Japonský špic

Japonský špic nepatří mezi známá a vyhledávaná plemena. Proč tomu tak je, nechápe žádný majitel tohoto krásného plemene ani nikdo, kdo toto plemeno blíže pozná. U japonského špice se totiž poměrně těžko hledají špatné vlastnosti, na které je potřeba potenciální zájemce upozornit. Japonského špice je možné najít pod označením Nihon supittsu, Japanese Spitz nebo 日本スピッツ.

Tak málo se o něm ví…

I když se jedná o plemeno vcelku mladé, vznikající až v první polovině 20. století, o jeho historii se ví opravdu pramálo. Existují čtyři názory, jak vznikl japonský špic. Všechny tyto „názory“ jsou japonskému špicovi hodně podobné. 

První, že vznikl vybíráním nejmenších jedinců plemene samojed. Druhý, že vznikl z bíle zbarveného německého špice. Třetí, že jeho předci jsou američtí eskymo, a čtvrtý, že základ plemene je postaven na plemeni norbottenský špic. Písemné záznamy z dob vzniku plemene prakticky žádné nejsou a prozatím neexistuje metoda, která by spolehlivě určila, kdo z nich je hlavním prapředkem japonského špice. Můžeme se tedy jen domnívat, jak japonský špic vznikl, a přiklánět se k jedné z uvedených verzí. 

Například standard uznávaný FCI píše: „… za předka japonského špice je považován velký bílý německý špic, který se do Japonska dostal kolem roku 1920 přes Sibiř a severovýchodní část Číny.“ Že by přece jen bylo jasno?

Když se na to podíváme podrobněji, možná nám to pomůže přiblížit se k pravdě. Asi nejméně pravděpodobné je, že by se na prvopočátku vzniku japonského špice nacházel norbottenský špic. Jednak z důvodu odlišného typu srsti a také z důvodu vyskytujících se tmavých znaků v bílé srsti, ale i z důvodu místa vzniku, existence (Švédsko). Že se na vzniku plemene podílel japonskému špicovi tolik podobný americký eskimo, je také málo pravděpodobné. Důvodem je nejen vzájemná velká vzdálenost jejich vývoje, ale také vznikali v téměř stejném období. O americkém eskimovi je nepopíratelně známo, že vznikl z německých špiců, které do Ameriky dovezli němečtí přistěhovalci v 19. století. S příchodem 20. století došlo k pojmenování (přejmenování) psa americkým názvem. Pokud by přece jen měl americký eskimo něco společného s japonským špicem, tak by to nebylo ovlivnění japonského špice americkým eskimem, ale německým špicem žijícím v Americe. S největší pravděpodobností se tak o vznik japonského špice přičinil německý špic a/nebo samojed.

Samojed je ruské plemeno (samojedi pásli soby na Sibiři), povahově velmi příjemné a rodině přítulné, málo uštěkané. Totéž jsou povahové parametry ideálního představitele japonského špice. Japonský špic opravdu hodně připomíná miniaturu samojeda, i když svou srstí a velikostí spíše německého špice. Avšak povaha japonského špice a povaha německého špice jsou poměrně rozdílné. Zde tudíž asi ještě dlouho zůstane nerozhodnuto.

Údajně se do Japonska již v 19. století dostal německý špic přes Sibiř a severovýchodní Čínu. Přestože vzdálenost mezi Japonskem a Německem je výrazná, vyloučeno to není. Panovníci i obchodníci hodně cestovali a překonávali velké vzdálenosti. Ale přece jen se spojitost samojeda a japonského špice přímo nabízí. Když se totiž mluví o prapředkovi japonského špice, je zmiňován sice německý špic bílé barvy, ale velké velikosti, který měl do Japonska přijít přes Sibiř. Nebo že by ze Sibiře?

Tak trochu náhodné přikřížení různých plemen

Japonský špic se poprvé objevil na výstavě psů v Tokiu, a to v roce 1921. To ještě neexistoval standard ani nebyl japonský špic uznán žádnou organizací. 

