Frustrace ze psa

fikovnice napsal(a):
Něco jste asi špatně udělala, Vy, expřítel, oba dohromady, něco je třeba v genetice psa. Co dělat, Vám asi poradí zkušenější. Z mé strany jen taková poznámka: myslím, že pes moc, opravdu moc, dobře vycítí, že jste z něj frustrovaná, možná jej nemáte nějak moc ráda (to není výčitka), možná na něj býváte naštvaná, atd., a tyto Vaše postoje on zase promítne do svého chování.

Já vím a snažím se mu to nedávat najevo, snažím se mu i vycházet vstříc, v čem to jde - chodit na vycházky na jeho oblíbená místa, tam se někdy "zapne" a lítá, hraje si s mladší fenkou... a to jsem vždycky hrozně ráda, když je takhle šťastnej, nebo třeba miluje ležet v bytě na místech, kde svítí slunce, tak mu tam třeba dávám pelech apod... Ale zas nechci jít na svůj úkor - pravda je, že u bývalého spával v posteli, válel se na gauči a tak. To jsem u sebe v novém bytě zavrhla, oba psi spí pouze v pelechu a na gauč ani postel nesmí, nechtěla jsem už mít všude chlupy, ale on to samozřejmě nese těžce a zkouší si o to občas "požádat"...

Já vám nevím. Ono se psem je to o takovém nějakém vzájemném respektu. Když není mazlivý, tak proč ho nutit, když není hravý, proč ho nutit, když není tahavý, proč? na potřebnou manipulaci dát koš, teď se to bude dělat takhle, trvat si prostě na svém, ale psa nepředěláte a už vůbec ne osmiletého.

Co se procházek týče, vždyť přece není potřeba někam "dojít". Tak proč vadí, že se zastavuje a čuchá?

Spíš mi připadá, že vám prostě nesedí jeho povaha. A ten pes dobře pozná, že ho nemusíte. A pokud je to chytré zvíře, které se nepotřebuje zavděčit za každou cenu, zařídí se podle toho a už se s ním nebude moci skoro nic.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já vám nevím. Ono se psem je to o takovém nějakém vzájemném respektu. Když není mazlivý, tak proč ho nutit, když není hravý, proč ho nutit, když není tahavý, proč? na potřebnou manipulaci dát koš, teď se to bude dělat takhle, trvat si prostě na svém, ale psa nepředěláte a už vůbec ne osmiletého.

Co se procházek týče, vždyť přece není potřeba někam "dojít". Tak proč vadí, že se zastavuje a čuchá?

Spíš mi připadá, že vám prostě nesedí jeho povaha. A ten pes dobře pozná, že ho nemusíte. A pokud je to chytré zvíře, které se nepotřebuje zavděčit za každou cenu, zařídí se podle toho a už se s ním nebude moci skoro nic.

Tak samozřejmě, že nikdo ho nenutí, jen chci, aby pes nějak fungoval v režimu, který mám, aby s ním mohli manipulovat i další lidé než já a tak. Mám poměrně aktivní životní styl a když jdu na půldenní nebo celodenní výlet, nechci, aby zůstával doma, tak prostě "musí" jít a ne se co půl kroku zastavovat a něco někde zkoumat nebo naopak zdrhnout za zvěří.
Psa s takovou povahou bych si dobrovolně nevybrala, ale zas jsem ho nechtěla nechat člověku, kterému byly jeho potřeby úplně putna a bylo mu zatěžko v poledne vstát a obejít s ním aspoň panelák na sídlišti, když už pes půlhodinu kníkal u dveří, že už jako fakt musí...

Není to kříženec basenžíka nebo něčeho podobného? Většina z toho, co popisujete, je typické. A na tyhle povahy musíte být typ, já bych se z vašeho psa rozhodně nezbláznila. Jen bych se samozřejmě snažila zvládnout vzájemný respekt a vztah k lidem, tam je něco špatně.

