Jak to přežít?

JanaKostelec napsal(a):
Cítím s vámi napadá mne torze?

To by uhynul mnohem rychleji

Ale možností je hodně, od primárního problému na plicích - těžký zánět - po různé výpotky jak v dutině hrudní tak od břicha, selhání srdce, jater, jakýkoliv nádor tamtéž, třeba i prasklý nádor na slezině a tak podobně.

JanaKostelec napsal(a):
Cítím s vámi napadá mne torze?

Cizí těleso v dýchacích cestách ?
Nádorové onemocnění plic. Může být takhle rychlé.(?).

A přežije se to. Každý to přežije. Ono si to časem trochu sedne. Taky si třeba pořídíte štěně.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To by uhynul mnohem rychleji

Ale možností je hodně, od primárního problému na plicích - těžký zánět - po různé výpotky jak v dutině hrudní tak od břicha, selhání srdce, jater, jakýkoliv nádor tamtéž, třeba i prasklý nádor na slezině a tak podobně.

Nemusel, kamarádky fena měla zánět slinivky a k tomu torzi, která trvala dva dny..Byla velmi pozvolná, ale naštěstí veterinář fenu otevřel a zjistil to..

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Cizí těleso v dýchacích cestách ?
Nádorové onemocnění plic. Může být takhle rychlé.(?).

Cizí těleso opět hubí zvířata výrazně rychleji.

nádor plic takhle rychlý být může, pokud ucpe správnou trubku. ale primární nádory plic jsou u psů dost vzácné, když už, bývají to metastázy.

Uspávali jsme psa pro nádorové onemocnění plic. Začalo to kašláním, jdny antibiotika - vypadalo to na zápal plic, druhá antibiotika, když nepomohla, dělal se rentgen plic. Spousta bílých, neprůchodných míst, dýchal už jenom zbytečky. Pak jsme šli večer venčit, měl vyjít tři schody, lehl pod nimi a musela jsem ho vynést, pak už nevstal, ještě ten večer přijel veterinář...

Takže někdy opravdu není pomoci...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Uspávali jsme psa pro nádorové onemocnění plic. Začalo to kašláním, jdny antibiotika - vypadalo to na zápal plic, druhá antibiotika, když nepomohla, dělal se rentgen plic. Spousta bílých, neprůchodných míst, dýchal už jenom zbytečky. Pak jsme šli večer venčit, měl vyjít tři schody, lehl pod nimi a musela jsem ho vynést, pak už nevstal, ještě ten večer přijel veterinář...

Tak samozřejmě děje se to. ale pokud se bavíme o pravděpodobnostech, že příčinou dušnosti je těžká anémie způsobená prasklým nádorem na slezině je pravděpodobnější než že to je nádor plic. taktéž výpotky bývají častější. ale to je stejně jedno a teorie.

nevzdušné plíce by měl veterinář poznat už poslechem.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Takže někdy opravdu není pomoci...

S těmi schody jsme to měli podobně, také už to nedával..jenomže, kdyby to byl nádor, neměl by nějaké přiznaky už předtím ? Tohle vše se událo během 3 dnů a předtím byl naprosto v pořádku..nechápu proč mu neudělali rentgen ani odběr krve :(.

Nechci se Vás nijak dotknout, ale proč se tak trápíte? Pejsek už tu není, je bez bolestí...I když zjistíte příčinu k čemu to ?

ketlin napsal(a):
Nechci se Vás nijak dotknout, ale proč se tak trápíte? Pejsek už tu není, je bez bolestí...I když zjistíte příčinu k čemu to ?

Protože si to nedokážu vysvětlit..

To je mi líto. Dle popisu těžko říci, za me to chtělo pohotovost na klinice, kde by mu udělali více vyšetření, ale pozdě toto víc řešit no... to už mu nepomůže.

Preboli to, chce to čas... možná nové štěně? To pomáhá nejvíc... neříkám hnedka, ale u nas to většinou bylo do cca mesice a opravdu to pomohlo. Člověk ma najednou spoustu starosti s prckem a nemá čas se zaobírat myšlenkami, co kdyby...

Nám před měsícem odešla náhle 10 léta fena. Na podzim jsme ji vytáhli ze zánětu dělohy, vše bylo Ok a najednou proste usnula... taky jsme to absolutně nečekali... máma mi to zprvu ani nechtěla rict, už bydlím jinde, ale čuba byla moje srdeční záležitost ( a protože byla zvykla u našich odmala, tak jsem ji tam nechala ve smečce a jezdila tam za nimi) a mela jsem 2 mesice do porodu, tak se doma hrozne báli, jak to vezmu... samozřejmě jsem si poplakala, ale snažila jsem se myslet na mimco, tak jsem se vysloveně nesložila jako u odchodu miláčku predtim... manžel kdyz to zjistil ( máma to řekla prve jemu, ze vůbec neví, jak mi to ma rict..), tak mi chtěl hnedka koupit štěně. :) Ale takhle krátce před porodem jsem řekla, ze ne, ze ho poridime až na jaře, aby na nej bylo víc času, atd.

Pocit viny po úmrtí blízké bytosti je běžný. Mohla jsem udělat to a to, neměla dělat to a to. Určitě to přejde, čas to napraví. Jistě jste udělala to nejlepší a nejvíce, čeho jste byla v té chvíli schopna. Další zkušenost, to je život.