V roce 1925 byli z Kanady dovezeni dva bílí špicové, kteří byli zapojeni do chovu japonského špice. Zda se jednalo o německého špice, nebo již amerického eskima, se neví, ale asi to není podstatné. Co je však jisté, je to, že následný rozvoj a šlechtění japonského špice v letech přibližně 1925–1950 ovlivnila další plemena, která měla dopomoci chovatelům k žádoucím rysům tohoto plemene. Byla dovážena jak z Evropy, tak z Číny, Austrálie či Ameriky. To pak opravdu mohla být do chovu zapojena všechna zmiňovaná plemena: americký eskimo, norbottenský špic, německý špic či samojed, ale také občas zmiňovaná lajka z Ruska, přičemž se mohlo jednat o jakutskou lajku. 

Po druhé světové válce…

K sepisování standardu docházelo od roku 1945, ale uveřejněn byl až v roce uznání plemene japonským chovatelským klubem, a to v roce 1948. Následovalo zapsání prvního psa do plemenné knihy. Jednalo se o psa narozeného v roce 1947 se jménem Hakuryo.

Uznáním plemenem prudce stoupl zájem o japonského špice. V 50. letech 20. století bylo ročně zapisováno do plemenné knihy až 4 500 štěňat. I když zájem o toto plemeno od 60. let 20. století v Japonsku trochu klesl, v Evropě, Austrálii a Severní Americe se stávalo stále populárnějším. I přes evidentní zájem o toto plemeno se nikdy nestalo moderním a v některých státech je stále spíše raritou nebo neznámým plemenem. 

První pes se do Evropy dostal v roce 1973. Jednalo se o Švédsko. Brzy se stal oblíbeným také ve Velké Británii. V roce 1977 jej Kennel Club přijal za člena skupiny Utility Group. Nejdříve a nejvíce si japonského špice oblíbili Švédové. Dokonce v roce 1986 bylo do Švédska importováno neuvěřitelných 24 jedinců tohoto plemene. Teprve v 80. letech 20. století se japonský špic začal pozvolna rozšiřovat do celé Evropy. 

Problémy s celosvětovým uznáním

Japonský špic je uznáván většinou hlavních kynologických klubů. Kanadský Kennel Club má japonského špice zařazeného ve skupině 6 – Non-Sporting, Novozélandský Kennel Club má japonského špice v Non-Sporting Group, stejně tak i Australian National Kennel Council ve skupině 7. United Kennel Club (USA) má japonského špice ve skupině Northern Breeds Group. V USA uznávají japonského špice menší kluby jako například American Canine Register, American Pet Register, American Canine Association a Dog Register of America. 

AKC japonského špice dlouho nechtěla vůbec přijmout, protože sama bojovala za uznání amerického eskima, který je opravdu velmi podobný japonskému špicovi. Nakonec však v dubnu 2019 toto plemeno alespoň částečně vzala na vědomí a přijala ho do své nadace Stock Service. Přesto však japonský špic stále nemůže být zaregistrovaný v hlavní plemenné knize AKC a American Kennel Club japonského špice pořád neuznává – z důvodu velké podobnosti se samojedem, pomeranianem (německým špicem) a samozřejmě s americkým eskimem. Po celém světě však většina národních klubů toto plemeno uznává: od britského Kennel Clubu přes Canadian Kennel Club až po Fédération Cynologique Internationale (FCI).

Velikost japonského špice může být různá

Velikostí se japonský špic hodně přibližuje střednímu německému špicovi. Vykazuje i další společné fyzické znaky typické pro německé špice. V porovnání s německým špicem má ale poněkud odlišný poměr kohoutkové výšky a délky těla. Co je však zvláštní, že ač po celém světě je u japonského špice uznána jediná barva srsti, a to bílá, ideální velikosti plemene se liší klub od klubu.

V Japonsku je ideální velikost psa stanovena na 30–38 cm, u fen má být menší. (Platí i pro FCI – Fédération Cynologique Internationale).Australian National Kennel Council a Velká Británie (Kennel Club) požadují velikost psa 34–37 cm (13,5–14,5 palce), fen 30– 34 cm (12–13,5 palce). Na Novém Zélandu je ideální velikost japonského špice uváděna u psa 30–40 cm (12–16 palců), u fen 25–35 cm (10–14 palců). Kanadský Kennel Club uvádí, že velikost pro psy je 30 cm (12 palců), pro feny o něco menší. A United Kennel Club v USA popisuje ideální velikost psa 30,5–38,1 cm (12–15 palců) a fen 30,5–35,6 cm (12– 14 palců). Menší chovatelské kluby a další organizace mohou používat kteroukoli z těchto ideálních velikostí.

