Základní vakcinace psů - co, proč a kdy (ne)očkovat, první část

Díky pravidelné a hojně užívané vakcinaci se podařilo vymýtit některé závažné nemoci, případně aspoň významně snížit jejich výskyt. Přesto však nejde o opatření zcela bez rizik a vedlejších účinků, proto se stále zdokonalují jak vakcíny, tak i schémata a doporučení pro jejich aplikaci. 

Pojďme se tedy podívat, jaké jsou možnosti očkování psů a aktuální doporučení. 

Zákonné minimum

Jediným povinným očkováním pro psy je v České republice vakcinace proti vzteklině, v očkovacích průkazech označovaná písmenem R, z anglického názvu „rabies“.

Zákon stanoví, že proti této smrtelné chorobě přenosné na člověka (zoonóze) musí být povinně očkován každý pes starší šesti měsíců.

Ve výjimečných případech může veterinární lékař vystavit potvrzení, že zdravotní stav zvířete vakcinaci dočasně nebo trvale neumožňuje, i tak však počítejte s možnými komplikacemi při cestách do zahraničí nebo jiných situacích, kdy se očkování standardně vyžaduje. 

Až do poměrně nedávné minulosti platila nutnost každoročního přeočkování, nyní je možné využít vakcíny, u kterých výrobce garantuje delší platnost - dva nebo i tři roky. 

R = Vzteklina (rabies, lysa)

Vzteklina je akutní virové onemocnění postihující centrální nervovou soustavu. Přenáší se obvykle pokousáním (slinami), bez rizika však není ani kontakt s ostatními tělními tekutinami, zejména s krví. Nákaza tak může hrozit i při nevhodné manipulaci s mršinou. 

Po uplynutí inkubační doby, která se pohybuje od pár dnů až po několik měsíců (obvykle 20-60 dnů), vyvolá prudkou encefalitidu, projevující se poruchami chování, nadměrnou dráždivostí, agresivitou a posléze parézami a paralýzami. Agresivní fáze může chybět, pak hovoříme o tzv. tiché formě vztekliny. Bezprostřední příčinou smrti bývá ochrnutí dýchacích svalů či srdeční selhání.

Původcem je RNA virus rodu Lyssavirus (odtud také další řidčeji používaný název vztekliny - lysa), vyskytující se v několika sérotypech. 

Onemocnět mohou všichni teplokrevní živočichové včetně lidí, u ptáků je však sporadický výskyt s atypickým průběhem onemocnění a nebyl zaznamenán přenos nemoci z ptáka na člověka. 

V případě pokousání člověka neznámým zvířetem, resp. zvířetem s neznámou vakcinační historií, je zapotřebí absolvovat ochranné postexpoziční očkování, které zabrání propuknutí choroby. Zjednodušeně řečeno, tělo si stihne vytvořit protilátky, než virus doputuje od vstupu infekce (rány) do mozku. Promešká-li se tato doba a dojde k rozvoji příznaků vztekliny, je přežití nakaženého zcela raritní. 

ČR má zejména díky plošnému očkování lišek již patnáct let status země vztekliny prosté, s výjimkou vztekliny netopýrů, která se sporadicky vyskytuje celosvětově.

Další onemocnění, proti kterým se nejčastěji očkuje

Vedle povinné vztekliny se standardně doporučuje očkování proti pěti dalším infekčním chorobám, většina psů v zájmových chovech je tak chráněna ještě proti psince, hepatitidě, parvoviróze, leptospiróze a ve větší či menší míře proti parainfluenze. 

D = Psinka (distemper, psí spalničky)

Psinka je silně infekční onemocnění způsobené RNA virem z čeledi paramyxoviridae (CDV, Canine distemper virus), pochází z amerického kontinentu a postihuje především šelmy (psovité, kočkovité, lasicovité atd.). Člověk psinkou onemocnět nemůže.

