XXX.XXX.216.40
Krásný den přeju,
přišla jsem se sem za váma tak trochu vypovídat a zároveň se poptat na názor kolem rozhodnutí, které se týkají mého života a psů. Příběh začíná tradičně, malá holka, co od mala touží po psovi, jistě vás tu takových bude dost. Bydlíme v bytě, mamka sem psa nechtěla, ale blbla jsem hodiny a hodiny s takovýma typickýma venkovskýma voříškama u babičky na dvorku. Ti nás postupně opustili a po pár letech babička svolila, že si k ní můžu pořídit štěně. Chtěla jsem parťáka na život a na smrt, bylo mi necelých dvanáct. Bábi chtěla psa velkého, aby jí neprolezl pod plotem a aby jí nepožral slepice a byl na zbytek rodiny hodný. Vybrali jsme BSP, ale bábi chtěla ušetřit a tak je tátou našeho Beníka sice "berňák" ale mamka je aljašský malamut, prej nehoda. No, asi si dovedete představit, jak to pokračovalo.. pes za čtvrt roku dostal kotec, protože zahrada přestávala připomínat zahradu, ale nehlídanou skládku třísek a hadrů poblíž výkopových prací. Já letěla na cvičák u nás na vesnici, ale hned na první lekci mi štěndo pokousal pes výscikáře, tak jsem to tam velice rychle zabalila. Následovala dlouhá řada pokusů naučit psa, aby jsme byli schopni dostat ho do auta a dojíždět s ním na vzdálenější cvičák. V jeho asi roce jsme se tam byli schopni dopravit a já ukecala taťku, aby mě vozil. No, ať jsem makala jak chtěla, moc to nešlo. Výcvikářka mě tam ze začátku skoro ani nechtěla pustit, že ve třinácti fakt nemůžu ukočírovat takovéhle zvíře, jestli mi nechou pořídit nějaké rozumnější plemeno. Každopádně jsem ji ukecala, že fakt udělám všechno co budu moct a prošlo to. Zkoušeli jsme i agi, hrozně se mi ten sport líbil ale dlouho to nevydrželo. Psisko bylo nemotivovatelné a já brzo zoufalá, že holky, které přišly s borderkama na cvičák pozděj než já, už začínají závodit a můj pes po desáté skočce uteče očuchávat plot a má z toho srandu. Nakonec jsem z tama asi po dvou letech odešla, jak kvůli tomu, že jsem nechtěla obtěžovat rodiče s neustálým odvozem, když to nikam nevede, tak proto, že jsem psychicky nezvládala, že je můj pes prostě pořád do běžného života nepoužitelný, ať dělám cokoliv. Za život už napáchal hromadu průšvihů, nějaké slepice ani nemá smysl počítat, ale můj pětiletý králík a sousedovic březí koza byli trochu významější ztráta. Taťkovi způsobil otřesk mozku, kdž s ním vyletěl za srnou a škubnul s ním tak, že s ním praštil o zem. Po tom co si trochu kousnul i do mě, kvůli zdechlému ježkovi, od kterého jsem ho chtěla za obojek odvléct, jsem ho před rodinou jen s těží zachránila od utracení. Každopádně miloušovi je teď šest let, mně osmnáct a odchod do velkého města za školou a prací bude za rok nevyhnutelný. Když se pes pořizoval, počítalo se s tím, že v této ituaci u babi dožije, že ho bude venčit i ona a zbytek rodiny, protože to bude prostě rodinný miláček. Situace se ale vyvinula jinak... Se psem manipulují pouze tři osoby. První z nich jsem já, psa chodím jednou denně vylítat a unavit. Pak bábi, ta ho zvládne vypustit na dvůr a zavřít zpět do kotce. Je to tvrdohlavá ženská, krmí psa zbytkama když si to nepohlídám a nejvíc by se jí líbil na řetězu u boudy. Od doby co máme psa s ní trochu válčím. Následně taťka, který ač ke zvířatům nikdy neměl vztah, se při vození na cvičák naučil dost a i díky tomu že je silnější, zvládá psa poměrně dobře. Mamka ho venčí když je potřeba, ale bojí se ho, necítí se s ním dobře a se svou důsledností a znalostmi z oblasti výcviku ho při krizových situacích moc nemůže ukočírovat. Dělá to jen proto, že má prostě ke zvířatům vztah a je jí líto tak temperamentního psa, zavřeného v kotci. Se pem jsem teď schopna v celku normálně fungovat. Když