Nova Scotia Duck Tolling Retriever

Plemen retrívrů je několik a Nova Scotia Duck Tolling Retriever, ve zkratce známé jako NSDTR nebo také kanadský retrívr, je nejmenším z nich. Jeho původ musíme hledat na jihu Kanady, konkrétně v Novém Skotsku a jeho vznik se datuje přesně na rok 1860, kdy začalo docházet k postupnému křížení (flat) wawy coated retrívra hnědé barvy a labradorského retrívra (spíše jeho menšího „příbuzného“ – St. Johnův vodní pes).

Původ kanadského retrívra

Jejich potomci byli dále kříženi s anglickým kokršpanělem a irským setrem. Je velmi pravděpodobné, že v krvi tohoto plemene koluje také krev šeltie. Tato tři plemena byla v chovu použita pravděpodobně pouze jednou. Následovala příbuzenská plemenitba a přikřížení dalších retrívrů. Bohužel není možno zjistit v jakém poměru, ani jakých. Jeho hlava je velmi podobná hlavě zlatého retrívra, ovšem o přikřížení s tímto plemenem historie nemluví. Na počátku křížení různých typů psů (konec 17. století), řekněme plemen, stál James Allen z Yarmouthu.
Než se ustálil dnešní název, byl znám pod pojmenováním „Yarmounth Toller“, nebo také „Little River Duck Dog“. Dnes známý velmi dlouhý název získal až při uznání kanadským Kennel Clubem.
Naštěstí o existenci vznikajícího plemene existuje několik záznamů, dokazujících jeho počátek. Najdeme je např. ve spisu Nicholase Denyse, kolonizátora Nového Skotska a Nového Brunswicku. Ty tak prokazatelně mohou doložit existenci daného plemene na konci 17. století, ale také, byť ne zcela přesně, určit, jaký typ psů (a také proč) stál u vzniku tohoto retrívra.
Toller, jak se mu také říká, byl vyšlechtěn k lovu vodních ptáků zajímavou metodou. Doslova bez nahánění a s notnou dávkou důvtipu přilákával svou přítomností kachny a jiné zvědavé vodní ptactvo. Velmi důležité bylo jejich zbarvení a počátky chovu byly co do vzhledu formovány tak, aby NSDTR byl co nejvíce podoben lišce. Důvod byl prostý, protože právě dlouhodobé pozorování stylu lovu lišek (i zkušenosti indiánů) přimělo chovatele vyšlechtit takového psa, který by díky rezavému zbarvení, bílým skvrnám srsti a pohybem v těsné blízkosti vody přilákal kachny. Kachny pak byly loveny do sítí nebo stříleny z krátké vzdálenosti, přičemž je tolleři přinášeli lovci z vody. Ano, Nova Scotia Duck Tolling Retrievr dostal své pojmenování dle svého využívání. Název totiž v překladu zní: „novoskotský lákající kachny retrívr“.
I když je původ tollera poměrně jednoznačný a mnohaletý, dočkal se uznání kanadským Kennel klubem až v roce 1945, a to s notnou pomocí dynastie „Coldwellových“. Přesto uznání u FCI za samostatné plemeno trvalo ještě dalších neskutečných 36 roků, a i proto je po celém světě doposud poměrně ojediněle se objevujícím plemenem.
Nejrozšířenější chov tohoto plemene je v Dánsku a Švédsku. Do České republiky se dostal až v roce 1996, a i když je stále málopočetným plemenem a hlavně pro jeho velikost si ho jen tak každý nespojí hned s retrívrem, zájem o toto plemeno pomalinku stoupá.

