lenacia
napsal(a):
Taková hloupost, mám Briťandu, a ty jsou netykavé... ale chtěla bych zkusit, zda je nějaký dobrý trik jak kočku víc nalákat k tomuhle mazhlivému kontaktu :).
Nevím, kdo kde vzal, že britky jsou netykavky - je to hlavně o jedinci. Mám jich několik a většina jde uvítat a pomazlit se i s naprosto cizím člověkem. Ano, mám i 2 takové, že se pomazlí jen s rodinou a většinou musí chtít samy - ale zas jsou tak dolejzavé, že je člověk stejně denně mazlí tak jako tak. Jedna jde i do klína (tam to má nejradši a pak ráno a večer do postele), druhá je radši na zemi či na stole (ale brali jsme si jí jako starší a třeba s tím braním do náruče má špatné zkušenosti...kdoví...).
Za mě aby byla kočka mazlivá, musí být spokojená - pokud máte jen jednu kočku, tak si s ní hrát, atd. Znuděná kočka = naštvaná kočka a taková kočka nadšením pro mazlení oplývat nebude.
Pokud by byla jo netykavá - tak zkuste hladit u jídla, aby si kočka spojila mazlení = něco fajn. To samé neuškodí dát kočce za mazlení pamlsek, apod. pokud vážně tak mazlivá není... ale vážně jsem ještě nepotkala kočku, která by se nerada mazlila. Spíš musí člověk přijít na to, co má daná kočka ráda.
Hlavně pro me mazlení je synonymem důvěry... britský jsou většinou trosku aristokratky ale ne absolutní netykavky je to ale o jedinci... mela jsem jako Dítě kočku bazlivku co se nemazlila začala jsem ji jako Dítě z kapesneho ve zverimexu kupovat Kusové bonbonky pro kočky pašovala jsem od svačiny šunku a sýr potají kradla u babi pacholicky a za pár měsíců byla kočka mazel.
Jenomže kočka bázlivka byla nejspíš ještě odrostlé kotě, nebo opravdu kočka, která nevyrůstala v kontaktu s lidma a ty se dají postupným zbližováním úplně změnit. Mám dvě britky, kočku a kocoura. Od mala ani jeden nesnášeli do náruče. Kočka škrábe doteď, zvládne maximálně, když ji chci zvednout k misce na stůl. Kocour se přenést v klidu dá, ale bere to jako nutné zlo a je vděčný, když ho postavím na zem. Pomazlení u obou vypadá tak, že se nechají drbat za ušima, když si za mnou přijdou sednout k počítači, někdy na gauč(jednou za 10let ) Jinak jsou spokojené, když je pohladím, kdykoliv přijdou sami a nebo já jdu kolem, ale rozhodně to s mazlením nepřehání. Oproti obyčejným kočinám, které jsme vždycky v rodině měli, se to nedá srovnat. Jsou prostě jiné. Někdy mne to mrzí, někdy jsem ráda, že nejsou vlezlé.
Mám s kočičkou také problém. Před víc jak dvěma lety jsem řišla o domácího mazlíčka a i když mám zvířátek venku dost, doma bylo pusto a prázdno a tak jsem se rozhodla pro kočičku.
Auriska k nám přišla jako kotě a co vylezla z přepravky jsem ji do večera neviděla. Ukázala se jen když se šla najíst, napít, nebo na záchodek a pak se zase rychle schovala. Máme velký dům a tak jsem ji na seznamování omezila pohyb na obývák a ložnici. Seznamování nám trvalo nejmíň půl roku ( a to jsem stále doma ). Abych ji mohla dát do přepravky, kvůli prohlídce, očkování či někam přenést, musela jsem ji odchytit, nebo na něco nalákat. Po půl roce snažení o sebemenší kontakt mi občas vlezla do postele, ale když jsem se jen pohla, nebo pomalu natáhla ruku...utekla. Největší problém pro ni jsou dodnes menší děti a to mne trápí asi nejvíc, neboť mám tři vnoučky 4,6,11let.
