Nezávislák

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

Ahoj Marcho, moje fenka není sice úplný závislák, ale byly doby, kdy se chovala stejně nezávisle jako tvůj labís. Tak třeba když byla navolno a potkali jsme kamarády, byla schopná s nimi bez otočení a s radostí odejít, což mě dost deptalo. Je z útulku, ale brala jsem ji jako štěně, takže to přičítám nějaké mojí chybě ve výchově, nevím. Změnilo se to zhruba před rokem a půl, ale upozornˇuju, že nejsem příklad hodný následování - začala jsem ji nechávat spát v ložnici (sama tam ráda lezla a udělala si pelíšek pod šicím strojem, takže jsem jí tam udělala pelíšek číslo 2). Tedˇ spí v ložnici u mojí postele a někdy hupsne nahoru k nohám. Od té doby jsem si všimla, že začala být víc mazlící, víc za námi chodí místo toho, aby si zalezla do svého (tedˇ mi sedí na klíně), na procházkách mě víc hlídá a s cizíma by neodešla. Možná je to i věkem, ale já to přičítám té posteli
Ještě dodám, že jsem zastávala názor, že pes do postele nepatří, ani do ložnice Ale chápu, že labrador je trochu velký... a každý nechce sdílet pelíšek se psem. Takže příklad si ze mě neberte, ale spíš než taktiku "být psovi vzácná" bych se snažila pokračovat v tom co děláš, věnovat se mu co nejvíc a upevnˇovat si autoritu (což se lehce píše, ale hůř realizuje). JInak doufám, že tady za tu postel neutržím moc drsnou kritiku...no, jsem připravena na všechno
Hezký večer Dajka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj Marcho, moje fenka není sice úplný závislák, ale byly doby, kdy se chovala stejně nezávisle jako tvůj labís. Tak třeba když byla navolno a potkali jsme kamarády, byla schopná s nimi bez otočení a s radostí odejít, což mě dost deptalo. Je z útulku, ale brala jsem ji jako štěně, takže to přičítám nějaké mojí chybě ve výchově, nevím. Změnilo se to zhruba před rokem a půl, ale upozornˇuju, že nejsem příklad hodný následování - začala jsem ji nechávat spát v ložnici (sama tam ráda lezla a udělala si pelíšek pod šicím strojem, takže jsem jí tam udělala pelíšek číslo 2). Tedˇ spí v ložnici u mojí postele a někdy hupsne nahoru k nohám. Od té doby jsem si všimla, že začala být víc mazlící, víc za námi chodí místo toho, aby si zalezla do svého (tedˇ mi sedí na klíně), na procházkách mě víc hlídá a s cizíma by neodešla. Možná je to i věkem, ale já to přičítám té posteli
Ještě dodám, že jsem zastávala názor, že pes do postele nepatří, ani do ložnice Ale chápu, že labrador je trochu velký... a každý nechce sdílet pelíšek se psem. Takže příklad si ze mě neberte, ale spíš než taktiku "být psovi vzácná" bych se snažila pokračovat v tom co děláš, věnovat se mu co nejvíc a upevnˇovat si autoritu (což se lehce píše, ale hůř realizuje). JInak doufám, že tady za tu postel neutržím moc drsnou kritiku...no, jsem připravena na všechno
Hezký večer Dajka

Ahoj Dajko, ode mne určitě tu kritiku neutržíš... Vím, že mít menšího psa než je labrador (a méně kategorického přítele), skončil by v posteli taky, zásady nezásady...
Sam (náš labrador) doma do postele nesmí a ani moc nechce. Cpe se do křesel. Ale když někde jsme a spíme třeba na zemi, dere se ke mně na karimatku, ale myslím, že ne proto, aby se tulil, ale proto, že chce mít to co já (i když jeho pelíšek je daleko měkčí a pohodlnější). Mně z té karimatky spíš cílevědomě vytlačuje, abych mu tam nepřekážela... Tak nevím.
Jinak, do té práce už ho beru míň. Jednak mě napadlo, že by mu to mohlo prospět a navíc vyšel oficiální zákaz psů na fakultě. Nikdo ho sice nedodržuje, navíc nevím, proč by na zemědělku nesměli psi, když tu jsou i krávy. Nicméně to omezuji a využívám teď spíš pro nutné případy (když vím, že se zdržím déle nebo že budu v práci spát) a možná, že to zabírá. Pes si přes den odpočine, prospí se a má z nás i procházky mnohem větší radost...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj Dajko, ode mne určitě tu kritiku neutržíš... Vím, že mít menšího psa než je labrador (a méně kategorického přítele), skončil by v posteli taky, zásady nezásady...
Sam (náš labrador) doma do postele nesmí a ani moc nechce. Cpe se do křesel. Ale když někde jsme a spíme třeba na zemi, dere se ke mně na karimatku, ale myslím, že ne proto, aby se tulil, ale proto, že chce mít to co já (i když jeho pelíšek je daleko měkčí a pohodlnější). Mně z té karimatky spíš cílevědomě vytlačuje, abych mu tam nepřekážela... Tak nevím.
Jinak, do té práce už ho beru míň. Jednak mě napadlo, že by mu to mohlo prospět a navíc vyšel oficiální zákaz psů na fakultě. Nikdo ho sice nedodržuje, navíc nevím, proč by na zemědělku nesměli psi, když tu jsou i krávy. Nicméně to omezuji a využívám teď spíš pro nutné případy (když vím, že se zdržím déle nebo že budu v práci spát) a možná, že to zabírá. Pes si přes den odpočine, prospí se a má z nás i procházky mnohem větší radost...

Ahoj Marcho,
je to chlap, tak to s ním zkus jako s chlapem. Nasaď mírný nezájem, nemazli se s ním, když ti bude stát v cestě, strč do něj s hlubokým "uhni", apod. A především nepřemýšlej o tom, zda po něm nechceš příliš, zda povel či zákaz není zbytečný, jestli na něj nejsi moc přísná a tak. Procházky bych zkusila častěji na vodítku a u nohy, volno jen když se ti bude chtít a na krátkou dobu. Zkus úplně změnit přístup k němu. Skutečný vůdce smečky se s hiearchicky podřízenými jedinci příliš nezabývá. Dá se v podstatě říci, že se chová právě tak, jako Tvůj Sam. Převezmi tuto roli nyní Ty. Začni se chovat jako on - ba co víc - buď ještě trucovitější a odtažitější než on. Může to trvat delší dobu a je důležité vědět, že mnohdy jde o maličkosti, zdánlivě banální ústupky, které Ty ani nezaregistruješ, ale pes je vnímá jako své plus, svojí výhru. Chce to vydržet.
Přeji úspěch a dej tomu psímu "mužskýmu" co proto : -))
Lucka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

