Pes který vám nesedl?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

No, dle mého má každý pes nějakou chybku(no, já jich pár taky mám, nebudu zapírat) a pak už je na majitelei psa zda ty chyby pochopí(tj, že mu to prostě promine), odsoudí či odbourá.

Máme doma 4 různé rasy a každý pes má svou chybku. Třeba KAO je někdy až příliš ostrá kvůli krmení, ale nikdy by mě nenapadlo ji dát pryč - na to ji moc miluju.

Třeba mě dostalo jak je teď upoutávka na Polepšovku mazlíčků, kde slečna psa na sebe strašně nafixovala a trpí, kdyý ho ignorovat, protože ho stráášně miluje a pak řekne, že se ho vzdá? Co to podle ni je?

Ale chápu lidi, kteří vědí, že pes u nich není šťastný a dají ho někomu, kde šťastný bude.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Já myslím, že je to špatně. Když mám dítě, tak ho taky nedám pryč, protože mně zrovna nesedí, ono se zrovínka nepovedlo, ono zlobí..... Totéž pes, pořídím si kamaráda na 10-15 let a protože mně jakoby nesedl, tak ho dám pryč, ne. Prostě se přizpůsobím a vymyslím způsob života, který by nám oběma vyhovoval.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já myslím, že je to špatně. Když mám dítě, tak ho taky nedám pryč, protože mně zrovna nesedí, ono se zrovínka nepovedlo, ono zlobí..... Totéž pes, pořídím si kamaráda na 10-15 let a protože mně jakoby nesedl, tak ho dám pryč, ne. Prostě se přizpůsobím a vymyslím způsob života, který by nám oběma vyhovoval.

Jo, dobré přirovnání, kamarád. Když mi člověk nesedne, taky se z něj nestane můj kamarád, tak proč by to tak mělo být u psa? Dítě se mi narodí, to si nevyberu, ale psa, patnera i kamaráda si vybrat můžu, naštěstí

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já myslím, že je to špatně. Když mám dítě, tak ho taky nedám pryč, protože mně zrovna nesedí, ono se zrovínka nepovedlo, ono zlobí..... Totéž pes, pořídím si kamaráda na 10-15 let a protože mně jakoby nesedl, tak ho dám pryč, ne. Prostě se přizpůsobím a vymyslím způsob života, který by nám oběma vyhovoval.

A není jednodušší mu najít někoho, s kým si bude sedět bez větších kompromisů, než se 15 let vzájemně trápit?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jo, dobré přirovnání, kamarád. Když mi člověk nesedne, taky se z něj nestane můj kamarád, tak proč by to tak mělo být u psa? Dítě se mi narodí, to si nevyberu, ale psa, patnera i kamaráda si vybrat můžu, naštěstí

Zadání neznělo, jestli to řešit jinak a jestli to je, nebo není morální, ale jestli jste to byli nuceni udělat.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

nestalo se mi to nikdy a neznam nikoho, komu by se to stalo....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zadání neznělo, jestli to řešit jinak a jestli to je, nebo není morální, ale jestli jste to byli nuceni udělat.

pardón, jsem ještě rozepsaná z předchozí diskuze

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jo, dobré přirovnání, kamarád. Když mi člověk nesedne, taky se z něj nestane můj kamarád, tak proč by to tak mělo být u psa? Dítě se mi narodí, to si nevyberu, ale psa, patnera i kamaráda si vybrat můžu, naštěstí

No už jsme se o tom bavili v předchozí diskuzi - nastudovat standart, poznat rodiče a pečlivě vybrat. Samozřejmě, že pak jsou také určitá specifična, ale ta už by se měla tolerovat. A mluvím z vlastní zkušenosti - například máme psa s PP, povaha dle standardu, dobře socializovaný u chovatelky i u nás (kontakt se psy odmala, žádný špatný zážitek), ale zkrátka je ve svých třech letech méně tolerantní ke psům - samcům. Takže například s ním nemůžu chodit na louku, kde se setkávají psy ze širokého okolí a hrajou si spolu. S prvním psem to byla paráda, navázala jsem spoustu kontaktů s lidmi, chodili jsme spolu venčit, ale s tímhle se musím psům vyhýbat. Také mě to moc "neba", rozhodně jsem s něčím takovým nepočítala, že se stane, ale přece ho kvůli tomu nevykopu z domu, ne?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No už jsme se o tom bavili v předchozí diskuzi - nastudovat standart, poznat rodiče a pečlivě vybrat. Samozřejmě, že pak jsou také určitá specifična, ale ta už by se měla tolerovat. A mluvím z vlastní zkušenosti - například máme psa s PP, povaha dle standardu, dobře socializovaný u chovatelky i u nás (kontakt se psy odmala, žádný špatný zážitek), ale zkrátka je ve svých třech letech méně tolerantní ke psům - samcům. Takže například s ním nemůžu chodit na louku, kde se setkávají psy ze širokého okolí a hrajou si spolu. S prvním psem to byla paráda, navázala jsem spoustu kontaktů s lidmi, chodili jsme spolu venčit, ale s tímhle se musím psům vyhýbat. Také mě to moc "neba", rozhodně jsem s něčím takovým nepočítala, že se stane, ale přece ho kvůli tomu nevykopu z domu, ne?

On je ale rozdíl mezí tímhle a tím, když vám pes prostě nesedne jako osobnost

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
On je ale rozdíl mezí tímhle a tím, když vám pes prostě nesedne jako osobnost

A co to znamená, že nesedne jako osobnost? Konkrétní příklad, prosím. Ty hrubé rysy plemene jsou přeci stejné.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A co to znamená, že nesedne jako osobnost? Konkrétní příklad, prosím. Ty hrubé rysy plemene jsou přeci stejné.

