Entlebušský salašnický pes

Švýcarské salašnické psy je možné rozdělit na 2 střední velikosti a 2 velké velikosti. Nebo také na 3 krátkosrsté a 1 dlouhosrstou variantu. Entlebušský salašnický pes je pes střední velikosti s krátkou srstí, stejně jako appenzellský salašnický pes. Rozdíly mezi těmito dvěma plemeny se prohlubovaly postupně a až přibližně od začátku 21. století lze říci, že jsou patrné již na první pohled. Od počátku je totiž výrazněji rozdělovala pouze délka ocasu, přičemž appenzellský salašnický pes měl ocas stočený spirálovitě na zádech a entlebušský salašnický pes měl ocas přirozeně krátký nebo hned po narození kupírovaný. Snad ještě jedna zajímavost, která některé jedince pomohla na první pohled identifikovat, a to možnost i hnědého trikolorového zbarvení u appenzella, které u žádného jiného švýcarského salašnického plemene není povoleno.

Starodávné, nebo mladé plemeno?

Začátek existence entlebušského salašnického psa není možné vysledovat. Podle času svého uznání je poměrně mladým plemenem, ale rozhodně mu není možné upřít mnohem delší historii. Řekněme 18.–19. století. Tato neurčitost se přímo nabízí, protože v tomto období se švýcarští salašničtí psi nerozdělovali na více plemen, přestože existovali a byli známí téměř na celém území Švýcarska. Dnes se jedná o čtyři v různé míře příbuzná plemena: velký švýcarský salašnický pes, bernský salašnický pes, appenzellský salašnický pes a Entlebušský salašnický pes.

Za první zmínku o entlebušském salašnickém psovi je považován článek v časopise z roku 1889 napsaný E. Baurem s označením Entlibucherhund. Bylo to období, kdy ještě rozdělování menších krátkosrstých salašnických psů neexistovalo. Občas je chovatelé dělili podle držení ocasu a jeho délky (kupírovaný/nekupírovaný). Ten však podle přání budoucího majitele mohl být kupírován u entlebucha stejně jako u appenzella. Appenzellský salašnický pes byl stejně tak entlebušským, a naopak. Původ obou rodičů byl často zcela neznámý, připouštěli se jen povahově nejlepší jedinci z okolí. A tak ustálení typu a určení, zda se opravdu jedná o entlebucha, či appenzella, bylo velice složité, a v tu dobu vlastně i nepotřebné.

Každopádně appenzellský salašnický pes je běžně uváděný jako déle existující. Zřejmě byl v okolí Appenzellu chován po delší dobu. Je známo, že zpočátku byl entlebušský salašnický pes považován za krátkonohou a krátkoocasou variantu appenzellského salašnického psa. Poměrně dlouho trvalo, než se od něj dokázal nadobro odpoutat.

Entlebušský salašnický pes pracoval především se stády dobytka, ať už se jednalo o hovězí dobytek, nebo ovce. Byl k vidění především na odlehlých salaších. Plnil nejčastěji funkci honáckého psa, ale jeho využití bylo všestrannější. Byl výborným hlídačem, který zbytečně neštěká, ale byl také dobrým společníkem dětí při hrách. Pro svou vyrovnanou povahu byl velice oblíbený. Od počátku byl svou velikostí a zbarvením možná nenápadný, ale zároveň mile vypadající pes. V 19. století se švýcarští salašničtí psi vyskytovali v různě zbarvené srsti i s různým rozmístěním znaků. Tříbarevnost se symetrickými bílými znaky je typická pro salašnické psy až od počátku 20. století.

Nejvíce byl tento pes chován v Entle­buchu a Emmentalu, to znamená v oblasti mezi švýcarskými kantony Lucern a Bern.

Boj o jeho existenci

Asi první, kdo se snažil entlebušského psa prosadit a ukázat na konci 19. století širší veřejnosti, byl M. Siber – velký obdivovatel všech švýcarských salašnických psů. Dlouho se však jeho výzvy na čistý a evidovaný chov míjely účinkem.

