Pes - srdcovka

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já na to nedokážu odpovědět. Mám 4 chlupáče a fakt nevím, jestli mám některého raději a proč. On je každý jiný a každýho mám ráda a asi to nebude jen kvůli tomu, co umí nebo neumí.

Ještě budu muset najít fotky dvou mixlabradorek, který už nemáme.

Máte doma nádhernú partu Všetci majú úžasnú srsť,ja som na tie chlpy zaťažená-čím viac,tým lepšie A Cherry by som na tej fotke zjedla, taký macinko

Taky mám 4 hafany, 2 od štěněte, jednu z útulku ( nekontaktní lidožravka, po 5ti letech mírně lepší ale stále nedůvěřivá a bojácná) a jednoho nechtěného majitelem, miluju je všechny stejně

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Když jsem se narodila už jsme doma psa měli. Ale můj asi nejmilejší, kterého jsem si vyškemrala když mně bylo 13. Ten se mnou strávil mé mládí a dožil se i mých dětí. Mám psy stále a patřím k těm co si bez psů život nedovedou představit.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Napsala jsem zase román...co mi vyhovuje a co u psa preferuju, ale smazala jsem to,
tolika slov netřeba.

Sára byla moje to, co by u člověka šlo nazvat famme fatale....

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Přiznám se rovnou... I když jsem všechny naše psy, i ty, kteří nebyli úplně v rodině, ale skoro jako by byli, jak často jsme spolu byli, měla nebo mám ráda strašně moc a na všechny budu vzpomínat jako na jedinečný psy, tak jsem ještě žádnýho nemilovala tak jako tu svou Laru... Je to první čistě jenom můj pes a ten vztah je úplně jiný. Extra speciální pro mě bude už navěky, protože je to takový ten splněný dětský sen a tak, no.

A když si jí řeknete, tak vám udělá i masáž zad.

Našla jsem ještě fotky dvou božopsů. První fenka už nežije, druhý je náš baskervillský důchodce... Ale tak celkově si myslím, že mi životem neprošel pes, na kterého bych si kvůli něčemu, co na něm bylo jedinečné, nevzpomněla.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Napsala jsem zase román...co mi vyhovuje a co u psa preferuju, ale smazala jsem to,
tolika slov netřeba.

Sára byla moje to, co by u člověka šlo nazvat famme fatale....

U Vás som si bola sto pro istá,že Sára🖤

No tak tahle vzpomínka na moji druhou polovičku by hodně, ale hodně bolela, takže zase odcházím....

bobina65 napsal(a):
Když jsem se narodila už jsme doma psa měli. Ale můj asi nejmilejší, kterého jsem si vyškemrala když mně bylo 13. Ten se mnou strávil mé mládí a dožil se i mých dětí. Mám psy stále a patřím k těm co si bez psů život nedovedou představit.

..nadherný pes..

aluska napsal(a):
Taky mám 4 hafany, 2 od štěněte, jednu z útulku ( nekontaktní lidožravka, po 5ti letech mírně lepší ale stále nedůvěřivá a bojácná) a jednoho nechtěného majitelem, miluju je všechny stejně

To je parádní fotka Musela jsem si to zvětšít a ty trpaslíčky tam hledat

Dobrý den,
k nám vždy přišel 🐕, kdy nám nebylo dobře na srdíčku a proto nemohu říct který byl ten top. Prostě všichni a každý byl něčím výjimečným.
Škoda, že nemám více fotek, tak jen nějaké.
Dája

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

U mňa to je Nefret. Je rovnaká ako ja a pritom úplne iná. Je za hranicami môjho chápania,ale práve to ma na nej fascinuje. Vďaka nej som prešla obrovskú cestu ,upratala si vo svojom vnútri,ujasnila si priority. Vďaka nej som si ešte viac osvojila pravidlo,že nemusíme chápať,stačí rešpektovať. Že netreba súdiť,keď je niekto iný než štandard(tu doslovne😁). Že najlepšie veci,ľudí a psov prináša náhoda. A že treba žiť,nielen prezivat. Plnou parou vpred,donekonečna a ešte ďalej.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

domi.t napsal(a):
U mňa to je Nefret. Je rovnaká ako ja a pritom úplne iná. Je za hranicami môjho chápania,ale práve to ma na nej fascinuje. Vďaka nej som prešla obrovskú cestu ,upratala si vo svojom vnútri,ujasnila si priority. Vďaka nej som si ešte viac osvojila pravidlo,že nemusíme chápať,stačí rešpektovať. Že netreba súdiť,keď je niekto iný než štandard(tu doslovne😁). Že najlepšie veci,ľudí a psov prináša náhoda. A že treba žiť,nielen prezivat. Plnou parou vpred,donekonečna a ešte ďalej.

Mluvíte mi z duše

domi.t napsal(a):
U mňa to je Nefret. Je rovnaká ako ja a pritom úplne iná. Je za hranicami môjho chápania,ale práve to ma na nej fascinuje. Vďaka nej som prešla obrovskú cestu ,upratala si vo svojom vnútri,ujasnila si priority. Vďaka nej som si ešte viac osvojila pravidlo,že nemusíme chápať,stačí rešpektovať. Že netreba súdiť,keď je niekto iný než štandard(tu doslovne😁). Že najlepšie veci,ľudí a psov prináša náhoda. A že treba žiť,nielen prezivat. Plnou parou vpred,donekonečna a ešte ďalej.

Ono tak nějak to je přesně oč tu běží...

Sáru nevnímám jako dokonalého psa, ale moje sebevědomí, můj pocit štěstí, mojí odvahu prát se nejen za sebe, ale ozvat se i když to potřebuje někdo jiný a nekoukat jinam, jako že se mě to netýká, Sára byla moje odvaha, můj klid, moje psychická pohoda, moje jistota a mohla bych vyjmenovat xy jiných věcí....