samik49 napsal(a):
Ahoj, chci se jen tak nějak vypsat z frustrace ze soužití s pejskem, kterého mám. Pes je kříženec cca 12 kg, zůstal mi z nevydařeného dlouholetého vztahu, kdy ačkoliv si psa původně pořídil partner, starala jsem se o něj poslední roky prakticky výhradně já.
Pejsek je bohužel složitější povahy, má velmi malou vůli potěšit člověka nebo s ním nějak spolupracovat... teď už je mu skoro 8 let, takže samozřejmě jsem se s ním naučila vycházet a máme myslím celkem dobrý vztah - on vyhledává mou přítomnost a blízkost, v přiměřených podmínkách poslechne nějaké základní povely, nechá se přivolat, nechá sebou manipulovat, nechá se ošetřit. Ale obecně manipulaci dost špatně snáší, třeba je schopný vystartovat při zvedání do vany, při ošetření veterinářem ani nemluvě... Je na jednu stranu mazlivý, ale jen když chce on - třeba za mamkou musí vysloveně sám přijít, jinak na ní vrčí, když ho chce pohladit. Cesta samozřejmě je to respektovat a nehladit ho, ale mamku to pak mrzí, že se s ním nemůže ani pomazlit... Celkově neustále testuje hranice a nefunguje ani extrémní důslednost - stále dokola zkouší nerespektovat např. povel "na místo" při vaření jídla a tak dále.
Další věc jsou vycházky - on často vyloženě vyžaduje jít ven, ale chce si tam dělat, jen co se líbí jemu - tzn. klidně se zdrží 100 metrů za mnou a něco si čuchá, neustále se zastavuje, plouží se... co ho baví, jsou výlety do lesa, tam šupajdí, jak ho lákají smrady, ale zas neexistuje pustit ho na volno, protože by zmizel v nenávratnu. Na sedáku + postroji s ním chodit nelze, protože se co chvíli zastaví, něco si čuchne, očurá a podobně... Při běžném venčení se mu věčně někam nechce, vadí mu déšť, mokro, nebo zase moc vedro a často se stává, že ho vyloženě vleču za sebou, protože prostě nechce jít.
A když se to všechno sečte, tak jsem z toho někdy prostě už totálně otrávená a říkám si, co jsem udělala špatně.... Snažím se s ním cvičit, dát mu nějakou zábavu, na pamlsky - pozitivkou jakžtakž funguje, ale jak začne nepravidelný rozvrh odměn, chce to hodně přemýšlet, jak ho přechytračit, aby vůbec něco dělal. Plus má sklony k nadváze, takže cvičit za tunu pamlsků nejde furt. O hru nemá zájem, nebo tak dvě minuty a pak si odejde s hračkou sám pryč. Po zlém to na něj nejde vůbec, to se šprajcne nebo má sklony reagovat agresivně. Zmíněná důslednost trochu pomáhá, aby se s ním vůbec dalo doma fungovat - poslechne tak na třetí povel, ale stejně to příště zkusí znovu...
Má někdo radu, jak s takovým psem vyžít a nezbláznit se? Ono se to umocňuje i tím, že mám ještě druhého svého psa, který je maximálně ochotný, snaživý, přivolání má od štěněte prakticky sám od sebe... i toho průseráře mám ráda a má i světlé chvilky, jen si prostě říkám, jak to budu zvládat, až bude starší a ještě nerudnější :/

Víte, čeho se u Vás bojím? A opět neberte to jako výčitku, spíš tak nad tím vším přemýšlím... Že Vy velmi pravděpodobně (?) preferujete toho druhého psa. Psi jsou zvířata žárlivá jak známo a láska se má rozdávat prostě rovnoměrně. No a pokud ten "průserář" jak mu říkáte dlouhodobě cítí, že je ten druhý, ten méně milovaný, ten upozaděný, tak je podle mě i logické, že občas vyvine agresi, občas se zasekne, neposlechne. V podstatě mi z toho vyplývá, že nejen Vy jste z něj frustrovaná, ale také on z Vás. Já nejsem typ, který by chtěl útočit na lidi, jen prosím, zkuste nad tím zapřemýšlet.

No jo, no, když vy chcete výhradně pozitivně, a ono to někdy nejde, no. Jsou zvířata, která o takový přístup nestojí - tím neříkám, že máte být hrubá, ale pes není třeba vůbec zvědavý, aby něco dělal jen proto, aby se něco dělalo.
Jak píše bodlinka výše, psa není třeba prudit a dělat mu pozitivní kašpárky. Dohodněte se s ním na jasných pravidlech, aby vaše vzájemné soužití neotravovalo moc ani jeho, ani vás.
Pokud vám vadí, že se na procházkách courá vzadu, dejte ho na delší vodítko. Postroj zahoďte, dejte jednořadý řetízkový obojek, jasné povely, jak slovní, tak cuknutím vodítka, vše průhledně jasné, srozumitelné, bez zbytečné buzerace, ale prostě když se má jít, tak se jde, i kdyby zrovna čuchal háravou fenu. Vy jste ten, kdo určuje pohybový režim a tempo - samozřejmě k přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, je to přece jen starší pes, může ho něco bolet, v horku je mu nepohodlně, v dešti mu můžete dát kabát. Za poslechnutí nebo alespoň z jeho strany vycházení vstříc a ochotu odměňujte - pamlsky se dají rozdělit na velikost čtvrtiny nehtu, po tom nepřibere žádný pes, najděte takové, kterým neodolá (maso, sýr, apod.).
Na manipulaci košík, opět - bez zbytečných emocí, za projevy nevole výrazně nekárat, vždyť vás to už nepřekvapí, spíš ho konejšivě oslovit, hele, nech toho, nedělej divadlo apod.
Nevkládejte do přístupu k němu žádnou otrávenost, negativní emoce, prostě se smiřte s tím, že tomuhle psovi budete vždycky tak trochu ukradená, nemějte mu to za zlé, nebuzerujte ho žádným přitroublým cvičením a pozitivním přístupem a vyžadujte jen nezbytně nutnou provozní poslušnost.