Co to furt máte s hrubými rysy plemene Každý pes je osobnost, stejně jako člověk a stejně jako člověk si s ním buď sednete nebo ne. Nejde o to co dělá, jak je vychovaný, ale prostě o jeho přirozené "já"... nevím jak to vysvětlit líp

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
nestalo se mi to nikdy a neznam nikoho, komu by se to stalo....

Mě se to nikdy nestalo,jo, každý pes je osobnost, ale pořád je to v rámci mantinelů daného plemene, takže povaha mě až tak překvapit nemůže, osobnost se liší, to jo, můj minulý pes byl pěknej flegmouš, ten momentální je zase cholerik a hazardér, ale o to přeci jde, že psi nejsou stejní, holt mám těď častěji náběh na infarkt, ale že bych vyžadovala, aby byl stejný jako ten předtím? To ani omylem.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Co to furt máte s hrubými rysy plemene Každý pes je osobnost, stejně jako člověk a stejně jako člověk si s ním buď sednete nebo ne. Nejde o to co dělá, jak je vychovaný, ale prostě o jeho přirozené "já"... nevím jak to vysvětlit líp

Ježiši, tak jinak - mně například nesedí moje kočka, je s PP, povahou odpovídá standardu. Ale ona tu svou nezávislot dotáhla trochu až do totálního nezájmu a nemazlivosti. Je z mého pohledu sice hodná, ale nudná, nekontaktní, nemazlivá a chová se jak "hraběnka". Nemá zájem ani o hru. Ale dokud ji mám, tak se zkrátka o ní budu starat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Změna pána by pro tuto takřka autistku znamenal dost otřes. Takže ještě jednou - nesedí mi, když bych byla znovu v bodě svého rozhodování si ji pořídit, tak si ji nepořídím, ale je to odpovědnost, já si tu mícu koupila a budu se vždycky snažit, aby u mě byla co nejvíc spokojená (i přes to vše ji mám ráda).

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Co to furt máte s hrubými rysy plemene Každý pes je osobnost, stejně jako člověk a stejně jako člověk si s ním buď sednete nebo ne. Nejde o to co dělá, jak je vychovaný, ale prostě o jeho přirozené "já"... nevím jak to vysvětlit líp

Příklad jsem psala dole. Co chcete víc? ? Nebo jsem to nenapsala dost srozumitelně??
Tahle diskuze asi nemá moc cenu.
Jedna strana , těch dokonalých, kterým co to samo nikdy nemůže stát to nechápou a ani nechtějí a ta druhá strana mají os. zkušenosti nebo dokážou chápat a vžít se do situace někoho jiného. No a další strana jsou rejpálkové co snědli všechnu moudrost světa a jen rýpou.
Nemyslím si, že by jste měli někoho soudit za to co udělal. Každý nechť si zamete před svým prahem i ti dokonalí. Možná se jim nikdy nic nestalo, ale chybama se člověk učí.
Každý může říct svůj názor a každý má k němu důvod.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ježiši, tak jinak - mně například nesedí moje kočka, je s PP, povahou odpovídá standardu. Ale ona tu svou nezávislot dotáhla trochu až do totálního nezájmu a nemazlivosti. Je z mého pohledu sice hodná, ale nudná, nekontaktní, nemazlivá a chová se jak "hraběnka". Nemá zájem ani o hru. Ale dokud ji mám, tak se zkrátka o ní budu starat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Změna pána by pro tuto takřka autistku znamenal dost otřes. Takže ještě jednou - nesedí mi, když bych byla znovu v bodě svého rozhodování si ji pořídit, tak si ji nepořídím, ale je to odpovědnost, já si tu mícu koupila a budu se vždycky snažit, aby u mě byla co nejvíc spokojená (i přes to vše ji mám ráda).

To nemá cenu tohle. Prostě někdo je radši, když to zvíře prostě MÁ a někdo chce, aby zvíře i on byli spokojený...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Ano. Pes, kokrétně Flanderský Bouvier, ke mně přišel zároveň s přítelem. No, vlastně nejdřív pes a až pak přítel. Díky dost komplikované rodinné situaci, nehodě a finálně díky naprostému nedostatku času a pro něj vhodných aktivit, jsme ho darovali zpět chovatelce. Já šla do školy, přítel byl po dost vážném úraze a pes tím vyloženě trpěl. Sice jsme chodili na několikahodinové procházky a vymýšleli co se dalo, ale to hlavní mu chybělo. Už nebyl čas ani prostor aby pracoval s ovcemi a proto byl i dost protivný. Nakonec se do toho ještě přimíchali sousedi, kteří nám psy opakovaně trávili a Bouvier to odnášel nejhůře, protože se nenaučil nežrat od cizích. To rozhodování nám dalo hodně dlouho. Já to hodně obrečela, ale on tu prostě nebyl šťastný a pak trápil i nás. Teď je u chovatelky. Má úžasnou zahradu, pohybu víc než dost. Může si hrát s vlastní mamkou a chovatelka se mu maximálně věnuje, což je vidět i na jeho úspěšnosti při skládání zkoušek. Jsem ráda, že se má lépe než tady. Dostáváme o něm pravidelně zprávy, ale nejsem si jistá, že bych zvládla ho znovu vidět na živo. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Ale stejnak po něm ještě občas brečím.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A není jednodušší mu najít někoho, s kým si bude sedět bez větších kompromisů, než se 15 let vzájemně trápit?

