Kuriózní nákup bernského salašnického psa

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

Tak to je fakt husty:-)))
Hlavne ze vsechno dobre dopadlo

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

Můžete být rád že to takhle dopadlo.... Odstrašující případ pro všechny kdo si pořídí psa bez PP.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tak to je fakt husty:-)))
Hlavne ze vsechno dobre dopadlo

Tak to je síla..to by chtělo dát otisknout do nějakého časopisu

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Můžete být rád že to takhle dopadlo.... Odstrašující případ pro všechny kdo si pořídí psa bez PP.

To není o PP.S PP jsou případy nákupu někdy ještě mnohem horší.Zadavatel psal že štěnda byla pěkná a asi v jinak v dobrém stavu, tak to má být.Jen chovatel byl zřejmě malinko roztržitý a zapoměl že má zadavatel přijet.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

Tak tomu říkám zážitek :o).Já mám pejska taky z České Lípy a všechno v pořádku - uf uf :o)).Tohle kdyby se mi stalo, tak začnu být asi více nedůvěřivá :o)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

Tak to je mazec.Nechtěla bych být ve Vaší kůži

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To není o PP.S PP jsou případy nákupu někdy ještě mnohem horší.Zadavatel psal že štěnda byla pěkná a asi v jinak v dobrém stavu, tak to má být.Jen chovatel byl zřejmě malinko roztržitý a zapoměl že má zadavatel přijet.

že ne? Já když čekám nové zájemce,tak něco upeču uvařím kafe ,posedíme a vše jim vysvětlím... Od takového člověka bych si nikdy štěně nevzala. A že bylo štěně v pohodě,tak to má víc štěstí než rozumu

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To není o PP.S PP jsou případy nákupu někdy ještě mnohem horší.Zadavatel psal že štěnda byla pěkná a asi v jinak v dobrém stavu, tak to má být.Jen chovatel byl zřejmě malinko roztržitý a zapoměl že má zadavatel přijet.

To jsou plky :-) Určitě taky množíš viď. Kde máš smlouvu, doklad o zaplacení, prověření zájemce. A krmit štěně rohlíkem a mlíkem, fakt bomba, ale když jsou lidy blbý a naivní, tak proč ne.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

No mě se zdá, že to nevychytaly obě strany

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No mě se zdá, že to nevychytaly obě strany

Dobrý den,je to smutné,že jste narazil na takové chovatele.Jsem z české Lípy,ale podle popisu jsem nepoznala o koho jde,ale asi to je tím že znám samé slušné,tak věřte,že i v české Lípě narazíte na normální lidi..

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dobrý den,je to smutné,že jste narazil na takové chovatele.Jsem z české Lípy,ale podle popisu jsem nepoznala o koho jde,ale asi to je tím že znám samé slušné,tak věřte,že i v české Lípě narazíte na normální lidi..

Aha - no jistě pan Jaroslav Dvorný, že !?
607975...je to on , že ?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Aha - no jistě pan Jaroslav Dvorný, že !?
607975...je to on , že ?

No tedy vy mě šokujete. Vy ho znáte? Nebo jste ho jenom našel v inzerátech? Ano, je to on. Ale asi jste neměl říkat to jméno celé, stačilo Dv.. a to číslo končí na nulu. Rád bych mu ponechal anonymitu. Ale na jeho omluvu musím dodat, že jsem mu předem nezavolal že přijedu, zavolal jsem až když jsem do Lípy dorazil jak řekla paní.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No tedy vy mě šokujete. Vy ho znáte? Nebo jste ho jenom našel v inzerátech? Ano, je to on. Ale asi jste neměl říkat to jméno celé, stačilo Dv.. a to číslo končí na nulu. Rád bych mu ponechal anonymitu. Ale na jeho omluvu musím dodat, že jsem mu předem nezavolal že přijedu, zavolal jsem až když jsem do Lípy dorazil jak řekla paní.

