Malí knírači s PP původního "německého typu" už vymřeli?

Nejsem chovatel malých kníračů.Za komoušů jsem měla postupně dva středňáky, s kterými jsem chodila na cvičák, tehdy v Praze specializovaný na knírače.Malý knírači tam byli důstojnými soupeři středních a velkých i ostatních plemen, nebyli to žádní uječenci a nebyli rozježení.Jen malí knírači byli většinou drobnější, ale taky ne všichni.Pak jsem měla malého černostříbřitého.Už je v psím nebi, ale bylo by mu te´d asi 19let, ještě byl kupírovaný.Byl to super pes, dovedl si zařvat, ale rozhodně nebyl uštěkaný, měla jsem ho v paneláku a ačkoli spal v předsíni(byl tam chládek), po chodbě chodili lidi a bouchali dveře, nikdy ani nepíp.A byl to krásný, souměrný pejsek s krásnými vousy a každý ho obdivoval, silný s výdrží a pěknou srstí.Mezi lidmi s knírači jsem měla přátele, ani u jejich psů jsem nepozorovala vámi uvedené znaky.Teď soudit nemůžu, manžel nechce k baráku malého psa, ale myslím, že malý knírač v minulosti určitě nebyl uřvaný a štětinatý pes.A pokud mohu soudit podle jiných plemen, ne vždy jim noví modní směr prospěje.

taky jsem měla knírdu staršího typu - rozhodně na něj popis druhého přispěvatele nesedí. Ale je to asi bohužel problém i jiných plemen - NO, boxerů... prostě my pamětníci máme v hlavě jiné typy psů a leckteří noví chovatelé si je nemohou ani pamatovat...s tím se asi nedá nic dělat. Všichno moji známí, co mají knírače, mají už novější typ.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
taky jsem měla knírdu staršího typu - rozhodně na něj popis druhého přispěvatele nesedí. Ale je to asi bohužel problém i jiných plemen - NO, boxerů... prostě my pamětníci máme v hlavě jiné typy psů a leckteří noví chovatelé si je nemohou ani pamatovat...s tím se asi nedá nic dělat. Všichno moji známí, co mají knírače, mají už novější typ.

Tak ,tak nakonec to dopadne jako s mnoha plemeny,bude se hledat knírač původního typu .

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nejsem chovatel malých kníračů.Za komoušů jsem měla postupně dva středňáky, s kterými jsem chodila na cvičák, tehdy v Praze specializovaný na knírače.Malý knírači tam byli důstojnými soupeři středních a velkých i ostatních plemen, nebyli to žádní uječenci a nebyli rozježení.Jen malí knírači byli většinou drobnější, ale taky ne všichni.Pak jsem měla malého černostříbřitého.Už je v psím nebi, ale bylo by mu te´d asi 19let, ještě byl kupírovaný.Byl to super pes, dovedl si zařvat, ale rozhodně nebyl uštěkaný, měla jsem ho v paneláku a ačkoli spal v předsíni(byl tam chládek), po chodbě chodili lidi a bouchali dveře, nikdy ani nepíp.A byl to krásný, souměrný pejsek s krásnými vousy a každý ho obdivoval, silný s výdrží a pěknou srstí.Mezi lidmi s knírači jsem měla přátele, ani u jejich psů jsem nepozorovala vámi uvedené znaky.Teď soudit nemůžu, manžel nechce k baráku malého psa, ale myslím, že malý knírač v minulosti určitě nebyl uřvaný a štětinatý pes.A pokud mohu soudit podle jiných plemen, ne vždy jim noví modní směr prospěje.

Jen pro upřesnění, drobnější tehdy byli černí malí knírači, nějak mi to černí vypadlo.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Žádný americký typ knírače neexistuje a ani nikdy neexistoval. Knírač se pouze vyvíjel do podoby, která se lidem líbí a kterou chtějí chovat. Standard určuje stále a pořád Německo.

Jestli myslíte ty starší typy, ty uječené, hysterické, bezchlupé, bezkostré, tak ty už opravdu nejsou k mání, pouze možná jen tam kde chovatel zaspal dobu..

O povaze nehodlám polemizovat, protože povaha dnešního knírače je daleko lepší. Možná by jste se divila.
Nový knírač jak vy říkáte, rozhodně není postelový mazánek. Postelového mazánka uděláte z každého psa. Je to velmi aktivní pejsek, který se dokáže přizpůsobit chodu domácnosti. To znamená, že když obejdete blok a máte po procházce, knírač se s tím smíří, ale když mu vymyslíte jakoukoliv činnost, bude šťastný.

Jsem přesvědšená, že typ knírače, který máte na mysli už nenajdete.

Plemeno je stále zdravé a velmi činorodé. Nevím jak jste přišla na to, že s malým kníračem můžete dělat zkoušky s odřenýma ušima.

Váš knírač se bude chovat a bude vypadat tak jak vy jemu dodáte finální podobu a jaké nasadíte mantinely jeho chování..