Moje zkušenost je, že z velké části si člověk "tvaruje" svého psa sám a že je zodpovědný za to, co má doma. Dle mého názoru jde na majitele minimálně 60%, 40% bych brala za vrozené. Když chci třeba cvičit, tak pečlivě vybírám štěně. No a když se nezadaří, tak moje smůla, ten pes za to nemůže a já se nebudu vymlouvat, že mně nesedl. Prostě se budu věnovat tomu, co mám doma a dělat to, na co pes má... hlavně ať je zdravej.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ano. Pes, kokrétně Flanderský Bouvier, ke mně přišel zároveň s přítelem. No, vlastně nejdřív pes a až pak přítel. Díky dost komplikované rodinné situaci, nehodě a finálně díky naprostému nedostatku času a pro něj vhodných aktivit, jsme ho darovali zpět chovatelce. Já šla do školy, přítel byl po dost vážném úraze a pes tím vyloženě trpěl. Sice jsme chodili na několikahodinové procházky a vymýšleli co se dalo, ale to hlavní mu chybělo. Už nebyl čas ani prostor aby pracoval s ovcemi a proto byl i dost protivný. Nakonec se do toho ještě přimíchali sousedi, kteří nám psy opakovaně trávili a Bouvier to odnášel nejhůře, protože se nenaučil nežrat od cizích. To rozhodování nám dalo hodně dlouho. Já to hodně obrečela, ale on tu prostě nebyl šťastný a pak trápil i nás. Teď je u chovatelky. Má úžasnou zahradu, pohybu víc než dost. Může si hrát s vlastní mamkou a chovatelka se mu maximálně věnuje, což je vidět i na jeho úspěšnosti při skládání zkoušek. Jsem ráda, že se má lépe než tady. Dostáváme o něm pravidelně zprávy, ale nejsem si jistá, že bych zvládla ho znovu vidět na živo. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Ale stejnak po něm ještě občas brečím.

Ano. Taky se mi to stalo. Ale bohužel jsme musela darovat psa jiného, než toho, který mi nesedl. Koupili jsme si k naší fence druhou fenečku, ale už starší. Zpočátku bylo všechno v pohodě, ale asi za dva roky (bylo to postupné, ne ze dne na den) ta druhá začala žárlit a řešila to napadením, kousanci a různou šikanou. Nebyla z dobrých podmínek a hlavně na mě, paničku se silně zafixovala. Později už jsme měli holky jen odděleně, společné procházky nepřipadaly v úvahu. Po několika vážnějších napadeních (prokouslý kloub, díra v krku....) jsme se rozhodli pro darování naší původní fenky našim kamarádům, kde spokojeně dožila. Nelituji toho. Věčný stres, kdy se zase setkají a co si provedou (je to hrůza, když si pes umí otevírat dveře a děcka a někdy i my dospělí občas zapomeneme zamknout), výčitky, kdo to zase zavinil, že se servaly, to fakt nebylo dobré. A druhou fenku jsme darovat nemohli. Nás milovala do posledních dnů, ale na nové páníčky by si nezvykla. Byla výborný hlídač, děcka milovala, ale na návštěvy a rodinu nikdy nebyla. Nevím, jestli to bylo povahou nebo špatnou socializací, to už se člověd nedozví.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To nemá cenu tohle. Prostě někdo je radši, když to zvíře prostě MÁ a někdo chce, aby zvíře i on byli spokojený...

A co tím jako chcete říct??? Moje kočka je spokojená a to je nejdůležitější. A to, že já bych chtěla, aby byla trochu jiná, to je snad můj problém a nebudu kvůli tomu současnou kočku vyhazovat z domova a kupovat si jinou. Aspoň tak chápu vaši poznámku..

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Moje zkušenost je, že z velké části si člověk "tvaruje" svého psa sám a že je zodpovědný za to, co má doma. Dle mého názoru jde na majitele minimálně 60%, 40% bych brala za vrozené. Když chci třeba cvičit, tak pečlivě vybírám štěně. No a když se nezadaří, tak moje smůla, ten pes za to nemůže a já se nebudu vymlouvat, že mně nesedl. Prostě se budu věnovat tomu, co mám doma a dělat to, na co pes má... hlavně ať je zdravej.

Konečně názor, se kterým souhlasím.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ano. Taky se mi to stalo. Ale bohužel jsme musela darovat psa jiného, než toho, který mi nesedl. Koupili jsme si k naší fence druhou fenečku, ale už starší. Zpočátku bylo všechno v pohodě, ale asi za dva roky (bylo to postupné, ne ze dne na den) ta druhá začala žárlit a řešila to napadením, kousanci a různou šikanou. Nebyla z dobrých podmínek a hlavně na mě, paničku se silně zafixovala. Později už jsme měli holky jen odděleně, společné procházky nepřipadaly v úvahu. Po několika vážnějších napadeních (prokouslý kloub, díra v krku....) jsme se rozhodli pro darování naší původní fenky našim kamarádům, kde spokojeně dožila. Nelituji toho. Věčný stres, kdy se zase setkají a co si provedou (je to hrůza, když si pes umí otevírat dveře a děcka a někdy i my dospělí občas zapomeneme zamknout), výčitky, kdo to zase zavinil, že se servaly, to fakt nebylo dobré. A druhou fenku jsme darovat nemohli. Nás milovala do posledních dnů, ale na nové páníčky by si nezvykla. Byla výborný hlídač, děcka milovala, ale na návštěvy a rodinu nikdy nebyla. Nevím, jestli to bylo povahou nebo špatnou socializací, to už se člověd nedozví.

