O lidech a stafordech

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Pěkný článek, alespoň něco normálního a k přečtení !

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

Hezké počteníčko .Dík

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Hezké počteníčko .Dík

Krásné a velmi velmi pravdivé

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Krásné a velmi velmi pravdivé

Pěkné to je, ukazuje to, jak jsou někteří lidé dementní, stafordšírové ale NIKOLIV jak by se mohlo někomu zdát

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

To je všechno o lidech. Pokud bude mít psa nějaký debil, který si tím léčí svoje mindráky, tak vždycky bude pes bestie. Pokud si ho pořídí normální člověk, tak z něho bude mazlík. Je to o lidech

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To je všechno o lidech. Pokud bude mít psa nějaký debil, který si tím léčí svoje mindráky, tak vždycky bude pes bestie. Pokud si ho pořídí normální člověk, tak z něho bude mazlík. Je to o lidech

Ano, hezký článek, který opravdu nevypovídá nic o plemeni AST (Americký stafordšírský teriér), ale spíše o jednom dementovi, co si pořídil tohoto psa, aby mohl být větším KINGEM, než ve skutečnosti je a patrně si taky potřeboval zvýšit své sebevědomí a pocit, že musí něčím ohromovat.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

O čem tenhle článek svědčí?? Jen o tom, že je třeba pro všechny štěňata vybírat zodpovědně páníka. I z menšího psa,než je Stafford se dá hloupostí vychovat zlý pes. Tenhle článek je o lidské hlouposti , tuposti a mindráku, ale ne o Staffordech. Nevím jestli má sloužit histerickým babkám v konzumu a nebo nezodpovědným majitelům jakých koliv psů, ale o Staffordech neříká nic.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

Jéžiš. To jsi narazil na pěknýho kreténa.

Je fakt, že silu na to, aby z tvého jezevčíka udělal žížalu má. Ale proč by to proboha normální staf dělal??

Že je rváč nezdolnější něž pitbul?? Hehehe. Dovolím si oponovat. Staford je vyšlechtěnej z pitbula. je to vlastně krásnej a FCI uznanej pitbul, když to řeknu laicky. jenže problém je v tom, že se tam opravdu podporuje jen ta ucelenost a krása plemene a nepodporuje se u staffů tzv. "game", což je pravá pitbulí "bojovnost". Takže vpodstatě papírovej staford moc šancí proti kvalitnímu pitovi nemá.

Žeč by ukousl nohu od stolu? A opět, proč by to dělal? A jestli to dělá, tak tím jeho páneček jen ukazuje, jak ho nemá vychovanýho. Btw. proč tahá psa do hospody??

Že se houpe na pneumatice? To je jen dobře. vybíjí si energii správným směrem.

A že trpí autodestrukcí?? To jen dokazuje to, že se mu milý majitel absolutně nevěnuje a že chudák staff nemá dostatek pohybu a možností si vybít energii.

Takže nebuď smtnej.Holt jsi narazil na úplnýcho debila, kterýmu patří do ruky tak maximálně plyšovej pes, ptž živej pes je u něj fakt chudák...


PS: A na základě této zkušenosti prosím nehaž všechny stafordy a pitbuly do jednoho pytle...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jéžiš. To jsi narazil na pěknýho kreténa.

Je fakt, že silu na to, aby z tvého jezevčíka udělal žížalu má. Ale proč by to proboha normální staf dělal??

Že je rváč nezdolnější něž pitbul?? Hehehe. Dovolím si oponovat. Staford je vyšlechtěnej z pitbula. je to vlastně krásnej a FCI uznanej pitbul, když to řeknu laicky. jenže problém je v tom, že se tam opravdu podporuje jen ta ucelenost a krása plemene a nepodporuje se u staffů tzv. "game", což je pravá pitbulí "bojovnost". Takže vpodstatě papírovej staford moc šancí proti kvalitnímu pitovi nemá.

Žeč by ukousl nohu od stolu? A opět, proč by to dělal? A jestli to dělá, tak tím jeho páneček jen ukazuje, jak ho nemá vychovanýho. Btw. proč tahá psa do hospody??

Že se houpe na pneumatice? To je jen dobře. vybíjí si energii správným směrem.

A že trpí autodestrukcí?? To jen dokazuje to, že se mu milý majitel absolutně nevěnuje a že chudák staff nemá dostatek pohybu a možností si vybít energii.

Takže nebuď smtnej.Holt jsi narazil na úplnýcho debila, kterýmu patří do ruky tak maximálně plyšovej pes, ptž živej pes je u něj fakt chudák...


