No, nečekám jasnou odpvěď :) Ale našemu psisku včera zemřel bráška a on byl celé odpoledne mimo sebe. Ležel, smutně koukal, nežebral o jídlo. Divné. Dnes to samé. Hodinu mi ležel na klíně, což nikdy nedělá. A že brácha zemřel jsem se dozvěděla až dnes. Včera jsem zjišťovala jestli náš bafan nemá horečku, jestli ho něco nebolí a tak, že je takový divný. No jsou na světě divné věci.
vava69
napsal(a):
No, nečekám jasnou odpvěď :) Ale našemu psisku včera zemřel bráška a on byl celé odpoledne mimo sebe. Ležel, smutně koukal, nežebral o jídlo. Divné. Dnes to samé. Hodinu mi ležel na klíně, což nikdy nedělá. A že brácha zemřel jsem se dozvěděla až dnes. Včera jsem zjišťovala jestli náš bafan nemá horečku, jestli ho něco nebolí a tak, že je takový divný. No jsou na světě divné věci.
Asi budu teď působit trapně pragmaticky, ale podle mě jsou všechny takové případy jen shoda okolností. Kolik je psů, kterým zemřel sourozenec a nijak divně se nechovali? Kolik je psů, kteří se najednou chovali neobvykle a nikdo jim nezemřel? Spousta. Jenže lidská mysl má sklon hledat souvislosti a pamatovat si je.
vava69
napsal(a):
Myslíte si, že psí sourozenci mohou cítit na dálku, že jejich bratr/sestra jsou nemocní? Ne, že umírají? Stalo se vám někdy něco takového? Podotýkám, že nejsem věřící a mám s věcmi mezi nebem a zemí dost problém - jsem spíš materialista. Ale včera a dnes se mi stala divná věc.
Tak na věci "mezi nebem zemí" určitě věřím. Měla jsem fenku pudla a něm. Ovčáka, oba přesně tak 5 minut předem "věděli" že přijíždí jejich páníček autem. Zdůrazňuji, že to bylo v Praze v Karlíně, přítel jezdil autem a jejich chování bylo vždy naprosto spolehlivé, nikdy se nespletli! Nejezdil v pravidelnou hodinu, podle sluchu to bylo naprosto vyloučené - bylo to v Sokolovské ulici - velký provoz. A ať mi to někdo vysvětlí
Měla jsem ovčandu na hlídání hospodářství. Byla velká kamarádka s naší kozou, pořád za ní běhala, honily se spolu a hrály si.
Jednou v noci fena divně vyla. Stála pod oknem a naříkala tak úpěnlivě, že mi z toho šel mráz po zádech. Druhý den koza uhynula, pitva ukázala, že ji nějaký "dobrák" otrávil.
Ta fena to věděla den dopředu, co se stane.
vava69
napsal(a):
No já vím, však jsem psala, že jsem spíš skeptik. Fakt je, že se mi takováhle věc už stala s rodinným příslušníkem. Ale proto se ptám, jestli někdo něco takového už postřehl.
Vždyť už Freud a Jung popisovali fenomén synchronicity. Pravda, u psů je to poněkud zvláštní, ale co když...
Také nejsem věřící, ale na záhadné věci "mezi nebem a zemí" věřím.
Rozdíl je jen v tom, že někteří lidé jsou k tomu více vnímavý, jiní méně a proto to popírají.
Totéž existuje i psů. Co třeba film podle skutečného příběhu "Hačikó – příběh psa", tam pes s jistotou věděl, že jestliže ten den jeho pán odejde, už se nevrátí.
Brečela jsem jak želva.
Předtuchu špatných událostí mají určitě, vidím to na svém. A když se někdy šprajcne a odmítá jít na pravidelnou procházku lesem, nenutím ho, raději to otočím a ten den jdeme jinam.