V roce 1913 přivedl Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu na výstavu do Langenthalu dvě feny a dva psy (Cäsara, Sepplii, Blässlii a Sentu) entlebušského salašnického psa a nechal je soukromě posoudit A. Heimem. Tito čtyři jedinci byli jako první zástupci entlebušského salašnického psa zapsáni do plemenné knihy Švýcarska. Byli tak zapsáni až jako poslední, čtvrté plemeno švýcarských salašnických psů. V roce 1914 tentýž chovatel předvedl A. Heimovi dalších pět exteriérově vyrovnaných entlebušských salašnických psů, ale o těch se již dále nic neví. Následně uznávaný znalec kynologie, profesor A. Heim, uveřejnil své obsáhlé dílo o všech čtyřech švýcarských salašnických plemenech. Přesto ani to nepomohlo rozmachu registrovaného chovu entlebušských salašnických psů.

Snad jediný, kdo se nechtěl vzdát myšlenky existence samostatně uznaného entlebušského salašnického psa, byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallenu. Po dlouhém snažení a hledání dostal v roce 1926 od F. Schertenleiba (v té době vlastnícího na 40 jedinců švýcarských salašnických psů) fenu entlebušského salašnického psa Babeli v. d. Rothöhe – někdy také zvanou Babeli v. d. Walke. Dr. B. Kobler se neúnavně pustil do odchovů. A právě ona se stala zakladatelkou moderního chovu entlebušského salašnického psa.

Dne 20. 8. 1926 byl dr. B. Koblerem založen Klub pro chovatele, majitele a příznivce entlebušského salašnického psa. Následně na Klubové výstavě psů v St. Gallenu v roce 1927 bylo posouzeno 16 jedinců entlebušského salašnického psa. Ve stejném roce byl poprvé zveřejněn standard pro toto plemeno. Chov se dále vyvíjel velmi pozvolna a v malých počtech registrovaných jedinců.

Stále nepříliš známý

Významným krycím psem 20. století byl Zeno v. Gehretschwand (nar. 1946). Byl exteriérově velmi typickým představitelem plemene a také povahově velmi dobrým psem, stejně tak pes jménem Dingo v. Staffenfeld (nar. 1967), který navíc složil i všestrannou zkoušku ScH1.

Asi největšího rozmachu se entlebušský salašnický pes dočkal v polovině 70. let 20. století. Poté zájem o toto plemeno opět mírně klesl. Zájem se viditelně zvýšil až v 21. století, přičemž jeho obliba stále mírně stoupá, přestože je rozhodně nelze nazvat známým nebo často chovaným plemenem.

Naštěstí má stále dostatek opravdových obdivovatelů, především ve své domovině, kteří horlivě dbají na to, aby se chov entlebušského salašnického psa stále rozvíjel a zlepšoval a nestal se málopočetným plemenem.

Jaký je entlebušský salašnický pes?

I když je vzdáleným příbuzným nejznámějšího ze čtyř švýcarských salašnických psů, psa bernského, je rozhodně mnohem temperamentnější, vytrvalejší i ohebnější. Zkrátka jiný.

Je to rozměrově malý, ale duchem a činy velký pes. Je velmi pohyblivý a hbitý, rozhodně není psem, který by čekal dlouhé dny a týdny, až jeho člověk bude mít čas na společnou aktivitu. Už pohled do jeho očí napoví, že se jedná o veselého, bystrého a vnímavého psa.

Jeho akční charakter a vynalézavost mohou mnohé překvapit, stejně jako občasná tvrdohlavost. Ta je způsobena neuvěřitelnou kreativitou a touhou vyhnout se stereotypu. Umí velmi dobře odhadnout situaci. Je víc chápavý, než si člověk umí představit. Ale také se u něj objevují vlastnosti přisuzující se pouze lidem: ztřeštěnost, provinilost, mrzutost, urážlivost…

Je velice chytrý a mimořádně vynalézavý. Právě jeho vynalézavost může být pro někoho dost nepříjemná. Svůj intelektuální potenciál totiž občas využívá nesprávným směrem. Například pro otevření uzavřené ledničky, branky ke slepicím atd. Zejména pokud se jedná o získání něčeho dobrého na zub, je velice důvtipný.

Nemá zvláštní sklony k vyhrabávání krtinců a myších děr na zahradě, ale celkem běžná je situace, kdy si v záhonku zahrabe kost a po několika dnech či týdnech si pro ni s naprostou jistotou a neomylně zajde. Neřestí entlebucha je takřka vrozené žebrání o jídlo nejen u stolu. Také jeho „slovní zásoba“ – bohatý hlasový projev (nejrůznější tóny kňučení, brblání, pískání…) – je neuvěřitelná a nejednoho člověka rozesměje. Jednoduše řečeno, s tímto plemenem se člověk nudit nebude.

