Majetnické štěně

Můj názor je, že pes má přinášet radost a ne trápení a Vy už se s ní trápíte teď, když jsou jí tři měsíce. Nemyslím si, že něco děláte špatně vy, ale něco je špatně v hlavě štěněte. Pakliže není nemocná, tak má prostě strašnou povahu, která k tomuto plemeni fakt nepatří. Já bych Vám radila, aby jste jí dala pryč, nejlépe, jak píšete, někomu zkušenému na farmu. Nekomplikujte si život a pořiďte si normální borderku. Taky bych kontaktovala chovatele. Je mi líto vaší maminky a vašeho přítele. Měli by mít přednost před psem!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Můj názor je, že pes má přinášet radost a ne trápení a Vy už se s ní trápíte teď, když jsou jí tři měsíce. Nemyslím si, že něco děláte špatně vy, ale něco je špatně v hlavě štěněte. Pakliže není nemocná, tak má prostě strašnou povahu, která k tomuto plemeni fakt nepatří. Já bych Vám radila, aby jste jí dala pryč, nejlépe, jak píšete, někomu zkušenému na farmu. Nekomplikujte si život a pořiďte si normální borderku. Taky bych kontaktovala chovatele. Je mi líto vaší maminky a vašeho přítele. Měli by mít přednost před psem!

Že nedělá nic špatně? Vzala si labilní štěně, které si nejspíš za svůj krátký život u množitele prožilo dost na to, aby ho to psychicky poznamenalo. Tomu nemůže za vrčení vynadat a za ohnání se dát ťafku, pokud chce aby se problém zlepšil. To štěně se bojí, bojuje o přežití, potřebuje dodat sebevědomí, a pocit jistoty, ukázat mu, že se nemusí bát. Agresí mu nic z toho nemůžete dát.

podobné chování jsem viděla u štěněte kamarádky, která "zachránila" maličkou kříženku aussíka a bůhvíčeho... štěně se chovalo naprosto stejně, jako popisujete...Dneska jsou jí tři roky, Hanka se kvůli ní rozešla s přítelem, se kterým byla spoustu let a otročí jen pro ni. Pro mě nesnesitelná situace... Kamarádka je poměrně zkušená pejskařka, myslela si, že fenu "upraví" a "srovná". Jenže dokázala dosáhnout jen toho, že fena ji nezměrně miluje, udělá pro ni cokoli na světě, ale kohokoli jiného absolutně nesnese. Osobně si myslím, že zčásti si za to může sama, od první chvíle se jí věnovala jen a jen ona, přítel si štěněte prakticky nevšímal od prvního zavrčení. Mě čuba snese, protože se vídáme často, moji smečku akceptuje - protože oni akceptují ji a její hranice. Někdy si s nimi hraje, jindy vystartuje. Moji psi jí pak dají klid a ona je schopná s nimi jen tak běhat.
Co se rady týče - viz výše, jak píše Scylla - dodejte jí sebevědomí, buďte vtělený klid. žádné litování, žádné chudáčku neboj se, ale taky žádné "hajzle vypadni". Být vámi - a třeba mi někdo řekne, že je to hnusné - zamyslela bych se nad tím, zda vám to za to stojí. Pokud plánujete rodinu, budete to mít s takhle labilním zvířetem až nemyslitelně těžké. Lepší dát pryč štěně, než dospělé zvíře, které vám nepříčetné žárlivostí půjde po dítěti, atd... Rozhodně se nový majitel bude hledat velmi těžko. Pokud se o to přece jen chcete pokusit, doporučuji obrátit se na Ivo Eichlera - psí škola Rámo. Ivo je člověk, který je na svém místě a dokáže vám poradit co a jak... Ale počítejte, že vám řekne, to co já - abyste si rozmyslela, jestli to za to stojí...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Že nedělá nic špatně? Vzala si labilní štěně, které si nejspíš za svůj krátký život u množitele prožilo dost na to, aby ho to psychicky poznamenalo. Tomu nemůže za vrčení vynadat a za ohnání se dát ťafku, pokud chce aby se problém zlepšil. To štěně se bojí, bojuje o přežití, potřebuje dodat sebevědomí, a pocit jistoty, ukázat mu, že se nemusí bát. Agresí mu nic z toho nemůžete dát.

Jak jste přišla na to, že je od množitele? A jak víte, že si u něj dost prožilo?

Fena jako štěně, do určitého věku, nedělala pomalu nic jiného, než že na nás útočila. Pes byl zase vrčidlo, myslím, že s jeho povahou to byl možná takovej otloukánek svých průbojnějších sourozenců. Nejsou z žádný množky, nikdo se k nim nikdy nechoval špatně.. Ale ani na okamžik jsme to nevnímali jako problém...fenu jsme umazlili, psu jsme se snažili zvedat sebevědomí, co se bohužel nepovedlo na sto procent, ale pokrok tam byl obrovský...
ale užili jsme si svoje...od feny jsme byli pokousaní a podrápaní komplet celá rodina. Pro mě je priorita chovat se ke štěněti tak, aby mi věřilo, aby vědělo, že nemusí být ve střehu, že mu nikdy nic špatnýho neudělám, že jsem ochránce, že jsem jeho táta-máma...a takhle se chová i moje rodina...děti chodí a trousí za sebou piškotky, všichni děláme to co vy...přidáváme do misky krmení...kdyby si štěndo bránilo i pelech, tak bych neváhala a ustlala si vedle něj, no ale já jsem holt v tomhle magor.
Neumím si představit, že by mě chování takhle malého štěněte děsilo...neumím si představit, že bych si třeba na okamžik myslela, že tohle štěněcí chování bude problém do budoucna...prostě jsem si "jela svojí" a ekala až se štěndům v hlavičkách rozbřeskne a až z toho vyrostou.

Se sklony k agresi u bordery už od mládí nejste první ani poslední. A není to jen typický příklad nezkušených pejskařů, co místo pracáka vidí samocvičitelného psa bez nároků (jeden takový případ máme vedle v ulici). Řeší to i zkušenější. Já bych to vzdala, ale tak já jsem antityp pro vlastnictví tohoto plemene. Z vyprávění vím o bordeře s PP, kterou po půl roce trápení odeslali někam na Slovensko k ovcím a prý to vyšlo.

Andrýsek3 napsal(a):
Jak jste přišla na to, že je od množitele? A jak víte, že si u něj dost prožilo?

Ano, omlouvám se, jestli je z množírny nevím. Ale popis "nejmenší, hubená, a od začátku agresivně bránící cokoliv poživatelného", to moc nezní jako popis štěněte co se mělo u chovatele dobře. Varianta, že chovatel nepohlídal, aby ji ostatní neodstrkovali od jídla a nedělali si z ní při hře otloukánka, mi přijde dost pravděpodobná. Je celkem jedno, proč je to štěně takové, oplácet agresi agresí nikdy k dobrým výsledkům nevede. Nemůžu souhlasit s tím, že nedělá nic špatně. Se zbytkem podle popisu úspěchy má, tak proč v tom nepokračovat?
Souhlasím s Flip, že by měla vyloučit zdravotní problém, a popřemýšlet, jestli chce do takového štěněte investovat čas a energii. Chtěla bezproblémové sebevědomé štěně na sport a tohle to za současného
stavu není.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Můj názor je, že pes má přinášet radost a ne trápení a Vy už se s ní trápíte teď, když jsou jí tři měsíce. Nemyslím si, že něco děláte špatně vy, ale něco je špatně v hlavě štěněte. Pakliže není nemocná, tak má prostě strašnou povahu, která k tomuto plemeni fakt nepatří. Já bych Vám radila, aby jste jí dala pryč, nejlépe, jak píšete, někomu zkušenému na farmu. Nekomplikujte si život a pořiďte si normální borderku. Taky bych kontaktovala chovatele. Je mi líto vaší maminky a vašeho přítele. Měli by mít přednost před psem!