Ahoj Marcho,
já mám pejska, který má nezávislost psanou přímo ve standardu - basenjiho (3 roky). Dost dlouho si dělal, co on sám chtěl (chodil pro mazlení, dával najevo, že teď zrovna se mazlit nebude apod.).Před rokem jsem celkově změnila přístup k němu.
Začal s námi spát v ložnici (ne v posteli), vždycky před spaním se sním pomazlím, stejně tak ráno.
Znovu jsme s ním začala cvičit poslušnost, přidala i nové cviky, teď chodíme znovu i na cvičák. I když jsme na procházce, kde běhá volně, zavolám ho, uděláme pár cviků poslušnosti, zase mu dám volno.
Venku vymýšlím různé hry. Basenji není zrovna aportér, ale rád si hraje hry na přetahovanou (vždy zvítezím já). Hraji si sním na schovku. Pokud jsme mimo město, zkoušíme stopy. Je velmi mrštný, takže mu dávám povely, aby něco přeskočil, někam vyskočil (to ho baví), když jsme v lese podlézá, přelézá padlé stromy.
Vždy důsledně trvám na splnění toho, co jsem mu řekla (i když se změní situace a já už bych na povelu trvat nemusela).
Hraji si s ním i doma-chytá míček za letu, nosí mi hračky. Blbneme spolu, já před ním skáču, on chytne amok, lítá jak splašený. Pak třeba řeknu lehni a on se musí zklidnit. Také si hlídám (je to hodně těžké), abych skončila hru dřív než ho to přestane bavit.
Myslím si i z Tvých příspěvků, že pejska zvládnutého a poslušného máš, jen píšu s čím jsem uspěla u svého nezávisláka já:)
Můj pejsek mě miluje, v cizím prostředí za mnou chodí jako ocásek i na záchod. Celkově je vidět, že na mě visí. Samozřejmě to spíše beru ve srovnání s jinými jedinci tohoto plemene, nikdy z něj neudělám kolii nebo ovčáka, kteří na Tobě visí pohledem a třesou radostí se na to, co jim panička řekne, aby udělali.
Asi bych labíse být Tebou nechávala více samotného a určovala bych, co bude dělat. Když se přijde pomazlit, nevšímej si ho. Pak ho zavolej, podrbej za uchem a dál si ho nevšímej. Vezmi hračku a začni si s ním hrát - ty. V nejlepším přestaň, dej mu třeba "lehni" a zůstaň a nech ho minutu být, pak mu dej volno, pořádně ho pochval.
Hodně štěstí Benda

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

Jednoduše „ten užší kontakt se svým pánem nemá zapotřebí“. Je takový a je tak (byť očividně nevědomky) vychovaný. Tedy:
Nejspíš je to dáno především nezávislou povahou k jednomu pánovi a celkově nezávislou povahou na nikom a na ničem. Také povahou svým způsobem typického labouše – miluje lidi, bez ohledu na to, kdo to je. Navíc, je typickým laboušem v tom, že je „nenažraný“. Kombinace toho všeho a k tomu skrytá dominance vašeho psa z něj dělá takovou osobnost, jakou popisujete. Ovšem, to není vše. Byl tak vychován. Já vím, teď se divíte, ale... Tedy lépe řečeno – jeho styl života (co kde dělal a zažil) jej víceméně „vymodeloval do současné podoby“ a utvrdil v tom, že si věří (že se nic nemůže stát a že je neohrožený), je maximálně vyrovnaný (jen tak ho něco nerozhodí) a jednoduše se „přizpůsobil světu, ve kterém žije“.
Rozhodně si nemyslím, že by jste mu byli (vy, ani přítel) „ukradení“, ale on necítí, že by vám měl projevovat náklonost větší, než ke „komukoliv“ jinému. Myslím, že trošku tam byla udělaná chyba ve výchově - ve smyslu „já jsem pán, mě poslouchej a ostatní nemusíš“. Pokud na něj volal kde kdo, kde kdo jej vodil na vodítku, byl neustále v kontaktu s různými lidmi, kteří, aniž by jste si toho kolikrát všimla, na něj téměř soustavně jakkoliv působili – papáníčko, mlaskání coby přivolání, neustálé hlazení a dotyky, strkání „aby uhnul“... a pes nabral dojmu, že nějak do této „smečky“ musí zapadnout a chovat se tak, aby to vyhovovalo „všem“. To, že chce být na čele party a chovat jaksi nezávisle je dáno velkým sebevědomým. To výchovou neprojevuje k lidem, ale „přírodně“ ke psům. Jak sama vlastně i píšete, potřeboval „usměrnit“ v chování k rodině a zároveň se nechce mazlit apod., že poslouchá bez radosti „protože musí“, atd.. Zkrátka dělá to, co se od něj očekává, protože je tak vychován, ale nedělá to z radosti, protože to jednoduše není v něm. Kdyby to bylo na něm, on by byl hlavou rodiny, vůdcem jakékoliv smečky, on by určoval pravidla... Tímto sáhodlouhým rozborem jsem chtěla jen říci, že s tím asi moc neuděláte :-((.
Přesto. Já bych doporučila „víc pracovat týmově“ jen ve složení vy a pes, případně + přítel. Ideální je na to agility (i když v tom rozhodně nebude excelovat), nebo podobné hry frisbee, flyball... Pokud nemáte dobrý cvičák poblíž, ale máte místo, udělejte si několik různorodých překážek někde na kousku zahrady sama a hrajte/cvičte s ním zde. Ale musíte najít způsob, jak na něj, aby ho to začalo bavit. Třeba i (v jeho případě nejlépe) přes pamlsky, aby se doslova „chytil“ a těšil se ze spolupráce. Byť samozřejmě zpočátku bude rozmrzelý a pomalý, asi i dost neochotný, ale chce to trpělivost. Navíc – nechoďte se pomazlit vy k němu, ale volejte si psa k sobě. Zpočátku se mazlete opravdu jen zběžně. Nenuťte ho přetrpět mazlení – když chce odejít, nechejte ho a nekomentujte to nijak slovně.
Také bych se přiklonila k tomu, nechávat ho častěji o samotě. Sem tam ho nechat doma samotného, sem tam ho někde uvázat, naučit ho „místo“ a posílat ho občas na místo... To osamocení může (mělo by) velmi vztah posílit. Snad žádný pes není rád sám a těší ho společnost. Natož těch nejbližších. Ovšem osamocení v jeho případě musí být osamocení, nikoliv s někým jiným... Aby mělo význam. Přesto – nic se nesmí přehánět. Je lepší často, ale na různě dlouhou dobu, raději na kratší, než-li na delší.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jednoduše „ten užší kontakt se svým pánem nemá zapotřebí“. Je takový a je tak (byť očividně nevědomky) vychovaný. Tedy:
Nejspíš je to dáno především nezávislou povahou k jednomu pánovi a celkově nezávislou povahou na nikom a na ničem. Také povahou svým způsobem typického labouše – miluje lidi, bez ohledu na to, kdo to je. Navíc, je typickým laboušem v tom, že je „nenažraný“. Kombinace toho všeho a k tomu skrytá dominance vašeho psa z něj dělá takovou osobnost, jakou popisujete. Ovšem, to není vše. Byl tak vychován. Já vím, teď se divíte, ale... Tedy lépe řečeno – jeho styl života (co kde dělal a zažil) jej víceméně „vymodeloval do současné podoby“ a utvrdil v tom, že si věří (že se nic nemůže stát a že je neohrožený), je maximálně vyrovnaný (jen tak ho něco nerozhodí) a jednoduše se „přizpůsobil světu, ve kterém žije“.
Rozhodně si nemyslím, že by jste mu byli (vy, ani přítel) „ukradení“, ale on necítí, že by vám měl projevovat náklonost větší, než ke „komukoliv“ jinému. Myslím, že trošku tam byla udělaná chyba ve výchově - ve smyslu „já jsem pán, mě poslouchej a ostatní nemusíš“. Pokud na něj volal kde kdo, kde kdo jej vodil na vodítku, byl neustále v kontaktu s různými lidmi, kteří, aniž by jste si toho kolikrát všimla, na něj téměř soustavně jakkoliv působili – papáníčko, mlaskání coby přivolání, neustálé hlazení a dotyky, strkání „aby uhnul“... a pes nabral dojmu, že nějak do této „smečky“ musí zapadnout a chovat se tak, aby to vyhovovalo „všem“. To, že chce být na čele party a chovat jaksi nezávisle je dáno velkým sebevědomým. To výchovou neprojevuje k lidem, ale „přírodně“ ke psům. Jak sama vlastně i píšete, potřeboval „usměrnit“ v chování k rodině a zároveň se nechce mazlit apod., že poslouchá bez radosti „protože musí“, atd.. Zkrátka dělá to, co se od něj očekává, protože je tak vychován, ale nedělá to z radosti, protože to jednoduše není v něm. Kdyby to bylo na něm, on by byl hlavou rodiny, vůdcem jakékoliv smečky, on by určoval pravidla... Tímto sáhodlouhým rozborem jsem chtěla jen říci, že s tím asi moc neuděláte :-((.
Přesto. Já bych doporučila „víc pracovat týmově“ jen ve složení vy a pes, případně + přítel. Ideální je na to agility (i když v tom rozhodně nebude excelovat), nebo podobné hry frisbee, flyball... Pokud nemáte dobrý cvičák poblíž, ale máte místo, udělejte si několik různorodých překážek někde na kousku zahrady sama a hrajte/cvičte s ním zde. Ale musíte najít způsob, jak na něj, aby ho to začalo bavit. Třeba i (v jeho případě nejlépe) přes pamlsky, aby se doslova „chytil“ a těšil se ze spolupráce. Byť samozřejmě zpočátku bude rozmrzelý a pomalý, asi i dost neochotný, ale chce to trpělivost. Navíc – nechoďte se pomazlit vy k němu, ale volejte si psa k sobě. Zpočátku se mazlete opravdu jen zběžně. Nenuťte ho přetrpět mazlení – když chce odejít, nechejte ho a nekomentujte to nijak slovně.
Také bych se přiklonila k tomu, nechávat ho častěji o samotě. Sem tam ho nechat doma samotného, sem tam ho někde uvázat, naučit ho „místo“ a posílat ho občas na místo... To osamocení může (mělo by) velmi vztah posílit. Snad žádný pes není rád sám a těší ho společnost. Natož těch nejbližších. Ovšem osamocení v jeho případě musí být osamocení, nikoliv s někým jiným... Aby mělo význam. Přesto – nic se nesmí přehánět. Je lepší často, ale na různě dlouhou dobu, raději na kratší, než-li na delší.