I když se Auriska narodila v rodině kde byl cca 4letý klučina, má z dětí panickou hrůzu. Myslím, že právě proto. Nechci rodinu nějak osočovat. Neměla jsem možnost kvůli zdr. problémům, pobytu v nemocnici, navštívit chovatele a vidět v jakých poměrech koťátko vyrůstá. Koťátko jsem znala pouze z fotografií o které jsem musela vždy požádat a komunikace nic moc. Jelikož u nás ve vsi mají známé, byla jsem moc ráda, že mi ochotně koťátko dovezli domů. Působili na mne jinak seriozně až na toho jejich klučinu.
Dnes bych jednala úplně jinak. Udělala jsem pár zásadních chyb, ale co...Auríska mi přeze všechno přirostla velmi k srdci a je to miláček. I když jsem si mazlíčka představovala jinak s citlivým přístupem, nevynucováním pozornosti a nekonečnou trpělivostí jsem dosáhla toho, že se na chvíli příjde pomazlit do postele, na parapetu okna se nechá vyčesat, nebo podrbat, při chystání do misky se otírá o nohy a u televize si lehne na opačnou stranu sofy. Nesmím ji však zvedat a do něčeho nutit. Návštěvy u veta je pro ni stres. Na štěstí nejsou tak často.Panická hrůza z malých dětí přetrvává i nadále ( akceptuje pouze 11letého vnuka ), k návštěvám je nedůvěřivá, schová se pod sofu a trvá nějakou dobu než opatrně vyleze a z dálky pozoruje dění.
Letos jsem se rozhodla pro koťátka už jenom proto, že ji nechám jako společnici dceru. Zdá se mi, že její chování se s koťátky zlepšilo a je o něco přístupnější. Je to na delší rozepisování. Koťátka jsou čtyři, za chvíli se rozjedou do světa, ale žádné z nich se nechová tak jako když k nám přijela Auriska. Milují hraní a mazlení, návštěvy vítají, jsou kontaktní i k mým vnukům i když se jejich mamina stáhne do ústraní. Možná, že se projeví až v nových rodinách. Přesto jsem upřednostňovala zájemce bez malých dětí.
V rodině máme pár Britských koček a všechny jsou kontaktní. Bratr k nám jezdí pravidelně se svým mazlíkem a když nám ho přijel coby osmitýdenního prcka ukázat, první co bylo po vypuštění z přepravky...prošmejdil celý dům od vrchu až dolů a neřešil ani naše dva velké psy.
Obě moje kočky jsou papírové. Upozorňovala jsem chovatele na to, že půjdou ke psům, respektive ke štěňatům, slečna od kočičky řekla, že to nebude problém, sami mají taky psa, tak koťátko bude zvyklé od malinka. Kočička byla od mala trochu rapl a nic si nenechala od psů líbit...doteď k ní mají respekt, když k nim i projeví náklonnost vidím, jak jsou ve střehu Kocourek vyrůstal(podle toho, co jsem viděla) s dalšímy vrhy koťat v jedné velké místnosti - na odchovy vyhrazené. Připadalo mi zase, že tahle koťátka neznala vůbec nic, jen tu místnost. neměla moc kontakt očividně ani s lidma. Oba se před návštěvama klidí, kočka vyloženě zdrhne, kocour sedí opodál, ale kontaktovat se nenechá, při pokusu uteče. Když ho vemu na ruce, nechá se od cizích pohladit, protože má asi ke mně důvěru..že ho nedám ale v očích smrt Před těmahle jsem měla kočičku, které zabili maminku a koťátko zůstalo v hromadě kamení, tehdy tak sotva třítýdenní. Po dvou dnech zoufalého mňoukání mne zavolala sousedka, ať si ho jdu odchytit, že ona to nezvládá - bylo strašně divoké, jak puma. Chytala jsem ho v kožených pracovních rukavicích, to bylo hrozné, jak prskala, kousala - byla jak prskavka. Dala jsem jí jméno Tazzy, protože v telce běžel kreslený seriál Tazz - tasmánský čert a tohle sedělo. Přijatelné ochočení mi trvalo asi týden, neb hlad byl dobrý pomocník. Po pár týdnech to bylo zlatíčko největší, strašná mazlivka, nejradši mi seděla za krkem, na rameni, jak ježibabě. Bohužel mi ji zabil myslivcův pes.