, to je moc smutné. Naprosto vás chápu, nám odešel pejsek po celodenních a celonočních epileptických záchvatech, nepomohlo ani uvedení do narkózy...Nic horšího jsem zatím nezažila. Ještě večer před tím řádil, přišlo to zčistajasna. Udělala jste vše, co bylo ve vašich silách, pejsek si již užívá v psím nebíčku a je mu dobře .

Lucciii napsal(a):
Protože si to nedokážu vysvětlit..

Je to váš první pejsek?
Chápu vás, mívala jsem stejné pocity. Nejhůř mně bylo, když nám pětiletá labradorka umřela na rakovinu kostí, úžasná povaha a v podstatě plná života. Na druhou stranu, pokud byl pes nemocný a nebylo mu pomoci, je jeho důstojný odchod tím nejlepším řešením. Bohužel lidi tuto možnost nemají.

Je mi to ľúto, ale naozaj si to nevyčítajte, boli ste s ním na veterine 3x takže neumrel vašou vinou že by ste niečo zanedbali :(
Smútok vám to asi neuľahčí, musí to prebolieť. Nám keď umrel psík tak som dva týždne chodila z práce domov z revom už v aute a vôbec sa mi nechcelo do toho prázdneho dvora vojsť. Časom však všetko prebolí a ostanú len tie pekné spomienky..

A možno sa vám to teraz bude zdať úplne mimo, ale verte mi, že najlepšie čo môžete urobiť je týždeň sa vyplakať a potom sa poobzerať po novom šteniatku. Nám to neskutočne pomohlo aj keď som strašne protestovala že ešte nie, kamarátka ma prehovorila, našli sme CHS kde mali čerstvo narodené šteniaka a ďalších 8 týždňov kým boli k odberu sme sa aspoň začali na nového psíka tešiť. A keď sme si malé klbko doniesli domov tak zrazu smútok musel ísť bokom, predsa nebudeme pri malom buliť a tie všetky starosti a radosti okolo neho nám to pomohli prekonať. A určite to nebola zrada voči psíkovi ktorý umrel lebo ten v našich srdiečkach ostane na veky a určite by tiež nechcel aby sme za ním celý život plakali. Takto sme spomínali čo robil on v jeho veku a porovnávali ktorý čo zničil a ako jedol a hral sa, porovnávali fotky a tak celkovo to bolo jednoduchšie.

Ano byl to můj první pejsek, vlastně i první pejsek mých rodičů..sice jsme milovali zvířata, ale nedokázali si představit, jak je to jiné, když máte vlastního..hrozně jsme si ho zamilovali..on byl neskutečně poslušný, inteligentní, vnímavý..pořád tak chápavě koukal a poslouchal..jakoby rozuměl úplně každému slovu. Vím, že je asi účinné na bolest si pořídit nového..ale nějak toho nejsme zatím schopní.. Na jednu stranu si říkám, že by se to tu zaplnilo, nebylo tak prázdné...ale pak zase, že mi to přijde vůči Maxíkovi blbé.. nedokážu si představit, že bych nějakého dalšího milovala stejně..že by ležel na jeho místě. A hlavně, že bych měla tuhle bolest prožívat znovu..

Nechcete prežiť nové šťastie a radosť preto, že sa obávate bolesti? Tej sa aj tak nevyhnete. Je lepšie svoju náklonnosť venovať novému životu, ako žiť v spomienkach.

Lucciii napsal(a):
Ano byl to můj první pejsek, vlastně i první pejsek mých rodičů..sice jsme milovali zvířata, ale nedokázali si představit, jak je to jiné, když máte vlastního..hrozně jsme si ho zamilovali..on byl neskutečně poslušný, inteligentní, vnímavý..pořád tak chápavě koukal a poslouchal..jakoby rozuměl úplně každému slovu. Vím, že je asi účinné na bolest si pořídit nového..ale nějak toho nejsme zatím schopní.. Na jednu stranu si říkám, že by se to tu zaplnilo, nebylo tak prázdné...ale pak zase, že mi to přijde vůči Maxíkovi blbé.. nedokážu si představit, že bych nějakého dalšího milovala stejně..že by ležel na jeho místě. A hlavně, že bych měla tuhle bolest prožívat znovu..

Ano, znám několik lidí, kteří by to brali jako zradu vzít si dalšího psa. Já k nim nepatřím. Beru to podle sebe...chtěla bych já, až tady nebudu, aby se moji blízcí trápili? Možná blbý přirovnání, ale prostě to tak mám. Smrt patří k životu, i ty nemoci, s tím prostě nic nenaděláme. Kdybych se měla smutkem užírat, asi bych se dávno zbláznila. Takže já si prostě vždycky pořídím nový štěně. Pohřbila jsem už 4 pejsky, tedy spíš manžel, já asistovala veterináři při eutanázii, bohužel ani jeden pejsek neodešel sám a protože trpěl bolestmi, tak jsme se rozhodli takto. Vy jste vlastně měli štěstí, dá se říct, váš chlupáč určitě dlouho netrpěl. Teď už je za Duhovým mostem

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano, znám několik lidí, kteří by to brali jako zradu vzít si dalšího psa. Já k nim nepatřím. Beru to podle sebe...chtěla bych já, až tady nebudu, aby se moji blízcí trápili? Možná blbý přirovnání, ale prostě to tak mám. Smrt patří k životu, i ty nemoci, s tím prostě nic nenaděláme. Kdybych se měla smutkem užírat, asi bych se dávno zbláznila. Takže já si prostě vždycky pořídím nový štěně. Pohřbila jsem už 4 pejsky, tedy spíš manžel, já asistovala veterináři při eutanázii, bohužel ani jeden pejsek neodešel sám a protože trpěl bolestmi, tak jsme se rozhodli takto. Vy jste vlastně měli štěstí, dá se říct, váš chlupáč určitě dlouho netrpěl. Teď už je za Duhovým mostem

Mohu se zeptat po jaké době jste si pořídili nového ?