Po zkušenostech, které s tím psem máte, už k němu a priori přistupujete přina*raně a otráveně, protože vnitřně cítíte, že bude problém.

S každým novým zvířátkem, co jsem si opatřila, jsem doufala, že to bude takový ten hravý jedinec, co mi bude očima viset na obličeji a ještě dřív, než něco řeknu, poběží to udělat.
No, první zvířátko, trpasličí ,dlouhosrstý jezevčík byl šlechtic tělem i duší. Dovolil, abychom s nim bydleli.
Fenka CHP byla velmi milá, hodná a tak, ale o tělesný kontakt s lidmi nestála. Další pes asi CHP z útulku je nejraději, když ho necháme být. Žije si svůj život u nás doma, že jsme tam i my, tak nějak snáší.
Takže jsem se rozhodla, že si koupím mazlíka par excellence, a to ragdolla.
Ha, zřejmě jsem ten typ, co když si koupí trpaslíka, tak ten mu do rána vyroste! Chtěla jsem ragdolla s tím, že si třeba vezmu kočku, co ji někdo už nemusí (alergie, stěhování, už ji nechtějí), budu mít mazlíka a udělám dobrý skutek. Našla jsem kocourka, co mu umřeli majitelé a stal se putovním.A hádejte co? Mám ragdolla, co se nechce mazlit.

Takže nezoufejte, Vy to máte alespoň půl na půl.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Není to kříženec basenžíka nebo něčeho podobného? Většina z toho, co popisujete, je typické. A na tyhle povahy musíte být typ, já bych se z vašeho psa rozhodně nezbláznila. Jen bych se samozřejmě snažila zvládnout vzájemný respekt a vztah k lidem, tam je něco špatně.

Není to kříženec afgána nebo něco podobného...??

Já si celkově myslím, že to není o psovi...že pes není mazlík, že nemá zájem o hru, že si chce na procházce dělat co chce...že nechce ven, když se mu nezdá počasí, že poslechne jen někdy a za určitých podmínek.....no tak to potom vítejte v klubu, za mě palec nahoru za naprosto úžasnou povahu, jediné, co já vidím jako velké zanedbání je ta manipulace u veterináře.......já mám docela drsnou fenu, ale to že na ní sahá vet prostě musí přetrpět, teď myslím, takovou tu běžnou návštěvu, přeci se tam nebudeme prát s padesátikilovou semetrikou.

A rada na soužití......vzájemný respekt.....i pes, který si nechce hrát, neskáče nadšením kolem vás, když vezmete do ruky balónek, i pes který na vás nevisí pohledem, i pes který je naprostý samorost, vás může milovat láskou silnou a neochvějnou....což mi tak nějak napovídá, že vyhledává vaší přítomnost....a že se vaše maminka nemůže se psem pomazlit??....moje mamka taky ráda mazlí moje psy, ale třeba chrťáka hladila jen když se s ní on osobně přišel pomazlit...protože věděla, že jinak o to nestojí....možná proto, že měla doma kocoura, který se taky mazlil jen když chtěl, tak jí na tom nepřišlo nic divnýho..

No prostě nevím, co máte za psa, ale buď jste zanedbali výchovu a výcvik atd atd a pes si teď prostě dělá co chce a nebo je to taková povaha a pak je to jen o tom, že VÁM to nevyhovuje, ale to není chyba psa

mně se to třeba líbí, že nemusím psovi menežovat každý jeho pohyb, že prostě funguje sám, kdybych byla pes, tak přesně takový. ale holt prostě nefungují nějaké pozitivní cukrbliky a poskakování na místě, spíš jasné sdělení mých požadavků, pes pokývá hlavou, ano, nejsem přece blbá, jdu na to. případně obličej, jako fakt? v tom případě já říkám, ano, fakt, no tak jo, teda. nebo váš požadavek se zpracovává, tak se to případně musí trochu popostrčit. ale většinu času jsme na stejné vlně a vlastně žádný sdělování požadavků není potřeba, protože prostě obě víme, jak se to vždycky dělalo, že. takže se to tak dělá.

akorát no, s celodenním výletem se to kombinuje špatně, to uznávám. já jsem naopak tvor líný a když některé výlety vypadají tak, že se cestou k potoku potáháme o uzel, v potoce proběhne koupání, pak na louce za potokem kopání myších děr, zatímco já zevluju ve stínu s telefonem, pak proběhne koupání a po cestě domů procvičíme nějaký k noze a tak, tak mi to nijak nevadí. když chci jít dál, tak kolem těch myších děr musím holt použít vodítko