Takže podle vás si pořídíme hračku pro radost a když se hračka rozbije, vyhodíme jí kamkoli to půjde a pořídíme si jinou? Odpovědnost vám neříká nic?

scylla napsal(a):
Takže podle vás si pořídíme hračku pro radost a když se hračka rozbije, vyhodíme jí kamkoli to půjde a pořídíme si jinou? Odpovědnost vám neříká nic?

Odpovědnost je někdy právě hlavně tohle, přiznat si, že něco je problém. Že obětovat deset let a více let staráním se o labilní zvíře nemusí být to pravé ořechové.

Děkuji za postřehy. Štěně není z množky, je s pp, ale jednalo se o farmu, štěňata byla odchována v kotci (sem tam pouštěna na zahradu, do kontaktu s lidma ale přišla, jednalo se o normální rodinu i s dětmi, akorát to prostě byli farmáři, no, lidi ona miluje, děti obzvlášť), ale nejedná se tedy o vymazlený odchov, to přiznávám. Nemám ponětí, jak probíhalo krmení. Mám pocit, že si ho musela asi vybojovávat mezi sourozenci. Chovatel mi řekl, když jsem mu popisovala problémy, že si jí mám vychovat a že to přejde, hmm, no nevím. Štěněti neustupujeme, když třeba vrčí v chodbě, když okolo ní procházíme, prostě to slovně okomentujeme ("hele, hele, si děláš srandu ne?") a normálně pokračujeme v chůzi. Já se jí určitě nebojím (ona taky má teď šest kilo, když mě ťafne, tak se asi nic nestane, no zatím no, až vyroste to bude jiná ). no, ale děsí mě výhled do budoucna. Souhlasím s tím, že je to labil a dělá to proto, že se bojí, nikoliv proto, že by chtěla převzít dominantní postavení v rodině, to určitě ne . Ona i venku je trochu bojavá, bojí se třeba větších psů (ale tak, to spousta štěňat a pak z toho vyrostou), bála se panicky deštníku atd. Ale je zvídavá, takže jsme to zatím vždy překonali. Jak píšete, děsí mě to spíše do budoucna, ano příští rok plánuju rodinu, takže s labilem si to neumím moc představit. Ona si třeba brání i misku s vodou (to teda udělala před naším dalším psem v rodině (ne před námi) - nebydlí s námi, ale občas přijdou na návštěvu - no občas, byli tu dvakrát, to není, že by štěně muselo denně vyhánět nezvané hosty, to ne, určitě si nemyslím, že by neměla klid). Nevím, jsem z toho smutná. A ano, jak píše scylla - pes je odpovědnost, rozhodně si nechci koupit novou hračku, když tahle vypadá rozbitá, ale jak píše bodlinka, někdy je zodpovědnost si přiznat, že na tohle nemám . Nevím, zatím váhám. Děkuji za postřehy sardulah, dává mi to naději . Ale znám třeba z okolí případ maliňáka (jasně, BO jsou magoři sami o sobě, to vím, já bych to nikdy nechtěla), pořizovaný na agility, zkušenější holčinou, to nebyla žádná nána, co se chce předvést. Maliňátko už od třech měsíců drsně startovalo na děti. V podstatě děti se k němu nesměly přiblížit. Já si ze začátku myslela, že holka si dělá srandu a že jen nepozná hravé chování (moje první bocka taky "útočila" na děti jako štěně, no páč, měly úžasně plandavé nohavice a krásně u toho pištěly, na které se dalo se zavěsit a to byla taaaaaková švanda , ale když sem to pak viděla na živo, jednalo se opravdu o ostrý agresivní útok na dítě, které proběhlo okolo ležícího štěněte. Maliňátko vyrostlo, "zabíjí" všechno v okolí, včetně dospěláků, dětí, psů. Agility to běhá super, ale nesmí mít na place rozhodčího, diváky, psy a trenér je za plotem . Takže nepoužitelný pes . Tohle mě děsí, aby z toho nevyrostlo to stejné. Jen pro info, psa jsem si sice pořizovala spíše na sport, ale i jako parťáka na všemožné aktivity, má to být i rodinný pes, touláme se v přírodě, poznáváme svět, čmucháme stopičky, mám v plánu jezdit i 100km za těma ovcema (první fenu ovce fakt neberou, tak jsme pasení nikdy nedělali) atd., jen aby nedošlo k nedorozumění, není to sportovní nástroj, to určitě ne. Moje první fena splňuje všechno výše uvedené a je to báječný pes do nepohody i na ten sport, bohužel ale začíná stárnout no, tak jsem chtěla nového nástupce.

scylla napsal(a):
Takže podle vás si pořídíme hračku pro radost a když se hračka rozbije, vyhodíme jí kamkoli to půjde a pořídíme si jinou? Odpovědnost vám neříká nic?

Pokud si pořídím hračku, na kterou nemám (dětské hřiště do obýváku), tak je nejlepší najít pro hračku takové místo, které bude pro umístění hračky uzpůsobené.

A pro psa to platí dvojnásob. Pokud je štěně v úzkém kontaktu s lidmi velice nesvé a má strach o svoje věci (nedá se kolem něj projít), tak proč se snažit ho zlomit, kdyby byla šance dát mu víc prostoru? Aby štěně mohlo být tam, kde není tak málo místa, že se při procházení bude cítit v nebezpečí? Je snad lepší v něm tohle léta potlačovat a trápit sebe, příbuzné, návštěvy a v neposlední řadě toho psa?

Dobře děkuji, ťafku jí tedy už dávat nebudu (klepla jsem jí párkrát - to není, že bysme jí mlátili hlava nehlava), okomentuju její vrčení tedy spíše slovně. Kromě výše uvedených opatření, tj. budu spíše zdrojařině předcházet, odměňovat a chválit okamžiky, kdy se k ní přibližujeme a ona nevrčí a je v pohodě (prostě z nás jako omylem budou padat pamlsky, pokud je hodná). Co ale dělat pokud to třeba nějak přeženeme s kritickou vzdáleností a na to vrčení dojde, co dělat pokud už se ožene? Přece to nemůžu nechat být bez reakce? Napadá mě třeba, vrčení komentuju jen slovy, pokud budou náznaky cvakání zubama a ohnání se či vyjíždění, psa v klidu čapnu (dejme tomu bude mít na sobě stopovačku), odvedu pryč a zavřu ho do vedlejší místnosti než se uklidní? Lze takto? Prostě klasika, když štěně přežene hru a už mě kouše dost brutálně, tak jsem taky hru ukončila a štěně šla zavřít vedle (myslím u té první bocky, tahle si kupodivu hraje celkem něžně a krásně funguje hračka, do ruk nás při hře vlastně skoro nekouše). Bojím se ale, že to bude mít opačný efekt - štěně tím vlastně získá klid, který chce, ale my chceme, aby si zvykala na to, že prostě chod v domácnosti je takový jaký je, že kolem ní v bytě chodit musíme, když chceme vařit či uklízet atd. a že si na to musí zvyknout. No, mazlení, ona se právě moc mazlit nechce, buď si chce hrát, nebo pokud má náladu, tak si teda lehne, ale při hlazení ukazuje takové ty stresové signály - olizuje se, odvrací pohled (kromě drbání za ouškem, to je asi jediné místo, kde se jí to líbí), obzvlášť, pokud jí hladí přítel, to i několikrát vrčela. Přítel teda měl tendence jí hladit hlavně po hlavě (přítel není vůbec pejskař a kromě té mé první bocky nepřišel do styku se psy, takže i v tom bude problém, on tyhle signály prostě nevidí), to sem mu vysvětlila, ať jí spíš drbe jinde. Já nevím, ona je taková celkově uvrčená, vrčí dost i při hře (to je normálka, jasné, prostě si hraje, když se přetahujeme o uzlík atd.), vrčí, když nás nebo starší fenu vyzývá ke hře atd. Ale tohle je jiné vrčení, temné, ona celá ztuhne, ocas pod sebou, je taková napružená, to už je na ní úplně vidět, kdy zase spustí.

