Neregistrovaný uživatel
Děkuji za všechny rady, které jsem dostala na předchozí dotaz, zejména paní Nohelové. Uvědomila jsem si, že problém asi nastal taky proto, že se smečka psů na cvičáku postupně obměnila a Sam tak byl "nejstarší". Cítil se jako "šéf" a dával to najevo nově příchozím. Každopádně hlavní chyba asi byla, že jsem se nechala zaskočit. Tím, že byl dříve až chorobně hravý a naprosto neagresivní (ani se nebránil při napadení jiným psem), takové chování jsem nečekala a včas dost razantně nezasáhla... Chci se zeptat: budeme se stěhovat, napadlo mě, že by mohlo pomoct začít chodit cvičit do nového prostředí, mezi nové psy, kde si Sam nebude tak jistý. Co myslíte? A ještě jedna věc: Myslím si, že psí souboje jsou do velké míry ritualizované, to znamená, že i když to vypadá hrozivě, většinou se nikomu nic nestane (alespoň mezi "nebojovými" plemeny, s pitbulem se Sam zatím naštěstí ještě neutkal). Příjde mi někdy, že to Sam ani nemyslí tak vážně, že je to pro něj trochu divočejší forma hry... Co myslíte?
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Děkuji za všechny rady, které jsem dostala na předchozí dotaz, zejména paní Nohelové. Uvědomila jsem si, že problém asi nastal taky proto, že se smečka psů na cvičáku postupně obměnila a Sam tak byl "nejstarší". Cítil se jako "šéf" a dával to najevo nově příchozím. Každopádně hlavní chyba asi byla, že jsem se nechala zaskočit. Tím, že byl dříve až chorobně hravý a naprosto neagresivní (ani se nebránil při napadení jiným psem), takové chování jsem nečekala a včas dost razantně nezasáhla... Chci se zeptat: budeme se stěhovat, napadlo mě, že by mohlo pomoct začít chodit cvičit do nového prostředí, mezi nové psy, kde si Sam nebude tak jistý. Co myslíte? A ještě jedna věc: Myslím si, že psí souboje jsou do velké míry ritualizované, to znamená, že i když to vypadá hrozivě, většinou se nikomu nic nestane (alespoň mezi "nebojovými" plemeny, s pitbulem se Sam zatím naštěstí ještě neutkal). Příjde mi někdy, že to Sam ani nemyslí tak vážně, že je to pro něj trochu divočejší forma hry... Co myslíte?
V odborné literatuře se doporučuje nezasahovat do souboje, jestliže jsou oba psi stejné váhové kategorie. Oni prostě potřebují zjistit, kdo je silnější a když to zjistí, při každém dalším setkání půjde slabší z cesty a vše bude probíhat bez problémů. Pokud si tohle nevyříkají, budou na sebe útočit i nadále. Ovšem těžko se to vysvětluje majiteli psa, se kterým se ten váš právě pere. Tohle platí i pro takzvaná bojová plemena, porvou-li se dva pitbulové, odcházejí maximálně s tržnými ranami, které se brzy zahojí.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Děkuji za všechny rady, které jsem dostala na předchozí dotaz, zejména paní Nohelové. Uvědomila jsem si, že problém asi nastal taky proto, že se smečka psů na cvičáku postupně obměnila a Sam tak byl "nejstarší". Cítil se jako "šéf" a dával to najevo nově příchozím. Každopádně hlavní chyba asi byla, že jsem se nechala zaskočit. Tím, že byl dříve až chorobně hravý a naprosto neagresivní (ani se nebránil při napadení jiným psem), takové chování jsem nečekala a včas dost razantně nezasáhla... Chci se zeptat: budeme se stěhovat, napadlo mě, že by mohlo pomoct začít chodit cvičit do nového prostředí, mezi nové psy, kde si Sam nebude tak jistý. Co myslíte? A ještě jedna věc: Myslím si, že psí souboje jsou do velké míry ritualizované, to znamená, že i když to vypadá hrozivě, většinou se nikomu nic nestane (alespoň mezi "nebojovými" plemeny, s pitbulem se Sam zatím naštěstí ještě neutkal). Příjde mi někdy, že to Sam ani nemyslí tak vážně, že je to pro něj trochu divočejší forma hry... Co myslíte?