Děkuju, spoustu toho, co se tu píše, praktikujeme - pes chodí trvale na dlouhém vodítku, s výjimkou známých či jinak dobře čitelných míst, kde může být navolno, potíže s vetem jsme řešili teď po řadě banálních, ale nepříjemných zákroků - s košem to je ok, plus nějakej nácvik...
On právě ale často něco chce dělat, chce pozornost - třeba chce jít ven, vylezeme před barák - ouha, není počasí dle jeho představ, tak se mu to nelíbí (obleček se mu taky nelíbí :D ), když půjdeme zpátky, třeba na povel bude v pelechu, ale je vidět, že by nějakou aktivitu chtěl - ideálně hrabat někde díry nebo čuchat zvěř, ale aby u toho bylo sluníčko, žejo :) Paničko, zařiď...
Netvrdím, že chyba apriori v tom psovi, ani že ho nemám ráda, většinu času vycházíme normálně a beru to prostě jako jeho vrtochy, ani jim neměřím dvojím metrem... ve spoustě věcech se i zlepšil, ale přiznávám, že výrazně víc mi u zvířat vyhovují nekomplikované, vstřícné povahy... jakože mám půl hodiny na venčení, než jdu do práce, a zatímco jeden pes může úplně normálně jít na první zavolání, druhej se do kopce nechá vyloženě vláčet a u toho se snaží spáchat sebevraždu pokusem o sežrání všech humusů, co kde najde :D Tak to si musím někdy fakt napočítat do deseti.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já vám nevím. Ono se psem je to o takovém nějakém vzájemném respektu. Když není mazlivý, tak proč ho nutit, když není hravý, proč ho nutit, když není tahavý, proč? na potřebnou manipulaci dát koš, teď se to bude dělat takhle, trvat si prostě na svém, ale psa nepředěláte a už vůbec ne osmiletého.

Co se procházek týče, vždyť přece není potřeba někam "dojít". Tak proč vadí, že se zastavuje a čuchá?

Spíš mi připadá, že vám prostě nesedí jeho povaha. A ten pes dobře pozná, že ho nemusíte. A pokud je to chytré zvíře, které se nepotřebuje zavděčit za každou cenu, zařídí se podle toho a už se s ním nebude moci skoro nic.

k těm procházkám... někdy je třeba někam dojít.. záleží, zda jde pes se mnou nebo já se psem :D když např. jdeme na veterinu na určenou hodinu, když jdu do krámu než zavřou a psy beru s sebou apod. pak pes musí prostě šlapat. jasně, mají prostor se vyčůrat, ale dlouhé očichávání každého sloupu prostě v tu chvíli nejde.

samik49 napsal(a):
Děkuju, spoustu toho, co se tu píše, praktikujeme - pes chodí trvale na dlouhém vodítku, s výjimkou známých či jinak dobře čitelných míst, kde může být navolno, potíže s vetem jsme řešili teď po řadě banálních, ale nepříjemných zákroků - s košem to je ok, plus nějakej nácvik...
On právě ale často něco chce dělat, chce pozornost - třeba chce jít ven, vylezeme před barák - ouha, není počasí dle jeho představ, tak se mu to nelíbí (obleček se mu taky nelíbí :D ), když půjdeme zpátky, třeba na povel bude v pelechu, ale je vidět, že by nějakou aktivitu chtěl - ideálně hrabat někde díry nebo čuchat zvěř, ale aby u toho bylo sluníčko, žejo :) Paničko, zařiď...
Netvrdím, že chyba apriori v tom psovi, ani že ho nemám ráda, většinu času vycházíme normálně a beru to prostě jako jeho vrtochy, ani jim neměřím dvojím metrem... ve spoustě věcech se i zlepšil, ale přiznávám, že výrazně víc mi u zvířat vyhovují nekomplikované, vstřícné povahy... jakože mám půl hodiny na venčení, než jdu do práce, a zatímco jeden pes může úplně normálně jít na první zavolání, druhej se do kopce nechá vyloženě vláčet a u toho se snaží spáchat sebevraždu pokusem o sežrání všech humusů, co kde najde :D Tak to si musím někdy fakt napočítat do deseti.