Entlebušský salašnický pes navíc naučí člověka udržovat pořádek. Jeho neutuchající legrácky a smysl pro humor nenechají snad žádnou volně ležící věc bez povšimnutí. Provede-li něco a je za to pokárán, umí se tvářit a chovat lítostivě. Přesto již v ten moment vymýšlí další lumpárnu.

Pes do rodiny

Je optimista a rozený klaun, který se baví tím, že umí rozveselit rodinu. Doslova překypuje energií a radostí, ale také emocemi. Je to srdnatý sportovec, který strádá, není-li mu nabídnut dostatek pohybu. Je-li stále jen zavřený na zahradě, kde většinou nikdo není, nebo se jeho život skládá pouze z jedné krátké procházky denně, je nešťastný. Tento pes se pohodlnému stylu života nedokáže podřídit. Proto kdo se pro něj rozhodne, musí si být vědom, že bude mít doma psa, který potřebuje společný čas trávený pohybem a nějakou kreativní činností. 

Na své rodině je velmi závislý a má ji rád, jestliže je pro něj jasné rozdělení v hierarchii rodiny. Nepodléhá stresu, ale zahradní nebo bytová nuda u něj snadno vytvoří spoustu zlozvyků a nevhodného chování, které pes začne vykazovat, aby se sám zabavil. S dětmi si rozumí, líbí se mu jejich bláznivé hry. Je doslova posedlý hrou a zábavou, proto je vynikajícím partnerem pro odrostlejší děti.

Je rád, když je celá rodina pohromadě. Svého pána miluje, ale není typickým psem jednoho pána. Má rád celou rodinu. Nejdůležitější pro něj je, aby byl často v přítomnosti někoho z rodiny, protože déle trvajícím osaměním se hodně trápí.

Potřebuje zaměstnání a úkoly a bude za to vděčný, pohodový a nadšený rodinný pes. Má rád jakoukoliv činnost, jakou mu člověk nabídne. Čím víc akce, pohybu a rozmanitosti, tím lépe. Pokud se nudí, může být náladový a ve svém chování nejistý, může začít i nadměrně štěkat, přestože k uštěkaným plemenům se běžně neřadí.

Entlebušský salašnický pes na zahradě

Je otužilý a zima ani léto pro něj nejsou problematické. Není to pes do kotce, ocení volný pohyb po zahradě a alespoň občasný přístup do domu. Entlebušský salašnický pes je velmi rád venku a zvládne to i celoročně, bude-li mu poskytnut dostatečný společný čas trávený s rodinou. Není rád dlouho sám.

Je ostražitý, nebojácný, s vrozeným hlídacím a obranářským pudem. Svěřený majetek brání přede všemi, které považuje za možnou hrozbu. Své teritorium a někdy i pár metrů za ně hlídá s neuvěřitelným odhodláním. Jen tak se někoho nebo něčeho nezalekne. Nemá zpravidla problémy s jinými psy, ale své teritorium si srdnatě brání i před nimi.

Od návštěv, a všech cizích lidí obecně, si nezřídka zpočátku udržuje odstup. Většinou každou návštěvu ohlásí výrazným štěkotem a následně se chová vyčkávavě, ale je schopen se s ní skamarádit, pokud atmosféra nepůsobí hrozivým dojmem.

Je teritoriální a vázaný na svůj pozemek, a proto neutíká a nehledá každou díru v plotě, jen aby se vydal do širokého okolí na výlet. Entlebušský salašnický pes se netoulá ani neběhá za zvěří. Nemá touhu lovit či pronásledovat divokou zvěř. Proto procházky lesem, na louce či na poli nebývají pro člověka adrenalinovými momenty.

Spokojený bude i v bytě, když mu bude poskytnuto dostatečné množství pohybu, po příchodu některého člena rodiny. Pokud by měl být dlouhé dny od rána do pozdního odpoledne sám zavřený, může z nudy nejen štěkat, ale také ničit některé zařízení bytu (zejména mladí psi). Proto člověku, který pro něj nemá dostatek času, a většinu dne není doma ani nikdo jiný, entlebušského salašnického psa nelze doporučit.