Ta osudovost není v tom, že svého psa miluju a on miluje mě...to mám se všemi svými psy a tu lásku bych klidně přirovnala k lásce mateřské...je bezvýhradná, ale řeknu to asi tak...Sára ze mě udělala lepšího člověka....

No a to moje játro Ginuša tak to je zase jiná liga....cože jsem si to koupila?? Krasavici inteligentní rozvážnou a klidnou pasteveckou holku??....
chce se mi napsat.."Koho jste potkali, co vám to nalhali, živelná katastrofa jen jedno jméno má a to jsem já"....

Foto už je staršího data, ale defakto to je furt to samé....tohle že je budoucí anděl strážný??

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ono tak nějak to je přesně oč tu běží...

Sáru nevnímám jako dokonalého psa, ale moje sebevědomí, můj pocit štěstí, mojí odvahu prát se nejen za sebe, ale ozvat se i když to potřebuje někdo jiný a nekoukat jinam, jako že se mě to netýká, Sára byla moje odvaha, můj klid, moje psychická pohoda, moje jistota a mohla bych vyjmenovat xy jiných věcí....

Ta osudovost není v tom, že svého psa miluju a on miluje mě...to mám se všemi svými psy a tu lásku bych klidně přirovnala k lásce mateřské...je bezvýhradná, ale řeknu to asi tak...Sára ze mě udělala lepšího člověka....

No a to moje játro Ginuša tak to je zase jiná liga....cože jsem si to koupila?? Krasavici inteligentní rozvážnou a klidnou pasteveckou holku??....
chce se mi napsat.."Koho jste potkali, co vám to nalhali, živelná katastrofa jen jedno jméno má a to jsem já"....

Foto už je staršího data, ale defakto to je furt to samé....tohle že je budoucí anděl strážný??

Kedy tak vyrástla??? Bože,tak by som ju vystiskala!!!

Máme rovnaký pohľad na vec...myslím,že Sára a Nefret majú veľa spoločného 😎Ja viem,Vy viete😎Každému by som priala,nech so psom zažije ...nie takú lásku,lebo to je nieco ďaleko silnejšie🙏🏻Amen.

Atheira napsal(a):
Přiznám se rovnou... I když jsem všechny naše psy, i ty, kteří nebyli úplně v rodině, ale skoro jako by byli, jak často jsme spolu byli, měla nebo mám ráda strašně moc a na všechny budu vzpomínat jako na jedinečný psy, tak jsem ještě žádnýho nemilovala tak jako tu svou Laru... Je to první čistě jenom můj pes a ten vztah je úplně jiný. Extra speciální pro mě bude už navěky, protože je to takový ten splněný dětský sen a tak, no.

A když si jí řeknete, tak vám udělá i masáž zad.

Našla jsem ještě fotky dvou božopsů. První fenka už nežije, druhý je náš baskervillský důchodce... Ale tak celkově si myslím, že mi životem neprošel pes, na kterého bych si kvůli něčemu, co na něm bylo jedinečné, nevzpomněla.

Ta ušiska! Jak už to někdo psal - musí přijímat signály i z vesmíru.

Za svůj život jsem měla celkem 7 psů, nyní mám 4 evropske sanove psy. Ke všem se chovám stejně, všichni mají stejnou péči, všichni jsou kromě sportovních psů i domácí gaučáci, ale jeden z nich (tedy spíš jedna z nich) je opravdu "souldog" nebo jak to říct a trochu se bojím, že takového psa už nikdy mít nebudu. Nejde jen o to, že to je po sportovní stránce naprosto výjimečné zvíře, ale nějak jsme si strašně sedly. A zároveň bych se vůbec nedivila, kdyby u jiného člověka svůj neskutečný sportovní talent vůbec neprojevila. Prostě mi přijde, že je úplně stejná jako já 😀 Trochu náladová, rezervovaná, ale když už někoho pozná, tak umí být milá a přátelská. Umí být děsně líná a provalet se na gauči celý den, ale zároveň je zapálená pro to, co miluje (běh v postroji). Vyhrály jsme spolu mistrovství světa, mistrovství Evropy, několikrát mistrovství republiky. Mám po ní dva potomky, jeden z nich jí po sportovní stránce už převyšuje, ale takové to totální souznění mezi námi ještě není a nejsem si jistá, jestli někdy bude. Čímž nechci říct, že ostatní svoje psy nemiluji.. miluji je všechny možná až příliš 😀 Ale tohle zvířátko je trošičku něco víc..

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

domi.t napsal(a):
Kedy tak vyrástla??? Bože,tak by som ju vystiskala!!!

Máme rovnaký pohľad na vec...myslím,že Sára a Nefret majú veľa spoločného 😎Ja viem,Vy viete😎Každému by som priala,nech so psom zažije ...nie takú lásku,lebo to je nieco ďaleko silnejšie🙏🏻Amen.

Jestli to nebude tím, že jak Sýra tak Nefretka jsou takový zakuklený středoasijky

Jinak ta fotka je ze 14.srpna...dneska už má slečínka cca 62 cenťáků v kohoutku....a jo, už jí můžu i ňufat a pusinkovat.

Tak nějak mě přeci jen trochu mrzí, že ani Sáru ani Ginu jsem nemohla ňufat, když to byly ty malé a roztomilé kuličky ...sviňuchy jedny kousavý

Arona byla výjimečná tím, že byla první - a přestože jsme před ní neměli ani křečka... tak nás naučila všechno psí tak nějak přirozeně.
Xerxes byl úžasňák. Krásná doga s úžasnou povahou. Klidný, pohodový... prostě Pan Pes
Beta byla živel. Kosatka dravá, veselá, bláznivá... Neunavitelný tvor - miláček páníka. Dodneška je "teta Beta" Najtovi předhazována jako vzor
NIght je složitější povaha. Někdy si myslím, že se nenaučil dobře česky, že se z té španělštiny nikdy nedostal... Je hodně "měkký" - snadno by se mu ublížilo. Ale je to náš brouček rozcapený stejně, jako ti před ním

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Já taky nemůžu říct, že bych nějakého svého psa měla raději než jiného. Miluji/milovala jsem je všechny stejně.

