Už vás někdy pes "držel nad vodou"?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mila K., vim, ze je to tezke, ale jsem v podobne situaci. Mam pritele, se kterym jsme po 7 letech vztahu zacinali uvazovat o spolecnem bydleni, ale ona zjistil, ze vlastne nevi, co ke mne citi, nechce se jeste vazat. Ted resim, co s tim. Jestli rozchod - to je jedine logicke reseni, nebo cekat - to radi srdce. Ale to sem zrovna moc nepatri. Chci tim rici jen to, ze i kdyz to skonci rozchodem, tak uz z trucu kvuli nemu prilis truchlit nebudu, nedovolim, aby me nejaky chlap dostal na kolena! A pes je nejlepsi nahrada za pritele, protoze ten nikdy nebude tak verny, milujici a nadseny tim, jaka jsi. Takze mas toho nejlepsiho partaka, jakeho si muzes prat, tak nebrec!
Mne pejsek podrzel nevice ve chvili, kdy mi umrel jiny pesan. Nastesti, vzdy byli dva (nebo vic), takze jsem mela u koho se vybrecet a pro koho byt znovu vesela, protoze psi kamos prilis nechape, proc jsi stale tak smutna, kdyz on se tolik snazi.

Jasně, pes je super! Konečně mám milujícího urostlého hnědookého blonďáka, kterému navíc stačí studené večeře . To nemyslím jako znevážení Vašich situací, ale jako pokus o humorné povzbuzení . Hlavu vzhůru, držte se - nejen kvůli psům .

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Jo jo, taky když mám nějaké trápení, tak mi moji psi pomůžou. Jednou se se mnou rozešel kluk, když jsem zrovna měla štěňátka. Nešlo brečet a zároveň se koukat, jak si ti prcci hrají. Nevydržela jsem se k nim nepřidat a bylo po trápení....
Až půjdeš z práce domů, tak vem pejska na vycházku, haž mu balónek nebo ho zkus naučit nějaké nové cviky. Třeba sud, nebo poklonu,.... zabav se s pejsou a netruchli, všechno bude zase dobré, uvidíš. Ale chce to čas. Ten teď mužeš trávit s pesanem a určitě Ti bude líp.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jasně, pes je super! Konečně mám milujícího urostlého hnědookého blonďáka, kterému navíc stačí studené večeře . To nemyslím jako znevážení Vašich situací, ale jako pokus o humorné povzbuzení . Hlavu vzhůru, držte se - nejen kvůli psům .

Díky za podporu, já teda nemám psího kluka, ale holku, ale je super, škoda že neumí mluvit Jinak ale pište i srandovní příspěvky, já to myslela spíš na takovéty všudypřítomné rejpaly. Snažím se držet, je to ale těžký, nejradši bych se vším praštila a odjela někam pryč, ale musím chodit do práce...jo a omlouvám se, že otravuju soukromými věcmi...snad to se psy taky souvisí.
K.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jasně, pes je super! Konečně mám milujícího urostlého hnědookého blonďáka, kterému navíc stačí studené večeře . To nemyslím jako znevážení Vašich situací, ale jako pokus o humorné povzbuzení . Hlavu vzhůru, držte se - nejen kvůli psům .