Muzete sem hodit fotku? Dle Vaseho popisu mam tajny typ, ale trebas prekvapite...
Diky

až jsem se zasmála.....
prostě normální pes
kde je jaký problém?!

samik49 napsal(a):
Děkuju, spoustu toho, co se tu píše, praktikujeme - pes chodí trvale na dlouhém vodítku, s výjimkou známých či jinak dobře čitelných míst, kde může být navolno, potíže s vetem jsme řešili teď po řadě banálních, ale nepříjemných zákroků - s košem to je ok, plus nějakej nácvik...
On právě ale často něco chce dělat, chce pozornost - třeba chce jít ven, vylezeme před barák - ouha, není počasí dle jeho představ, tak se mu to nelíbí (obleček se mu taky nelíbí :D ), když půjdeme zpátky, třeba na povel bude v pelechu, ale je vidět, že by nějakou aktivitu chtěl - ideálně hrabat někde díry nebo čuchat zvěř, ale aby u toho bylo sluníčko, žejo :) Paničko, zařiď...
Netvrdím, že chyba apriori v tom psovi, ani že ho nemám ráda, většinu času vycházíme normálně a beru to prostě jako jeho vrtochy, ani jim neměřím dvojím metrem... ve spoustě věcech se i zlepšil, ale přiznávám, že výrazně víc mi u zvířat vyhovují nekomplikované, vstřícné povahy... jakože mám půl hodiny na venčení, než jdu do práce, a zatímco jeden pes může úplně normálně jít na první zavolání, druhej se do kopce nechá vyloženě vláčet a u toho se snaží spáchat sebevraždu pokusem o sežrání všech humusů, co kde najde :D Tak to si musím někdy fakt napočítat do deseti.

Jak psala Fatia výše, pokud se NĚKAM jde, tak se prostě šlape a hotovo, pes jde na krátkým vodítku mým tempem u nohy a nějaký očuchávání každýho stébla trávy apod. nepřichází v úvahu....psi přesně rozlišují, kdy se jde "podle nich" a kdy se musí v tempu přizpůsobit, ovšem já to tak psy učím tak nějak automaticky od mala.
jinak jsem na "normálních" procházkách ochotná strávit třeba na 100 metrech hodinu, pokud se tam psi zabaví.....nemusím dělat pochodové cvičení, jsem taky lenoch, jak psala bodlinka, takže mi to "courání" vyhovuje. Třeba ovčanda, pokud jsme si na chvíli někam sedly nebo se zastavily, tak se za chvíli nudila a "otravovala", aby už se zase něco dělo, tak nějak se neuměla zabavit sama a jen tak ležet a čučet jí nebavilo....ne že by musela být celá procházka pořadové cvičení, ale žádný zevlování, pořád jsme musely být v pohybu.

Teď budu trošku hnusná.....proč máte na venčení půl hodiny?? Mě naopak přijde, že pes, který celou noc spí a pak bude sám než páník přijde z práce, tak by si alespoň tu hoďku venku ráno zasloužil....ale to je každýho věc, chápu, že není každý takovej blázen, aby ráno před prací vstával dřív, aby měli pesani alespoň hoďku a půl procházky, zvlášť když vím jací to jsou lenoši a že se pak budou celej den válet.

Jestli pejsek vypadá, že by nějakou aktivitu chtěl, ale venku není JEHO počasí, tak není nic jednoduššího než vzít větší krabici, do ní namuchlat třeba noviny nebo letáky a mezi ně hodit nějaký mňamky nebo hračky a jako bonus třeba nějakou kostičku, kterou si vlastně sám uloví a mohla by ho pak chvíli zabavit....obzvlášť když je hraboš a čuchač........nebo schovat v místnosti nějaký mňamky (u nás jsou topten kousky sýra) a ať je hledá...........

Nicméně...pokud počítáte JENOM do deseti, tak je to ještě v poho

V popisu psa tak trochu vidím naturel mé feny. Dle jejího názoru se ven chodí proto, aby se něco podnikalo - hrabalo, lovilo, stopovalo, hrálo s jinými psy, nekonečně dlouho zíralo na cokoliv. Prostá chůze z A do B, byť s občasným čuchnutím, je pro ni nekonečná otrava, zvláště je-li trasa chronicky známá. Přitom předchozí fena s tímto vůbec neměla problém.
Zpočátku to pro mě též bylo zdrojem rozladění, špatně jsem zkousávala, že místo dlouhých vycházek přírodou jdeme kilometrový okruh dvě hodiny. A jakmile jsme se blížily k domovu a feně bylo jasné, že z finálního úseku už žádná zábava nekouká, začala návrat bojkotovat nekonečně dlouhým čicháním či zíráním na cokoliv.
Toho, že v současné době už chodíme na prima vycházky bez vzájemné frustrace, si celkem považuju . Jsem přesvědčená, že fenu mi seslala vyšší moc, aby mě naučila trpělivosti a aby mě naučila vnímat přítomnost. Naučila jsem se nespěchat, vycházky si užívat, dívat se na svět očima psa. Čuchám k fialkám, fotím kytky, sluním se, fena šmejdí v trávě, hrabe, pak jí schovám pamlsky do kůry stromu nebo skořici (děláme nosework). Pozorujeme srnky, cvičíme…bavíme se. A nenápadně se tak vylepšil i náš vztah, takže teď už obvykle nejsou problém ani nudné a nutné úseky. Naučila mě mnohem víc, než by mě naučil nekomplikovaný psí „hujer“
Pokud se na vycházce přihodí, že začnu mít hlad, je mi zima, tlačí mě čas anebo už se prostě vidím doma u kafe a přepnu do módu „dělej, pojď“, často se stane, že z feny se stane pes, který – slovy zadavatelky – má velmi malou vůli potěšit člověka nebo s ním nějak spolupracovat . Prostě najednou nejsme venku spolu, ale jedna proti druhé.
Další dobrý lék na frustraci majitele je nechodit stále dokola stejné trasy. Jak to jen jde, vydávat se kamkoliv, kde to neznáme, nemáme okoukané - ty vycházky jsou pak mnohem hezčí. Člověk si se psem užívá přítomnost a nemyslí na to, že támhle za tím rohem bude zase nekonečně dlouho chtít hledat králičí bobky