Uživatel s deaktivovaným účtem

nelimar1
napsal(a):
Tak na věci "mezi nebem zemí" určitě věřím. Měla jsem fenku pudla a něm. Ovčáka, oba přesně tak 5 minut předem "věděli" že přijíždí jejich páníček autem. Zdůrazňuji, že to bylo v Praze v Karlíně, přítel jezdil autem a jejich chování bylo vždy naprosto spolehlivé, nikdy se nespletli! Nejezdil v pravidelnou hodinu, podle sluchu to bylo naprosto vyloučené - bylo to v Sokolovské ulici - velký provoz. A ať mi to někdo vysvětlí
To možné je, byla sem měsíc na školení, takže mě náš pes měsíc neviděl, pak začal prý začal radostně tancovat po bytě a já zavolala manželovi aby pro mě přijeli na nádraží, ten pes věděl že jedu domů i když sem byla od baráku ještě 25 km.jenomže pak je tu ještě jedna otázka, pes samozřejmě nevěděl kdy se mám vrátit, ale rodina to věděla, a jestli to pes z nich nějak podvědomě nevycítil.
Anemone.
napsal(a):
Také nejsem věřící, ale na záhadné věci "mezi nebem a zemí" věřím.
Rozdíl je jen v tom, že někteří lidé jsou k tomu více vnímavý, jiní méně a proto to popírají.
Totéž existuje i psů. Co třeba film podle skutečného příběhu "Hačikó – příběh psa", tam pes s jistotou věděl, že jestliže ten den jeho pán odejde, už se nevrátí.
Brečela jsem jak želva.
Předtuchu špatných událostí mají určitě, vidím to na svém. A když se někdy šprajcne a odmítá jít na pravidelnou procházku lesem, nenutím ho, raději to otočím a ten den jdeme jinam.
No tak dokládat "věci mezi nebem a zemí" filmovou romantikou, to by me nenapadlo. Asi nejsem dost vnímavá a proto to popírám
Že zvířata dokáží vnímat některé věci více, než člověk, to je dávno známý fakt a není potřeba zacházet do krajin spiritualistů a jasnovidců :) Často tyhle předtuchy příchodů a pod. Vznikají v lidské mysli spojením náhodných jevů. Když pes začne vyvádět (třeba se těšit) a vzápětí přijde domů druhá "polovička", budeme si pamatovat, že to pes předem "poznal". Když se příště stane, že domů přijde bez toho, aby pes něco dělal, tak si řekneme "neměl svůj" den a ze zkušenosti to podvědomě vyřadíme. Jinými slovy, pokud dojde ke shodě, připíšeme kladný bod, pokud ke shodě nedojde, neodečítáme nic.
Jsme jako ta zvířata v pokusu, kde se jim naprosto náhodně dávaly elektrické šoky. Časem si každé zvíře vyvinulo svůj "rituál", kterým si myslelo, že se šokům vyhne...
nelimar1
napsal(a):
Tak na věci "mezi nebem zemí" určitě věřím. Měla jsem fenku pudla a něm. Ovčáka, oba přesně tak 5 minut předem "věděli" že přijíždí jejich páníček autem. Zdůrazňuji, že to bylo v Praze v Karlíně, přítel jezdil autem a jejich chování bylo vždy naprosto spolehlivé, nikdy se nespletli! Nejezdil v pravidelnou hodinu, podle sluchu to bylo naprosto vyloučené - bylo to v Sokolovské ulici - velký provoz. A ať mi to někdo vysvětlí
Nepodceňujte to, co mohli nebo nemohli psi slyšet. Pokud to opravdu bylo "přesně pět minut předem", tak nejspíš reagovali na nějakou známku příchodu... Třeba zvuk povědomých kroků. Filtrovat nepatřičné zvuky rušné ulice není zas takový problém, pokud jsou tam neustále, tak je mozek začne ignorovat jako nepodstatné a může se soustředit na důležité zvuky - třeba toho přicházejícího páníčka.
Žaneta kocková
napsal(a):
Nepodceňujte to, co mohli nebo nemohli psi slyšet. Pokud to opravdu bylo "přesně pět minut předem", tak nejspíš reagovali na nějakou známku příchodu... Třeba zvuk povědomých kroků. Filtrovat nepatřičné zvuky rušné ulice není zas takový problém, pokud jsou tam neustále, tak je mozek začne ignorovat jako nepodstatné a může se soustředit na důležité zvuky - třeba toho přicházejícího páníčka.
Ale kdepak slyšet - oni mi dali vědět (začali radostně běhat ke dveřím a ke mě, kňourali a poštěkávali). Tak jsem několikrát s nimi šla ven na chodník a teprve za chvíli "páníček" přijel. Nevěděla jsem to sama, že přijíždí - oni jo!