Mám fenu která mi povahově vůbec nesedí - ostatí jedinci stejného plemene i sourozenci jsou v pohodě. Do rvního hárání bla bezvdná, všechno dělala s nadšenim, miloučká, akční.... po hárání jí nic nebaví, na rocházk se jí moc nechce, je hodně submisivní, se psama si moc nehraje, na cvičení taky moc neni, ke kolu jí nemůžu vzít protože nechce běhat, tahat zátěž nechce, plavat nechce... Druhá fenka je absolutní opak - hyperaktiv kterou baví vše a vše dělá s maximálnim nasazení. Nikdy by mě však nenapadlo jí dát pryč. I přes to vechno jí zbožňuju. Je to hrozněj mazlíček

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Myslím, že chápu, na co se ptáte. Každý pes, i v rámci jednoho plemene, je jiný a taková povaha, kterou si jeden zamiluje, druhému nemusí sedět. Někdo má rád psy dominantní a samostatné, jiný submisivní nebo závisláky. Jednomu vyhovují psi akční, až neurotičtí, jiný by se z nich zbláznil...
Já mám labradora, který je docela "tvrďoch". Potřebuje ráznou, přísnou ruku, trochu dusit - pak funguje perfektně. Ale pro mě tohle není, mě tahle "soustavná šikana" nebaví. A nejspíš to ani neumím. Takže mě labrouš sice miluje, ale až tak neposlouchá. Zato páníčkovi šlape jako hodinky... A já jsem lehce stresovaná, když jsem s ním třeba ve městě - ne, že by byl nějak nezvladatelný, ale vadí mi, když psa nemám 100% pod kontrolou. Taky jsem se "rozmazlila" beauceronkou, která poslouchá perfektně a tak mě to jeho "rozmýšlení" nad povelem vadí...
Ovšem že bych ho dala pryč, o tom neuvažuji ani vteřinu. Je to člen naší rodiny a ten náš povahový nesoulad není zase tak hrozný... na druhou stranu jsem se od něj hodně naučila... je to Pan Pes
No, a mimochodem, manžel si zase tolik "nerozumí" s beauceronkou. Dráždí ho, jak je temperamentní, pořád lítá, vyžaduje házení míčku, úkoly, práci. Tvrdí, že je bláznivá a prdlá, snaživá šplhna... Má pravdu, ale mě to vyhovuje. Takže si každý doma přijdeme na své
m.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Myslím, že chápu, na co se ptáte. Každý pes, i v rámci jednoho plemene, je jiný a taková povaha, kterou si jeden zamiluje, druhému nemusí sedět. Někdo má rád psy dominantní a samostatné, jiný submisivní nebo závisláky. Jednomu vyhovují psi akční, až neurotičtí, jiný by se z nich zbláznil...
Já mám labradora, který je docela "tvrďoch". Potřebuje ráznou, přísnou ruku, trochu dusit - pak funguje perfektně. Ale pro mě tohle není, mě tahle "soustavná šikana" nebaví. A nejspíš to ani neumím. Takže mě labrouš sice miluje, ale až tak neposlouchá. Zato páníčkovi šlape jako hodinky... A já jsem lehce stresovaná, když jsem s ním třeba ve městě - ne, že by byl nějak nezvladatelný, ale vadí mi, když psa nemám 100% pod kontrolou. Taky jsem se "rozmazlila" beauceronkou, která poslouchá perfektně a tak mě to jeho "rozmýšlení" nad povelem vadí...
Ovšem že bych ho dala pryč, o tom neuvažuji ani vteřinu. Je to člen naší rodiny a ten náš povahový nesoulad není zase tak hrozný... na druhou stranu jsem se od něj hodně naučila... je to Pan Pes
No, a mimochodem, manžel si zase tolik "nerozumí" s beauceronkou. Dráždí ho, jak je temperamentní, pořád lítá, vyžaduje házení míčku, úkoly, práci. Tvrdí, že je bláznivá a prdlá, snaživá šplhna... Má pravdu, ale mě to vyhovuje. Takže si každý doma přijdeme na své
m.

Nevím jestli můžu říct že mi můj pes nesedí, ale nepadly jsme si do oka. Já si původně zamilovala jiného psa známých a vysnila jsem si že si teda koupím svého a bude taky takový. Bohužel je do puntíku úplně jiný. Musím se přiznat že jsem ho chtěla hned první týden vrátit ještě než si na nás zvykne a kdyby mi to doma nerozmluvili tak je opravdu zpátky u chovatele. Nakonec teda je s náma, ale furt to není ono jak bych si to představovala. Ale teď už to má u nás jistý. Ještě několik měsíců jsem si s tou myšlenkou pohrávala že jí najdu jiné pány.Neodsuzuji nikoho kdo se pro vrácení štěněte rozhodne, ale třeba do měsice né v půl roce, to už musí bejt pro štěně celkem šok.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Myslím, že chápu, na co se ptáte. Každý pes, i v rámci jednoho plemene, je jiný a taková povaha, kterou si jeden zamiluje, druhému nemusí sedět. Někdo má rád psy dominantní a samostatné, jiný submisivní nebo závisláky. Jednomu vyhovují psi akční, až neurotičtí, jiný by se z nich zbláznil...
Já mám labradora, který je docela "tvrďoch". Potřebuje ráznou, přísnou ruku, trochu dusit - pak funguje perfektně. Ale pro mě tohle není, mě tahle "soustavná šikana" nebaví. A nejspíš to ani neumím. Takže mě labrouš sice miluje, ale až tak neposlouchá. Zato páníčkovi šlape jako hodinky... A já jsem lehce stresovaná, když jsem s ním třeba ve městě - ne, že by byl nějak nezvladatelný, ale vadí mi, když psa nemám 100% pod kontrolou. Taky jsem se "rozmazlila" beauceronkou, která poslouchá perfektně a tak mě to jeho "rozmýšlení" nad povelem vadí...
Ovšem že bych ho dala pryč, o tom neuvažuji ani vteřinu. Je to člen naší rodiny a ten náš povahový nesoulad není zase tak hrozný... na druhou stranu jsem se od něj hodně naučila... je to Pan Pes
No, a mimochodem, manžel si zase tolik "nerozumí" s beauceronkou. Dráždí ho, jak je temperamentní, pořád lítá, vyžaduje házení míčku, úkoly, práci. Tvrdí, že je bláznivá a prdlá, snaživá šplhna... Má pravdu, ale mě to vyhovuje. Takže si každý doma přijdeme na své
m.

