Puberta u kone

Áno viem že kon je stadové zviera v lete je vo veľkom výbehu s inými koňmi len v zime je takto. Je to welsh takže ľahko krmiteľna zatiaľ len na sene občas po práci dostane granule.

Box + padok je v podstatě nevhodné ustájení pro každého zdravého koně. Dá se to suplovat dostatkem práce. Tříletý kůň může chodit na procházky denně. Jestli jezdíte, tak můžete klidně čtyřikrát týdně pod sedlem (klidně i denně) a zbytek na ruce. A nebo ji pouštět proběhnout s nějakým koňským kámošem na pastvinu. Máte pravdu, že kruhovka je zbytečná zátěž. Na hale můžete taky vyběhat, ale rovný povrch a žádné podněty nebudou to pravé pro zaměstnání hlavy.

Puberta u koně je samozřejmě stejně jako u jakéhokoi jiného zvířete indivindy záležitost. Začíná takhle přibližně kolem toho třetího roku a končívá kolem šestého, sedmého, co jsem tak odpozorovala a co říkali koňáci. Tož se máte na co těšit.

Ale jinak i dvacetiletý kůň při nástupu chladnějších dní leckdy pookřeje a začne vyvádět ptákoviny. Chladnější počasí koním svědčí, zmizí hmyz, který je celé léto trápil, a jestli ještě ke všemu zavřete koně do padoku, no tak je energie nazbyt. Ono i na pastevku, pokud koně stojí u balíku, tak jsou veselejší.

Zmeníte dosť radikálne kobyle životný štýl, zavriete ju z pastviny do malého výbehu a premýšľate nad tým, či je za tým puberta? Vážne?

Toto keby urobím mojej 18 ročnej tak má pubertu znova
Mladý kôň potrebuje kamošov a veľký výbeh kde sa môže vyblbnúť. Keď ho nemá bude si hľadať akúkoľvek príležitosť kde sa vyblbnúť môže, väčšinou pre majiteľa totálne nevhodnú.
Ak naozaj nemáte inú možnosť tak s ňou do jari radšej vôbec nerobte, pustite ju denne do tej haly nech sa vylieta sama a nič si s ňou nedokazujte. Nechať ju lietať dookola na lonži a kopať po vás je horšie ako nič.

V hale, keď sa kôň vylieta, sa s ním dajú cvičiť neuveriteľné veci a welshík ich určite privíta.

Je milión a jedna spôsobov, ako koňovi zamestnať hlavu, už len to,že je vo voľnosti a môže tam pracovať je obrovské plus (pozor, nie v kruhovke, to je malý priestor).

Dá sa naučiť prísť na zavolanie. Zastať na zapískanie. Pristaviť sa ku schodíkom na nasadanie, plastové fakt nie sú drahé, všetko sa dá kúpiť v Obi, lebo Hornbachu.
Skloniť hlavu na povel, ustupovať na tlak, dá sa cvičiť "Pilates" pre kone (youtube milióny videí), dá sa jej postaviť prekážková dráha, ak nemáte kavalety, tak z tých penových valcov, čo sa dávajú do bazéna, okolo kuželiek, dá sa jej tam dať lopta, otvorený dáždnik, skoky pre radosť, kavaletky pre radosť a proste hocičo, čo vám napadne.

Ak vám kôň dá najavo, že na vás kašle, nevadí, dá sa pracovať na tom, aby bol s vami rád.

Mala som tak polokrvného koňa, musel rehabilitovať, akurát to vyšlo na zimu, takže iba box rest a potom pohyb na ideálnom povrchu, bol po zlomenine kopytnej kosti, RTG ok, ale proste po pol roku v boxe bolo nutné rehabilitovať a nedalo sa chodiť inde, ako do haly (no, dalo sa aj von, ak bol odmäk, ale to som mu väčšinou pozerala na strelky predných kopýt zospodu, pretože stres a energiu hneď pretavil do parádnej sviečky a bolo šmykľavo a mokro a bála som sa, že sa niekde vysype a ublíži si).

Inak puberta je obdobie pohlavného dospievania a to nastáva u kobyliek okolo veku 12-15-18 mesiacov, kedy majú prvú ruju s plnohodnotnou ovuláciou a u žrebčekov vtedy, keď počet pohyblivých, oplodnenia schopných spermií dosiahne v ich ejakuláte určitý počet, ktorý z hlavy neviem, je to zrejme vekovo podobné, ako u tých kobyliek.

Závisí to aj od toho, kedy sa narodili, akú majú živú hmotnosť a od plemena.

Prosím už žiadna puberta u 3-7 ročných koní a už vôbec nie u valachov, ok?

Moje osobní zkušenost - mladý kůň zvyklý na pastevko prostě tohle v takovém režimu dělat bude - ne všichni, ale řada z nich (většina), obzvlášť když jsou trochu horká hlava. Tohle neutaháte. Tady není problém box, ale ten malý výběh. Mladý kůň potřebuje prostor a stádo alespoň na pár hodin denně. Obzvlášť pokud není denně dostatečně pracovně vytížený (a tím nemyslím jen zaměstnat hlavu, ale i dostatek fyzické práce).