Já děkuji. Jsem ráda, že mé psaní sem tam pomůže, a to někdy alespoň v tom, že majitel psa více zapřemýšlí, kde je chyba. Tedy, že mé psaní není až tak zbytečné.
Změna cvičáku samozřejmě může pomoci. Ovšem nyní je třeba se na Samovo chování připravit (čekat ho), protože dříve nebo později se opět začne chovat, jako by mu tam všechno patřilo.
No já bych raději přijala řešení (než-li nechat psy svému osudu - se porvat), psa hlídat a ještě dříve, než k něčemu dojde ho rázně okřiknout či přivolat (dle situace), aby mu bylo jasné, že si nepřejete, aby se tak choval. V případě očekávání problémů bych brala náhubek u svého psa jako samozřejmost. Nechat psy si vyříkat (porvat se), kdo je šéfem smečky, kdo pod ním, pod ním… je sice také řešení, ale na to bych moc nevsázela. Toto je možné praktikovat ve stálé (stále stejné) smečce, kde si mohou vyříkat své postavení a posléze již nemusejí bojovat. Přesto existují páry, které se prostě nikdy nesnesou a budou se spolu rvát při každé možnosti.
Opravdu k těžkému zranění dochází při rvačkách výjimečně, ale tvrdit, že při boji „bojových“ plemen zůstane jen u drobných zranění bych si netroufla. Přesto bych přidala vlastní velmi špatnou zkušenost: jeden můj pes ovčáckého plemene v mé nepřítomnosti kousnul jiného mého psa (honiče) do krku a tak silně a „nevhodně“, že mu prokousl hlavní tepnu a než jsem přišla z práce domů, pejsek, vlastně fenečka (byly to 2 feny) vykrvácel a umřel. Přitom se předtím nikdy spolu nervali! Tedy rvačky mezi psy bych nikdy nepodceňovala a snažila se jim předcházet. Samozřejmě ne za každou cenu, protože izolovat psa od ostatních proto, že je větší rváč než jiní, vede ještě ke zhoršení situace. Tedy se budu opakovat – je nutné vždy dobře zvážit, s jakým psem svého psa nechám hrát.
Nezasahovat do rvačky psů – to je dá se říci pochopitelné. Ovšem jsou situace, kdy zasáhnout je nutné (např.má-li jeden pes náhubek, druhý ne, nebo pokud je možné rvačku přerušit jinak, než-li na psy sáhnout – např.trhnutím za vodítka, politím kýblem vody…apod.). Opravdu nikdy na psa nesahejte pokud se rve. Ani na vlastního! Pes při boji nevnímá, kdy se ho dotýká „hodná ruka“ a kdy zuby zlého psa. Dojde tak snadno k pokousání člověka. Někdy je pak pokousání člověka horší, než pokousání psů samotných. Ale to jsem se teď se psaním dostala jinam než jsem chtěla….
Ještě se musím pozastavit u toho, jak píšete, že Sam vlastně asi nevrčí agresivně, ale spíš ve hře. To by dost měnilo situaci. Někteří psi to opravdu dělají! Provází své hry zvukově a zasahovat do takových her opravdu není na místě (je zbytečné). Je to jako pošťuchování dvou rozverných pubertálních dětiček. Tedy je nutné si ujasnit, zda se pes chce rvát, nebo má jen drsnější styl hry. Dá se to poznat také z gest při kontaktu s jinými psy (pokládá na jejich hřbet hlavu či tlapku, ježí srst, zvedá ocas a je strnulý…= je nutné pozorovat řeč psího těla).
Přeji hodně odhodlání vše změnit ve prospěch psa, a ostatně i Vás.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Já děkuji. Jsem ráda, že mé psaní sem tam pomůže, a to někdy alespoň v tom, že majitel psa více zapřemýšlí, kde je chyba. Tedy, že mé psaní není až tak zbytečné.
Změna cvičáku samozřejmě může pomoci. Ovšem nyní je třeba se na Samovo chování připravit (čekat ho), protože dříve nebo později se opět začne chovat, jako by mu tam všechno patřilo.