Jsem velmi ráda za vaší odpověd. Já mám doma taky labradora a s Marchou jsme to už jednou probírali-tu jejich nezávislost.
Akorát můj pes je přeci jen větší zavislák než má ona. A teprve teď jsem se dozvěděla z jakého důvodu se to může stát. My jsme, když byl ještě štěně chodili s partou lidí na vandry a bylo to úplně samé-pes musel jít na špici a mě si nehlídal prostě šel s celou tlupou. Pak jsme přestali jezdit (a asi zaplať pánbůh), a pes si mě naučil hlídat a teď už je to v pohodě-srovnal se. tak ještě jednou děkuji za moc hezký příspěvek Dita

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jsem velmi ráda za vaší odpověd. Já mám doma taky labradora a s Marchou jsme to už jednou probírali-tu jejich nezávislost.
Akorát můj pes je přeci jen větší zavislák než má ona. A teprve teď jsem se dozvěděla z jakého důvodu se to může stát. My jsme, když byl ještě štěně chodili s partou lidí na vandry a bylo to úplně samé-pes musel jít na špici a mě si nehlídal prostě šel s celou tlupou. Pak jsme přestali jezdit (a asi zaplať pánbůh), a pes si mě naučil hlídat a teď už je to v pohodě-srovnal se. tak ještě jednou děkuji za moc hezký příspěvek Dita

Není zač. Těší mě, že některými odpověďmi můžu poradit či nějak pomoci. Někdy se do toho bohužel trochu zamotám a pak nevím, jestli je to srozumitelně napsané. edy za to se dopředu (i dozadu) omlouvám.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Není zač. Těší mě, že některými odpověďmi můžu poradit či nějak pomoci. Někdy se do toho bohužel trochu zamotám a pak nevím, jestli je to srozumitelně napsané. edy za to se dopředu (i dozadu) omlouvám.

Děkuji všem za rady, zejména paní Nohelové. Ale když o tom tak přemýšlím - vlastně všechno, co radíte, se psem dělám... V týmu pán a pes (popř. dva páni) se pohybujeme a pracujeme nejčastěji. Na procházkách ho učím překonávat různé překážky, hledat pamlsky, procvičujeme základní poslušnost. Hlavně páníček je vymýšlení her velmi vynalézavý.... Stejně tak s mazlením a hlazením - rozhodně za ním nedolejzám! Vím, že vzhledem k jeho dominantnější povaze by to bylo jen na škodu věci. Zavolám si ho, když chci a naopak, když přijde sám a otravuje pokud se mi to nehodí, okřiknu ho. S dominancí vůči lidem opravdu nemáme potíže, jenom jako štěně byl vzpupnější, ale hned narazil...
Úplně jsem nepochopila, jestli je chyba, že se mladý pes pohybuje mezi více lidmi (ale myslela jsem, že by mu to mělo spíš prospět?) a hlavně, jestli se tedy má vyžadovat poslušnost vůči všem, nebo jen k pánům. U nás to bylo tak, že první rok života jsme ho nikam moc nebrali, neboť byl dost divoký a destruktivní a my nechtěli ztratit všechny přátele... . V té době chodily spíš návštěvy k nám a 2x ho týden hlídali rodiče, které by, myslím, poslouchat měl. Ovšem hned na první akci, na kterou jsme ho vzali, se choval jak popisuji - běžel první a nehlídal si nás. Přitom do té doby na zádný větší kolektiv nemohl být zvyklý... S poslušností je to tak, že poslechne toho, kdo mu "umí" dát příkaz - tzn. vyjadřuje se jasně a rázně. No, nebo má v ruce "mlsku"... . Já hlídám pouze to, aby VŽDY a HNED poslechl mně - nemůžu přeci dohlížet na dvacet dospělých lidí a otravovat je přednáškami, jak dávat příkazy mému psovi a jaké vyžadovat splnění... Myslím, že se tím sice asi trochu "kazí", ale on pak aspoň ví, že i když je vcelku jedno, co na něj kdo pokřikuje, to co řeknu já nebo páníček je povel a musí se spnit. Je to chyba?
Ze všeho, co jsem se zde dozvěděla mi přijde, že Sam má hlavně prostě takovou povahu a nějakou výraznou chybu jsem neudělala. Naopak, možná, že na to, jakou má na labradora neobvyklou a dominantní povahu a vzhledem k tomu, že je to de facto můj první pes, mohlo to dopadnout mnohem hůř... Je to tak? Ono to vlastně není nic hrozného - poslouchá, je vychovaný, neutíká, je hodný k lidem... jenom mi sobecky chybí ta oddanost a ochota spolupracovat, kterou vídám u jiných psů a u labradora jsem ji nějak čekala...
Mějte se všichni! Marcha

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Děkuji všem za rady, zejména paní Nohelové. Ale když o tom tak přemýšlím - vlastně všechno, co radíte, se psem dělám... V týmu pán a pes (popř. dva páni) se pohybujeme a pracujeme nejčastěji. Na procházkách ho učím překonávat různé překážky, hledat pamlsky, procvičujeme základní poslušnost. Hlavně páníček je vymýšlení her velmi vynalézavý.... Stejně tak s mazlením a hlazením - rozhodně za ním nedolejzám! Vím, že vzhledem k jeho dominantnější povaze by to bylo jen na škodu věci. Zavolám si ho, když chci a naopak, když přijde sám a otravuje pokud se mi to nehodí, okřiknu ho. S dominancí vůči lidem opravdu nemáme potíže, jenom jako štěně byl vzpupnější, ale hned narazil...
Úplně jsem nepochopila, jestli je chyba, že se mladý pes pohybuje mezi více lidmi (ale myslela jsem, že by mu to mělo spíš prospět?) a hlavně, jestli se tedy má vyžadovat poslušnost vůči všem, nebo jen k pánům. U nás to bylo tak, že první rok života jsme ho nikam moc nebrali, neboť byl dost divoký a destruktivní a my nechtěli ztratit všechny přátele... . V té době chodily spíš návštěvy k nám a 2x ho týden hlídali rodiče, které by, myslím, poslouchat měl. Ovšem hned na první akci, na kterou jsme ho vzali, se choval jak popisuji - běžel první a nehlídal si nás. Přitom do té doby na zádný větší kolektiv nemohl být zvyklý... S poslušností je to tak, že poslechne toho, kdo mu "umí" dát příkaz - tzn. vyjadřuje se jasně a rázně. No, nebo má v ruce "mlsku"... . Já hlídám pouze to, aby VŽDY a HNED poslechl mně - nemůžu přeci dohlížet na dvacet dospělých lidí a otravovat je přednáškami, jak dávat příkazy mému psovi a jaké vyžadovat splnění... Myslím, že se tím sice asi trochu "kazí", ale on pak aspoň ví, že i když je vcelku jedno, co na něj kdo pokřikuje, to co řeknu já nebo páníček je povel a musí se spnit. Je to chyba?
Ze všeho, co jsem se zde dozvěděla mi přijde, že Sam má hlavně prostě takovou povahu a nějakou výraznou chybu jsem neudělala. Naopak, možná, že na to, jakou má na labradora neobvyklou a dominantní povahu a vzhledem k tomu, že je to de facto můj první pes, mohlo to dopadnout mnohem hůř... Je to tak? Ono to vlastně není nic hrozného - poslouchá, je vychovaný, neutíká, je hodný k lidem... jenom mi sobecky chybí ta oddanost a ochota spolupracovat, kterou vídám u jiných psů a u labradora jsem ji nějak čekala...
Mějte se všichni! Marcha

nemyslim si ze by mal tvoj pes posluchat cudzich ludi. musi byt nauceny, ze na nich nesmie skakat, nic žobrat a inak ich obtazovat a to by malo stacit. ja som v mladosti mojho psa cudzim zakazovala volat menom a davat mu akekolvek prikazy. nemam sice labradora, ale myslim ze ziadny pes nema dovod posluchat niekoho ineho ako ludi co dobre pozna (tzn. rodina) a aj tam to nevyzadujem na 100%, cize dake povely, len aby ich akceptoval, nechal sa pohladit a pod.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

Ahoj Marcho.
Rozhodně jsem nechtěla, aby moje odpověď vyzněla, že jste někde ve výchově udělala chybu! Je náhodou fajn, že se váš labísek chová, jak se chová, není agresivní a vás poslechne. Dá se říci, „co víc chtít“. Fakt je, že právě ta větší závislost by chyběla i mně, tedy vás plně chápu. Přesto jsem přesvědčená, že je to jeho „vrozeností“ a zároveň „životním stylem“, neboť se pohybuje v takovém prostředí, jakém se pohybuje – velká společnost. Očividně se zde cítí dobře a doslova mu to vyhovuje. Je to zkrátka labrador jak má být – miluje lidi a je „jedním z nich“. Proto také se nějak netrápí s tím, že po něm někdo něco chce – když se mu chce, nebo dostane nějakou dobrotu, tak klidně poslechne kohokoliv. Obávám se, že s tím nic moc neuděláte, pokud se jeho „náplň dne“ rapidně nezmění. Protože nepředpokládám, že se budete snažit o ráznou změnu v jeho a tím i ve vašem životě, obávám se, že žádná rada, jak „něčím“ změnit jeho vžité a „přizpůsobené“ chování neexistuje.
Nedokážu vám poradit více, než-li jen to, aby jste nepřestávali ve vymýšlení her, zachovat si „autoritu“, ale zároveň se snažit dávat psovi najevo, že ho máte rádi. Sice nelze očekávat, ani časem, nějaké jeho výrazné změnění v povaze – „tulivost k vám“, ale vzhledem k plemeni lze očekávat časem zklidnění temperamentu a snad i „víc rozumu“...
Podle mě je prima, pokud se pes dost pohybuje mezi lidmi (a živými tvory celkově), ale pánem jste jen vy a váš přítel (nebo manžel). Tedy nevidím jediný důvod, jak je tu už uvedeno, aby poslouchal ostatní. Rozhodně není potřeba hlídat důslednost ostatních, jestli se na vašem psovi neprohřešují špatnými výcvikovými metodami. Buď po přátelích chtějte, aby žádné povely psovi nedávali, nebo tomu nechejte zcela volný průběh – ať si pes sám rozmyslí, má-li chuť je poslouchat či nikoliv. Dá se říci (dedukovat), že tím, že nebude muset ostatní poslouchat, dostane se tak trochu v hierarchii nad ně, a tím, že vás poslouchat bude vždy muset, budete pro něj vždy autoritou, tedy vás bude uznávat jako výše postaveného. Časem tedy pochopí, čí náklonnost by si měl udržet...:-) a tedy koho si předcházet.
Samozřejmostí musí být dobrá výchova (také již jmenováno), ale právě to, že pes je naučen „poslouchat“ všechny, dává je všechny, včetně vás, skoro na stejnou rovinu „pánů nepánů“. (Jade to napsala výstižně).
Ještě co se týče toho „vedení smečky“ od prvního dne: Partu přijal jako velký hrdina – „Napoleon“, který má v sobě sice z větší části potlačenou dominanci, stále chce být „vůdcem“, a tak se skupinky ujal jako hlava rodiny – hrdina, který bude chodit vepředu, aby zjistil všechna nebezpečí první a „všechny v případě potřeby ochránil“.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj Marcho.
Rozhodně jsem nechtěla, aby moje odpověď vyzněla, že jste někde ve výchově udělala chybu! Je náhodou fajn, že se váš labísek chová, jak se chová, není agresivní a vás poslechne. Dá se říci, „co víc chtít“. Fakt je, že právě ta větší závislost by chyběla i mně, tedy vás plně chápu. Přesto jsem přesvědčená, že je to jeho „vrozeností“ a zároveň „životním stylem“, neboť se pohybuje v takovém prostředí, jakém se pohybuje – velká společnost. Očividně se zde cítí dobře a doslova mu to vyhovuje. Je to zkrátka labrador jak má být – miluje lidi a je „jedním z nich“. Proto také se nějak netrápí s tím, že po něm někdo něco chce – když se mu chce, nebo dostane nějakou dobrotu, tak klidně poslechne kohokoliv. Obávám se, že s tím nic moc neuděláte, pokud se jeho „náplň dne“ rapidně nezmění. Protože nepředpokládám, že se budete snažit o ráznou změnu v jeho a tím i ve vašem životě, obávám se, že žádná rada, jak „něčím“ změnit jeho vžité a „přizpůsobené“ chování neexistuje.
Nedokážu vám poradit více, než-li jen to, aby jste nepřestávali ve vymýšlení her, zachovat si „autoritu“, ale zároveň se snažit dávat psovi najevo, že ho máte rádi. Sice nelze očekávat, ani časem, nějaké jeho výrazné změnění v povaze – „tulivost k vám“, ale vzhledem k plemeni lze očekávat časem zklidnění temperamentu a snad i „víc rozumu“...
Podle mě je prima, pokud se pes dost pohybuje mezi lidmi (a živými tvory celkově), ale pánem jste jen vy a váš přítel (nebo manžel). Tedy nevidím jediný důvod, jak je tu už uvedeno, aby poslouchal ostatní. Rozhodně není potřeba hlídat důslednost ostatních, jestli se na vašem psovi neprohřešují špatnými výcvikovými metodami. Buď po přátelích chtějte, aby žádné povely psovi nedávali, nebo tomu nechejte zcela volný průběh – ať si pes sám rozmyslí, má-li chuť je poslouchat či nikoliv. Dá se říci (dedukovat), že tím, že nebude muset ostatní poslouchat, dostane se tak trochu v hierarchii nad ně, a tím, že vás poslouchat bude vždy muset, budete pro něj vždy autoritou, tedy vás bude uznávat jako výše postaveného. Časem tedy pochopí, čí náklonnost by si měl udržet...:-) a tedy koho si předcházet.
Samozřejmostí musí být dobrá výchova (také již jmenováno), ale právě to, že pes je naučen „poslouchat“ všechny, dává je všechny, včetně vás, skoro na stejnou rovinu „pánů nepánů“. (Jade to napsala výstižně).
Ještě co se týče toho „vedení smečky“ od prvního dne: Partu přijal jako velký hrdina – „Napoleon“, který má v sobě sice z větší části potlačenou dominanci, stále chce být „vůdcem“, a tak se skupinky ujal jako hlava rodiny – hrdina, který bude chodit vepředu, aby zjistil všechna nebezpečí první a „všechny v případě potřeby ochránil“.

Děkuji za další rady! To s tím "hrdinou" v čele smečky mě pobavilo - když totiž jde do "tuhého" a Sam se třeba něčeho (někoho) lekne, honem se běží schovat, což u 40-ti kilového psa vypadá přímo dojemně... On je totiž na jednu stranu sebevědomej až až, na druhou stranu se kolikrát lekne kdejaké pitomosti.
Ale jak píšete, že jeho chování může být způsobeno: "„životním stylem“, neboť se pohybuje v takovém prostředí, jakém se pohybuje – velká společnost." - nevím, jestli nedošlo spíš k nedrozumnění. První rok života vyrůstal na samotě, se mnou a přítelem, přičemž přítel chodil do práce a často býval pryč i několik dní. Já jsem byla skoro pořád se psem doma, takže až na potkávání pejskařů na procházkách, občasné výchovné výlety do města a ne moc časté návštěvy jsme spolu byli skoro pořád sami. Rozhodně kolem sebe neměl nějakou stálou partu, ve které by se pohyboval pravidelně. Na akce s kamarády jsme ho začali brát až tak v roce, a to tak 3 - 4x do roka, což mi taky nepřijde, že by měl šanci si na to nějak zvlášť zvykat. Jinak často někam jezdíme zase jenom ve dvou + pes...
Na podzim a v zimě jsem ho, pravda, začala brát do té práce - ale tím se jeho chování nijak zvlášť nezměnilo (až na to, že se samozřejmě naučil žebrat ). Ve skupině se choval nezávisle už před tím - jak jsem psala, od prvního dne. V práci ostatně taky nebyl v nějaké velké "partě" - měla jsem ho v pracovně, kde jsem ještě s jednou kolegyní. Naopak se trochu v chování k lidem zklidnil, protože otupěl a ztratil pocit, že musí každou návštěvu bouřlivě přivítat...
Každopádně ho teď už do práce moc neberu a možná mu to prospívá - je takový míň zpovykaný a vděčnější. Taky se v poslední době dost zklidnil. Bylo to tak náhlé, až jsem měla strach, jestli není nemocný ...
Ještě jednou děkuji za rady. Chtěla jsem hlavně vědět, jestli to může být povahou, nebo mojí chybou, abych se případně vyvarovala chyb u dalšího psa. Taky si myslím, že vzhledem ke svým představám o spolupráci psa a touze běhat Canicross se psem táhnoucím a ne taženým, bych měla příště volit spíš ovčácké plemeno, je to tak?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

S tím „hrdinou“ jste to výstižně popsala. Totiž to, že jde v čele a „cítí se“ ještě neznamená, že hrdina (vůdce smečky) je...:-)
Co se týče toho, zda nedošlo k nedorozumění – protože se váš pes nepohybuje příliš často v partě lidí, tak asi došlo. Já jsem (nevím už přesně proč) nabyla dojmu, že často se pohybuje mezi lidmi (je jedno, jestli by tomu tak bylo od malička nebo až od jednoho roku věku). Ale jestli to tedy chápu nyní dobře, tak stejně „nepřítulný“ byl i do toho roku věku, a teď je taky pořád spíš mimo lidi a jen s vámi? V tom případě bych opravdu už vsázela jen a pouze na danou povahu jedince. Zkrátka „je to v něm“. Hodně dělá taky to, že je to labís = má rád lidskou společnost = cítí se mezi spoustou lidí dobře a k jednomu člověku se příliš neváže.
Jen ještě k tomu canicrossu a spolupráci – no, labradorové na to opravdu zrovna nejsou :-). Ideální jsou vámi zmiňovaná ovčácká plemena jako celek, ale i v nich je docela rozdíl, něco malinko by se našlo i v dalších skupinách. Také jsou fajn i některá lovecká plemena, ale tam je pak problém zase úplně někde jinde ... :-)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
S tím „hrdinou“ jste to výstižně popsala. Totiž to, že jde v čele a „cítí se“ ještě neznamená, že hrdina (vůdce smečky) je...:-)
Co se týče toho, zda nedošlo k nedorozumění – protože se váš pes nepohybuje příliš často v partě lidí, tak asi došlo. Já jsem (nevím už přesně proč) nabyla dojmu, že často se pohybuje mezi lidmi (je jedno, jestli by tomu tak bylo od malička nebo až od jednoho roku věku). Ale jestli to tedy chápu nyní dobře, tak stejně „nepřítulný“ byl i do toho roku věku, a teď je taky pořád spíš mimo lidi a jen s vámi? V tom případě bych opravdu už vsázela jen a pouze na danou povahu jedince. Zkrátka „je to v něm“. Hodně dělá taky to, že je to labís = má rád lidskou společnost = cítí se mezi spoustou lidí dobře a k jednomu člověku se příliš neváže.
Jen ještě k tomu canicrossu a spolupráci – no, labradorové na to opravdu zrovna nejsou :-). Ideální jsou vámi zmiňovaná ovčácká plemena jako celek, ale i v nich je docela rozdíl, něco malinko by se našlo i v dalších skupinách. Také jsou fajn i některá lovecká plemena, ale tam je pak problém zase úplně někde jinde ... :-)

Ano, je to tak. Sam se choval stejně nezávisle už od mala. První rok jsme spolu byli skoro pořád sami, asi v roce a půl jsem ho začala brát do práce, ale to po asi třech měsících přestalo. Teď je tak dva měsíce zase skoro pořád jenom s námi. Jeho chování se mezi tím nijak zvlášť nezměnilo... Ve větší skupině lidí se pohybuje maximálně tak 1x za 2 - 3 měsíce, většinou víkend. Jinak máme občas méně početnou návštěvu, nebo jedeme třeba k rodičům - zkrátka, takový normální režim. Takže je to asi opravdu v něm...
Děkuji, že se mým "problémem" tak zabýváte! Člověka potěší, že pro něj má někdo pochopení.... A tak se ještě zaptám z jiného soudku: vzhledem k mým představám, očekávání a možnostem (dům se zahradou, dostatek sportovního vyžití), jaké byste mi do budoucna doporučila plemeno? Mými favority jsou: malinois, boxer, beauceron, velký knírač, bílý švýcarský ovčák. I když se mi moc líbí i třeba ohaři, měla bych strach z jejich loveckého pudu a bylo by mi líto jim neposkytnout to, k čemu jsou určeni - lovecké vyžití. Radši bych psa s co nejmenším loveckým pudem, protože je u nás spousta zvěře a nerada bych prožívala nějaká dramata, kdy pes zmizí a já čekám, jestli se vrátí... Děkuji moc za tipy!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj! Možná se Vám bude můj "problém" zdát malicherný, ale mně to vrtá hlavou a trápí. Máme dvouletého labradora, který se od mala projevuje hrozně "nezávisle". Není vůbec mazel, odpočívat chce o samotě (když si k němu přisedneme a třeba ho ani nehladíme, vzdychne a jde si lehnout jinam), na procházkách ho výzvami ke hře vyloženě rušíme. Když někam jedeme ve větší skupině, je mu úplně jedno, že ty lidi vidí třeba poprvé v životě - chce jít první. A je mu fuk, kde jsem já. Když se zdržím, vůbec mně nehledá, běží si spokojeně s těmi prvními. Pokud nejdu na špici, udržím ho u sebe jen neustálými povely nebo pamlsky - a to mě teda nebaví, během dvacetikilometrového výletu po přírodě pořád řvát na psa a nesmět ho spustit z očí... Když s ním ale jdu sama, nikdy neutíká, ani za zvěří - to si mně hlídá. Miluje všechny lidi, což jsem ráda, ale mrzí mě, že vůbec nerozlišuje. Když jsem se teď s ním po pěti dnech vrátila z exkurze, kde bylo asi 50 lidí, páníčka ani nepřivítal - asi si říkal, jeden člověk navíc... Ne, že bych toužila po nějakém labilním závislákovi a citlivkovi, ale co je moc, to je moc. Zvítězí u něj vždycky ten, kdo má kus žvance, o nějaké věrnosti pánovi nemůže být řeč . Na jednu stranu to usnadňuje třeba hlídání (rozhodně netruchlí, hlavně že je jídlo a zábava), na druhou stranu to zamrzí...
Tak by mě zajímalo, jestli opravdu může mít prostě takovou povahu, nebo jestli jsme něco pokazili. Nemůže to být tím, že je s námi "až moc"? Vždycky jsem myslela, že to je pro psa to nejlepší, tak jsem s ním byla první rok skoro pořád doma (studovala jsem a brala si práci domů) a teď ho zase téměř každý den beru s sebou do práce, aby nemusel čekat sám doma. Nemůže tím být nějak "rozmazlený", že si nás pak "neváží"?
Jinak poslouchá slušně, i na cvičák jsme chodili, ale nemá ze spolupráce žádnou radost - vidím, že to všechno udělá proto, že "musí". Dává ostentativně najevo, že to považuje za zbytečné. Takže ani mě pak nebaví učit ho nové věci, když vidím, že ho to netěší. Jenom pořád opakuji a upevňuji základní poslušnost, aby zůstal dobře ovladatelný. Myslím, že by i na procházky chodil nejradši sám, abychom ho cestou neotravovali projevama přízně.
Myslíte, že by se to mohlo s věkem zlepšit? Nevíte, co bych měla zkusit, aby na mně byl trochu víc vázaný (aby mě měl radši ...)? Být přísnější, nebo naopak víc rozmazlovat? (ale myslím, že je to teď tak akorát - neřvu na něj jen povely, ale když už nějaký použiju, trvám na jeho splnění a to hned). Mám s ním zkusit nějak víc "pracovat"? (jak jsem psala, je hodně se mnou, jezdíme do přírody i na vícedenní vandry, chodím s ním běhat, jezdím na kole, v zimě běžky, bereme ho všude s sebou... ač bydlíme na vsi, je s námi uvnitř v domě... prostě nevím, co mu ještě poskytnout, jenom na ten cvičák už nechodíme, přestěhovali jsme se na malou ves a tam to není tak jednoduché příjemný cvičák sehnat). Díky za rady! Marcha
PS: Je taky dost dominantní ke psům, ale k lidem vůbec. Myslím, že v rodině má jasně vymezené místo, i když jako štěně byl občas trošku vzpurný, ale zvládli jsme ho usměrnit.

Výběr plemen je do jediného skvělý. Jedno plemeno je podle mě stejně dobré jako druhé, a všechny z jmenovaných mám moc ráda. K popisu celého dne a k popisu záměru, jaký uvádíte, jsou vhodní všichni. Nyní záleží, do jaké úrovně se tomu chcete věnovat. Jestli jen rekreačně nebo i závodně. U boxerů jen upozorňuji na problémy při velkých vedrech a při velkých zimách a u bělouše upozorňuji na obecně menší temperament oproti ostatním jmenovaným.
Pro každé plemeno je něco specifické a něčím je jiné. Tedy pokud jsou toto vaší favorité, nezbývá vám, než se pídit po podrobnostech o těchto plemen a postupně „vyřazovat“ ty, kteří nejsou tak ideální, jak si je představujete. Třeba takový boxer nemůže být celoročně venku, knírač potřebuje úpravu, beauceronů je málo, tedy výběr v kvalitách povah bude problematičtější (údajně mají snad všichni problémy s kvalitními zákusy do rukávu – sportovní kynologie), malinoisů je naopak příliš moc a orientovat se v povahách jednotlivců (složeným zkouškám moc nevěřte...) bude také velmi složité, bílý švýcarský ovčák – celkem výrazné rozdíly v temperamentech....

PS: nejste v tom sama

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Výběr plemen je do jediného skvělý. Jedno plemeno je podle mě stejně dobré jako druhé, a všechny z jmenovaných mám moc ráda. K popisu celého dne a k popisu záměru, jaký uvádíte, jsou vhodní všichni. Nyní záleží, do jaké úrovně se tomu chcete věnovat. Jestli jen rekreačně nebo i závodně. U boxerů jen upozorňuji na problémy při velkých vedrech a při velkých zimách a u bělouše upozorňuji na obecně menší temperament oproti ostatním jmenovaným.
Pro každé plemeno je něco specifické a něčím je jiné. Tedy pokud jsou toto vaší favorité, nezbývá vám, než se pídit po podrobnostech o těchto plemen a postupně „vyřazovat“ ty, kteří nejsou tak ideální, jak si je představujete. Třeba takový boxer nemůže být celoročně venku, knírač potřebuje úpravu, beauceronů je málo, tedy výběr v kvalitách povah bude problematičtější (údajně mají snad všichni problémy s kvalitními zákusy do rukávu – sportovní kynologie), malinoisů je naopak příliš moc a orientovat se v povahách jednotlivců (složeným zkouškám moc nevěřte...) bude také velmi složité, bílý švýcarský ovčák – celkem výrazné rozdíly v temperamentech....

PS: nejste v tom sama

Paní Nohelová, já si taky vybírám plemeno a teď jste mě "nalomila". Chci pracovní plemeno a které by se mi líbilo (musí se líbit i manželovi ) je beauceron (manžela jsem už přesvědčila, že to je takový skoro labrador-ten se mu líbí a máme ho doma) a vy mi tady teď píšete, že nemá pevné zákusy!
bavila jsem se s figurantem, který k nám jezdí a taky na ně neměl nejlepší mínění, a tak nevím.
mám v plánu se jet podívat na jejich letní tábor(jestli mě tam pustí na kouknout) a zhodnotit situaci. Chtěla bych se již malinko pošoupnout dopředu s výcvikem a ne jít z bláta do louže (s labradorem jsme udělali ZVV1 obranu za 85 a to je nic moc).
Myslíte si, že pokud bych hledala rodiče se složenými zkouškami z výkonu, že to není nic platné? Děkuji za odpověd.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Paní Nohelová, já si taky vybírám plemeno a teď jste mě "nalomila". Chci pracovní plemeno a které by se mi líbilo (musí se líbit i manželovi ) je beauceron (manžela jsem už přesvědčila, že to je takový skoro labrador-ten se mu líbí a máme ho doma) a vy mi tady teď píšete, že nemá pevné zákusy!
bavila jsem se s figurantem, který k nám jezdí a taky na ně neměl nejlepší mínění, a tak nevím.
mám v plánu se jet podívat na jejich letní tábor(jestli mě tam pustí na kouknout) a zhodnotit situaci. Chtěla bych se již malinko pošoupnout dopředu s výcvikem a ne jít z bláta do louže (s labradorem jsme udělali ZVV1 obranu za 85 a to je nic moc).
Myslíte si, že pokud bych hledala rodiče se složenými zkouškami z výkonu, že to není nic platné? Děkuji za odpověd.

Tak to tedy smekám – s labradorem a ZVV1 (- jde hlavně o tu obranu)... Vůbec by mě tedy nepřekvapilo, kdyby jste s beauceronem udělala ZVV3.
Ale k těm bosíkům. Rozhodně se na ten tábor jeďte podívat!!! Máte-li tu chuť a možnost (jsem přesvědčená, že to přítomní jen uvítají). Můžete tak na místě zhodnotit, nakolik vám „na vlastní kůži“ toto plemeno sedí a nebo tam něco „skřípe“. A co bych taky viděla jako velkou výhodu, tak to, že na vlastní oči poznáte jednotlivé psy, jejich povahu, jejich styl cvičení, nedostatky na obranách (na to se zaměřte)...... Právě tady taky můžete narazit na opravdu prima pracovní fenu a na vlastní oči se můžete přesvědčit, jestli je opravdu tak dobrá, jak by jste si představovala vašeho psa. V ten moment bych neváhala a zamluvila si štěně.
Totiž – k těm zkouškám – protože se pohybuji „ve zkouškovém světě“, mě už snad nic nepřekvapí :-(. Samozřejmě, pes musí „něco“ umět, hlásí-li se na zkoušku. Ovšem pak jde hodně o štěstí a další okolnosti, nejen o povahu a pracovitost psa.
Výkonnost nějakého psa se v běžném životě může dát hodnotit s bídou na 70-75 bodů a přitom zkoušku může udělat. Naopak velmi špičkový, vnímavý a opravdu povahově vyrovnaný jedinec může u zkoušky „vyletět“.
Mnohokrát jsem zažila, že pes, který je povahově moc prima, s lepším psovodem by měl šanci udělat kdejakou zkoušku levou zadní a vyhrát nejeden závod, ale vybouchne na ZVV1 jen proto, že páníček je nervózní a nepřipravený, a doslova pokazí co se dá. A pak se stane,že povahově velmi solidní jedinec má po „propadnutí“ ZVV1 až napodruhé a páníček je z toho otrávený, a tak se o víc už nepokouší. A pak je tu opačná situace (jeden příklad z mnoha) – jiný pes a jiný páníček. Povahově nevyrovnaný pes, skoro by se ho dalo označit za bázlivého, zákusy vlažné a jen na špičáky, často se z rukávu utrhne, celkově povahově velmi slabý jedinec, ale zkoušek složených asi 10! Ovšem jedná se o majitele „pokročilého důchodce“, který každému rozhodčímu pochlebuje, a rozhodčí u něj přimhuřuje oko a to hned z mnoha důvodů. Pes veškeré obrany (všechny zkoušky) odkouše na jediného figuranta, protože se už velmi dobře znají, figurant ví, jak psa „nestřepat z rukávu“ a pro daného psa je tento figurant jedinou přijatelnou osobou, protože zjistil po těch stovkách tréninkových zákusů, že tato osoba mu snad neublíží. Samozřejmě, že tento pes se nemůže zúčastnit a ani se nezúčastňuje závodů, neboť by neměl nejmenší šanci, každý figurant by ho při prvním zákusu vyhnal, navíc by byl pes „zrazen“ a to by znamenalo konec dalším zkouškám. To je paradox! Lituji majitele štěňat po tomto jedinci... a to by jistě jásali, jak skvělé rodiče štěně v p.p. má... Tímto sáhodlouhým popisem jsem chtěla upozornit na to, že pokud někdo chce psa-štěně opravdu s předpokladem pracovních vloh, p.p. musí být jen orientační!!! Dejte si tu práci a jeďte se na vybraného psa podívat na závody, nebo na jeho trénink. Jen tak poznáte jaký ten pes opravdu je, nejsou-li dané zkoušky jen „vydřené a nahrané“, ale povaha psa je „někde jinde“. Podobné je to se stopami. Pokud má jen zkoušky, kde je vlastní stopa, je dost možné (ale ne jisté!), že je mizerný stopař, dá-li se jím vůbec označit, a má pouze dobrého „vodiče“. A poznámka k poslušnosti – má-li nějaké to IPO či SChH, je zřejmě slušný aportér a celkem temperamentní jedinec. Má-li ZVV3, má už „něco v hlavě“ a dobrého psovoda. Toliko má úvaha i zkušenosti. Tedy pro mě jsou a budou při vybírání štěněte nejdůležitější závody – výsledky ve všech oddílech nad 80 b., zkoušky a jejich počet druhořadý, byť bezesporu také důležitý... Ale u bosíků taková selekce bude asi nemožná
Fakt je, že najít beaucerona s více zkouškami než-li s jednou nebude nic snadného, o to těžší budete mít výběr. Pokud budete pečlivě hledat, budete mít potřebnou dávku štěstí a samozřejmě spoustu času a trpělivosti s výcvikem, máte šanci udělat nejednu zkoušku. Přesto s beauceronem konkurovat maliňákům a němčourům – je to spíš sen (ale kdo ví, třeba právě vy to štěstí mít budete).
Pokud nakonec po beauceronovi sáhnete, moc pečlivě plánujte obrany, sledujte jakoukoliv drobnost u zákusů a najděte si dobrého fuguranta, který má dostatek trpělivosti, zkušeností a hlavu plnou fíglů jak co naučit či odnaučit. Hlavně tu hrozí, jak jsem už psala neúplné zákusy a překusování rukávu! Přesto takový pes bez větších problémů mnoho zkoušek může vykonat!

Rozhodně vám beaucerona nechci vymlouvat! Mně se také líbí a pokud bych neplánovala nějaké velké cvičení (závody, mistrák, IPO3...), tak já bych upřednostnila beaucerona před maliňákem :-). Ale je to jen můj pocit, protože byť mám ráda temperamentní psy, pokud to není nutné, upřednostním klidnější jedince. A to beauceron oproti maliňákovi je.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tak to tedy smekám – s labradorem a ZVV1 (- jde hlavně o tu obranu)... Vůbec by mě tedy nepřekvapilo, kdyby jste s beauceronem udělala ZVV3.
Ale k těm bosíkům. Rozhodně se na ten tábor jeďte podívat!!! Máte-li tu chuť a možnost (jsem přesvědčená, že to přítomní jen uvítají). Můžete tak na místě zhodnotit, nakolik vám „na vlastní kůži“ toto plemeno sedí a nebo tam něco „skřípe“. A co bych taky viděla jako velkou výhodu, tak to, že na vlastní oči poznáte jednotlivé psy, jejich povahu, jejich styl cvičení, nedostatky na obranách (na to se zaměřte)...... Právě tady taky můžete narazit na opravdu prima pracovní fenu a na vlastní oči se můžete přesvědčit, jestli je opravdu tak dobrá, jak by jste si představovala vašeho psa. V ten moment bych neváhala a zamluvila si štěně.
Totiž – k těm zkouškám – protože se pohybuji „ve zkouškovém světě“, mě už snad nic nepřekvapí :-(. Samozřejmě, pes musí „něco“ umět, hlásí-li se na zkoušku. Ovšem pak jde hodně o štěstí a další okolnosti, nejen o povahu a pracovitost psa.
Výkonnost nějakého psa se v běžném životě může dát hodnotit s bídou na 70-75 bodů a přitom zkoušku může udělat. Naopak velmi špičkový, vnímavý a opravdu povahově vyrovnaný jedinec může u zkoušky „vyletět“.
Mnohokrát jsem zažila, že pes, který je povahově moc prima, s lepším psovodem by měl šanci udělat kdejakou zkoušku levou zadní a vyhrát nejeden závod, ale vybouchne na ZVV1 jen proto, že páníček je nervózní a nepřipravený, a doslova pokazí co se dá. A pak se stane,že povahově velmi solidní jedinec má po „propadnutí“ ZVV1 až napodruhé a páníček je z toho otrávený, a tak se o víc už nepokouší. A pak je tu opačná situace (jeden příklad z mnoha) – jiný pes a jiný páníček. Povahově nevyrovnaný pes, skoro by se ho dalo označit za bázlivého, zákusy vlažné a jen na špičáky, často se z rukávu utrhne, celkově povahově velmi slabý jedinec, ale zkoušek složených asi 10! Ovšem jedná se o majitele „pokročilého důchodce“, který každému rozhodčímu pochlebuje, a rozhodčí u něj přimhuřuje oko a to hned z mnoha důvodů. Pes veškeré obrany (všechny zkoušky) odkouše na jediného figuranta, protože se už velmi dobře znají, figurant ví, jak psa „nestřepat z rukávu“ a pro daného psa je tento figurant jedinou přijatelnou osobou, protože zjistil po těch stovkách tréninkových zákusů, že tato osoba mu snad neublíží. Samozřejmě, že tento pes se nemůže zúčastnit a ani se nezúčastňuje závodů, neboť by neměl nejmenší šanci, každý figurant by ho při prvním zákusu vyhnal, navíc by byl pes „zrazen“ a to by znamenalo konec dalším zkouškám. To je paradox! Lituji majitele štěňat po tomto jedinci... a to by jistě jásali, jak skvělé rodiče štěně v p.p. má... Tímto sáhodlouhým popisem jsem chtěla upozornit na to, že pokud někdo chce psa-štěně opravdu s předpokladem pracovních vloh, p.p. musí být jen orientační!!! Dejte si tu práci a jeďte se na vybraného psa podívat na závody, nebo na jeho trénink. Jen tak poznáte jaký ten pes opravdu je, nejsou-li dané zkoušky jen „vydřené a nahrané“, ale povaha psa je „někde jinde“. Podobné je to se stopami. Pokud má jen zkoušky, kde je vlastní stopa, je dost možné (ale ne jisté!), že je mizerný stopař, dá-li se jím vůbec označit, a má pouze dobrého „vodiče“. A poznámka k poslušnosti – má-li nějaké to IPO či SChH, je zřejmě slušný aportér a celkem temperamentní jedinec. Má-li ZVV3, má už „něco v hlavě“ a dobrého psovoda. Toliko má úvaha i zkušenosti. Tedy pro mě jsou a budou při vybírání štěněte nejdůležitější závody – výsledky ve všech oddílech nad 80 b., zkoušky a jejich počet druhořadý, byť bezesporu také důležitý... Ale u bosíků taková selekce bude asi nemožná
Fakt je, že najít beaucerona s více zkouškami než-li s jednou nebude nic snadného, o to těžší budete mít výběr. Pokud budete pečlivě hledat, budete mít potřebnou dávku štěstí a samozřejmě spoustu času a trpělivosti s výcvikem, máte šanci udělat nejednu zkoušku. Přesto s beauceronem konkurovat maliňákům a němčourům – je to spíš sen (ale kdo ví, třeba právě vy to štěstí mít budete).
Pokud nakonec po beauceronovi sáhnete, moc pečlivě plánujte obrany, sledujte jakoukoliv drobnost u zákusů a najděte si dobrého fuguranta, který má dostatek trpělivosti, zkušeností a hlavu plnou fíglů jak co naučit či odnaučit. Hlavně tu hrozí, jak jsem už psala neúplné zákusy a překusování rukávu! Přesto takový pes bez větších problémů mnoho zkoušek může vykonat!

Rozhodně vám beaucerona nechci vymlouvat! Mně se také líbí a pokud bych neplánovala nějaké velké cvičení (závody, mistrák, IPO3...), tak já bych upřednostnila beaucerona před maliňákem :-). Ale je to jen můj pocit, protože byť mám ráda temperamentní psy, pokud to není nutné, upřednostním klidnější jedince. A to beauceron oproti maliňákovi je.

Moc děkuji za velmi vysvětlující odpověd.
Teď v nejbližší době si psa přizovat nehodlám (jednoho už mám a chci ještě nejdřív pořídit dítě-jinak by mě rodiče ukamenovali , kdybych pořídila dřív druhého psa). Takže na výběr vhodných rodičů mého dalšího psa mám dostatek času a zárověň doufám, že do té doby zde bude víc beauceronů a bude z čeho vybírat.
Jinak k nám jezdí velmi zkušený figurant(platíme si ho) a tak nemám strach. Horší to je se mnou stopy mě sice tolik nebaví, ale zvládáme je celkem dobře, ovladatelnost je moje silná stránka-ta mě baví a obrana- tam si myslím, že dělám hodně chyb já a přenáším to i na psa, prostě se v ní nějak necítím(nebo to je možná i proto, že vím že Ron v ní nevyniká) tak doufám, že si tím nezkazím dalšího pejska.
A vystihla jste to dobře já taky zrovna nemusím ty temperamentní psy co se neunaví ani po celém dni běhání.