Lucciii napsal(a):
Mohu se zeptat po jaké době jste si pořídili nového ?

Měli jsme 3 fenky (nejdřív štěně goldenku, pak dvě labradorky od prvních majitelů, jedna v půl roce, druhá ve 4 měsících) ) a 1 psa, pes umřel na Vánoce 2009 v 15ti letech, ta 5ti letá fenka labradora na rakovinu v dubnu 2011, za měsíc jsme přivezli z útulku roční labradorku, další fenka umřela na rakovinu dělohy v 10ti letech loni v únoru, letos v březnu jsme si přivezli fenku zlatého retrívra (to štěně, co mám na fotce u profilu) a v červenci umřela 13ti letá fenka zlatého retrívra. Nikdy jsme tedy neměli jen jednoho psa, teď máme 2 fenky a nejpozději do 2 let chci ještě jednu goldenku a pak se uvidí.

Lucciii napsal(a):
Ano byl to můj první pejsek, vlastně i první pejsek mých rodičů..sice jsme milovali zvířata, ale nedokázali si představit, jak je to jiné, když máte vlastního..hrozně jsme si ho zamilovali..on byl neskutečně poslušný, inteligentní, vnímavý..pořád tak chápavě koukal a poslouchal..jakoby rozuměl úplně každému slovu. Vím, že je asi účinné na bolest si pořídit nového..ale nějak toho nejsme zatím schopní.. Na jednu stranu si říkám, že by se to tu zaplnilo, nebylo tak prázdné...ale pak zase, že mi to přijde vůči Maxíkovi blbé.. nedokážu si představit, že bych nějakého dalšího milovala stejně..že by ležel na jeho místě. A hlavně, že bych měla tuhle bolest prožívat znovu..

To se nebojte, že byste dalšího nemilovala stejně. Myslela jsem si to samé...a teď mám občas výčitky, že současnou fenu miluju určitě víc než jsem milovala nebožku.
Tu první jsem nechala uspat předloni 2.11., během týdne až dvou jsem se dozvěděla, že jsou na cestě štěňata z nechtěného spojení, měla jsem velmi intenzivní nutkání si jedno zamluvit, tak jsem to udělala...23.11. se narodila současná fena, brala jsem si ji v lednu. Bez psa jsem byla něco přes dva měsíce.

Každý pes, co mě opustí je vyjímečný...z každým psem, co mě opustí odchází kousek mě.
Mě nejvíc pomáhá nové štěně...ne proto, že bych okamžitě na jeho předchůdce zapomněla a nahradila ho, ne proto, že by pak bolest byla menší, ale proto, že nové štěně zabere hafec času a člověk pak nemá čas se té své bolesti tolik oddávat...¨
Držte se...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak samozřejmě děje se to. ale pokud se bavíme o pravděpodobnostech, že příčinou dušnosti je těžká anémie způsobená prasklým nádorem na slezině je pravděpodobnější než že to je nádor plic. taktéž výpotky bývají častější. ale to je stejně jedno a teorie.

nevzdušné plíce by měl veterinář poznat už poslechem.

Mě napadl pneumothorax, jde poznat poslecham? Samozřejmě cokoliv i jiného...




Pejsu máme už třetího...prvního ( 7let, kříženec jezevčíka ) mi pokousal NO x asiat, zemřel na veterině, ...dva roky nic, pak erdelka- umřela loni skoro 15let- (uspána), vždycky jsem si myslela, že až "to přijde" se nedokážu rozhodnout, že to vůbec nedokážu...teď máme třetí -bulinu ( koupila jsem si jí asi za tři měsíce )

Každého psa mám ráda jinak, jde to s věkem...

Lucciii napsal(a):
Mohu se zeptat po jaké době jste si pořídili nového ?

Nám umřel milovaný pejsek 11. června. Byl to náš první, kříženec z útulku. Jedinečný a výjimečný každým coulem. Ta bolest, kterou člověk cítí, je nepopsatelná .
16. srpna jsme si jely (auto plné ženských - 3 člověčice a 2 fenky) pro novou psí kamarádku do útulku přes půl republiky (Ostrava - Kladno).
Už měsíc máme doma psí paní úžasňákovou , a přesně dnes uplynuly i 2 měsíce od operace nožky, kterou v útulku absolvovala - a zase se venku prohání, jako kdyby se nic nestalo...Viktorka naše jedna bláznivá .

Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Lucciii napsal(a):
Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Ano, slyšela jsem naší Elisu capkat po dlažbě, když jsem přišla domu, koukla jsem automaticky na místo, kde byl pelech, v představách jsem jí doma prostě viděla...je to prostě zvyk, to přejde

Lucciii napsal(a):
Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Taky jsem to tak měla, hlavně když umřel první pejsek, slyšela jsem tlapky na dlažbě a viděla všude bílé klubíčko, slyšela jsem kňučení.