Matně si pamatuji jezevčíky z dětství, dlouhosrsté, pak jezevčík x fousek, chvíli po něm (a zároveň s ním) baset - to byli naši "rodinní psi". Plus pak ještě u babičky to byl čuvač, xČauČau, BOT, BSP... U nás byl po basetovi xGR - to mi bylo 11 a byl to opravdu takový ten můj pes. Z těch předešlých psů pro mě tenhle znamenal nejvíc...

Jenže po něm přišel můj současný pes a teprve on byl ten opravdový první "jen můj" . Protože v té době už jsem byla dospělá, veškeré finance a rozhodování už bylo jen a jen na mě, mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla, mohla jsem ho mít doma, tak jak jsem vždycky chtěla... No i přesto, že to s tímhle psem není vůbec jednoduché a není to "normální" pes, tak bych řekla, že spolu máme silnější vztah než s těmi předešlými psy, a i než se současnou fenou. A několikrát jsem tu narovinu psala, že psa s takovou povahou už nechci a vědomě bych si ho nepořídila, ale i tak je ten vztah a to navázání silné... nevím jak to popsat. Asi je to trochu (nebo hodně?) i tím, co jsem si se psem prožila, zrovna i ty nelehké chvíle - když odešel ten xGR, tak současný pes mě držel, když jsem ukončila vztah, tak on byl ten, díky kterému jsem se z toho dostala a díky kterému jsem měla sílu nějak fungovat...Psovi je 5,5 roku, feně jsou 2 roky - takže třeba se na ten silnější vztah ještě dopracujeme, i když si trochu myslím, že ne. A je taky pravda, že s fenou jsem neprožila žádné vyloženě těžké období... A aby nedošlo k omylu - i s fenou máme skvělý vztah,v žádném případě nemůžu říct, že bych ji měla méně ráda než psa, ale je to takové, já fakt nevím, jak to popsat . Ale kdo to zažil, tak určitě pochopí.

A u mě to fakt to není o povaze psa, nebo o tom, co mi víc vyhovuje. Protože obecně mi více vyhovuje povaha feny - oproti psovi je s ní všechno tak strašně jednoduché, žádné komplikace . Prostě úplně jednoduše - po feně bych si klidně nechala štěně, vyhovovalo by mi mít další třeba tři psi, kteří budou jako ona. Po svém psovi bych si štěně nevzala ani omylem (a vůbec bych ho ani nemnožila), ale přesto je to pouto silnější.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jestli to nebude tím, že jak Sýra tak Nefretka jsou takový zakuklený středoasijky

Jinak ta fotka je ze 14.srpna...dneska už má slečínka cca 62 cenťáků v kohoutku....a jo, už jí můžu i ňufat a pusinkovat.

Tak nějak mě přeci jen trochu mrzí, že ani Sáru ani Ginu jsem nemohla ňufat, když to byly ty malé a roztomilé kuličky ...sviňuchy jedny kousavý

Keď som "čakala" na Nefret,tak som nakúpila všetko ružové a tešila sa na malú slecinku...ale až teraz som schopná a ochotná priznať si,že vovnutri som si tým vôbec nebola istá. Bože,veď ja som už retrievera nechcela a fenku už tým dupľom nie! A zrazu presne to nechcene prišlo a prevrátilo mi život hore nohami. Doslovne. Už nič nebolo ako predtým. Nevedela som si na ňu zvyknúť,aj keď som sa fakt snažila. A to bola tá chýba. Veľmi som sa snažila. Niektoré veci treba nechať plynúť a na niektoré treba dozrieť. Ja s Nefret sme jedna pri druhej dozreli. Teraz by som ju nedala za nič,dýchala by som za ňu...ale tiež by som si po nej stena nenechala,čo ani nie je možné,keďže mamou nikdy nebude .Až keď som ju videla na operačnom stole,ako spí,tak som prvýkrát pocítila ten povestný príval lasky. Mala vtedy 13 mesiacov a viem,je to strašné,ale až vtedy mi došlo,čo pre mňa znamena. Pán doktor ju chválil,ako hravo to zvládla,akú má svalnatu postavu a neviem čo este...a ja som ju len držala za labku,jeho hlas som počúvala jedným uchom a vovnutri mi lietal celkom slušný koktejl emocii. Doteraz sa za to hanbím a je mi to neskutočne ľúto,že som ju od začiatku nelubila "tak naozaj" a že ta láska k nej sa rodila dlho. A tazko. O to viac ju teraz milujem,obranujem,chranim...aj keď ona to nepotrebuje,je to moja nezavislacka. Všetko je tak,ako ma byť😉

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ta ušiska! Jak už to někdo psal - musí přijímat signály i z vesmíru.

To rozhodně. Nějaký signál z vesmíru mi ji musel i poslat, protože ta náhoda, kterou jsem k ní přišla, je jak z divnofilmu.

