Neregistrovaný uživatel
Našla jsem na netu tento velice smutný příběh. Doporučuji vám ho si přečíst, ale je to opravdu velmi smutné. Pokud chcete, můžete se k němu vyjádřit. Zároveň bych vás chtěla poprosit, jestli byste jsem nemohli vložit podobné příběhy, básničky, psí modlitby, takovéto básničky shromažďuji. Určitě by si to měl přečíst každý, kdo se nechová ke psům tak, jak by si to zasloužili.
Šteniatko od "tiežchovateľa"
preklad z anglického originálu (Unnamed Story) - Ing. Lotta Blaškovičová (http://vizslalucky.home.sk)
Nepamätám si veľa o mieste, kde som sa narodil. Bolo to stiesnené a tmavé miesto a ľudia sa s nami nikdy nechodili hrať. Pamätám si mamu a jej mäkkú srsť, ale bola často chorá a veľmi chudá. Mala len veľmi málo mlieka pre mňa a mojich bratov a sestry. Pamätám si, že mnohí z nich umreli a veľmi mi chýbali.
Pamätám si na deň, kedy ma zobrali od mamy. Bol som veľmi smutný a vystrašený, moje mliečne zuby sotva vyrástli a naozaj som ešte mal byť pri mame, ale ona bola taká chorá a ľudia stále hovorili, že chcú peniaze a ide im na nervy ten neporiadok, čo ja a moja sestra robíme. Tak nás dali do klietky a vzali na neznáme miesto. Iba nás dvoch.
Chúlili sme sa k sebe a boli sme vystrašení; stále nás nikto neprišiel pohladkať a mať nás rád. Toľko nových objektov a zvukov a pachov! Sme v obchode, kde je toľko rôznych zvierat! Niektoré pištia, iné mniaukajú, ďalšie pípajú. Moja sestra a ja sme natlačení v malej klietke. Počujem tu aj iné šteniatka. Vidím ľudí, ktorí sa na mňa pozerajú, páčia sa mi "malí ľudia", deti, vyzerajú tak milo a smiešne, ako keby sa chceli so mnou hrať. Celý deň ostávame v malej klietke; niekedy protivní ľudia buchnú do skla a vyľakajú nás. Často nás vyberú von, aby nás ukázali ľuďom. Niektorí sú jemní, iní nám spôsobujú bolesť; vždy počujeme "ach aké sú rozkošné, chcel by som jedno!" ale nikdy si nás nikto nevezme.
Moja sestra umrela minulú noc, keď bolo v obchode tma. Položil som si hlavu na jej jemnú kožušinku a cítil som, ako život uniká z jej malého chudého tela. Počul som ich hovoriť, že bola chorá a že by ma mali predať za zníženú cenu, aby som čo najskôr opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytie bolo jediný prejav smútku nad mojou sestrou, lebo jej telo ráno zobrali von z klietky a zakopali.
Dnes prišla jedna rodina a kúpila si ma! Och, šťastný deň! Je to milá rodina. Naozaj, naozaj ma chcú! Kúpili mi misku a krmivo a malé dievčatko ma drží tak nežne v náručí. Mám ju tak rád! Mamka a tatko vravia, že som milé a dobré šteňa! Dostal som meno Angel, čiže Anjelik. Rád olizujem mojich nových ľudí. Rodina sa o mňa výborne stará, majú ma radi a sú nežní a milí. Jemne ma učia, čo je správne a čo nie, dávajú mi dobré jedlo a veľa lásky. Chcem sa iba zavďačiť týmto úžasným ľuďom. Mám veľmi rád malé dievčatko a rád sa s ňou hrám a naháňam.
Dnes som bol u veterinára. Bolo to zvláštne miesto a ja som sa bál. Dostal som nejaké injekcie, ale moja najlepšia kamarátka, malé dievčatko, ma jemne držala a povedala, že to bude v poriadku. Tak som sa upokojil. Veterinár musel povedať niečo smutné mojej milovanej rodine, lebo vyzerali strašne smutní. Začul som niečo ako "silná displazia kĺbov" a niečo o mojom srdci... Počul som veterinára zašomrať niečo o "tiežchovateľoch" a že moji rodičia určite neboli testovaní. Neviem, čo to všetko znamená, ale bolí ma vidieť moju rodinu takú smutnú. Ale stále ma ľúbia a ja ich stále mám vežmi rád.