Před 8 lety jsem přivezla domů pesana, jako léčebný prostředek pro mojí maminku. Maminka šla po úrazu do invalidního důchodu a navíc jsme zjistili, že můj bratr bere heroin a je těžce závislý. Když jsem viděla mainku, jak se totálně zhroutila dostala štěně. Po pěti letech se mi maminka přiznala, že nemít doma psa, tak si asi hodila mašli. Ale on jí donutil se o někoho starat, chodit ven a hlavně nemyslet na svoje problémy. A večer usínala vyčerpáním po dlouhých procházkách a úklidu loužiček.
Dnes máme psy tři a minulý týden jsem se odzvěděla, že moje milovaná babička umírá na rakovinu. Nechceme jí to říct, takže je strašně vyčerpávající se před ní tvářit jako by nic. naštěstí pesani mají pořád dobrou náladu, baví mě svými blbostmi a večer v posteli se ke mě přitulí a nechají si brečet do kožichu. Nikdy bych je za nic nevyměnila - je to ta nejlepší terapie jakou znám.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Pejsan je nejlepší lék na všechno. I když se s přítelem třeba pohádám, tak se seberu a du s pejskovou ven, různě blbnem a tak, potom ještě potkáme psí i lidský kámoše, ti psí mě přivítají tak bouřlivě, že se pak domu vracím se super náladou. Myslim, že si spousta lidi neuvědomuje, o co přichází, když psa nemá. Protože to je fakt opravdovej přitel v dobrým i zlým.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Ahoj, mám fenečku jorkšírku a s přítelem jsem 6 let,ztoho 3 roky spolu bydlíme a jen tak když se máme dost a jsme poštěkaní a rozhádaní a vše se mi zdá jako strašný stereotyp,tak jsem strašně šťastná za to že mám ten malej uzlíče,kterej mě vždycky 5min vítá,ať jsem pryč 8hod,nebo 3 minuty. A asi si dokážu představit odejít od přítele a vzít si malou ssebou spíš,než odejít a nechat jí tam. Takže jsem pro zvířátka-vděčné dušičky...a taky nenadělají po bytě tolik bordela :-)
Ne fakt, věnuj se bafině a přátelům a začni znovu, žiješ jen jednou a tak si nekaz zbytečně ani hodinu, nikdo ti neumřel.
Chlapy jsou verbež a mají myšlení uplně jiné, než ženy. Třeba jsou vyjimky,ale je to asi 1 z 1000
Drž se,Teryna

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Pejsek je podle mě skutečně ten nejvěrnější přítel!!Sama jsem" pejskař" teprve krátce, ale jsem šťastná, že ho mám! Je krásné přijít domů a vidět tu nehranou radost v těch bezelstných očích pejska! Zase bude dobře, časem to přebolí a pejsek Vám jistě pomůže překonat ty těžké chvíle! Myslete na to, že tu pro Vás je, že Vás potřebuje a miluje! Ať už jste šťastná, nebo smutná! Dodá Vám sílu a energii, kterou ted jistě potřebujete! Hlavně to nevzdávejte! Blíží se jaro, vše bude veselejší a jistě na Vás ten pravý teprve čeká! Můj pejsek mi dodává neuvěřitelnou sílu,... když ho jen tak pozoruji, jak si hraje, když mi usíná na klíně, ráno mě radostně olizuje,když se mu něco podaří a my se z toho radujeme oba dva ...nevím, jak to popsat, ale je to krásné! Takže hlavu vzhůru, myslím, že v takové životní situaci je velmi důležité obklopit se dobrými přáteli, a to Váš pejsek určitě je! Držím palečky!
P.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, mám fenečku jorkšírku a s přítelem jsem 6 let,ztoho 3 roky spolu bydlíme a jen tak když se máme dost a jsme poštěkaní a rozhádaní a vše se mi zdá jako strašný stereotyp,tak jsem strašně šťastná za to že mám ten malej uzlíče,kterej mě vždycky 5min vítá,ať jsem pryč 8hod,nebo 3 minuty. A asi si dokážu představit odejít od přítele a vzít si malou ssebou spíš,než odejít a nechat jí tam. Takže jsem pro zvířátka-vděčné dušičky...a taky nenadělají po bytě tolik bordela :-)
Ne fakt, věnuj se bafině a přátelům a začni znovu, žiješ jen jednou a tak si nekaz zbytečně ani hodinu, nikdo ti neumřel.
Chlapy jsou verbež a mají myšlení uplně jiné, než ženy. Třeba jsou vyjimky,ale je to asi 1 z 1000
Drž se,Teryna

Ahojky,
tak ja ted "nad vodou" drzim sveho psa. Dve cubinky, ktere on nemuze mit, momentalne haraji a on se ke mne chodi vybrecet. Zabori se mi hlavou do pod pazi nebo do klina a knuci. I jeho trapeni do mesice prejde. Do roka koupim cubinku jen a jen pro nej. Takze hlavu vzhuru, vsechno preboli, na svete je muzskejch!!!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských nectností.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských nectností.