K nakažení není zapotřebí přímého kontaktu s nemocným zvířetem, infekci šíří tělní sekrety a to i po zaschnutí, prostřednictvím kontaminovaných povrchů a tzv. infekčního prachu. Pro neočkovaná zvířata je tak rizikový i pobyt v potenciálně kontaminovaném prostředí, v našich podmínkách, kdy je vysoká proočkovanost populace domácích zvířat, je to zejména v přírodě. 

Klinicky se rozlišují se 4 různé formy psinky, lišící se svými projevy: kožní (hyperkeratózy - rohovatění kůže), střevní (zvracení, krvavý průjem), respirační (výtok z nosu a očí, kašel až dušnost, hleny z hnisem či krví) a nervová (poruchy hybnosti, epilepsie). Všechny formy obvykle doprovází vysoká horečka, až 41°C, často dochází i k přechodům mezi jednotlivými typy. Úmrtnost je stále vysoká, vzácné nejsou ani trvalé následky u přeživších jedinců. 

Proti psince se očkuje zpravidla živou atenuovanou vakcínou („oslabeným“ původcem neschopným vyvolat onemocnění).

H = Hepatitida (infekční zánět jater)

Tato méně známá choroba napadá játra, ale i ledviny postiženého zvířete. Může probíhat velmi mírně a pak ji lze zaměnit s dietní chybou - pes dostane průjem a zvrací, příznaky odezní během několika dní i bez léčby, pouze s režimovým opatřením. 

Při těžších formách se přidává horečka, může nastat prudké selhání jater doprovázené poruchou krevní srážlivosti, podobně jako při otravě antikoagulačními nástrahami na domácí škůdce. 

Dalšími možnými příznaky jsou poruchy ledvin, zákal rohovky (tzv. modré oko) a oční výtok. Častou komplikaci představují respirační potíže, zejména zápal plic. 

Úmrtnost u akutní hepatitidy dosahuje při těžším průběhu až 40%, další riziko pak představuje chronické poškození jaterní tkáně vedoucí postupem času k cirhóze až nádorovému bujení. 

Původcem hepatitidy psů je adenovirus označovaný zkratkou CAV-1 (Canine Adenovirus typu 1), přenáší se i nepřímým kontaktem prostřednictvím předmětů kontaminovaných tělními tekutinami nakažených zvířat. Moč je infekční až několik měsíců po prodělání infekce. 

Choroba není přenosná na člověka.

K vakcinaci se používá živý oslabený adenovirus CAV-2, který vedle ochrany proti hepatitidě poskytuje protilátky také proti jednomu z původců infekční laryngotracheitidy, neboli tzv. psincového kašle. 

P = Parvoviróza

Toto vysoce nakažlivé onemocnění, postihující zejména štěňata a velmi mladé psy způsobuje virus z čeledi Parvoviridae. Onemocnět mohou zejména psovité šelmy, člověk není vůči viru vnímavý. 

K nákaze dochází především kontaktem s výměšky a tělními tekutinami nakažených zvířat, například ve výkalech virus zůstává nebezpečný i několik měsíců, kdy už je trus rozpadlý a téměř neviditelný. 

Vyskytne-li se v chovu nákaza parvoviry, je třeba mít na paměti, že infekce je do výkalů vylučována několik dní před propuknutím choroby a až 3 týdny po té. Problém představuje také vysoká odolnost viru vůči vnějšímu prostředí, k jeho likvidaci nemusí stačit ani některé běžné desinfekční prostředky. 

Nejčastěji se parvoviróza projevuje úpornými průjmy s krví, bezprostřední příčinou úmrtí bývá dehydratace či orgánová sepse vlivem druhotného přemnožení bakterií v oslabeném zažívacím traktu. Vzácně může dojít i k postižení srdečního svalu. 

Právě vysoká nakažlivost parvovirózy způsobuje, že k udržení onemocnění pod kontrolou je zapotřebí velmi vysoká proočkovanost psí populace. 

Na trhu jsou dostupné živé vakcíny s oslabeným virem i inaktivované (usmrcené) očkovací látky. Oba typy mají své výhody a nevýhody, vždy záleží na zhodnocení aktuální nákazové situace a zdravotního stavu psa.