PS: A na základě této zkušenosti prosím nehaž všechny stafordy a pitbuly do jednoho pytle...

Jéžiš to je chyb. Omlouvám se. Nečetla jsem to po sobě.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To je všechno o lidech. Pokud bude mít psa nějaký debil, který si tím léčí svoje mindráky, tak vždycky bude pes bestie. Pokud si ho pořídí normální člověk, tak z něho bude mazlík. Je to o lidech

Ano přesně tak....VŠE JE O LIDECH!!! Viděla jsem tak agresivního labradora (oblíbené společenské plemeno), že před ním zdrhali i naši hafáci. naši stafordi! o nás nemluvě. vypadalo to, že tu branku přeskočí a pustí se do nás!!! já mám fenečku staforda a rozhodně to není bestie jak se tady píše. mám totiž z článku malinko pocit, že se všichni stafordi háží do stejného pytle, což je velká chyba. Bohužel jsou tací, co to prostě pochopit nechtějí a dál budou hlásat jací jsou stafordi bestie apod..... Bohužel se ochuzují o zážitek, kdy k Vám letí radostí šílenej staford, povalí Vás na zem a oblíže od hlavy až k patě ...ale myslím, že je zbytečné některé přesvědčovat o úžasné povaze těchto psů....

Eldzi

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jéžiš to je chyb. Omlouvám se. Nečetla jsem to po sobě.

A pravda je taková, že co chvíli se snaží nějaký ten jezevčík udělat nudličky z mého staforda.
Ano-chovatelé by měli velmi důkladně vybírat komu své štěně svěří a neprodávat jen tak někomu. Znám pár chov.stanic co neprodají každému i kdyby se na hlavu stavěl. Bohužel znám i dost jiných chov.stanic, kde je jim celkem jedno, komu prodají, hlavně když prodají.
Vždy je to o lidech- nikoli o plemeni.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

Opravdu moc hezký článek, alespoň po slohové stránce.

Ale pán který se tu tak barvitě rozepsal, by si měl uvědomit, že člověk o kterém tu píše by udělal krvelačnou bestii z jakékoliv rasy.

Jelikož z tohoto článku cítím nasazování na tak báječné psi jako jsou Amstaffové, cítím povinnost něco k tomu napsat a pár věcí uvést na pravou míru.
1. Amstaff necítí bolest promiňte ale tomu by snad nikdo normální nevěřil, cítí bolest jako každé jiné živé zvíře
2. Určitě by zhora uváděného jezevčíka jen tak pro nic za nic nepřekousával
3. Amstaff není agresivní, ale je to nekompromisní bojovník a to s velkým srdcem, bez důvodu napadá jen když je špatně vychován a myslím si že to je pak problém, ale nemůže za něj pes, ale majitel!!!
4. Že se zakousne do pneumatiky a drží tam i 2 hodiny?? Proč ne? Moji psi to také milují a opravdu to nejsou krvelačné bestie!!
5. A to že by si ze vzteku rozkousal svojí nohu?? Jestli to je pravda, svědčí to jen o tom, že se ten pejsek nemá zrovna nejlépe.


Pro autora: " Sloh máte opravdu hezký, ale než se příště rozepíšete proti Amstaffům, zkuste si o nich něco zjistit a nenechte se ovlivnit jedním zamindrákovaným "pánem". Jsou to ty nejlepší psi co jsem potkala, dokáží milovat stejně jako ten váš jezevčík, jen vypadají trošičku ostřeji. ."

Košková Michaela
chov. stanice Hardshell

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý komentář v Respektu od V. Šlajchrta...

Čím strádají silní

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“

„Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem.

„A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“

Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“

Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.

Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

Článek, jehož autorem je nějaký pan Šlajfrt, si může kdokoliv vymyslet kdykoliv!
Jestliže to měl být regulérní článek, tak by se měl autor nad sebou zamyslet. Opravdu potkal toho člověka? A jestli ano, jak může vědět, že dotyčný si nevymýšlel? Vždyť sebou ani žádného psa neměl!! Já bych taky mohl plácat někde u stánku, že mám doma křečky zabijáky, kteří jsou cvičeni na malé psy. Napíše potom pan "novinář", o nových bestiích...křečcích?!
Podle vás je to dobrý komentář? Není v něm uveden jediný fakt, zkrátka nic, co by mohlo být považováno za událost, která se stala. Snad můžeme vzít jako fakt to, že pan "novinář" navštívil onen stánek s občerstvením, a řádně se občerstvil při vymýšlení skazek.
Prostě, když už se dlouho nic neděje, nahodíme historku o zlých psech, ta je vždycky čtivá!
Jinak, já se rozhodně nezastávám nějakých debilů, kteří si pořizují psy na machrování, rovněž se mi ale nelíbí zveřejňování takhle laciných škvárů!!
Mimochodem třeba americký stafford je plemeno středního vzrůstu a žádný obr!! Například kavkazák, nebo SAO, ale i jiná plemena by ho lehce a řádně proškolila.
Lidi by možná měli začít přemýšlet, než se spokojit s báchorkama a démonizováním některých plemen. Když má psa kretén, nezáleží na tom, o jaké jde plemeno.
Zrovna jezevčíky považuji já za velmi zákeřné (a to, že jsou na předních místech v pokousání lidí, mi to jen potvrzuje!).
A takové kecy, jako že malý pes vlastně nic moc neudělá, jsou taky zcestné. Jak by totiž jinak dokázal napadnout a zabít šestitýdenní mimino pejsek plemene trpasličí pinč! (stalo se v USA). Že to není možné? Ale je ! A tohle je fakt, ne nějaká historka o blbečkovi u stánku s občerstvením.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Článek, jehož autorem je nějaký pan Šlajfrt, si může kdokoliv vymyslet kdykoliv!
Jestliže to měl být regulérní článek, tak by se měl autor nad sebou zamyslet. Opravdu potkal toho člověka? A jestli ano, jak může vědět, že dotyčný si nevymýšlel? Vždyť sebou ani žádného psa neměl!! Já bych taky mohl plácat někde u stánku, že mám doma křečky zabijáky, kteří jsou cvičeni na malé psy. Napíše potom pan "novinář", o nových bestiích...křečcích?!
Podle vás je to dobrý komentář? Není v něm uveden jediný fakt, zkrátka nic, co by mohlo být považováno za událost, která se stala. Snad můžeme vzít jako fakt to, že pan "novinář" navštívil onen stánek s občerstvením, a řádně se občerstvil při vymýšlení skazek.
Prostě, když už se dlouho nic neděje, nahodíme historku o zlých psech, ta je vždycky čtivá!
Jinak, já se rozhodně nezastávám nějakých debilů, kteří si pořizují psy na machrování, rovněž se mi ale nelíbí zveřejňování takhle laciných škvárů!!
Mimochodem třeba americký stafford je plemeno středního vzrůstu a žádný obr!! Například kavkazák, nebo SAO, ale i jiná plemena by ho lehce a řádně proškolila.
Lidi by možná měli začít přemýšlet, než se spokojit s báchorkama a démonizováním některých plemen. Když má psa kretén, nezáleží na tom, o jaké jde plemeno.
Zrovna jezevčíky považuji já za velmi zákeřné (a to, že jsou na předních místech v pokousání lidí, mi to jen potvrzuje!).
A takové kecy, jako že malý pes vlastně nic moc neudělá, jsou taky zcestné. Jak by totiž jinak dokázal napadnout a zabít šestitýdenní mimino pejsek plemene trpasličí pinč! (stalo se v USA). Že to není možné? Ale je ! A tohle je fakt, ne nějaká historka o blbečkovi u stánku s občerstvením.

Nemyslím, že by ten článek byl o psech. Bylo to o lidech a docela pěkně napsané!!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nemyslím, že by ten článek byl o psech. Bylo to o lidech a docela pěkně napsané!!

To je o lidech?!
Slova: "...se svými obřími bestiemi po boku..."
To vám nepřijde, že je to o psech?
To je přece zjevná nenávist k určitým psům. V tomto případě ke stafordům. Co by napsal, kdyby potkal mastifa nebo filu? O vraždících godzilách?!
Ve mě vzbuzují hrůzu právě jezevčíci, vyhýbám se jim obloukem, Nebudu ale nikde vymýšlet trapné povídky o zákeřných sviních, jejichž majitelé jsou tak "zodpovědní", že jejich psi neznají ani vodítko, natož aby přišli na zavolání. A že jich takových znám!!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To je o lidech?!
Slova: "...se svými obřími bestiemi po boku..."
To vám nepřijde, že je to o psech?
To je přece zjevná nenávist k určitým psům. V tomto případě ke stafordům. Co by napsal, kdyby potkal mastifa nebo filu? O vraždících godzilách?!
Ve mě vzbuzují hrůzu právě jezevčíci, vyhýbám se jim obloukem, Nebudu ale nikde vymýšlet trapné povídky o zákeřných sviních, jejichž majitelé jsou tak "zodpovědní", že jejich psi neznají ani vodítko, natož aby přišli na zavolání. A že jich takových znám!!