byl malý, nasekala jsem na něm spoustu chyb, ale to je u prvního psa asi docela běžné a snažím se ty napáchané zlozvyky odbourat jak jen to jde. Aktuálně je ve stavu: přivolání tak 60%, chodí na stopovačce, když je kolem málo vzruchů, rád si pro voňavé žrádlo udělá pár triků, zvládá vlak na krátké vzdálenosti, pak se tam nudí a otravuje, chodí slušně na vodítku, když cítí že jsem pozorná a připravená rychle reagovat, nevyletí mi za zvěří a nebo ho alespoň zvládnu udržet. Odložení nějaké má, do chvíle kdy vejdu do jiné místnosti, pak ví že na něj nevidím a vezme roha. Taky se mi zvedá, když už leží moc dlouho a připadá mu to jako jen tak pro nic za nic. Je zvyklý i na nějakou psychickou práci, doma na zahradě si umí vymyslet nějaké triky přes klikr, to ho baví moc, hlavně když je za to kus pořádného žrádla. Zvládnu ho donutit i k nějaké vyloženě poslušnosti, když dostatečně prokládám odměnama, hracíma pauzama. Venku se zvládne koncentrovat a smysluplmě makat během kratších intervalů, dlouhodobě ho to přestane bavit. Občas s ním běhám, ale jen s prověšeným vodítkem v ruce, což nás oba trochu omezuje. I když jsem docela akční a brusle, koloběžku, nebo psa při běhu na sedáku bych si dokázala velice ráda představit, zatím to není reálné. Pes má 45 kilo, já necelých šedesát, kdyby proletěl zajíc, rozběhlého psa v tahu fakt neudržím a bylo by to o hubu. A teď je otázka... Zkoušet se ostěhovat za školou a modlit se, že mě s tím teletem někdo vezme do podnájmu a on se zvládne po sedmi letech na zahradě a v kotci kousek od lesa přizpůsobit životu v bytě a velkoměstě? Nebo ho nechat babičce a rodičům, kteří s tím počítají, ale vím, že babička psa sprasí, mamka se s ním na procházkách bude trápit a taťka nemá dost času, aby za ním mohl jet kadý den a poskytnul mu patřičné vybití? Cítím se za toho psa zodpovědná, je s ním hromada práce a nikdo z nich s ním nemá vztah jako já, když se budou rodiče snažit, jsou mu schopni zajistit hezký život, ale to já chtěla psa, nemůžu sice za to, co za psa mi pořídili, ale pořád ho cítím tak nějak jako svoji starost a vinu a nerada bych ji na ně přehazovala. Nebo psa zkusit někomu věnovat? Naučil mě toho hodně, nerada bych o něj přišla, ale jeho dobro je přednější. Chtěl by takového starého, zkaženého psa vůbec někdo? Útulky jsou plné i perspektivnějších psů. Nebo dál nestudovat, nestěhovat se, tak trochu si kvůli psovi zlikvidovat život a zůstat trčet tady na vesnici jako prodavačka v samoobsluze? Asi to nejsou otázky ani tolik na pejskaře, ale spíš na psychologa aby mi pomohl ujasnit si priority, ale ten zase neni schopen posoudit, co je nejlepší pro psa. Budu moc ráda, když se tady k tomuhle až příliš komplikovaně napsanému dotazu vyjádříte. Prosím vás ale, nesuďte mě.. jo, měla jsem si pořídit psa s PP, jo přerostl mi pes přes hlavu a očividně se to řešilo málo, jo, nasekala jsem na něm hromadu chyb, lidi, ale bylo mi dvanáct... A to, jak dlouho to s hafanem, i přes jeho ne zrovna tvárnou povahu táhnu, a to, že nemůže splnit to co bych si od psa přála, je myslím hezká ukázka toho, že k němu a celkově k pejskaření mám vztah. A ráda bych znala váš názor, co je pro nás oba nejlepší v budoucnu, ne se plácat v chybách minulých. Asi bych to měla rozhodnout spíš sama, ale nějak se nemůžu dobrat nějakého kloudného řešení, tak si říkám, že mě názor ostatních třeba někam posune. A děkuju všem, co si to řečetli do konce!
Uživatel s deaktivovaným účtem
Tyvado, taková slohovka.... se nudíš, do školy všechno hotový, co?
Podle popisu bych se obávala psa vzít do bytu. Nemusel by to dlouhodobě dávat. Případně si to můžeš vyzkoušet někdy nanečisto, jet s ním k někomu třeba na týden.