No já bych raději přijala řešení (než-li nechat psy svému osudu - se porvat), psa hlídat a ještě dříve, než k něčemu dojde ho rázně okřiknout či přivolat (dle situace), aby mu bylo jasné, že si nepřejete, aby se tak choval. V případě očekávání problémů bych brala náhubek u svého psa jako samozřejmost. Nechat psy si vyříkat (porvat se), kdo je šéfem smečky, kdo pod ním, pod ním… je sice také řešení, ale na to bych moc nevsázela. Toto je možné praktikovat ve stálé (stále stejné) smečce, kde si mohou vyříkat své postavení a posléze již nemusejí bojovat. Přesto existují páry, které se prostě nikdy nesnesou a budou se spolu rvát při každé možnosti.
Opravdu k těžkému zranění dochází při rvačkách výjimečně, ale tvrdit, že při boji „bojových“ plemen zůstane jen u drobných zranění bych si netroufla. Přesto bych přidala vlastní velmi špatnou zkušenost: jeden můj pes ovčáckého plemene v mé nepřítomnosti kousnul jiného mého psa (honiče) do krku a tak silně a „nevhodně“, že mu prokousl hlavní tepnu a než jsem přišla z práce domů, pejsek, vlastně fenečka (byly to 2 feny) vykrvácel a umřel. Přitom se předtím nikdy spolu nervali! Tedy rvačky mezi psy bych nikdy nepodceňovala a snažila se jim předcházet. Samozřejmě ne za každou cenu, protože izolovat psa od ostatních proto, že je větší rváč než jiní, vede ještě ke zhoršení situace. Tedy se budu opakovat – je nutné vždy dobře zvážit, s jakým psem svého psa nechám hrát.
Nezasahovat do rvačky psů – to je dá se říci pochopitelné. Ovšem jsou situace, kdy zasáhnout je nutné (např.má-li jeden pes náhubek, druhý ne, nebo pokud je možné rvačku přerušit jinak, než-li na psy sáhnout – např.trhnutím za vodítka, politím kýblem vody…apod.). Opravdu nikdy na psa nesahejte pokud se rve. Ani na vlastního! Pes při boji nevnímá, kdy se ho dotýká „hodná ruka“ a kdy zuby zlého psa. Dojde tak snadno k pokousání člověka. Někdy je pak pokousání člověka horší, než pokousání psů samotných. Ale to jsem se teď se psaním dostala jinam než jsem chtěla….
Ještě se musím pozastavit u toho, jak píšete, že Sam vlastně asi nevrčí agresivně, ale spíš ve hře. To by dost měnilo situaci. Někteří psi to opravdu dělají! Provází své hry zvukově a zasahovat do takových her opravdu není na místě (je zbytečné). Je to jako pošťuchování dvou rozverných pubertálních dětiček. Tedy je nutné si ujasnit, zda se pes chce rvát, nebo má jen drsnější styl hry. Dá se to poznat také z gest při kontaktu s jinými psy (pokládá na jejich hřbet hlavu či tlapku, ježí srst, zvedá ocas a je strnulý…= je nutné pozorovat řeč psího těla).
Přeji hodně odhodlání vše změnit ve prospěch psa, a ostatně i Vás.
Děkuji za rady! Snažím se podle nich chovat a být přísnější k jakémukoliv Samovu projevu agresivity. Koupila jsem jednořadový řetízkový obojek a "cukám" až jsem namožená (přece jenom 40 kilo...). Zatím nijaký zvláštní efekt nepozoruji, ale asi je to dlouhodobější záležitost. Ovšem jsem z toho trochu smutná, protože jsme kupovali labradora s tím, že to bude hodný bezproblémový pes. To on je, ale jen ve vztahu k lidem. Holt výjimky potvrzují pravidlo... Nemyslím, že by šlo o špatnou socializaci, jako štěně byl se psy v kontaktu často a až do dospívání si s nimi jen a jen hrál. Spíš je to asi vývoj osobnosti, která je ovšem na labradora trochu neobvyklá. Tak mě napadá: není možnost, že až úplně dospěje, třeba ve dvou- třech letech, získá přirozené sebevědomí a nebude se už potřebovat s každým měřit? Říká se, že labradoři "dostávají rozum" až jako tříletí - nemůže se v té době s celkovým zklidněním změnit i v tomhle? Díky za diskuzi plnou cenných podnětů! (studuji totiž etologii, takže mě problém zajímá i teoreticky. Se psy jsem ale víceméně začátečník - Sam je po zkaženém jezevčíkovi můj druhý pes)