Já si myslím, že dost záleží i na prvních zkušenostech zvířete s člověkem. Říká se, že vtiskávací období končí u koček / i psů/ kolem 8.-9.týdne a pokud se v té době zanedbá socializace, apod. je to velmi těžké dohnat, ne-li v některých případech i nemožné.
Brala jsem si, jak koťata, tak dospělé kočky. Dokonce jsem si přivezla i netykavku, co se mnou týden téměř nemluvila a dneska? Je jak ocásek - zrovna včera jsem ji sundavala asi 3x ze stolu, protože se chtěla mazlit a shazovala mi dík tomu papíry, které jsem přebírala. Pravidelně ji mám lehnutou u ruky, když píšu na PC, ráno se chodí pomazlit, jak rozlepim oko, před spaním zas máme rituál - vezmu ji do náruče, pusinku na čelíčko, posadím ji na postel, zalezu pod peřinu, vystrčim ruku, ona se uhnízdí na peřině a mazlim a poslouchám uklidňující vrnění. Pak se zvedne, popojde, lehne na škrabadlo (mám ho za čelem postele) a slyším, jak začíná oddychovat, že jde taky spát. :)
Za mě to vážně jde, když se chce. :) I když je fakt, že třeba číču, co jsme si brali jako cca 9-10 letou (? tvrdili, že je 5 letá, ale bude mít mnohem více), tak tu člověk zvedna do náruče jen jednou - hnedka se od něj odrazí, poškrábe ho, popoběhne dál - ale vzápětí se vrátí a otírá se člověku o nohy, atd. To je ta, co se mazlí zásadně dole nebo na stole, ale do náruče nee, do klína občas - ale musí si tam sama vyskočit a i tak vždy čučí, zda ji náhodou člověk nebude chtít moc objímat..dle mého zažila něco zlého a pořád se i po letech bojí, že by se to mohlo zopakovat...
Jinak většina koťat i koček se první dny v novém prostředí schovává, jsou to teritoriální zvířata a změnu prostředí prostě nesou hůře. Spíš pak záleží, jaký vztah k lidem mají. Zda se nechají pohladit či se ruky bojí, apod.
Místnost na odchov je u malých koťat či štěňat celkem častá, jak ještě nemají upevněné návyky na wc, apod. ale měla by to být místnost, kde se něco děje - pokud je chovatel nejvíce v obýváku, tak tam, atd. Prostě aby byla zvyklá na lidskou přítomnost, různé zvuky, apod.
Ano vím, že si někdo dva vrhy koťat asi nedá do obýváku. Ale tohle byla místnost v patře domu, kam se chodilo myslím maximálně večer do ložnice spát. Kocour se bojí všemožných zvuků v domácnosti, ale třeba i jen metly či mopu...prostě mi připadne, že tam byla koťata dost izolovaná, jen sama pro sebe.
lesnížínka
napsal(a):
Ano vím, že si někdo dva vrhy koťat asi nedá do obýváku. Ale tohle byla místnost v patře domu, kam se chodilo myslím maximálně večer do ložnice spát. Kocour se bojí všemožných zvuků v domácnosti, ale třeba i jen metly či mopu...prostě mi připadne, že tam byla koťata dost izolovaná, jen sama pro sebe.
No, to by právě měl. :) Protože pak z nich bohužel vyrostou bojácníčci, když nejsou zvyklí na různé zvuky, že kolem nich člověk chodí, atd. - přesně, jak píšete, že se kocour bojí i mopu... :(.
lesnížínka
napsal(a):
Ano vím, že si někdo dva vrhy koťat asi nedá do obýváku. Ale tohle byla místnost v patře domu, kam se chodilo myslím maximálně večer do ložnice spát. Kocour se bojí všemožných zvuků v domácnosti, ale třeba i jen metly či mopu...prostě mi připadne, že tam byla koťata dost izolovaná, jen sama pro sebe.
Ja měla vrh 9-ti kotat v ložnici od čtvrtého dne kdy se matka rozhodla že je to tak lepší i v posteli a když jsem usnula na gauči u televize přenosila mi je tam...
kromě jedné kočky co byta vždy trošku na hlavu( stejně zustala nakonec u nás) byli všichni extrémní mazlíci a co mám zprávy z rodin tak jimi stále jsou je to o přístupu chovatele někdo to dělá pro lásku jiný má jiné záměry.
Muf

XXX.XXX.80.149
Naše Auriska má první koťátka. Narodila se v obýváku. Postupně jak začaly vylézat z, porodnice ", začala jsem jim přizpůsobovat ( k nelibosti manžela ) vlastně všechny místnosti. Když už jim obývák nestačil, obsadili i kuchyň a jídelnu a momentálně jsou všude kde se cítí dobře. Na všechno si navykli, ale běda když zapnu vysavač. To se vžy schovají. Nemá ho ráda ani Auris a ta už by měla být na hluk z vysávače zvyklá
Muf
napsal(a):
Naše Auriska má první koťátka. Narodila se v obýváku. Postupně jak začaly vylézat z, porodnice ", začala jsem jim přizpůsobovat ( k nelibosti manžela ) vlastně všechny místnosti. Když už jim obývák nestačil, obsadili i kuchyň a jídelnu a momentálně jsou všude kde se cítí dobře. Na všechno si navykli, ale běda když zapnu vysavač. To se vžy schovají. Nemá ho ráda ani Auris a ta už by měla být na hluk z vysávače zvyklá
U nás taky některé kočky vysavač nerady a zašijí se za záclony na okně, apod. a dělají, že tam nejsou. :) Přitom jiné zvuk jim nevadí, spíš se jim nelíbí ten pohyb vysavače řekla bych.
lesnížínka
napsal(a):
Jenomže kočka bázlivka byla nejspíš ještě odrostlé kotě, nebo opravdu kočka, která nevyrůstala v kontaktu s lidma a ty se dají postupným zbližováním úplně změnit. Mám dvě britky, kočku a kocoura. Od mala ani jeden nesnášeli do náruče. Kočka škrábe doteď, zvládne maximálně, když ji chci zvednout k misce na stůl. Kocour se přenést v klidu dá, ale bere to jako nutné zlo a je vděčný, když ho postavím na zem. Pomazlení u obou vypadá tak, že se nechají drbat za ušima, když si za mnou přijdou sednout k počítači, někdy na gauč(jednou za 10let ) Jinak jsou spokojené, když je pohladím, kdykoliv přijdou sami a nebo já jdu kolem, ale rozhodně to s mazlením nepřehání. Oproti obyčejným kočinám, které jsme vždycky v rodině měli, se to nedá srovnat. Jsou prostě jiné. Někdy mne to mrzí, někdy jsem ráda, že nejsou vlezlé.
Jj, toto je ale u koček časté - řada z nich nesnáší, když se berou do náruče nebo přenášejí v náruči. A to mohou být na zemi jo mazlivé!
rybka
napsal(a):
Mám s kočičkou také problém. Před víc jak dvěma lety jsem řišla o domácího mazlíčka a i když mám zvířátek venku dost, doma bylo pusto a prázdno a tak jsem se rozhodla pro kočičku.
Auriska k nám přišla jako kotě a co vylezla z přepravky jsem ji do večera neviděla. Ukázala se jen když se šla najíst, napít, nebo na záchodek a pak se zase rychle schovala. Máme velký dům a tak jsem ji na seznamování omezila pohyb na obývák a ložnici. Seznamování nám trvalo nejmíň půl roku ( a to jsem stále doma ). Abych ji mohla dát do přepravky, kvůli prohlídce, očkování či někam přenést, musela jsem ji odchytit, nebo na něco nalákat. Po půl roce snažení o sebemenší kontakt mi občas vlezla do postele, ale když jsem se jen pohla, nebo pomalu natáhla ruku...utekla. Největší problém pro ni jsou dodnes menší děti a to mne trápí asi nejvíc, neboť mám tři vnoučky 4,6,11let.
I když se Auriska narodila v rodině kde byl cca 4letý klučina, má z dětí panickou hrůzu. Myslím, že právě proto. Nechci rodinu nějak osočovat. Neměla jsem možnost kvůli zdr. problémům, pobytu v nemocnici, navštívit chovatele a vidět v jakých poměrech koťátko vyrůstá. Koťátko jsem znala pouze z fotografií o které jsem musela vždy požádat a komunikace nic moc. Jelikož u nás ve vsi mají známé, byla jsem moc ráda, že mi ochotně koťátko dovezli domů. Působili na mne jinak seriozně až na toho jejich klučinu.
Dnes bych jednala úplně jinak. Udělala jsem pár zásadních chyb, ale co...Auríska mi přeze všechno přirostla velmi k srdci a je to miláček. I když jsem si mazlíčka představovala jinak s citlivým přístupem, nevynucováním pozornosti a nekonečnou trpělivostí jsem dosáhla toho, že se na chvíli příjde pomazlit do postele, na parapetu okna se nechá vyčesat, nebo podrbat, při chystání do misky se otírá o nohy a u televize si lehne na opačnou stranu sofy. Nesmím ji však zvedat a do něčeho nutit. Návštěvy u veta je pro ni stres. Na štěstí nejsou tak často.Panická hrůza z malých dětí přetrvává i nadále ( akceptuje pouze 11letého vnuka ), k návštěvám je nedůvěřivá, schová se pod sofu a trvá nějakou dobu než opatrně vyleze a z dálky pozoruje dění.
Letos jsem se rozhodla pro koťátka už jenom proto, že ji nechám jako společnici dceru. Zdá se mi, že její chování se s koťátky zlepšilo a je o něco přístupnější. Je to na delší rozepisování. Koťátka jsou čtyři, za chvíli se rozjedou do světa, ale žádné z nich se nechová tak jako když k nám přijela Auriska. Milují hraní a mazlení, návštěvy vítají, jsou kontaktní i k mým vnukům i když se jejich mamina stáhne do ústraní. Možná, že se projeví až v nových rodinách. Přesto jsem upřednostňovala zájemce bez malých dětí.
V rodině máme pár Britských koček a všechny jsou kontaktní. Bratr k nám jezdí pravidelně se svým mazlíkem a když nám ho přijel coby osmitýdenního prcka ukázat, první co bylo po vypuštění z přepravky...prošmejdil celý dům od vrchu až dolů a neřešil ani naše dva velké psy.
saty
napsal(a):
Ja měla vrh 9-ti kotat v ložnici od čtvrtého dne kdy se matka rozhodla že je to tak lepší i v posteli a když jsem usnula na gauči u televize přenosila mi je tam...
kromě jedné kočky co byta vždy trošku na hlavu( stejně zustala nakonec u nás) byli všichni extrémní mazlíci a co mám zprávy z rodin tak jimi stále jsou je to o přístupu chovatele někdo to dělá pro lásku jiný má jiné záměry.
"...když jsem usnula na gauči u televize přenosila mi je tam..."
Muf
napsal(a):
Naše Auriska má první koťátka. Narodila se v obýváku. Postupně jak začaly vylézat z, porodnice ", začala jsem jim přizpůsobovat ( k nelibosti manžela ) vlastně všechny místnosti. Když už jim obývák nestačil, obsadili i kuchyň a jídelnu a momentálně jsou všude kde se cítí dobře. Na všechno si navykli, ale běda když zapnu vysavač. To se vžy schovají. Nemá ho ráda ani Auris a ta už by měla být na hluk z vysávače zvyklá
Jj, moji oba kocouři jen když VIDÍ, že vytahuji vysavač ze svého místa, tak prchají a vylezou až tak půl hodiny po vypnutí vysavače! To je ale u koček běžné.
Tady jsou super tipy. nejlepší je to video úplně dole - to mám doma! http://www.holidaycat.cz/je-vase-kocka-doma-stastna-5-tipu-jak-ji-zlepsit-zivot-v-interieru/.