Malý pes s velkým nadšením do práce

I když bylo toto plemeno od počátku šlechtěno výhradně k lovu vodních ptáků, je také výborným aportérem na souši. Při dobrém výcviku neštěkají a nezabíhají daleko. Jsou vynikajícími přinašeči, tedy aportéry, s výbornou ovladatelností a rychlými reakcemi. Někdy se jejich horlivost do práce může zdát spíše jako zbrklost bez puntičkářsky provedeného odevzdání zvěře. Ovšem to je toller.
Je přiměřeně temperamentní, hravý a ochotný spolupracovat. Snadno se motivuje a to jak na pamlsky, tak na aport (např.míček). Je zcela neagresivní a přizpůsobivý, hodí se na vesnici i do města.
Toller rád běhá, plave a aportuje, tedy je předurčen nejen k lovu, ale také k flyballu či k agility. Je schopný přinášet aportíky, přinášet aportíky a přinášet aportíky, snad až do utahání svého pána. Jsou vhodní na canisterapii i k pachovým pracím. Vlastně tíhne téměř k jakémukoliv sportu, ke kterému jej jeho majitel přivede. Je hravý a vstřícný, tedy nepohrdne žádným nápadem od svého dvounožce. Jestliže se však nudí, dokáží „vypnout“ a nevěnovat vám žádnou pozornost.
Jsou velice vynalézaví a chytří. Často vás překvapí i v momentě, kdy jste přesvědčeni, že už vás nic nemůže překvapit. Rád zkouší hranice nedůslednosti a nenápadně si prosadí vlastní „kompromis“. Není to tedy pes výhradně poslouchající na každý známý povel. Proto je třeba ho motivovat a neustále být připraven vymyslet a udělat něco nového. Ať už se jedná o ročního puberťáka nebo desetiletého dědu. Chce a potřebuje využívat i svůj mozek.
Pořád je třeba myslet na jeho lovecké pudy, po staletí vyzdvihované. I když zpravidla vychází dobře s kočkou, se kterou vyrůstá, je vhodnější nepořizovat kočku, když už tollera vlastníte. Stejně tak socializaci v lese a v prostředí, kde se kočky či drůbež vyskytují, je nutné nejen nepodcenit, ale doslova se na ni ve štěněčím věku zaměřit.

Toller je rodinný přítel

Přestože byl po dlouhou dobu chován čistě z pracovních důvodů, pro jeho nekonfliktní a milou povahu se stal výborným společníkem a své místo stále častěji nachází zejména mezi nemysliveckou veřejností.
Dospělosti dosahuje až po druhém roku věku a do té doby potřebuje časté zaměstnávání, velmi častou pozornost svého pána, důslednou socializaci a spoustu pozitivních podnětů. Je velice vnímavý a snadno se přizpůsobuje. Proto jeho výchova není nijak složitá a je vhodným psem i pro začínající kynology. Nemá sklony k toulání.
Přestože je živý a vytrvalý, hodí se jak pro sportovně laděné lidi, tak do rodiny s dětmi a dokonce i pro důchodce. Právě jeho zmiňovaná přizpůsobivost je zde plně rozvinuta a při správném zacházení je vynikajícím společníkem každému, aniž by strádal nedostatkem nebo přemírou pohybu. Velmi rychle se fixuje na svou rodinu a i přesto že je to retrívr, je slušným hlídačem - oznamovatelem. Nekousne. Přestože umí dát najevo, že přišel cizí člověk, nebývají uštěkaní. Další „neretrívří“ vlastností je, že není hned s každým kamarád. Ano, je sice k cizím lidem milý nebo kamarádský, ale stále si zachovává jistý odstup a zpravidla je nevítá způsobem „jééé, jsme se 100 let neviděli“. Což jistě mnozí ocení.
Většina jedinců tohoto plemene jakoby píská. Vydávají zvuk podobný píšťalce. Ten se projeví v momentě vzrušení či nedočkavosti. U některých jedinců tento povahový jev může být velmi výrazný a častý a ne každému majiteli příjemný. Je sice možné jej omezit výchovou, ale pokud se tak pes od mládí projevuje, bude to dělat po celý život. Je to jeho specifický typ komunikace.