Už mám 6 mesiacov. Vo veku, keď sú iné šteniatka silné a bláznivé, mňa hrozne bolí čo sa len pohnúť. Bolesť nikdy neprestáva. Bolí ma behať a hrať sa s mojím milovaným dievčatkom, a ťažko sa mi dýcha. Snažím sa zo všetkých síl byť silným šteniatkom, akým by som mal byť, ale je to také ťažké! Láme mi srdce, keď vidím dievčatko také smutné a keď počujem mamku a tatka hovoriť, že "asi už nastal ten čas". Niekoľkokrát som bol na tom mieste u veterinára a správy nikdy neboli dobré. Vždy hovoria o "dedičných problémoch".
Ja predsa chcem len cítiť teplé slnečné lúče a behať, hrať sa a túliť sa k mojej rodine.
Minulá noc bola najhoršia. Bolesť bola mojou stálou spoločníčkou. Teraz ma už bolí sa aj postaviť a napiť sa. Chcem sa postaviť, ale môžem len skučať od bolesti.
Zobrali ma naposledy do auta. Všetci sú takí smutní a ja neviem prečo. Bol som zlý? Snažil som sa byť dobrý a mať všetkých rád; čo som spravil zle? Och, len keby tá bolesť pominula! Keby som len mohol osušiť slzy môjho dievčatka! Vystrčím jazyk, aby som jej olizol ruku, ale môžem len zaskučať od bolesti.
Stôl u veterinára je taký studený. Tak veľmi sa bojím. Všetci ľudia ma objímajú a hladkajú. Plačú do môjho kožúška. Cítim ich lásku a smútok. Podarilo sa mi jemne obliznúť ich ruky. Ani veterinár nevyzerá dnes tak prísne. Je jemný a cítim akúsi úľavu. Dievčatko ma drží jemne a ja jej ďakujem za všetku lásku, čo mi dala. Cítim jemné pichnutie v prednej labke. Bolesť začína ustupovať. Cítim ako na mňa prichádza pokoj. Teraz môžem nežne olízať jej ruku. Začínam vidieť sny; vidím prichádzať moju mamu a mojich bratov a sestry na vzdialenom zelenom mieste. Vravia, že tam nie je bolesť, iba pokoj a šťastie. Dávam mojej rodine zbohom jediným spôsobom, ako viem - slabým zavrtením chvosta a pritúlením sa. Dúfal som, že s nimi strávim veľa, veľa mesiacov, ale nebolo mi to súdené. "Viete", povedal veterinár, "šteniatka v pet-shopoch nepochádzajú od etických chovateľov".
Bolesť teraz ustáva a ja viem, že prejde veľa rokov, kým uvidím moju milovanú rodinu znovu.
Keby sa to len všetko bolo udialo inak!
Tento príbeh sa môže kopírovať a publikovať v nádeji, že to zastaví neetických chovateľov a tých, čo chovajú len pre peniaze a nie zo snahy čo najviac pomôcť plemenu.
Copyright 1999, J. Ellis
Dejna
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Našla jsem na netu tento velice smutný příběh. Doporučuji vám ho si přečíst, ale je to opravdu velmi smutné. Pokud chcete, můžete se k němu vyjádřit. Zároveň bych vás chtěla poprosit, jestli byste jsem nemohli vložit podobné příběhy, básničky, psí modlitby, takovéto básničky shromažďuji. Určitě by si to měl přečíst každý, kdo se nechová ke psům tak, jak by si to zasloužili.
Šteniatko od "tiežchovateľa"
preklad z anglického originálu (Unnamed Story) - Ing. Lotta Blaškovičová (http://vizslalucky.home.sk)
Nepamätám si veľa o mieste, kde som sa narodil. Bolo to stiesnené a tmavé miesto a ľudia sa s nami nikdy nechodili hrať. Pamätám si mamu a jej mäkkú srsť, ale bola často chorá a veľmi chudá. Mala len veľmi málo mlieka pre mňa a mojich bratov a sestry. Pamätám si, že mnohí z nich umreli a veľmi mi chýbali.