No, tak v tom případě byste u nás dopadl stejně. Teda skoro :-) Byl byste vpuštěn i se štěňaty do bytu, dostal byste kafe a kus bašty, štěně byste viděl na světle, ale noc na nádraží by vás asi taky neminula. Domlouvat se tímto způsobem, je poněkud podivné, nezlobe se na mě. Kdy mi jedou zájemci na štěně, domluvím se s nimi na dni a na hodině. I když jedou vlakem apod, musím předem přibližně vědět čas příjezdu a pak chci aby se případně hlásili že už jedou. Takové to "přijedeme zítra odpledne", to teda neberu. Opoledne znamená v postatě od 12 o 20, po někoho ještě do dýl. Nemám čas po tuto dobu sedět doma na pozadí a čekat až se někdo milostivě dokodrcá, psi chtějí na procházku a já mám práce kolem nich dost a dost. Takže domluvená hodina, když nedorazí včas, čekám půl hoďky jestli nezavolají kde se zdrželi nebo nedojedou. Když ani nedojedou ani nezavolají, jde se se psama ven a pokud dorazí třeba o hodinu později bez omluvy, je jejich věc jestli chcou počkat až se se psama vrátíme (což je kolikrát i něco přes dvě hoďky). Byli objednaní, bez omluvy nedorazili, ať si počkaj.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No, tak v tom případě byste u nás dopadl stejně. Teda skoro :-) Byl byste vpuštěn i se štěňaty do bytu, dostal byste kafe a kus bašty, štěně byste viděl na světle, ale noc na nádraží by vás asi taky neminula. Domlouvat se tímto způsobem, je poněkud podivné, nezlobe se na mě. Kdy mi jedou zájemci na štěně, domluvím se s nimi na dni a na hodině. I když jedou vlakem apod, musím předem přibližně vědět čas příjezdu a pak chci aby se případně hlásili že už jedou. Takové to "přijedeme zítra odpledne", to teda neberu. Opoledne znamená v postatě od 12 o 20, po někoho ještě do dýl. Nemám čas po tuto dobu sedět doma na pozadí a čekat až se někdo milostivě dokodrcá, psi chtějí na procházku a já mám práce kolem nich dost a dost. Takže domluvená hodina, když nedorazí včas, čekám půl hoďky jestli nezavolají kde se zdrželi nebo nedojedou. Když ani nedojedou ani nezavolají, jde se se psama ven a pokud dorazí třeba o hodinu později bez omluvy, je jejich věc jestli chcou počkat až se se psama vrátíme (což je kolikrát i něco přes dvě hoďky). Byli objednaní, bez omluvy nedorazili, ať si počkaj.