Moje životné skúsenosti sú úplne iné, veď v drevných dobách sa jazdilo na koňoch, ktoré do výbehu ani nechodili, stáli na štondoch a dostávali kýbel ovsa dva krát denne.

Bola max tá hala, k tej som ja s koňmi, čo som jazdila nemala prístup, alebo sa išlo pešo na lúku, tam sa polonžovalo, išlo sa jazdiť a kto mal koňa rád, tak ho potom niekde občas popásol.
Ja som mne zverené kone na tú lúku aj púšťala, nikdy tam nelietali, tráva bola pre nich omnoho vzácnejšia.

Moje kone fungovali vždy rovnako, či niečo robili, či nerobili pol roka, či cez zimu mali iba maličký bahnitý padok a vstup do stodoly, či mali X hektárov v pastevnej sezóne.
Dokonca jeden rok boli v takom ustajnení, že ak bolo škaredé počasie, tak iba chodili po úzkom vybetónovanom dvore, keď sa nedalo nikam ísť. Boxy malé, k pohybu tá lúka, kam bolo treba dôjsť cez dedinu a potom terény. Z dávok jadra, čo dostávali by vás vyklopilo, to vám garantujem :D
Niektoré kobyly ešte mali pod sebou žriebä.

Ja si fakt nepamätám, že by sa niečo také cez zimu riešilo a o padoku denno denne mohli tie kone iba snívať, niektoré, mne a kamoškám zverené sme pohybovali poctivo, samozrejme aj tak, že jeden išiel na lonži za koňom, čo mal jazdca, keď niektorá nestíhala, ale proste toho bohybu mali oproti modernej dobe podľa mňa málo, teda myslím toho v stáde, stádo totiž nebolo, boli to 2-5 koní, ak sa to popúšťalo na lúku naraz. Na tej lúke ale bolo nutné pri nich stáť, takže to sme vydržali tak max 2 hodiny, kone sa počas tejto doby pásli, až sa im robili gule za ušami, nikto nevypúšťal paru, to vždy iba keď sa odopli z vodítka,ale to už sme mali za sebou 15 minút kroku cez dedinu, šli sme väčšinou pešo, ja teda skoro vždy vedľa koňa.

Rozdiel asi bol v tom, že sme nikdy nikde nechodili upúšťať paru, vždy sme pekne v klídečku ťapkali, inak sa nedalo, vždy sa totiž chodilo niekam cez dedinu a na lonž sme občas brávali aj začiatočníkov, takže nebolo žiadúce, aby si lonž a kruh na lúke kone fixovali ako prostriedok k tomu, že tam majú behať po ušiach.

Tiež si myslím že rozdiel bol aj v tom, že nejak sme nemali na výber, ak sme chceli, aby boli kone zdravé a schopné nosiť majiteľa, ktorý sa tam ukázal raz za mesiac a dal koňom dobre do tela, tak proste sme im tú kondičku museli budovať a starať sa o nich fakt denne. Teraz sa zrejme človek spoľahne, že kôň je vo výbehu, tak sa pohybuje a neukáže sa tam dlhšie a ak aj príde, je rád, že vytiahne gumáky z bahna, neviem.

Zase ale hucul tak funguje, aj norička, tak ja neviem, fakt.
Skôr si myslím, že koňa frustruje málo podnetov, ako to, že cez zimu nemá k dispozícii X hektárov na behanie, kde by i tak nebehal, ale žral seno.

Nevím. Obecně mám za to, že dříve koně fakt dělali, a když nedělali a někdo si na ně sednul, tak to většinou byli lidé, kteří něco uměli, začátečník se do terénu jen tak nedostal. Dokonce si pamatuji, že dokud nekdo něměl ZZVJ, tak ven nejel a jet ve sám, to neexistovala ani tak. A když nějaký kůň kravil i na jízdárně, tak ho opět zas jezdil zkušený jezdce. Byly jiné bezpečností požadavky a standarty. Zároveň koně prostě neměl jen tak někdo, buď byli pod nějakou organizací v oddíle/hřebčíně, anebo makali na gruntu, jen tak z plezíru koně nikdo neměl, jelikož by to lidé neuživili.

Mluvila jsem právě o současné situaci, kdy většina koní opravdu dělá prd a majitelé chodí, když jim to vyjde - a pokud chci koně, který nebude kravit, nesmím spoléhat jen na jeho úžasnou povahu, ale také tomu uzpůsobit podmínky a celkově jeho management. Naprosto záměrně tady nepíšu, že každý kůň by měl být v režimu 24/7, i když jsem jeho skalní fanoušek :D, ale pokud ho nějakým způsobem omezuji na prostoru a stádě, musím to vykompenzovat. Čili prostě takový kůň musí makat :D Hlavou i fyzicky. Ten kůň je z té změny pravděpodobně nešťastný, a proto se projevuje takto. Čili pokud nemám jiné volby a chci, aby byl kůň aspoň v rámci možností v pohodě, musím tomu uzpůsobit žrádlo a práci. Čili "méně krmit a více jezdit, a to ne jen na krok.