pavlova napsal(a):
Dobře děkuji, ťafku jí tedy už dávat nebudu (klepla jsem jí párkrát - to není, že bysme jí mlátili hlava nehlava), okomentuju její vrčení tedy spíše slovně. Kromě výše uvedených opatření, tj. budu spíše zdrojařině předcházet, odměňovat a chválit okamžiky, kdy se k ní přibližujeme a ona nevrčí a je v pohodě (prostě z nás jako omylem budou padat pamlsky, pokud je hodná). Co ale dělat pokud to třeba nějak přeženeme s kritickou vzdáleností a na to vrčení dojde, co dělat pokud už se ožene? Přece to nemůžu nechat být bez reakce? Napadá mě třeba, vrčení komentuju jen slovy, pokud budou náznaky cvakání zubama a ohnání se či vyjíždění, psa v klidu čapnu (dejme tomu bude mít na sobě stopovačku), odvedu pryč a zavřu ho do vedlejší místnosti než se uklidní? Lze takto? Prostě klasika, když štěně přežene hru a už mě kouše dost brutálně, tak jsem taky hru ukončila a štěně šla zavřít vedle (myslím u té první bocky, tahle si kupodivu hraje celkem něžně a krásně funguje hračka, do ruk nás při hře vlastně skoro nekouše). Bojím se ale, že to bude mít opačný efekt - štěně tím vlastně získá klid, který chce, ale my chceme, aby si zvykala na to, že prostě chod v domácnosti je takový jaký je, že kolem ní v bytě chodit musíme, když chceme vařit či uklízet atd. a že si na to musí zvyknout. No, mazlení, ona se právě moc mazlit nechce, buď si chce hrát, nebo pokud má náladu, tak si teda lehne, ale při hlazení ukazuje takové ty stresové signály - olizuje se, odvrací pohled (kromě drbání za ouškem, to je asi jediné místo, kde se jí to líbí), obzvlášť, pokud jí hladí přítel, to i několikrát vrčela. Přítel teda měl tendence jí hladit hlavně po hlavě (přítel není vůbec pejskař a kromě té mé první bocky nepřišel do styku se psy, takže i v tom bude problém, on tyhle signály prostě nevidí), to sem mu vysvětlila, ať jí spíš drbe jinde. Já nevím, ona je taková celkově uvrčená, vrčí dost i při hře (to je normálka, jasné, prostě si hraje, když se přetahujeme o uzlík atd.), vrčí, když nás nebo starší fenu vyzývá ke hře atd. Ale tohle je jiné vrčení, temné, ona celá ztuhne, ocas pod sebou, je taková napružená, to už je na ní úplně vidět, kdy zase spustí.

Já bych jí nikam nezavírala, pokud už na vás zavrčí hodně. Nechávala bych jí v klidu jíst, v klidu na místě spát, ale pokud už by pak zavrčela bezdůvodně, že se jí něco nelíbí, tak by měla léčbu šokem. Nelíbí se ti, že kolem tebe jdu? Tak bych si sedla a vzala si ji na klín. V klidu, bez emocí, jen bych ji jemně přidržovala. Buď bude rafat kolem, nebo bude jen strnule sedět. Až uvidíte, že se začíná uvolňovat, tak bych ji chvilku drbala za uchem, jak jste psala, že má ráda a propustila ji. Všechno ale provádějte v klidu, jakoby zpomaleně. Vy hlavně musíte zůstat a jednat s ní v klidu. Žádný prudký pohyby a křik.

Mam psa co mal ako stena podobne prejavy - nenechal na seba sahnut, pri noseni do/zo schodov ma kolkokrat zle pokusal do ksichtu, okolo 4-5 mesiacov zacal vyjizdet do mna na prechadzkach vzdy ked sme sli cez miesto na ktorom sa mu nieco nepozdavalo. Strach/neistota = utok. A to ma este o nejakych 15+kg viac nez bordera, je to hovawart.

Da sa to zvladnut, casom si vybudoval taky vztah so vsetkymi doma, ze sice stale obcas "vyjizdi" ale vidno ze nechce ublizit, je to len sposob komunikacie.
Zo zaciatku sa nechcel mazlit skoro nikdy, trvalo asi pol roka kym nam zacal verit ako svojim a pustil nas do svojho osobneho priestoru castejsie - dnes je z neho uplne najvacsia pricucka.

Miminko ale moze byt problem hlavne zo zaciatku kym si zas zvykne, rovnako mam s jeho labilitou velky problem pri sportoch. Riesi nove prostredie, riesi okolite psy, tazko sa v rusnejsich podmienkach sustredi na pracu. Moze a nemusi byt problem, pokial je dostatocne pracovita tak to moze pomoct pri praci prekonat.

Na mě můj pes tedy nikdy nevrčel, alespoň ne mimo přetahovací hry, ale u sousedovic štěněte se mi osvědčilo se urazit. Když štěník zavrčel, otočila jsem se na patě a šla pryč. Někdy jsem to komentovala, jakože když mě tu nechceš, jdu pryč a vrátím se, až tu na mě bude čekat hodné štěňátko, toto já nemám zapotřebí. S patřičnou intonací uražené staré panny, ne vyčítavě.
Do té doby se všichni snažili po dobrém (hladit, mazlinkat, vysvětlovat) i po zlém (nadávat, vyčítat, strkat do štěněte), tak si myslím, že mi to fungovalo proto, že jsem ho překvapila. To mě udělalo zajímavou. Poprvé, když jsem to udělala, štěník na mě zůstal koukat úplně perplex. Jak jsem hrála uraženou a šla pryč, štěně mě později často následovalo. Chtělo si mě prozkoumat, udobřit, chtělo si se mnou hrát, samo se mnou navazovalo kontakt.
Je teda pravda, že tamto štěně nebylo až tak moc nejisté, ale za pokus by to možná stálo.

Štěněti neustupujeme, když třeba vrčí v chodbě, když okolo ní procházíme, prostě to slovně okomentujeme ("hele, hele, si děláš srandu ne?") a normálně pokračujeme v chůzi.

Já spíš používala "laškovný tón" a kecy typu "no já to vidim, ty jsi velkej zlej pes a hlídáš si to viď...?, dáš mi tu kostičku?" někdy jsem si třeba klekla na všechny čtyři a vyprovokovala štěndo ke hřeve své podstatě jsme vrčení neodbourali, pes vrčí stále, když má třeba kost a jdu okolo, ale změnila se povaha vrčení...vidíte, jak sice vrčí, ale jak má jiskřičky v očích a vrtí ocase, že na mě vrčí proto, že by nejraději chtěl, abych mu řekla "dej mi tu kostičkuuu" a on by s ní utíkal a já bych ho honila.

To odvedení..."vyhození" za dveře je dobrá taktika, taky jsme jí u feny zkoušeli...no, když byla následně vpuštěná do místnosti, tak byla ještě naštvanější a hned zaútočila znovu...