Zdraví, péče o srst a chov tollera

Jedná se o poměrně zdravé plemeno, u kterého se v chovu sleduje jak výsledek RTG DKK (kyčelních kloubů), tak PRA testů (onemocnění očí). PRA se nejčastěji objevuje mezi 4. a 8. rokem života. Ovšem není to onemocnění u NSDTR nějak časté. Je pouze sledované, aby se předešlo jeho rozmachu v chovu.
Úprava srsti toller retrívra není nikterak složitá, ale pro výstavní účely důležitá. Zaměřuje se zejména na uši (nesmí být obrostlé příliš dlouhou srstí) a na srst na končetinách (také nesmí být nikde dlouhá a upravuje se nůžkami a to i na tlapkách ze všech stran).
Toller dvakrát ročně výrazně líná. Tedy kromě občasného překartáčování dvakrát až čtyřikrát za měsíc se připravte na jarní a podzimní zdlouhavé vyčesávání srsti. Má dvojitou srst, která odpuzuje vodu. Tedy aportování z ledové vody mu nečiní žádný větší problém. Vodu miluje a mezi prsty má plovací blány. Jeho srst je také samočisticí a není zapotřebí ho často koupat za pomoci šamponu.
K uchovnění psa či feny je nutné absolvování zkoušky z výkonu, kde je přezkušován aport. Zkoušky pořádají OMS (okresní myslivecký spolek) nebo chovatelské kluby. Samozřejmě jsou zde i další požadavky, kromě odpovídajícímu vzhledu musí být chovný jedinec plnochrupý, s RTG DKK do 2/2 a s výstavním oceněním minimálně „velmi dobrý“.

