Pes sa boji ošetrovania

Nemáte známého psa, který by šel s Vámi ? A bojíte se, když tam jdete, co se zase stane ?
Jeden pes se bál chodit přes most, a se psem, kterého viděl poprvé v životě, šel jak nic.
Na nevhodné podmínky, ať byly před rokem nebo včera, zapomeňte.

Už jsem i viděla ošetřovat psy v čekárně, venku..postupně se zvíře posunuje do ordinace.

A tímhle Vám moc nepomůžu, ale stejně..mám opačný trabl - moje megi miluje veterináře. Všechny. Vletí tam jak tank, porozhází papíry, pytle granulí, všecky olíže, štěstí, že stůl mají přivrtaný k zemi..zašili jí nohu a za týden rozkládala ordinaci znovu.
Ale v čekárně je trochu nervozní. Protože ti lidé jsou, co tam sedí. A jejich psi pak dvojnásob.

Druhý pes pomáhá hodně moc a také můžete zkusit, jestli by při hře se nechalo napatlat mastičkou od jiné osoby - jen tak mimochodem, nečekaně, vytáhnout tubu z kapsy.
Ale možná bych zkusila tohle:

Nechat prázdné krabičky všude, třeba aj stříkačky..koupíte v lékárně, bez jehel jasně. Aby to byla běžná součást života.
Ať si zvyká na předměty, pak na činnost, pak na bílé pláště a nakonec pláště v ordinaci.

Ja mam 14 rocnu fenku yorka a od malicka sa boji doktorov. Akonahle zabocime na ulicu kde je ambulancia, tak ona vie kam ideme a zacne sa triast. Nechapeme ako to moze vediet ked ideme autom a uz na zaciatku ulice to vyciti. Vo vnutri sa strasie, lezie nam za krky ☺ a odkedy ma problem so srdiecko sa nam v ambulancii az dusi. Ani pazuriky nemozeme uz dat strihat.

Ale berieme tabletky 3 x denne. Rozmrvim medzi dvoma lyzickami, rozpustim v kvapke vody, natiahnem do striekcky a streknem do papulky. Na zaciatku ako zbadala striekacku utekala sa schovat, nedovolila si streknut do papulky... Ale teraz po dvoch mesiacoch si zvykla a uz neuteka a pekne necha streknut aj zhltne.

Takze domace osetrenia naozaj chcu cas a psik si zvykne, no na veterinara asi tazko.

To je pořád cirátů se psem! Potřebuje ošetřit, tak ho ošetřím. Jednomu mému psovi jsem i zašila ucho - když se porval s druhým, který mu ho natrhl (a to krvácí děsně). Prostě se s nimi nemažu, psa posadím a drží. Jdu s nimi (kterýmkoliv) na veterinu, tak ho podržím tak, aby ho doktor mohl bezpečně ošetřit. Doktor tady není od toho, aby se psem zápasil, nebo se nechal pokousat, ani aby dělal se psy ciráty a ošetřoval je venku, v čekárně...
Je to prostě věc majitele - jeho autority a vztahu ke psu. Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Každoroční očkování probíhá naprosto bez problémů - velké trochu přidržím, malé vezmu do náruče a všichni prostě dostanou injekci bez toho, aby se po doktorovi či po mně ohnali.
Na druhou stranu často asistuji doktorovi, když přijede na náves očkovat psy proti vzteklině. Co někteří psi dokáží dělat, nad tím mně zůstává rozum stát. Majitelé je naprosto nezvládají.
Někdy je potřeba prostě použít trošku "násilí" a psa prostě zafixovat. Pes zjistí, že se mu zase nic tak strašného neděje, že se tomu stejně nevyhne a že nejlepší bude, když se nechá v klidu ošetřit. Jenže když kolem toho majitelé vyvíjejí hysterii a obavy, tak se nemohou divit, že reakce psa je přesně taková, jakou si vůbec nepřejí.

Souhlasím. Se psem se to má tak, že čím větší se kolem toho dělá divadlo, tím je to horší. Chce to psa popadnout, ošetřit, pustit, odměnit. Prostě takhle. Neptat se ho, jestli chce, nešavlovat mu pamlskem před čumákem, nepřemlouvat ho, aby laskavě... prostě nasadit koš, přitlačit na zeď, přilehnout na zemi, rychle udělat to, co mělo být uděláno, a pak pochvala. Pokud se nejedná o žádné bolestivé ošetření, ale o "blbost", jako je namazat vyrážku, kouknout do oka, píchnout neštípavou injekci, pes zjistí, že o nic nejde a časem to s ním je lepší a lepší.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Souhlasím. Se psem se to má tak, že čím větší se kolem toho dělá divadlo, tím je to horší. Chce to psa popadnout, ošetřit, pustit, odměnit. Prostě takhle. Neptat se ho, jestli chce, nešavlovat mu pamlskem před čumákem, nepřemlouvat ho, aby laskavě... prostě nasadit koš, přitlačit na zeď, přilehnout na zemi, rychle udělat to, co mělo být uděláno, a pak pochvala. Pokud se nejedná o žádné bolestivé ošetření, ale o "blbost", jako je namazat vyrážku, kouknout do oka, píchnout neštípavou injekci, pes zjistí, že o nic nejde a časem to s ním je lepší a lepší.

Vy víte, o čem je řeč. Věřím, že takoví majitelé, kteří vodí do ordinací rozmazlené fifinky, které přemlouvají po dobrém, šišláním, pamlsky a kdo ví čím ještě, aby se nechaly ošetřit, ty jsou postrachem všech veterinářů. Ošetření takového psa se prodlužuje a jak k tomu přijdou ti další v čekárně?
Ještě štěstí, že veterinář většinou jezdí ke mně domů, případně jsem s ním domluvená na konkrétní hodinu k návštěvě ordinace. Když jsem ještě byla nucena sedět v čekárně, často jsem měla chuť některým těm majitelům dát pár facek, aby se konečně vzpamatovali a začali ke svým psům chovat normálně jako ke psům a nedělali divadlo.
Hrozně by mně bavilo dělat veterináře, ale asi bych se neuživila, protože některé majitele bych poslala raději domů, než bych se dívala na to, jak zachází se psy - nemám ráda ani brutalitu, ale také nesnáším polidšťování zvířat. Zvířata, s těmi se většinou domluvím, ale často je to tragédie s jejich majiteli.
Psa prostě popadnout - a jak píšete - ošetřit, pochválit a jdeme dál.