1) výraz americký a německý typ knírače popsal a rozlišoval už dlouholetý chovatel kníračů Hans Raber v roce 1997- důkaz naleznete v knize Knírač od tohoto autora. Taktéž výstavní hantýrka chovatelů a vystavovatelů potvrzuje toto rozlišování.
2) Ano, standard určuje stále Německo a mnoho se standard za ta léta nezměnil. Avšak vídáme na výstavách psy s hodnocením V, kteří mají vady ve standardu uvedené a umístění psa záleží pouze a jedině na vkusu rozhodčího nikoli na standardnosti psa.
3) Ten starší uječený a hysterický typ jste zřejmě viděla u lidí, kterým bych já osobně nesvěřila ani plyšáka, natož živé zvíře. Vychovat si ze psa hysterku umí každý břídil a je jedno, jaké plemeno to bude. Znám hysterického kavkazáka a rozhodně to není psem, ale pánem.
4) O povaze- se opravdu nedivím, že spousta chovatelů kníračů, kteří je chovali už dávno dávno před revolucí, už upustili od chovu takového psa, jaký je znám dnes jako knírač. Pár takových chovatelů pamětníků osobně znám a jsou znechuceni vývojem knírače stejně jako já. 90 % chovatelů kníračů, kteří dnes utvářejí plemeno k tomuto obrazu, jaký je dnes vídán, se rekrutuje z řad poměrně mladých lidí či lidí, kteří s chovem kníračů před "érou chlupatců ze zámoří" neměla valné zkušenosti a neznají dost dobře původní ráz knírače, tudíž možnost srovnání nemají, případně jen velmi malou. Nějaké tlachy podnapilých pánů v obecní hospodě typu "Hele Franto, ten můj starej knírač, to byl hajzl největší" nejsou zrovna směrodatné informace k porovnání.
5) Lidi, kteří chtějí se psem jen obejít blok aby se vyčůral a dál si psa nevšímat, případně s ním zbytek dne trávit v posteli, takový člověk by knírače neměl mít a když už knírače, tak plyšového. Stejně jako lidem, ani psům nesvědčí lenost. A když vidím svého starého kníračího dědečka jak je venku za pohybu šťastný, jak rád cvičí, dodnes je bez problémů a s velikou chutí schopen přes celý areál cvičáku předvést hlaké zadržení, mnohdy lepší než kolegové němečtí ovčáci a rotvajleři, kteří cvičí s námi- i přes svou malou velikost a už pokročilý věk je vitální a každý pohyb je pro něj radost. Naproti tomu, když sleduji parádníky na výstavě jak klušou v kruhu- sic energicky a ladně, po chvíli sleduji jak knírač po posouzení s jazykem na vestě padá do měkké peřinky v bezpečí výstavní klece na kolečkách a nechce vylézt se ani vyvenčit i když ho majitelka s diplomem v ruce téměř žádá na kolenou. Jdu tam a promlouvám s majitelkou, cože to je pejskovi, zda není nějak nemocný nebo zda mohu pomoci, slečna mi odpoví "není nemocný, ale je z těch deseti minut v pohybu tak unevaný a už nemůže. Koukejte támhleten je to samé jak ten můj lenoch", ukazujíc na knírače ležícího opodál.
6) O zdraví dnešních kníračů bych raději pomlčela. Za ty desítky let, co knírače vlastníme jsme neřešili tolik zdravotních problémů s cca třiceti knírači co nám rukama prošli dříve, ve srovnání s problémy, s kterými se potýkáme posledních 9 let, co jsme si pořídili prvního "američánka", protože starý typ knírače nebyl k sehnání v "jakosti PP". Nijak oproti dobám dřívějším nezanedbáváme ani zdravotní péči a prevenci, přesto jsme s novými knírači na veterině mnohem častěji než tomu bývalo kdysy, dokonce jsme s mlaďochy častěji než se stařečky, kteří vzhledem k věku už potřebují větší péči než dřív. Má rodina vlastní knírače všech velikostních rázů, především pak většinu malých, a to od doby, kdy se knírači dostali na české území a kdy se jim ještě říkalo hrubostrstí pinčové. Takže máme velmi bohaté možnosti srovnání. Můj dědeček zažil časy, kdy pan profesor Hrůza poprvé nazval knírače kníračem a už v tu dobu je měl a cvičil s nimi. Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů, kteří tvrdí, že dříve byli knírači uječení, nevyzpitatelní, nehezcí nebo dokonce zlí. Nevím kde takové hlouposti vzali.
7) Jak knírač bude vypadat mám možnost ovlivnit jen málo. Můžu mu useknout ocas, přistřihnout uši a kdesi cosi, ale pořád bude mít dnešní knírač vizáž připomínající spíše kerry blue teriiéra než knírače, který by před 30ti lety vyhrál výstavu. Takovým kníračů, kteří vypadají jako vítěz výstavy z dob předešlých, dnes spíláte do nevzhledných bezpapíráků a otrhanců a dáváte je na své stránky a psí fora jako odstrašující případ, jak knírač nemá nevpadat.
Pardon, ale to co jste z knírače udělali, takto knírač nemá vypadat a standard to potvrzuje! Jak může být dle dnešních chovatelů vynikající plemeník s mnoha vrhy pes- malý knírač, který váží 12 kilo, má kratičkou holeň, srst měkkou a vous a běhy naomak přopomínajícího vlnu angorského králíka? Připadá mi, že někteří rozhodčí ani nečetli standard plemene, které posuzují.

Já teda nikdy knírače nevlastnila, ale kamádce před 8 lety umřel malý černý knírač. A když si kupovali současnou fenku, odrostlou s PP, tak mi právě říkala, že začíná být nový trend, že místo delšího jde do módy kratší trup, tedy místo obdélníku spíš čtverec. Říkala mi to právě proto, že fenka vypadala jinak, jak předešlý pes.

Tak já se musím taky přidat k těm, co mají radši starý typ knírače. Mám doma 11ti letého černého střeďáčka a musím říct, že takový knírač jako je on se už jen tak nevidí. Je to mohutný svalnatý pes s rovnou a přiléhavou srstí, která je drsná jako drát. Na břiše mu nerostou ty dlouhé chlupy. Když se s ním jdu poívat na výstavu tak jenom koukám, kam se ten chov žene. V kruhu totiž chodí samé chlupaté obludy s jemnou a často zvlněnou srstí. Můj knírač je sice uchovněný a před těmi deseti lety se na výstavách rozhodčím líbil, ale dneska bych s ním na výstavě neměla šanci. Myslím, že je to docela škoda...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tak já se musím taky přidat k těm, co mají radši starý typ knírače. Mám doma 11ti letého černého střeďáčka a musím říct, že takový knírač jako je on se už jen tak nevidí. Je to mohutný svalnatý pes s rovnou a přiléhavou srstí, která je drsná jako drát. Na břiše mu nerostou ty dlouhé chlupy. Když se s ním jdu poívat na výstavu tak jenom koukám, kam se ten chov žene. V kruhu totiž chodí samé chlupaté obludy s jemnou a často zvlněnou srstí. Můj knírač je sice uchovněný a před těmi deseti lety se na výstavách rozhodčím líbil, ale dneska bych s ním na výstavě neměla šanci. Myslím, že je to docela škoda...

Knírače nechovám, nevlastním a pravděpodobně nikd yvlastnit nebudu, ale dovolím si malou vsuvku ...