Vy k tomu máte keců. Podle mne je to zábavné počtení.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Po vzájemné dohodě jsme v naší rodině dospěli k závěru, že si pořídíme bernského salašnického psa (bez PP). A tak jsem se dal do hledání inzerátů v hyperinzerci, ifauně, annonci a podobně, a několik jsem jich (samozřejmě) našel.
Protože bydlím v západočeském kraji, ignoroval jsem příliš vzdálená místa jako Moravu a podobně, a tak mi zbylo několik o něco bližších možností, kam si jet pro štěně. A jednou z nich byla i Česká Lípa.
Zavolal jsem na telefonní číslo a představil jsem se. Na druhém konci se nepředstavil nikdo, pouze mi mužský hlas sdělil, že štěňata má, kdy se narodila a že cena je 5.000,- Kč. Řekl, že štěňata bude další den očkovat, a že mám počkat s odběrem týden po očkování. A já si štěně zamluvil a čekal.
Za pět dní jsem na ono telefonní číslo zavolal znovu a tentokrát pro změnu ženský hlas mi sdělil, že si již pro štěně mohu přijet. Prý stačí dorazit do České Lípy na nádraží a zavolat, a pán si pro mě přijede autem až na nádraží.
O dva dny později, když jsem se přes den pořádně vyspal (před léty jsem dělal noční a tíhnu k ponocování a spaní přes den), jsem odpoledne vyrazil na vlak. Bral jsem to přes Beroun do Prahy, tam přestoupil na Mladou Boleslav a v ní na vlak do České Lípy. Bylo k večeru (půl osmé), když jsem tam přijel.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu, a vytočil to telefonní číslo - a ono nic. Nikdo to nebral. Za chvíli jsem to zkoušel znovu a poslal i SMS, ale nikdo to nebral ani na zprávu neodpověděl. Začal jsem být trochu nervózní. Šel jsem se projít po městě do Kauflandu a koupil jsem si něco k jídlu a pití, a pak se jal hledat chovatele. Šel jsem se zeptat chovatelů psů i veterinárních lékařů, ale o chovateli prodávajícím bernské salašnické psy bez PP nikdo nic nevěděl.
Pomalu jsem se vracel zpátky na nádraží a cestou se přihnala bouřka a začalo silně pršet. Byl jsem turch und turch promočený a schoval jsem se pod most, abych unikl dalšímu slejváku. Bylo mi do breku a začal jsem propadat zoufalství. 'To jsem sem jel tak dlouhou cestu úplně zbytečně? Proč jsem si jenom nevybral nějaké jiné plemeno, které bylo k mání blíže k mému domovu!' Říkal jsem se sám sobě (ovšem poněkud ostřejšími slovy). Déšť neustával a nakonec jsem běžel skrze proudy z nebes padající vody zpět na vlakové nádraží.
Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mi všechny vlaky zpět domů již ujely, a že jsem ztracený v tom městě skrz naskrz promočený. Lidé na nočním nádraží nevypadali zrovna nejpřívětivěji, s jedním z nich (spíše zfetovaným než opilým) jsem si vyměnil několik ostřejších vět. Obešel jsem nádraží a naposledy zkusil zavolat na ono číslo. A světe div se, on to na druhé straně konečně někdo zvedl!
V několika větách jsem mu vylíčil svojí situaci a mužský hlas řekl, že tam za čtvrt hodiny přijede. A skutečně, již za dvacet minut přijel k nádraží osobní automobil typu stará škodovka. S mužem jsme se představili. Sdělil mi, že telefon neslyšel, protože ho měl nejprve v jedoucím a řvoucím traktoru a po té doma, když si zřejmě odskočil někam na pivo. Bylo na něm vidět, že již má něco vypito. Řekl, že mám jít na noc do hotelu a přijít si pro štěně ráno. Já mu ale řekl, že mám jenom těch pět tisíc na štěně a něco na svačinu a na vlak, a že kdybych tisícovku či kolik já vím utratil za nocleh v hotelu, nemohl bych mu dát celých pět tisíc za štěně, jak požaduje. S tím on nesouhlasil, trval na celé částce. Nakonec jsem se zeptal výpravčího, zda je mě ochoten i se štěnětem nechat přenocovat na nádraží, a on kupodivu ochotně souhlasil.
A tak jsme s podnapilým chovatelem o něco později svištěli v jeho škodovce do jakéhosi zapadákova pár kilometrů za městem (cestou mi chovatel sdělil, že se štěňata narodila jindy než mi původně řekl do telefonu, prostě se o pár dní spletl a prý na tom nezáleží). Nutno však podotknout, že jel velmi opatrně a pomalu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho pod vlivem alkoholu jet tak doslova vzorně.
Po patnácti minutách jsme dorazili na jakousi samotu, kde nebyla ani světla. Ihned se ozval štěkot psů. Obešli jsem jakési tmavé stavení a byl jsem upozorněn, ať překročím jedno prkno nad jakousi prohlubní a po jiném přejdu, abych tam nespadl (kuriózní bylo, že chovatel cestou zpět o to prkno zakopnul sám). Když jsme stavení obešli, došli jsme ke vstupním dveřím. Štěkot psů již teď zněl přímo vedle nás. Chovatel vešel do stavení a rozsvítil světlo v předsíni, takže začalo být trochu vidět i ven. Za blízkým plotem se po mě sápal bernský salašnický pes s rottweilerem a o chvíli později se k nim přidal i pitbul.
Chovatel vešel do domu (mě ve vstupu dovnitř zabránil přibouchnutím dveří těsně před mým nosem - no nedivte se, byl jsem zmoklý a chtělo se mi také dovnitř!) a za chvíli z něj vypustil klubko nádherných a mohutných bernských salašnických štěňátek. Jedno bylo hezčí než druhé a pohled na ně překonal všechna moje očekávání. Pak oddělil fenky od psů a zavřel je do předsíně, a psy nechal venku, abych si je prohlédl. Jednoho jsem si vybral, ale moc dobře jsem na něj neviděl, a navíc chovateli se rozbila jeho jediná baterka, takže na pejska nemohl posvítit a já si ho musel prohlídnout v polotmě. Nakonec chovatel našel jakési světlo, které snad z předsíně namířil na štěně a začalo být vidět v celé své kráse, a mě se líbilo, tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. Vytáhl jsem z baťohu těžce našetřených pět tisíc korun a vtlačil je chovateli do dlaně.
Pak jsem si zapálil cigaretu a když jsem jí dokouřil, chovatel mě odvezl zpátky na vlakové nádraží v České Lípě. Ještě mi dal na cestu dva suché rohlíky, co se mu váleli v autě, litr mléka a láhev se silně perlivou vodou pro štěně (tu jsem později vylil a napustil štěněti neperlivou vodu z vodovodu na nádraží).
Výpravčí na nádraží mě přívětivě uvítal zpět a zamkl mě na noc i se štěnětem uvnitř nádraží. Jak jsem později zjistil, tato skutečnost se nelíbila několika cikánům, kteří se tam pokoušeli dostat a záviděli mě, že jsem se štěnětem uvnítř zatímco oni musejí čekat na ranní vlak venku.
Noc nebyla krušná, štěně spalo, ale já spát prostě nemohl. Jen jsem ze sebe shodil mokré hadry a oblékl si nějaké polosuché náradní šaty, co jsem měl v mém polopromoklém baťohu. A sledoval jsem minuty, jak ubíhají směrem k ránu.
Před čtvrtou hodinou ranní jsem jel se štěňátkem do Lovosic, po té do Prahy, a z Prahy domů. Už se ani raději nebudu příliš šířit o počůraném autobusu, i když spíše jsem byl počůraný já, zteklo to skrze tašku se štěnětem na mě (před Lovosicem byla výluka a musel jsem tam i se štěnětem nastoupit), o počůraném Lovosickém vlakovém nádražím a pokakaném nádraží v Praze na Smíchově (štěně jsem vyndal z tašky a ono se rozběhlo do chodbičky zřejmě vedoucí k výpravčím a udělalo tam velkou hromádku, a já ho pak vrazil zpátky do tašky a upaloval s ním co nejrychleji co nejdále).
Na strašlivou noc v České Lípě nikdy nezapomenu, ani na některé psy a jejich chovatele žijící v tamním blízkém okolí. Ale ať už tomu bylo jak bylo, faktem je, že štěně se má skvěle k světu a jak chováním, tak i svojí vyzáží, si získalo sympatie všech členů rodiny, a to včetně i těch nejnáročnějších. A to je co říci!
Kdybych znovu sháněl psa a někdo mi nabídl, ať si pro něj přijedu do České Lípy, určitě by mi na zádech naskočila husí kůže. Já vím, psy tam mají skvělé, ale ta cesta a kdo ví co všechno se může stát... Nevím nevím...