Ja som sa ku koňom dostala v roku 1998, ako 18 ročná, boli to kone na alma mater, na ktoré všetci kašľali.
Spolu ešte s inými dievčatami sme tam spôsobili čosi ako revolúciu, radi na to spomíname, hoci tie štondy ma dodnes bolia, kone čo tam boli, boli vyradené z miestneho jazdeckého oddielu, jeden bol darovaný ako 5 ročný a nejazditeľný kvôli ataxii (jazdí ako 26 ročný dodnes), jedna bola vymenená za iného koňa.
Jedna kobyla sa tam zbláznila, ešte stihla porodiť žrebčeka, ona roky nechodila vôbec von, dostala po pôrode koliku, operovala sa, to zázračne prežila a pri nejakej kontrole stehov, ktorú chceli chirurgovia demonštrovať na inej cvičebni študentom sa im šmykla, ako nevedela po rokoch na štonde chodiť, spadla a črevá jej vypadli na chodník. Ja som tam začala chodiť o cca mesiac neskôr. Kone na našej alma mater nemali žiadnu históriu, nemal ich veľmi ani kto liečiť a už vôbec sa o nich nikto nestaral. Bolo to veľmi temné obdobie, keď sme tam ako prváčky vpadli do tých hnusných stajní, ale aj začiatok novej éry.
Nemôžem tvrdiť, že by kedy pracovali inak, ako poväčšine v kroku, trošku sa vždy poklusalo, trošku pocválalo a dobre bolo.
Kto sa cítil, skákal, stavbu rôznych skokov a prekážok mám zafixovanú z tej doby. S koňmi sme boli denne trúfnem si povedať, že 5-8 hodín bežne, cez víkend aj 12, ak sme ich chceli mať vo výbehu, treba tam byť, lebo v areáli, kam sme ich púšťali mala sklad farmafirma a týpci, na.ratí, že si musia otvárať dvere ich nikdy nezatvárali, to stále niekto bežal ich zavrieť. Pásky a elektrina neboli.
Do terénu sme chodili tajne, na leto sme si kone brávali zo školy preč a to sme jazdili iba v teréne, sedlá sme nemali, ani uzdečky, kde by sme na to vzali? :D

Podotýkam, že do toho istého výbehu chodili dva žrebce, valachy aj kobyly naraz. Každý s každých vychádzal, žrebce si zatrtkali s neplodnými kobylami a všetci boli spokojní.

Boli to ešte vždy pre kone divoké deväťdesiatky, kedy sa chovy likvidovali, kone sa lacno rozpredávali a vo vznikajúcich súkromných kluboch ich drali na krv. 8 hodín pod sedlom na hale bol normálny pracovný deň a rozhodne im to nebolo k duhu, fakt nie :(

Do terénu sa chodilo tam, kde nebola hala, alebo jazdiareň a to aj so začiatočníkmi, alebo platenkami úplne bežne.

JanaJanaJanaJana napsal(a):
Nevím. Obecně mám za to, že dříve koně fakt dělali, a když nedělali a někdo si na ně sednul, tak to většinou byli lidé, kteří něco uměli, začátečník se do terénu jen tak nedostal. Dokonce si pamatuji, že dokud nekdo něměl ZZVJ, tak ven nejel a jet ve sám, to neexistovala ani tak. A když nějaký kůň kravil i na jízdárně, tak ho opět zas jezdil zkušený jezdce. Byly jiné bezpečností požadavky a standarty. Zároveň koně prostě neměl jen tak někdo, buď byli pod nějakou organizací v oddíle/hřebčíně, anebo makali na gruntu, jen tak z plezíru koně nikdo neměl, jelikož by to lidé neuživili.

Mluvila jsem právě o současné situaci, kdy většina koní opravdu dělá prd a majitelé chodí, když jim to vyjde - a pokud chci koně, který nebude kravit, nesmím spoléhat jen na jeho úžasnou povahu, ale také tomu uzpůsobit podmínky a celkově jeho management. Naprosto záměrně tady nepíšu, že každý kůň by měl být v režimu 24/7, i když jsem jeho skalní fanoušek :D, ale pokud ho nějakým způsobem omezuji na prostoru a stádě, musím to vykompenzovat. Čili prostě takový kůň musí makat :D Hlavou i fyzicky. Ten kůň je z té změny pravděpodobně nešťastný, a proto se projevuje takto. Čili pokud nemám jiné volby a chci, aby byl kůň aspoň v rámci možností v pohodě, musím tomu uzpůsobit žrádlo a práci. Čili "méně krmit a více jezdit, a to ne jen na krok.

Já si přesně takové začátky v 80. letech pamatuji.

Koně většinou na štontech, výběhy neexistovaly. Jezdečtí chodili dvakrát denně s výjimkou neděle, to měli volno. Jako první šli začátečníci na jízdárnu, jako druzí po nich pokročilejší, kteří vyráželi i ven.

A fungovalo to.

