Neregistrovaný uživatel

Teď jsem v deštivém počasí vytáhla staré časopisy a našla ročenku PES PŘÍTEL ČLOVĚKA z roku 1999 ( mimochodem je Vám také líto, že už ročenky nevychází?) a v ní psali - cituji: "Po smrti pejska si mnoho lidí přeje mít doma památku mnohem živěji připomínající jejich zesnulého rodinného miláčka. Ve Velké Británii působí několik firem, které podle přání zákazníka upraví kousek kožíšku jejich milovaného zvířátka tak, aby jej mohl majitel stále hladit, cítit jeho blízkost a mírnit tak svůj žál nad jeho odchodem." To je šílené, ne?
Neregistrovaný uživatel

Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Teď jsem v deštivém počasí vytáhla staré časopisy a našla ročenku PES PŘÍTEL ČLOVĚKA z roku 1999 ( mimochodem je Vám také líto, že už ročenky nevychází?) a v ní psali - cituji: "Po smrti pejska si mnoho lidí přeje mít doma památku mnohem živěji připomínající jejich zesnulého rodinného miláčka. Ve Velké Británii působí několik firem, které podle přání zákazníka upraví kousek kožíšku jejich milovaného zvířátka tak, aby jej mohl majitel stále hladit, cítit jeho blízkost a mírnit tak svůj žál nad jeho odchodem." To je šílené, ne?
Víte, když jsem byla mladá, také jsem tohle nechápala. Ale s přibývajícím věkem to vidím trošku jinak. Jestliže dejme tomu se 60ti, 70ti letou osamělou paní žije ve společné domácnosti nějaké zvířátko, přilne k němu snad ještě víc než k člověku a po jeho smrti se cítí už úplně sama. Nové zvířátko už nechtějí buď s ohledem na svůj věk anebo z pietních důvodů.
A na tom vydělávají někteří lidé. jestli to je hyenismus, toť otázka.