koňadra napsal(a):
To je pořád cirátů se psem! Potřebuje ošetřit, tak ho ošetřím. Jednomu mému psovi jsem i zašila ucho - když se porval s druhým, který mu ho natrhl (a to krvácí děsně). Prostě se s nimi nemažu, psa posadím a drží. Jdu s nimi (kterýmkoliv) na veterinu, tak ho podržím tak, aby ho doktor mohl bezpečně ošetřit. Doktor tady není od toho, aby se psem zápasil, nebo se nechal pokousat, ani aby dělal se psy ciráty a ošetřoval je venku, v čekárně...
Je to prostě věc majitele - jeho autority a vztahu ke psu. Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Každoroční očkování probíhá naprosto bez problémů - velké trochu přidržím, malé vezmu do náruče a všichni prostě dostanou injekci bez toho, aby se po doktorovi či po mně ohnali.
Na druhou stranu často asistuji doktorovi, když přijede na náves očkovat psy proti vzteklině. Co někteří psi dokáží dělat, nad tím mně zůstává rozum stát. Majitelé je naprosto nezvládají.
Někdy je potřeba prostě použít trošku "násilí" a psa prostě zafixovat. Pes zjistí, že se mu zase nic tak strašného neděje, že se tomu stejně nevyhne a že nejlepší bude, když se nechá v klidu ošetřit. Jenže když kolem toho majitelé vyvíjejí hysterii a obavy, tak se nemohou divit, že reakce psa je přesně taková, jakou si vůbec nepřejí.

Aha...a co mají dělat lidé, kteří nejsou tak "schopní" jako vy? Soudě podle většiny vašich příspěvků, jste typ člověka, který se takzvaně "s ničím nemaže"...
Jenomže tento váš přístup předpokládá, že všichni lidé a všechna zvířata jsou jaksi "z jednoho těsta" a to bohužel (nebo bohudík) nejsou. Nejsou jen lidé rázní, jsou i lidé mírní - a ani jedno není špatně, jen je to prostě jiné. Nelze do jedné šablony narvat všechny lidi a všechna zvířata.
Váš přístup "nemažu, chytnu, držím" bude u většiny psů fungovat, ale u jistého, ne úplně malého procenta dojde k tomu, že z nich vyrobíte ještě větší psycho než byli dosud - to je dokázané.
Jistě, že v ordinaci, kdy jde psovi o zdraví nebo dokonce o život, je třeba hlavně ošetřit - jakkoli.
Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem. Už proto, že jsou i lidé, kteří manipulaci se zvířaty nemají v krvi -"od pánaboha" a přesto, světe div se, vlastní psy a mají je dokonce i rádi.

Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Konkrétně tahle věta mi hodně zavání paušalizováním - předpokládá totiž, že všichni psi i lidi jsou přes kopírák.

Terven napsal(a):
Aha...a co mají dělat lidé, kteří nejsou tak "schopní" jako vy? Soudě podle většiny vašich příspěvků, jste typ člověka, který se takzvaně "s ničím nemaže"...
Jenomže tento váš přístup předpokládá, že všichni lidé a všechna zvířata jsou jaksi "z jednoho těsta" a to bohužel (nebo bohudík) nejsou. Nejsou jen lidé rázní, jsou i lidé mírní - a ani jedno není špatně, jen je to prostě jiné. Nelze do jedné šablony narvat všechny lidi a všechna zvířata.
Váš přístup "nemažu, chytnu, držím" bude u většiny psů fungovat, ale u jistého, ne úplně malého procenta dojde k tomu, že z nich vyrobíte ještě větší psycho než byli dosud - to je dokázané.
Jistě, že v ordinaci, kdy jde psovi o zdraví nebo dokonce o život, je třeba hlavně ošetřit - jakkoli.
Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem. Už proto, že jsou i lidé, kteří manipulaci se zvířaty nemají v krvi -"od pánaboha" a přesto, světe div se, vlastní psy a mají je dokonce i rádi.

Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Konkrétně tahle věta mi hodně zavání paušalizováním - předpokládá totiž, že všichni psi i lidi jsou přes kopírák.

Já si především myslím, že každý nemusí mít nutně psa.
Prošly mně rukama desítky psů a ačkoliv se s nimi opravdu "nemažu", žádný nebyl psycho.
Viděla už jsem ale mockrát psycho (případně naprosto nezvladatelné agresory) právě u majitelů, kteří byli "mírní", tedy jinými slovy naprosto neschopní svoje zvířata zvládat.

"Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem". Jo, to mohu trénovat např. stříhání drápků - hezky pomalu, doma. Ale jak chcete trénovat třeba to, když musím se psem např. na šití nohy po úrazu? Jak chcete trénovat to, že někteří psi začnou hysterčit až ve chvíli, kdy vejdou do čekárny - působí na ně pach ordinace - ten doma nenatrénujete?

To já taky !

Terven napsal(a):
Aha...a co mají dělat lidé, kteří nejsou tak "schopní" jako vy? Soudě podle většiny vašich příspěvků, jste typ člověka, který se takzvaně "s ničím nemaže"...
Jenomže tento váš přístup předpokládá, že všichni lidé a všechna zvířata jsou jaksi "z jednoho těsta" a to bohužel (nebo bohudík) nejsou. Nejsou jen lidé rázní, jsou i lidé mírní - a ani jedno není špatně, jen je to prostě jiné. Nelze do jedné šablony narvat všechny lidi a všechna zvířata.
Váš přístup "nemažu, chytnu, držím" bude u většiny psů fungovat, ale u jistého, ne úplně malého procenta dojde k tomu, že z nich vyrobíte ještě větší psycho než byli dosud - to je dokázané.
Jistě, že v ordinaci, kdy jde psovi o zdraví nebo dokonce o život, je třeba hlavně ošetřit - jakkoli.
Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem. Už proto, že jsou i lidé, kteří manipulaci se zvířaty nemají v krvi -"od pánaboha" a přesto, světe div se, vlastní psy a mají je dokonce i rádi.

Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Konkrétně tahle věta mi hodně zavání paušalizováním - předpokládá totiž, že všichni psi i lidi jsou přes kopírák.

Já jsem docela ke psům citlivka, ale v rámci veteriny mám stejný názor jako koňadra. Když přijdu do ordinace, tak nasadím náhubek, připnu za obojek ze dvou stran za nohy skříně (k zemi přimontované) a chytnu hlavu. Hafani sice ztuhnou a na povel drží jak ovečky, ale znám je a vím, že si na sebe dobrovolně od žádného cizího člověka sahat nenechají, takže je chci mít raději pod kontrolou. Jsou to citlivky a plašani, ale stejně to proběhnout musí a raději, ať je to rychle a pro okolí bezpečně. Samozřejmě třeba u retrívra takové scény nedělám, ale když vím, že pes může "protestovat", tak se podle toho zařídím. Pokud prohlídka nacvičit lze, tak je to super, ale někteří psi spíše zvládnou jeden šok, než stresující nucení do tréninku něčeho pro ně "nepřijatelného" - například moji si ode mě nechají líbit cokoliv včetně nepříjemných "zákroků" a ještě z toho mají radost, ale u cizí osoby jim vadí i nabízení pamlsku, takže je raději budu zatěžovat jednou za půl roku na veterině, než pravidelně, aby jsem právě "nevyrobila ještě větší psycho".