U nás teda chodili pod sedlo aj v nedeľu. Do výbehu sa nechodilo a bodka. Akonáhle šli remonty do výcviku, skončil im voľný pohyb (dovtedy voľné ustajnenie) a pohybovali sa iba kontrolovane. Výbehy mali iba plemenníci - asi 5x5 m ohrada vysoká asi dva a pol metra,chovné kobyly a dorast. Nestáli na štondoch, ale v boxoch. Keď sa zrušil chov a zostali len športové kone, začalia chodiť občas, v dobrom počasí, von. Na kŕmenie seno a jadro 1:1. Bolo to samozrejme krásne obdobie, lebo sme boli decká, mali sme neobmedzené možnosti a skoro nikto nám do ničoho nekecal. Ale sorry, toto už fakt nikdy nechcem zažiť, tie kone si to nezaslúžia. Dnes by som už na polovicu tých koní odmietala sadnúť. Jednak pre to, lebo sa mám rada, druhak preto, lebo si spätne uvedomujem, čo všetko mohli mať za problémy.

Když byli tam u nás jakohuculi, co byli zvyklí chodit 12/12 do výběhu (na pastvu), a v zimě napadlo tolik sněhu, že do výběhu nemohli, tak druhý den na boxe lezli po zdi. Denně jsme jezdili, rovnou z maštale se vyklusalo, a klusalo se a klusalo, koně první půlkilometr víc ve vzduchu než na zemi. Asi kdybychom je vedli krokem (ne jeli krokem, ale vedli na ruce), tak by nešaškovali, protože byli vychovaní. Ale pod sedlem bylo jásotu. Hodinová klusovka, návrat se spokojenými vyvětranými koňmi, které člověk mohl opět zavřít do boxu a vydrželi do druhého dne. Jo, když se takhle jelo tři dny za sebou, pak už byli hodní. Neumím si představit, nechat je týden stát. Valaši by asi začali s nějakými stereotypiemi, kobyla by byla hnusná na lidi i koně kolem.

Arbora - no, kone mohli mať problémy, určite áno, aj mali, ale mali problémy ľudia?

Ja som rada, že teraz je milión a jedna možností, kam si dať koňa, ale predsa a stále a neustále majú ľudia problémy - chodí po zadných, nepočúva, zdrhá, blabla a to kone žijú mnohokrát na nejakom bezovsovom príkrme v množstve tri hrstičky...

Malá kobyla nevyšla z boxu s pevným padokom 6 mesiacov, liečili sme rakovinu kopýt v katastrofálnom stave. Teda vyšla, ale iba pokráčať po chodbe a kvôli preväzu.

Kone sa predtým iba pár krát očuchali cez mreže.

Biela obluda bola pohybovaná na ruke a ako výbeh mal kruhovku, tiež mal box s padokom. Väčšinu času sa v ňom hrabali študenti.

Keď nasnežilo, vedela som, že dozrel čas, aby Jula išla konečne von, musela nejako začať, aby ten kopytný mechanizmus začal fungovať normálne, vyšlo to na nejaký víkend, alebo štátny sviatok, ja som sa prežehnala, dala tomu uzdečku a vyrazili sme, bolo potrebné prejsť na úplne opačnú časť veľkého areálu, plocha kde sú nie je výbeh, je to voľné priestranstvo pred veľkým pavilónom a nie je nijak zabezpečené proti úteku koní.

Najviac som sa bála, že pri vstupe na plochu, kde boli pod sneho mramorové dlaždice, neskutočne šmykľavé sa Jula vykydá a zabije seba, alebo niekoho z nás, zároveň to bolo miesto, kde biely kôň už vedel, že bude sranda a nový, čo šiel za mazákom cítil, že napätie rastie. Pustila som Jules z vodítka a bežala sa niekam ukryť.

Juliška sa vybláznila, potom skamošila s valachom a na záver mi prišla dať pusinku.

Tak čo musí byť sakriš zle s koňom, ktorý má, ako sa zdá, všetko? Že má na zimu menší výbeh?
Tomu sa mi fakt nechce veriť.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Pokiaľ máte s koňom vzťah, dobrý, založený na dôvere, pokiaľ sa tomu koňovi venujete, možno po troške, ale pravidelne, je vysoko pravdepodobné, že s vami tú čáru nevezme, že nebude chodiť po ušiach (a aj keď bude, za istých okolností to môžete pochopiť a akceptovať to, kým to robí napríklad na prevesenej lonži, alebo vám neskáče po hlave, ako je naučený veľký biely na foto a ako to robil môj čierny, čo sa musel vodiť, no po polroku v boxe by bol div, keby to nerobil).

Iste, áno, v hre môže byť bolesť, strach, nepohoda - to je zase ale na tom človeku, aby to rozpoznal a začal riešiť, čo zase len to zviera bude kvitovať.
Ak s vami kôň nechce byť, alebo debilne vyvádza sa imho nerieši tak, že sa mu pridá práce, skôr by som pridala na pozorovaní a pochopení situácie.
A v snahe o jej zlepšenie, hoci aj to nebude úplný insta ideál.

Možno sa moje skúsenosti tak líšia od skúseností iných ľudí preto, že som celý život mala čo do činenia s koňmi, na ktorých sa kadekto dosť nepekne podpísal a oni vedeli, že sú zo sra.ky vonku, nejako to pochopili a asi nemali potrebu mi lámať kosti a utekať a podobne, neviem.

A mala som s kobylou veľký problém, to musím priznať, tiež kúpená ako vozítko do lesa a ups, po čase som s ňou ani nevyšla z dvora. Bála som sa jej a ona ma neznášala a ja som netušila prečo a čo s tým, tak som sa zmierila s tým, že u mňa dožije (mala v tej dobe 16 rokov myslím :D ).