Mi pes pomohl, když můj kluk byl na vojně a já smutnila. Začla jsem s ním pravidelně cvičit a hned mi bylo lépe. Nevěš hlavu, asi to za moc nestálo když to nevydrželo. Zorganizuj tady přes Faunu nějaké společné výlety a náhradu najdeš hned. Určitě někde sedí kluk ve stejné situaci jako ty, tak tomu pomož. Znáš tu písničku: Na každého někde někdo čeká....? Tak nesmuti, máš psa a nás.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Ahoj, kazdy rozchod cloveka posili...nakonec jeste budes rada, aspon se uvolnilo misto pro toho skveleho noveho pritele:-) Me pes pomohl hrozne moc, kdyz jsem se vdala do jine zeme, kde jsem byla jak ten kul v plote...seznamovala jsem se se slecnama, ktere mluvily jen o penezich, bytech a psi, nebo nejake obycejne veci je fakt nezajimaly, tak jsem si poridila psa, seznamila jsem se se spoustou obycejnych lidi a od te doby jsem nemela poradnou depku, jak mi je trochu smutnejc, jdu se psem ven, nebo si vazim toho, ze muzu byt doma a mam chvilku klid:-)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Ahoj, ja sice momentalne nemam psa, ale kocoura, uz 16 let. Je to zvlastni, kdyz jsem se nad tim ted zamyslela, tak zna lidi, ktere nezna ani muj manzel. Dva psy, vsechny ex-pritele, kamarady, proste vsechny, co byli za tech poslednich 16 let byt i tou nejmensi soucasti meho zivota. Lide prichazeji a odchazeji, zvirata zustavaji. Ja vim, ze je ti ted blbe, ale mysli do budoucna, za par mesicu ti bude fajn. Chlapu je na svete spousta, a tohle si prozijes jeste parkrat, nez najdes toho praveho. Tak hlavu vzhuru!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Prošla jsem si před mnoha lety takovou "menší" krizí - manžel po 4 letech a při existenci ročního dítěte "zjistil", že se ještě necítí na závazky a odkráčel s batohem na zádech vstříct dobrodružství. To mu ovšem nebránilo vystěhovat během víkendu z bytu vše, co mělo nějajkou cenu. Já byla na mateřské, bez peněz, na krku státnice na VŠ. Tenkrát mě podržela moje fenečka francouzského buldočka, se krterou jsem trávila osamělé večery (televize, rádio - vše fuč). Seděly jsme proti sobě na gauči a křesle a já jí povídala o všem, co mě trápí, vykládala odpovědi ke státnicím apod. Měla se mnou úžasnou trpělivost a nutila mě fungovat dál spolu s mým synkem. Jenže to bylo batole, které ještě moc nekomunikuje a je na mámu plně odkázané. Nevím, jak bych to vydržela, nebýt té mojí zlaté holky. Vše se vyřešilo, časem jsem se znovu vdala a mám báječnou rodinu. Fenečka se dožila požehnaných 14 let a do poslední chvíe mezi námi panoval velmi blízký vztah, nikoho už tak do srdíčka nepřijala.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Prošla jsem si před mnoha lety takovou "menší" krizí - manžel po 4 letech a při existenci ročního dítěte "zjistil", že se ještě necítí na závazky a odkráčel s batohem na zádech vstříct dobrodružství. To mu ovšem nebránilo vystěhovat během víkendu z bytu vše, co mělo nějajkou cenu. Já byla na mateřské, bez peněz, na krku státnice na VŠ. Tenkrát mě podržela moje fenečka francouzského buldočka, se krterou jsem trávila osamělé večery (televize, rádio - vše fuč). Seděly jsme proti sobě na gauči a křesle a já jí povídala o všem, co mě trápí, vykládala odpovědi ke státnicím apod. Měla se mnou úžasnou trpělivost a nutila mě fungovat dál spolu s mým synkem. Jenže to bylo batole, které ještě moc nekomunikuje a je na mámu plně odkázané. Nevím, jak bych to vydržela, nebýt té mojí zlaté holky. Vše se vyřešilo, časem jsem se znovu vdala a mám báječnou rodinu. Fenečka se dožila požehnaných 14 let a do poslední chvíe mezi námi panoval velmi blízký vztah, nikoho už tak do srdíčka nepřijala.