Standard plemene

Standard FCI č. 312
Země původu: Kanada
Zařazení FCI - Skupina 8: přinašeči, slídiči a vodní psi, sekce: přinašeči, s pracovní zkouškou.
Celkový vzhled a charakteristika: středně velký, silný, kompaktní, harmonický a dobře osvalený pes se silnými kostmi. Mnozí zástupci tohoto plemene působí trochu smutným dojmem. Jakmile začnou pracovat, jejich vzhled se rychle změní, je na nich vidět intenzivní soustředění a vzrušení. Při práci vykazují tito retrívři rychlou zpětnou akci, při které je hlava v jedné linii se hřbetem a stále se pohybujícím dlouze osrstěným ocasem. Toller je velmi inteligentní, učenlivý a vytrvalý pes. Jako silný a schopný plavec je talentovaným a schopným aportérem z vody i na zemi. Je vždy připraven k rychlé činnosti. Jeho výrazný smysl pro aportování a hravost jsou základy jeho schopnosti lákat kachny.
Hlava: dobře tvarovaná, poněkud klínovitá. Široká lebka je jen lehce zakulacená, týlní kost nevystupuje, bez znatelných lící. Optimální míra mezi ušima je u psa 14 cm, tato šíře se zužuje asi na 4 cm na konci nosu. Délka hlavy je asi 23 cm od špičky nosu k týlní kosti. Hlava musí být vždy ve správných proporcích k tělu. Mírný stop. Čenichová partie se zužuje ke špičce nosu s dobře otevřenými nozdrami. Barva nosu musí odpovídat zbarvení srsti nebo být černá. Spodní čelist je silná, ale zřetelně nevystupuje. Spodní linie čenichu probíhá v téměř rovné linii od předního okraje pysku k zadnímu okraji čelistní kosti, přičemž hloubka tlamy v myšlené linii stopu je větší než u nosu. Osrstění obličejové partie je krátké a jemné. Pysky dobře přiléhají, v profilu s lehkou křivkou, ovšem bez otevřeného volného pysku. Čelisti musí být dost silné, aby mohly unést větší pernatou zvěř, nepostradatelná je měkkost tlamy.
Chrup: úplný, skus nůžkový.
Oči: posazené dosti daleko od sebe, mandlového tvaru a střední velikosti. Oči mají jantarovou nebo hnědou barvu. Výraz je milý, inteligentní. Orámování očí by mělo odpovídat barvě pysků.
Uši: trojúhelníkové, středně veliké, nasazené vysoko daleko vzadu na lebce, u nasazení jsou velmi lehce zvednuté. Uši jsou porostlé delšími chlupy na zadní straně záhybu a krátkými chlupy na zakulacených špičkách.
Krk: silně osvalený a dobře nasazený, středně dlouhý, bez sebemenšího náznaku volné kůže na hrdle.
Tělo: rovná horní linie, hřbet krátký a rovný. Bedra silná a svalnatá. Hluboký, dobře vyvinutý hrudní koš dosahuje až k loktům. Žebra dobře klenutá, ani sudovitá, ani plochá. Břicho mírně vtažené.
Ocas: ocas sleduje v prodloužení velmi lehce se svažující záď. Je široký u nasazení, hojně porostlý dlouhými chlupy, dosahuje až k hlezennímu kloubu. Ocas musí být nesen pod linií zad kromě případů, že je pozornost NSDTR vzrušena. Pak je přípustné, aby byl ocas nesen vysoko a zatočen. Nesmí se ovšem nikdy dotýkat zad.
Přední končetiny: vypadají jako dva paralelně stojící pilíře, jsou rovné, se silnými kostmi. Rameny svalnatá, lopatka šikmo vzad a dobře posazená, s ní je spojen výrazný kohoutek, který přechází v krátký hřbet. Lopatka a rameno jsou přibližně stejně dlouhé. Lokty přiléhají těsně k tělu, nevytáčejí se ven ani dovnitř. Pohybují se volně a stejnoměrně. Zápěstí je silné, trochu šikmé. Tlapy opatřené silnými plovacími blánami jsou středně velké, zavřené a kulaté, s dosti kloubovitými prsty a tlustými polštářky. Paspárky se odstraňují.
Zadní končetiny: svalnaté, široké, rovné a rovnoběžné. Stehna jsou velmi svalnatá, přičemž stehno a lýtko je asi stejně dlouhé. Kolenní klouby jsou dobře zaúhlené, hlezenní klouby hluboko položené, nevytáčejí se ven ani dovnitř. Paspárky jsou nepřípustné.
Pohyb: v pohybu budí NSDTR dojem síly, švihu a bezstarostnosti. Pohybuje se rychle kupředu. Tlapy by se neměly vytáčet ani dovnitř ani ven. Končetiny se pohybují v přímé linii. Když se krok zrychlí, měl by NSDTR běžet s tlapami téměř v jedné linii, přičemž linie hřbetu zůstává rovná.
Osrstění: toller byl vyšlechtěn, aby aportoval z ledové vody. Proto musí mít dvojitou srst, která odpuzuje vodu. Je středně dlouhá a měkká, s ještě měkčí a hustou podsadou. Srst může být lehce zvlněná na hřbetě, jinak je ovšem hladká. Někdy se u zimní srsti objeví dlouhé volné vlny v oblasti hrdla. Delší srst na hrdle, za ušima a na zadní straně stehen a lýtek je měkká. Zadní strana předních končetin je mírně porostlá delší srstí.
Barva: vykazuje různé odstíny červené nebo oranžové, přičemž delší srst a spodní strana ocasu jsou světlejší. Obvykle existuje přinejmenším jedna bílá skvrna – buď na špičce ocasu, tlapách (nesmí ovšem dosahovat výše než doprostřed končetiny), hrudi a čele. NSDTR, který je jinak vysoce kvalitní, nesmí být hodnocen níže jen kvůli bílé skvrně. Pigmentace nosu, pysků a okrajů očí má mít masovou barvu, stejný tón jako má srst, nebo černou barvu.
Velikost: ideální velikost u psa staršího 18 měsíců je 48 až 51 cm, u feny starší 18 měsíců je to 45 až 48 cm. Jsou přípustné plus minus 3 cm. Hmotnost by měla být v poměru k velikosti a síle kostí. Orientačně: dospělý pes 20 až 23 kg, dospělá fena 17 až 20 kg.
Vady: hodnocení by mělo být přesně v poměru ke stupni odchylky.
– Předkus.
– Příliš krátký ocas, podlomený nebo zatočený nad hřbetem a dotýkající se hřbetu.
– Nedostatečná pevnost u dospělého nova scotia duck tolling retriever.
– Sbíhavá nebo rozbíhavá linie hlavy.
– Náhlý stop.
– Velké kulaté oči.
– Nos, okraje očí a oči v jiné než předepsané barvě.
– Výrazně růžový nos.
– Roztažené nebo tenké tlapy, prošlápnutý střed přední končetiny.
– Otevřená srst.
– Zakřivený nebo klesavý hřbet, ochablé kyčelní partie.
– Ocas nesený při pohybu pod linií hřbetu.
Vyřazující vady:
– Bílá na ramenou, okolo uší, na zadní straně krku, na hřbetě nebo na bocích.
– Stříbrná srst, šedý nádech v srsti, černá místa v srsti.
– Nedostatečné plovací blány mezi prsty.
– Předkus, křížový skus.
– U dospělých psů jakákoliv známka plachosti.
– Různobarevný nos (Wechselnase).
– Podkus větší než 3 mm.
– Jakákoliv jiná barva než odstíny červené nebo oranžové.
Poznámka: psi musí mít dvě zřetelná normálně vyvinutá varlata, zcela sestouplá do šourku.