Lucciii napsal(a):
Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Strašne dlho som na dvore stále nechala zrak na tom mieste kde som psa našla mŕtveho. Bol to hrozný zážitok vyzeral ako keby spal, bolo to nečakané, išla som ho pohladiť a nehýbal sa
Dodnes neviem čo sa mu presne stalo (asi infarkt) ale vždy keď to miesto zbadám aj po rokoch ho tam vidím ako "spí" a vracia sa mi ten pocit ako som do neho šťuchla a uvedomila si že je koniec

Novému psíkovi som potom dala všetkú tú nahromadenú lásku ktorú som v sebe mala, naozaj to bolo krásne a chodievali sme so šteniatkom spolu na hrob starého psa a rozprávala som sa s ním. Keby ma niekto videl tiež by si myslel že mi šibe. Ale chcelo to len čas, teraz keď tam idem už mám na tvári úsmev a pekné spomienky..

Lucciii napsal(a):
Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Upřímnou soustrast. je mě líto vašeho pejska, vím co prožíváte, prožila sem to už několikrát a bohužel každého majitele psa to čeká. Přežili jsme to všichni, a když budete mít další psy ještě vás to hodněkrát čeká. Jinak podobné příznaky co popisujete měl můj německý ovčák který musel být utracen kvůli srdečnímu selhání. Neřešte proč pejsek umřel, už mu nepomůžete. Nejlepší lék na bolest je nové štěně a to pokud možno ihned. I týden čekání byl pro mě v tomhle případě strašlivě dlouhý. Uvědomte si že novým štěnětem nepůsobíte žádnou křivdu či bolest pejskovi který umřel, tomu už je všechno jedno. Tohle je všechno jen o psychice lidí, a nejlepším lékem je nový pes.

Lucciii napsal(a):
Ano byl to můj první pejsek, vlastně i první pejsek mých rodičů..sice jsme milovali zvířata, ale nedokázali si představit, jak je to jiné, když máte vlastního..hrozně jsme si ho zamilovali..on byl neskutečně poslušný, inteligentní, vnímavý..pořád tak chápavě koukal a poslouchal..jakoby rozuměl úplně každému slovu. Vím, že je asi účinné na bolest si pořídit nového..ale nějak toho nejsme zatím schopní.. Na jednu stranu si říkám, že by se to tu zaplnilo, nebylo tak prázdné...ale pak zase, že mi to přijde vůči Maxíkovi blbé.. nedokážu si představit, že bych nějakého dalšího milovala stejně..že by ležel na jeho místě. A hlavně, že bych měla tuhle bolest prožívat znovu..

Za muj život jsme měli už hodně psu ( vždy jsme u našich měli smečku 4-7 psu). Takže tech odchodu už jsem zažila hodně... vlastně už 10 ( z toho u 2 jsem byla osobně, protože se uspavali injekci. Ostatní odešli ve spánku)...vždy to hrozne bolí, ne ze ne.. člověk miluje každého psa, kterého si pořídí... Každy pes je originál, každy ma své jedinečné chování, vždy kdyz si na někoho z nich vzpomenu, měli každy své originální chování, kterým byli vyjimecni a žádný pes po nich už to nedělal... my i přesto ze jsme měli vždy smečku jsme málokdy vydrželi a nepořídili do mesice po odchodu jednoho z nich nové štěně... ona i ta smečka byla vždy min. tyden "jiná"... i jim chyběl člen a s mrnetem jsme ozili my i oni. Najednou museli uhybat ostrým zoubkum štěněte a bylo hnedka doma veseleji. ;)

Věřte ze ta skvělá společná léta předci tu bolest, kdyz milovaný pes odejde. Je to hrozne, ale bohužel i to k životu patří...


Jinak mi na mysl vystala hnedka psi závěť...:

Psí závěť:
Když lidé zemřou, zanechají závěť, aby dům a všechno co mají, zůstalo těm, které milují. Také bych chtěl zanechat takovou závěť. Nějakému opuštěnému a nechtěnému psímu tulákovi bych chtěl přenechat můj laskavý domov, mojí misku, pohodlnou postel, moje hračky, milované ruce, milé hlasy a místo, které mám v srdci u těch, kteří mě budou držet v náručí při mém pokojném a bezbolestném odchodu.
Pokud zemřu, tak nikdy neříkejte: Nechci nikdy víc žádné zvíře - jeho odchod velmi bolí. Hledejte osamělého a nemilovaného psíka a dejte mu moje místo. To je moje dědictví...
Láska, kterou tu nechávám, je všechno, co můžu dát.

Nikdo se do ničeho nemůže nutit a každé vyrovnavani s takovou situaci ma vývoj. Je potřeba, si projit vsemi razení a, az přijde ten správný cas, člověk sam pozná, ze doba dozrala pro novy přírůstek.

Oprava- Vsemi fázemi, mobil si zas vymysli.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Upřímnou soustrast. je mě líto vašeho pejska, vím co prožíváte, prožila sem to už několikrát a bohužel každého majitele psa to čeká. Přežili jsme to všichni, a když budete mít další psy ještě vás to hodněkrát čeká. Jinak podobné příznaky co popisujete měl můj německý ovčák který musel být utracen kvůli srdečnímu selhání. Neřešte proč pejsek umřel, už mu nepomůžete. Nejlepší lék na bolest je nové štěně a to pokud možno ihned. I týden čekání byl pro mě v tomhle případě strašlivě dlouhý. Uvědomte si že novým štěnětem nepůsobíte žádnou křivdu či bolest pejskovi který umřel, tomu už je všechno jedno. Tohle je všechno jen o psychice lidí, a nejlepším lékem je nový pes.