Pes mě naučil "hlavně nespěchat". Mám štěstí, že můžu s ním být venku třicet minut nebo tři hodiny, nic mi neuteče. A vzala jsem za svůj fakt, že nejsme na procházce kvůli mně, ale kvůli psovi. Takže pokud pes chce tři minuty čuchat drn, pak popojít dva metry, okusovat větev keře, popojít šest metrů, vlézt do rybníka a lovit listy, vylézt z rybníka s klackem v hubě, lehnout si a okusovat ho, popojít dvanáct metrů, sednout si a deset minut sledovat okolí ... ať to dělá. Já ho při tom všem pozoruju a jsem šťastná, že on je šťastnej. Nepotřebujeme našlapat dvanáct kilometrů. Říkám tomu, že nechodíme sportovat, chodíme za kultůrou Psova práce je hlídat mě ve dne v noci, když jsme doma. Takže vycházky ven jsou jeho relax a ať relaxuje, jak je mu libo. Stejně tak dokáže uklusat X kilometrů za hodinu téměř bez zastávky, když má zrovna náladu. No tak klušu za ním, ono mi to vůbec neuškodí
Často ho naložím do auta a odjedem do vedlejších vesnic a objevujeme nové světy a čmuchy.
Přitom umí povely, stůj, čekej, pocem, u nohy, sedni, tudyjdeme - naučil se to tak jako mimichodem, za pochodu, při tomhle našem venčení plném anarchie . Neustále mě kontroluje, jestli tam jsem, okamžitě reaguje na své jméno, na povel, nebo když hejknu při zakopnutí. Ani na chvíli nezapomíná, že jdeme spolu. A já si prostě myslím, že to je podle pravidla "co dáš - to dostaneš" .

Čajda napsal(a):
Pes mě naučil "hlavně nespěchat". Mám štěstí, že můžu s ním být venku třicet minut nebo tři hodiny, nic mi neuteče. A vzala jsem za svůj fakt, že nejsme na procházce kvůli mně, ale kvůli psovi. Takže pokud pes chce tři minuty čuchat drn, pak popojít dva metry, okusovat větev keře, popojít šest metrů, vlézt do rybníka a lovit listy, vylézt z rybníka s klackem v hubě, lehnout si a okusovat ho, popojít dvanáct metrů, sednout si a deset minut sledovat okolí ... ať to dělá. Já ho při tom všem pozoruju a jsem šťastná, že on je šťastnej. Nepotřebujeme našlapat dvanáct kilometrů. Říkám tomu, že nechodíme sportovat, chodíme za kultůrou Psova práce je hlídat mě ve dne v noci, když jsme doma. Takže vycházky ven jsou jeho relax a ať relaxuje, jak je mu libo. Stejně tak dokáže uklusat X kilometrů za hodinu téměř bez zastávky, když má zrovna náladu. No tak klušu za ním, ono mi to vůbec neuškodí
Často ho naložím do auta a odjedem do vedlejších vesnic a objevujeme nové světy a čmuchy.
Přitom umí povely, stůj, čekej, pocem, u nohy, sedni, tudyjdeme - naučil se to tak jako mimichodem, za pochodu, při tomhle našem venčení plném anarchie . Neustále mě kontroluje, jestli tam jsem, okamžitě reaguje na své jméno, na povel, nebo když hejknu při zakopnutí. Ani na chvíli nezapomíná, že jdeme spolu. A já si prostě myslím, že to je podle pravidla "co dáš - to dostaneš" .