Úžasná povaha

Je možné, že spoustu lidí od koupě japonského špice odradí skutečnost, že se jedná o špice. Ano, je to špic, vypadá jako špic, ale rozhodně neštěká jako špic. Řadí se k poměrně tichým plemenům. Hlučnost japonského špice je dokonce důvodem k jeho vyřazení z chovu. Upevnit hlasový klid tohoto plemene byl jeden z cílů chovatelů od počátku chovu japonského špice. Kdo se rozhodne pro toto plemeno, přílišného štěkání se tak opravdu bát nemusí. 

Že by se jednalo o psa bez zájmu o okolí a s absencí hlídacího pudu, se však rozhodně také netřeba obávat. Naopak. Velká závislost na jeho rodině mu velí, že ji musí ochránit. Je velmi ostražitým hlídačem, s velkým a věrným srdcem. Je však nemyslitelné, že by někoho kousl. Agrese a útoky na lidi jsou mu zcela cizí. Upozorní sice na každou návštěvu, ale k cizím lidem je zpravidla nedůvěřivý a udržuje si bezpečnou vzdálenost. Na skamarádění potřebuje čas bez nátlaku.     

Tento čilý špic je neustále dobře naladěný, velmi přítulný, příjemně temperamentní a s nekomplikovanou povahou. Má rád pohyb, potřebuje procházky nebo nějaké sportovní zaměření. Proto není vhodný do rodiny, kde většinou pro velkou zaměstnanost nikdo není doma, či do rodiny, kde nikoho nebaví jít se „jen tak“ na pár desítek minut denně projít.

Pro koho se hodí

Jeho velikost je ideální nejen do bytu, ale také k dětem a seniorům. Není ani příliš malý a křehký, ale ani příliš velký, aby byl těžký na manipulaci a procházky na vodítku. Je doporučovaným plemenem do rodin s dětmi. Japonský špic má děti rád, je poměrně trpělivý a není přecitlivělý. Samozřejmě rodiče musí dohlížet na dětské hry v přítomnosti psa a na chování dětí ke psu, či naopak psa k dětem. Ale pokud všichni pochopí pravidla slušného chování, nebývá v jejich soužití žádný problém. Naopak komunikace japonského špice a dětí u nich často vytvoří silné nerozlučné pouto. 

Japonský špic je příjemný rodinný pes vyloženě veselé povahy, který potřebuje být součástí rodiny. Je to pohodář, který nepohrdne lenošením ani žádnou aktivitou. Chce dělat vše, co dělá jeho rodina, chce být všude, kde zrovna je jeho rodina. Umí dělat radost a je až fanaticky oddán. Na své rodině, svém majiteli je opravdu závislý. Nechce být sám, nechce být mimo děj. Být sám na zahradě, když je jeho rodina v domě, považuje za velký trest. Proto se hodí do bytu mnohem víc než k ubytování venku. Dlouhé „být sám“ je pro něj stresující. Velká závislost na jeho člověku a oddanost však mohou způsobit náchylnost k úzkostné separaci a destruktivnímu chování, pokud zůstane po dlouhou dobu sám.

Často umí být vynucováním pozornosti až neodbytně otravný. Jeho snaha se účastnit všeho, co dělá rodina, a také jeho napodobování chování člověka jsou někdy až neuvěřitelné. Každopádně je moc rád venku, ale ne sám.

Chování vůči svému člověku má spíše na principu vzájemného přátelství než instinktivního podřízení. Není to plemeno, které potřebuje poslouchat svého člověka a čekat na povely. Je parťákem do nepohody i pohody, při napojení na svého člověka reaguje na pouhá gesta a mimiku. Je to pes s vlastním názorem, který se chce cítit jako neodmyslitelná součást celé rodiny. Má tendenci být domácím komikem a je rád, když někomu udělá radost.

Japonský špic je opravdu až přehnaně oddaný své rodině a těžko nese odloučení. To může činit problémy s projevy velmi nevhodného chování, pokud na občasnou samotu nebude zvykaný ve štěněcím věku. V dospělosti bude proto třeba, aby byl občas doma úplně sám. 