Ty dlouhé chlupy na břiše, ta jemná a zvlněná srst ... to všechno je důsledkem úpravy. Stříhám psy už hodně dlouho na to, abych byla svědkem přerodu střihu "na knírače" do "na amerického knírače". Je to jiný způsob úpravy srsti, kdy se právě neprotrimovává spodní část těla, nohy se nestříhají tak nakrátko a srst se ponechává celkově delší. Souvisí to mimo jiné s honbou za "kvadratickou stavbou těla" (teď ponechme stranou čtverec je nebo není lepší/horší pro práci) a také - přiznejme si - že do chlupů se toho "víc schová". Knírač "na ameriku" je líbivější pro běžného diváka, proto tak dnes lidé stříhají.

K povaze mohu říct jen toto - psi které stříhám nemají v povaze žádný problém, ať jsou staří, nebo mladí. Pořád je to knírač a pořád záleží na majiteli, jestli jeho povahu usměrní do práce, nebo neusměrní do histerie. Stavba těla se možná zkrátila, ale nemám pocit že by to šlo na úkor povah (viz předchozí věta). A osvalení vždy bylo a je věcí majitele - na gauči svaly holt nenarostou :)

Takže si myslím, že zadavatelce nebrání nic v tom, pořídit si kníra po vyrovnaných pracovních rodičích a trimovat ho do původního střihu.

Souhlasím s tím, že vzhled dnešního knírače je děs a hrůza.... Měla jsem dva malé knírače starého typu a byli krásní, chytří, vycvičitelní, vostří, ale vůbec ne uštěkaní a histeričtí... Dnes už bych do knírače nešla, maj hnusnou postavu a ten ocas to je ještě třešnička na dortu. Můj názor... stejně jako NO exteriér.. nikdy

Když jsme byli v roce 1989(asi tak) s naší mladou kníračkou na bonitaci, bylo to venku na hřišti, zavolali nás na posouzení, otřeli jsme z ní napadané listí, ve kterém skotačila a šla posoudit. Byla krásná, vždycky výborná a nikdy neměla zacuchané vousy nebo prapory na nohách!!! Byl to pes sportovec, hlídač a turista.

Musím se přidat k těm, co by si knírače dnešního typu nepořídíli - jako malá holka / před 30 lety/ jsem měla malého knírače, pepřáka, byl to ,,pan pes´´ a jeho exteriér byl nejen hezký, ale praktický - do přírody, do města, pro sport - hrubá srst jako dráty / není pravda, že dnešní měkká srst je zaviněná špatnou úpravou - je to prostě jiná srst / . Pak jsem měla střeďáka - to samé. Když jsem po letech znovu uvažovala o pořízení knírače, obešla pár výstav - a zděsila se, že tohle tedy NE. To už prostě není knírač, ale jakýsi pudloteriér, srst nepraktická, špiní se, cuchá se, povaha - pro někoho možná příjemná, jasně, společenský pejsek jakých je spousta. Škoda.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
1) výraz americký a německý typ knírače popsal a rozlišoval už dlouholetý chovatel kníračů Hans Raber v roce 1997- důkaz naleznete v knize Knírač od tohoto autora. Taktéž výstavní hantýrka chovatelů a vystavovatelů potvrzuje toto rozlišování.
2) Ano, standard určuje stále Německo a mnoho se standard za ta léta nezměnil. Avšak vídáme na výstavách psy s hodnocením V, kteří mají vady ve standardu uvedené a umístění psa záleží pouze a jedině na vkusu rozhodčího nikoli na standardnosti psa.
3) Ten starší uječený a hysterický typ jste zřejmě viděla u lidí, kterým bych já osobně nesvěřila ani plyšáka, natož živé zvíře. Vychovat si ze psa hysterku umí každý břídil a je jedno, jaké plemeno to bude. Znám hysterického kavkazáka a rozhodně to není psem, ale pánem.
4) O povaze- se opravdu nedivím, že spousta chovatelů kníračů, kteří je chovali už dávno dávno před revolucí, už upustili od chovu takového psa, jaký je znám dnes jako knírač. Pár takových chovatelů pamětníků osobně znám a jsou znechuceni vývojem knírače stejně jako já. 90 % chovatelů kníračů, kteří dnes utvářejí plemeno k tomuto obrazu, jaký je dnes vídán, se rekrutuje z řad poměrně mladých lidí či lidí, kteří s chovem kníračů před "érou chlupatců ze zámoří" neměla valné zkušenosti a neznají dost dobře původní ráz knírače, tudíž možnost srovnání nemají, případně jen velmi malou. Nějaké tlachy podnapilých pánů v obecní hospodě typu "Hele Franto, ten můj starej knírač, to byl hajzl největší" nejsou zrovna směrodatné informace k porovnání.
5) Lidi, kteří chtějí se psem jen obejít blok aby se vyčůral a dál si psa nevšímat, případně s ním zbytek dne trávit v posteli, takový člověk by knírače neměl mít a když už knírače, tak plyšového. Stejně jako lidem, ani psům nesvědčí lenost. A když vidím svého starého kníračího dědečka jak je venku za pohybu šťastný, jak rád cvičí, dodnes je bez problémů a s velikou chutí schopen přes celý areál cvičáku předvést hlaké zadržení, mnohdy lepší než kolegové němečtí ovčáci a rotvajleři, kteří cvičí s námi- i přes svou malou velikost a už pokročilý věk je vitální a každý pohyb je pro něj radost. Naproti tomu, když sleduji parádníky na výstavě jak klušou v kruhu- sic energicky a ladně, po chvíli sleduji jak knírač po posouzení s jazykem na vestě padá do měkké peřinky v bezpečí výstavní klece na kolečkách a nechce vylézt se ani vyvenčit i když ho majitelka s diplomem v ruce téměř žádá na kolenou. Jdu tam a promlouvám s majitelkou, cože to je pejskovi, zda není nějak nemocný nebo zda mohu pomoci, slečna mi odpoví "není nemocný, ale je z těch deseti minut v pohybu tak unevaný a už nemůže. Koukejte támhleten je to samé jak ten můj lenoch", ukazujíc na knírače ležícího opodál.
6) O zdraví dnešních kníračů bych raději pomlčela. Za ty desítky let, co knírače vlastníme jsme neřešili tolik zdravotních problémů s cca třiceti knírači co nám rukama prošli dříve, ve srovnání s problémy, s kterými se potýkáme posledních 9 let, co jsme si pořídili prvního "američánka", protože starý typ knírače nebyl k sehnání v "jakosti PP". Nijak oproti dobám dřívějším nezanedbáváme ani zdravotní péči a prevenci, přesto jsme s novými knírači na veterině mnohem častěji než tomu bývalo kdysy, dokonce jsme s mlaďochy častěji než se stařečky, kteří vzhledem k věku už potřebují větší péči než dřív. Má rodina vlastní knírače všech velikostních rázů, především pak většinu malých, a to od doby, kdy se knírači dostali na české území a kdy se jim ještě říkalo hrubostrstí pinčové. Takže máme velmi bohaté možnosti srovnání. Můj dědeček zažil časy, kdy pan profesor Hrůza poprvé nazval knírače kníračem a už v tu dobu je měl a cvičil s nimi. Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů, kteří tvrdí, že dříve byli knírači uječení, nevyzpitatelní, nehezcí nebo dokonce zlí. Nevím kde takové hlouposti vzali.
7) Jak knírač bude vypadat mám možnost ovlivnit jen málo. Můžu mu useknout ocas, přistřihnout uši a kdesi cosi, ale pořád bude mít dnešní knírač vizáž připomínající spíše kerry blue teriiéra než knírače, který by před 30ti lety vyhrál výstavu. Takovým kníračů, kteří vypadají jako vítěz výstavy z dob předešlých, dnes spíláte do nevzhledných bezpapíráků a otrhanců a dáváte je na své stránky a psí fora jako odstrašující případ, jak knírač nemá nevpadat.
Pardon, ale to co jste z knírače udělali, takto knírač nemá vypadat a standard to potvrzuje! Jak může být dle dnešních chovatelů vynikající plemeník s mnoha vrhy pes- malý knírač, který váží 12 kilo, má kratičkou holeň, srst měkkou a vous a běhy naomak přopomínajícího vlnu angorského králíka? Připadá mi, že někteří rozhodčí ani nečetli standard plemene, které posuzují.

Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů

a to s temahle zkusenostma nevite kam sahnout? Asi to s tema3 generacema zkusenosti a rozhledem lepsim nez vsichni momentalni chovatele nebude tak zhavy jak to tak vidim

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů

a to s temahle zkusenostma nevite kam sahnout? Asi to s tema3 generacema zkusenosti a rozhledem lepsim nez vsichni momentalni chovatele nebude tak zhavy jak to tak vidim

Asi tak...

A pro zadavatelku - pohledejte v Německu či Rakousku. Jistě najdete.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
1) výraz americký a německý typ knírače popsal a rozlišoval už dlouholetý chovatel kníračů Hans Raber v roce 1997- důkaz naleznete v knize Knírač od tohoto autora. Taktéž výstavní hantýrka chovatelů a vystavovatelů potvrzuje toto rozlišování.
2) Ano, standard určuje stále Německo a mnoho se standard za ta léta nezměnil. Avšak vídáme na výstavách psy s hodnocením V, kteří mají vady ve standardu uvedené a umístění psa záleží pouze a jedině na vkusu rozhodčího nikoli na standardnosti psa.
3) Ten starší uječený a hysterický typ jste zřejmě viděla u lidí, kterým bych já osobně nesvěřila ani plyšáka, natož živé zvíře. Vychovat si ze psa hysterku umí každý břídil a je jedno, jaké plemeno to bude. Znám hysterického kavkazáka a rozhodně to není psem, ale pánem.
4) O povaze- se opravdu nedivím, že spousta chovatelů kníračů, kteří je chovali už dávno dávno před revolucí, už upustili od chovu takového psa, jaký je znám dnes jako knírač. Pár takových chovatelů pamětníků osobně znám a jsou znechuceni vývojem knírače stejně jako já. 90 % chovatelů kníračů, kteří dnes utvářejí plemeno k tomuto obrazu, jaký je dnes vídán, se rekrutuje z řad poměrně mladých lidí či lidí, kteří s chovem kníračů před "érou chlupatců ze zámoří" neměla valné zkušenosti a neznají dost dobře původní ráz knírače, tudíž možnost srovnání nemají, případně jen velmi malou. Nějaké tlachy podnapilých pánů v obecní hospodě typu "Hele Franto, ten můj starej knírač, to byl hajzl největší" nejsou zrovna směrodatné informace k porovnání.
5) Lidi, kteří chtějí se psem jen obejít blok aby se vyčůral a dál si psa nevšímat, případně s ním zbytek dne trávit v posteli, takový člověk by knírače neměl mít a když už knírače, tak plyšového. Stejně jako lidem, ani psům nesvědčí lenost. A když vidím svého starého kníračího dědečka jak je venku za pohybu šťastný, jak rád cvičí, dodnes je bez problémů a s velikou chutí schopen přes celý areál cvičáku předvést hlaké zadržení, mnohdy lepší než kolegové němečtí ovčáci a rotvajleři, kteří cvičí s námi- i přes svou malou velikost a už pokročilý věk je vitální a každý pohyb je pro něj radost. Naproti tomu, když sleduji parádníky na výstavě jak klušou v kruhu- sic energicky a ladně, po chvíli sleduji jak knírač po posouzení s jazykem na vestě padá do měkké peřinky v bezpečí výstavní klece na kolečkách a nechce vylézt se ani vyvenčit i když ho majitelka s diplomem v ruce téměř žádá na kolenou. Jdu tam a promlouvám s majitelkou, cože to je pejskovi, zda není nějak nemocný nebo zda mohu pomoci, slečna mi odpoví "není nemocný, ale je z těch deseti minut v pohybu tak unevaný a už nemůže. Koukejte támhleten je to samé jak ten můj lenoch", ukazujíc na knírače ležícího opodál.
6) O zdraví dnešních kníračů bych raději pomlčela. Za ty desítky let, co knírače vlastníme jsme neřešili tolik zdravotních problémů s cca třiceti knírači co nám rukama prošli dříve, ve srovnání s problémy, s kterými se potýkáme posledních 9 let, co jsme si pořídili prvního "američánka", protože starý typ knírače nebyl k sehnání v "jakosti PP". Nijak oproti dobám dřívějším nezanedbáváme ani zdravotní péči a prevenci, přesto jsme s novými knírači na veterině mnohem častěji než tomu bývalo kdysy, dokonce jsme s mlaďochy častěji než se stařečky, kteří vzhledem k věku už potřebují větší péči než dřív. Má rodina vlastní knírače všech velikostních rázů, především pak většinu malých, a to od doby, kdy se knírači dostali na české území a kdy se jim ještě říkalo hrubostrstí pinčové. Takže máme velmi bohaté možnosti srovnání. Můj dědeček zažil časy, kdy pan profesor Hrůza poprvé nazval knírače kníračem a už v tu dobu je měl a cvičil s nimi. Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů, kteří tvrdí, že dříve byli knírači uječení, nevyzpitatelní, nehezcí nebo dokonce zlí. Nevím kde takové hlouposti vzali.
7) Jak knírač bude vypadat mám možnost ovlivnit jen málo. Můžu mu useknout ocas, přistřihnout uši a kdesi cosi, ale pořád bude mít dnešní knírač vizáž připomínající spíše kerry blue teriiéra než knírače, který by před 30ti lety vyhrál výstavu. Takovým kníračů, kteří vypadají jako vítěz výstavy z dob předešlých, dnes spíláte do nevzhledných bezpapíráků a otrhanců a dáváte je na své stránky a psí fora jako odstrašující případ, jak knírač nemá nevpadat.
Pardon, ale to co jste z knírače udělali, takto knírač nemá vypadat a standard to potvrzuje! Jak může být dle dnešních chovatelů vynikající plemeník s mnoha vrhy pes- malý knírač, který váží 12 kilo, má kratičkou holeň, srst měkkou a vous a běhy naomak přopomínajícího vlnu angorského králíka? Připadá mi, že někteří rozhodčí ani nečetli standard plemene, které posuzují.