Souhlasím, já osobně třeba vím, že vždycky když mi odejde pes, tak si pořídím nové štěně. Teď mám psa mladého, takže nad tím moc nepřemýšlím, ale vím, že to tak bude. I když ztráta psa bolí, tak si nedokážu představit, že bych byla někdy bez psa.

Ale také znám lidi, kteří si po smrti psa už dalšího nikdy nepořídili. Pak mám známou, která má fenku labradora a je rozhodnutá, že až fenka odejde tak další pes nebude. Ne proto, že by to nezvládla, ale proto, že prý kvůli feně nemohou moc jezdit na dovolené do zahraničí, jsou na psovi tak závislí, že by ho doma někomu hlídat nenechali. A že prý dokud na to mají věk, tak ještě chtějí poznat nějaké země, takže další pes nebude. Pak třeba moje babička, nedávno ji umřela 15ti letá kočka. Já jsem ji hned ukazovala fotky koťátek co hledají domov, ale ne, prostě už nechce, nikdy. Poslední dny měli s kočkou docela velká trápení a už to nechtějí znovu zažít. To samé tvrdí o psovi - má 7mi letou fenu berňáka a už teď tvrdí, že po ní prostě už žádné zvíře nechce, že ten odchod potom opravdu těžce nese.

marcelaamax napsal(a):
Souhlasím, já osobně třeba vím, že vždycky když mi odejde pes, tak si pořídím nové štěně. Teď mám psa mladého, takže nad tím moc nepřemýšlím, ale vím, že to tak bude. I když ztráta psa bolí, tak si nedokážu představit, že bych byla někdy bez psa.

Ale také znám lidi, kteří si po smrti psa už dalšího nikdy nepořídili. Pak mám známou, která má fenku labradora a je rozhodnutá, že až fenka odejde tak další pes nebude. Ne proto, že by to nezvládla, ale proto, že prý kvůli feně nemohou moc jezdit na dovolené do zahraničí, jsou na psovi tak závislí, že by ho doma někomu hlídat nenechali. A že prý dokud na to mají věk, tak ještě chtějí poznat nějaké země, takže další pes nebude. Pak třeba moje babička, nedávno ji umřela 15ti letá kočka. Já jsem ji hned ukazovala fotky koťátek co hledají domov, ale ne, prostě už nechce, nikdy. Poslední dny měli s kočkou docela velká trápení a už to nechtějí znovu zažít. To samé tvrdí o psovi - má 7mi letou fenu berňáka a už teď tvrdí, že po ní prostě už žádné zvíře nechce, že ten odchod potom opravdu těžce nese.

Nas děda taky po odchodu Filika začátkem letošního roku dalšího psa nechce. Teda lépe řečeno jeho partnerka, ze by to nezvládla, až by ten další odcházel... tak děda aspoň chodí mazlit naši fenku, která je Falikovi podobná velikosti.

Chceme s manželem za rok dva svůj domeček, možná tu dědovi fenku nakonec necháme, myslím, ze úplně bez psa byt nebude chtít...uvidíme. Takhle mají aspoň 2 kočky.

lavacca napsal(a):
Nas děda taky po odchodu Filika začátkem letošního roku dalšího psa nechce. Teda lépe řečeno jeho partnerka, ze by to nezvládla, až by ten další odcházel... tak děda aspoň chodí mazlit naši fenku, která je Falikovi podobná velikosti.

Chceme s manželem za rok dva svůj domeček, možná tu dědovi fenku nakonec necháme, myslím, ze úplně bez psa byt nebude chtít...uvidíme. Takhle mají aspoň 2 kočky.

No babička s dědou měli právě kočku a psa, teď už jen psa a až odejde pes tak by byli úplně bez mazlíka. Tak jim pořád říkám, že si stejně pak třeba ještě psa nebo kočku pořídí, ale tvrdí, že jsou rozhodnuti, že prostě ne.

marcelaamax napsal(a):
Souhlasím, já osobně třeba vím, že vždycky když mi odejde pes, tak si pořídím nové štěně. Teď mám psa mladého, takže nad tím moc nepřemýšlím, ale vím, že to tak bude. I když ztráta psa bolí, tak si nedokážu představit, že bych byla někdy bez psa.

Ale také znám lidi, kteří si po smrti psa už dalšího nikdy nepořídili. Pak mám známou, která má fenku labradora a je rozhodnutá, že až fenka odejde tak další pes nebude. Ne proto, že by to nezvládla, ale proto, že prý kvůli feně nemohou moc jezdit na dovolené do zahraničí, jsou na psovi tak závislí, že by ho doma někomu hlídat nenechali. A že prý dokud na to mají věk, tak ještě chtějí poznat nějaké země, takže další pes nebude. Pak třeba moje babička, nedávno ji umřela 15ti letá kočka. Já jsem ji hned ukazovala fotky koťátek co hledají domov, ale ne, prostě už nechce, nikdy. Poslední dny měli s kočkou docela velká trápení a už to nechtějí znovu zažít. To samé tvrdí o psovi - má 7mi letou fenu berňáka a už teď tvrdí, že po ní prostě už žádné zvíře nechce, že ten odchod potom opravdu těžce nese.