Uživatel s deaktivovaným účtem

Náš pes přesně věděl, kdy přijel jemu nepříjemný soused. Na parkoviště v sídlišti přijíždělo x aut a v klidu. Přesně poznal mezi zvuky motoru ten, na který je "potřeba" vrčet.
Psi mají nesrovnatelně lepší sluch.
Žaneta kocková
napsal(a):
No tak dokládat "věci mezi nebem a zemí" filmovou romantikou, to by me nenapadlo. Asi nejsem dost vnímavá a proto to popírám
Že zvířata dokáží vnímat některé věci více, než člověk, to je dávno známý fakt a není potřeba zacházet do krajin spiritualistů a jasnovidců :) Často tyhle předtuchy příchodů a pod. Vznikají v lidské mysli spojením náhodných jevů. Když pes začne vyvádět (třeba se těšit) a vzápětí přijde domů druhá "polovička", budeme si pamatovat, že to pes předem "poznal". Když se příště stane, že domů přijde bez toho, aby pes něco dělal, tak si řekneme "neměl svůj" den a ze zkušenosti to podvědomě vyřadíme. Jinými slovy, pokud dojde ke shodě, připíšeme kladný bod, pokud ke shodě nedojde, neodečítáme nic.
Jsme jako ta zvířata v pokusu, kde se jim naprosto náhodně dávaly elektrické šoky. Časem si každé zvíře vyvinulo svůj "rituál", kterým si myslelo, že se šokům vyhne...
Kdo to nezažil, nepochopí.
Když vynecháme zvířata, která často vycítí přírodní pohromu jako jsou třeba povodně, zemětřesení, silnou bouřku, ale dobré události jako třeba zrovna ten návrat svých páníčků, tak i citlivější lidé mají předtuchy, které se plní tak často, že není možné nazývat to náhodou.
Vám se nikdy nestalo že na někoho začnete myslet a on vám hned zavolá?
Že jdete po chodníku a najednou vás napadne, že už jste dlouho neviděla - třeba strejdu Pepu - a on se nečekaně vynoří za rohem?
Nebo že začnete myslet na to, kde něco levně sehnat protože to nutně potřebujete a po chvíli se vám ozve přítel a právě tu stejnou věc vám nabídne?
Že najednou máte potřebu někomu zavolat a když to uděláte, dozvíte se že právě hledá váš telefon aby vás o něco požádal?
Že jdete na volno lesem se svou fenou která hárá a zničehonic vás napadne připnout si ji na vodítko a to pár vteřin před tím než se z lesa vynoří pes bez pána kterého jste předtím nemohla vidět?
A už vám nečekaně zemřel někdo blízký?
Mě už se to stalo dvakrát a v obou dvou případech se se mnou přišel rozloučit. Najednou jsem ho téměř viděla u sebe doma a slyšela říci, že už musí jít. Doba návštěvy souhlasila s časem úmrtí, jak ho lékař zaznamenal ale já se to dozvěděla až později.
A že když mé dcerce byly dva roky, začala se vyptávat na moji dávno zemřelou babičku znala jí jménem a věděla co měla ráda a co ne. Nikdy jsme o babičce nemluvili, nemohla to slyšet.
Taky je to jen náhoda?
Podobné případy na popsání několika stran se mi stávají tak často, že právě tomu říkám to :
“mezi nebem a zemí“
Klidně mne nazvete bláznem a potlapkejte červeně – já na “mezi nebem a zemí“ věřím.
Zkušenosti s tímto těžko vysvětlitelným jevem mám za 30 let kynologických zkušeností opakovaně, i když jsem jinak čistě racionálně myslící člověk. Poprvé - moje fenečka menšího plemena, která byla od mala vynikající kámoška s pejskem mých rodičů. Ve 12 letech jsem byla nucena fenku nechat uspat z důvodů nevyléčitelné nemoci spojené s bolestmi. Kamarád, v té době 15letý, působící pohodově a zdravě, odešel ve spánku do 24 hod po mé fenečce. Od chvíle, kdy fenka dodýchala, pes byl atický, bez zájmu. Nebydleli spolu, ale často vyrůstali spolu a často se vídali, před poslední návštěvou veteriny jsme nechali rodiče i jejich psa se s fenkou rozloučit. Podruhé - fena boxera, trpící bohužel rakovinou kůže. Po marném boji padlo těžké rozhodnutí nenechat tu báječnou kámošku dál trpět. Usnula jednoho dne navečer v klidu v našem náručí. Druhý den v poledne telefonát od majitele její dcery - fena je neskutečně apatická, nechce žrát ani jít ven, což je neobvyklé. Majitel zatím o smrti matky své feny nevěděl. Jak to vysvětlit?