Nakoniec sa zmena neudiala ani v režime, ani v práci, ani manažmente, ani v kŕmení, ani v cajkoch, ale v mojej hlave.
A zázrak, o 48 hodín to bol iný kôň a je ňou doteraz, lenže, takáto skúsenosť je absolútne neprenosná.

Horsana napsal(a):
Pokiaľ máte s koňom vzťah, dobrý, založený na dôvere, pokiaľ sa tomu koňovi venujete, možno po troške, ale pravidelne, je vysoko pravdepodobné, že s vami tú čáru nevezme, že nebude chodiť po ušiach (a aj keď bude, za istých okolností to môžete pochopiť a akceptovať to, kým to robí napríklad na prevesenej lonži, alebo vám neskáče po hlave, ako je naučený veľký biely na foto a ako to robil môj čierny, čo sa musel vodiť, no po polroku v boxe by bol div, keby to nerobil).

Iste, áno, v hre môže byť bolesť, strach, nepohoda - to je zase ale na tom človeku, aby to rozpoznal a začal riešiť, čo zase len to zviera bude kvitovať.
Ak s vami kôň nechce byť, alebo debilne vyvádza sa imho nerieši tak, že sa mu pridá práce, skôr by som pridala na pozorovaní a pochopení situácie.
A v snahe o jej zlepšenie, hoci aj to nebude úplný insta ideál.

Možno sa moje skúsenosti tak líšia od skúseností iných ľudí preto, že som celý život mala čo do činenia s koňmi, na ktorých sa kadekto dosť nepekne podpísal a oni vedeli, že sú zo sra.ky vonku, nejako to pochopili a asi nemali potrebu mi lámať kosti a utekať a podobne, neviem.

A mala som s kobylou veľký problém, to musím priznať, tiež kúpená ako vozítko do lesa a ups, po čase som s ňou ani nevyšla z dvora. Bála som sa jej a ona ma neznášala a ja som netušila prečo a čo s tým, tak som sa zmierila s tým, že u mňa dožije (mala v tej dobe 16 rokov myslím :D ).

Nakoniec sa zmena neudiala ani v režime, ani v práci, ani manažmente, ani v kŕmení, ani v cajkoch, ale v mojej hlave.
A zázrak, o 48 hodín to bol iný kôň a je ňou doteraz, lenže, takáto skúsenosť je absolútne neprenosná.

Ano, je nepřenosná. Moje hlava je zatím stále stejná.

Horsana napsal(a):
Pokiaľ máte s koňom vzťah, dobrý, založený na dôvere, pokiaľ sa tomu koňovi venujete, možno po troške, ale pravidelne, je vysoko pravdepodobné, že s vami tú čáru nevezme, že nebude chodiť po ušiach (a aj keď bude, za istých okolností to môžete pochopiť a akceptovať to, kým to robí napríklad na prevesenej lonži, alebo vám neskáče po hlave, ako je naučený veľký biely na foto a ako to robil môj čierny, čo sa musel vodiť, no po polroku v boxe by bol div, keby to nerobil).

Iste, áno, v hre môže byť bolesť, strach, nepohoda - to je zase ale na tom človeku, aby to rozpoznal a začal riešiť, čo zase len to zviera bude kvitovať.
Ak s vami kôň nechce byť, alebo debilne vyvádza sa imho nerieši tak, že sa mu pridá práce, skôr by som pridala na pozorovaní a pochopení situácie.
A v snahe o jej zlepšenie, hoci aj to nebude úplný insta ideál.

Možno sa moje skúsenosti tak líšia od skúseností iných ľudí preto, že som celý život mala čo do činenia s koňmi, na ktorých sa kadekto dosť nepekne podpísal a oni vedeli, že sú zo sra.ky vonku, nejako to pochopili a asi nemali potrebu mi lámať kosti a utekať a podobne, neviem.

A mala som s kobylou veľký problém, to musím priznať, tiež kúpená ako vozítko do lesa a ups, po čase som s ňou ani nevyšla z dvora. Bála som sa jej a ona ma neznášala a ja som netušila prečo a čo s tým, tak som sa zmierila s tým, že u mňa dožije (mala v tej dobe 16 rokov myslím :D ).

Nakoniec sa zmena neudiala ani v režime, ani v práci, ani manažmente, ani v kŕmení, ani v cajkoch, ale v mojej hlave.
A zázrak, o 48 hodín to bol iný kôň a je ňou doteraz, lenže, takáto skúsenosť je absolútne neprenosná.

Hodně bych řekla, že je to o člověku (osobnosti), co mu bylo dáno od Boha a co se trošku přiučil u zvířat. A pak s tímto nastavením a zkušenostmi působí na zvířata - zvíře (kůň) vetsinou není blbec, takže po pár vteřinách kouknuti docela ví, "vo co gou".

S mojí kobylou jsme jeden čas "bojovali", řešili témata jako osobní prostor, bezpečnost, kdo koho vede - ve stejném času js řešila svoje životní kotrmelce. Shrnu to, kobyla mě tak vychovala, jak si nemám nechat kakat na hlavu (od ní...a možná i vlastně od lidí ;D). Že prakticky žádný nový kůň, který se vyskytne v mém okolí nezkouší prasárny, ikdyž má pověst, že nějak zlobí.