U starých lidí to chápu, je to taková obava že mladý pes člověka přežije a co s ním pak bude. Chápu i to že pes byl pro někogho omezením a už dalšího nechce třeba kvůli cestování, apod. ale můj případ tohle nikdy nebude. Ale nechápu ty lidi co říkají že si nemůžou pořídit psa protože mají výčitky vůči tomu psu který umřel. V práci znám pár takových lidí, po psu v strytu duše touží ale slíbili to tomu předešlému a myslí si že mu to nemůžou udělat. Takové sebetrápení je naprosto k ničemu, náš život je delší než psí, tak už je to dáno a mrtvému pejskovi je úplně jedno jestli má jeho páníček psa jiného, on už to neví. Takže proč se zbytečně trápit a kazit si život.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
U starých lidí to chápu, je to taková obava že mladý pes člověka přežije a co s ním pak bude. Chápu i to že pes byl pro někogho omezením a už dalšího nechce třeba kvůli cestování, apod. ale můj případ tohle nikdy nebude. Ale nechápu ty lidi co říkají že si nemůžou pořídit psa protože mají výčitky vůči tomu psu který umřel. V práci znám pár takových lidí, po psu v strytu duše touží ale slíbili to tomu předešlému a myslí si že mu to nemůžou udělat. Takové sebetrápení je naprosto k ničemu, náš život je delší než psí, tak už je to dáno a mrtvému pejskovi je úplně jedno jestli má jeho páníček psa jiného, on už to neví. Takže proč se zbytečně trápit a kazit si život.

Jo, to je pravda, s tím souhlasím.

marcelaamax napsal(a):
No babička s dědou měli právě kočku a psa, teď už jen psa a až odejde pes tak by byli úplně bez mazlíka. Tak jim pořád říkám, že si stejně pak třeba ještě psa nebo kočku pořídí, ale tvrdí, že jsou rozhodnuti, že prostě ne.

Však uvidí, jak se na to budou citit. Ja jsem našemu dědovi i nabízela pejska kolem 7-8 let z útulku, ze bychom jim sehnali. Štěně nechtějí, ani úplného stařečka... no, uvidíme, jak to bude... te naši mrňce byl v srpnu rok. Třeba si ji tu bude chtít nechat, třeba ne...

Nebo se třeba necítí jen na malé akční kotě? Co nějakou starší cicu třeba i z dědictví... ze by ji dali šanci na domov? ;).

Taky bych bez psího čumáku už nemohla být a i ten jeden je málo

Není to o tom že chcete pejska nahradit jiným, protože další takový už nebude, každý je pro nás jedinečný, ale až to přebolí( za čas) tak proč ne dalšího ty krásné dny které s ním můžete prožít.

Lucciii napsal(a):
Mluvili jsme o tom s rodiči a asi nedokážeme být bez pejska, ale zároven si zatím nedokážeme představit, že ho nebudeme nahrazovat..ale mít ho rádi jako jeho samotného i když bude úplně jiný. Bohužel, by to ale v nejbližší době nebyl nejlepší nápad, vzhledem tomu, že nikdo nebudeme mít tolik času pro výchovu štěnátka, takže nejspíš až na jaře.
Jen trochu mimo, je to pro mne stále čerstvé a nezvykla jsem si, že ho tu nemám. Ale mám chvilkama pocit, že blázním. Večer ho slyším oddechovat..před chvíli jsem ho zahlédla mezi dveřmi a úplně to ve mě hrklo.. ze spaní mě probouzí jeho mručení, co vždy vydával když měl špatné sny.
Měl jste to někdo ? Asi už jsem pomatená a nějak si ty představy vyvolávám..

Loni na jaře mě opustil můj skvělý zvířecí kamarád. Ne pes, ale na tom nezáleží, byl část mě... Říkala jsem si to samé, co vy. Nechtěla jsem ho někým nahrazovat, nedovedla jsem si představit, že bych si pořídila další zvíře (tentokrát měl na řadu přijít ten vysněný pes, kterého jsem plánovala už od malička) a jen se jím nesnažila nahradit toho předcházejícího - a to jsem nechtěla.
Jenže jak už tu padlo. S každým kamarádem odchází kus vás, ten kus už nikdo a nic nenahradí. Bude to bolet pořád stejně, když si vzpomenete...
Jenže postupně na to přestanete mít čas, vy totiž budete žít dál. A nemá smysl se dál trápit... Trvalo mi dva měsíce, než jsem si domů dovezla to štěně a nelitovala jsem jedinou chvilku. Možná jsem se tím jen zbytečně trápila moc dlouho.
Často vzpomínám, že ten dělal tohle, tahle dělá něco jiného a v mnoha věcech si jsou strašně podobní - umí dělat některý stejný bejkárny... Přesto je každý úplně jiný a nikdy mě nenapadlo, že by jeden nahrazoval druhého. Druhý mi jen zkřížil cestu, když ten první odešel. A takhle to je v životě normální. Věci končí, začínají. S lidmi se loučíte, nové poznáváte, zvířecí parťáci zestárnou rychleji než vy a jednou přijdou další...
A že blázníte? Ale to vůbec. Už to holt byla taková zaběhlá a normální věc, že vaší hlavě dělá problém z těch samozřejmých věcí vyjet. Dřív jste si toho třeba ani nevšímala, jak to bylo normální. Teď to tam najednou chybí. To je úplně normální a zná to každý.