Terven napsal(a):
Aha...a co mají dělat lidé, kteří nejsou tak "schopní" jako vy? Soudě podle většiny vašich příspěvků, jste typ člověka, který se takzvaně "s ničím nemaže"...
Jenomže tento váš přístup předpokládá, že všichni lidé a všechna zvířata jsou jaksi "z jednoho těsta" a to bohužel (nebo bohudík) nejsou. Nejsou jen lidé rázní, jsou i lidé mírní - a ani jedno není špatně, jen je to prostě jiné. Nelze do jedné šablony narvat všechny lidi a všechna zvířata.
Váš přístup "nemažu, chytnu, držím" bude u většiny psů fungovat, ale u jistého, ne úplně malého procenta dojde k tomu, že z nich vyrobíte ještě větší psycho než byli dosud - to je dokázané.
Jistě, že v ordinaci, kdy jde psovi o zdraví nebo dokonce o život, je třeba hlavně ošetřit - jakkoli.
Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem. Už proto, že jsou i lidé, kteří manipulaci se zvířaty nemají v krvi -"od pánaboha" a přesto, světe div se, vlastní psy a mají je dokonce i rádi.

Jestli mně pes věří, tak prostě strpí i to ošetření.
Konkrétně tahle věta mi hodně zavání paušalizováním - předpokládá totiž, že všichni psi i lidi jsou přes kopírák.

Psi nejsou přes kopírák, ale v podstatě souhlasím s bodlinkou a koňadrou. Podle mého je základem důvěra psa v majitele, zvládnutá výchova a základní výcvik. Jestli jdu k vetovi s 1,5 kg čivavou či 50 kg šarplanincem je pak jedno. Povel sedni, zůstaň a není co řešit. Nikdy jsem neprováděla speciální nácvik ošetřování, návštěv veteriny apod. Přesto za 30 let neměl žádný z mých psů problémy při ošetřování čehokoliv. Vet vždy říká, že návštěva našich zvířat v ordinaci je pro něj radostná událost. V případě zadavatelky bych se intenzivně věnovala zvládnutí základních povelů, nejdříve v klidu, potom v rušném prostředí tak, aby poslušnost byla upevněna a pak bych použila i u veta a při domácím ošetřování. Čím víc kolem toho naděláte rozruchu, tím víc to bude pes prožívat.

koňadra napsal(a):
Já si především myslím, že každý nemusí mít nutně psa.
Prošly mně rukama desítky psů a ačkoliv se s nimi opravdu "nemažu", žádný nebyl psycho.
Viděla už jsem ale mockrát psycho (případně naprosto nezvladatelné agresory) právě u majitelů, kteří byli "mírní", tedy jinými slovy naprosto neschopní svoje zvířata zvládat.

"Ale určitě se vyplatí v době, kdy až tak o moc nejde, se zvířetem potrénovat ošetřovatelské úkony jaksi po dobrém, pomalu, s citem". Jo, to mohu trénovat např. stříhání drápků - hezky pomalu, doma. Ale jak chcete trénovat třeba to, když musím se psem např. na šití nohy po úrazu? Jak chcete trénovat to, že někteří psi začnou hysterčit až ve chvíli, kdy vejdou do čekárny - působí na ně pach ordinace - ten doma nenatrénujete?

Já si především myslím, že každý nemusí mít nutně psa.
To jistě nemusí, ale kdo by měl podle vás rozhodovat o té způsobilosti či nezpůsobilosti a podle čeho?
Nemyslím si, že mírní lidé by neměli vlastnit zvířata neb nejsou schopni je zvládat. Můj názor je ten, že je nemalé procento psů (a zvířat vůbec), kteří budou s mírným majitelem vyrovnanější a ve větší psychické pohodě než by byli s ranařem, který se nemaže.

Prošly mně rukama desítky psů a ačkoliv se s nimi opravdu "nemažu", žádný nebyl psycho.
takhle je to u vás - automaticky předpokládáte, že je to jediná správná varianta. Každý, kdo to má jinak, má to špatně. Ono je ale nezanedbatelné procento jedinců (lidských i zvířecích), kteří jsou nestandardní.
Je pravda, že všechny situace předem nasimulovat nejdou, hlavně nejde nasimulovat bolest a stres v případě úrazu či nemoci.
Ale i tak toho jde celkem dost - viděla jsem třeba koně, který pomocí pozitivky v pohodě zvládl nepříjemné ošetření rány, které bylo dřív nemyslitelné bez omezujících prostředků.
Se psem můžete trénovat prakticky jakékoliv manipulace - v okolí očí, uší, tlamy, vyndavání klíštěte.
Pach ordinace je takový sporný. Momentálně mám dorostenku, která dosud nezjistila, že by se pachu ordinace měla děsit. Mám zkušenost, že pro zvíře obvykle není zdrojem hrůzy samotný fyzický veterinární úkon (třeba vpich), nýbrž právě to omezení, znehybnění, ztráta kontroly plus nervozita okolo. A přístup veterináře dělá hodně, ne, že ne.
Koneckonců, na veterinu lze zajít jen tak tréninkově, třeba jen pro odčervovací tabletu.

Ještě je možné zkusit poslat s ním na veterinu někoho jiného, třeba z rodiny - manžela, přítele, otce. Možná by pes zkrotnul.
I když jsou určitě vyjímky, kdysi jsem slyšela od veterináře poznámku - nejhorší je když NO přivede 15tiletá holka ( nebylo to na mě ).

Ono třeba i bude záležet, jak se chová veterinář, ne navenek, ale jestli opravdu si je jistý a taky jak jste vy naladěn, jak bylo řečeno, jestli předem nečekáte nějaký malér, nebo jestli nemáte k veterináři třeba nějaké antipatie nebo pochybnosti, ten pes to ví.

Problém při domácím ošetření, chce to čas, může si třeba sám před psem něco tím bepantenem namazat, na ruce. Pochválit si to. Máte něco skvělého a nedáte mu to. Nechat mu to očuchat, možná, a to si to ještě hodně rozmyslet. Párkrát, pak mu to ukázat. Můžete mu třeba občas namazat jakoby z legrace někam něco dobrého a tak. Kouknout se na zuby, abyste mu za škraň dál něco dobrého. Strašně tajně. Překvapení. Spojit to jako začátek nějaké hry nebo pak jdeme ven, něco, co má rád, v čem má okamžitě úlevu. Postupně. Nic se neděje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ještě je možné zkusit poslat s ním na veterinu někoho jiného, třeba z rodiny - manžela, přítele, otce. Možná by pes zkrotnul.
I když jsou určitě vyjímky, kdysi jsem slyšela od veterináře poznámku - nejhorší je když NO přivede 15tiletá holka ( nebylo to na mě ).