(Moje poslední hrdá vzpomínka byla na bezproblémovou aplikaci odcervovadla, kdy kobyla měla pověst vyhazovače z boxu švihem)

edit: teď jsme dočetla poslední odstavec, jsem jantar, že píšu o tom samém :D

Já měla asi víc štěstí než rozumu, ale když jsem si koupila koně, tak mi všichni říkali, že to vůbec není kůň pro mě, že budu litovat a kdesi cosi. Je pravda, že pracoval 6x týdně, měl kromě majitelky dvě jezdkyně, než šel ven, tak ho honili na lonži a ven jezdil jenom vyvázaný. Majitelka říkala, že musí makat, jinak je problémový. Nevím. Já si ho převezla do nové stáje, nechala jsem mu měsíc volno a pak jsme začali pomalu chodit na procházky, poznávat se, pást se, koukat po okolí... Vyvazováky jsem zahodila, udidlo sněhulák vyměnila a začali jsme chodit v kroku. A ten prý divoký kůň, co musí makat, prostě jen tak ťapal přírodou, zklidnil se a většinou jsem musela spíš pobízet než brzdit. Teď už je starší, ale nikdy jsme neměli žádný jezdecký problém, nikdy mě nesundal, nezdrhnul se mnou a já vlastně nevím, jak jsem to udělala. :-)
Prostě jsem tomu asi věřila, že to bude fungovat. Když jsem ho odvážela, tak se nenápadně shromáždila celá stáj, protože chtěli vidět, jak ho nenaložím do přepravníku. Dělala jsem to poprvé. :-) Ale bylo to naprosto jednoduché, vzala jsem vodítko, řekla pojď a kůň šel. Od té doby se mnou jde vždycky, kam potřebuju.

bongani napsal(a):
Já měla asi víc štěstí než rozumu, ale když jsem si koupila koně, tak mi všichni říkali, že to vůbec není kůň pro mě, že budu litovat a kdesi cosi. Je pravda, že pracoval 6x týdně, měl kromě majitelky dvě jezdkyně, než šel ven, tak ho honili na lonži a ven jezdil jenom vyvázaný. Majitelka říkala, že musí makat, jinak je problémový. Nevím. Já si ho převezla do nové stáje, nechala jsem mu měsíc volno a pak jsme začali pomalu chodit na procházky, poznávat se, pást se, koukat po okolí... Vyvazováky jsem zahodila, udidlo sněhulák vyměnila a začali jsme chodit v kroku. A ten prý divoký kůň, co musí makat, prostě jen tak ťapal přírodou, zklidnil se a většinou jsem musela spíš pobízet než brzdit. Teď už je starší, ale nikdy jsme neměli žádný jezdecký problém, nikdy mě nesundal, nezdrhnul se mnou a já vlastně nevím, jak jsem to udělala. :-)
Prostě jsem tomu asi věřila, že to bude fungovat. Když jsem ho odvážela, tak se nenápadně shromáždila celá stáj, protože chtěli vidět, jak ho nenaložím do přepravníku. Dělala jsem to poprvé. :-) Ale bylo to naprosto jednoduché, vzala jsem vodítko, řekla pojď a kůň šel. Od té doby se mnou jde vždycky, kam potřebuju.

No a to je přesně ono! Nastavení ve vaší hlavě. Prvnímu koni jsem taky věřila a on mně. Podruhé se to už nepovedlo, no. I když zpočátku to bylo dobrý, ale pak se to pokazilo. U mě.

Je fakt, že já si neumím představit jezdit na koni, který háže svíce a zdrhá a skáče jako koza, jako součást běžného denního programu. Ani jsem takového koně nepoznala. Poznala jsem koně, co to na jezdce zkoušeli, a když to jezdec ustál, tak byli v pohodě. A že jsem jezdila i na koních, kteří byli 23/7 na boxe, štontu, a ven chodili jen pod sedlo.

No ale taky jsem slyšela o šiblých koních, kteří prostě měli "něco v hlavě špatně", případně dneska by se asi zkoumalo, zda nemají PSSM nebo jiný zdravotní problém, ale slyšela jsem i o dostihákovi, co měl nádor na mozku... a ti byli nebezpeční každému. Takže jo, může být něco zlé i u koně, který má všechno. Proč ne.

Nakonec dobrá rada by měla asi znít, aby se na koně podíval nějaký odborník, aby se fakt vyloučila zdravotní příčina. Proč ne. Mě to prostě v prvním sledu nenapadlo, ale nakonec i to tady bylo řečeno, od jiných.

bongani: vám je zřejmě dáno, závidím. Mně by ten kůň určitě poskákal po hlavě a jela bych leda do nemo...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Je fakt, že já si neumím představit jezdit na koni, který háže svíce a zdrhá a skáče jako koza, jako součást běžného denního programu. Ani jsem takového koně nepoznala. Poznala jsem koně, co to na jezdce zkoušeli, a když to jezdec ustál, tak byli v pohodě. A že jsem jezdila i na koních, kteří byli 23/7 na boxe, štontu, a ven chodili jen pod sedlo.