Já bych byla i pro..si pořídit štěnátko, ale nemyslím si že by na to rodiče ještě byli připravení..a hlavně to nejdůležitější, začíná mi ted škola a nechtěla bych aby nějak strádal a nebylo na něj čas.. jenomže do jara je ještě dlouho, tak vůbec nevím jak to budu zvládat do té doby.. hrozně mi chybí, nechápu jak jsem některé věci mohla brát jako samozřejmost..třeba to vítání mezi dveřmi..co bych ted dala za to aby mě povalil na zem a už začínám přicházet do té fáze uvědomění..kdy vím, že už se mi nevrátí a je to snad ještě horší, než ty první dny.
Pro ty co si nepořídili pejska hned, jak jste to zvládali? Snažím se nějak zaměstnat, ale při tom všem ho mám pořád před očima.

Lucciii, myslím, žeby ste si mali to šteniatko zadovážiť hneď, práve preto, aby ste stále nesmútili a zamestnali sa ošetrovaním a výchovou nového tvorčeka. Keď už bude doma, rodičia to tiež príjmu a iste Vám pomôžu.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Taky bych bez psího čumáku už nemohla být a i ten jeden je málo

Ano...já si někdy říkám, že tohle je taková láskyplná pomsta nebožky Teriny

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Lucciii napsal(a):
Já bych byla i pro..si pořídit štěnátko, ale nemyslím si že by na to rodiče ještě byli připravení..a hlavně to nejdůležitější, začíná mi ted škola a nechtěla bych aby nějak strádal a nebylo na něj čas.. jenomže do jara je ještě dlouho, tak vůbec nevím jak to budu zvládat do té doby.. hrozně mi chybí, nechápu jak jsem některé věci mohla brát jako samozřejmost..třeba to vítání mezi dveřmi..co bych ted dala za to aby mě povalil na zem a už začínám přicházet do té fáze uvědomění..kdy vím, že už se mi nevrátí a je to snad ještě horší, než ty první dny.
Pro ty co si nepořídili pejska hned, jak jste to zvládali? Snažím se nějak zaměstnat, ale při tom všem ho mám pořád před očima.

Nechtěla jsem ani psát, protože na to nemám názor jako ostatní. Po smrti našeho miláčka, nám zůstal pejsa druhý. Takže bez psa nejsme. Museli jsme mu také ulehčit to, že zůstal bez parťáka...neudělali bez sebe krok. Muž byl snad zdrcený víc než já, o štěněti nechtěl absolutně slyšet. Zprvu mi ty řeči ještě toleroval, pak už mi doslova vynadal. Ať se začnu co nejvíc věnovat zbývajícímu psu a nevymýšlím se štěňetem. Samojed už má devět, je fakt, že: co kdyby si nesedli, třeba na štěndo žárlil a nevím co ještě...prostě...co kdyby jsme mu tak otrávili zbytek života?!? Co když by taky svého druha nechtěl jiným psem nahradit? On to neřekne...Jestli to přebolí? Ta, až fyzická bolest ano, ta otupí, ale ta běžná, ta přetrvává. Myslím na něj asi už méně často, někdy X krát denně, někdy toho má člověk tolik, že si třeba pár dní nevzpomene. Vím, že když umřel taťka, trvalo to nejhorší cca 5 let..takže mne ještě pár těžkých let čeká Já odchod pejska odnesla na zdraví, takže jestli můžu radit, dejte na holky a štěndo si pořiďte, třeba na jaře, jak jste psala. U nás to je trochu jiná situace, psy máme místo dětí a odchod byl také rychlá nemoc, nečekaný, těžko se s tím smířit

lavacca napsal(a):
Však uvidí, jak se na to budou citit. Ja jsem našemu dědovi i nabízela pejska kolem 7-8 let z útulku, ze bychom jim sehnali. Štěně nechtějí, ani úplného stařečka... no, uvidíme, jak to bude... te naši mrňce byl v srpnu rok. Třeba si ji tu bude chtít nechat, třeba ne...

Nebo se třeba necítí jen na malé akční kotě? Co nějakou starší cicu třeba i z dědictví... ze by ji dali šanci na domov? ;).

Právě, že ani starší kočku nechtějí. Není to o tom, že by se necítili na kotě nebo štěně. Babička i děda jsou na tom zdravotně dobře. Je to prostě jenom o tom, že už nechtějí zažít ten bolestný odchod jakéhokoli zvířete.

lesnížínka napsal(a):
Nechtěla jsem ani psát, protože na to nemám názor jako ostatní. Po smrti našeho miláčka, nám zůstal pejsa druhý. Takže bez psa nejsme. Museli jsme mu také ulehčit to, že zůstal bez parťáka...neudělali bez sebe krok. Muž byl snad zdrcený víc než já, o štěněti nechtěl absolutně slyšet. Zprvu mi ty řeči ještě toleroval, pak už mi doslova vynadal. Ať se začnu co nejvíc věnovat zbývajícímu psu a nevymýšlím se štěňetem. Samojed už má devět, je fakt, že: co kdyby si nesedli, třeba na štěndo žárlil a nevím co ještě...prostě...co kdyby jsme mu tak otrávili zbytek života?!? Co když by taky svého druha nechtěl jiným psem nahradit? On to neřekne...Jestli to přebolí? Ta, až fyzická bolest ano, ta otupí, ale ta běžná, ta přetrvává. Myslím na něj asi už méně často, někdy X krát denně, někdy toho má člověk tolik, že si třeba pár dní nevzpomene. Vím, že když umřel taťka, trvalo to nejhorší cca 5 let..takže mne ještě pár těžkých let čeká Já odchod pejska odnesla na zdraví, takže jestli můžu radit, dejte na holky a štěndo si pořiďte, třeba na jaře, jak jste psala. U nás to je trochu jiná situace, psy máme místo dětí a odchod byl také rychlá nemoc, nečekaný, těžko se s tím smířit