Pamätám si na deň, kedy ma zobrali od mamy. Bol som veľmi smutný a vystrašený, moje mliečne zuby sotva vyrástli a naozaj som ešte mal byť pri mame, ale ona bola taká chorá a ľudia stále hovorili, že chcú peniaze a ide im na nervy ten neporiadok, čo ja a moja sestra robíme. Tak nás dali do klietky a vzali na neznáme miesto. Iba nás dvoch.
Chúlili sme sa k sebe a boli sme vystrašení; stále nás nikto neprišiel pohladkať a mať nás rád. Toľko nových objektov a zvukov a pachov! Sme v obchode, kde je toľko rôznych zvierat! Niektoré pištia, iné mniaukajú, ďalšie pípajú. Moja sestra a ja sme natlačení v malej klietke. Počujem tu aj iné šteniatka. Vidím ľudí, ktorí sa na mňa pozerajú, páčia sa mi "malí ľudia", deti, vyzerajú tak milo a smiešne, ako keby sa chceli so mnou hrať. Celý deň ostávame v malej klietke; niekedy protivní ľudia buchnú do skla a vyľakajú nás. Často nás vyberú von, aby nás ukázali ľuďom. Niektorí sú jemní, iní nám spôsobujú bolesť; vždy počujeme "ach aké sú rozkošné, chcel by som jedno!" ale nikdy si nás nikto nevezme.
Moja sestra umrela minulú noc, keď bolo v obchode tma. Položil som si hlavu na jej jemnú kožušinku a cítil som, ako život uniká z jej malého chudého tela. Počul som ich hovoriť, že bola chorá a že by ma mali predať za zníženú cenu, aby som čo najskôr opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytie bolo jediný prejav smútku nad mojou sestrou, lebo jej telo ráno zobrali von z klietky a zakopali.
Dnes prišla jedna rodina a kúpila si ma! Och, šťastný deň! Je to milá rodina. Naozaj, naozaj ma chcú! Kúpili mi misku a krmivo a malé dievčatko ma drží tak nežne v náručí. Mám ju tak rád! Mamka a tatko vravia, že som milé a dobré šteňa! Dostal som meno Angel, čiže Anjelik. Rád olizujem mojich nových ľudí. Rodina sa o mňa výborne stará, majú ma radi a sú nežní a milí. Jemne ma učia, čo je správne a čo nie, dávajú mi dobré jedlo a veľa lásky. Chcem sa iba zavďačiť týmto úžasným ľuďom. Mám veľmi rád malé dievčatko a rád sa s ňou hrám a naháňam.
Dnes som bol u veterinára. Bolo to zvláštne miesto a ja som sa bál. Dostal som nejaké injekcie, ale moja najlepšia kamarátka, malé dievčatko, ma jemne držala a povedala, že to bude v poriadku. Tak som sa upokojil. Veterinár musel povedať niečo smutné mojej milovanej rodine, lebo vyzerali strašne smutní. Začul som niečo ako "silná displazia kĺbov" a niečo o mojom srdci... Počul som veterinára zašomrať niečo o "tiežchovateľoch" a že moji rodičia určite neboli testovaní. Neviem, čo to všetko znamená, ale bolí ma vidieť moju rodinu takú smutnú. Ale stále ma ľúbia a ja ich stále mám vežmi rád.
Už mám 6 mesiacov. Vo veku, keď sú iné šteniatka silné a bláznivé, mňa hrozne bolí čo sa len pohnúť. Bolesť nikdy neprestáva. Bolí ma behať a hrať sa s mojím milovaným dievčatkom, a ťažko sa mi dýcha. Snažím sa zo všetkých síl byť silným šteniatkom, akým by som mal byť, ale je to také ťažké! Láme mi srdce, keď vidím dievčatko také smutné a keď počujem mamku a tatka hovoriť, že "asi už nastal ten čas". Niekoľkokrát som bol na tom mieste u veterinára a správy nikdy neboli dobré. Vždy hovoria o "dedičných problémoch".