V létě 2016 jsem měla fakt blbý období. Když jsem se takzvaně "kousla do zadku" a začala se sebou něco dělat a fungovat, řekla jsem si, zatraceně, vždyť já si přece můžu pořídit to vysněný štěně... Doslova mi došlo, že by to mohl být ten čas, co byl celý život to neidentifikovatelný "jednou"
No a tak jsem hledala, jenže to bylo takový těžší a zdlouhavější než jsem si to představovala. Moc jsem najednou nevěděla, kam se vrtnout, jak se ty správný štěňata vůbec hledaj. (ke psům jsme vždycky tak nějak přišli náhodou nebo si došli do útulku pro dospělého)
No a jedno odpoledne jsem se na to hledání už vykašlala s tím, že to asi prostě ještě nemá být, že štěňata pro mě nejspíš nejsou... A ten samý den se mi na hlavu urvala police a obsah mi vysypala do notebooku, nějakým způsobem mi ta smršť udělala bordel v internetovém prohlížeči, přesměrovala mě všude možně a mezi tím bordelem, co mi to tam udělalo, najednou byl inzerát na adopci týhle příšery a mě došlo, že ji asi chci.

Atheira napsal(a):
To rozhodně. Nějaký signál z vesmíru mi ji musel i poslat, protože ta náhoda, kterou jsem k ní přišla, je jak z divnofilmu.

V létě 2016 jsem měla fakt blbý období. Když jsem se takzvaně "kousla do zadku" a začala se sebou něco dělat a fungovat, řekla jsem si, zatraceně, vždyť já si přece můžu pořídit to vysněný štěně... Doslova mi došlo, že by to mohl být ten čas, co byl celý život to neidentifikovatelný "jednou"
No a tak jsem hledala, jenže to bylo takový těžší a zdlouhavější než jsem si to představovala. Moc jsem najednou nevěděla, kam se vrtnout, jak se ty správný štěňata vůbec hledaj. (ke psům jsme vždycky tak nějak přišli náhodou nebo si došli do útulku pro dospělého)
No a jedno odpoledne jsem se na to hledání už vykašlala s tím, že to asi prostě ještě nemá být, že štěňata pro mě nejspíš nejsou... A ten samý den se mi na hlavu urvala police a obsah mi vysypala do notebooku, nějakým způsobem mi ta smršť udělala bordel v internetovém prohlížeči, přesměrovala mě všude možně a mezi tím bordelem, co mi to tam udělalo, najednou byl inzerát na adopci týhle příšery a mě došlo, že ji asi chci.

Jo, všechno je tak, jak má být.

Atheira napsal(a):
To rozhodně. Nějaký signál z vesmíru mi ji musel i poslat, protože ta náhoda, kterou jsem k ní přišla, je jak z divnofilmu.

V létě 2016 jsem měla fakt blbý období. Když jsem se takzvaně "kousla do zadku" a začala se sebou něco dělat a fungovat, řekla jsem si, zatraceně, vždyť já si přece můžu pořídit to vysněný štěně... Doslova mi došlo, že by to mohl být ten čas, co byl celý život to neidentifikovatelný "jednou"
No a tak jsem hledala, jenže to bylo takový těžší a zdlouhavější než jsem si to představovala. Moc jsem najednou nevěděla, kam se vrtnout, jak se ty správný štěňata vůbec hledaj. (ke psům jsme vždycky tak nějak přišli náhodou nebo si došli do útulku pro dospělého)
No a jedno odpoledne jsem se na to hledání už vykašlala s tím, že to asi prostě ještě nemá být, že štěňata pro mě nejspíš nejsou... A ten samý den se mi na hlavu urvala police a obsah mi vysypala do notebooku, nějakým způsobem mi ta smršť udělala bordel v internetovém prohlížeči, přesměrovala mě všude možně a mezi tím bordelem, co mi to tam udělalo, najednou byl inzerát na adopci týhle příšery a mě došlo, že ji asi chci.

Tak tomu se snad říká osud

domi.t napsal(a):
Keď som "čakala" na Nefret,tak som nakúpila všetko ružové a tešila sa na malú slecinku...ale až teraz som schopná a ochotná priznať si,že vovnutri som si tým vôbec nebola istá. Bože,veď ja som už retrievera nechcela a fenku už tým dupľom nie! A zrazu presne to nechcene prišlo a prevrátilo mi život hore nohami. Doslovne. Už nič nebolo ako predtým. Nevedela som si na ňu zvyknúť,aj keď som sa fakt snažila. A to bola tá chýba. Veľmi som sa snažila. Niektoré veci treba nechať plynúť a na niektoré treba dozrieť. Ja s Nefret sme jedna pri druhej dozreli. Teraz by som ju nedala za nič,dýchala by som za ňu...ale tiež by som si po nej stena nenechala,čo ani nie je možné,keďže mamou nikdy nebude .Až keď som ju videla na operačnom stole,ako spí,tak som prvýkrát pocítila ten povestný príval lasky. Mala vtedy 13 mesiacov a viem,je to strašné,ale až vtedy mi došlo,čo pre mňa znamena. Pán doktor ju chválil,ako hravo to zvládla,akú má svalnatu postavu a neviem čo este...a ja som ju len držala za labku,jeho hlas som počúvala jedným uchom a vovnutri mi lietal celkom slušný koktejl emocii. Doteraz sa za to hanbím a je mi to neskutočne ľúto,že som ju od začiatku nelubila "tak naozaj" a že ta láska k nej sa rodila dlho. A tazko. O to viac ju teraz milujem,obranujem,chranim...aj keď ona to nepotrebuje,je to moja nezavislacka. Všetko je tak,ako ma byť😉

No já vím, že jsem se Sárou takovej vztah zkraje taky neměla....při psích dvojčatech a k tomu dětech a práci a....člověk ani nemá čas přemýšlet jak hodně koho miluje.....