No ale taky jsem slyšela o šiblých koních, kteří prostě měli "něco v hlavě špatně", případně dneska by se asi zkoumalo, zda nemají PSSM nebo jiný zdravotní problém, ale slyšela jsem i o dostihákovi, co měl nádor na mozku... a ti byli nebezpeční každému. Takže jo, může být něco zlé i u koně, který má všechno. Proč ne.

Nakonec dobrá rada by měla asi znít, aby se na koně podíval nějaký odborník, aby se fakt vyloučila zdravotní příčina. Proč ne. Mě to prostě v prvním sledu nenapadlo, ale nakonec i to tady bylo řečeno, od jiných.

bongani: vám je zřejmě dáno, závidím. Mně by ten kůň určitě poskákal po hlavě a jela bych leda do nemo...

Četla jsem i o kobyle, která v plném cvalu naburácela do zdi i s jezdcem. Při pitvě se zjistily ovariální cysty.

Takže ano, zdravotní příčiny to můžou být. Kdysi se to tak neřešilo. Prostě se na jankovitého koně posadil dobrý jezdec a buď se to zlomilo nebo ne. Pak holt jatka.

Tak, jak to fungovalo staletí předtím. Buď byl kůň ochotný spolupracovat s člověkem nebo byl sežrán. Prostě selekce na povahu, no.

kometa - to ma mrzí, ale zase, aj ja by som si Flóru nechala, aj keby som ju mala živiť len tak. Ono to ale nakoniec aj tak nebolo len tak, aj keď už som nejazdila, lebo svoj kľud a rozvahu preniesla aj na žriebätá, ktoré vlastne vychovávala. A to je na nezaplatenie.

Človeku niekedy niečo v hlave precvakne a niekedy nie, taký už je život. Ja som tušila, v čom je problém, ale nechala som to tak, v tej dobe som popri štúdiu slúžila 24 hod šichty ako ošetrovateľka a aby som ušetrila, tak som všade chodila bicyklom, teda do školy, či práce 13 km tam a 13 späť a rovina to rozhodne nebola. Bola som chronicky unavená a ešte som mala v dočaske 3-6 psov, bývala som vtedy v dome. Na nejaké emočné hrabanie sa v sebe som nemala energiu, túžila som iba spať, nič iné.
A namiesto odreagovania sa pri koňoch tam čakala ryšavá obluda, ktorá sa ani nedala v kľude popásť, dokonca ani normálne vodiť, lebo sa to na mňa tlačilo s razanciou svojich 700 kg v stave off, na lonži to behalo v stave off a vykopávalo smerom k mojej hlave a zásadne v zbesilom cvale a v lese sa ľakala dreva...Majiteľ sa jej zbavil, lebo v jazdeckej škole si ľahala s ľudmi, prípadne ich sťahovala zo sedla za nohu, chápala som, že od ľudí toho veľa nečaká, dostala čas a kadečo, ale stále to bolo proste zlé. Pritom pred pár rokmi to bol jeden super pohodový, vďačný kôň.

Potom prišla kamoška, že horsemanship, reku preboha, daj mi s tým pokoj, akurát ťa zabije na tej lonži (nemali sme kruhovku, ani nič iné, dievčina má 1,5 metra, je drobučká). Ona začala s tým, že keď zastane, tak musí zastať aj kobyla a nesmie jej liezť na chrbát, musí zacúvať, tak to som chápala, potom tam čosi robili na lonži, iba som si zakrývala oči, keď jej okolo hlavy lietali kopytá, druhý deň zas to isté, potom šla kamoška na kávu a spýtala sa ma kľúčovú vetu: "A máš ju ty vôbec rada?"

Nie, nemala som ju rada, všetky emócie tohto typu boli úplne bloknuté, lebo som smútila za starou kobylou, ktorú som milovala úplne čistou, ničím nepodmienenou láskou.
No a po tejto odpovedi mi ona povedala, že Flóra to vie. A že ak chcem niečo dostať, musím najprv niečo dať. Emóciu, niečo pozitívne, že len vziať si ju proste nestačilo.

Kamoška odišla, a keď som bola sama, mala som taký zvláštny vhľad do celej tej situácie, ako to asi vníma ten kôň a veru som sa rozplakala a to ja neplačem ani na pohreboch. A vtedy niečo precvaklo.

Na ďalší deň som šla po kobylu, viedla som ju, ja som zastala, ona zastala. Vzala som ju von, od koní, do areálu strelnice, kde sa dalo ako tak lonžovať a kobyla išla na povel v kroku, v kluse, v cvale. Potom sme sa tam ostali pásť, samé, bez koní a ona sa pásla a zrazu mala taký mäkký pohľad, proste, všetko bolo úplne inak a už to tak zostalo.

Lenže také veci sa ťažko aj vysvetľujú, aj ťažko veria, kto to nezažil. A je hlavne veľmi ťažké sa takto v sebe hrabať, ak by vtedy tá kamoška netúžila po rokoch ísť na chvíľu ku koňom a nespýtala sa to, čo sa spýtala, veru ktovie, čo by bolo.

