Ahoj, mám 15ti letého jorkšíra a před dvěma dny jsme si k němu pořídili štěně border kolie. Kluci se snáší docela dobře spíš se tak ignorují, nepozoruji žádnou agresi, ale ten můj děda je fakt drobek a docela neprůbojný.
Naštěstí ho štěně nijak zvlášť neotravuje, občas mu navrhne hru, ani se ho nedotkne, ale starší york se akorát lekne jak u toho poskakuje a když jde mladej kolem tak se mu vybýbá.
Jde mi o to, že mi york stejně přijde takový skleslý, snažím se ho upřednostňovat, mazlit, dávám kokyna, pouštím ho na postel, na které štěně nesmí, aby měl fakt svoje místo.
Máte podobnou zkušenost? Jak mu ještě zvednout náladu? Jak dlouho může trvat, než se s tím starouš smíří?
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.50.26
Notimeatall
napsal(a):
Ahoj, mám 15ti letého jorkšíra a před dvěma dny jsme si k němu pořídili štěně border kolie. Kluci se snáší docela dobře spíš se tak ignorují, nepozoruji žádnou agresi, ale ten můj děda je fakt drobek a docela neprůbojný.
Naštěstí ho štěně nijak zvlášť neotravuje, občas mu navrhne hru, ani se ho nedotkne, ale starší york se akorát lekne jak u toho poskakuje a když jde mladej kolem tak se mu vybýbá.
Jde mi o to, že mi york stejně přijde takový skleslý, snažím se ho upřednostňovat, mazlit, dávám kokyna, pouštím ho na postel, na které štěně nesmí, aby měl fakt svoje místo.
Máte podobnou zkušenost? Jak mu ještě zvednout náladu? Jak dlouho může trvat, než se s tím starouš smíří?
Nemusí se smířit nikdy. Ale stařičkýmu jorkovi přivést zrovna borderu. Chudák pes. At ma co nejvic rezim jak byl zvykly a stene ho neotravuje idealne vubec. Pak snad....
Měli jsme je staré feně ( 12 let) štěně labradora a fena neskutečně ožila. Jenže tady byl velikostní rozdíl ve prospěch staré feny, ale i tak,ačkoli malá k ní byla docela ohleduplná a uznávala ji, došlo kolikrát k poražení starší feny, ačkoli šlo o omyl, jen se malá rozdivočela.
Ve vašem případě hraje zásadní roli věk a velikost. 15 let, to už chce mít pes svůj klid, i se o sebe bojí, už si tolik nevěří. Zní to hnusně, ale vyřeší to nejspíš odchod starého pejska. Můj názor, při tomhle věku a velikostním rozdílu je to neohleduplné ke stařečkovi a pokroky bych si, za sebe, tipla, nebudou. A to se štěně ještě nerozkoukalo. Naše současná fena byla taky po převezení pár dnů v klidu a pak začlo rodeo.
Za mě, chudák starší pes.
juhaj
napsal(a):
Měli jsme je staré feně ( 12 let) štěně labradora a fena neskutečně ožila. Jenže tady byl velikostní rozdíl ve prospěch staré feny, ale i tak,ačkoli malá k ní byla docela ohleduplná a uznávala ji, došlo kolikrát k poražení starší feny, ačkoli šlo o omyl, jen se malá rozdivočela.
Ve vašem případě hraje zásadní roli věk a velikost. 15 let, to už chce mít pes svůj klid, i se o sebe bojí, už si tolik nevěří. Zní to hnusně, ale vyřeší to nejspíš odchod starého pejska. Můj názor, při tomhle věku a velikostním rozdílu je to neohleduplné ke stařečkovi a pokroky bych si, za sebe, tipla, nebudou. A to se štěně ještě nerozkoukalo. Naše současná fena byla taky po převezení pár dnů v klidu a pak začlo rodeo.
Za mě, chudák starší pes.
Nenapsala bych to lépe, plně souhlasím. Chudák "děda"!
Uživatel s deaktivovaným účtem