Klonila bych se k tomu nechat psa u babičky. Pořídit halti ohlávku, aby si s ním dovedla poradit i mamka. Je to do značný míry hloupost rodičů, protože 12letý dítě fakt nerozhoduje o tom, že se pořídí takovejhle pes. Oni si to nějak nepromysleli dopředu?
Najít mu jinej domov je taky možnost. Vyhlídky nic moc, ale třeba by se někdo našel.
Samozřejmě by taky šlo makat na něm na 287 % a do roka ho posunout mnohem dál. Začít s ním chodit někam, kde ti pomůžou a naučí tě, jak s ním pracovat. Zadarmo to ovšem nebude a peníze jsou jen jedna z investic - chce to čas, energii, trpělivost a zarputilost.
Obecně lze opět doporučit knihu Svého psa nestřílejte - o tom, jak dobře motivovat psa.
XXX.XXX.216.40
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Tyvado, taková slohovka.... se nudíš, do školy všechno hotový, co?
Podle popisu bych se obávala psa vzít do bytu. Nemusel by to dlouhodobě dávat. Případně si to můžeš vyzkoušet někdy nanečisto, jet s ním k někomu třeba na týden.
Klonila bych se k tomu nechat psa u babičky. Pořídit halti ohlávku, aby si s ním dovedla poradit i mamka. Je to do značný míry hloupost rodičů, protože 12letý dítě fakt nerozhoduje o tom, že se pořídí takovejhle pes. Oni si to nějak nepromysleli dopředu?
Najít mu jinej domov je taky možnost. Vyhlídky nic moc, ale třeba by se někdo našel.
Samozřejmě by taky šlo makat na něm na 287 % a do roka ho posunout mnohem dál. Začít s ním chodit někam, kde ti pomůžou a naučí tě, jak s ním pracovat. Zadarmo to ovšem nebude a peníze jsou jen jedna z investic - chce to čas, energii, trpělivost a zarputilost.
Obecně lze opět doporučit knihu Svého psa nestřílejte - o tom, jak dobře motivovat psa.
Spíš se občas potřebuju vypovídat, když se do svých myšlenek začnu nořit až moc. A teď k tomu tak nějak nemám lidi.
Rodiče spíš vůbec nečekali co se semele, do té doby znali jen ty voříšky co měla babička u boudy před tím, ani nevěděli, co všechno se dá se psem dělat. A babička byla pevně rozhodnutá a snažit se ji přesvědčit ke změně názoru, nedopadá dobře. A tak se to spíš v rámci zachování dobrých rodinných vztahů rozhodli nechat osudu, s tím, že pes postě bude další řádový vořech k boudě a nějak to prostě dopadne.
Upřímně teda nevím, jestli na něm můžu makat ještě víc. Dělá pokroky, ale jde to s ním prostě všechno pomalu, všehny zavedené pořádky se musí neustále důsledně připomínat a opakovat, ale radost mám z každé chvilky, kdy jsem zajímavější než myší díra.
Děkuji za doporučení, na knížku kouknu.
Uživatel s deaktivovaným účtem
"Dělá pokroky, ale jde to s ním prostě všechno pomalu, všehny zavedené pořádky se musí neustále důsledně připomínat a opakovat, .."
Tak to bude asi někde chyba. Ono přijít na to, jak se pesm dělat efektivně, není jen tak. Každý nějak začínal a já jsem v tomhle stavu, kdy to nešlo, byla se psem dlouho. Chce to hledat, hledat, hledat... ale především lidi, který to dokážou dobře vysvětlit, předvést osobně, naučit. To se obvykle na běžných cvičácích nenajde.
Napiš, v jakým kraji / okrese bydlíš, třeba budeme umět poradit, na koho se lze obrátit.
XXX.XXX.216.40
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
"Dělá pokroky, ale jde to s ním prostě všechno pomalu, všehny zavedené pořádky se musí neustále důsledně připomínat a opakovat, .."
Tak to bude asi někde chyba. Ono přijít na to, jak se pesm dělat efektivně, není jen tak. Každý nějak začínal a já jsem v tomhle stavu, kdy to nešlo, byla se psem dlouho. Chce to hledat, hledat, hledat... ale především lidi, který to dokážou dobře vysvětlit, předvést osobně, naučit. To se obvykle na běžných cvičácích nenajde.
Napiš, v jakým kraji / okrese bydlíš, třeba budeme umět poradit, na koho se lze obrátit.
Jsem ze Zlínského kraje, okres Uherské Hradiště.