Víte naše feňule byla to, co lidi rádi nazývají "agresivní štěně"...nebylo to, že by se na vás roztomile vrhala při štěněcí hře...tvářila se u těch útoků naprosto vážně, nikdy jsem to u štěněte neviděla...a dneska, když "bojujeme", tak je strašně opatrná a ani v zápalu hry nestiskne zuby tak, aby to bolelo...na rozdíl od psa, který jako malý ani klasicky neokusoval ruce, bylo to takové sice ustrašené, ale jinak hodné a klidné štěňátko, ten když se rozdovádí, tak ho člověk musí krotit nebo hru utnout, protože to od něj fakty bolí. A byť jsme u něj bázlivost hodně odbourali, tak to pořád není sebevědomé nebojácné zvíře...např. obejmout a přitulit k němu hlavu nebo dát mu pusu na hlavu můžu z naší rodiny jen já na ostatní vrčí...neřešíme...zbytek rodiny mu to prostě nedělá.

"Štěně borderky je s pp, nejmenší z vrhu, fenka, přišla k nám hubenější a řešili jsme i nějaké červíky. Hned první den - 8 týdnů věku, na nás zavrčela u misky"
jé ty máš moje štěně... ...teda krom toho, že je to pes pastevec a šťastně si spolu užíváme života už šestým rokem

ono už bylo vlastně vše napsáno, tak přidám jenom stručně :

mým základním východiskem bylo, že jde o "nemoc" a ne o zlobení, a proto psu pomáhám a netrestám

trvale couračku a ovládat prostřednictvím šňůry a ne chytáním za tělo

situace, které mají být normální, nezakazuji, ale učím v nich psa tomu správnému chování, tedy:
gauč - mohl vždy, povel dolů jsem splnila couračkou, samozřejmě s pochvalou a odměnou

rozdivočené štěně (nasr. psa) - nikam nezavírám, ale odchod ven, emoce vychodit, a pak návrat domů (a třeba i několikrát), dokud to nezvládne v klidu

vrčení v chodbě na procházejícího - ignorovat, okomentovat ale ne nadávací intonace, přivolat si štěně...jen tak, není pelech na nevhodném místě?

pamslky bych asi jen tak netrousila, ale jasně dávala

manipulace se psem - třeba vyčesávání na hrudníku - jak jsem to zvrhla na hru "berany berany duc", tak bylo po nevrlosti

krom toho klasického pozitivního učení čehokoliv výborně funguje i to mazlení, hra...ono to chce vycítit, co se kdy hodí

všechno pojmenovávám, pro různé činnosti mám "povely", aby pes už dopředu věděl, co bude následovat a že to dobře dopadne - i pro klíště, hotspoty máme "mačmač" a "mazámazá", ajánevímcoještě...důležité je ukončení "hotovo"+odměna, nechť je výsledek akce zakončen kladně

"Ale tohle je jiné vrčení, temné, ona celá ztuhne, ocas pod sebou, je taková napružená, to už je na ní úplně vidět, kdy zase spustí."
přesně tohle, v rámci mezipsí agrese, jsem řešila klikrem, který vlastně snížil stres + přivolal psa, a pes pak byl schopen (s mou pomocí a pak i bez ní) stejnou situaci zvládnout normálně

"Odpovědnost je někdy právě hlavně tohle, přiznat si, že něco je problém. Že obětovat deset let a více let staráním se o labilní zvíře nemusí být to pravé ořechové."
to soužití s naším labilem je tak hrozné, že PHP je první volbou plemene následujícího psa (takže budeme potřebovat někoho rozumného, kdo nám v OP ukáže data narození...)

Možná už je to tu stokrát, nemám už čas číst: známí si vzali něco jako borderu. Věděli, že je to kříženec. Je to vyšší, černý pes, něco mezi NO a borderou. Od mala stejně jako u zadavatelky všechny možné a takřka shodné problémy. Pes teďka tříletý je zlý, útočný, dáte mu mlsku a klidně na vás za minutu vystartuje. Absolutně ho nezvládají(lidi kolem 50let) zavolali známého výcvikáře, který, prý ho srovná do latě" - odešel s tím, že je to zmetek pes a pes je od té doby na lidi ještě víc útočný. Myslím si, že si také totálně zkomplikovali život. Malou kříženku Áju jim přejelo auto a tak syn někde sehnal tohle. A to stačilo vzít si nějaké malé společenské plemeno. To i když bude protivné, není to tak hrozné, jako vzteklý pes velikosti NO

Já bych to asi shrnula...nejdůležitější je štěně přesvědčit, že s vámi mu nic nehrozí, aby vám věřilo...některá štěňata jsou ve své podstatě sluníčkáři, kteří věří a milují a jsou nadšení z nového páníčka hned ze začátku, jiná štěňata o tom člověk musí přesvědčit...u některých to jde lehce u jiných hůř. A radit v tomhle je těžký, chce to cit pro situaci, každý pes je jiný...co fungovalo mě (někomu z nás) u štěněte, neznamená, že bude fungovat u jinýho štěněte.

Pro mě je nejdůležitější vybudovat se psem důvěru...já věřím, že mi pes neublíží NIKDY a pes musí věřit, že já mu neublížím NIKDY...to je pro mě naprostý základ...ale někdy je to šichta, řekla bych že nejspolehlivější metoda, velmi zjednodušeně řečeno je mazlit, mazlit a zase mazlit (když teda nemáte štěně chrta, které mazlit nechce, nechce a zase nechce... )
a být za každých okolností klidný a nad věcí, aby pejsek viděl, že jsme si jistí v kramflecích a nakonec být vždycky spravedlivý, jsou psi, kteří nějaké to příkoří odpustí a jsou psi, kteří by si to pamatovali do konce života...

Huskyjanina napsal(a):
Já bych jí nikam nezavírala, pokud už na vás zavrčí hodně. Nechávala bych jí v klidu jíst, v klidu na místě spát, ale pokud už by pak zavrčela bezdůvodně, že se jí něco nelíbí, tak by měla léčbu šokem. Nelíbí se ti, že kolem tebe jdu? Tak bych si sedla a vzala si ji na klín. V klidu, bez emocí, jen bych ji jemně přidržovala. Buď bude rafat kolem, nebo bude jen strnule sedět. Až uvidíte, že se začíná uvolňovat, tak bych ji chvilku drbala za uchem, jak jste psala, že má ráda a propustila ji. Všechno ale provádějte v klidu, jakoby zpomaleně. Vy hlavně musíte zůstat a jednat s ní v klidu. Žádný prudký pohyby a křik.

Díky, to mě nenapadlo, to zní celkem logicky. V podstatě já jí neustoupím, dosáhnu svého, ale bude to bez emocí a po dobrém (případně to celé potom převedu na emoce pozitivní, až se u toho dokáže uvolnit).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Štěněti neustupujeme, když třeba vrčí v chodbě, když okolo ní procházíme, prostě to slovně okomentujeme ("hele, hele, si děláš srandu ne?") a normálně pokračujeme v chůzi.

Já spíš používala "laškovný tón" a kecy typu "no já to vidim, ty jsi velkej zlej pes a hlídáš si to viď...?, dáš mi tu kostičku?" někdy jsem si třeba klekla na všechny čtyři a vyprovokovala štěndo ke hřeve své podstatě jsme vrčení neodbourali, pes vrčí stále, když má třeba kost a jdu okolo, ale změnila se povaha vrčení...vidíte, jak sice vrčí, ale jak má jiskřičky v očích a vrtí ocase, že na mě vrčí proto, že by nejraději chtěl, abych mu řekla "dej mi tu kostičkuuu" a on by s ní utíkal a já bych ho honila.

To odvedení..."vyhození" za dveře je dobrá taktika, taky jsme jí u feny zkoušeli...no, když byla následně vpuštěná do místnosti, tak byla ještě naštvanější a hned zaútočila znovu...

