. Na novém pracovišti, kde se ročně vystřídalo kolem pěti set psovodů-nováčků a služebních psů, z toho polovina v elementárním výcviku, ho myšlenka na efektivnější výcvik zaujala ještě více. „Chtěl bych, aby byl výcvik pro psa přirozenější, a tedy i příjemnější. Tím bychom mohli docílit zkvalitnění a urychlení přípravy psů. Bude však třeba využívat další poznatky z oblasti učení zvířat, to znamená cvičit nejen na principech reflexů podle I. P. Pavlova. Musíme využít poznatky etologů Konráda Lorenze, Nika Tinbergra, průkopníka behaviorismu F. B. Skinnera a dalších,“ přesvědčoval tehdy Mikulica armádní i civilní kynology. Dnes, v době internetu, se to může zdát směšné, ale získat před více než čtyřiceti roky patřičné odborné a vědecké práce nebylo snadné. Drahou zahraniční literaturu Vladimír sháněl, jak se dalo. Kdysi se vyjádřil, že dobrým platidlem bylo u nás dostupné ruské šampaňské, takže za jednu až dvě basy bublinkového moku se daly drahé knihy přes přátele na Západě směnit.

Ani minuta nazmar

Literatura byla v němčině a angličtině, a tak si Vladimír ke studiu etologie musel přidat studium odborné angličtiny a němčiny. A protože měl manželku a syna ve školce, věnoval se také rodině. Stíhal to obdivuhodně, uměl si poradit. Třeba neudělal jediný krok bez slovníčků, takže o pracovních či výcvikových přestávkách byl na něho typický pohled – cigaretu u úst, kávu a slovníček před sebou. Pokud ovšem s kynologickými praktiky neprobíral nějaký odborný problém týkající se aplikace etologie do stávající metodiky výcviku psů. Nové poznatky z učení zvířat si však Vladimír intenzivně ověřoval při praktickém výcviku. K dispozici měl prakticky stále kolem 150 psovodů a psů, byť některé jen šest, ale jiné až dvanáct týdnů (podle typu kurzů nebo poddůstojnické školy psovodů). Ne vždy však nacházel mezi zkušenými profesionálními kynology pochopení pro nové pojetí teorie učení psů. Jak to bylo v tehdejším Československu zvykem, když se někomu něco nelíbilo, snažil se to řešit přes partaj, což v armádě znamenalo přes politické orgány – politruky. Ti však odmítli Mikulicovi domlouvat, aby se do výcviku psů nezaváděly „západní poznatky“, naopak mu dali za pravdu. Jeho progresivní myšlení dostalo zelenou a kynologičtí rutinéři v armádě i ve Svazarmu se museli učit od mladého nadporučíka.

Přibyli rohatí miláčci

Od armády přechází Vladimír Mikulica v 1979 do východočeské zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kam ho přitáhla silná osobnost tehdejšího ředitele a zakladatele tamního safari Josefa Vágnera. Ten byl naopak nakloněný Mikulicovým myšlenkám, tedy uplatňování etologie v chovu zvířat. V zoo byl na postu zoologa a patologa a jako zooložka a mikrobioložka tam pracovala i jeho manželka Eva, rovněž zvěrolékařka. Vladimír pracoval mj. na výzkumu chování nosorožců a za svoji práci získal vědeckou hodnost kandidáta věd – CSc. Nosorožci se stali jeho dalšími čtyřnohými miláčky. Nová a intenzivní práce v zoo však zpomalila přípravu knihy, do které hodlal vložit všechny nabyté poznatky o etologii psa. To se mu podařilo v roce 1985, dva roky před odchodem z dvorské zoo do Zooparku Chomutov. Od roku 1990 působil sedm let jako ředitel Zoo Ústí nad Labem. Pak odchází do privátu, aby podnikal a v severočeské metropoli také založil vlastní veterinární kliniku. Jeho podnikání sahalo až do Brazílie, takže si vbrzku musel osvojit další řeč – portugalštinu. V podnikání se Vladimírovi dařilo, on si však uvědomoval, že vždy se nejvíce cítil šťastný, když se jeho práce týkala etologie. A tak se rozhodl kliniku předat synovi, další podnikání ukončit a v září roku 2009 měl nastoupit jako učitel na České zemědělské univerzitě. S návratem do světa etologie souvisela i spolupráce s vysokoškolským pedagogem ČZU Ing. Ludvíkem Pincem, Ph.D. Společně chtěli připravit nové přepracované vydání knihy Poznej svého psa a naplánovaných měli řadu dalších výzkumných počinů. Zůstalo však jen u plánů, neboť Vladimír Mikulica půl roku před nástupem na univerzitu těžce onemocněl a v září téhož roku zemřel. Zůstala však po něm kniha, jež má stále co říct všem, kteří se hlouběji zajímají o své psí miláčky či pracanty.