Když byl můj zlatý retrívr už starší a měl zdravotní problémy, také jsem hodně přemýšlela nad tím, zda pořídit štěně nebo ne. Zda to zvládne, jestli tím nebude akorát trpět, žárlit atd. Ale jelikož on všechny psy miloval, nikdy nežárlil na ostatní psy a byl celkově v tomto takový pohodový, tak jsem se nakonec rozhodla a štěně pořídila. Ale bylo to tedy s tím, že máme velký dům a zahradu a v případě toho, a že pokud psi zůstanou doma sami, tak odděleně. Jsem ráda, že jsem se rozhodla takhle, protože starší pes s tím štěnětem hrozně pookřál a troufám si říci, že mu to prodloužilo život. Než přišlo štěně tak jsme chodili už opravdu na kraťoučké procházky, Max už jen tak polehával a byl takový bez života. Po příchodu štěněte časem začal zvládat bez problémů i delší procházky, vydržel si s Cooprem hodiny hrát - i když neměl už tolik energie se s ním honit, tak si lehnul a hodiny se přetahovali o uzel. Jelikož Cooper byl (a pořád je) fakt hyperaktiv, tak když už jsem viděla, že toho má Max dost, tak jsem je oddělila.

Ale opravdu bylo na Maxovi vidět, jak hrozně pookřál, i známí a návštěvy si toho všímaly. Po pořízení štěněte s námi byl Max ještě rok - a řekla bych, že si ten rok opravdu užíval, s Cooprem. Posledních pár dní už na tom byl fakt blbě, ještě jsme zkoušeli veterináře, zda mu nějak pomůže, ale už jsme viděli, že stav se nelepší a tak jsme mu ukončili trápení. Dožil se necelých 12ti let, což si myslím, že na velké plemeno je vcelku slušné. Z toho 10 - 11 let naprosto zdravý, problémy přišly až potom. Jeho odchod hrozně bolel, pro mě to bylo strašně těžké i v tom, že to byl můj první pes, ten první vysněný pes, kterého jsem chtěla a splnilo se mi to. V červnu to byl rok, pořád to svým způsobem bolí, ale já si říkám, že si prožil krásný život a měl se dobře, posledních pár dní už mu bylo špatně, teď už je mu zase dobře. To je prostě život, tak to je. Občas mám chvilky, že si třeba prohlížím fotky a začnu u toho brečet, ale to už mám v klíně hlavu Coopra . Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem si pořídila Coopra, spíše naopak. Po odchodu Maxe jsem za to byla ráda, že zůstal ještě jeden pes. Pomáhal mi přijít na jiné myšlenky, věděla jsem, že on mě potřebuje a musím se věnovat jemu, že není tolik času truchlit.

Tím nechci říct, že děláte chybu, že si nepořídíte další štěně. To je samozřejmě jen vaše rozhodnutí a každý pes to snáší jinak, nedá se říct, že zrovna váš pes to vezme tak dobře jako ten můj. Já osobně bych to chtěla tak, že si štěně zase pořídím, až bude Cooper starší, prostě tak, abych nezůstala nikdy úplně bez psa.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

lesnížínka napsal(a):
Nechtěla jsem ani psát, protože na to nemám názor jako ostatní. Po smrti našeho miláčka, nám zůstal pejsa druhý. Takže bez psa nejsme. Museli jsme mu také ulehčit to, že zůstal bez parťáka...neudělali bez sebe krok. Muž byl snad zdrcený víc než já, o štěněti nechtěl absolutně slyšet. Zprvu mi ty řeči ještě toleroval, pak už mi doslova vynadal. Ať se začnu co nejvíc věnovat zbývajícímu psu a nevymýšlím se štěňetem. Samojed už má devět, je fakt, že: co kdyby si nesedli, třeba na štěndo žárlil a nevím co ještě...prostě...co kdyby jsme mu tak otrávili zbytek života?!? Co když by taky svého druha nechtěl jiným psem nahradit? On to neřekne...Jestli to přebolí? Ta, až fyzická bolest ano, ta otupí, ale ta běžná, ta přetrvává. Myslím na něj asi už méně často, někdy X krát denně, někdy toho má člověk tolik, že si třeba pár dní nevzpomene. Vím, že když umřel taťka, trvalo to nejhorší cca 5 let..takže mne ještě pár těžkých let čeká Já odchod pejska odnesla na zdraví, takže jestli můžu radit, dejte na holky a štěndo si pořiďte, třeba na jaře, jak jste psala. U nás to je trochu jiná situace, psy máme místo dětí a odchod byl také rychlá nemoc, nečekaný, těžko se s tím smířit

Co jsme měli našeho samojeda - psy miloval, kdykoli jsme přinesli domu štěně, dělal automaticky chuvu ( celkem za život vychoval 3 hafany). Až do staří byl akční, potom už ho pobolivala zadní noha, tak už rad odpočíval. Odešel nám ve 12,5 letech obklopený smečkou.