Víte naše feňule byla to, co lidi rádi nazývají "agresivní štěně"...nebylo to, že by se na vás roztomile vrhala při štěněcí hře...tvářila se u těch útoků naprosto vážně, nikdy jsem to u štěněte neviděla...a dneska, když "bojujeme", tak je strašně opatrná a ani v zápalu hry nestiskne zuby tak, aby to bolelo...na rozdíl od psa, který jako malý ani klasicky neokusoval ruce, bylo to takové sice ustrašené, ale jinak hodné a klidné štěňátko, ten když se rozdovádí, tak ho člověk musí krotit nebo hru utnout, protože to od něj fakty bolí. A byť jsme u něj bázlivost hodně odbourali, tak to pořád není sebevědomé nebojácné zvíře...např. obejmout a přitulit k němu hlavu nebo dát mu pusu na hlavu můžu z naší rodiny jen já na ostatní vrčí...neřešíme...zbytek rodiny mu to prostě nedělá.

Nezní to úplně špatně. Zrovna teď na procházce ráno jsme měli takovou příhodu, štěňátko někde uzmulo kelímek - asi od nějakého salátu nebo nevím, co v tom bylo. No úplně mě netěšilo, že oblizuje bůhví co, evidentně v tom byly ještě zbytky. No, došly mi pamlsky, tak sem si říkala, kurník, to asi za nic teď nevyměním, štěně bylo navíc na volno (jo, já jí asi dám trvale tu stopku, když ona normálně chodí na přivolání pěkně venku). No, udělala jsem to tak, že sem začla volat "ty máš kelímek, drž si ho drž si ho, já ti ho vezmu" - jakože veselým hlasem, i sem naznačovala, že jí budu honit, tleskala sem u toho a světe div se, jak zná povel drž, když se přetahujeme s hračkou a hračku mi po povelu drž sama aktivně cpe do ruky, abych si s tím hrála, tak mi ten kelímek normálně narvala do ruky a já s ní chvíli tahala a volala drž ho drž ho a ponoukala jí ke hře. No a pak sem dala pust, jako normálně umí hezky na tu hračku, ona mi ho dala, já si za odměnu pohrála s vodítkem (dala sem jí drž ho a přetahovala se chvíli o vodítko - nic jiného sem neměla v ruce), tak dlouho, až si na kelímek ani nevzpomněla a bylo po problému. Ale teda obávám se, že s kostí nebo ze žrádlem by to asi nešlo .

lesnížínka napsal(a):
Možná už je to tu stokrát, nemám už čas číst: známí si vzali něco jako borderu. Věděli, že je to kříženec. Je to vyšší, černý pes, něco mezi NO a borderou. Od mala stejně jako u zadavatelky všechny možné a takřka shodné problémy. Pes teďka tříletý je zlý, útočný, dáte mu mlsku a klidně na vás za minutu vystartuje. Absolutně ho nezvládají(lidi kolem 50let) zavolali známého výcvikáře, který, prý ho srovná do latě" - odešel s tím, že je to zmetek pes a pes je od té doby na lidi ještě víc útočný. Myslím si, že si také totálně zkomplikovali život. Malou kříženku Áju jim přejelo auto a tak syn někde sehnal tohle. A to stačilo vzít si nějaké malé společenské plemeno. To i když bude protivné, není to tak hrozné, jako vzteklý pes velikosti NO

No, to je to co mě děsí. Chápu, třeba, že psík prodělá nějakou negativní zkušenost a třeba je potom zlý, tam je to pochopitelné, ale pokud to zvíře dělá od malička, aniž k tomu má objektivní důvod (možná má, možná děláme něco hodně špatně, byť si toho nejsem vědoma, nebo se něco stalo u chovatele - který za to třeba ani nemohl, nehody či cokoliv se prostě stávají a někdy tomu člověk nezabrání), většinou už takový zůstane. Já letaletoucí jezdila na koni, pod zadkem mi prošlo hodně koní, asi mám víc zkušeností s koňmi než se psy. U koní to bylo různé, někteří jedinci měli projevy agresivity nebo nevhodného chování u jednoho majitele, ale pak si je koupil někdo jiný a najednou bylo po problému. Ale znala jsem několikero jedinců, kteří byli hajzlové k pohledání už od malička, aniž k tomu měli důvod a zůstalo jim to celý život. Asi jako u lidí, no. Měli jsme koníka ve stáji, krásný, po skvělé kobyle, čekala ho parkurová kariéra, ten kůň měl pěkné podmínky, velké stádo, pohyb, krmení vše ok, ale útočil na lidi i jiné koně naprosto bez varování ani se nazašklebil, ani uši nepoložil, jednou jste ho hladili a byl jak mílius, podruhé kousl. Od malička. Přitom oba jeho rodiče byly fajn koníci, zacházelo se s ním pěkně a přesto to byl zmetek. Někdy to tak je. No, doufám, že to nebude náš případ a že to zvládneme. Děkuji všem za rady.

pavlova napsal(a):
Nezní to úplně špatně. Zrovna teď na procházce ráno jsme měli takovou příhodu, štěňátko někde uzmulo kelímek - asi od nějakého salátu nebo nevím, co v tom bylo. No úplně mě netěšilo, že oblizuje bůhví co, evidentně v tom byly ještě zbytky. No, došly mi pamlsky, tak sem si říkala, kurník, to asi za nic teď nevyměním, štěně bylo navíc na volno (jo, já jí asi dám trvale tu stopku, když ona normálně chodí na přivolání pěkně venku). No, udělala jsem to tak, že sem začla volat "ty máš kelímek, drž si ho drž si ho, já ti ho vezmu" - jakože veselým hlasem, i sem naznačovala, že jí budu honit, tleskala sem u toho a světe div se, jak zná povel drž, když se přetahujeme s hračkou a hračku mi po povelu drž sama aktivně cpe do ruky, abych si s tím hrála, tak mi ten kelímek normálně narvala do ruky a já s ní chvíli tahala a volala drž ho drž ho a ponoukala jí ke hře. No a pak sem dala pust, jako normálně umí hezky na tu hračku, ona mi ho dala, já si za odměnu pohrála s vodítkem (dala sem jí drž ho a přetahovala se chvíli o vodítko - nic jiného sem neměla v ruce), tak dlouho, až si na kelímek ani nevzpomněla a bylo po problému. Ale teda obávám se, že s kostí nebo ze žrádlem by to asi nešlo .

No u nás to, co jste popsala funguje i s tou kostičkou.

No s tím žrádlem na sebe prásknu něco s čím většina, zde diskutujících, nebude asi souhlasit, ale já se psy jím...štěńata piškotkuju stylem, že si sednem za zem, já, děti, štěňata, dám po piškotku dětem, pak ukousnu piškotek, zbytek dám štěněti...to samý kostičku...dělám, jako že jí okusuju - nabídnu štěněti, nechám pokousat a zase dělám, že okousávám já a při tom říkám nesmysly typu "to to máme ale dobrý, to je mňamina viď?"...když mám v domácnosti děti, tak opravdu nepotřebuju, aby se pes o cokoliv hrdlil...stejně tak jako já dám psovi-štěněti od všeho ochutnat...poslední špičíčka rohlíku, kousek bábovky, kousek šunky, tak ale chci po štěňatech, aby dali "ochutnat" i oni mě...jediné co si všichni moji psi hrdlili byla "válečná kořist", něco někde ukradli, znárodnili a odmítali vydat, protože to je jejichúlovek, tak opravdu nepoužívám žádné okliky, ale chci aby mi to pes přišel odevzdat...nelezu za ním, protože by mohla nastat situace, kterou si nepřeju, musela bych řešit, že po mě třeba pes vyjede...takže vždycky pes musí jít ke mě, pak už je to v poho, pokud to nechce dát dobrovolně, tak klidně šáhnu do tlamy...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Štěně borderky je s pp, nejmenší z vrhu, fenka, přišla k nám hubenější a řešili jsme i nějaké červíky. Hned první den - 8 týdnů věku, na nás zavrčela u misky"
jé ty máš moje štěně... ...teda krom toho, že je to pes pastevec a šťastně si spolu užíváme života už šestým rokem