Pořizovala jsem ke starouškovi štěně po odchodu jeho sestry za duhový most. Tak jako dědeček byl kříženec bernardýna pes, štěně pyrenejská fena...v dospělosti velmi podobná velikostní kategorie a pořizovali jsme hlavně z toho důvodu, že pes nesl odchod feny velmi špatně.
Na nějaké hraní už to nebylo...maximálně "honičky" které probíhali tak, že pyrenejka letěla okolo a starý pán na ní zablafal a popoběhl pár kroků a pak čekal až se čubina otočí a poběží kolem něj zpátky.
Přestože pyrenejka nebyla žádný óbr torpédo, tak jsme museli hodně hlídat, aby dědulu neotravovala...neskákala na něj a nemordovala ho, naštěstí se naučil i vrknout, když byla malá dotěrná a ta to respektovala.
Ono je to těžký...některý senior s příchodem štěněte ožije, vlije mu to do žil nový elán, některý by určitě raději dožil klidně jako jedináček.
Upřímně sama za sebe musím říct, že kdyby můj pes tolik nesmutnil a nebála jsem se, že prostě umře steskem, tak bych k němu štěně nepořizovala a nechala ho dožít v klidu...
Taky mám obavy, že se malá borderka teprve rozkouká a pak to může být náročné a obzvláště, když je senior malý pejsek ...může se o to víc o sebe bát...
Jestli si zvykne?? No co jiného mu zbude. Ale myslím, že ta nejistota, že kolem něj bude poskakovat "velký" pes, ta že zůstane.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Pořizovala jsem štěně ke 13tileté seniorce (obě stejného plemene, takže seniorka měla výhodu většího psa). Snažili jsme se taky stařenku maximálně upřednostňovat, dávat jí najevo, že ona je pořád ta první. Ale zároveň jsme chtěli, aby se holky spolu postupně sžívaly. Takže vždycky část programu měly společný a část jsme je rozdělili, abych se mohla věnovat jen stařence. Třeba dopoledne měly společnou vycházku, odpoledne si mrně vzal muž a já jsem šla se stařenkou, povídaly jsme si a užívaly čas jen pro sebe.
A to rozdělování se nám nakonec hodně osvědčilo, protože během měsíce se malá rozkoukala tak, že by jí stařenka na vycházce stejně nestačila.
Byl to docela záhul, hlavně časově, ale i zpětně mám pocit, že to pro stařenku bylo fajn.
Zase není potřeba být tak negativní. Tenhle krok jsem velmi promýšlela a především konzultovala s třema Chovnýma stanicema, které mi všechny vesměs řekly to samé. Jen aby jste si o mne nikdo nemyslel, že se mi zalíbilo rozkošné štěně za 5tis na bazoši a bez rozmyslu jsem pro něj letěla. Spíš mě zajímaly zkušenosti, nebo nápady, co by mohlo pomoct. Za ty zmiňované rady moc děkuji.
Když jsou spolu, tak jedině za přítomnosti mé či další osoby.
A s dědou jsou to dokonce zkoušela dopředu, chvíli před příchodem štěněte jsme měli na hlídání křížence boc, čtyřměsičního na 2 noci a naopak byl mnohem živější a zvedlo mu to náladu.
Pravidelně se vídá s obřím vlčákem, u kterého sem tam přespáváme a kamarádí se s velkým pudlem, kterého často hlídáme. Jen tentokrát nevím zda to mám vsugerované, či nereaguje tak dobře jak v minulý případech.
Že bych chtěla druhého parťáka jsem plánovala od jeho dvanácti let, ale všichni z okolí říkali, ať počkám než odejde. Táhne mu na 16 a je pořád zdravý a nemá zdr. problémy. Taky bych dost možná mohla čekat dalších 5, 10. Nebyl by jediný. Každopádně nyní se mi naskytla příležitost kdy budu ještě měsíc, možná dva pracovat z domu, takže mám možnost s nimi trávit většinu dne, proto to rozhodnutí. Taky možná už žádná 'lepší' chvíle nikdy nepřijde.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Zdráhám se zeptat, jak se to bude řešit, až budete muset zase za měsíc, dva do práce? Teď je štěně předpokládám ještě maličké, ale pak to bude puberťák... a bude dost možná hyper. Plánujete přes nepřítomnost oddělovat?
Uživatel s deaktivovaným účtem

To jste nemohla počkat a pořídit štěně až odejde york?
Nemohla, protože je york nechutně zdravý a vy byste čekala ještě třeba "5, 10 let", a mohlo by vám něco utéct, že? Proč se ohlížet na to, že je york celý život jedináček, na to, že je fakt starý a potřebuje klid a jinou péči a jiný denní režim než štěně, proč se ohlížet na to, že york a bordera jsou úplně jiné velikostní a váhové kategorie, proč prostě jen brát ohled, že?
Uživatel s deaktivovaným účtem

Já jen poznámečku k tomu občasnému hlídání nebo kamarádským kontaktům. Taky jsme hlídali známé psa - mlaďocha bretaňského ohaře. Mívali jsme ho na pár dní nebo na týden, jak bylo potřeba. S ním si stařenka sedla úplně super, byl to bezva pes a byla s ním sranda. Jen mám do dneška pocit, že to věděla, že je tam jen dočasně a nebude jí dělat domácí konkurenci. Neptejte se jak, ale věděla . Až půjdete do práce, nemůžete si brát yorka sebou?
Uživatel s deaktivovaným účtem

Spíš brát s sebou to štěně. Aby jork byl doma ve známém, v klidu, odpočinul si. A štěně se může častěji venčit a poskytovat mu zábava na cestě z pr a do pr.
Uživatel s deaktivovaným účtem

hlavně nezapomeňte trénovat samotu. Aby po dvou měsících nezačalo štěně vyvádět. Čím víc se váš nynější režim bude blížit tomu "pracovnímu" , tím líp. A trénujte i samostatné venčení s dědulou (štěně doma) a naopak...
Uživatel s deaktivovaným účtem

starší pes musí mít svůj bezpečný azyl
kam se za ním štěně nedostane
což by díky odlišné velikosti nemusel být problém
a štěněti vštípit, že na hru a blbiny je zde člověk
"Naštěstí ho štěně nijak zvlášť neotravuje, občas mu navrhne hru, ani se ho nedotkne,"
tohle je fajn
máš štěně pár dnů, takže trpělivost
a aktivní práci se psy.....
Uživatel s deaktivovaným účtem