Někdy s oblibou popichuje ostatní psy, ale ne agresivitou, nýbrž legráckami. Ne­bývá problematický ani při styku s jinými zvířaty. Protože po desetiletí existoval vedle nejrůznějších zvířat na statku, lze očekávat v tomto směru bezproblémovost. Je však potřeba si uvědomit, že se jedná o plemeno s vlastnostmi honáckého psa. Proto se s nimi musí seznámit v mladém věku a musí se mu vysvětlit, jaké chování v tomto směru se od něj očekává.

Výchova a výcvik

Výchova tohoto plemene není těžká, pokud člověk ví, co to slovo zahrnuje a jak postupovat. Je to pes velmi vnímavý, poměrně snadno ovladatelný a učenlivý. Je však také dost samostatný, což v některých situacích může být tak trochu na škodu.

U tohoto plemene neplatí, že jemnější a snazší na výchovu jsou feny. Je to jedinec od jedince. I když vypadají jako psi pro začátečníky, je to plemeno, které potřebuje ve štěněcím a mladém věku dost pozornosti a cílené výchovy a socializace, aby byl perfektním rodinným psem do každého prostředí, aniž by dělal ostudu. Takže zvládne ho kynologický začátečník, ale musí mít dostatečné teoretické vědomosti a vhodné povahové vlastnosti a přístup.

K výchově potřebuje autoritativního člověka, respektive člověka důsledného a vyrovnaného. Přesně taková musí být výchova a výcvik. Toto plemeno opravdu potřebuje socializaci, zejména se zaměřením na kontakt s lidmi a zvířaty. Cílem každého člověka by mělo být mít vyrovnaného a ovladatelného psa, kterého může kamkoli vzít. A tím může entlebuch být. Jen do ideálu se sám nevychová.

Jak již bylo zmíněno, jeho výchova musí být důsledná, ale bez křiku a drezury. Nejlepší motivací, jak entlebušského salašnického psa něco naučit, jsou pamlsky. Tento pes chce být zaměstnáván a byla by škoda toho nevyužít. Snaží se vyhovět, ale někdy jsou jiné věci zajímavější a zábavnější, než jaké nabízí jeho člověk. Komunikace mezi psem a jeho člověkem tak hlavně u mladého psa může váznout. A právě především mladí psi disponují neúnavným temperamentem a usnou až v době, kdy se opravdu unaví.

Není těžké najít pro něj vhodné sportovní vyžití

Entlebušský salašnický pes nezřídka začne pracovat dříve, než mu jeho pán řekne (např. pasení ovcí). Někdy z horkokrevnosti, jindy je to reakce na mimiku jeho člověka. Entlebuch miluje oční kontakt a je schopen reagovat na takřka nepostřehnutelná gesta svého pána. Opravdu dobře vycvičený entlebuch je schopen bez problémů ohlídat a usměrnit stádo ovcí o velikosti 250 i 300 kusů. Jeho reakce jsou velmi rychlé, ale někdy možná zbytečně unáhlené.

Hodí se tak k mnohým sportům, které neustále přibývají a jsou vhodné zejména pro tvořivá a aktivní plemena. Tedy i pro entlebušského salašnického psa. Radost ze sportování a her má neskonalou. Stále v něm dřímá povaha selského psa starého typu, která mu velí nebát se a jít do všeho naplno. 

Neúnavnost, houževnatost a vytrvalost jsou další typické vlastnosti tohoto plemene. Ač je oproti „bratranci“ (appenzellskému salašnickému psovi) trochu zavalitější a menší, není o nic méně obratný. Pracuje s chutí a je plný temperamentu, i když většinou ne tolik jako appenzell.

Výkony entlebucha na cvičišti jen potvrzují, že se jedná o psa velmi vyrovnaného a všestranného, schopného naučit se čemukoliv.

Hodí se pro téměř všechny typy kynologického sportu i jen jako rodinný společník pro aktivnější rodinu. Dobře zvládne agility, výcvik záchranářského psa, všestranný výcvik psa služebního, obedienci, flyball, treibball i pasení stáda. Entlebušský salašnický pes je většinou výborný a nadšený aportér. Má také vrozené schopnosti stát se dobrým stopařem. Taktéž bravurně zvládne např. výcvik „hlídání předmětu“.

Jistěže však záleží nejen na výchově a stylu výcviku, ale také na výběru štěněte, aby zvolený kynologický směr byl to pravé.