Já jsem "doma", pečuju o 91letou babičku. Celej den okolo ní a sporáku, taky jí stříhám nehty, čistím uši, vylejvám "přenosnej" záchod - co má u postele, ..... Za to, že mě ještě nešiblo vděčím procházkám se psem.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, mám fenečku jorkšírku a s přítelem jsem 6 let,ztoho 3 roky spolu bydlíme a jen tak když se máme dost a jsme poštěkaní a rozhádaní a vše se mi zdá jako strašný stereotyp,tak jsem strašně šťastná za to že mám ten malej uzlíče,kterej mě vždycky 5min vítá,ať jsem pryč 8hod,nebo 3 minuty. A asi si dokážu představit odejít od přítele a vzít si malou ssebou spíš,než odejít a nechat jí tam. Takže jsem pro zvířátka-vděčné dušičky...a taky nenadělají po bytě tolik bordela :-)
Ne fakt, věnuj se bafině a přátelům a začni znovu, žiješ jen jednou a tak si nekaz zbytečně ani hodinu, nikdo ti neumřel.
Chlapy jsou verbež a mají myšlení uplně jiné, než ženy. Třeba jsou vyjimky,ale je to asi 1 z 1000
Drž se,Teryna

Ahoj, a nevíš náhodou, kde ten 1 z 1000 bydlí? Já bych tady dala dohromady pár ženských (autobus) a dojely bychom se na něj podívat a pro ty, co by s námi nemohly jet bychom si ho vyfotily.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já jsem "doma", pečuju o 91letou babičku. Celej den okolo ní a sporáku, taky jí stříhám nehty, čistím uši, vylejvám "přenosnej" záchod - co má u postele, ..... Za to, že mě ještě nešiblo vděčím procházkám se psem.

Jasně! Kdo není "pejskař" nepozná to PŘÁTELSTVÍ. Oni nezradí, pomazlí (pocit když jsou natisknutí v posteli pod dekou nevyměním za nic) a vítají i když odejdete na pár minut s košem.
Bez psů si nedovedu představit život. Tak to je.
Zadavatelce přeji, ať je zase brzy šťastná - žijeme jenom jednou a krátce..... netrapte se pro jednoho chlapa. Zase bude svítit sluníčko

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jasně! Kdo není "pejskař" nepozná to PŘÁTELSTVÍ. Oni nezradí, pomazlí (pocit když jsou natisknutí v posteli pod dekou nevyměním za nic) a vítají i když odejdete na pár minut s košem.
Bez psů si nedovedu představit život. Tak to je.
Zadavatelce přeji, ať je zase brzy šťastná - žijeme jenom jednou a krátce..... netrapte se pro jednoho chlapa. Zase bude svítit sluníčko

Nejenom,že jsem se měla kde vybrečet,když jsem přišla o rodiče.....byl tam chlupáč, co mě strkal hlavu do klína a rýpal do mě čumákem,nebo jen poslouchal jak brečím a ležel u mě a tulil se. Ale byla tu i ta starost o něj, a já něco musela!!!! musela jsem s ním ven, dát mu najíst, vyčesat ho........i to ,když něco musíš je odvedení tvé pozornosti od sebe a neutruchlíš se.
Dneska jsem mnoho let vdaná paní a když vím,že bude doma ne příliš prima nálada-a neříkejme si,že je vždy veselo-vezmu pesa- a už mám dávno jiného- a jde se na procházku. Vyčistím si hlavu, provětrám myšlenky, sebe i hafušu a hned je zase lepší náhled na situaci.
Kamarádce hafina zachránila manželství-už jen tím,že než se doma pohádat,šly na couračku...když přišly domů-atmosféra už dávno nebyla tak hustá a oni mohli doma probrat tu věc v klidu.
Tak že- ještě že ty chlupaté potvůrky máme a můžeme jim děkovat za trpělivost,kterou s námi mají.....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Moje první hafuška si se mnou prošla mnohým. Měla jsem ji od 10ti let, takže jsem s ní dospěla, pochovala jsem maminku, poznala svou první lásku, podržela mě taky při rozchodu a potom jsem poznala svého současného přítele. Spolu jsem si našli ještě jednu hafinku. Byly kamarádky a když mi potom moje první hafinka umřela, byla tu ta druhá, která mě podržela, když jsem brečela jako slon. Pes je nesobecký a vždy dobře naladěný přítel, který dokáže pomoci z každé situace. Snad už brzy poznáte, že žijete jenom jednou a vaše dušička se zase uzdraví. Moje hafinky mě drží nad vodou už 14 let...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, a nevíš náhodou, kde ten 1 z 1000 bydlí? Já bych tady dala dohromady pár ženských (autobus) a dojely bychom se na něj podívat a pro ty, co by s námi nemohly jet bychom si ho vyfotily.