Já myslím,že tady lidi nerozlišují takové to "nesedl",kdy má prostě pes trochu jinou povahu než by člověk chtěl, vyžaduje odlišný přístup apod a "nesedl",kdy prostě naprosto nefunguje komunikace mezi psem a majitelem a není to vina ani jedné strany. Není to zrovna časté,ale stává se to. Osobně znám jeden příklad,kdy chovatel a výcvikář jednoho loveckého plemene dával pryč psa, se kterým si absolutně nesedl. Ačkoli šlo o člověka,který má vycvičeno desítky,ne-li stovky psů a ještě víc odvedeno, s tímhle psem po všech možných pokusech udělal taktak aport, do vody ho nedostal a o nějaké radosti z práce nemohla být řeč (samozřejmě on by ho do tý vody dostal,ale tak,jak pracovat se psy nechce). Pro obě strany bylo dobře,že psa dal pryč. _u nového majitele pes normálně začal fungovat,i nějaké zkoušky udělali atd.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mám fenu která mi povahově vůbec nesedí - ostatí jedinci stejného plemene i sourozenci jsou v pohodě. Do rvního hárání bla bezvdná, všechno dělala s nadšenim, miloučká, akční.... po hárání jí nic nebaví, na rocházk se jí moc nechce, je hodně submisivní, se psama si moc nehraje, na cvičení taky moc neni, ke kolu jí nemůžu vzít protože nechce běhat, tahat zátěž nechce, plavat nechce... Druhá fenka je absolutní opak - hyperaktiv kterou baví vše a vše dělá s maximálnim nasazení. Nikdy by mě však nenapadlo jí dát pryč. I přes to vechno jí zbožňuju. Je to hrozněj mazlíček

Taky jsem měla psa, kterého bych radši neměla. Přítel koupil k mé dobrmance a jeho boxerovi štěndo brazilské fily. To už jsme byli sestěhovaní spolu, takže třetí pes do 2+1. Jenže si samo o plemeni dopředu nic nepřečetl a navíc koupil sice štěně s PP, ale od typického množitele (hafo plemen, vše v kotcích, absolutně netknutí kontaktem s člověkem). No zůstal u nás, od malička jsme socializovali jak diví, brala jsem ho denně do práce, spousta lidí, všichni hodní, žádná špatná zkušenost s člověkem ani jiným psem. Přesto jsme to nedohonili, pes byl úžasný k rodině a našim psům, řekla bych skoro totální závislák, ale mimo rodinu prostě nikoho jiného do smečky nepřijal. Nenechal na sebe sáhnout, choval se útočně jak k psům tak k lidem. Totálně nám změnil způsob života, dříve jsme s druhými dvěma psy jezdili do přírody s partou dalších lidí, to prostě skončilo, protože i s košem jen koukal, kdo se objeví v jeho blízkosti a útok. Pryč bych ho nikdy nedala, protože nevěřím, že by jinde mohl být spokojený. Doma byl zlato, po pubertě se uposlušnil a bylo možné, aby k nám přišla návštěva (ti odvážnější) a na povel se odebral na místo a číhal na nepozornost, samozřejmě s košem. Venčit jsme jezdili za město na místa, kde bylo široko daleko vidět. Dožil u nás, myslím, že byl šťastnej, ale pro nás to bylo 8 let, kdy jsme nedělali nic jiného než zabraňovali průšvihům. Za celých 8 let měl na kontě jen jednou kousnutí (10 štychů na zadku) a to u známého, který si myslel, že už ho zná dost dobře - vídali se několikrát týdně - a že už není tak moc třeba, aby dodržoval pravidla. Dnes už mám zase hodňáky a zase jezdíme na hausbot s partou dalších lidí a psů.Fila je užasnej pes, ale opravdu ne pro každého, já do našich podmínek bych si ho nekoupila, ale jako bodygard k rodině (včetně dětí) někam na samotu a od chovatele, který své odchovy od mala socializuje to je pes k nazaplacení.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To nemá cenu tohle. Prostě někdo je radši, když to zvíře prostě MÁ a někdo chce, aby zvíře i on byli spokojený...

mě příjde že ve vašem případě je fuk jak se bude mít pes, hlavně aby ste byla spokojená vy, máte pravdu, to opravdu nemá cenu

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já myslím,že tady lidi nerozlišují takové to "nesedl",kdy má prostě pes trochu jinou povahu než by člověk chtěl, vyžaduje odlišný přístup apod a "nesedl",kdy prostě naprosto nefunguje komunikace mezi psem a majitelem a není to vina ani jedné strany. Není to zrovna časté,ale stává se to. Osobně znám jeden příklad,kdy chovatel a výcvikář jednoho loveckého plemene dával pryč psa, se kterým si absolutně nesedl. Ačkoli šlo o člověka,který má vycvičeno desítky,ne-li stovky psů a ještě víc odvedeno, s tímhle psem po všech možných pokusech udělal taktak aport, do vody ho nedostal a o nějaké radosti z práce nemohla být řeč (samozřejmě on by ho do tý vody dostal,ale tak,jak pracovat se psy nechce). Pro obě strany bylo dobře,že psa dal pryč. _u nového majitele pes normálně začal fungovat,i nějaké zkoušky udělali atd.