Ne ne, nejhorší jsou takové paničky s gelovými nehty a s čivavou, jorkem, něčím malým bílým, nebo s jack russelem. Hned to na nich člověk vidí, jak legračně lomí rukama a jak na psa hovoří, že tohle bude problém. Protože nejen že nepodrží, ale ani nenasadí košík a nasazovat košík vrčící vzteklině není úplně snadné. A ne, není problém s bojácným psem. Na bojácného psa člověk může oklikou, trochu si s ním pokecat, přesně, leccos se dá natrénovat, že pes se půjde jen zvážit nebo prostě jen vejde do ordinace a zase odejde. Problém je s majitelem, který má pocit, že jakákoliv fixace je neskutečná újma na jeho pejsáčkovi, problém je s majitelem, který je přesvědčený že bude problém a tím pádem celá jeho řeč těla křičí "bude problém!" a pes to samozřejmě vycítí a chová se podle toho - to se dá někdy zachránit tím, že se majitel vyhodí do čekárny, ale ne vždycky. No a největší problém jsou rozmazlenci. To je největší problém. Amrdolové co si myslí, že jsou šéfové zeměkoule, a majitelé, kteří nejsou schopní vůbec ničeho, kromě výkřiků typu "Ale Fifinko, to se nedělá!".

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ještě je možné zkusit poslat s ním na veterinu někoho jiného, třeba z rodiny - manžela, přítele, otce. Možná by pes zkrotnul.
I když jsou určitě vyjímky, kdysi jsem slyšela od veterináře poznámku - nejhorší je když NO přivede 15tiletá holka ( nebylo to na mě ).

To mi něco připomíná... když jsem šla minule očkovat + nejmladšího čipovat, tak jsem nechtěla jezdit zbytečně daleko k naší vet a zašla jsem na státní v našem městě. Ten zděšený výraz veterináře (který se po pokousání trošku bojí psů), když jsem napochodovala se třemi telaty mojí hmotnosti, nikdy nezapomenu.

Terven napsal(a):
Já si především myslím, že každý nemusí mít nutně psa.
To jistě nemusí, ale kdo by měl podle vás rozhodovat o té způsobilosti či nezpůsobilosti a podle čeho?
Nemyslím si, že mírní lidé by neměli vlastnit zvířata neb nejsou schopni je zvládat. Můj názor je ten, že je nemalé procento psů (a zvířat vůbec), kteří budou s mírným majitelem vyrovnanější a ve větší psychické pohodě než by byli s ranařem, který se nemaže.

Prošly mně rukama desítky psů a ačkoliv se s nimi opravdu "nemažu", žádný nebyl psycho.
takhle je to u vás - automaticky předpokládáte, že je to jediná správná varianta. Každý, kdo to má jinak, má to špatně. Ono je ale nezanedbatelné procento jedinců (lidských i zvířecích), kteří jsou nestandardní.
Je pravda, že všechny situace předem nasimulovat nejdou, hlavně nejde nasimulovat bolest a stres v případě úrazu či nemoci.
Ale i tak toho jde celkem dost - viděla jsem třeba koně, který pomocí pozitivky v pohodě zvládl nepříjemné ošetření rány, které bylo dřív nemyslitelné bez omezujících prostředků.
Se psem můžete trénovat prakticky jakékoliv manipulace - v okolí očí, uší, tlamy, vyndavání klíštěte.
Pach ordinace je takový sporný. Momentálně mám dorostenku, která dosud nezjistila, že by se pachu ordinace měla děsit. Mám zkušenost, že pro zvíře obvykle není zdrojem hrůzy samotný fyzický veterinární úkon (třeba vpich), nýbrž právě to omezení, znehybnění, ztráta kontroly plus nervozita okolo. A přístup veterináře dělá hodně, ne, že ne.
Koneckonců, na veterinu lze zajít jen tak tréninkově, třeba jen pro odčervovací tabletu.

Ten pach, to není jen desinfekce, je to i pach těch ostatních stresnutých zvířat, třeba i vet je unavený, naštvaný, do toho zas další nespolupracující tak třeba možná by bylo dobré chodit ráno. Udělat svýmu milovanýmu vetovi hezký start.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ne ne, nejhorší jsou takové paničky s gelovými nehty a s čivavou, jorkem, něčím malým bílým, nebo s jack russelem. Hned to na nich člověk vidí, jak legračně lomí rukama a jak na psa hovoří, že tohle bude problém. Protože nejen že nepodrží, ale ani nenasadí košík a nasazovat košík vrčící vzteklině není úplně snadné. A ne, není problém s bojácným psem. Na bojácného psa člověk může oklikou, trochu si s ním pokecat, přesně, leccos se dá natrénovat, že pes se půjde jen zvážit nebo prostě jen vejde do ordinace a zase odejde. Problém je s majitelem, který má pocit, že jakákoliv fixace je neskutečná újma na jeho pejsáčkovi, problém je s majitelem, který je přesvědčený že bude problém a tím pádem celá jeho řeč těla křičí "bude problém!" a pes to samozřejmě vycítí a chová se podle toho - to se dá někdy zachránit tím, že se majitel vyhodí do čekárny, ale ne vždycky. No a největší problém jsou rozmazlenci. To je největší problém. Amrdolové co si myslí, že jsou šéfové zeměkoule, a majitelé, kteří nejsou schopní vůbec ničeho, kromě výkřiků typu "Ale Fifinko, to se nedělá!".

Já tedy tu 15ti letou holku trochu rozvedu... Šla jsem do ordinace po nich. Dveře zdrápané od psa až na dřevo, kolem načůráno a slečna "rozbitý nos", jak ji ten ovčoun na ty dveře připlácnul.
Takové paničky o jakých píšete...Také jsem zažila v ordinaci, jak jedna taková řvala, jak si pan doktor mohl odjet do lázní, když věděl že její "fifinka" bude rodit. ( V ordinaci byly dvě jiné veterinářky ).

tapina napsal(a):
Ten pach, to není jen desinfekce, je to i pach těch ostatních stresnutých zvířat, třeba i vet je unavený, naštvaný, do toho zas další nespolupracující tak třeba možná by bylo dobré chodit ráno. Udělat svýmu milovanýmu vetovi hezký start.

Já nevím- s minulou fenou jsem chodila na kliniku, kde by se v čekárně pach stresnutých zvířat dal krájet.
S malou teď chodíme jinam, tam bývá pohoda - v čekárně i v ordinaci. Ona má jediný stres z toho, že by se chtěla se všemi těmi čekajícími kamarádit a já jí to nechci dovolit
Není to všude stejné.