Mě se takové věci stávají poměrně často. Stalo se mi, že se mi zdálo o tetě - dopoledne jsem už nevydržela a volala sestřence - teta byla od noci v dost špatném stavu v nemocnici. Ani nemluvím o mamce - o telefonování ve chvíli, když na ni myslím atd. Jen mě právě zajímalo, jak to je se zvířaty.
Včera se choval už líp, jakoby pomalu zapomínal.
Anemone.
napsal(a):
Kdo to nezažil, nepochopí.
Když vynecháme zvířata, která často vycítí přírodní pohromu jako jsou třeba povodně, zemětřesení, silnou bouřku, ale dobré události jako třeba zrovna ten návrat svých páníčků, tak i citlivější lidé mají předtuchy, které se plní tak často, že není možné nazývat to náhodou.
Vám se nikdy nestalo že na někoho začnete myslet a on vám hned zavolá?
Že jdete po chodníku a najednou vás napadne, že už jste dlouho neviděla - třeba strejdu Pepu - a on se nečekaně vynoří za rohem?
Nebo že začnete myslet na to, kde něco levně sehnat protože to nutně potřebujete a po chvíli se vám ozve přítel a právě tu stejnou věc vám nabídne?
Že najednou máte potřebu někomu zavolat a když to uděláte, dozvíte se že právě hledá váš telefon aby vás o něco požádal?
Že jdete na volno lesem se svou fenou která hárá a zničehonic vás napadne připnout si ji na vodítko a to pár vteřin před tím než se z lesa vynoří pes bez pána kterého jste předtím nemohla vidět?
A už vám nečekaně zemřel někdo blízký?
Mě už se to stalo dvakrát a v obou dvou případech se se mnou přišel rozloučit. Najednou jsem ho téměř viděla u sebe doma a slyšela říci, že už musí jít. Doba návštěvy souhlasila s časem úmrtí, jak ho lékař zaznamenal ale já se to dozvěděla až později.
A že když mé dcerce byly dva roky, začala se vyptávat na moji dávno zemřelou babičku znala jí jménem a věděla co měla ráda a co ne. Nikdy jsme o babičce nemluvili, nemohla to slyšet.
Taky je to jen náhoda?
Podobné případy na popsání několika stran se mi stávají tak často, že právě tomu říkám to :
“mezi nebem a zemí“
Klidně mne nazvete bláznem a potlapkejte červeně – já na “mezi nebem a zemí“ věřím.
Vám se nikdy nestalo že na někoho začnete myslet a on vám hned zavolá?
Že jdete po chodníku a najednou vás napadne, že už jste dlouho neviděla - třeba strejdu Pepu - a on se nečekaně vynoří za rohem?
Nebo že začnete myslet na to, kde něco levně sehnat protože to nutně potřebujete a po chvíli se vám ozve přítel a právě tu stejnou věc vám nabídne?
Že najednou máte potřebu někomu zavolat a když to uděláte, dozvíte se že právě hledá váš telefon aby vás o něco požádal?
Stalo. A taky se mi x-krát více stalo, že jsem na někoho začala myslet a nezavolal mi. Že jsem šla po chodníku a najednou mě napadne, že jsem dlouho někoho neviděla - a on se nevynoří ani za rohem, ani jinde. Začnu myslet, na to, kde něco levně sehnat a nikde to levně neseženu a ani mi nikdo nezavolá, aby mi to nabídl. Mám potřebu kolikrát někomu zavolat a když se dovolám, dozvím se, že je rád, že mě slyší, ale o tom, že by mi chtěl volat ani slovo. V rozmezí půl roku se mi stalo, že mi umřel prastrejda i prateta a ani jeden z nich se rozloučit nepřišel...
Jak říkám, zřejmě nejsem tak přecitlivělá, abych náhodným událostem přiřazovala za každou cenu význam.