Ja predsa chcem len cítiť teplé slnečné lúče a behať, hrať sa a túliť sa k mojej rodine.
Minulá noc bola najhoršia. Bolesť bola mojou stálou spoločníčkou. Teraz ma už bolí sa aj postaviť a napiť sa. Chcem sa postaviť, ale môžem len skučať od bolesti.
Zobrali ma naposledy do auta. Všetci sú takí smutní a ja neviem prečo. Bol som zlý? Snažil som sa byť dobrý a mať všetkých rád; čo som spravil zle? Och, len keby tá bolesť pominula! Keby som len mohol osušiť slzy môjho dievčatka! Vystrčím jazyk, aby som jej olizol ruku, ale môžem len zaskučať od bolesti.
Stôl u veterinára je taký studený. Tak veľmi sa bojím. Všetci ľudia ma objímajú a hladkajú. Plačú do môjho kožúška. Cítim ich lásku a smútok. Podarilo sa mi jemne obliznúť ich ruky. Ani veterinár nevyzerá dnes tak prísne. Je jemný a cítim akúsi úľavu. Dievčatko ma drží jemne a ja jej ďakujem za všetku lásku, čo mi dala. Cítim jemné pichnutie v prednej labke. Bolesť začína ustupovať. Cítim ako na mňa prichádza pokoj. Teraz môžem nežne olízať jej ruku. Začínam vidieť sny; vidím prichádzať moju mamu a mojich bratov a sestry na vzdialenom zelenom mieste. Vravia, že tam nie je bolesť, iba pokoj a šťastie. Dávam mojej rodine zbohom jediným spôsobom, ako viem - slabým zavrtením chvosta a pritúlením sa. Dúfal som, že s nimi strávim veľa, veľa mesiacov, ale nebolo mi to súdené. "Viete", povedal veterinár, "šteniatka v pet-shopoch nepochádzajú od etických chovateľov".
Bolesť teraz ustáva a ja viem, že prejde veľa rokov, kým uvidím moju milovanú rodinu znovu.
Keby sa to len všetko bolo udialo inak!
Tento príbeh sa môže kopírovať a publikovať v nádeji, že to zastaví neetických chovateľov a tých, čo chovajú len pre peniaze a nie zo snahy čo najviac pomôcť plemenu.
Copyright 1999, J. Ellis
Dejna
Právě jsem si nad tím příběhem poplakala. Bohužel toto vůbec není ojedinělý výmysl, stává se něco podobného až příliš často. Já jsem nikdy nepochopila lidi, kteří jakýmkoliv způsobem ublíží němé tváři. U nás se pipláme s každým zvířátkem, ať je to psík, kočka, koza, prasátko nebo kůň.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Právě jsem si nad tím příběhem poplakala. Bohužel toto vůbec není ojedinělý výmysl, stává se něco podobného až příliš často. Já jsem nikdy nepochopila lidi, kteří jakýmkoliv způsobem ublíží němé tváři. U nás se pipláme s každým zvířátkem, ať je to psík, kočka, koza, prasátko nebo kůň.
No jo, je to smutný.....jen si myslím, že s "onými" to stejně nehne-bohužel.
Navíc já tyhle příběhy nemám rád, neboť ve mně nevzbuzují zrovna dobrou náladu, kterou se snažím, co nejvíce mít kvůli svého mazla.
A když budu chtít být zlý, tak napíšu, že ten pesan to navíc takhle nevnímá.
Ale pokud to paní nebo sl. Dejna sbírá, zkusím Vám něco najít a přidat, ale nejspíš to bude o pitech, jestli neva, tak až najdu , dám Vám to sem.Jeden nejspíš za chvíli.
chvd
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
No jo, je to smutný.....jen si myslím, že s "onými" to stejně nehne-bohužel.
Navíc já tyhle příběhy nemám rád, neboť ve mně nevzbuzují zrovna dobrou náladu, kterou se snažím, co nejvíce mít kvůli svého mazla.
