Kdysi mi dal kamarád chyceného kosa - samce. Bylo to nějak v konci léta. Údajně jich bylo moc a já mu měl zakroutit krkem na krmení. Jenže já ho omylem donesl domů a dal do klece. Tím pádem se z něho stal chráněný živočich. Začali jsme tehdy na bezinkách, víně a jablkách. Pak bral i hrušky, na zimu jsem mu nashromáždil hezkou zásobu jeřabin a šípků. Pak dostával směs tvaroh, tvrdovejce a syrová škrábaná kuřjátra - tak 4 - 5x do týdne. Do zámrazu jsem mu přidával i žížaly. Pak přišla tehdy dosti dlouhá a tvrdá zima, takže leda ta tvarohsměs s bobulemi, ovocem, žral i kompoty (hrušky, třešně). Byl to pták z počátku perfektní, celkem rychle zkrotl, ale měl 2 nevýhody - 1. řídký stříkavý trus do dálky a 2. zpěv. Ten byl zpočátku milý a líbivý, později to přešlo v projev hlasitý a nakonec v řev. Bylo mi ho líto pouštět do zimy, když byl celé období v teple, ale stejně byl někdy v konci února nakonec prostě vyhozen z domu. Jeho zpěv začal někdy už počátkem prosince leda jako takové milé tiché šeptání, aby už o vánocích byly jeho decibely pro většinu rodiny nepřijatelné. Přiznám, že i já jsem s ním měl nakonec problém, jelikož měl ve zvyku už před 3. ráno začít svou píseň, jež se prostě a nezastavitelně rozléhala po celém baráku, přišli jste odpoledne domů a už před barákem jste slyšeli doslova řvát kosa, náhodou někdo vešel pro něco do jeho místnosti třeba večer a on pak další půlhodinu zobák nezavřel (a chtěli jste sledovat Tv nebo přišla návštěva), aby vás pak ve 3 upozornil, že už je ráno. Doufám, že měl pak ještě dlouhý život, ale už nikdy více. Alespoň za sebe.