Jo, fena je taky taková, jak píšete - hlídá si mě, reaguje, plní vše, co mi na očích vidím. Ale možná vás trošku zklamu, že to "co dáš, to dostaneš" úplně není - fena je prostě taková od štěněte, sama od sebe, má takovou povahu. Samozřejmě cvičíme, podnikáme věcí, ale určitě v tom nebylo víc času nebo úsilí než u psa - spíš naopak, tím, že ona od začátku nebyla jedináček, se taky spoustu věcí učila náhodně za pochodu, zatímco starší měl první roky života plnou pozornost lidské smečky ;)

Jinak co tu píšete, je fajn, někdy taky psy vypustím, ať si hrabou díry atd., ale nejsem důchodce, někam dojít prostě většinou chci.
A ne, nemám na venčení vždy jen půl hodiny, ale někdy to tak prostě vyjde, že musíme v nějakou denní dobu jít jen na chvíli, pak jsou 2-3 hoďky doma a pak jdou ven třeba na celé dopoledne. Mám flexibilní pracovní dobu, takže je to jiné každý den. Výlety po okolí taky jezdíme, trasy měníme, ale na takové to "základní" venčení jsou prostě převážně stejné, to jinak nejde.

A tak já to chápu - že někdy je na procházku nebo na venčení určitý čas. Já jsem třeba dřív vstávala ráno před ranní o dost dřív, abych stihla jít se psem třeba na hodinu ven - jenže postupem času jsem zjistila, že on v tuhle dobu nechce ven ani pes . On se loudal s otráveným výrazem a pořád na mě koukal s otázkou "už půjdeme domů?" . Takže jsem s ním ráno přestala chodit na hodinu, ale jen na vyvenčení. Kdy ho teda taky potřebuji vyvenčit v určitý čas, abych přijela včas do práce. Nebo pak odpoledne když máme jet na cvičák - tak se to někdy taky sejde, že je to dost časově nadupané - přijedu z práce, vyvenčím, najím se a šup musíme jet, abychom tam byli včas. Takže taky někdy potřebuji, aby psi prostě šli a rychle se vyvenčili. Což teda u nás naštěstí problém není.

No a pak máme taky normální procházky, kdy je volné celé odpoledne, nebo celý den. Můžeme jít pomalinku, klidně se někde zastavíme, sedneme si atd... Ale já mám psy, kteří jdou spíš rychle a běhají, než že by se někde loudali a začuchávali....

A co se týče počasí - pokud venku prší tak psi se vylezou vyčůrat na nejbližší možné místo za přístřeškem a hned letí zase ke dveřím. Kdybych je vzala na vodítko, že teda jako půjdeme ven, tak se tváří otráveně , utrápeně a vůbec nechtějí chodit. Pes se po chvíli co jdeme deštěm docela srovná, začne se tvářit normálně a začne jít normálně - i když nadšený z toho taky není. A fena vůbec, ta nebude v dešti ani chodit, tu bych táhla za sebou.

samik49 napsal(a):
Jo, fena je taky taková, jak píšete - hlídá si mě, reaguje, plní vše, co mi na očích vidím. Ale možná vás trošku zklamu, že to "co dáš, to dostaneš" úplně není - fena je prostě taková od štěněte, sama od sebe, má takovou povahu. Samozřejmě cvičíme, podnikáme věcí, ale určitě v tom nebylo víc času nebo úsilí než u psa - spíš naopak, tím, že ona od začátku nebyla jedináček, se taky spoustu věcí učila náhodně za pochodu, zatímco starší měl první roky života plnou pozornost lidské smečky ;)

Jinak co tu píšete, je fajn, někdy taky psy vypustím, ať si hrabou díry atd., ale nejsem důchodce, někam dojít prostě většinou chci.
A ne, nemám na venčení vždy jen půl hodiny, ale někdy to tak prostě vyjde, že musíme v nějakou denní dobu jít jen na chvíli, pak jsou 2-3 hoďky doma a pak jdou ven třeba na celé dopoledne. Mám flexibilní pracovní dobu, takže je to jiné každý den. Výlety po okolí taky jezdíme, trasy měníme, ale na takové to "základní" venčení jsou prostě převážně stejné, to jinak nejde.

Já vám rozumím, psi jsou velmi různí. Často mívám doma fenu jorka, která je dost jiná než ta moje. Visí na mě očima, nehne se ode mě, jsem pro ni bůh, ať dělám co dělám.
Z vašich příspěvků je trochu cítit, že jste na psa naštvaná, že jste rozladěná. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejdůležitější je změnit způsob uvažování.
Za úplně zásadní považuju uvědomit si, že to, jak se pes chová, není jeho chyba, ale jen a jen moje. Pokud mi leze na nervy, vytáčí mě, jsem z něho frustrovaná, něco dělám blbě JÁ a ne on.
Je úplně k ničemu hájit se a ospravedlňovat ,že jste vyzkoušela to či ono a děláte pro psa to či ono a že on přece musí pochopit, musí už vědět, musí umět...a přece taky někdy musíte někam dojít apod. To je právě ten blbý způsob myšlení.Nebo aspoň v soužití se zvířaty k ničemu nevede.
Jakmile v tom vzájemném fungování nefiguruje radost, ale téměř trvalá obžaloba toho zvířete "...když on", změna prakticky není možná. Pes z vás tu nespokojenost cítí.
Taky (zatím) nejsem důchodce a chci občas někam dojít a musím říct, že teď už většinou někam i dojdu . Ale zadarmo to nebylo, stálo mě to nekonečně sebezapření a potlačení ega.