ono už bylo vlastně vše napsáno, tak přidám jenom stručně :

mým základním východiskem bylo, že jde o "nemoc" a ne o zlobení, a proto psu pomáhám a netrestám

trvale couračku a ovládat prostřednictvím šňůry a ne chytáním za tělo

situace, které mají být normální, nezakazuji, ale učím v nich psa tomu správnému chování, tedy:
gauč - mohl vždy, povel dolů jsem splnila couračkou, samozřejmě s pochvalou a odměnou

rozdivočené štěně (nasr. psa) - nikam nezavírám, ale odchod ven, emoce vychodit, a pak návrat domů (a třeba i několikrát), dokud to nezvládne v klidu

vrčení v chodbě na procházejícího - ignorovat, okomentovat ale ne nadávací intonace, přivolat si štěně...jen tak, není pelech na nevhodném místě?

pamslky bych asi jen tak netrousila, ale jasně dávala

manipulace se psem - třeba vyčesávání na hrudníku - jak jsem to zvrhla na hru "berany berany duc", tak bylo po nevrlosti

krom toho klasického pozitivního učení čehokoliv výborně funguje i to mazlení, hra...ono to chce vycítit, co se kdy hodí

všechno pojmenovávám, pro různé činnosti mám "povely", aby pes už dopředu věděl, co bude následovat a že to dobře dopadne - i pro klíště, hotspoty máme "mačmač" a "mazámazá", ajánevímcoještě...důležité je ukončení "hotovo"+odměna, nechť je výsledek akce zakončen kladně

"Ale tohle je jiné vrčení, temné, ona celá ztuhne, ocas pod sebou, je taková napružená, to už je na ní úplně vidět, kdy zase spustí."
přesně tohle, v rámci mezipsí agrese, jsem řešila klikrem, který vlastně snížil stres + přivolal psa, a pes pak byl schopen (s mou pomocí a pak i bez ní) stejnou situaci zvládnout normálně

"Odpovědnost je někdy právě hlavně tohle, přiznat si, že něco je problém. Že obětovat deset let a více let staráním se o labilní zvíře nemusí být to pravé ořechové."
to soužití s naším labilem je tak hrozné, že PHP je první volbou plemene následujícího psa (takže budeme potřebovat někoho rozumného, kdo nám v OP ukáže data narození...)

S pastevcem to musí být rozhodně sranda, něco takého řešit . Couračka ano, jen doma se to všude motá. Usmyslela sem, že koupím takový ten flyballový postroj/kšíry - jak to má nahoře takové to uchopovací poutko (zato se dá pes lépe chytit než za obojek) a na to dám krátkou šnůru - aby bylo za co chytit a navigovat, ale aby se to nemotalo do židlí a dveří atd. Pojmenovat cokoliv, co budu dělat se psem, to je dobré, mám to tak se starší fenou, nesnáší česání, ale aspoň ví, co bude následovat, uklidní se a bude spousta odměn. Pelechy jsou v bytě celkem čtyři. Jeden pod stolem v kuchyni - tam si může zalézt, tam je kryta asi nejvíc, pak jeden pelech pod stolem v obýváku - tam je největší klid asi, ale skoro tam nechodí lehat (ale zas je tam ten inkriminovaný gauč, s kterým máme problémy, takže ona preferuje spíš ten gauč na ležení , pak je tam otevřená klec, kterou má starší fena jako pelech, čtvrtý pelech je v ložnici a ten mám určen výhradně pro starší fenu, štěně do ložnice nesmí. Zavírám tam, mám v plánu koupit mříž do dveří, aby starší fena měla klid, mohla si tam zalézt a zároveň na nás viděla a necítila se odstrčená. Takhle když vidím, že už má štěněte plné zuby a už jí nebaví si s ní hrát, tak jí tam zavřu, ať má klid. Vůbec s pelechy je problém, protože na měkké chodí štěně čurat, takže jednu dobu sem sebrala úplně všechny (resp. nechala sem plastový pelech a jen z toho sebrala tu deku), protože to furt prát každý den není nic moc. Teď už přestala čůrat na ten pelech v kuchyni i si tam chodí zalézt sama, takže to sem tam zas vrátila. povel místečko trénuju s tímhle pelechem, který si sama vybrala. Nejradši ale leží na úzké chodbě, kde je záchod a koupelna a vchodové dveře, tam je ruch největší, tam prostě člověk courá pořád. Ona tam leží, protože jsou tam dlaždičky a chladí se tam, jak je teď teplo. Tam pelech dávat nelze, je to úzké. Starší fena tam taky ráda leží, ale tu člověk obejde či překročí v pohodě, té je to jedno.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Odpovědnost je někdy právě hlavně tohle, přiznat si, že něco je problém. Že obětovat deset let a více let staráním se o labilní zvíře nemusí být to pravé ořechové.

Tím se ten člověk toho o psech hodně naučí, když místo řešení problému ho posune dál. Pak bude mít možná tunu zkoušek a trdlování po cvičáku a o psech bude vědět pořád kulové.

scylla napsal(a):
Tím se ten člověk toho o psech hodně naučí, když místo řešení problému ho posune dál. Pak bude mít možná tunu zkoušek a trdlování po cvičáku a o psech bude vědět pořád kulové.

A to niecomu vadi? Nemusi kazdy na svete tuzit po tom, aby sa stal odbornikom na riesenie problemoveho chovania. Kto po tom tuzi si moze zobrat tyraneho problemoveho psa, ale ked vybera niekto stena s PP tak vacsinou hlada normalneho psa, s ktorym pojde robit aj nieco ine. Alebo aspon normalne zit, bez toho aby potreboval "doktorat" z psieho chovania.

scylla napsal(a):
Tím se ten člověk toho o psech hodně naučí, když místo řešení problému ho posune dál. Pak bude mít možná tunu zkoušek a trdlování po cvičáku a o psech bude vědět pořád kulové.

Přesně jak píše L phi, zadavatelka si přizovala rodinného psa na sport, kdyby byla starší tak by se to asi dalo, ale planuje rodinu. Umite si u takovéhoto psa představit batolicise ditě?

scylla napsal(a):
Tím se ten člověk toho o psech hodně naučí, když místo řešení problému ho posune dál. Pak bude mít možná tunu zkoušek a trdlování po cvičáku a o psech bude vědět pořád kulové.

Ne každý má ambice stát se úspěšným psím psychologem. Naopak, většina lidí chce prostě psa, má nějakou představu, jaký ten pes bude a jak se bude chovat. A když je to zvířátko, které je nastavením své nervové soustavy neschopné vejít se do požadavků, které jsou na něj kladené, vychází z toho dvě možnosti: buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, nebo se mu přizpůsobí člověk. Možná si k sobě najdou cestu a nějak to půjde, ale za cenu mnohdy obrovských ústupků a častokrát si ti lidi pak oddechnou, když pes po letech uhyne. Nebo si cestu nenajdou a pak jsou roky nešťastní člověk i ten pes.

Naprosto pro mě fascinující je to, že někdy napíše člověk s problémem který má ochotu, čas i možnosti ho řešít, ale chybí mu zkušenosti. Takovému je ihned a nekompromisně oznámeno ať pro psa najde nový domov, ale zadavatelce která to jenom zmínila jako jednu z možnosti je to vyčítáno jako přehazovani zodpovědnosti na někoho jineho.