Myslím, že se štěnětem a nebo s teletoidem, jako je momentálně Gina, člověk ani takový vztah mít nemůže, že na to musí pes opravdu dospět....Sára řekla bych začala být ta osudová až tak kolem třetího roku a jak jsme spolu stárly tak se to jen prohlubovalo....co já vím, třeba za tři roky s Ginou?? Za tři roky to s Ginou bude určitě jiné než teď......sama jsem zvědavá jaká bude.......v současnosti je na zabití, protože se mi nedaří jí vysvětlit, že po večeři se musí hajat a ne běhat velká pardubická v obýváku
No nedá se nic dělat, musela jsem hodně přitvrdit a ukázat, kdo je šéf a říkám jí "hele, teď se bude hajat a nebo ti udělám baci baci....takhle ti nabacám pudelku" no a Jack jak zachytil "baci baci" tak hned přilítnul, protože je starosta, tak aby tu opici bránil....

A to, že se v někom ta láska ke psu projeví naplno, až když se něco stane....tak takhle moje budoucí tchyně vzala na milost ovčandu...a to jen nemotora špatně šlápla a skutálela se ze schůdečku asi 15 cenťáků vysokého a najednou z tvorečka, kterej jí nezajímal bylo její zlatíčko.

¨"v současnosti je na zabití, protože se mi nedaří jí vysvětlit, že po večeři se musí hajat a ne běhat velká pardubická v obýváku "

i ty psy máme stejné
po večeři, po přísunu energie, je totiž absolutně nejlepší čas na překážkové dostihy v obýváku
a to jsem si vždy vzala toho dostihového koníčka na vodítko a šli jsme se vychodit....a přišli domů....a třeba několikrát dokola......

Každý z mých psů byl jedinečný a výjimečný a každého miluju stejně. Kokra kdysi jako první pes, napáchala jsem na ní všechny začátečnické zhovadilosti a ona mi všechny odpustila. Kříženej jagoš Ferda, který mě naučil respektu a tomu brát psa takového, jaký je, a to, že přes určité hranice prostě nejde jít. Fandulka, první papírová labina, neskutečný lovec a pracant, měla být chovnou fenou, ale díky nemoci jsem jí neuchovnila a tím mi ukázala, jak jsou plány a ambice zbytečný. Šašek a totální sluníčko,když letos na jaře během pár dní odešla, zlomilo mi to srdce a vlastně jsem se s tím doteď nesmířila. Baruška, která ke mě přišla s nálepkou nezvladatelná a výhružkou konečné injekce a během půl roku začala vyhrávat zkoušky a stala se mým stínem. S ní jsem zažila první velká zkoušková vítězství, první porod, štěnda atd. Růženka, první fena vybraná a dovezená za zahraničí, asi pes s největší touhou se zavděčit a udělat mi radost, a taky největší magor, šašek,blázen... Adélka, první odchov, fena s černobílou povahou, když práce je to bílé (no dobře, ještě žrádlo a hrátky s ostatními ve smečce), a všechno ostatní je černé a nebaví jí to a přijde jí zbytečné se tím zabývat. Moje druhé já, jak říká chlap, ta nikdy nebude pracovat s nikým jiným a pro nikoho jinýho. Fena s naprosto neskutečnými pracovními úspěchy. Berta, která má všechno před sebou, ale už teď je těžký závislák, maxi pracant a konečně v roce a půl se začala mazlit a dávat mi svojí bezbřehou lásku najevo. A nesmím zapomenout na Dollynku, labrošku co k nám přišla ve 14 letech na pár dní a zůstala rok a půl, a rozdávala lásku bez ohledu na zradu, které se na ní lidi dopustili. A samozřejmě naše skříťata, mops Kevin, který mi ukázal, že i malý pes může být pes s velkým P, a stačit smečce psů velkých. A Bella, buldočka s hromadou psychiatrických diagnoz, rozdvojenou osobností, která se ve vteřině mění z roztomilé holčičky do zabijáckého satana a zase zpět, neumí ovládat emoce, jede na horské dráze, a je sama nešťastná z toho,co zrovna komu zase provedla, ta mě učí respketu každý den a bezpodmínečn lásce.
Ale ten ON byl rozhodně Samoušek, první labrador. Dostal se ke mě náhodou (do té doby bych si NIKDY labradora nepořídila) a ukázal mi krásu labradoří povahy. Přišel zlomený, týraný, čůral a kadil strachy, když se na něj člověk jen zpříma podíval, chytal záchvaty paniky z holí,klacků,smetáků atd. Vzít si takového psa s minimem zkušeností do centra Prahy se mi z dnešního pohledu zdá jako totální bláznovství. Ale mělo to tak být. To on mě naučil poznat psí duši, respektovat, soucítit, vést, vzájemně se učit. Vzájemná cesta od týrané hromádky neštěstí, která v lidech viděla jen to nejhorší, k sebevědomému psovi, který na naháňkách lítal v leči mezi řvoucíma chlapama a v přestávkách od nich loudil svačinu, byla dlouhá a někdy to byl jeden krok tam a dva zpět, ale nakonec jsme to zvládli. To on mě přivedl k myslivosti, loveckému výcviku, protože to bylo něco, co měl tak vrozené, že na tom se nejrychleji vybudovalo jeho sebevědomí. Byl to pes, který se v Praze několikrát postavil mezi mě a feťáky,ožraly a dal najevo, že ani krok dál. V lese mě několikrát varoval před divočáky, a když jsem jednou neposlechla a prase na mě vystartovalo, pověsil se mi na krk. Byl to pes, který by pro mě skočil do ohně. Splnil mi i to poslední přání, když už byla veterinářka na cestě, držela jsem ho v náručí a prosila ho,ať odejde sám, že už může. A ať se mi vrátí, až se Růžence narodí štěňata. A on vydechl a byl pryč. No, a štěnda se narodila, Berta zůstala doma, a na labradora má tak zvláštní povahu a je tak jiná než ostatní, že věřím tomu, že se v ní opravdu vrátil. Všechna štěnda jsou celá matka, Berta je z jinýho vesmíru. Asi jí odněkud napovídá