Čajda - super popis
A vzala jsem za svůj fakt, že nejsme na procházce kvůli mně, ale kvůli psovi. Takže pokud pes chce tři minuty čuchat drn, pak popojít dva metry, okusovat větev keře, popojít šest metrů, vlézt do rybníka a lovit listy, vylézt z rybníka s klackem v hubě, lehnout si a okusovat ho, popojít dvanáct metrů, sednout si a deset minut sledovat okolí ... ať to dělá. Já ho při tom všem pozoruju a jsem šťastná, že on je šťastnej. Nepotřebujeme našlapat dvanáct kilometrů. Říkám tomu, že nechodíme sportovat, chodíme za kultůrou

Taky mi ten popis připomíná našeho starého jezevčíka. Dřív mě ta jeho nechuť občas přiváděla k zoufalství. O to víc, že to byl náš první pes. Časem jsme našli společnou řeč. Oba máme rádi toulky přírodou. Jeho baví čmuchat, mně pozorovat. Tak jsme pilovali přivolání a čekej, aby mohl v terénu chodit na volno. Nebylo to hned, nadělala jsem určitě plno chyb, ale tak od tří let je na toulky přírodou spolehlivý parťák. On si čmuchá, já se kochám a oba jsme spokojení. Taky ho baví čuchací hry doma. Výhoda když člověk nemůže na dlouhé špacíry. Stačí schovat mlsky do zmuchlané deky a je o zábavu postaráno.

také se plně ztotožňuji s příspěvkem čajdy.....
však má, jestli se nepletu, rovněž pastevce

taky nejsem důchodce:) a když je cílem venčení dojít do krámu nebo na poštu, tak to taky jde. ale nutně to tak nemusí být na každé procházce, když psa pochodové cvičení odněkud někam moc neba. nebo baví, ale musíme jít někam, kde to nezná. takže vyjet autem a výlet! ale s Norou člověk zjistil, že procházka nemusí být o kilometrech:D A když jdu morčatům na trávu, tak se zabaví během sekání hraboší norou a nevzdechá, kdy už půjdeme.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
taky nejsem důchodce:) a když je cílem venčení dojít do krámu nebo na poštu, tak to taky jde. ale nutně to tak nemusí být na každé procházce, když psa pochodové cvičení odněkud někam moc neba. nebo baví, ale musíme jít někam, kde to nezná. takže vyjet autem a výlet! ale s Norou člověk zjistil, že procházka nemusí být o kilometrech:D A když jdu morčatům na trávu, tak se zabaví během sekání hraboší norou a nevzdechá, kdy už půjdeme.

Jak tady tak průběžně čtu zkušenosti majitelů pastevců, začínám být přesvědčená, že snad mám taky pastevce nebo co
A přesně, pokud jedeme někam na výlet, do cizího prostředí, tak šlape suprově, poněvadž tam ještě nemá zmapovaný ty atrakce (myší díry apod.)

Miluju psy, co se na procházce "kochaj", protože pak mám čas se kochat taky a že nikam nedojdem, to je šumák, hlavně že jsme venku v přírodě.....

Nevím proč lidi nemůžou mít svoje psy rádi takové jací jsou. Vždyť i pes je osobnost a nemusí splňovat nějaký obecný standard...jsi pes=chováš se tak a tak...

Já jsem vymodlené dítě mojí maminky, strašně si přála holčičku...no a to je taky jediný, co se jí splnilo...představovala si komunikativní a mazlivou princezničku, no a narodil se jí malej "kozoroh", kterej je introvert až na půdu a ve své podstatě nemá rád, když se ho lidi dotýkají......princeznička, která si samozřejmě chtěla hrát jen s autíčkama a vláčkama o panenky neměla zájem..........no a co chudák moje maminka, no tak mě prostě miluje takovou jaká jsem a já jí za to taky miluju...jen to neumím tak dávat na jevo........prostě ani dítě se vždycky nevyvede podle představ rodičů, ale i tak ho přeci rodiče milujou.......

Chci říct, že ani u psa není jistota, že bude skutečně takový jakého jsme si ho představovali.........můj pes je bázlivka, trdlo makový, než mu něco docvakne, tak to trvá věčnost, sám nic nevymyslí,občas je momentálně mentálně mimo, naprosto nesamostatnej, povahově pro mě naprosto nevyhovující.....přesto bych za něj dýchala, nedala bych ho za nic na světě, prostě je to "maminčin" chlapeček a já ho miluju a dělám všechno proto, aby byl v tom svém životě šťastný a on je moje opravdický zlatíčko i přes ty jeho chyby........