Násilie naňho aplikovať nechcem, práve "vďaka" metóde schmatnutia a paralyzovania mám z (predtým vyrovnaného) psa hysterku. Vtedy zostal od strachu na 5 minút ochrnutý, plačúc. Takto svojho psa už vidiet nechcem, a to nie som typ, čo by si nechal od psa skákať po hlave a ešte ho za to pochválil, zrovnať ho viem - jediným problémom sú tie ošetrovania a jeho iracionálny strach, vtedy nevidí, nepočuje, no nikdy nie je agresívny. Možno by liečba šokom pomohla, no skor si myslím, že by mi už ani nedovolil nasadit mu obojok. Na veterinu chodíme práveže často pre tabletky, on vojde dnu a všetko je relatívne ok, pokiaľ si doktor nenatiahne rukavice/nevezme niečo podozrivé do ruky. Veterinu spájam s prechádzkou a hrou, nijaké stresy okolo. To isté doma, môžem nechať na zemi celú lekárničku a on si nájde obvaz a začne sa hrať. Nesmiem to však držať v ruke. Nikdy som ho neudrela, nový doktor sa ho ešte ani nedotkol, a to sme tam boli 10x - možno je chyba aj tu, že vždy jedná so mnou a kvôli tomu, že pes je viditelne vyplašeny, ho nechce stresovat ešte viac, čiže si ho nevšíma. Asi mi nezostáva nič iné, len trénovat, odmeñovat a poprosit veterinára o trochu osobnejší prístup

A naozaj nie som žiadna 15r fifinka, čo si zamanula NO Psa som brala s prísłubom, že bude mat max 15kg, čiže váhu, akú by som zvládla "násilím". Či byvalí majitelia, resp. zriadenci utulku naozaj verili, že ostane maly, alebo sa len chceli zbavit velkého psa, je teraz jedno.
Dakujem za rady, nabuduce ho skusim vyslat s priatelom, rovnako poziadam o domáce ošetrovanie niekoho iného. Predsa len je možné, že si na mña dovoluje, o to viac ako puberták (hoci inak s poslušnostou a rešpektom problém nemám)

Uzaska napsal(a):
Násilie naňho aplikovať nechcem, práve "vďaka" metóde schmatnutia a paralyzovania mám z (predtým vyrovnaného) psa hysterku. Vtedy zostal od strachu na 5 minút ochrnutý, plačúc. Takto svojho psa už vidiet nechcem, a to nie som typ, čo by si nechal od psa skákať po hlave a ešte ho za to pochválil, zrovnať ho viem - jediným problémom sú tie ošetrovania a jeho iracionálny strach, vtedy nevidí, nepočuje, no nikdy nie je agresívny. Možno by liečba šokom pomohla, no skor si myslím, že by mi už ani nedovolil nasadit mu obojok. Na veterinu chodíme práveže často pre tabletky, on vojde dnu a všetko je relatívne ok, pokiaľ si doktor nenatiahne rukavice/nevezme niečo podozrivé do ruky. Veterinu spájam s prechádzkou a hrou, nijaké stresy okolo. To isté doma, môžem nechať na zemi celú lekárničku a on si nájde obvaz a začne sa hrať. Nesmiem to však držať v ruke. Nikdy som ho neudrela, nový doktor sa ho ešte ani nedotkol, a to sme tam boli 10x - možno je chyba aj tu, že vždy jedná so mnou a kvôli tomu, že pes je viditelne vyplašeny, ho nechce stresovat ešte viac, čiže si ho nevšíma. Asi mi nezostáva nič iné, len trénovat, odmeñovat a poprosit veterinára o trochu osobnejší prístup

Vezměte všechny věci, které můžete nechat bezpečně pro psa v jeho dosahu a které potřebujete k jeho ošetřování a nechte je všude válet (tak, aby se psovi nemohlo nic stát), berte je do ruky, pokládejte, na psa při tom nekoukejte, když mu nesete jídlo, mějte v druhé ruce mastičku například, dejte jíldo, nechte ho jíst. Volejte ho k sobě a ve vaší blízkosti nechte věci na ošetřování. Nijak nekomentujte, hrajte si, mazlete se. V rámci hry a mazlení se mu "podívejte" do kožíšku, vezměte packu, osahejte drápky, koukněte na břicho. Prostě jako se štěnětem. S odměnami opatrně, v úvodním příspěvku jste psala, jak jste mu touto cestou ukázala, že ošetřování je něco strašného, stresujícího, co vyžaduje pozornost a odměnu, tedy je to něco výjimečného a špatného. Vy ho potřebujete naučit, že maniupulace a ošetřování je běžné jako denní chleba, takže čím menší komedie se kolem toho bude dělat, tím větší naděje na nápravdu. Ani trénování není asi to pravé, životní situace se moc trénovat nedají, ty se musí žít. Bu´dte mu oporou, nikdy ho neoblbujte, nelákejte na nic, musí vědět, co přesně se bude dít a proč. Mluvte na něj, ale nechlácholte. Když potřebujete ošetřit, vezměte ho ven, na vodítku, nechte počuchat, pohrajte si. Domů přijdete na vodítku, takže žádné utíkání, ale ovládání na vodítku, ošetřit, rychle, jemně, klidně, uklidnit - uhladit do klidu, to poznáte tak, že napětí v těle psa povolí a pes normálně dýchá, případně otevře hubu a vydýchává, propustit, pochválit, v tomto pořadí.

Rady typu - žádné ciráty a veterináře, kterým vadí přítomnost majitele v ordinaci, opravdu nevolte. Dobrý vet je schopen vám poradit, jak psa na chvíli udržet, případně vám to předvede. Volte vety, které mají své pacienty rádi a slušně s nimi zacházejí. Jste platící zákazník, pes je váš, takže vy rozhodujete o tom, jak bude ke psovi přistupováno a jak s ním bude zacházeno. Nikdy si nenechte namluvit, že vet je odborník na psí chování, většinou to tak nebývá.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Souhlasím. Se psem se to má tak, že čím větší se kolem toho dělá divadlo, tím je to horší. Chce to psa popadnout, ošetřit, pustit, odměnit. Prostě takhle. Neptat se ho, jestli chce, nešavlovat mu pamlskem před čumákem, nepřemlouvat ho, aby laskavě... prostě nasadit koš, přitlačit na zeď, přilehnout na zemi, rychle udělat to, co mělo být uděláno, a pak pochvala. Pokud se nejedná o žádné bolestivé ošetření, ale o "blbost", jako je namazat vyrážku, kouknout do oka, píchnout neštípavou injekci, pes zjistí, že o nic nejde a časem to s ním je lepší a lepší.