Souhlasím s tím Pan pes! Pes, který miloval rodinu, ale před cizíma bránil, nenechal se od každého oslintávat, který ubránil mojí malou ségru před otravným prodavačem co jí "ze srandy" vzal lízátko, to vidím dodnes. Malý pes, s velkým srdcem. Pan pes. A název pudlteriér je více než dost výstižný, chtěla bych se smát, ale také jsem toužila znovu po knírači, lež mě přešla touha velice rychle...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tři generace lidí, kteří knírače měli v rodině vždycky a ne jen jednoho je myslím už silný argument. Máme možnost porovnání mnohem větší než drtivá většina chovatelů dnešních kníračů

a to s temahle zkusenostma nevite kam sahnout? Asi to s tema3 generacema zkusenosti a rozhledem lepsim nez vsichni momentalni chovatele nebude tak zhavy jak to tak vidim

Ona spousta původních chovných stanic už zanikla, dost starších chovatelů to vzdalo po zákazu kupírování a tak je opravdu těžko hledat.

Možná bych zkusila i Slovensko. Např. ch.st. Imprese ( www.imprese.sk)

Je mi 67 let, takže už taky pamětnice. Měla jsem za život kromě jednoho voříška a jednoho kříženého jezevčíka a knírače také 5 čistokrevných malých kníračů. Se všemi pejsky jsem cvičila a závodila. Jako první z kníračů přišla Alka- pepřatá kníračka s rodokmenem. Drobná až titěrná fenečka, vzhledově stájový psík, takový rozcuchánek, avšak vynikající v pachových pracech, poslušnosti a neskonalá hlídačka, složili jsme spolu snad všechny zkoušky co tehdy s malým plemenem šly. Když byla Alka už starší dáma, pořídila jsem jí mladou kamarádku- tentokrát černou Any. Any byla už o poznání statněji stavěná, ale povahou i pracovními vlohami a chutí cokoli dělat a také dobře dělat, mi připomínala Alku. Po smrti Alky (dožila se krásných sedmnácti let a zdravíčko měla až do vysokého věku naprosto bezvadné) Any smutnila po kamarádce. Pořídili jsme tehdy už s manželem fenky rovnou dvě. Jednak vořešinku Lízu, kterou jsme si dovezli z útulku a po dalších dvou měsících přišla Mína- černá kníračka- sice bezpapírová (majitelé maminky se domnívali, že Míny maminka je příliš ostrá na to, aby absolvovala výstavu, proto nebyla chovná), ale Mína ani žádné papíry nepotřebovala. Opět perfekní kníračka, pracovitá, sice více uštěkaná, avšak hlídání čehokoli, co bylo naše jí šlo výtečně. Dokonce si pamatuji, že v jednom roce Mína sama samotinká ubránila naši dceru Lucinku před opilým chlapem, který jí chtěl uhodit. Mína vystartovala jak divá, zakousla se ožralovi do nohy, vrčela a držela zmítajícího a kopajícího chlapa dokud jsem nepřiběhla a Mínu neodvolala. Na svou malou postavu byla velmi statečná a malou Lucinku vždy ochraňovala a hlídala. Když v šestnácti letech na stáří odešla Any a za necelý rok následovala i voříšek Líza, která zemřela tragicky (srazilo ji auto), Mína osiřela. Táhlo jí na dvanáct let a já zatoužila opět po mladém knírači, se kterým bych mohla brázdit cvičák. To už přišli k nám ti noví knírači- byli na pohled jinačí ale řekla jsem si že možná jsou víc chlupatí, ale budou asi stejně dobří na práci, jak ti moji před tím. A přišla černá Bála- narodila se v Čechách, ale maminku měla z Rakouska a tatínka až z Ameriky. Byla takový spíše mezityp- něco mezi starými štětináčky a novými chlupáčky. Byla pěkná, kostru měla pevnou a silnou, bohaté osrstění ale pěkně tvrdé, vousy jako víno. Cvičila jsem s ní, složili jsme dvě zkoušky, nádherně čuchala, poslušnost jí ale moc nebavila. Problém byl, že se od malička bála střelby a hodně hlasitých zvuků jako sanitky nebo městského rozhlasu. I když jsem se snažila jí přivykat i ve velkých městech na ruch, bála se projíždějících náklaďáků a traktorů a hlavně vlaků. Když bylo Balince skoro 5 let, dostala zákal a postupně oslepla na obě oči. V tom období zemřela i sedmnáctiletá Mína. Byla jsem zoufalá. Zhruba od jejích sedmi let začala mít Bála často záněty v uších. V osmi letech jsem Bálu našla jednoho ponurého rána mrtvou na jejím oblíbeném místečku pod keřem. Příčinu její smrti neznám a ani jsem to v tu chvíli nehodlala zjišťovat, byla jsem zdrcená a Bálu jsme pohřbili na zahradě pod jabluňkou. Asi rok jsem neměla žádného pejska a bylo mi smutno. Potom jsem ale k svátku dostala od dcery Lucky štěňátko malého černého knírače, tentokrát pejska s rodokmenem. Kima mám dodnes, je mu skoro osm let a vždycky to byl naprostý manekýn- srst černou a lesklou jako lak na boty, nasrstěný bohatou jemnou srstí, která se mu na hrudi a na nohách ráda kudrnatila do jakýchsi lokýnek. Krk má takový dlouhatánský, z legrace mu někdy říkáme, že je to taková naše lama. A ten postoj. Vždycky stojí jako na výstavě ať už je kdekoli, v obýváku, na zahradě, na procházce v parku- v perfektním postoji už od štěňátka. Cvičit jsem s ním začala jako s třímesíčním- samozřejmě formou hry a v kartičkých intervalech, jako vždycky to dělám s mladými pejsky, byl velice žravý a tak jsem ho zkoušela motivovat hlavně pamlsky. Ale nebylo to ono ani po několika měsících. Po minutě snažení něco s