janaa napsal(a):
Každý z mých psů byl jedinečný a výjimečný a každého miluju stejně. Kokra kdysi jako první pes, napáchala jsem na ní všechny začátečnické zhovadilosti a ona mi všechny odpustila. Kříženej jagoš Ferda, který mě naučil respektu a tomu brát psa takového, jaký je, a to, že přes určité hranice prostě nejde jít. Fandulka, první papírová labina, neskutečný lovec a pracant, měla být chovnou fenou, ale díky nemoci jsem jí neuchovnila a tím mi ukázala, jak jsou plány a ambice zbytečný. Šašek a totální sluníčko,když letos na jaře během pár dní odešla, zlomilo mi to srdce a vlastně jsem se s tím doteď nesmířila. Baruška, která ke mě přišla s nálepkou nezvladatelná a výhružkou konečné injekce a během půl roku začala vyhrávat zkoušky a stala se mým stínem. S ní jsem zažila první velká zkoušková vítězství, první porod, štěnda atd. Růženka, první fena vybraná a dovezená za zahraničí, asi pes s největší touhou se zavděčit a udělat mi radost, a taky největší magor, šašek,blázen... Adélka, první odchov, fena s černobílou povahou, když práce je to bílé (no dobře, ještě žrádlo a hrátky s ostatními ve smečce), a všechno ostatní je černé a nebaví jí to a přijde jí zbytečné se tím zabývat. Moje druhé já, jak říká chlap, ta nikdy nebude pracovat s nikým jiným a pro nikoho jinýho. Fena s naprosto neskutečnými pracovními úspěchy. Berta, která má všechno před sebou, ale už teď je těžký závislák, maxi pracant a konečně v roce a půl se začala mazlit a dávat mi svojí bezbřehou lásku najevo. A nesmím zapomenout na Dollynku, labrošku co k nám přišla ve 14 letech na pár dní a zůstala rok a půl, a rozdávala lásku bez ohledu na zradu, které se na ní lidi dopustili. A samozřejmě naše skříťata, mops Kevin, který mi ukázal, že i malý pes může být pes s velkým P, a stačit smečce psů velkých. A Bella, buldočka s hromadou psychiatrických diagnoz, rozdvojenou osobností, která se ve vteřině mění z roztomilé holčičky do zabijáckého satana a zase zpět, neumí ovládat emoce, jede na horské dráze, a je sama nešťastná z toho,co zrovna komu zase provedla, ta mě učí respketu každý den a bezpodmínečn lásce.
Ale ten ON byl rozhodně Samoušek, první labrador. Dostal se ke mě náhodou (do té doby bych si NIKDY labradora nepořídila) a ukázal mi krásu labradoří povahy. Přišel zlomený, týraný, čůral a kadil strachy, když se na něj člověk jen zpříma podíval, chytal záchvaty paniky z holí,klacků,smetáků atd. Vzít si takového psa s minimem zkušeností do centra Prahy se mi z dnešního pohledu zdá jako totální bláznovství. Ale mělo to tak být. To on mě naučil poznat psí duši, respektovat, soucítit, vést, vzájemně se učit. Vzájemná cesta od týrané hromádky neštěstí, která v lidech viděla jen to nejhorší, k sebevědomému psovi, který na naháňkách lítal v leči mezi řvoucíma chlapama a v přestávkách od nich loudil svačinu, byla dlouhá a někdy to byl jeden krok tam a dva zpět, ale nakonec jsme to zvládli. To on mě přivedl k myslivosti, loveckému výcviku, protože to bylo něco, co měl tak vrozené, že na tom se nejrychleji vybudovalo jeho sebevědomí. Byl to pes, který se v Praze několikrát postavil mezi mě a feťáky,ožraly a dal najevo, že ani krok dál. V lese mě několikrát varoval před divočáky, a když jsem jednou neposlechla a prase na mě vystartovalo, pověsil se mi na krk. Byl to pes, který by pro mě skočil do ohně. Splnil mi i to poslední přání, když už byla veterinářka na cestě, držela jsem ho v náručí a prosila ho,ať odejde sám, že už může. A ať se mi vrátí, až se Růžence narodí štěňata. A on vydechl a byl pryč. No, a štěnda se narodila, Berta zůstala doma, a na labradora má tak zvláštní povahu a je tak jiná než ostatní, že věřím tomu, že se v ní opravdu vrátil. Všechna štěnda jsou celá matka, Berta je z jinýho vesmíru. Asi jí odněkud napovídá

Jani, pri tvojom príspevku mám zimomriavky-to tiež niečomu napovedá A Bianca? Na stránke som sa dočítala,že sa vrátila k vám domov,ako sa jej darí? Je to tiež pracantka ako mama a sestra?

domi.t napsal(a):
Jani, pri tvojom príspevku mám zimomriavky-to tiež niečomu napovedá A Bianca? Na stránke som sa dočítala,že sa vrátila k vám domov,ako sa jej darí? Je to tiež pracantka ako mama a sestra?