Když s ním máznu o zem, zalehnu a namažu vyrážku, nezjistí, že o nic nejde, ale vyrobím mu tím zalehnutím problém i z toho namazání vyrážky nebo kouknutí do oka. Ještě, že máme dobré veterináře, kdybych takto zacházela v ordinaci se psem, vyrazili by se mnou dveře, zřejmě i s futrama..

scylla napsal(a):
Když s ním máznu o zem, zalehnu a namažu vyrážku, nezjistí, že o nic nejde, ale vyrobím mu tím zalehnutím problém i z toho namazání vyrážky nebo kouknutí do oka. Ještě, že máme dobré veterináře, kdybych takto zacházela v ordinaci se psem, vyrazili by se mnou dveře, zřejmě i s futrama..

A tak naprostou většinu psů přilehnout netřeba.

Ale některé přilehnout třeba. Nenechám se pokousat jen proto, že majitel svého pejsáčka nezvládá.

Jo, psům se zalehnutím žádné trauma nezpůsobí. Prostě žádné. A to včetně útulkových psíků zcela neznámého původu. Ono v tom přilehnutí není obsažené žádné násilí, i když to tak možná zní. Není to o tom být na psa hnusný, ale prostě ho s klidem, ale rozhodně podržet tak, aby mohl být provedený daný úkon. Protože, no, i když je potřeba sedace, je to pořád injekce, na kterou je potřeba toho psa na půl sekundy držet tak, prostě držel na jednom místě a nekousal.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A tak naprostou většinu psů přilehnout netřeba.

Ale některé přilehnout třeba. Nenechám se pokousat jen proto, že majitel svého pejsáčka nezvládá.

Jo, psům se zalehnutím žádné trauma nezpůsobí. Prostě žádné. A to včetně útulkových psíků zcela neznámého původu. Ono v tom přilehnutí není obsažené žádné násilí, i když to tak možná zní. Není to o tom být na psa hnusný, ale prostě ho s klidem, ale rozhodně podržet tak, aby mohl být provedený daný úkon. Protože, no, i když je potřeba sedace, je to pořád injekce, na kterou je potřeba toho psa na půl sekundy držet tak, prostě držel na jednom místě a nekousal.

Zalehnutí psa psem, je způsob zpacifikování, zklidnění. Dělají to velké rasy, dělal to můj berňák. Nechce psa pokousat, nechce se s ním rvát, tak ho zalehne a druhý pes pozná tu sílu a přestane si vyskakovat. Takže ano, pes na zalehnutí nereaguje nijak hystericky, nemá z toho žádné trauma. Co jsme měli prvního kříženečka špice, tak na očkování k vetovi jezdil v pohodě, byl hodný. Pak jsem mu jednou volala, že potřebujem přeočkovat a on že jede k nám do vesnice, tak se sejdem před školou a píchne mu to. Pes normálně amok, jak na lidi normálně reagoval v pohodě, na vety totéž, tak tady asi nabyl dojmu, že ho na ulici někdo přepadnul takže jsme ho tehdy společně fakt museli zpacifikovat. Na další očkování jsem už radši jela k jinému, na kliniku. A pes na něj také zavrčel dostal od veta okamžitě uzel na čumák a byl jak beránek. Další návštěvy už proběhly bez zavázaného čumáku, v klidu. Dá se říct, že znovuzískal důvěru, i s tím zasukovaným čumákem viděl, že se mu nic hrozného neděje, pak dostal od veta kokino a já ho moc pochválila. Další pes a mí dva u veta v pohodě. Nadšení tedy zrovna nejsou, trochu strach, ale chovají se slušně Mámy fenka stejně agresivně zareagovala na vetku, u které byla několikrát a teď ji chtěla doma přeočkovat zároveň s králíkama. Jak na ní chtěla sáhnout na jejím území, bylo zle. Štěkala, vrčela. Až ji máma vzala do náruče a přidržela hlavu, se zklidnila.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A tak naprostou většinu psů přilehnout netřeba.

Ale některé přilehnout třeba. Nenechám se pokousat jen proto, že majitel svého pejsáčka nezvládá.

Jo, psům se zalehnutím žádné trauma nezpůsobí. Prostě žádné. A to včetně útulkových psíků zcela neznámého původu. Ono v tom přilehnutí není obsažené žádné násilí, i když to tak možná zní. Není to o tom být na psa hnusný, ale prostě ho s klidem, ale rozhodně podržet tak, aby mohl být provedený daný úkon. Protože, no, i když je potřeba sedace, je to pořád injekce, na kterou je potřeba toho psa na půl sekundy držet tak, prostě držel na jednom místě a nekousal.

V této souvislosti mě už několikrát napadlo, že by si vet mohl účtovat příplatek za např. "těžko ošetřitelného" psa. Pak by třeba lidi věnovali výchově větší pozornost! Většinou e to v lidech, několikrát jsem pomáhala s ošetřením "hysterčícího" psa u veta, kromě jednoho se všichni uklidnili po odchodu vyplašené paničky do čekárny a při použití klidného, milého, ale důsledného přístupu.

conie napsal(a):
V této souvislosti mě už několikrát napadlo, že by si vet mohl účtovat příplatek za např. "těžko ošetřitelného" psa. Pak by třeba lidi věnovali výchově větší pozornost! Většinou e to v lidech, několikrát jsem pomáhala s ošetřením "hysterčícího" psa u veta, kromě jednoho se všichni uklidnili po odchodu vyplašené paničky do čekárny a při použití klidného, milého, ale důsledného přístupu.

To vážně? Ten příplatek? A za co ještě?

To, že se pes chová slušněji bez majitele, není až zas tak moc tím, že byste měla nějakou větší sílu osobnosti. Je to úplně stejné, proč střihačky nechtěly dříve majitele u stříhání, i třeba dost podobné proč děti na ošetření chodily bez rodičů.

Není teď v tom žádné polidšťování, ale řeknu Vám jednu věc. Většina takových těch zastánců rádoby "klidného, milého, ale důsledného" přístupu se děsí toho, aby podobné metody byly použity na ně. Takové to neboj se, nebuď srab, dělej, nic se ti nestane, proti bolesti na co - všechny sestry, vychovatelky i rodičové, co se tak chovají, stejně tak jako cvičákovci a pár vetů, všichni do jednoho nesnesou, když se tak někdo chová k nim.

Jistě musíme odlišit situace, kdy jde o život a nebo něco vážného a věci, co se dají odložit. To, že pes chvíli nehysterčil, protože tam nebyl pán a byla jste tam Vy, neznámá, že příště už to bude lepší. On samozřejmě v té ordinaci v tu chvíli spolupracuje. No možná příště už nebude chtít ani do čekárny, když ho tam čeká zrada.