Ahoj, já sice vím, kde ten 1 z 1000 bydlí, ale neřeknu! Na zájezdový autobusy nejsme zařízený

Zadavatelko - nesmutni ! Ale možná, že už je to touto dobou lepší, ne? S odstupem se na všechno kouká líp a někdy stačí ten odstup doela malý. Čert vzal chlapa, než být s někým kdo tě nechce, tak lepší počkat na někoho kdo tě chtít bude. Aspoň máš víc času na procházky s psicí, nemusíš na velký nákup, protože pro vás dvě toho není zase tolik potřeba.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Moje první hafuška si se mnou prošla mnohým. Měla jsem ji od 10ti let, takže jsem s ní dospěla, pochovala jsem maminku, poznala svou první lásku, podržela mě taky při rozchodu a potom jsem poznala svého současného přítele. Spolu jsem si našli ještě jednu hafinku. Byly kamarádky a když mi potom moje první hafinka umřela, byla tu ta druhá, která mě podržela, když jsem brečela jako slon. Pes je nesobecký a vždy dobře naladěný přítel, který dokáže pomoci z každé situace. Snad už brzy poznáte, že žijete jenom jednou a vaše dušička se zase uzdraví. Moje hafinky mě drží nad vodou už 14 let...

Na přítele se vykašlete.Všichni chlapi jsou stejní/já jsem podruhé vdaná,ale nynejší manžel stejně jako ten první několik let po svatbě a po dítěti přišel na to,že se mu líbí co největší prsa a považuje to za nejdůležitější na světě a já mám prsa po otci,takže již 2roky spí manžel v obýváku a po nocích kouká na kurvy,ani spolu nikam nechodíme. A jsem moc ráda,že mám fenku,protože ta se mnou,, mluví,"ať vypadám jakkoliv,nestydí se za mě venku ani před svými přáteli a můžu jí říct všechno-poslouchá,nikomu to nepoví a nepřestane se mnou mluvit.Takže radši 10psů než jednoho chlapa.Psovi nevadí,že zestárnete a napoběží za mladší nebo za krásnější.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Nejsem zadavatelka, ale mám z toho slzy v očích. Pořád jsou na světě lidi, kteří jsou ochotni pomoci alespoň dobrým slovem . O pejscích ani nemluvím - mám dva. Díky, H.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Jasne, mne s pritelkyni drzi nad vodou kazdy den. Kdyz se hadame, kouka na nas tema svyma kukadlama a nas to velice brzy prestane bavit a je zase klid a pohoda.
Navic jsme si zvykli resit spory po psim zpusobu, okamzite si to vyrikat a pak na to zapomenout.
A pro mne jsou nejlepsi rana, kdy jdeme s Alexem rozednivajicim se lesem, vsude ticho ... to je uplna droga.
A nakonec, kdyz ma clovek depku, stejne musi vstat, nakrmit, jit ven, postarat se o praci nebo zabavu a depka je najednou pryc.
Ondras

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, rozešla jsem se s přítelem a nemám vůbec chuť do života. Co mě však drží, je můj malý pejsek...tak si říkám, že by se o ni neměl kdo starat atd. A ona vždycky přijde, vleze mi na klín, dá packy okolo ramen a olízne mi tvář...ráno mi skočí do postele a směje se. Tak mě napadá, stalo se vám to někdy taky, že vás pes podržel v těžkých chvílích? (Prosím piště jen vážně, už takhle se sotva držím a ještě musím vydržet do půl páté v práci, než zase budu moct brečet)
K.

Lidičky, všem moc děkuju za milé příspěvky o pejscích a životě, dalo mi to zase trochu síly jít dál. A jestli jste teď někdo taky v těžké situaci, tak nám přeju, ať to za pomoci psích kamarádů zvládnem
Katka (K.)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Lidičky, všem moc děkuju za milé příspěvky o pejscích a životě, dalo mi to zase trochu síly jít dál. A jestli jste teď někdo taky v těžké situaci, tak nám přeju, ať to za pomoci psích kamarádů zvládnem
Katka (K.)

Ahojky,je to už pět let,kdy mi vážně onemocněla moje první fenka německého ovčáka,do toho jsem i poměrně vážně onemocněla já.Tenkrát mi chovatelé od kterých jsem Fatimu měla nabídli osmiměsíční štěnko.Riskli to,i když věděli jak na tom jsem.Spousta lidí jim to rozmlouvalo,dát mi perfektní fenu,když špatně chodím,nebudu ji moc připravovat na výstavy ,cvičit ji.Naštěstí nepodlehli a fenku mi dali.V podstatě zadarmo.Dávali mi vůli k životu,když mi první fena umřela v náručí,Pomohla mi proniknout do světa výstav,získat i nějaké úspěchy na výstavách.Byl to ohromný života budič,když mi bylo nejhůř,tak mi vždy pomohla,donutila mě vstát a jít dál.Doktoři nechápali,jak je to možné.Bohužel bylo feně dva roky,když jsem o ní přišla.od těch dob mám pocit,že už nic není jak má být,nikdy se s tím nesmířím,co se stalo.Sice mám fenku jinou-vnučku od mé první feny,k tomu se mi tulí na klíně malá čivavka,ale stejně to dodneška hrozně bolí.Uzdravila jsem se,chodím do práce,málokdo tuší,čím jsem musela projít.Fenka mě držela nad vodou před lidskou zlobou a záští,nepochopením,nechutí lidí uznat,že i člověk,který nechodí zrovna jak modelka má právo na normální život,manžela,dítě.
Dnes pracuju jako sestřička v jisté nemocnici,sice vím,že se to nemá,ale občas tam vezmu na chvíli naši čivku(šéf by mi dal,doufám,že to nebude číst:))ta zář v očích některých našich klientů,kteří nikoho nemají,když se k ním naše čivinka tulí,je nepopsatelný a dává mi energii k tomu,abych tuhle náročnou a nedoceněnou práci dělala s plným nasazením.Škoda,že secanisterapie nemůže provozovat ve všech ldnkách,domovech důchodců a podobně.Možná by to mnohým těžce nemocným a osamělým hrozně pomohlo.každopádně se snažím,aby aspoň u nás v nemocnici bylo něco takového možné.Janča

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky,je to už pět let,kdy mi vážně onemocněla moje první fenka německého ovčáka,do toho jsem i poměrně vážně onemocněla já.Tenkrát mi chovatelé od kterých jsem Fatimu měla nabídli osmiměsíční štěnko.Riskli to,i když věděli jak na tom jsem.Spousta lidí jim to rozmlouvalo,dát mi perfektní fenu,když špatně chodím,nebudu ji moc připravovat na výstavy ,cvičit ji.Naštěstí nepodlehli a fenku mi dali.V podstatě zadarmo.Dávali mi vůli k životu,když mi první fena umřela v náručí,Pomohla mi proniknout do světa výstav,získat i nějaké úspěchy na výstavách.Byl to ohromný života budič,když mi bylo nejhůř,tak mi vždy pomohla,donutila mě vstát a jít dál.Doktoři nechápali,jak je to možné.Bohužel bylo feně dva roky,když jsem o ní přišla.od těch dob mám pocit,že už nic není jak má být,nikdy se s tím nesmířím,co se stalo.Sice mám fenku jinou-vnučku od mé první feny,k tomu se mi tulí na klíně malá čivavka,ale stejně to dodneška hrozně bolí.Uzdravila jsem se,chodím do práce,málokdo tuší,čím jsem musela projít.Fenka mě držela nad vodou před lidskou zlobou a záští,nepochopením,nechutí lidí uznat,že i člověk,který nechodí zrovna jak modelka má právo na normální život,manžela,dítě.
Dnes pracuju jako sestřička v jisté nemocnici,sice vím,že se to nemá,ale občas tam vezmu na chvíli naši čivku(šéf by mi dal,doufám,že to nebude číst:))ta zář v očích některých našich klientů,kteří nikoho nemají,když se k ním naše čivinka tulí,je nepopsatelný a dává mi energii k tomu,abych tuhle náročnou a nedoceněnou práci dělala s plným nasazením.Škoda,že secanisterapie nemůže provozovat ve všech ldnkách,domovech důchodců a podobně.Možná by to mnohým těžce nemocným a osamělým hrozně pomohlo.každopádně se snažím,aby aspoň u nás v nemocnici bylo něco takového možné.Janča

Milá Jančo, i tobě díky za milý příspěvek, držím palce, ať jsi v životě šťastná a zdravím i tvé pejsky.
K.