ním procvičit, si hleděl raději žraní trávy a čuchání a koukání okolo. Když mohl, tak utekl z placu, dacan jeden, třeba při odložení nebo přivolání, do odkladačky a dělal že neslyší nevidí. O aport nezájem, nosil v hubě jen krmení nebo žvýkací kosti, jinak balon, pešek, klacek, činka- co to je? Stopy ho bavily jen cca do roku a půl, pak mi dělal na stopách neplechy a raději na poli nebo louce sledoval myší cestičky než mou stopu. Když mu byly tři, zkusila jsem s Kimem agility, protože už jsem nevěděla co s ním. Ale bohužel, taky ho to nebavilo. Přeskočil dvě překážky, třetí z donucení a na další se vyprdnul a čmuchal okolo. nejraději má vegetovat na dvorku v posekané trávě nebo s námi v obýváku, s manželem sleduje televizi a mě asistuje u pletení nebo psaní dopisů, případně je spokojený na kratší procházce. Ty dlouhé, delší než hodinu, ty nemá rád, věčné chození ho nudí. Poslední dva roky má problémy s kůží, trpí na ekzémy a hlavně v létě je z těch breberek v trávě celý osypaný. Byl by to super výstavní pes a ideální pro líné důchodce, ale to my nejsme. Od manžela jsem před rokem dostala Laru- kříženku- tatínek knírač, maminka jezevčice. Lara je pohodářka, pracovitá a nadšená, někdy trošku paličatá, ale nadšenec do všeho, co pro ni vymyslím. Sečteno podtrženo- dřívější knírači nebyli manekýni, ale pro práci nejbáječnější psi. Poslední roky to s knírači ale hodně šlo dolů, co se týče využitelnosti k práci. A také čím dál méně vídám na place malé knírače, a ještě méně knírače, kteří mají aspoň jednu zkoušku. V roce 2008 jsem se byla podívat na kníračí výstavě. Vyzpovídala jsem snad všechny vystavovatele a majitele malých kníračů, zda s nimi cvičí, jen tři z majitelů se mohli pochlubit, že ano a jen dva pejskové měli zkoušku. je mi do pláče, když si na to vzpomenu. Dávám za pravdu paní- zadavatelce tématu, že dříve byli knírači pořádní psi, teď jsou to gaučáci. A kdybych měla možnost vrátit čas a pořídit si znovu starého dobrého knírače, neváhala bych. A i když mám Kima strašně ráda a nevyměnila bych ho, protože je můj a já ho musím mít ráda takového jaký je, tak výstaváka už nikdy více. A bojím se, že jestli se nenajde víc nadšenců, jako je tady paní zadavatelka a nezačnou se chovat knírači takoví jako dřív, vlohy pro práci budou upadat čím dál víc. Exteriér rozhodně není všechno a u nás platí pravidlo- lepší je pes užitečný než krásný. Držím palce zadavatelce, ať se podaří najít staré němce pracovní krve a hlavně ať jich do budoucna přibude. také bych takového na stará kolena chtěla.

Hotový román:moc krááásně jste to napsala

Pokud si pamatujete na knížku z roku??? Atlas plemen psů.....Na červené obálce fotografie malého pepřáčka jménem Čertík z Malého valu....nezapomenutelný psík mé babičky,která by se před pár dny dožila 100 let.....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Knírače nechovám, nevlastním a pravděpodobně nikd yvlastnit nebudu, ale dovolím si malou vsuvku ...

Ty dlouhé chlupy na břiše, ta jemná a zvlněná srst ... to všechno je důsledkem úpravy. Stříhám psy už hodně dlouho na to, abych byla svědkem přerodu střihu "na knírače" do "na amerického knírače". Je to jiný způsob úpravy srsti, kdy se právě neprotrimovává spodní část těla, nohy se nestříhají tak nakrátko a srst se ponechává celkově delší. Souvisí to mimo jiné s honbou za "kvadratickou stavbou těla" (teď ponechme stranou čtverec je nebo není lepší/horší pro práci) a také - přiznejme si - že do chlupů se toho "víc schová". Knírač "na ameriku" je líbivější pro běžného diváka, proto tak dnes lidé stříhají.

K povaze mohu říct jen toto - psi které stříhám nemají v povaze žádný problém, ať jsou staří, nebo mladí. Pořád je to knírač a pořád záleží na majiteli, jestli jeho povahu usměrní do práce, nebo neusměrní do histerie. Stavba těla se možná zkrátila, ale nemám pocit že by to šlo na úkor povah (viz předchozí věta). A osvalení vždy bylo a je věcí majitele - na gauči svaly holt nenarostou :)

Takže si myslím, že zadavatelce nebrání nic v tom, pořídit si kníra po vyrovnaných pracovních rodičích a trimovat ho do původního střihu.

Vy stříháte? To jste možná nějaká holírna, vytrimovat dnešního malého knírače, natož černostříbřitého je někdy zhola nemožné, opravdu jsou to pudloteriéři a s tvrdou krycí srstí knírače to má málo společného. Dříve měli srst tak tvrdou-a ještě tvrdší, než vestíci, dnes pokud se pokusíte knírače vytrimovat tak možná jen na zadku a na lopatkách, zbytek by bylo týrání. Dřív se dali protrhat i na krku a na hlavě.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Vy stříháte? To jste možná nějaká holírna, vytrimovat dnešního malého knírače, natož černostříbřitého je někdy zhola nemožné, opravdu jsou to pudloteriéři a s tvrdou krycí srstí knírače to má málo společného. Dříve měli srst tak tvrdou-a ještě tvrdší, než vestíci, dnes pokud se pokusíte knírače vytrimovat tak možná jen na zadku a na lopatkách, zbytek by bylo týrání. Dřív se dali protrhat i na krku a na hlavě.