Ano, spoustu krát je to problém v majitelích, jenomže, proč to dělat ještě horší.

Jo třeba jednou za rok se to snese, ale co když jednou bude pes potřebovat nějakou každodenní péči?

Nevím no.

conie napsal(a):
V této souvislosti mě už několikrát napadlo, že by si vet mohl účtovat příplatek za např. "těžko ošetřitelného" psa. Pak by třeba lidi věnovali výchově větší pozornost! Většinou e to v lidech, několikrát jsem pomáhala s ošetřením "hysterčícího" psa u veta, kromě jednoho se všichni uklidnili po odchodu vyplašené paničky do čekárny a při použití klidného, milého, ale důsledného přístupu.

Nikdy bych nechtěla, aby majitel odešel z ordinace. Pomáhám občas s ošetřením takových psů, ale nenapadlo by mě vyhazovat majitele z ordinace, právě naopak. Navíc rozumný majitel nenechá v tom psa samotného a neodešel by.

scylla napsal(a):
Nikdy bych nechtěla, aby majitel odešel z ordinace. Pomáhám občas s ošetřením takových psů, ale nenapadlo by mě vyhazovat majitele z ordinace, právě naopak. Navíc rozumný majitel nenechá v tom psa samotného a neodešel by.

Tak já bych tam psa také nenechala, ale to je tak mnou. Jenže jsou případy, kdy tam stejně psa musíte nechat, ať je vaše přesvědčení jakékoliv...třeba psa půl dne na kapačkách. My to museli udělat a nehůř to nesl muž. Nikdy v životě nebyl pes nikde bez nás - sám v cizím prostředí. Ještě teď, když je mrtvý, si to muž občas vyčítá, že jsme ho tam neměli nechávat, jen mu to víc ublížilo. Ale v tomto souhlasím s conie, že někteří majitelé, co jsem na veterině viděla, jsou vážně děsní, psy nezvládají jak velké, tak malé a tam opravdu pomůže, je vykázat pryč. Pes bez majitele většinou zkrotne, i ten největší rapl.

lesnížínka napsal(a):
Tak já bych tam psa také nenechala, ale to je tak mnou. Jenže jsou případy, kdy tam stejně psa musíte nechat, ať je vaše přesvědčení jakékoliv...třeba psa půl dne na kapačkách. My to museli udělat a nehůř to nesl muž. Nikdy v životě nebyl pes nikde bez nás - sám v cizím prostředí. Ještě teď, když je mrtvý, si to muž občas vyčítá, že jsme ho tam neměli nechávat, jen mu to víc ublížilo. Ale v tomto souhlasím s conie, že někteří majitelé, co jsem na veterině viděla, jsou vážně děsní, psy nezvládají jak velké, tak malé a tam opravdu pomůže, je vykázat pryč. Pes bez majitele většinou zkrotne, i ten největší rapl.

Neexistuje, že bych psa nechala takto samotného, prostě to tam prosedím nebo dostaneme kapačku na domů, naši vetové to umožňují i při hospitalizaci můžete být se psem i přes noc.

Majitele vykázat - co se tím ten majitel naučí?

scylla napsal(a):
Neexistuje, že bych psa nechala takto samotného, prostě to tam prosedím nebo dostaneme kapačku na domů, naši vetové to umožňují i při hospitalizaci můžete být se psem i přes noc.

Majitele vykázat - co se tím ten majitel naučí?

Jenže právě o tom je řeč, já bych taky nikdy nenechala žádného svého psa u ošetření samotného, proto jsou vychovaní a v pohodě si v mé přítomnosti nechají ošetřit, co je třeba. Pokud panička pomalu omdlévá, vzdychá a psa šišlavě lituje při stříhání drápků, čištění uší či očkování, pak je psovi, paničce i vetovi líp, když dotyčná počká v čekárně.

conie napsal(a):
Jenže právě o tom je řeč, já bych taky nikdy nenechala žádného svého psa u ošetření samotného, proto jsou vychovaní a v pohodě si v mé přítomnosti nechají ošetřit, co je třeba. Pokud panička pomalu omdlévá, vzdychá a psa šišlavě lituje při stříhání drápků, čištění uší či očkování, pak je psovi, paničce i vetovi líp, když dotyčná počká v čekárně.

Určitě by bylo všem lépe, kdyby někdo paničce vysvětlil, v čem je chyba a proč to nedělat a jak se chovat místo toho, k něčemu by to vedlo.

tapina napsal(a):
To vážně? Ten příplatek? A za co ještě?

To, že se pes chová slušněji bez majitele, není až zas tak moc tím, že byste měla nějakou větší sílu osobnosti. Je to úplně stejné, proč střihačky nechtěly dříve majitele u stříhání, i třeba dost podobné proč děti na ošetření chodily bez rodičů.

Není teď v tom žádné polidšťování, ale řeknu Vám jednu věc. Většina takových těch zastánců rádoby "klidného, milého, ale důsledného" přístupu se děsí toho, aby podobné metody byly použity na ně. Takové to neboj se, nebuď srab, dělej, nic se ti nestane, proti bolesti na co - všechny sestry, vychovatelky i rodičové, co se tak chovají, stejně tak jako cvičákovci a pár vetů, všichni do jednoho nesnesou, když se tak někdo chová k nim.

Jistě musíme odlišit situace, kdy jde o život a nebo něco vážného a věci, co se dají odložit. To, že pes chvíli nehysterčil, protože tam nebyl pán a byla jste tam Vy, neznámá, že příště už to bude lepší. On samozřejmě v té ordinaci v tu chvíli spolupracuje. No možná příště už nebude chtít ani do čekárny, když ho tam čeká zrada.

Ano, spoustu krát je to problém v majitelích, jenomže, proč to dělat ještě horší.

Jo třeba jednou za rok se to snese, ale co když jednou bude pes potřebovat nějakou každodenní péči?

Nevím no.

To, co je mnohými považováno za zklidnění po zafixování, zalehnutí, je ve skutečnosti rezignace.
Pro zvíře je pocit kontroly důležitou potřebou, proto jsou pro něj všechny ty "techniky rychlého zpacifikování" mnohem víc děsivé než samotný úkon.
Samozřejmě, pokud je třeba hlavně ošetřit, pozdě bycha honit, zpacifikovat se musí. Taky jsem to x krát udělala, ale vždycky si při tom uvědomuju, že je to jaksi na dluh. Že příště to díky tomu může být jedině horší.
Podobné, jako nakládání koně do vleku - pokud naložit opravdu nutně potřebujete, existují techniky, pomocí kterých pravděpodobně naložíte a ani to nebude trvat dlouho.
Ale je téměř jisté, že příště kůň bude hysterický při pouhém pohledu na nástupní rampu.

scylla napsal(a):
Neexistuje, že bych psa nechala takto samotného, prostě to tam prosedím nebo dostaneme kapačku na domů, naši vetové to umožňují i při hospitalizaci můžete být se psem i přes noc.