A když budu chtít být zlý, tak napíšu, že ten pesan to navíc takhle nevnímá.
Ale pokud to paní nebo sl. Dejna sbírá, zkusím Vám něco najít a přidat, ale nejspíš to bude o pitech, jestli neva, tak až najdu , dám Vám to sem.Jeden nejspíš za chvíli.
chvd
Zamilovaný
Trvalo to celou věčnost, než jsem mohl konečně spatřit dívku, na kterou jsem tu tak dlouho čekal. Opíral jsem se o sloup veřejného osvětlení nebo pořád popocházel sem a tam; s očima zavěšenýma na proskleném přístavku u výstupu z metra. Vycházel pořád jen nějaký anonymní dav lidí, lidé, které jsem viděl poprvé a naposled; lidé jdoucí z práce a do práce, jdoucí za nějakým cílem, lidé bez tváří, bez nadšení, smějící se, smutní. Myslel jsem, že se snad nedočkám okamžiku, kdy se mezi tímto davem blýskne ona. Byl jsem si jist, že ji poznám ihned, přestože nyní jsme se měli vidět poprvé. Nemohu se dočkat.
Z úvah o tom, co bude, z mého zamyšleného pohledu, který neuhýbal od východu z metra, mě vytrhl malinký pes. Nebyl opravdu moc velký, snad asi jako kočka. Motal se mezi lidmi, zavazel jim, koukal na ně, očichával je; bylo vidět, že nikomu nepatří. Chvíli okouněl okolo a pak zmizel za rohem domu. Obyčejný voříšek, kterých se potulují spousty a spousty. Nemusel bych ho vnímat, nemusel bych si vůbec vybavit to slovo "pes", ale najednou jsem si ho vybavoval ... snad až příliš jsem si uvědomoval hmotnost toho slova. Musel jsem se vrátit v úvahách do doby, kdy jsem se s dívkou, na kterou nyní čekám, seznámil. Protože to nebyla jen ona. Věděl jsem, že k ní patří pes. Vždy mi tvrdila, že nerozlučně, ale já věděl, ba co víc, byl jsem o tom přesvedčen, že to nemůže být až tak doslovné.
Prostě jsem tomu nevěřil. Pes a člověk v dokonalé harmonii?
Jsem z rodiny, která doma kromě pár pavouků ve sklepě nebo v garáži nikdy neměla nějaké zvířátko. Ani psa, ani kočku, křečka nebo papouška. Mé rozlišovací schopnosti se chtě nechtě zúžily na konstatování, že "toto je pes" a "toto je kočka". Dále jsem se naučil zvířata v mém okolí rozpoznávat podle majitele: "sousedovic Mourek", "Baryk odvedle" a podobně. Zejména u pejsků jsem však již měl problém poznat kupříkladu rasu. No jasně, člověk zná takové ty nejběžnější - pudl, jezevčík nebo vlčák. Vzpomněl bych si i na víc, ale většinou jsem si rozpoznáním rasy nebyl tak jist, a tak jsem zbylou většinu toho, co není pudl, jezevčík ani vlčák, řadil do všeobecného názvu - prostě "pes"; do toho jsem samozřejmě počítal i všechny možné i nemožné vesnické rasy typu "podvraťák" a "vořech". Ze svého laického pohledu jsem pak byl schopen rozlišit ještě psy, co člověk nevídá tak běžně. Podvědomně jsem si je zařadil do zvláštní kategorie, ale stejně to byl zase jenom "pes". Sem jsem si zamíchal dogu, dalmatina, chrta boxera a nebo třeba pittbula. Pittbula?
Ale ano, vždyť víte, jak vypadá. A víte i to, jak se chová. Můžete si o něm přečíst i třeba v novinách, že zmrzačil nějaké malé dítě nebo prokousl staré paní lýtko. Takže hádám, že stejně jako já si takovou rasu zařadíte do oné skupiny "zvláštních" psů. A to přímo hodně zvláštních. Tak zvláštních, že vám nahánějí strach. Bojíte se jich, a máte také důvod, neboť prokousnuté lýtku mít nechcete. Radši byste takové psy ani nevídali na ulici; jednak z toho důvodu, protože ani v novinách si to nepřejí, a za druhé také proto, že Žeryk paní Novákové odvedle by vám už podle svého vzrůstu maximálně tak způsobil škrábnutí, když byste mu stoupli na ocásek, takže jej považujete za relativně bezpečného psa.