Prosím vás, vy si upravujte svého pejska a hlavně se nepouštějte do úpravy cizích, kteří by snad rádi na výstavu. Vytrimovat samozřejmě jdou, u mlaďochů to dá práci, ale při správné péči mají drsnou srst tam, kde má být. Jen to chce trochu péče i mezi trimováním.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Prosím vás, vy si upravujte svého pejska a hlavně se nepouštějte do úpravy cizích, kteří by snad rádi na výstavu. Vytrimovat samozřejmě jdou, u mlaďochů to dá práci, ale při správné péči mají drsnou srst tam, kde má být. Jen to chce trochu péče i mezi trimováním.

Pár už jich na výstavě bylo.
Vy si upravujte svoje nadýchané obláčky...mi staří knírači chybí.

Plně se ztotožňuji se zadavatelkou a nikoli s druhým příspěvkem.
Bohužel v černém provedení chovatele neznám, jen pepřáky

Můžu poprosit - poohlížím se po pepřovém knírovi, můžete doporučit ch. st., kde by se se psy pracovalo? (Něco už jsem na netu sjela, ale není nad osobní zkušenost) Díky M.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Pár už jich na výstavě bylo.
Vy si upravujte svoje nadýchané obláčky...mi staří knírači chybí.

Jak dopadli, když "nejdou trimovat" se radši neptám.
Svoje ne, jen ty, kteří přijdou na úpravu. Já mám poctivý dráťák, ovšem s chlupatýma nohama a ve velkém provedení.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Plně se ztotožňuji se zadavatelkou a nikoli s druhým příspěvkem.
Bohužel v černém provedení chovatele neznám, jen pepřáky

To, že se mnou nesouhlasíte mi nějak nevadí, ale nechápu jak si můžete myslet, že dnešní malí pepřáci jsou postelový mazánci.
Můj malý knírač kterému je pět, odejde stopu, nebojí se střelby má slušnou poslušnost a v klidu dá při kole 30km a nepřijde mu to divné, takže netuším, jestli vám vadí povaha či jen to, že jsou chlupatější.
A dělá to samé jako můj knírač v 87r., akorát je silnější v kostře, má silnější nervovou soustavu, jen je prostě chlupatější. A pokud se mu nebude líbit něčí chování, klidně kousne a nebude s tím mít nejmenší problém.

A poku vám jde o ty chlupy, nikdo vám nebrání jej upravit po staru, jen péče o srst je pracnější.

Doporučuju pořídit si pinče trpasličího - povahy super pracovní srst nenáročnou a zdraví pevné.

hodně+ psů tzv. starého typu jevidět v rusku - mohutní nasvalení NO s pořádnýma zadníma nohama a schopni chůze, stejně tak nádherní dobrmani a boxeři a pod. podívala bych se tam - třeba najdete i malého kníra požadovaného typu. a dovoz není nijak obtížný (vlastní zkušenost).