Není to žádný pecivál

I když je velmi pohyblivý, obratný a rychlý, není extrémně nebo nezvladatelně temperamentní. Je spokojený, když může něco dělat, sportovat, hrát hry, být zaměstnáván. Potřebuje, aby se mu jeho člověk věnoval, aby mu věnoval nejen čas, ale i pozornost, milé slovo, kontakt a vzájemnou spolupráci. Má tendenci být opatrný před cizími lidmi při prvním setkání, tudíž v tomto ohledu potřebuje čas a pochopení.

Je to plemeno, které potřebuje důkladnou socializaci, protože při určité izolaci má sklony k mírné plachosti a váhavému chování. Dobrou socializací a častým kontaktem s různými lidmi v jeho štěněcím věku se podporuje přátelství a důvěra k lidem a jeho přirozené a vyrovnané chování ve společnosti. Pro svou nekomplikovanou povahu a snadnou výchovu a výcvik plemeno vhodné i pro začátečníky.

Snadno se vychovává, je pozorný a poslušný, učenlivý a hravý. Cvičí se lehce, je poslušný, rychle chápe a není vhodné jej trestat za špatné chování. Naopak, velmi motivační je pro něj vlídné slovo a pamlsek při vhodném chování nebo splnění úkolu. 

Rád se předvádí a běhá, spolupracuje a baví se. Proto jsou pro něj vhodné sporty, jako je například agility a dogdancing. Ne úplně každý japonský špic rád aportuje, proto frisbee nebo flyball jsou hry jen pro některé z nich. Ale pokud je nadchnou, i v tomto mohou být velmi dobří. Pohyb a sport berou poměrně vážně a s nadšením.

Mnozí z nich rádi cestují nebo plavou, běhají vedle koloběžky či in-line bruslaře. Rádi běhají na volno. Protože nemají problém se základní poslušností a postrádají výrazný lovecký pud, ani s nácvikem přivolání u nich nebývají dlouho problémy.

Japonský špic a zvířata

S jinými psy vychází dobře. Nemá tendence vyvolávat spory, prát se a chovat se výrazně dominantně. Přesto je ho potřeba v jeho štěněcím a mladém věku seznamovat s jinými, povahově vyrovnanými psy různého věku. Pokud japonský špic žije v domácnosti s jinými psy, může být žárlivý. To může způsobovat občasné drobné spory, není-li sám japonský špic vůdcem smečky. 

S jinými domácími zvířaty většinou vychází dobře, v oblibě má hlavně kočky. Ale opět je důležité, aby se s různými zvířaty setkal v mladém věku a nabral s nimi pozitivní zkušenosti. Nebo aby přišel do rodiny, kde už jiní domácí mazlíčci jsou. 

Krásná srst a skoro bez práce

Štěňata japonských špiců jsou doslova okouzlující. I v dospělosti je jeho načechraný vzhled a rozkošný fotogenický výraz velkým tahákem okolních pohledů. Je to vynikající společenský pes, věčně se usmívající, který je i přes svou dlouhou bílou srst poměrně nenáročným plemenem na péči. 

Při pohledu na krásnou sněhobílou srst by se mohlo zdát, že zabere spoustu času. Avšak vůbec ne. Jeho srst se naopak nesmí příliš často česat a kartáčovat, jinak ztrácí na kvalitě. Jen v době línání, což je 2× ročně, je časté pročesávání srsti a vyčesávání uvolněné podsady nutné. V tomto období je na vyčesávání nejvhodnější řídký hřeben. Přesto někteří jedinci potřebují častější pročesání srsti zaměřené na oblast za ušima, pod lokty a na vnitřní straně stehen, kde srst má tendenci zacuchávat se.

Je však vhodné zvykat na česání psa již ve štěněcím věku. Postačí pouhých 5 minut jednou či dvakrát v týdnu, aby později tento druh ošetřování nepovažoval za problém.

Špína se v srsti příliš nedrží a udržování japonského špice v čistotě je poměrně snadné. Mytí šamponem je vhodné omezit jen pro případ nutnosti (procházky v sychravém počasí). Ve srovnání s jinými plemeny mají mírně sušší srst i kůži. Japonský špic tak téměř postrádá typický psí zápach. Časté koupání může způsobit komplikace s kůží. 

Minimum zdravotních problémů

Hlavním zdravotním problémem japonského špice je luxace patel. Je to stav, při kterém se kolenní kloub dostane mimo normální polohu. Dlouhodobě to může způsobit bolest a kulhání, nezřídka postupem času dochází k osteoartróze. Je to způsobeno abnormálním opotřebením chrupavky kolenního kloubu, které může poškodit okolní kostní struktury.

Druhým známým zdravotním problémem japonského špice je ucpávání slzných kanálků. Někdy se také říká, že se jedná o „rýmu“. Tento stav připomínající rýmu – plný nos – bývá způsoben úzkými slznými kanálky, přičemž stav se může horšit příchodem alergických reakcí (sezonně) nebo pokud je pes ve stresu. Pes pak nadměrně slzí a slzy barví srst kolem očí. Tato místa se musí udržovat v čistotě, neboť snadno dochází ke zbarvení srsti od „hnědých slz“, ale toto slzení s příměsí okolního prachu může způsobit i sekundární infekci. 

Japonský špic se dožívá poměrně vysokého věku. Není překvapením, když se dožije i 16 let. Fenky japonského špice jsou výborné matky a nemívají problémy s porodem ani s péčí o štěňata.

Toto plemeno je nezřídka zastíněno větším samojedem nebo naopak menším pomeranianem, který má určitou výhodu v tom, že zájemce o štěně si může vybrat z několika barev srsti. Japonský špic občas bývá nazýván minisamojed.

Rozdíl mezi americkým eskimem a japonským špicem

V mnohých zemích neuznaný a neznámý americký eskimo jako by japonskému špicovi z oka vypadl. Jsou to opravdu vzájemně si velmi podobná plemena, exteriérem i povahou. Eskimo však po svých předcích zdědil uštěkanost a nachází se v několika velikostech. Japonský špic má trochu jinou srst než eskimo a úhel a délka čela je u těchto plemen také odlišná. Výraznější rozdíl je pak v celkové povaze. Japonský špic má nádech japonské kultury, japonské povahy a japonského přístupu k cizincům. Rozdíl tudíž vnímá většinou až ten, kdo zná obě tato plemena osobně, důvěrněji, ne jen z pár minut kontaktu na výstavě.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Silná konstituce a dobře vyvážený celek, jeho harmonická krása vyjadřuje oduševnělost, vznešenost a eleganci vlastní tomuto plemeni. Poměr jeho kohoutkové výšky k délce těla je 10:11. Velikost hlavy v poměru k tělu je středně široká, přičemž nejširší je zadní část lebky. 

Stop je patrný, tlama je špičatá, přičemž špička je maličko zaoblená. Pysky těsně přiléhající a nejlépe černě zbarvené. Nosní houba je malá, kulatá a černá. Skus je nůžkový. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, posazené maličko šikmo. Jsou tmavé barvy. Okraje očních víček jsou černé. Uši jsou vysoko nasazené, malé, trojúhelníkové, vztyčené, otevřené dopředu a nepříliš daleko od sebe. Krk je středně dlouhý, s dobře vyvinutým osvalením. Kohoutek je vysoký, hřbet rovný a krátký, hrudník široký a hluboký. Břicho je dobře vtažené. Ocas je vysoko nasazený, středně dlouhý, nesený nad hřbetem. Končetiny jsou při pohledu zepředu rovné. Tlapky jsou kočičího tvaru. Žádoucí je černá barva polštářků i drápků. Krycí srst je rovná a odstávající. Podsada je krátká, měkká a hustá. Na obličeji, uších, přední straně předloktí a pod hlezny je srst krátká, zbytek těla je pokryt dlouhou hustou srstí. Obzvlášť od krku k plecím a předhrudí tvoří srst krásný límec. Ocas je také osrstěn dlouhým bohatým závěsem. Barva srsti je čistě bílá.

Výška v kohoutku se u psů pohybuje od 30 do 38 cm, u fen je o maličko menší. Za vadu je považován např. předkus nebo podkus, silně zatočený ocas, ale také přílišná plachost či hlučnost. Za vylučující vady pak svěšené uši či ocas nenesený nad hřbetem.