Mě tak ještě napadá zprostředkovat "hezké společné zážitky"...i kdyby tím hezkým společným zážitkem bylo, že pesani budou sedět vedle sebe a vy budete na střídačku dávat nějaké móc dobré mňaminy (moc dobré, ty nej, z pohledu yorka)...a aby to nebylo třeba úplně zadáčo, tak třeba za nějakej jednoduchej povel...sedni, lehni, ke mně, dej pac apod.
Samozřejmě nejdřív štěňátku vysvětlíme, co který povel znamená, ale nemyslím si, že by to byl problém, tyhle základy moji psi uměli ve štěněcím věku (a to nemám zdaleka tak bystré plémě jako je bordera) během pár minut event. pár desítek minut (to teda ti méně chápající ).
Myslím, že by se pak i york mohl cítit v přítomnosti štěněte lépe...byla by mňamina a štěně by se vedle něj chovalo kontrolovaně.
No a samozřejmě jak bylo psáno výše...aby měl dědula svoje místečko, kam si může zalézt a kam za ním štěně nemůže.
No a pak mě napadá ještě jedna věc, nevím možná je to blbost...samozřejmě se člověk snaží věnovat spoustu času individuálně služebně staršímu psu a nevím jak to slovy popsat správně, já se prostě snažila navodit dojem jako kdyby přišlo do rodiny lidské mimčo, princip stejnej...já se služebně starším psem jsme tým a tak nějak společným úsilím se snažíme vychovat to trdlo makový štěněcí....
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.50.26
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Mě tak ještě napadá zprostředkovat "hezké společné zážitky"...i kdyby tím hezkým společným zážitkem bylo, že pesani budou sedět vedle sebe a vy budete na střídačku dávat nějaké móc dobré mňaminy (moc dobré, ty nej, z pohledu yorka)...a aby to nebylo třeba úplně zadáčo, tak třeba za nějakej jednoduchej povel...sedni, lehni, ke mně, dej pac apod.
Samozřejmě nejdřív štěňátku vysvětlíme, co který povel znamená, ale nemyslím si, že by to byl problém, tyhle základy moji psi uměli ve štěněcím věku (a to nemám zdaleka tak bystré plémě jako je bordera) během pár minut event. pár desítek minut (to teda ti méně chápající ).
Myslím, že by se pak i york mohl cítit v přítomnosti štěněte lépe...byla by mňamina a štěně by se vedle něj chovalo kontrolovaně.
No a samozřejmě jak bylo psáno výše...aby měl dědula svoje místečko, kam si může zalézt a kam za ním štěně nemůže.
No a pak mě napadá ještě jedna věc, nevím možná je to blbost...samozřejmě se člověk snaží věnovat spoustu času individuálně služebně staršímu psu a nevím jak to slovy popsat správně, já se prostě snažila navodit dojem jako kdyby přišlo do rodiny lidské mimčo, princip stejnej...já se služebně starším psem jsme tým a tak nějak společným úsilím se snažíme vychovat to trdlo makový štěněcí....
Je ale rozdil stejne velky psi a 3 kila versus 20
Uživatel s deaktivovaným účtem

Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Je ale rozdil stejne velky psi a 3 kila versus 20
No to určitě je...já to nemyslela tak, že by york fyzicky štěndo vychovával..spíš navodit nějakej pocit důležitosti služebně staršího psa.
Nevím, jak to mám popsat...třeba když byl kluk mimino a já jsem řekla ovčandě "tak pojď jdeme kluka přebalit...nakrmit..oblíknout.." tak jsem to taky nemyslela tak, že ona fyzicky svlíkne dítě a vymění mu plínu...ale spíš jde o to, že je se mnou v týmu..
Osobně nemám zkušenost s malými psy a tak si to dost dobře neumím představit...resp. umím, když si představím jakej je náš berňucha Matýsek dobráckej buldozer, tak ten by snad yorka klidně samou láskou zalehl. Když vidím, jak se kolikrát svalí na Ginu ve snaze se přitulit nebo si roztomile hraje s plyšákem, leží na zádech, válí se a pak mu to nějak nevyjde a ve snaze se překulit, tak do Giny kopne.....jak neusále někomu dává pacinu...jo i Gině, tak yorkšírka by tím dobráckým gestem mohl přibouchnout k zemi...
Znám dost lidí, co mají psy rozdílných velikostí a funguje jim to...já osobně bych do toho nešla...jen když představím, kolikrát třeba o psa nechtěně zakopnu, to ani nemusím mít k prckovi velkýho psa, bála bych se, že mu nechtěně ublížíme sami.