Mantrailing pro všechny
Mantrailing se mnohým pejskařům zdá jako nějaká vzdálená či tajemná disciplína a přitom jde o to nejpřirozenější vedení psa. Tedy vedení psa ke stopování.
Proč vedení, a ne výcvik ve stopování? Největší propagátor a zakladatel mantrailingu v ČR Lubomír Satora vysvětluje, že výcvikem stopování se obecně myslí příprava psa ve sledování stopy způsobem, který není pro psovitou šelmu přirozený. „Člověk vymyslel nějaká pravidla a pes se musí naučit pracovat v jejich mantinelech. V mantrailingu je tomu naopak – člověk se podřizuje přirozeným čichovým vlohám psa a tréninkem jen rozšiřuje jeho stopařské zkušenosti,“ konstatuje úvodem. Jinak řečeno, ve sportovní kynologii to znamená, že cílem je sledování pachové stopy od šlápoty ke šlápotě, u psů se služebním výcvikem se toleruje jen malé odchýlení od vyšlapané trasy. V obou případech se však požaduje nalezení předmětů na stopě. U policejních psů je to zvláště důležité z praktického hlediska, neboť často se tak nachází věci doličné. Tedy předměty pomáhající při vyšetřování nebo k usvědčení pachatele trestného činu, že se po sledované trase opravdu pohyboval. Avšak u psů připravovaných metodou mantrailingu je vše jinak.
Jako všechny psovité
Všechny psovité šelmy využívají svůj nejlépe vyvinutý senzor – čichové ústrojí – pro široké spektrum vnímání světa. K tomu nejdůležitějšímu patří sledování pachové stopy potenciální kořisti a její rychlé dopadení a ulovení. V drsných severských nebo afrických podmínkách je to často boj o přežití. To znamená, že psovitý lovec nesmí ztratit stopu a přitom být dost rychlý, aby kořist dostihl. A k takové práci se vedou psi mantrailingu. Takže se vlastně necvičí, ale jen se u nich vzbuzují tisíciletími zakořeněné způsoby sledování pachové stopy. Rozdíl je jen v tom, že pes na počátku stopy dostane k načichání nějaký předmět kladeče (hledaného člověka) k uložení jeho pachového vzorku do své mozkovny. Pak už sleduje stopu naprosto přirozeným šelmím způsobem. Tedy účelově, což znamená, že nemusí jít přesně po trase hledané osoby, ale ve směru nejintenzivněji vnímaného pachu, a proto rychle. Nízkým i vysokým nosem zachycuje molekuly známého pachu před sebou a kolem sebe s jediným cílem – dostat se co nejrychleji ke kořisti. Tu představuje odměna v podobě masa nebo jiných lákavých pamlsků, které má u sebe kladeč stopy. Takže cíle je dosaženo: pes se dopracoval ke kořisti-pamlsku a páníček našel pomocí svého parťáka hledanou osobu.
Co je IBHA
Práce psa mantrailingovým stylem zní jednoduše a jednoduchá také je. Pokud ovšem nebereme v úvahu nezbytné pravidelné tréninky v nejrůznějších přírodních terénech i v zástavbě, prodlužování délky a stáří stop, schopnosti číst chování psa na stopě a dodržování motivačních pravidel. Tedy že pes se musí na práci vždy těšit. Horší to je se získáním kladeče, neboť ten by měl zůstávat na konci stopy, ať je jakkoliv stará. A to nejen proto, aby psa odměnil, ale hlavně proto, aby byla dokonale simulovaná situace, kdy pach získaný z předmětu či obleku hledané osoby a sledovaný po pachové trase (trailu) opravdu končil jejím nalezením.
Jak známo, stopařské a čichové práce (např. nosework) patří k oblíbeným sportovním aktivitám, neboť nevyžadují zvláštní výcvikové pomůcky a psi dělají prakticky to, co je jim blízké. Proto je zájem také o mantrailing. Za dvanáct let, co začal Lubomír Satora s mantrailingem v ČR, si ho vyzkoušelo na tři tisíce zájemců. V současné době holduje mantrailingu okolo 250 kynologů v ČR a na Slovensku, z toho je 58 členů IBHA, což je zkratka mezinárodní výcvikové organizace (International Bloodhound Academy). Ta však nesdružuje jen majitele bloodhoundů, jak by mohlo vyplývat z názvu. Sdružuje zájemce o mantrailing, kteří mají zájem aktivně se věnovat této kynologické disciplíně, popřípadě absolvovat instruktorský kurz nebo postupným složením zkoušek získat oprávnění k praktickému pátrání po osobách. Výčet plemen, která jsou v seznamech psů IBHA, by zabral půl stránky, a tak alespoň k některým zajímavostem. V pomyslném žebříčku se za nejpočetnější bloodhoundy řadí louisianský leopardí pes, chodský pes, border kolie, československý vlčák atd. Celkem je nyní v akademii 22 plemen a několika jedinci jsou zastoupeni také kříženci a psi z útulků. Cvičí se na osmi místech v ČR a na pěti místech na Slovensku. Výcvik kromě Lubomíra Satory vedou v ČR čtyři instruktoři, na Slovensku dva.
První trénink
K úplnému výčtu plemen a majitelů psů zabývajících se mantrailingem zbývá dodat, že jsou i další vyznavači této kynologické disciplíny, ale ti dochází na organizované tréninky jen občas. Úplní začátečníci se na prvním tréninku dozvědí, co je základem mantrailingu, něco o způsobech vedení psa, o jeho koncentraci na jeden pach a o motivaci, aby měl o práci zájem. Zpočátku jsou trasy krátké a do půlhodiny staré. Psi i psovodi-začátečníci se pod vedením instruktora učí snadno a první úspěchy motivují oba parťáky k dalšímu stopování tímto způsobem. Mezi pokročilejší nadšence patří třeba Lenka z Mladé Boleslavi, byť se dá říct, že mantrailing je pro ni z nouze ctnost: „Moc se mně líbil výmarský ohař, jenomže jsem si o tomto plemeni nic nenastudovala. Jak dorůstal, začala jsem si uvědomovat, že to s ním nebude jednoduché. Je to skvělý pes pro rodinu, snadno se socializuje, naučil se i poslušnost, ale protože má jako lovecký pes obrovskou zásobu energie, někde ji musí vybít. Běžná procházka ani běhání u kola nestačí. On musí pracovat i tím, co je pro něho přirozené – nosem. A jemu jako loveckému psu je nejbližší právě jakési volné stopování stylem mantrailingu. To ho uspokojuje. A když vidím, jak se mu daří, mám z toho radost,“ svěřila se Lenka. Jinak se dostal k mantrailingu Honza z Bakova: „Jednou mě požádali, abych pomohl při výcviku mantrailingu jako kladeč, a od té doby se o tento druh práce se psem zajímám. Můj malinois má za sebou výcvik poslušnosti i obran, ale tento způsob stopování úžasně prožívá. Rád bych se jednou propracoval ke zkouškám, aby pro mne mantrailing už nebyl jen zábava, ale poslání – hledat a zachraňovat pohřešované osoby.“
Psy to baví
Podobně jako Lenka a Honza mluví i další účastníci tréninkových setkání. Každý dělal se svým psem nějaký kynologický sport, mnozí dělají i nadále, ale o mantrailingu mluví všichni stejně: „Děláme to proto, že to naše psy baví.“ To samozřejmě může těšit Lubomíra Satoru, on však má i vyšší cíle: „Spolu s dalšími kolegy se snažíme o prosazení této metody stopařské práce služebních psů do záchranného systému. Mantrailingové týmy zatím fungují v rámci organizace RESDOGS, z. s., která poskytuje pomoc při pátrání po ztracených, pohřešovaných a hledaných osobách. Na stránkách https://www.pohresujeme.cz/se každý dozví, jak se lze v takových případech obrátit na naši organizaci a co je třeba neodkladně učinit. Operátor zajistí nejbližší a nejvhodnější tým ze středisek Brno, Frýdek-Místek, Liberec, Kolín, Žilina a Košice. Pomoc poskytujeme zdarma. Na stránkách www.ibha.eu je možné se dozvědět, v jakých případech byly mantrailingové týmy nasazeny a jak přispěly k pátrání,“ uvedl zakladatel českého mantrailingu. Zvídaví kynologové se na zmíněných stránkách mohou rovněž dozvědět zajímavé a málo známé pohledy na teorii pachů, která se využívá právě při přípravě a vedení takto orientovaných psů. V neposlední řadě tam jsou vyjmenovaná místa a dny, kdy je možné se setkat s kynology a instruktory, kteří se zabývají mantrailingem.
Trail a stopa – rozdíly: trail je prostor, kde jsou pravděpodobně zachyceny pachové částice hledané osoby a kudy k ní pes postupuje. Není tedy přesně spojen s místem, kudy hledaná osoba šla. Termínem „stopa“ označujeme místa (trasu) přesného pohybu hledané osoby.