Souhlasím-jezevčíci jsou trhači - a nejhorší na tom je, že páníčkům často přijde děsně roztomilé, když si jejich pes hrozně dovoluje na amstafa a berou ho jako hrdinu dne.
Stalo se mi už několikrát, že takoví ti malí smetáci co jsou na volno a absolutně neovladatelní svými pány se řítí k mé feně AST, která mi jde u nohy na vodítku a nejraději by se jí pověsili na krk.
Že bych napsala taky nějaký duchaplný článek.....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Souhlasím-jezevčíci jsou trhači - a nejhorší na tom je, že páníčkům často přijde děsně roztomilé, když si jejich pes hrozně dovoluje na amstafa a berou ho jako hrdinu dne.
Stalo se mi už několikrát, že takoví ti malí smetáci co jsou na volno a absolutně neovladatelní svými pány se řítí k mé feně AST, která mi jde u nohy na vodítku a nejraději by se jí pověsili na krk.
Že bych napsala taky nějaký duchaplný článek.....

napište...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
napište...

Taky si myslím, že by to stálo za napsání. Jenže Vám to asi nikde neotisknou.
Vy totiž nejste novinář, který v létě (okurková sezona,...nebo spíš novinářská kachní?) sedí v redakci, nohy na stole a nemá do čeho píchnout. Hrozící záplavy ho nezajímají, nebo k nim z redakce vyslali opravdové novináře, schopné napsat článek s fakty. Natož, aby se rozjel někam do konfliktní oblasti (např. Izrael) a podal zajímavé zprávy odtamtud. Tak na to už vůbec nemá!! A tak sedí, přemýšlí, co donese domů za výdělek, a že by to chtělo článeček (například o psích stvůrách stafordech a jejich magorských majitelích), po kterém skočí každý ťulpas, počínaje šéfredaktorem a konče uslintaným čtenářem, který přímo hltá takové báchorky, které je schopen sesmolit každý průměrný žák základní školy ve slohové práci. Doložte mi jediný fakt, který se dá nějak obecněji použít. Třeba to, že tam popisuje magora s velkým zlým psem, ukazuje na to, že každý, kdo má staforda je magor a jeho pes je zabiják? Takže i můj kámoš, který má taky staforda, který má záchranářské zkoušky, je magor?
Vám váš článek o vzteklých jezevčících nikdo neotiskne, byť bude přímo napěchovaný fakty.
Kdo zmiňuje, že je to zajímavý článek o lidech, ne psech, tomu vzkazuji, že stejně tak přínosný by byl třeba článek o tom, jak někdo předbíhá ve frontě v obchodu. Víte jaký bude přínos a konstatování? Ano, někdo ve frontě předbíhá a někdo zase ne. Záleží na lidech...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Taky si myslím, že by to stálo za napsání. Jenže Vám to asi nikde neotisknou.
Vy totiž nejste novinář, který v létě (okurková sezona,...nebo spíš novinářská kachní?) sedí v redakci, nohy na stole a nemá do čeho píchnout. Hrozící záplavy ho nezajímají, nebo k nim z redakce vyslali opravdové novináře, schopné napsat článek s fakty. Natož, aby se rozjel někam do konfliktní oblasti (např. Izrael) a podal zajímavé zprávy odtamtud. Tak na to už vůbec nemá!! A tak sedí, přemýšlí, co donese domů za výdělek, a že by to chtělo článeček (například o psích stvůrách stafordech a jejich magorských majitelích), po kterém skočí každý ťulpas, počínaje šéfredaktorem a konče uslintaným čtenářem, který přímo hltá takové báchorky, které je schopen sesmolit každý průměrný žák základní školy ve slohové práci. Doložte mi jediný fakt, který se dá nějak obecněji použít. Třeba to, že tam popisuje magora s velkým zlým psem, ukazuje na to, že každý, kdo má staforda je magor a jeho pes je zabiják? Takže i můj kámoš, který má taky staforda, který má záchranářské zkoušky, je magor?
Vám váš článek o vzteklých jezevčících nikdo neotiskne, byť bude přímo napěchovaný fakty.
Kdo zmiňuje, že je to zajímavý článek o lidech, ne psech, tomu vzkazuji, že stejně tak přínosný by byl třeba článek o tom, jak někdo předbíhá ve frontě v obchodu. Víte jaký bude přínos a konstatování? Ano, někdo ve frontě předbíhá a někdo zase ne. Záleží na lidech...

Tak proč něco takového nenapíšete? Tušku a papír doma asi máte, ne? A když to bude vtipné a čtivé, určitě vám to někde otisknou (minimálně na internetu). Už jste to zkoušel?