"vychází z toho dvě možnosti: buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, nebo se mu přizpůsobí člověk. "
a to jako jak "mimo přirozenost"..?
a co takhle varianta, že to spolu dají, a že se u toho zadavatelka naučí daleko daleko víc, než u sportu...?

a když už jsme u toho filozofování, tak on život holt není jenom o tom, co a jak chceme...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"vychází z toho dvě možnosti: buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, nebo se mu přizpůsobí člověk. "
a to jako jak "mimo přirozenost"..?
a co takhle varianta, že to spolu dají, a že se u toho zadavatelka naučí daleko daleko víc, než u sportu...?

a když už jsme u toho filozofování, tak on život holt není jenom o tom, co a jak chceme...

a když to nedají?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ne každý má ambice stát se úspěšným psím psychologem. Naopak, většina lidí chce prostě psa, má nějakou představu, jaký ten pes bude a jak se bude chovat. A když je to zvířátko, které je nastavením své nervové soustavy neschopné vejít se do požadavků, které jsou na něj kladené, vychází z toho dvě možnosti: buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, nebo se mu přizpůsobí člověk. Možná si k sobě najdou cestu a nějak to půjde, ale za cenu mnohdy obrovských ústupků a častokrát si ti lidi pak oddechnou, když pes po letech uhyne. Nebo si cestu nenajdou a pak jsou roky nešťastní člověk i ten pes.

Opravdu zvláštní přístup, zase bez odpovědnosti. Mimo svou přirozenost? Myslíte jako bez trdlování po cvičáku nebo agility nebo jak?

Už se nedivím, kde se berou ti "odborníci" ze psích škol - mají zkoušky a o psech vědí pendrek. Včera jsem se setkala s jednou fenkou, která k takovým lidem chodí už dva roky a je v žalostném stavu.

Huskyjanina napsal(a):
a když to nedají?

a když spadne meteorit?

a pod "když to nedají" spadá jaký stav?

v prvé řadě si musí položit a zodpovědět otázku, co je prioritou, zda pes jako takový, nebo sport...
uvědomit si, že labil je funkce nervové soustavy a flegmatik ze štěněte nikdy nebude
pracovat s ní pracuje, a dobře, a když ještě vynechá ty "pořádné ťafky" či nekompromisní smetení odkudkoliv, tak jim to půjde ještě lépe...sama píše, že je zlatá, chválí ji, to mi jako bezvýchodný stav nepřijde
taky má možnost vyhledat fyzickou pomoc (jako koira, E. Štemberová...)

což mi připomíná, pavlova, velmi doporučuji, opět , knihu F. Šusty Trénink je rozhovor, dá se z ní načerpat hodně moudra

a když to nedají, když budou mít doma zdraví ohrožujícího patologického agresora, tak mu budou muset najít nový domov u někoho zkušeného (ale to teda nevím, když všichni nemají ambice dělat psího psíchologa a chtějí jenom sportovat se vzorným zvířectvem...).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
a když spadne meteorit?

a pod "když to nedají" spadá jaký stav?

v prvé řadě si musí položit a zodpovědět otázku, co je prioritou, zda pes jako takový, nebo sport...
uvědomit si, že labil je funkce nervové soustavy a flegmatik ze štěněte nikdy nebude
pracovat s ní pracuje, a dobře, a když ještě vynechá ty "pořádné ťafky" či nekompromisní smetení odkudkoliv, tak jim to půjde ještě lépe...sama píše, že je zlatá, chválí ji, to mi jako bezvýchodný stav nepřijde
taky má možnost vyhledat fyzickou pomoc (jako koira, E. Štemberová...)

což mi připomíná, pavlova, velmi doporučuji, opět , knihu F. Šusty Trénink je rozhovor, dá se z ní načerpat hodně moudra

a když to nedají, když budou mít doma zdraví ohrožujícího patologického agresora, tak mu budou muset najít nový domov u někoho zkušeného (ale to teda nevím, když všichni nemají ambice dělat psího psíchologa a chtějí jenom sportovat se vzorným zvířectvem...).

to, že si lidé nesednou se svým psem je daleko častější, než že spadne meteorit, nezdá se vám?

Huskyjanina napsal(a):
to, že si lidé nesednou se svým psem je daleko častější, než že spadne meteorit, nezdá se vám?

"si nesednou"?
to je stejné jako že to "nedají"
to je co a jak?
a to je důvod přehodit štěně dál?
a co takhle nějaká zodpovědnost...?

"buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, "
ještě k tomuto hezkému výroku - jako psí přirozenost je agilitění? obecně sporťákování? žití v lidských pravidlech?...nebo co je to ta přirozenost?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"buď bude ten pes celý život nucený žít mimo svou přirozenost, "
ještě k tomuto hezkému výroku - jako psí přirozenost je agilitění? obecně sporťákování? žití v lidských pravidlech?...nebo co je to ta přirozenost?

přirozenost. třeba zvíře, které má silné lovecké pudy, bude žít na řetězu nebo v kotci, protože měl hlídat dvorek se slepicemi.

nebo třeba zvíře, kterému se přepaluje mozek, když kolem něj někdo blízko prochází, bude nuceno žít v 2:1 s rodinou s dětmi.

Chápete? prostě ne každé zvíře je vhodné do každých podmínek.

Pripadne zviera lenive bude nutene cely zivot sportovat
Ono je to krasne, "bud zodpovedny". Mozno skor presnejsie - "vzdaj sa komplet vsetkych narokov". Kupis stena s nejakymi ocakavaniami, zistis mozno ze chovatel ti polku dolezitych veci zatajil a druhu polku nepocuval na co vlastne psa chces - neni potom lepsie hladat domov 3 mesacnemu nez skusat ci to klapne 2-3 roky a potom posuvat dalej dospeleho psa?

Bavim sa v teoretickej rovine teraz, to co popisuje zadavatelka neni idealny pes ale ani nijak hrozne.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"si nesednou"?
to je stejné jako že to "nedají"
to je co a jak?
a to je důvod přehodit štěně dál?
a co takhle nějaká zodpovědnost...?

zodpovědnost je taky to, že sebekriticky přiznám, že na danýho psa nemám. To musí vědět zadavatelka, jestli si na to troufne. A lepší je vrátit 3 měsíční štěně chovateli, než pak třeba udávat 2 letýho psa, zkaženýho neúspěšnýma pokusama o napravení...

Huskyjanina napsal(a):
zodpovědnost je taky to, že sebekriticky přiznám, že na danýho psa nemám. To musí vědět zadavatelka, jestli si na to troufne. A lepší je vrátit 3 měsíční štěně chovateli, než pak třeba udávat 2 letýho psa, zkaženýho neúspěšnýma pokusama o napravení...

