Můj pes honí slepice – psi versus drůbež

V poslední době dostáváme od našich čtenářů spoustu mailů, v nichž si stěžují, že jejich psi honí slepice a jinou drůbež. Na psím konání není pranic záhadného: co prchá, je kořist! Tak zní jedno ze základních přikázání šelem psovitých. Kdybych položil otázku svému někdejšímu vzácnému kynologickému učiteli Eberhardu Trumlerovi (1923–1991) – „Co mám dělat?“ – odpověděl by mi se svým charak­teristickým úsměvem: „Rozhodni se, zda chceš chovat psy, nebo slepice!“ Taková odpověď by však našim tazatelům bezpochyby nestačila…

Proč psi honí zvířata?

Jeanne Carlson a Ranny Green ve své knize Hodný pes – nemožné chování píší: „Honit zvířata je přirozený instinkt psa. V divočině znamená ulovení zvířete potravu. I naši domestikovaní psi jsou ještě stále uchváceni vzrušujícím lovem.“

 

Jak je umravnit?

Nejprve je nutné dokonale procvičit poslušnost (včetně přivolání) ve známém prostředí psa bez rušivých faktorů. Později, když už nabudete dojmu, že poslušnost vašeho psa je perfektní, cvičte v blízkosti ohrad se zvířaty, která s oblibou honí. Rady v moudrých knihách praví, že zvířata či drůbež v ohradách by měly být pokud možno v klidu. To je ale rada iluzorní, která poněkud zavání utopií. Cílem výcviku je, aby pes dokázal u ohrad čekat odložen i mnoho dlouhých minut. Je důležité v momentě, kdy pes obrátí svou pozornost na zvířata, okamžitě ji obrátit na sebe: cuknout šňůrou, vydat zvuk (např. chřestidlem) a důrazně říci: „Fuj!“ Pokud je pes stále vzrušený, je třeba mu dát naučené povely: „sedni“, „lehni“ atd. a stále obracet jeho pozornost na sebe.

Výcvik psa je důležitý ve všech ohledech. Autoři výše zmíněné knihy zdůrazňují: „Výcvik poslušnosti naučí psa, že vás musí respektovat a brát vás vážně. Nácvik v připravených a kontrolovaných situacích vám umožní se na psa připravit. Už na jeho reakce čekáte a můžete ho napomenout, dokud na honění zatím jen myslí. Pes pozná, že s jeho akcemi nesouhlasíte.“

Řada odborníků vám doporučí k výcviku elektrický obojek. K tomuto problému se nehodlám vyjadřovat, neboť jsem odpůrcem této metody.

Každý pes je jiný

Ať už chováte jakékoliv plemeno, nemůžete se spoléhat na charakteristiku, kterou si přečtete v kynologické encyklopedii či ve standardu příslušného plemene. Každý pes je originál, každý pes je individualita. V některém je více lovce, jiný je naprostý kliďas.

Pokud malé štěně vyrůstá s jinými zvířaty, je pravděpodobné (avšak nikoliv jisté), že k nim bude tolerantní. Můj první pes (bože, dostal jsem ho již před šedesáti lety) – Německý ovčák Don – vyrůstal na dvorku odděleném chatrným plotem od výběhu slepic. Don nikdy slepicím neublížil, ale vášnivě rád je škádlil. Uchopil do koutku tlamy klas kukuřice jako Winston Churchill svůj proslulý doutník, prostrčil ho plotem, ulehl a předstíral dřímotu. Slepice byly zlatým zrnem neodolatelně vábeny. Když se některá přiblížila na dosah, Don sevřel tlapky a měl báječnou legraci z vřískajícího kura ve svém objetí. Po chvíli zajatkyni velkoryse propustil a další dějství mohlo začít…

Moje žena kdysi chovala smečku aljašských malamutů a v blízkosti jejich kotce měla výběh pro slepice. Jedna neopatrná nešťastnice tak přišla o křídlo a část jejího boku byla skalpována. Manželka ji do hrnce nestrčila, naopak přestěhovala kvokalku do domu a intenzivně ji léčila mumiem. Pacientka dostala jméno Partyzánečka. Kupodivu se ze svého zranění rychle vylízala a svou zachránkyni pak provázela na každém kroku.

Jeden ze psů mého života byl aljašský malamut Fram, vskutku neskutečná osobnost a neúnavný pracant. Zazlíval jsem mu jen jednu jedinou věc: měl-li možnost, neváhal cokoliv ulovit. I když byl jinak naprosto poslušný, jeho lovecká vášeň měla navrch. (Fram miloval koně, ale když měl kůň v sedle jezdce, stal se kořistí.) Framův životní parťák, malamut Misha, byl na rozdíl od svého pobratima mírumilovný jako beránek. Byl rozený entomolog (neublížil by mouše a miloval motýly) a ornitolog – pěnkaváka klidně nechal vyškubávat chlupy ze svého huňatého ohonu, aby si zpovykaný opeřenec mohl vystavět luxusní hnízdečko. Jestliže si v jeho boudě ustlal ježek, neopustil své obydlí, dokud jsem bodlináče neodnesl.

Ptačí pěstouni

V naší čtvrti chovají manželé Čuříkovi dvě impozantní tibetské dogy – matku se synem. V jejich domě se ročně vystřídá spousta zvířat, převážně ptáků. Paní Jana zachrání takřka každé nalezené holátko, které ještě dýchá, a dovede je k dospělosti, kdy se vrátí na svobodu. Tímto domem prošlo mnoho strak, kavek, krkavec, drozdové, hrdličky atd. Stálými obyvateli u Čuříků je i párek sýčků králičích. Chlupaté tibeťanky jsou všem opeřencům obětavými a nečekaně opatrnými chůvičkami. Někteří ptáci na jejich hustém rounu i hřadují.

Post scriptum

O soužití s jinými domácími mazlíčky jsme již v minulosti několikrát psali. Je nutno mít na paměti, že na jiné zvířecí spoluobyvatele domácnosti vždy lépe uvyká malé štěně nežli dospělý pes. Nic nelze lámat přes koleno. Pes se nám dokáže přizpůsobit v mnoha ohledech, nikoliv ve všem. Zvláště když po něm žádáme něco, co je proti jeho bytostné přirozenosti. Chce to nezměrnou trpělivost – od nás i od psa.