Majitele vykázat - co se tím ten majitel naučí?

Majitel asi nic, některým to nedojde nikdy, ale psu a veterináři to mnohdy pomůže. Náš pes musel zůstat pod dozorem, protože se mu dávali nějaké speciální kapačky a hlavně transfuze. Myslím, že to muselo kapat nejmíň 6h, podruhé dokonce 12h - to tam byl přes noc. Nevím, ale myslím, že žádný vet nebude chtít, aby jste tam seděla u kotců jiných hospitalizovaných psů. Neřkuli, kdyby to tak chtěl každý z těch majitelů. Ač jsem byla úzkostlivá až hysterická, tak s ohledem i na ty ostatní psy, co tam museli být, by mi to bylo proti srsti. A sedět v čekárně je jaksi jedno...

Není teď v tom žádné polidšťování, ale řeknu Vám jednu věc. Většina takových těch zastánců rádoby "klidného, milého, ale důsledného" přístupu se děsí toho, aby podobné metody byly použity na ně. Takové to neboj se, nebuď srab, dělej, nic se ti nestane, proti bolesti na co - všechny sestry, vychovatelky i rodičové, co se tak chovají, stejně tak jako cvičákovci a pár vetů, všichni do jednoho nesnesou, když se tak někdo chová k nim.


To máte svatou pravdu, že vyznavači těchto metod bývají docela citlivky. Pamatuju jednoho výcvikáře, strašného frajera, který na všechno říkal "to vydrží", se málem podělal a omdléval, když ho hryzl pes.

Není teď v tom žádné polidšťování, ale řeknu Vám jednu věc. Většina takových těch zastánců rádoby "klidného, milého, ale důsledného" přístupu se děsí toho, aby podobné metody byly použity na ně. Takové to neboj se, nebuď srab, dělej, nic se ti nestane, proti bolesti na co - všechny sestry, vychovatelky i rodičové, co se tak chovají, stejně tak jako cvičákovci a pár vetů, všichni do jednoho nesnesou, když se tak někdo chová k nim. - no, v tom máte asi pravdu. Jsem ten typ, zastávám klidný, milý ale důsledný přístup(a na mé psy to tedy platí) ale já u doktora?!? To je totální hysterák, může mi říkat kdo chce co chce, jsem stejně mimo. Mám to od děcka, což si nepamatuju, ale podle rodičů jsem končila vždycky jako ten pes: buďto mne doktoři a sestry museli doslova spacifikovat, u zubaře jsem dostala po tlamě, abych ji vůbec otevřela, jednou mne museli dokonce uspat, aby mne mohli ošetřit... Jo ale aby nedošlo k mýlce: nejsem citlivá na sebe, to jsem celkem tvrďák. Jen se panicky bojím doktorů, prostředí. Když jsem si postříhala ruku plotostřihem, byla jsem rozhodnutá si to nějak zamotýlkovat, ale švagrová lékařka byla nekompromisní - byl to palec na pravé ruce a chytlo mi to i nervy...

Jo ale aby nedošlo k mýlce: nejsem citlivá na sebe, to jsem celkem tvrďák. Jen se panicky bojím doktorů, prostředí.
Ale no tak...u psů je to, řekla bych, nemlich to samé
Oni se taky bojí doktorů, prostředí... v běžném životě na sebe bývají celkem tvrďáci. Co vše si nechají líbit od jiných psů při dovádění, ale běda, kdyby jim jen třetinu z toho chtěl udělat veterinář.
Jsou schopní si rozkousat tlapy do krve, uškrtit se na obojku...mohla bych psát dál.

A když se tak ohlídnete zpět - poté, co vám dali u zubaře po tlamě, bylo to pak lepší? Příště už jste otevřela sama, protože vám došlo, že vlastně o nic nejde a panikaříte zbytečně?

Čekala jsem podobné reakce - cokoliv je důvodem, proč zamlžit, že prostě výchova a základní výcvik skutečně řeší většinu problémů. Nikdo tady nepropaguje používání násilí ve veterinárních ordinacích, ale za chování psa odpovídá majitel i v té ordinaci a právě on ho může nejlépe ovlivnit, ať v dobrém nebo v tom horším. Nejsem zvyklá hledat výmluvy či omluvy, ale řešení. Ne proč to nejde, ale jak to půjde. Co se týká klidného, ale důsledného přístupu, máme zcela jistě rozdílné představy. Ale ten, kdo měl nebo má pastevce či podobně samostatné plemeno, snad ví, o čem to je. Tam totiž jinak neuspějete.

conie napsal(a):
Čekala jsem podobné reakce - cokoliv je důvodem, proč zamlžit, že prostě výchova a základní výcvik skutečně řeší většinu problémů. Nikdo tady nepropaguje používání násilí ve veterinárních ordinacích, ale za chování psa odpovídá majitel i v té ordinaci a právě on ho může nejlépe ovlivnit, ať v dobrém nebo v tom horším. Nejsem zvyklá hledat výmluvy či omluvy, ale řešení. Ne proč to nejde, ale jak to půjde. Co se týká klidného, ale důsledného přístupu, máme zcela jistě rozdílné představy. Ale ten, kdo měl nebo má pastevce či podobně samostatné plemeno, snad ví, o čem to je. Tam totiž jinak neuspějete.

Ale však přece to nejsou ani výmluvy, ani omluvy, to, chválit se, že Vy nebo já svého psa zvládneme, že s námi i cizí pes vydrží, nijak nepomůže nikomu opravdu. Ano pomohla jste těm lidem v tu chvíli. Ale příště v tom budou zas sami.

Jenomže tak oni si vybrali malého jorka nebo nevím co, nevybrali si pastevce. Třeba proto, že si mysleli, že malého psa zvládnou líp. Leccos je s malými psy horší, než s velkými, nemají v sobě tolik klidu a jistoty a není to jen vinou těch majitelů, i když samozřejmě máte pravdu, je to jejich pes, oni se s tím musí popasovatu. Tak řešení přece není zůstat venku.

Moje babička je klidná, rozvážná, nemá prvního psa. Teď má něco přes 20 kilo křížence, na veterině mu říkají pochcánek. Normálně všechno si nechá, s babičkou tam jde, nikdo ho nikam netahá, nemačká, přesto se tam vždycky strachem počurá, i když tam jde babi jen tak a vete mu chce jen dát kokino. On prostě nebude mít nikdy klid pastevce, ani klid jejích dřívějších psů, protože prostě to má v hlavě trochu jinak.