Bianca je páníčka Povahou i exteriérem je to celá matka. Bude skvělá, resp. má ty předpoklady. Ale je opožděná, teď v roce a půl vymýšlí stejný bejkárny jako Berta v půl roce. Je šílená a prdlá, ale děsnej mazel, až moc, prostě celá matka. Ale to co z ní bude si musí vybojovat s páníčkem, což bude dost zábava pozorovat, protože chlap je měkkota a musí vyřešit nějaký špatný zkušenosti,co má z minulosti, a který se projevují. Uvidíme,co s ní udělá lovecká sezóna. Chlap letos "podědil" na hony Růženku, takže se Bianca bude učit od matky, tak uvidíme. Já bych řadu věcí dělala jinak,ale nevyžádané rady radši nedávám,stejně si to chlap vyřeší jinak a sám

janaa napsal(a):
Bianca je páníčka Povahou i exteriérem je to celá matka. Bude skvělá, resp. má ty předpoklady. Ale je opožděná, teď v roce a půl vymýšlí stejný bejkárny jako Berta v půl roce. Je šílená a prdlá, ale děsnej mazel, až moc, prostě celá matka. Ale to co z ní bude si musí vybojovat s páníčkem, což bude dost zábava pozorovat, protože chlap je měkkota a musí vyřešit nějaký špatný zkušenosti,co má z minulosti, a který se projevují. Uvidíme,co s ní udělá lovecká sezóna. Chlap letos "podědil" na hony Růženku, takže se Bianca bude učit od matky, tak uvidíme. Já bych řadu věcí dělala jinak,ale nevyžádané rady radši nedávám,stejně si to chlap vyřeší jinak a sám

Tak silno držím palce,nech všetko dopadne tak,ako má-k spokojnosti na všetkých stranách U nás vedie Nefret polovnou cestou Nefret otec, ale ked vidím,ako odušu maká,pláva,naháňa,donáša...tak v tých okamihoch asi od hrdosti aj trocha podrastiem a hovorím si,že toto je moja baba

domi.t napsal(a):
Tak silno držím palce,nech všetko dopadne tak,ako má-k spokojnosti na všetkých stranách U nás vedie Nefret polovnou cestou Nefret otec, ale ked vidím,ako odušu maká,pláva,naháňa,donáša...tak v tých okamihoch asi od hrdosti aj trocha podrastiem a hovorím si,že toto je moja baba

Ono to dopadne,jak má. Páníček i Bianca budou spokojený,ať to dopadne,jak to dopadne. Vzhledem k našemu zaměstnání bude makat tak jako tak, bez zkoušek,s jedněma ušmudlanejma zkouškama nebo s titulem žampiona

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
¨"v současnosti je na zabití, protože se mi nedaří jí vysvětlit, že po večeři se musí hajat a ne běhat velká pardubická v obýváku "

i ty psy máme stejné
po večeři, po přísunu energie, je totiž absolutně nejlepší čas na překážkové dostihy v obýváku
a to jsem si vždy vzala toho dostihového koníčka na vodítko a šli jsme se vychodit....a přišli domů....a třeba několikrát dokola......

No potěš koště....tak to jste mě moc nepotěšila, já doufala, že mi z toho to pometlo vyroste.

To, že bych to s ní mohla vychodit na vodítku, to jsem ani nezkoušela, protože po návratu z prochajdy má taky takovej rituál...několikrát tryskem tam zpátky....a pak hurá na překážkovej do obýváku......

Jako asi tady budu muset založit téma, kde se omluvím za všechny nesmysly, co jsem tady lidem kdy radila, že dělám to a ono a jedním z toho ono je klid po jídle....přesně jak píšete, místo aby po jídle odpočívala, tak bez ohledu na to, co se dělalo předtím....přísun energie a řádím.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No potěš koště....tak to jste mě moc nepotěšila, já doufala, že mi z toho to pometlo vyroste.

To, že bych to s ní mohla vychodit na vodítku, to jsem ani nezkoušela, protože po návratu z prochajdy má taky takovej rituál...několikrát tryskem tam zpátky....a pak hurá na překážkovej do obýváku......

Jako asi tady budu muset založit téma, kde se omluvím za všechny nesmysly, co jsem tady lidem kdy radila, že dělám to a ono a jedním z toho ono je klid po jídle....přesně jak píšete, místo aby po jídle odpočívala, tak bez ohledu na to, co se dělalo předtím....přísun energie a řádím.

Podľa mňa Vaši psíci by si zaslúžili samostatnú tému,kde by ste každý deň písali zážitky s nimi-verte tomu,že sa to bude čítať viac než štatistiky o korone

ale jistěže z toho vyroste, já psala v čase minulém......
ono to velké tělo až tak nepustí......

