Nastíním vám situaci, která mě delší dobu trápí.
Moje maminka (respektivě to měl být rodinný pes) se ujala před čtyřmi lety křížence Yorka. Když byl ještě štěně bral nás všechny stejně. Dělala jsem s ním základní výcvik a agility, ale poslední rok a půl už odmítá dělat cokoliv u čeho není jeho panička. To znamená že pokud cvičíme a ona u toho není tak odmítá cokoliv udělat. To samé když se jde na vycházku, tak se neustále otáčí a zastavuje a zjišťuje jestli maminka nejde někde za námi. Nedávno se to vystupňovalo, že nechce žrát pokud ho sama nenakrmí z ruky. Při hře se co vteřinu dívá na maminku jako by čekal na souhlas, že si může hrát. Před deseti měsíci jsem se ujala já štěnětě z útulku taktéž křížence yorka. Trochu se zlepšilo jeho chování, když mamka není doma to je schopný si s ním hrát jsou opradu velcí parťáci. Dřív to bylo tak, že ležel u dveří a čekal než přijede. Problém nastává, že moje štěně se pomalu od něj učí jeho labilní chování. Né, že by byl závislý, ale pokud vidí, že on je smutný tak je smutný také.
Co se s tím mám dělat?
Nechová se vůbec jako pes. Pokud otevřu dveře na terasu, aby se mohli proběhnout po zahradě, tak je můj pes schopný tam chodit a očmuchávat i půl hodiny úplně sám, ale maminky pes se z nutnosti rychle vyčůrá hned u dvěří a letí si sednout k ní.
Děkuji za nějakou typy.
uživatel
XXX.XXX.99.38
Pes má pouze jednoho pána, kterého musí poslouchat na 100%. Ostatní členy rodiny poslouchat nemusí a když jo, tak jenom málo.
Žerýček
XXX.XXX.242.32
Jsou psi kteří mají jednoho pána a psi kteří jsou schopni považovat za pány více lidí (většinou členů rodiny).
U křížence vaší maminky to vyšlo tak, že ona je jeho pánem a on jí navíc zbožňuje.
Pokud by hrozilo že vaše štěně se od něj učí, což je možné a má i podobné vlohy k navázání se na jednoho pána, měla byste ho zavčas separovat a stát se tím pánem vy.
VENULEE
napsal(a):
Ale vždyť tady vůbec nejde o poslušnost. Jde tu o to, že nechce žrát bez ní, je apatický až smutný, nechce se chodit venčit.
Rozumím Vám. Měli jsme fenku z útulku a ta se nafixovala zpočátku zcela maximalisticky na mne. No takže v rámci zachování jejího zdravého rozumu /a taky normálního běhu rodiny / ji venčil často manžel. Pravda, musel ji kolikrát odtáhnout jako kozu (nic brutálního, prostě jen nechtěka jít, ale muselo se, i když se nám do toho nikomu nechtělo, právě proto, aby uměla fungovat i s ním a neutíkala mu bůhvíodkud za mnou. Zjistila časem, že i s ním je zábava /měl přísné pokyny, jak s ní fungovat/ a učila jsem ji cíleně i odcházení ode mne, aby to nebrala jako trágu, že se jí ztratím. Ne je to běžná věc v životě. Krmil ji taky hodně manžel.