Zkušenost předvychovatele psa - rozloučení

Přidejte téma Přidejte téma
Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků

Neregistrovaný uživatel

25.10.2006 21:42
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.125.37


Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Neregistrovaný uživatel

25.10.2006 22:12
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.146.173

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Je to krásné a přeji Vám ať krásné vpomínky zůstanou a fenečka dělá novému páníkovi co mu na očích vidí!Vám zůstane navždy její nejkrásnější období života ve vzpomínkách

Neregistrovaný uživatel

25.10.2006 23:32
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.163.22

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to krásné a přeji Vám ať krásné vpomínky zůstanou a fenečka dělá novému páníkovi co mu na očích vidí!Vám zůstane navždy její nejkrásnější období života ve vzpomínkách


Udělala jste dobrou věc !
Tohle předčí všechny sliby a řeči. Vy jste to prostě udělala a nemyslela při tom na sebe. A to se cení. Vy jste TA v pozadí, bez které by to nešlo. Nedokážu si představit jak vám je, protože jsem to nezažila, ale obdivuji vás !
Máte "tam nahoře " určitě velký růžový puntík !


Neregistrovaný uživatel

26.10.2006 08:21
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.69.167

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Hezký...!

Neregistrovaný uživatel

26.10.2006 12:47
Neregistrovaný uživatel

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Zlobit??? Ne, já smekám, protože tohle bych nedokázala. Neuměla bych se potom rozloučit, takže: OBDIVUJU VÁS

Neregistrovaný uživatel

26.10.2006 12:51
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.9.72

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Před Vámi nejen kloubouk dolů, ale hluboce se při tom uklonit. Z Vašeho psaní zaznívá pýcha, ale stále ještě bolest z rozloučení, které jistě nebylo lehké. Kéž by bylo více takových lidí, jako jste vy. Nevěřím, že já bych to dokázala.... Smekám a klaním se. Lenka

Neregistrovaný uživatel

27.10.2006 08:57
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.1.13

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

Skvělé, obdivuhodné, dojemné.
Jirka

Neregistrovaný uživatel

29.11.2006 10:14
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.137.167

Neregistrovaný uživatel napsal(a):

Tak před 2 lety jsem si přivedla domů malé, vyklepané štěně zlatého retrívra. Byla to malá fenka. Můj první pes. Nebylo to běžné štěně. Byl to budoucí vodící pes. Tehdy ale byla malé, roztomilé klubko, které muselo co 2 hodiny čůrat, které se v noci bálo, všechno rozkousalo - no prostě klasické štěndo.
První měsíc jsme byla nevyspalá, s kruhy pod očima,, nevspaná, unavená a při slově noviny a hromádka se mi dělalo zle.
Pak se ale něco stalo. S prcka rostl puberták. Začala jsme ji cvičit - poslušnost, socializovat s jinými zvířaty, lidmi, psi. Učit ji nástup a výstup do tramvaje, jezdit autem, že se nemusí bát hluku, bouchání atd.
Zažila jsme s ní spoustu radosti a trápení, strachu, když byla nemocná a bylo jí zle, že se nemohla ani hnout, ale přesto se jí vždycky rozkmital ocas, když jsem jí oslovila jménem.
Zoufání si, když s ní mlátila puberta a ona mi ohluchla, najednou neposlouchala a já měla pocit, že nestojím za nic. Pak , když najednou začala poslouchat na první slovo, tak to byla radost srovnatelná jen s máločím.
Nakonec ale přišel den, kdy šla na rentgen a pak do výcviku. To už jsem ji u sebe neměla. Jen jsme sledovala její první krůčky v postroji ( z uctivé vzdálenosti, abych nerušila), pak jak už zvládala vodit sama a nakonec jsme byla i u zkoušek, kterými prošla na výbornou. Toho dne se ve mě objevila pýcha, pýcha na to, že já jsme mohla mít tak báječného psa - kamarádku.
Nakonec, kdyč ji předávali novému pánovi - mladému klukovi, který byl od narození slepý - jsem si promítla všechno, co jsme spolu zažily, mou starost a bolest z loučení, když šla do výcviku.
Dneska už je týden v novém domově. Plní svou práci a na mě si možná ani nevzpomene.
Nicméně já budu vzpomínet pořád. Nejen protože se na mě kouká z plochy mého počítače, ale hlavně protže to byla moje první fenka, moje první kamarádka na 4 nohou.

Musela jsme to sem napsat. Snad se nezlobíte.

narazila jsem na váš článek až ted mám za sebou dva předvychované asistenční pesany ale pocity stejné a to mám i vlastní psy vím ale že pomáhají první paní vpraze druhá holččičce v brně jsem na oba moc pyšná taky se často dívám do počítače na jejich fotky

Přidejte reakci

Přidat smajlík