Péče a chov

Je možné konstatovat, že entlebušský salašnický pes je bezúdržbové plemeno. Péče o něj je totiž opravdu minimální. Péče o srst je snadná, postačí jen občasné překartáčování (cca 2–4× měsíčně). O něco častěji v době línání.

Podoba appenzellského psa s entlebušským je jistou nevýhodou. Mnozí laici i méně informovaní kynologové mezi těmito plemeny nevidí rozdíl. Potom, i kdyby byl pro jejich potřeby vhodnější jeden nebo druhý, většinou koupí toho, který je zrovna blíže nebo je levnější. Což je velká škoda.

Typickým vizuálním rozpoznávacím znakem entlebušského salašnického psa a appenzellského salašnického psa je, že entlebušský má ocas dolů svěšený a appenzellský výrazně stočený nad hřbetem. Appenzell může být i hnědě zbarvený trikolor, tzv. havana, entlebuch jedině černý trikolor. Při pohledu na oba současně uvidíme jasné rozdíly v utváření hlavy, ale i v postavě. Výška je přibližně stejná, i když entlebuch je o něco málo menší.

Poměrně často se u jednotlivců tohoto plemene objevují odchylky v tělesných rozměrech a v rozložení bílých znaků. Entlebušský salašnický pes občas bojuje s přehlíženým nedostatkem, a to s proneseným hřbetem. Tento nedostatek se tak trochu násobí, neboť entlebuch snadno může mít problém s nadváhou. Co se týče stravy, je spíše nenáročný a nikdy není vybíravý.

Když došlo v roce 1997 k celosvětovému zákazu kupírování ocasů u entlebušského salašnického psa, ukázalo se, že ani zdaleka není běžné, že se rodí s krátkým (pahýlovitým) ocasem. Ze 151 vyhodnocovaných štěňat jich jen 24 mělo přirozeně krátký ocas. Ostatní se narodili s běžnou délkou ocasu, ne vždy však se správným nesením.

Zdravotní problematika

Ač se jedná o plemeno poměrně malého vzrůstu, potýká se stejně jako ostatní plemena švýcarských salašnických psů s dysplazií kyčelních kloubů. Také se u něj může vyskytnout slabozrakost – progresivní atrofie sítnice označovaná zkratkou PRA – nebo také šedý zákal čočky (katarakta).

Momentálně ve většině klubů probíhá opakovaná a pravidelná vyšetření očí entlebušského salašnického psa. Vyšetření je zaměřeno na zmiňované PRA, šedý a zelený zákal. Jen tak je možné tato onemocnění v chovu minimalizovat.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlava entlebušského salašnického psa je mírně klínovitá, s mělkou, málo zřetelnou čelní brázdou. Oči jsou malé až středně velké, v barvě tmavě hnědé až oříškové. Uši jsou zavěšené, spíše vysoko nasazené, trojúhelníkového tvaru. Nosní houba je černě pigmentovaná, skus nůžkový, ale je tolerován také klešťový. Formát těla je obdélníkový, hrudník oválný, dostatečně hluboký (dosahující k loktům), hřbet je rovný a široký, záď taktéž široká a zaoblená. Končetiny spíše kratší, ale celkový dojem musí působit harmonicky. Ocas je krátký (vrozeně), nebo i dlouhý. Nikdy nesmí být stočený na záď, jako je u appenzellského salašnického psa. Zcela chybějící ocas je dědičný a většinou je považován za vadu, která může vést až ke zničení plemene. Srst entlebucha je krátká, tvrdá, přiléhavá a lesklá, v trikolorním zbarvení: základní barva je černá, žlutohnědé až rezavohnědé pálení (znaky) se nachází v podobě skvrnek nad očima, dále pak na mordě, na lících, hrdle, po stranách hrudi, na všech končetinách a pod ohonem, bílé znaky musí být na mordě, tlapkách, hrudi, dále ve formě lysinky na hlavě a zčásti „límec“ kolem krku. Toleruje se i tenký souvislý bílý kruh kolem krku či jednostranný náznak kruhu z kterékoliv strany. 

Je nejmenším ze čtyř plemen švýcarských salašnických psů. Psi měří 44–50 cm a feny 42–48 cm (tolerují se i jedinci překračující horní hranici, avšak max. o 2 cm).