ale samozřejmě...ale není to o tom, štěně na mě jednou zavrčí a letí, nenaučím psa sedni za 5 minut a letí...a zadavatelka ani toto konkrétní štěně se mi dle úvodního příspěvku nezdají zas tak marní
on je rozdíl, jestli sebekriticky přiznám, že na to nemám, přičemž jsem udělala vše, co je v mých silách a schopnostech, nebo se mi s tím nechce crcat

a prostě vzít si dobrovolně živého tvora je zodpovědnost, tečka howg, a přehazovat tuto zodpovědnost na někoho jiného (a na koho?!....), aniž by k tomu byl objektivní důvod...povyšovat požadavek na bezchybné cvičební nářadí před touto zodpovědností...jako tak to má být OK?...
zadavatelko, to prosím neber osobně, tohle už je v oblasti obecně filosofické

pavlova napsal(a):
Řeším problém se štěnětem, které má značně majetnické sklony. Štěně borderky je s pp, nejmenší z vrhu, fenka, přišla k nám hubenější a řešili jsme i nějaké červíky. Hned první den - 8 týdnů věku, na nás zavrčela u misky - chovatel jí ten den nekrmil, kvůli dlouhé cestě, nechala sem to být, myslela sem, že má prostě hlad. Jenže štěně zkouší dál a není to jen u jídla - ne není to hra. Je to můj čtvrtý pes, v životě žádný předtím nikdy nic takového nedělal. Máme ještě dospělou fenku stejného plemene a to je milionové zvíře. Vím, co je borderka zač, vím, že je to pracák, taky byla pořizovaná na sport, kterému by se měla do budoucna věnovat. Vyžití má hodně, ale zároveň jí nechávám odpočívat, je to ještě štěňátko. Chodíme na procházky, hraje si s jinými pejsky, cvičíme různé triky (vše úměrně věku, nemyslím, že by byla přetěžovaná), poznáváme různá prostředí, svět atd. To jen pro rýpaly, opravdu vím, co borderka obnáší. Tak teď jak se to projevuje. Troufám si říct, že misku jsme nějak vyřešili - prostě sem jí krmila z ruky, případně jsem pak do misky přihazovala další žrádlo, když jedla (někdy - samozřejmě jí většinou nechám normálně v klidu najíst), misku jí neberu, nijak nebuzeruju. Ale jsme v bytě, občas je prostě potřeba projít i kolem žeroucího psa. Takže mě nechá v klidu projít i když jdu kolem, když si vzpomenu, sem tam jí něco přihodím. Horší je to s kousacíma věcma - uši, kost atd., to vrčí hodně. Zase, mě relativně nechá, i sem jí to párkrát musela vzít - příklad jeli jsme pryč, dostala to na zabavení, ale žrala to déle, než jsem si myslela, že jí to bude trvat a já potřebovala jet pryč (straší feně normálně odeberu kost, třeba když nechci, aby jí sežrala celou - ona pak zvrací a ta mě nechá bez problémů), štěně jelo s náma, tak jsme vzala šunku a vyměnila to za spousty šunky. To bylo ok. Ode mě se relativně nechá, ale i když jí to takto vyměním, je vidět, že je napjatá jak struna. Samozřejmě, neberu jí to pořád, tato situace nastala asi třikrát, když sem prostě musela. Přítel kolem ní ale nemůže ani projít když něco žere, na něj vrčí v podstatě úplně nejvíc. Žrádlo, to bysme asi nějak si troufám říct vyřešili, ale problém je, že ona si brání i pelech, místo na spaní (rozumněj rozplácne se v chodbě, usne a když kolem ní přítel prochází, tak na něj vrčí), věci co najde na zemi, nebo třeba když ukradne botu, upadnuté kapesníčky a co je nejhorší, tak gauč - minule scéna, kdy k nám vyskočila, když jsme koukali na televizi (starší fena normálně na gauč může, může všude v bytě, na požádání sleze, nemá s tím problém). Štěně nejdřív vyskočilo k příteli, že se s ním půjde mazlit (vrtěla ocasem, pohoda), načež najednou začlo temně vrčet i po něm už dost drsně cvaklo. To jsem jí teda fakt flákla a okamžitě letěla z gauče velkým obloukem. Pak má problém s manipulací s tělem, nesnáší, když zjistí, že jí budeme něco dělat - hororová scéna při vyndávání klíštěte. Nemá ráda, když jí bereme do náručí - příklad - potřebuju štěně vynést na čůrání, protože bydlíme v patře a štěně ve třech měsících nechci nechat lítat po schodech. Občas scéna, občas je jak mílius. Koupila jsem si knihu To je moje!, v podstatě má všechny symptomy majetnického psa, včetně toho, že tihle psi nesnáší dotyky. Zaráží mě ale věk, ve kterém se takto projevuje. Teď jí jsou tři měsíce. Snažím se na tom pracovat, trénujeme povel pusť - docela krásně to funguje - s různýma věcma, ať už hračky, ať už věci které se nachází v domácnosti - lžička, kolíček na prádlo atd. Hezky mi to za pamlsek vymění. Trénujeme přivolání, abych jí byla schopna odvolat z těchto konfliktních situací, trénujeme povel místo, trénujeme pobyt v kleci - aby bylo případně možno jí např. s kostí oddělit, aby si to mohla žrát v klidu. Vše v klidu na pamlsek, s klikrem. Trénujeme přicházení k ní, když něco má, nebo když leží, občas z nás upadne pamlsek, Snažím se trénovat manipulaci, chytání za obojek prokrmuju, česání prokrmuju, chystám se jí naučit skok do náruče jako trik, abych jí nemusela zvedat já sama, ale aby to bylo dobrovolně. Dostala zákaz vstupu do ložnice, do obýváku smí (obývák máme zařízenou jako psí místnost, starší fena tam ráda vegetuje), ale pokud chceme pobývat my na gauči, tak jí ale nekompromisně zavírám do vedlejší místnosti do doby, než bude umět spolehlivý povel "dolů". Snažím se konfliktu spíš předcházet a vysvětlit jí, že se o žrádlo ani o sebe nemusí bát. Spíše pozitivně. Ale jako upřímně, pokud si lehce zabrblá, když kolem ní procházíme, tak jí vynadám slovně, pokud ale třeba došlo na konflikt, když jsem jí třeba zrovna držela, nebo ona na nás sama vyskočila, nebo k nám sama přišla a začla vrčet či vyjíždět, dostala ode mě teda nekompromisní ťafku. Na mě si tolik nedovolí, horší je to s přítelem - snažím se ho víc zapojit do krmení atd., je pravda, že krmím spíše já. Když jsme byli na víkend u mých rodičů, pokousala mojí mamku, když se jí snažila vytáhnout ze záhonu, kde vyhrabávala kytky (jasně, zase chyba, měla spíš štěně přivolat, nebo mělo mít stopovačku, ale mamka to nevěděla). Upřímně mě to štěně děsí, opravdu sem se zatím s ničím takovým nesetkala, obzvlášť ne u borderky - znám jich opravdu hodně, ale žádnou s majetnickou agresí. Co mi radíte, co bych mohla ještě zlepšit či udělat jinak? Zvládnem to, když na tom budem pracovat nebo je prognóza blbá? Přemýšlím, že jí prodám někomu na pasení, na farmě může být v kotci a takové problémy s ní nebudou... Jinak je to zlatý pes, venku na mě visí pohledem, nic moc neničí, celkem zvládá čistotnost, zapálená do cvičení, krásně odpočívá, nebrečí (i když jsem půl dne v práci, sousedi o ní neví), neštěká, jako sem tam kouše, ale to dělá každé štěně. Miluje lidi, děti, trošku se bojí větších psů, ale s menšími si ráda hraje. Ale tohle mě děsí. Ještě maličká poznámka, sem tam si nahání ocas, může to mít souvislost? Děkuji za normální slušné odpovědi, přijmu i slušnou kritiku, ale konstruktivní prosím Vás. Děkuji a omlouvám se za román, jen se snažím, co nejvíce přiblížit situaci.

...no jak se Vám štěně jevilo když jste si ho vybírala - jezdila jste se na něj několikrát podívat než jste si ho vzala...psal Vám chovatel jak se mu povahově štěně Vámi vybrané ve vrhu jeví, jak prospívá než jste si ho odvezla?...

zadavatelko, to prosím neber osobně, tohle už je v oblasti obecně filosofické...a přesně tak to i beru já, jinak bych zadavatelce neradila, co dělat.