janaa napsal(a):
Každý z mých psů byl jedinečný a výjimečný a každého miluju stejně. Kokra kdysi jako první pes, napáchala jsem na ní všechny začátečnické zhovadilosti a ona mi všechny odpustila. Kříženej jagoš Ferda, který mě naučil respektu a tomu brát psa takového, jaký je, a to, že přes určité hranice prostě nejde jít. Fandulka, první papírová labina, neskutečný lovec a pracant, měla být chovnou fenou, ale díky nemoci jsem jí neuchovnila a tím mi ukázala, jak jsou plány a ambice zbytečný. Šašek a totální sluníčko,když letos na jaře během pár dní odešla, zlomilo mi to srdce a vlastně jsem se s tím doteď nesmířila. Baruška, která ke mě přišla s nálepkou nezvladatelná a výhružkou konečné injekce a během půl roku začala vyhrávat zkoušky a stala se mým stínem. S ní jsem zažila první velká zkoušková vítězství, první porod, štěnda atd. Růženka, první fena vybraná a dovezená za zahraničí, asi pes s největší touhou se zavděčit a udělat mi radost, a taky největší magor, šašek,blázen... Adélka, první odchov, fena s černobílou povahou, když práce je to bílé (no dobře, ještě žrádlo a hrátky s ostatními ve smečce), a všechno ostatní je černé a nebaví jí to a přijde jí zbytečné se tím zabývat. Moje druhé já, jak říká chlap, ta nikdy nebude pracovat s nikým jiným a pro nikoho jinýho. Fena s naprosto neskutečnými pracovními úspěchy. Berta, která má všechno před sebou, ale už teď je těžký závislák, maxi pracant a konečně v roce a půl se začala mazlit a dávat mi svojí bezbřehou lásku najevo. A nesmím zapomenout na Dollynku, labrošku co k nám přišla ve 14 letech na pár dní a zůstala rok a půl, a rozdávala lásku bez ohledu na zradu, které se na ní lidi dopustili. A samozřejmě naše skříťata, mops Kevin, který mi ukázal, že i malý pes může být pes s velkým P, a stačit smečce psů velkých. A Bella, buldočka s hromadou psychiatrických diagnoz, rozdvojenou osobností, která se ve vteřině mění z roztomilé holčičky do zabijáckého satana a zase zpět, neumí ovládat emoce, jede na horské dráze, a je sama nešťastná z toho,co zrovna komu zase provedla, ta mě učí respketu každý den a bezpodmínečn lásce.
Ale ten ON byl rozhodně Samoušek, první labrador. Dostal se ke mě náhodou (do té doby bych si NIKDY labradora nepořídila) a ukázal mi krásu labradoří povahy. Přišel zlomený, týraný, čůral a kadil strachy, když se na něj člověk jen zpříma podíval, chytal záchvaty paniky z holí,klacků,smetáků atd. Vzít si takového psa s minimem zkušeností do centra Prahy se mi z dnešního pohledu zdá jako totální bláznovství. Ale mělo to tak být. To on mě naučil poznat psí duši, respektovat, soucítit, vést, vzájemně se učit. Vzájemná cesta od týrané hromádky neštěstí, která v lidech viděla jen to nejhorší, k sebevědomému psovi, který na naháňkách lítal v leči mezi řvoucíma chlapama a v přestávkách od nich loudil svačinu, byla dlouhá a někdy to byl jeden krok tam a dva zpět, ale nakonec jsme to zvládli. To on mě přivedl k myslivosti, loveckému výcviku, protože to bylo něco, co měl tak vrozené, že na tom se nejrychleji vybudovalo jeho sebevědomí. Byl to pes, který se v Praze několikrát postavil mezi mě a feťáky,ožraly a dal najevo, že ani krok dál. V lese mě několikrát varoval před divočáky, a když jsem jednou neposlechla a prase na mě vystartovalo, pověsil se mi na krk. Byl to pes, který by pro mě skočil do ohně. Splnil mi i to poslední přání, když už byla veterinářka na cestě, držela jsem ho v náručí a prosila ho,ať odejde sám, že už může. A ať se mi vrátí, až se Růžence narodí štěňata. A on vydechl a byl pryč. No, a štěnda se narodila, Berta zůstala doma, a na labradora má tak zvláštní povahu a je tak jiná než ostatní, že věřím tomu, že se v ní opravdu vrátil. Všechna štěnda jsou celá matka, Berta je z jinýho vesmíru. Asi jí odněkud napovídá

Ferdu si pamatuju, měl rád kopačáky. :-)
Fenečky už moc ne.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
¨"v současnosti je na zabití, protože se mi nedaří jí vysvětlit, že po večeři se musí hajat a ne běhat velká pardubická v obýváku "

i ty psy máme stejné
po večeři, po přísunu energie, je totiž absolutně nejlepší čas na překážkové dostihy v obýváku
a to jsem si vždy vzala toho dostihového koníčka na vodítko a šli jsme se vychodit....a přišli domů....a třeba několikrát dokola......

U nás je tohle stejný, akorát že psovi je třináct a už blbě chodí a ještě hůř vstává, ale jak se večer nabouchá masem, tak tu začne provokovat čtyřleťáka a začne tu dělat bordel .

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ferdu si pamatuju, měl rád kopačáky. :-)
Fenečky už moc ne.

Jj, všechno,co se hýbalo a mohl zabít dneska už je tak senilní, že usne vedle kočky
V té době s náma byla ještě labina Rozárka,ta byla Karlova

Malý vyděrač, se kterým se neustále o něčem diskutuje. Nicméně zná hranice, což je můj výhružný pohled, v krajním případě tiché zavrčení 'už mě nes'... A taková nas... servismanka je tragédie globálních rozměrů. Ale když je pohoda, zkouší, co může. Na stůl normálně neleze, ale nikdo mu nechtěl podržet parůžek, tak potřeboval být vidět a házet hypnózu na všechny strany. Pokud by nebyla reakce, ať už pozitivní, nebo negativní, tak by parůžkem do 30 sec třísknul o stůl nebo o parkety, aby bylo jasno. A že on má přehled o tom, co dělá nej randál, když se potřebuje vyvztekat. Třeba mlátit tlapkou do odpadkového koše, do židle apod. Nej pes mého života, první opravdu pečlivě vybraný. Vzhledem k samostatnému rozhodování to není typický vztah člověk x pes, ale spíš člověk x člověk. Máme pravidla, jsem pro něj polobůh, ale není to žádný otrok, má i své zájmy, které by rád prosadil. A ne vždy vše konzultuje. A až přestanou hárat feny, tak se venku nebude tvářit jako lobotom, když po něm něco chci, a budu mít zpátky svého dokonalého kočkopsa.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Měla jsem sen, touhu - pořídit si brabantíka. Splnila jsem ji po dlouhých 18 letech. Byla to moje holčička, srdeční záležitost, jedinečná, svá. Ale - postavili jsme dům, nastěhovali se a já pořídila hlídače, šarplaninku Boru. A to je, nebo bohužel byl, pes mého života. Naučila mě toho strašně moc, nikdy nezklamala, do poslední chvíle byla naprosto úžasná, jedinečná. Nepřekonatelný mazel k rodině a nekompromisní hlídač všeho co k nám patří. Ten vztah, který nás spojoval, se nedá nijak vyjádřit slovy. Poprvé jsem ve svém dlouhém a nelehkém životě byla téměř na dně, když mě Bora na moje narozeniny opustila. Nebo spíš - já to chápu tak, že počkala, aby na ty narozeniny mohla být se mnou a večer se rozloučila...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii