Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.11.36
Proč smrt psího kamaráda tak hrozně moc bolí?
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.200.174
Protože jste pravděpodobně s nikým nestravila tolik času, od nikoho nedostala tolik lásky, oddanosti... Nikdo jiný nic takového neumí. A protože prostě je neskutečně smuté, že stvoření tak úžasné jako je pes tu nemůže zůstat tak dlouho, jako my....
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.156.190
Bolí. Bolí moc a bolí pořád. Sice to časem otupí, ale stejně ......................
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.144.2
Už jsem se nad tím taky zamýšlela.
Možná proto, že jsme pejska znali jako štěně, pak puberťáka, pak dospělého, nakonec stařečka ..... prostě celý jeho život. Nikoho z lidí většinou celý jeho život neznáme. Jen nějaký úsek.
Pouze své dítě známe od narození a jeho smrti se nechce nikdo dožít !
....... možná proto ......
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.64.210
Proto, že pejsci nás milujou čistou, bezpodmínečnou a ryzí láskou. To člověk nikdy nedokáže. Proto nás tolik bolí, když je ztratíme :(
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.57.183
to je přesně ono, momentálně to mám 7 měsíců a stejně mi hrozně chybí i když tu běhají ještě 3
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.101.77
už mi odešlo pár blízkých, ale po svých psech smutním nejvíc a pořád. Nikdy mě nezklamali, nepodrazili, bylo jim jedno jak jsem oblečená, učesaná, milovali mě takovou jaká ve skutečnosti jsem,a já milovala a miluju je. Jsou to ty nejdokonalejší bytosti, které mě přijali do svého statečného psího srdce, pro mě by položily život a já pro ně snad, asi, určitě taky......
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.11.36
Myslím, že nejlépe to vystihuje 144.2 a 64.210. Jsem ženská před šedesátkou, máma dvou dospělých synů a babička dvou vnoučat. Přesto cítím přímo fyzickou bolest ze ztráty mé milované berušky. Dnes je to týden...
Jediné,co mě pomáhá, je vědomí, že už ji nic nebolí a netrápí se.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.9.3
Včera se mi stala taková věc.Byla jsem na veterině,byla tam přede mnou paní s malým pejskem asi boloňáček.Byla nervozní proč ji prý hned nevemou když je objednaná.Pak šla do ordinace ale hned vyběhla už bez pejska ven,venku se pak rozbrečela a rychle odjela autem.A pak mi to došlo!Pejsek šel na utracení,nevím z jakého důvodu ani jsem po tom nepátrala.Ale dlouho budu slyšet jak pejsek naříkal když od tamtud utíkala,pak ztichnul.Chudáček ,bylo mi tak líto že musel ze světa odcházet bez milované osoby,sám mezi cizími a plný strachu.Ještě dlouho mi pak tekly slzy.Veterinář mi řekl,že paní by to prý nezvládla.Už dvakrát jsem musela nechat uspat svého psa,ač to bylo hrozně těžké až do posledního dechu jsem je držela v náručí a šeptala jak moc je mám ráda.Brala jsem to jako svou povinost,protože si myslim že si to za svůj život ,za tu lásku co mi dali zasloužili.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.139.110
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Včera se mi stala taková věc.Byla jsem na veterině,byla tam přede mnou paní s malým pejskem asi boloňáček.Byla nervozní proč ji prý hned nevemou když je objednaná.Pak šla do ordinace ale hned vyběhla už bez pejska ven,venku se pak rozbrečela a rychle odjela autem.A pak mi to došlo!Pejsek šel na utracení,nevím z jakého důvodu ani jsem po tom nepátrala.Ale dlouho budu slyšet jak pejsek naříkal když od tamtud utíkala,pak ztichnul.Chudáček ,bylo mi tak líto že musel ze světa odcházet bez milované osoby,sám mezi cizími a plný strachu.Ještě dlouho mi pak tekly slzy.Veterinář mi řekl,že paní by to prý nezvládla.Už dvakrát jsem musela nechat uspat svého psa,ač to bylo hrozně těžké až do posledního dechu jsem je držela v náručí a šeptala jak moc je mám ráda.Brala jsem to jako svou povinost,protože si myslim že si to za svůj život ,za tu lásku co mi dali zasloužili.
Tohle je asi odpověď na otázku Proč. Člověk celým svým srdcem prahne po lásce, kterou mu ale žádný jiný člověk nedokáže dát tolik, jako pes, který zase na oplátku po člověku nic moc za to nechce, jen být s ním. Psi jsou bezprostřední, věční optimisti, velice féroví a čestní. A tohle je to, co nám na jiných lidech i na nás samotných chybí, a co nás zklamává a co kdybychom měli my lidé, byli bysme konečně dokonalí. Psi z nás dělají lepší lidi i před námi samotnými, vkládají své tlapky do našich srdcí a vytahují z nich na světlo světa to krásné co uvnitř máme a co nikdo jiný nedokáže vidět a navzájem sdílet.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.136.203
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Tohle je asi odpověď na otázku Proč. Člověk celým svým srdcem prahne po lásce, kterou mu ale žádný jiný člověk nedokáže dát tolik, jako pes, který zase na oplátku po člověku nic moc za to nechce, jen být s ním. Psi jsou bezprostřední, věční optimisti, velice féroví a čestní. A tohle je to, co nám na jiných lidech i na nás samotných chybí, a co nás zklamává a co kdybychom měli my lidé, byli bysme konečně dokonalí. Psi z nás dělají lepší lidi i před námi samotnými, vkládají své tlapky do našich srdcí a vytahují z nich na světlo světa to krásné co uvnitř máme a co nikdo jiný nedokáže vidět a navzájem sdílet.
To je moc hezky napsané. Lidi, kteří nemají psy rádi jsou strašně ochuzeni právě o ten pocit být bezmezně milován. Pes nás nikdy nevymění za mladší milenku, za bohatšího chlapa, odpustí nám naše chyby a nic za to nechce. Jen být s náma a dělat nám radost.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.92.35
Nechala jsem svého milovaného psíka v roce uspat.. měl rozsáhlou rakovinu. Bolelo to moc a moc, ale věděla jsem , že jsem mu dala to nejdůležitější a to, že jsem s ním zůstala do posledního okamžiku. Dokonce když ho uspávali, tak mě olíznul a podíval se na mě tím způsobem jako že ví. A že je mi moc vděčný. Bolí to pořád, i když už jsou to tři roky a mezi tím se mi rozrostla smečka na tři pesany. Byl první, byl jedinečný a byl tu moc krátce
Já bych ho prostě nemohla nechat uspat a nebýt u toho. Veterinář mi to nabízel, když viděl, že brečím jak želva, ale já to prostě svýmu parťákovi udělat nemohla
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.92.43
Já se zatím musela rozloučit se dvěmi pejsky. První zemřel sám na selhání srdíčka. Bylo to rychlé a takovou smrt bych si přála i pro sebe. Ale ten druhý to měl těžší. Byl to nalezeneček, kříženec NO s něčím. Dovezli jsme si ho od známých, kterým byl hozen do zahrady. Když ho naši dovezli, neustále kálel strachy. Zalezl mezi boudu a stěnu baráku a nechtěl ven. Naši ho lákali na vše možné, ale on ne. Tak jsem to zkusila já a ke mě přišel. Tak začala naše životní pouť, která trvala 13 let. Měl rakovinu prostaty. Bylo to dlouhých 7 dnů. Přestal chodit, měl problémy se vyprázdnit, ale měl neustálou chuť do jídla a v očích tu "jeho" jiskru. Šestý den, ale ta jiskra zmizela. Zavolal se tedy vet, ať další den dorazí na uspání. Dohodli jsme se, že k tomu půjde táta. Já měla ten den zkoušku na VŠ a spala jsem u přítele. Ráno v 8h jsem se vzbudila a vet měl přijet v 8:30. Sedla jsem to auta, že pojedu do školy. A najednou se mi vybavilo celých těch našich 13 let. To, jak ke mě s důvěrou přišel jako štěně, ta jeho láska a oddanost a já bych ho nechala srabácky umřít samotného... Byla jsem s ním, ležel na své dece a já u něj. Hladila jsem ho, šeptala jak moc mi bude chybět. Přišel vet a já začala brečet jak želva. Když nás viděl, tak i on musel zatlačit slzu. Bylo to těžké, bolí to stále, ale já vím, že umřel v klidu, rychle, bezbolestně a hlavně jsem byla s ním. A takhle ta myšlenka, že vím, jak to proběhlo, dělá tu mou bolet trošičku menší.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.57.183
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
už mi odešlo pár blízkých, ale po svých psech smutním nejvíc a pořád. Nikdy mě nezklamali, nepodrazili, bylo jim jedno jak jsem oblečená, učesaná, milovali mě takovou jaká ve skutečnosti jsem,a já milovala a miluju je. Jsou to ty nejdokonalejší bytosti, které mě přijali do svého statečného psího srdce, pro mě by položily život a já pro ně snad, asi, určitě taky......
jo, to je přesně ono ,mě za těch 46 let co mám pejsky odešel před 7 měsíci, jak už jsem tu psala v pořadí 9 pes a 3 běhají doma ,ale i tak je to strašné,protože jak se tu píše nikdy mě žádný z nich nezklamal ,milovali mě a já je a pokud to půjde a okolnosti dovolí budu pejska mít ještě.Ostatně na nového čekám.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.154.173
T je to čeho se taky bojím. A bezohlednost lidí je také veliká. Nedávno jsme s pejskem byli na veterině, byla tam halda lidí před náma, pár lidí po nás a přišla paní s pánem, av dece přinesli boxera, prošedivělého, hubeného, paní brečela, takže bylo jasné, že jdou pejska uspat. Myslíte, že je někdo pustil před sebe? Až po hodině, když se dostalo na nás, tak jsme paní řekli ať jde před náma, strašně děkovala a jak za nimi zaklapli dveře ordinace spustila se na nás snůška nadávek, proč jsme je pustli, že si má počkat jako každý jiný Kdyby tam měl někdo něco urgentního...neřeknu, ale vidět, že bylo vidět, že většina psů jde jen na očkování nebo s nějakou banální maličkostí.
To je hnus
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.28.74
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Včera se mi stala taková věc.Byla jsem na veterině,byla tam přede mnou paní s malým pejskem asi boloňáček.Byla nervozní proč ji prý hned nevemou když je objednaná.Pak šla do ordinace ale hned vyběhla už bez pejska ven,venku se pak rozbrečela a rychle odjela autem.A pak mi to došlo!Pejsek šel na utracení,nevím z jakého důvodu ani jsem po tom nepátrala.Ale dlouho budu slyšet jak pejsek naříkal když od tamtud utíkala,pak ztichnul.Chudáček ,bylo mi tak líto že musel ze světa odcházet bez milované osoby,sám mezi cizími a plný strachu.Ještě dlouho mi pak tekly slzy.Veterinář mi řekl,že paní by to prý nezvládla.Už dvakrát jsem musela nechat uspat svého psa,ač to bylo hrozně těžké až do posledního dechu jsem je držela v náručí a šeptala jak moc je mám ráda.Brala jsem to jako svou povinost,protože si myslim že si to za svůj život ,za tu lásku co mi dali zasloužili.
Když jsem pracovala jako sestra na veterině, tak mě tyhle případy dožíraly - měla jsem hrozný vztek na lidi, kteří nezvládli zůstat se svým psem v tu nejhorší chvíli a zbaběle zdrhli. Psa jsem pak držela v náruči já, konejšila ho, oni se hrozně báli, a rozhodně chtěli být se svým člověkem - prostě byl vůči nim odchod majitele dost podraz. Já chápu, že na tuhle situaci nervová soustava člověka reaguje různě - člověk se rozbrečí, nebo že pak dostane třeba hysterák, složí se nebo já nevím co, ale těch pár minut by to snad měl vydržet každý a jakýkoli projev doktoři i sestry tolerují, dají mu napít, nechají vydechnou na židli.. . Když by někomu umírala blízká osoba, taky by zdrhl, že se na to nemůže dívat?.. A tohle je "jen" pes, to by měl zvládnout každý, i když pak se třeba zhroutí (a to uvádím spíš extrémní případy, běžně se lidé v ordinaci ustojí, smutek a největší bolest přichází až doma). Prostě jestli tam člověk nevydrží tu chvíli postát (nebo se o to aspoň nesnaží) kvůli svému psovi, aby on měl větší klid a věděl, že "v tom" není sám, pak je to sobec a nikdo mi to nevymluví.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.154.173
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Když jsem pracovala jako sestra na veterině, tak mě tyhle případy dožíraly - měla jsem hrozný vztek na lidi, kteří nezvládli zůstat se svým psem v tu nejhorší chvíli a zbaběle zdrhli. Psa jsem pak držela v náruči já, konejšila ho, oni se hrozně báli, a rozhodně chtěli být se svým člověkem - prostě byl vůči nim odchod majitele dost podraz. Já chápu, že na tuhle situaci nervová soustava člověka reaguje různě - člověk se rozbrečí, nebo že pak dostane třeba hysterák, složí se nebo já nevím co, ale těch pár minut by to snad měl vydržet každý a jakýkoli projev doktoři i sestry tolerují, dají mu napít, nechají vydechnou na židli.. . Když by někomu umírala blízká osoba, taky by zdrhl, že se na to nemůže dívat?.. A tohle je "jen" pes, to by měl zvládnout každý, i když pak se třeba zhroutí (a to uvádím spíš extrémní případy, běžně se lidé v ordinaci ustojí, smutek a největší bolest přichází až doma). Prostě jestli tam člověk nevydrží tu chvíli postát (nebo se o to aspoň nesnaží) kvůli svému psovi, aby on měl větší klid a věděl, že "v tom" není sám, pak je to sobec a nikdo mi to nevymluví.
Nechci se kasat a ani nemůžu, naštěstí jsem odchod pejska ještě rešit nemusela, a doufám, že dlouho mě to ještě nečeká, ale měli jsme ho minulé léto dost nemocného a měl namále, naštěstí se z toho vylízal, ale ani na minutu mě nenapadlo, nechat ho i přes špičkovou veterinární péči napospas ,,cizím" lidem, s prominutím, že to říkám takhle blbě. A už vůbec by mě nenapadlo nechat ho samotného v té chvilce poslední. To se prostě nedělá.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.154.173
P.s. k předchozí odpovědi...a to jsem řvala jako túr když jsem pesana viděla bezmocného na kapačkách a sestřičky i doktorky byli perfektní a jednu chvíli kolem mě lítali snad víc než kolem pejska Na tom není nic špatného bulet a v ordinaci jsou na takové situace určitě zvyklí, i když to pro ně taky není nic příjemného.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.57.183
u posledního pejska jsem do konce byla /teda i u všech předcházejících /umřel mi v náručí je to strašné ,ale pro pejska v tu chvíli určitě to nejlepší,ani nemůžu psát i po těch 7 měsících prostě brečím
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.224.3
K tomu aby člověk zůstal u umírajícího psa je ale třeba dozrát. Já jsem prvního psa taky nechala na veterine, abych se na to nemusela dívat. Až pozdě jsem pochopila, když jsem si to vyčitala, že to byla chyba. Potom mi za pár let dalšího psa srazilo auto, našla jsem ho po pár dnech. Taky selhání, neuhlídala jsem ho..
Pak nastal čas, že , psi zestárli a začali odcházet. Ve vysokem věku. To už jsem byla u psa do poslední chvíle, dokonce to bylo u vždy u nas doma, vet přišel k nám, já jsem psa hladila i když už byl mrtvý.
A můj pocit z toho? Když si na ty stare psy vzpomenu, necítím smutek, v duchu se usmeju a řeknu si, nemám čeho litovat, kdybych mohla vratit čas, prožila bych ho stejne. Doprčic, tak proč jsem se u toho ted rozbulela, nevite?
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.3.155
Ja keď som musela dať uspať 13 ročného psa kôli rakovine močového mechúra, náš vet bol taký ohľaduplný, že
sme mohli prísť pred ordinačnými hodinami a ostať tam so psíkom ako dlho sme chceli. A vet plakal s nami.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.27.170
Naše fenka měla rakovinu mléčné žlázy, po počátečním váhání jsme ji nechali operovat. Po operaci byla v pořádku, půl roku se zdálo, že je zdravá. Pak to přišlo znovu. A už ne jen na žláze, rakovinu už měla rozhlezlou všude, i na plicích. Ale pořád byla veselá, měla radost ze života, pořád s chutí jedla. Postupně se jí ale ztížilo dýchání, z očí jí zmizela ona jiskřička a jeden den odmítla i jídlo. Tehdy jsme se rozhodli, že je čas nechat ji odejít.
S naší milovanou fenečkou jsme byli do poslední chvíle všichni. Rodiče i já, i když jsem v té době už bydlela jinde. Vet byl ohleduplný, po zavolání přijel k nám domů, nechal nás se rozloučit a fenka odešla v klidu, doma kde to znala a kde byla ráda, umřela nám v náručí. Bylo jí 13,5 roku.
Brečeli jsme všichni, ale byla to ta poslední věc, co jsme pro ni mohli udělat. Fenku jsme nechali zpopelnit a má svůj památníček s fotkou, vlastní hračkou a obojkem.
Teď už nám dělají společnost další oddané psí dušičky. A i jim jednou umožníme stejně klidný odchod a budeme s nima do poslední chvíle.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.156.190
Já o dvouletého pejska přišla právě teď 24. května. Šel na kastraci, protože měl varlátko v břiše - prý aby nedostal rakovinu........z narkozy se už neprobudil. Srdíčko ho zradilo. Nechápu proč musel odejít, když měl celý život před sebou.
Zjišťuju, že odchod každého dalšího kamaráda bolí víc a víc.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.166.38
Už jsem ztratila pár kamarádů ze zvířecí říše, čím jsem starší, tím je to pro mne horší. Mám to v hlavě srovnané, logicky vysvětlené, ale stejně pak bulím a i teď mám knedlík v krku a zaostřuju na klávesnici. Poslední chlupáček odešel 26. května. Počkal až budeme s manželem u něj, hladila jsem ho a on pomalinku odcházel za Duhový most. Vím, že ho nic nebolelo, bylo to stáří. Nikdy bych svého kamaráda nenechala vědomě odejít samotného. Narození i smrt k životu patří. Nejsme sami když se rodíme, neměli bychom být samotní, když umíráme. Platí to u zvířat i u lidí.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.1.3
Já jsem asi citově nadprůměrný člověk, protože když mi umřel poprvé křeček, tak jsem tak strašně brečela(no, spíš řvala), že mamka si myslela, že jsem si minimálně musela useknout ruku. A ač to člověk někdy i čeká, stejně to na něj strašně dolehne. Už nám odešli na stáří 3 pejsci - fena KAO měla naplánované uspání, ale vterinář ji chtěl dát ještě šanci. Fena vydržela ještě 10 dní, pak to vzdala sama. Tehdy jsme ani moc nebrečela. možná proto, že mi to mamka ještě před příjezdem veterináře, vysvětlovala tak, že feně se uleví. Když umřela, brala jsme to jako její vysvobození. Pak odešel velký knírač, miláček. Ráno se došel naposledy pořádně pomazlit a odpoledne jsme ho našli ležet schovaného v keřích. Mám pocit, že nás tak miloval, že nechtěl aby jsme ho viděli umírat. Zatím poslední odešel kříženec jezevčíka, který se mnou byl od mých 9 měsíců celých 12,5 roku. Pamatuju si, jak jsem si vzala jeho fotku do postele, tekly mi na ní slzy a pak jsem jí ještě týden měla pod polštářem.
Naposledy mě to zasáhlo, když mi někdo přejel milovaného kocourka. Je to už 15 měsíců, ale jakmile si na něj vzpomenu, brečím. Mám pocit, že to byl pro mě osudový kocourek. Strávil se mnou pohých 7 měsíců a 7 dní, ale za tu dobu jsem poznala, jak člověka může milovat ,,obyčejná´´ kočka. O 4 měsíce později se narodila černá kočička a já jsem měla pocit, že ta musí zůstat doma. A zdá se mi čím dál tím víc, že se narodila, aby Macíčka nahradila. Je snad ještě mazlivější než on a mám pocit, že přijít o ní, tak už to snad i sama zabalím.
Je to až neuvěřitelné, jak člověk může tak moc milovat ,,jen´´ psa či kočku. Ale myslím, že je to právě tím, že nám dávají bezmezně lásku, věří nám a my jim můžeme říci i ta nejtajnější přání či to, co nás trápí a oni nás vyslechnou a obvykle i olíznou jakoby věděli, že nám chybí právě ta podpora.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.118.206
Přesně tak! Já mám doma osmiletého retrívra. Nedokážu si představit, že se s ním budu muset jednou rozloučit. Už jen když tu čtu vaše příběhy, tak mi tečou slzy jedna za druhou A co teprve až to přijde?! Pořád si říkám, že má rodiče, kteří ještě žijí, tak by mohl mít předpoklad dlouhověkosti, ale člověk nikdy neví, co se může stát.... Je to samá rakovina apod...