no alespoň na nabytí tohohle pejska nikdy nezapomenete

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To jsou plky :-) Určitě taky množíš viď. Kde máš smlouvu, doklad o zaplacení, prověření zájemce. A krmit štěně rohlíkem a mlíkem, fakt bomba, ale když jsou lidy blbý a naivní, tak proč ne.

ono to ale opravdu je spíš o lidech než o PP

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
no alespoň na nabytí tohohle pejska nikdy nezapomenete

Jo to máte pravdu!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jo to máte pravdu!

Docela dobře jsem se při čtení pobavil, opravdu kuriozní. Mě jednou přijeli zájemci o štěně z Berlína ve 2.15 hod, nějak je neplánovaně zdržela (tenkrát) fronta na hranicích. A že přijel zájemce od Znojma do Jižních Čech pro štěně ve 22 hod večer to je tak ještě normální čas na odběr štěněte (v 17.45 hod mi volal, že se rozhodli pro štěně, vyptal se na cenu, na cestu a adresu a že za chvíli vyjíždí). Ale ti všichni přijeli autem, takže z odjezdem domů neměli problém. Seděli jsme v kuchyni, takže se svícením taky nebyl problém.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Docela dobře jsem se při čtení pobavil, opravdu kuriozní. Mě jednou přijeli zájemci o štěně z Berlína ve 2.15 hod, nějak je neplánovaně zdržela (tenkrát) fronta na hranicích. A že přijel zájemce od Znojma do Jižních Čech pro štěně ve 22 hod večer to je tak ještě normální čas na odběr štěněte (v 17.45 hod mi volal, že se rozhodli pro štěně, vyptal se na cenu, na cestu a adresu a že za chvíli vyjíždí). Ale ti všichni přijeli autem, takže z odjezdem domů neměli problém. Seděli jsme v kuchyni, takže se svícením taky nebyl problém.

Není problém pozvat si návštěvu na štěně na 23 hodinu, když se jim to jindy nehodí. Jen musí přijet po vlastní ose, protože jinak už by se od nás nikam nedostali. Taky už si tu byli pro štěně ve 4 ráno, protože byli z daleka, pracovně den předtím kousek od nás ve městě, spali v hotelu kam pes nesměl. Tak ráno před cestou domů prvním autobusem k nám pro štěně a pak hurá domů. Před polednem volali že už jsou doma a že štěně cestu s asi 5ti přestupy celou prosopalo. (Aby ne, když bylo zvyklé na můj režim - spát jít ve dvě ráno, vstávat v deset dopoledne).