Pi = Parainfluenza

Parainfluenza je virové onemocnění způsobující další z typů psincového kašle (infekční laryngotracheitidy). 

Klinicky se projevuje především kašlem střední až úporné intenzity, únavou, malátností, někdy také nechutenstvím. Může být přítomen výtok z očí a nosu nebo vykašlávání hustšího hlenu. Původní onemocnění může zkomplikovat také sekundární infekce pseudomonádami, streptokoky nebo mykoplazmaty, proto může být někdy nutné nasazení antibiotik. 

Pro zdravé zvíře obvykle laryngotracheitida nepředstavuje vážné riziko, může však komplikovat situaci v chovech více psů (větší chovatelské stanice, útulky, psince).

Injekčně podané očkování neposkytuje imunitu proti nákaze parainfluenzou, protože nemá valný vliv na tzv. slizniční imunitu, která by zabránila nákaze vdechnutím patogenu. Injekční vakcína proto pouze zmírňuje příznaky a průběh onemocnění. 

Máte-li zájem na nejlepší možné ochraně vašeho psa před touto nákazou, je vhodnější použít vakcínu aplikovanou na sliznice formou kapek do čenichu (intranasálně). Tato varianta se často kombinuje s očkovací látkou vůči dalšímu častému původci psincového kašle, bakterii Bordetella bronchiseptica. 

Ani toto očkování však nepokrývá veškeré možné příčiny psincového kašle, vedle adenoviru, parainfluenzy a bordatelly může laryngotracheitidu způsobovat například herpesvirus, koronavirus nebo pneumovirus. 

L = Leptospiróza

Leptospiróza je dalším onemocněním přenosným na člověka (zoonózou). Původcem je bakterie Leptospira, vyskytující se v několika typech, šíří se tělními tekutinami, zejména močí nakažených zvířat, a to jak přímým kontaktem (vysoké riziko například u loveckých psů), tak i kontaminovanými předměty či prostředím. K nákaze stačí i velmi malé množství patogenu, proto hrozní určité riziko i při delším pobytu v kontaminované vodě. 

V našich podmínkách se očkuje proti nejčastěji se vyskytujícím bakteriím L. icterohaemorrhagie, L. canicola, L. bratislava a L. grippotyphosa.

Zvláště rizikovým zvířetem z hlediska možnosti nákazy jsou hlodavci, zejména potkani, u kterých se uvádí až 20% promořenost bakterií L. incterohaemorrhagie. Tento typ leptospiry napadá hlavně játra a způsobuje žluté zabarvení kůže a sliznic. Potkani, kteří sami nemají téměř žádné příznaky onemocnění, slouží zároveň jako přírodní rezervoár choroby. 

Další typ, L.canicola způsobuje selhání ledvin a patří mezi choroby přenášené zejména na místech s vyšší koncentrací psů. 

Relativně mírný průběh má onemocnění po infekci bakterií L. grippotyphosa, rozšířené hlavně v populaci hrabošů. Pro poslední zmíněný typ, L. bratislava, je typickým rezervoárovým zvířetem ježek. 

Onemocnění se projevuje průjmem a zvracením s příměsí krve, žlutým zbarvením kůže a sliznic, dehydratací a nechutenstvím. Přidat se mohou také respirační potíže jako je kašel až zápal plic, případně hnisavá sekrece z nosu a očí. 

Proti leptospiróze se očkuje inaktivovanou (mrtvou) vakcínou, bohužel její nevýhodou je, že patří k hůře tolerovaným očkováním a získaná imunita trvá dosti krátkou dobu. Právě leptospirová složka způsobuje nejvyšší počet alergických reakcí a nežádoucích účinků po očkování, vzhledem k povaze a rozšíření onemocnění se však nedoporučuje vynechávat vakcinaci, s výjimkou zvláště závažných zdravotních důvodů a/nebo u psů ve velmi nízkém riziku nákazy (městští bytoví psi s minimální možností kontaktu s nákazou). 

Druhý díl článku naleznete zde.