Takže mi se to nestalo, že by mi pes nesedl. Když jsem si ho jednou z toho útulku vzala, tak jsem to co šlo na jeho chování upravila a na to co nešlo jsme si zvykli a naučili jsme se s tím žít. A nikdy by mě nenapadlo řešit, že bychom si neměli sednout. A to byl každý pes úplně jiný (rasa, temperament). Je to o přístupu.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já myslím,že tady lidi nerozlišují takové to "nesedl",kdy má prostě pes trochu jinou povahu než by člověk chtěl, vyžaduje odlišný přístup apod a "nesedl",kdy prostě naprosto nefunguje komunikace mezi psem a majitelem a není to vina ani jedné strany. Není to zrovna časté,ale stává se to. Osobně znám jeden příklad,kdy chovatel a výcvikář jednoho loveckého plemene dával pryč psa, se kterým si absolutně nesedl. Ačkoli šlo o člověka,který má vycvičeno desítky,ne-li stovky psů a ještě víc odvedeno, s tímhle psem po všech možných pokusech udělal taktak aport, do vody ho nedostal a o nějaké radosti z práce nemohla být řeč (samozřejmě on by ho do tý vody dostal,ale tak,jak pracovat se psy nechce). Pro obě strany bylo dobře,že psa dal pryč. _u nového majitele pes normálně začal fungovat,i nějaké zkoušky udělali atd.

Ty jo ale co tu čtu, tak většinou jsou to případy vrácení, kdy to opravdu nejde, kdy jsou opravdu velké problémy, ale aby si někdo vyhlídl plemeno a pak si pořídil štěně a hned pro něj to štěně bylo odpudivý, tak ho vesele vrátí a pořídí si zas jiné, které mu teda sedlo... To by pak takovej člověk si mohl každé dva týdny střídat plemena, vracet štěnata jak se mu zachce, protože má každej pes svou osobnost, no to sem ještě neslyšela :-D Mých pět psů je taky každej povahově uplně jinej, kolikrát sem si řikala, že by tomu mému kříženci teriéra bylo líp někde, kde by byl sám, kde by se nemusel venčit s ostatními cizími psy, kteří mu nesednou, kde by měl zahradu, ale v životě by mě nenapadlo to zrealizovat, páč ten pes by za mě i za jeho smečku klidně dejchal, bylo by to možné :o)) Nikdy by mě nenapadlo během prvních dvou týdnů říct jak je mi to štěně odporný a jak určitě takhle vidí ono mě a šla bycho ho vyměnit za jiné, lidi sou fakt šílení

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ježiši, tak jinak - mně například nesedí moje kočka, je s PP, povahou odpovídá standardu. Ale ona tu svou nezávislot dotáhla trochu až do totálního nezájmu a nemazlivosti. Je z mého pohledu sice hodná, ale nudná, nekontaktní, nemazlivá a chová se jak "hraběnka". Nemá zájem ani o hru. Ale dokud ji mám, tak se zkrátka o ní budu starat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Změna pána by pro tuto takřka autistku znamenal dost otřes. Takže ještě jednou - nesedí mi, když bych byla znovu v bodě svého rozhodování si ji pořídit, tak si ji nepořídím, ale je to odpovědnost, já si tu mícu koupila a budu se vždycky snažit, aby u mě byla co nejvíc spokojená (i přes to vše ji mám ráda).

Díkybohu, že jsou ještě i takovíto majitelé....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ty jo ale co tu čtu, tak většinou jsou to případy vrácení, kdy to opravdu nejde, kdy jsou opravdu velké problémy, ale aby si někdo vyhlídl plemeno a pak si pořídil štěně a hned pro něj to štěně bylo odpudivý, tak ho vesele vrátí a pořídí si zas jiné, které mu teda sedlo... To by pak takovej člověk si mohl každé dva týdny střídat plemena, vracet štěnata jak se mu zachce, protože má každej pes svou osobnost, no to sem ještě neslyšela :-D Mých pět psů je taky každej povahově uplně jinej, kolikrát sem si řikala, že by tomu mému kříženci teriéra bylo líp někde, kde by byl sám, kde by se nemusel venčit s ostatními cizími psy, kteří mu nesednou, kde by měl zahradu, ale v životě by mě nenapadlo to zrealizovat, páč ten pes by za mě i za jeho smečku klidně dejchal, bylo by to možné :o)) Nikdy by mě nenapadlo během prvních dvou týdnů říct jak je mi to štěně odporný a jak určitě takhle vidí ono mě a šla bycho ho vyměnit za jiné, lidi sou fakt šílení

Ačkoli to mnoho z vás jinde odsuzeje, zde se mi zdá, že psa berete přeci jen jako věc. Psi mají svoje osobnosti a když vám nesedne osobnost partnera, šéfa, rodičů, taky se pokusíte jít od nich. Mě se to sice nikdy nestalo, ale znám ze svého okolí lidi, kteří vše zodpovědně zvážili a psa dali někomu, u koho se pes měl lépe, protože si s ním lépe rozuměl. V jednom případě byla ta neshoda tak velká, že jsem si jistá, že kdyby se mohl rozhodovat pes sám za sebe, šel by jinam rád A teď je původní páníček šťastný s jiným psem a pes šťastný u jiných majitelů. Nechápu, co je na tom špatného, když se zrovna nezbavím psa vyhozením u dálnice atd.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Napadlo mě, že to hodně záleží na osobě majitele. Jestli si dokáže přiznat, že to úplně neklape, a pokud hodně, jestli se odhodlá to řešit ve větší prospěch svůj i psa. Je dost lidí takových těch "trpitelů", kteří třeba setrvávají s partnerem, který je bije nebo podvádí, nebo zůstávají v práci, kde je šéf šikanuje apod. Hledají tisíc důvodů, proč to nejde změnit, ale přitom jim svým způsobem vyhovuje okázale trpět a dávat to svému okolí náležitě najevo. Určitě takové lidi taky znáte... Stejně jako lidi, kteří se dobrovolně stali otroky svého psa, navenek si na to stěžují, ale ve skutečnosti to byla jejich volba...
Tohle nemyslím na nikoho tady v diskuzi osobně, je to jen taková myšlenka, co mě napadla, když jsem si to pročítala...
m.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Dřív jsem také nechápala jak někdo může dát psa pryč, ale i mě se stalo, že jsem si se psem nesedla. Po babičce jsem zdědila jednoho psa, neuměl chodit na vodítkum obojek mu nic neříkal, to by mi nevadilo, vše se naučil. Problém je v tom, že mi prostě nesedne, na vše reaguje přehnaně, není možné ho někde nechat uvázaného, překouše vodítko, v autě zničí vše na co došáhne, je to prostě hysterik a ke všemu notorický útěkář. Pryč ho nedám, jelikož je na mě úplně závislý, ale kdyby se našel nějáký známý, o kterém bych věděla, že se mu bude věnovat a pes se u něj bude mít dobře, tak bych mu ho dala.
Další případ je fena pracovního plmene, patří mojí sestře a i když to má být temperamentní pes, který rád pracuje, tato fena je úplný opak. Nic ji nebaví, sestra zkoušela všechno, ale fena nejraději tráví čas na dvoře, leží na lavici a pozoruje dění kolem. Také ji pryč nedáme, jelikož jsem její xtí majitelé. Ale dokážu pochopit, že někdo dá takového psa pryč.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

také jsme si pořídili fenu pracovního plemene. To, že ještě ve 3. letech nemáme ani ZOPku nepřičítám však psovi, ale sobě, dosud jsem totiž nenašla motivaci a způsob jak věci dotáhnout do konce. Všechno je rozdělané napůl a dál to nejde.

Každopádně jako se štěnětem jsem s ní měla zezačátku.Přivezli jsme si jí na 3,5 měsících - u chovatele v pohodě, normální, oráchlé,zvídavé štěně. Jak jsme ale dojeli domů a všehno si tam prohlídla tak pak se to vyvrbilo, chlapů se bála, jakmile měl někdo něco v ruce (lopatu, hrábě) brala čáru.

Měsíc trvalo, než mě začla plnohodnotně vítat, u chlapů to trvalo dalších pár měsíců. Doteď je k mnoha lidem odtažitá. V určitých momentech je neurotická a nedaří se jí zklidnit.

Jeden čas likvidovala všechno co jí přišlo pod zuby (až z toho bylo zle v rodině). Kdybych se rozhodovala znova, asi bych si druhého psa nepořizovala, ALE: nikdy by mne nenapadlo jí dát pryč, ač má určitá negativa (jako každý pes i včetně lidí), je báječný pocit, když se k vám tenhle chlupatej neurotik večer přitulí a chrochtá vám do ucha. Až konečně přijdu na způsob jak na ní a jak jí zklidnit, všechny problémy zmizí a snad i nějaká zkouška se zadaří.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
také jsme si pořídili fenu pracovního plemene. To, že ještě ve 3. letech nemáme ani ZOPku nepřičítám však psovi, ale sobě, dosud jsem totiž nenašla motivaci a způsob jak věci dotáhnout do konce. Všechno je rozdělané napůl a dál to nejde.

Každopádně jako se štěnětem jsem s ní měla zezačátku.Přivezli jsme si jí na 3,5 měsících - u chovatele v pohodě, normální, oráchlé,zvídavé štěně. Jak jsme ale dojeli domů a všehno si tam prohlídla tak pak se to vyvrbilo, chlapů se bála, jakmile měl někdo něco v ruce (lopatu, hrábě) brala čáru.

Měsíc trvalo, než mě začla plnohodnotně vítat, u chlapů to trvalo dalších pár měsíců. Doteď je k mnoha lidem odtažitá. V určitých momentech je neurotická a nedaří se jí zklidnit.

Jeden čas likvidovala všechno co jí přišlo pod zuby (až z toho bylo zle v rodině). Kdybych se rozhodovala znova, asi bych si druhého psa nepořizovala, ALE: nikdy by mne nenapadlo jí dát pryč, ač má určitá negativa (jako každý pes i včetně lidí), je báječný pocit, když se k vám tenhle chlupatej neurotik večer přitulí a chrochtá vám do ucha. Až konečně přijdu na způsob jak na ní a jak jí zklidnit, všechny problémy zmizí a snad i nějaká zkouška se zadaří.

Také mám psa, který zatím nemá ani jednu zkoušku a jeho bratr má už 4. pak mám fenu co je z útulku a bylo s ní hafo problémů, ale to se prostě nedá srovnat s tou fenou a tím psem, s nima není takové to spojení. Kdo to nezažil, tak to asi nepochopí. Jinak u té feny to není o motivaci, ona má ráda jídlo, klidně vám bude chvíli pracovat, ale po určité (krátké) době, jde prostě s aktivitou dolů a zaboha ji nepřimějete k výkonnu. Stopy ji baví, ale maximálně tak ZM a jednou za čas, míček ji můžete hodit 2x, agility, tak jednou proběhnout parkur: Je to jediný náš pes co se netěší do auta, protože ví, že se někam pojede (třeba na výlet).
Ale jak už jsem psala, dokud jsem si to sama nezažila, tak jsem také odsuzovala, každého kdo dá psa pryč. Teď už mám trochu jiný názor a dokáži to pochopit. Samozřejmě pak jsou psovodi co psa vymění při prvním problému, tam nejde o to, že si se psem sedne či ne, tam jde o to, že chtějí nahoru za co nejkretší dobu a pokud možno bez větší práce.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Ne.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Co to furt máte s hrubými rysy plemene Každý pes je osobnost, stejně jako člověk a stejně jako člověk si s ním buď sednete nebo ne. Nejde o to co dělá, jak je vychovaný, ale prostě o jeho přirozené "já"... nevím jak to vysvětlit líp

popište prosím tu osobnost malého štěněte, co Vám nesedla natolik, že jste ho dala raději pryč , konkrétně prosím.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Stalo se vám někdy, že jste si pořídili psa, s kterým jste byli natolik nespokojeni, že jste ho museli umístit jinam? ( není to můj případ - pro rýpaly)

Parson Russel teriér a nemám v oblibě bígly,měla jsem štěstí zrovna na příšerné jedince,hyperaktivní,extzrémně neposlušné a nevychovatelné..Mou láskou se stali WHWT a afgánští chrti,těm jsem propadla napoprvé a nikdy mně nezklamali.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dřív jsem také nechápala jak někdo může dát psa pryč, ale i mě se stalo, že jsem si se psem nesedla. Po babičce jsem zdědila jednoho psa, neuměl chodit na vodítkum obojek mu nic neříkal, to by mi nevadilo, vše se naučil. Problém je v tom, že mi prostě nesedne, na vše reaguje přehnaně, není možné ho někde nechat uvázaného, překouše vodítko, v autě zničí vše na co došáhne, je to prostě hysterik a ke všemu notorický útěkář. Pryč ho nedám, jelikož je na mě úplně závislý, ale kdyby se našel nějáký známý, o kterém bych věděla, že se mu bude věnovat a pes se u něj bude mít dobře, tak bych mu ho dala.
Další případ je fena pracovního plmene, patří mojí sestře a i když to má být temperamentní pes, který rád pracuje, tato fena je úplný opak. Nic ji nebaví, sestra zkoušela všechno, ale fena nejraději tráví čas na dvoře, leží na lavici a pozoruje dění kolem. Také ji pryč nedáme, jelikož jsem její xtí majitelé. Ale dokážu pochopit, že někdo dá takového psa pryč.

notorický útěkář vs. "je na mě úplně závislý" - myšleno že se bez Vás nehne na krok nebo že je na Vás závislý v tom smyslu, že nemůže být u jiného majitele a máte ho po smrti babičky Vy?
Protože jestli je na Vás psych. závislý.. pak nechápu, jak může být zároveň notor. útěkářem.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Parson Russel teriér a nemám v oblibě bígly,měla jsem štěstí zrovna na příšerné jedince,hyperaktivní,extzrémně neposlušné a nevychovatelné..Mou láskou se stali WHWT a afgánští chrti,těm jsem propadla napoprvé a nikdy mně nezklamali.

tak já to taky znám. Ke svému jednomu pejskovi jsem si vyřvala ještě na rodičích druhého. Dost jsme si nesedly. Nevím, jak to cítila ona, ale já jsem ji neměla vůbec ráda. Prostě to tam nepřeskočilo. Po týdnu jsem ji s radostí předala své sestře. Naštěstí všechno dobře dopadlo, uf!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
tak já to taky znám. Ke svému jednomu pejskovi jsem si vyřvala ještě na rodičích druhého. Dost jsme si nesedly. Nevím, jak to cítila ona, ale já jsem ji neměla vůbec ráda. Prostě to tam nepřeskočilo. Po týdnu jsem ji s radostí předala své sestře. Naštěstí všechno dobře dopadlo, uf!

tohle moc nechápu ,měla jsme několik psů ,ten co mám ted je nejhorší ,vzala jsem si ho ročního ,byl nejdřív bázlivý ,ted je spíš agresivní ,skáče nás jak magor, nepovedlo se ho to odnaučit ,má prostě radost i když od něj popojdu jen tři metry a zas se vrátím, neumí moc chodit na vodítku a někdy doma něco hryže ,kvůli tomu že je nevychovaný s ním radši mezi lidi dost nechodím a spíš vyhledáváme místa kde jsme sami ale nikdy by mě ani na chvíli nenapadlo že bych ho měla dát pryč ,je můj a mám ho ráda.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
tohle moc nechápu ,měla jsme několik psů ,ten co mám ted je nejhorší ,vzala jsem si ho ročního ,byl nejdřív bázlivý ,ted je spíš agresivní ,skáče nás jak magor, nepovedlo se ho to odnaučit ,má prostě radost i když od něj popojdu jen tři metry a zas se vrátím, neumí moc chodit na vodítku a někdy doma něco hryže ,kvůli tomu že je nevychovaný s ním radši mezi lidi dost nechodím a spíš vyhledáváme místa kde jsme sami ale nikdy by mě ani na chvíli nenapadlo že bych ho měla dát pryč ,je můj a mám ho ráda.

Taky vlastním takového psa. Ale je to miláček rodiny, když má \"náladu\" tak je perfektní, jinak jsem se s ním 5 let nadřela, aby podal nějaký výkon, ale je to s ním marné. Nikdy jsem nevěděla jakou bude mít zrovna náladu... Po pěti letech jsem si pořídila jiné plemeno, předchozího pejska pořád máme, ale už nic dělat \"nemusí\" a je spokojený, dokonce se mu po práci někdy zasteskne a dělá jak divý. Nikdy s ním nebylo zacházeno špatně po zlém, ale prostě nedělal nikdy na 100%, maximálně na 50% a i to bylo moc. Takže chápu, když si někdo pořídí jiného psa, i když \"starého\" bych pryč dát nedokázala. Mě práce se psy baví, hodně mě naučil,ale už bych si to trápení zopakovat nechtěla,v podstatě jsem nemohla téměř pět let dělat naplno to, co mě baví. A nebylo to o nějaké seberealizaci, ale jen zábavě, které se změnila v trápení nás obou.