Nedá mi to, musím se připojit. Měla jsem tři malé knírače, vždy P+S s PP. S první kníračkou (nar. 1988) jsem složila ZMMP, ZMMP1, na výstavě výborná, dožila se 15 let. Vyrovnaná, malý sportovec. Druhá kníračka bohužel umřela v sedmi měsících - srdeční vada. Třetí kníračku mám doma. Má dlouhé fousy, chlupy na nohách, ale bohužel je také v nervech, bojí se střelby a co je nejhorší, od tří let má nemocnou slinivku a sníženou imunitu. Takže bude doživotně na dietě, je hrozně hubená...žádný sport, námaha. Je mi jí hrozně líto, je z ní nedobrovolný gaučák. Když jsem přemýšlela o pořízeni ještě jednoho pejska, malého knírače jsem již z výběru vynechala. Nevím kam bych sáhla i když jsou chov. stanice kde s jejich odchovy cvičí. Ale problém se střelbou a zdravím tu je. Možnost zvolit mezi pracovní a výstavní linií jako u NO, nebo velkých kníračů zde bohužel není. Je to velká škoda. Malý knírač je ideální sportovní pes. Pokud by to bylo možné, po psu "starého typu" bych sáhla okamžitě.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi 67 let, takže už taky pamětnice. Měla jsem za život kromě jednoho voříška a jednoho kříženého jezevčíka a knírače také 5 čistokrevných malých kníračů. Se všemi pejsky jsem cvičila a závodila. Jako první z kníračů přišla Alka- pepřatá kníračka s rodokmenem. Drobná až titěrná fenečka, vzhledově stájový psík, takový rozcuchánek, avšak vynikající v pachových pracech, poslušnosti a neskonalá hlídačka, složili jsme spolu snad všechny zkoušky co tehdy s malým plemenem šly. Když byla Alka už starší dáma, pořídila jsem jí mladou kamarádku- tentokrát černou Any. Any byla už o poznání statněji stavěná, ale povahou i pracovními vlohami a chutí cokoli dělat a také dobře dělat, mi připomínala Alku. Po smrti Alky (dožila se krásných sedmnácti let a zdravíčko měla až do vysokého věku naprosto bezvadné) Any smutnila po kamarádce. Pořídili jsme tehdy už s manželem fenky rovnou dvě. Jednak vořešinku Lízu, kterou jsme si dovezli z útulku a po dalších dvou měsících přišla Mína- černá kníračka- sice bezpapírová (majitelé maminky se domnívali, že Míny maminka je příliš ostrá na to, aby absolvovala výstavu, proto nebyla chovná), ale Mína ani žádné papíry nepotřebovala. Opět perfekní kníračka, pracovitá, sice více uštěkaná, avšak hlídání čehokoli, co bylo naše jí šlo výtečně. Dokonce si pamatuji, že v jednom roce Mína sama samotinká ubránila naši dceru Lucinku před opilým chlapem, který jí chtěl uhodit. Mína vystartovala jak divá, zakousla se ožralovi do nohy, vrčela a držela zmítajícího a kopajícího chlapa dokud jsem nepřiběhla a Mínu neodvolala. Na svou malou postavu byla velmi statečná a malou Lucinku vždy ochraňovala a hlídala. Když v šestnácti letech na stáří odešla Any a za necelý rok následovala i voříšek Líza, která zemřela tragicky (srazilo ji auto), Mína osiřela. Táhlo jí na dvanáct let a já zatoužila opět po mladém knírači, se kterým bych mohla brázdit cvičák. To už přišli k nám ti noví knírači- byli na pohled jinačí ale řekla jsem si že možná jsou víc chlupatí, ale budou asi stejně dobří na práci, jak ti moji před tím. A přišla černá Bála- narodila se v Čechách, ale maminku měla z Rakouska a tatínka až z Ameriky. Byla takový spíše mezityp- něco mezi starými štětináčky a novými chlupáčky. Byla pěkná, kostru měla pevnou a silnou, bohaté osrstění ale pěkně tvrdé, vousy jako víno. Cvičila jsem s ní, složili jsme dvě zkoušky, nádherně čuchala, poslušnost jí ale moc nebavila. Problém byl, že se od malička bála střelby a hodně hlasitých zvuků jako sanitky nebo městského rozhlasu. I když jsem se snažila jí přivykat i ve velkých městech na ruch, bála se projíždějících náklaďáků a traktorů a hlavně vlaků. Když bylo Balince skoro 5 let, dostala zákal a postupně oslepla na obě oči. V tom období zemřela i sedmnáctiletá Mína. Byla jsem zoufalá. Zhruba od jejích sedmi let začala mít Bála často záněty v uších. V osmi letech jsem Bálu našla jednoho ponurého rána mrtvou na jejím oblíbeném místečku pod keřem. Příčinu její smrti neznám a ani jsem to v tu chvíli nehodlala zjišťovat, byla jsem zdrcená a Bálu jsme pohřbili na zahradě pod jabluňkou. Asi rok jsem neměla žádného pejska a bylo mi smutno. Potom jsem ale k svátku dostala od dcery Lucky štěňátko malého černého knírače, tentokrát pejska s rodokmenem. Kima mám dodnes, je mu skoro osm let a vždycky to byl naprostý manekýn- srst černou a lesklou jako lak na boty, nasrstěný bohatou jemnou srstí, která se mu na hrudi a na nohách ráda kudrnatila do jakýchsi lokýnek. Krk má takový dlouhatánský, z legrace mu někdy říkáme, že je to taková naše lama. A ten postoj. Vždycky stojí jako na výstavě ať už je kdekoli, v obýváku, na zahradě, na procházce v parku- v perfektním postoji už od štěňátka. Cvičit jsem s ním začala jako s třímesíčním- samozřejmě formou hry a v kartičkých intervalech, jako vždycky to dělám s mladými pejsky, byl velice žravý a tak jsem ho zkoušela motivovat hlavně pamlsky. Ale nebylo to ono ani po několika měsících. Po minutě snažení něco s ním procvičit, si hleděl raději žraní trávy a čuchání a koukání okolo. Když mohl, tak utekl z placu, dacan jeden, třeba při odložení nebo přivolání, do odkladačky a dělal že neslyší nevidí. O aport nezájem, nosil v hubě jen krmení nebo žvýkací kosti, jinak balon, pešek, klacek, činka- co to je? Stopy ho bavily jen cca do roku a půl, pak mi dělal na stopách neplechy a raději na poli nebo louce sledoval myší cestičky než mou stopu. Když mu byly tři, zkusila jsem s Kimem agility, protože už jsem nevěděla co s ním. Ale bohužel, taky ho to nebavilo. Přeskočil dvě překážky, třetí z donucení a na další se vyprdnul a čmuchal okolo. nejraději má vegetovat na dvorku v posekané trávě nebo s námi v obýváku, s manželem sleduje televizi a mě asistuje u pletení nebo psaní dopisů, případně je spokojený na kratší procházce. Ty dlouhé, delší než hodinu, ty nemá rád, věčné chození ho nudí. Poslední dva roky má problémy s kůží, trpí na ekzémy a hlavně v létě je z těch breberek v trávě celý osypaný. Byl by to super výstavní pes a ideální pro líné důchodce, ale to my nejsme. Od manžela jsem před rokem dostala Laru- kříženku- tatínek knírač, maminka jezevčice. Lara je pohodářka, pracovitá a nadšená, někdy trošku paličatá, ale nadšenec do všeho, co pro ni vymyslím. Sečteno podtrženo- dřívější knírači nebyli manekýni, ale pro práci nejbáječnější psi. Poslední roky to s knírači ale hodně šlo dolů, co se týče využitelnosti k práci. A také čím dál méně vídám na place malé knírače, a ještě méně knírače, kteří mají aspoň jednu zkoušku. V roce 2008 jsem se byla podívat na kníračí výstavě. Vyzpovídala jsem snad všechny vystavovatele a majitele malých kníračů, zda s nimi cvičí, jen tři z majitelů se mohli pochlubit, že ano a jen dva pejskové měli zkoušku. je mi do pláče, když si na to vzpomenu. Dávám za pravdu paní- zadavatelce tématu, že dříve byli knírači pořádní psi, teď jsou to gaučáci. A kdybych měla možnost vrátit čas a pořídit si znovu starého dobrého knírače, neváhala bych. A i když mám Kima strašně ráda a nevyměnila bych ho, protože je můj a já ho musím mít ráda takového jaký je, tak výstaváka už nikdy více. A bojím se, že jestli se nenajde víc nadšenců, jako je tady paní zadavatelka a nezačnou se chovat knírači takoví jako dřív, vlohy pro práci budou upadat čím dál víc. Exteriér rozhodně není všechno a u nás platí pravidlo- lepší je pes užitečný než krásný. Držím palce zadavatelce, ať se podaří najít staré němce pracovní krve a hlavně ať jich do budoucna přibude. také bych takového na stará kolena chtěla.

Mluvíte mi z duše. Děkuji za příspěvek.

Zdravím příznivce Kníračů malých. Příští týden si jedu pro pejska a potřebuji poradit jak mu pečovat o srst. Píše se tu že dnes se už moc netrimují....takže se stříhají? Pak jim ale srst zeslábne? Bude to kamarát na turistiku, sport, ne výstavy. Za všechny případné rady moc děkuji. Hana .