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.45.79
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Já jsem asi citově nadprůměrný člověk, protože když mi umřel poprvé křeček, tak jsem tak strašně brečela(no, spíš řvala), že mamka si myslela, že jsem si minimálně musela useknout ruku. A ač to člověk někdy i čeká, stejně to na něj strašně dolehne. Už nám odešli na stáří 3 pejsci - fena KAO měla naplánované uspání, ale vterinář ji chtěl dát ještě šanci. Fena vydržela ještě 10 dní, pak to vzdala sama. Tehdy jsme ani moc nebrečela. možná proto, že mi to mamka ještě před příjezdem veterináře, vysvětlovala tak, že feně se uleví. Když umřela, brala jsme to jako její vysvobození. Pak odešel velký knírač, miláček. Ráno se došel naposledy pořádně pomazlit a odpoledne jsme ho našli ležet schovaného v keřích. Mám pocit, že nás tak miloval, že nechtěl aby jsme ho viděli umírat. Zatím poslední odešel kříženec jezevčíka, který se mnou byl od mých 9 měsíců celých 12,5 roku. Pamatuju si, jak jsem si vzala jeho fotku do postele, tekly mi na ní slzy a pak jsem jí ještě týden měla pod polštářem.
Naposledy mě to zasáhlo, když mi někdo přejel milovaného kocourka. Je to už 15 měsíců, ale jakmile si na něj vzpomenu, brečím. Mám pocit, že to byl pro mě osudový kocourek. Strávil se mnou pohých 7 měsíců a 7 dní, ale za tu dobu jsem poznala, jak člověka může milovat ,,obyčejná´´ kočka. O 4 měsíce později se narodila černá kočička a já jsem měla pocit, že ta musí zůstat doma. A zdá se mi čím dál tím víc, že se narodila, aby Macíčka nahradila. Je snad ještě mazlivější než on a mám pocit, že přijít o ní, tak už to snad i sama zabalím.
Je to až neuvěřitelné, jak člověk může tak moc milovat ,,jen´´ psa či kočku. Ale myslím, že je to právě tím, že nám dávají bezmezně lásku, věří nám a my jim můžeme říci i ta nejtajnější přání či to, co nás trápí a oni nás vyslechnou a obvykle i olíznou jakoby věděli, že nám chybí právě ta podpora.
Mě jěště žádný hafka neumřel,ale naprosto chápu tu bolest,jen když na to pomyslím je mi zle.Jinak jak jste psala s tím kníračem,zažila jsem něco podobného.Náš pejsek se nemohl jednoho dne najít,mysleli jsme že někdo nechal otevřená vrátka,že utekl,nebo přeskočil plot...no hledali jsme ho šíleně dlouho,už jsem byla opravdu zoufalá.Pak jsem to jěště tedy jednou prohlídla na zahradě a hroznou náhodou,jsem ho našla zachumlaného úplně vzadu v živém plotu,vůbec se nehýbal,vypadal jako mrtvýŘeknu Vám,že hůř jsem se v životě necítila,bylo to neskutečné!!!naštěstí žil a zalezl proto,že měl zánět střev..na veterině dostal atb a do večera byl skoro fit.Díky tomuhle,aspoň malino vím jaká bolest to musí být a to mi psí přítel neodešel.Ne raději nemyslet.
Jinak,proč to tak bolí?Koukněte do těch úžasných očí,do té upřímnosti,radosti,pokory,lásky,šibalství,to je přítel s velkým P!!!To co leckdy marně hledáme u lidí,je u psa životní náplň.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.57.183
jo, to je pravda , mám to také v hlavě srovnané, vím že je to prostě život ,ale ten konec mě vždy dostane,prostě i když mám ještě 3 a jeden je syn mrtvého pejska , tak stejně mi pořád ještě po 7 měsících chybí a i pejskové se chovají jinak.Dlouho ho hledali