Tá istá kamoška potom chcela niečo uplatniť aj na anglokabardinca, bol na voľno v hale, ale to teda vôbec nevyšlo, pretože aj keď mali 20x40 priestor, ona nejako zatlačila (neviditeľne) a on ju v podstate napadol a už si ju normálne zhrabol pod seba, kedy ona sa nejak vyplazila z toho piesku a stačila utiecť preč, jeho som mohla odvolať ako psa, takže sa nepustil za ňou.
Aj z toho som si vzala poučenie, ale proste vtedy pred rokmi sa spýtala tú správnu otázku, za čo som jej neskonale vďačná :)

Horsana napsal(a):
kometa - to ma mrzí, ale zase, aj ja by som si Flóru nechala, aj keby som ju mala živiť len tak. Ono to ale nakoniec aj tak nebolo len tak, aj keď už som nejazdila, lebo svoj kľud a rozvahu preniesla aj na žriebätá, ktoré vlastne vychovávala. A to je na nezaplatenie.

Človeku niekedy niečo v hlave precvakne a niekedy nie, taký už je život. Ja som tušila, v čom je problém, ale nechala som to tak, v tej dobe som popri štúdiu slúžila 24 hod šichty ako ošetrovateľka a aby som ušetrila, tak som všade chodila bicyklom, teda do školy, či práce 13 km tam a 13 späť a rovina to rozhodne nebola. Bola som chronicky unavená a ešte som mala v dočaske 3-6 psov, bývala som vtedy v dome. Na nejaké emočné hrabanie sa v sebe som nemala energiu, túžila som iba spať, nič iné.
A namiesto odreagovania sa pri koňoch tam čakala ryšavá obluda, ktorá sa ani nedala v kľude popásť, dokonca ani normálne vodiť, lebo sa to na mňa tlačilo s razanciou svojich 700 kg v stave off, na lonži to behalo v stave off a vykopávalo smerom k mojej hlave a zásadne v zbesilom cvale a v lese sa ľakala dreva...Majiteľ sa jej zbavil, lebo v jazdeckej škole si ľahala s ľudmi, prípadne ich sťahovala zo sedla za nohu, chápala som, že od ľudí toho veľa nečaká, dostala čas a kadečo, ale stále to bolo proste zlé. Pritom pred pár rokmi to bol jeden super pohodový, vďačný kôň.

Potom prišla kamoška, že horsemanship, reku preboha, daj mi s tým pokoj, akurát ťa zabije na tej lonži (nemali sme kruhovku, ani nič iné, dievčina má 1,5 metra, je drobučká). Ona začala s tým, že keď zastane, tak musí zastať aj kobyla a nesmie jej liezť na chrbát, musí zacúvať, tak to som chápala, potom tam čosi robili na lonži, iba som si zakrývala oči, keď jej okolo hlavy lietali kopytá, druhý deň zas to isté, potom šla kamoška na kávu a spýtala sa ma kľúčovú vetu: "A máš ju ty vôbec rada?"

Nie, nemala som ju rada, všetky emócie tohto typu boli úplne bloknuté, lebo som smútila za starou kobylou, ktorú som milovala úplne čistou, ničím nepodmienenou láskou.
No a po tejto odpovedi mi ona povedala, že Flóra to vie. A že ak chcem niečo dostať, musím najprv niečo dať. Emóciu, niečo pozitívne, že len vziať si ju proste nestačilo.

Kamoška odišla, a keď som bola sama, mala som taký zvláštny vhľad do celej tej situácie, ako to asi vníma ten kôň a veru som sa rozplakala a to ja neplačem ani na pohreboch. A vtedy niečo precvaklo.

Na ďalší deň som šla po kobylu, viedla som ju, ja som zastala, ona zastala. Vzala som ju von, od koní, do areálu strelnice, kde sa dalo ako tak lonžovať a kobyla išla na povel v kroku, v kluse, v cvale. Potom sme sa tam ostali pásť, samé, bez koní a ona sa pásla a zrazu mala taký mäkký pohľad, proste, všetko bolo úplne inak a už to tak zostalo.

Lenže také veci sa ťažko aj vysvetľujú, aj ťažko veria, kto to nezažil. A je hlavne veľmi ťažké sa takto v sebe hrabať, ak by vtedy tá kamoška netúžila po rokoch ísť na chvíľu ku koňom a nespýtala sa to, čo sa spýtala, veru ktovie, čo by bolo.

Tá istá kamoška potom chcela niečo uplatniť aj na anglokabardinca, bol na voľno v hale, ale to teda vôbec nevyšlo, pretože aj keď mali 20x40 priestor, ona nejako zatlačila (neviditeľne) a on ju v podstate napadol a už si ju normálne zhrabol pod seba, kedy ona sa nejak vyplazila z toho piesku a stačila utiecť preč, jeho som mohla odvolať ako psa, takže sa nepustil za ňou.
Aj z toho som si vzala poučenie, ale proste vtedy pred rokmi sa spýtala tú správnu otázku, za čo som jej neskonale vďačná :)

Však jsem psala, že dokud ji uživím, tak budu platit, A že to jsou peníze vyhozené z okna. Ne úplně malé. Ale ta kobyla za to nemůže, že jo. Do důchodu jdu za 8 let. Do té doby se může stát hodně věcí.