Pittbul. Krvežíznivá potvora, která je lačná vyrvat vám srdce z těla.
Ale o čem to přemýšlím....vždyť tu přece čekám na tu dívku. Musel jsem se sám pro sebe usmát. Trochu jsem se vzpamatoval z úvah a začal znovu vnímat východ z metra. Uvědomil jsem si, že snad až zbytečně bedlivě sleduji ten neustále proudící dav lidí, neboť pokud by se ta dívka najednou měla mezi tímto davem objevit, musel bych ji hned poznat. K té dívce totiž patří i její pes.
Pittbul.
To slovo mi však již nenahánělo hrůzu. Od té dívky jsem již věděl, že pittbul je pes poslušný, domácí, stále hravý a hlavně šíleně přítulný. Slova té dívky se mi však neustále míchaly s podvědomím, ve kterém jsem měl zachyceny články z novin, obraz té mohutné potvory s krvavýma zubama a s nepřátelským výrazem v psí tváři.
Již však nebyl čas na přemýšlení. Byla tu ona. Najednou se mezi hromadou lidí objevila. Se svým psem, tedy přesněji řečeno fenkou, na vodítku. To je ona, zcela jistě.
Už z dálky se na mě usmála. Když jsme si došli na dosah ruky, chtěl jsem ji symbolicky obejmout, ale její fenka...no, říkejme jí třeba Kebby, mi to nedovolila a začala na mě skákat radostí. Ne, to opravdu nebylo ze zlosti, nebyl to projev krvežíznívé potvory, nebyl to projev ničemnosti a agresivity smíchané se strachem z neznámého člověka. Byl to spontánní projev psí radosti, který bych čekal možná právě u nějakého malého ratlíčka; nikoliv však u psa s tak nepřátelským názvem. Pittbul.
Zamiloval jsem si ho. Tedy ji. Kebbinku.
Jak lehce člověk zblbne do tak milého stvoření. Pittbul.
Byl to nepopsatelný den. Všechno to, co mi ta sympatická dívka povídala o psech, bylo nesmírně zajímavé, byl jsem unešen, jak dokonale to vše zná, uměla číst z výrazu, který Kebby právě měla, uměla s ní zacházet. Nebyla to jen samotná dívka, byla to dívka a Kebby, nebyla to jen samotná Kebby, byla to Kebby a dívka, co mi tak učarovalo. Člověk se nakonec zblázní do obou. A rychle, ano ujišťuji vás, pokud máte kus srdce, tak velice rychle změníte názor na krvežíznivé potvory, co se jim říká pittbul.
Možná to ta dívka udělala schválně, nebo to byl jen takový vyňatek z celého dne, ale najednou mi řekla, ať Kebbinku podržím za obojek a hodně silně se zapřu nohama. Učinil jsem tak, i když jsem zprvu nevěděl, co tím dívka sledovala. Než jsem to stačil domyslet, dívka se vzdalovala. Nejprve krokem, ale pak běžela. Dlouho, běžela dlouho, až jsem ji skoro neviděl. Vlastně jsem ji ani nemohl vidět, neboť Kebby už se nedala udržet a já měl plno práce, aby mě s sebou neodtáhla. Visela očima na své paničce, na té dívce, se kterou za sedmnáct měsíců života srostla v jednu duši. Už se to nedalo, dívka na mě volala, ať Kebby pustím, a i kdyby nevolala, stejně by se mi Kebby už brzy vytrhla. Pustil jsem ji; v tu chvíli mi v hlavě cosi důležitého došlo. To, jak Kebby rychle utíkala za dívkou, za svou druhou půlkou, za svojí paničkou..to ve mně zvrátilo jeden, ne jeden, to ve mně zvrátilo celý dosavadní svět názorů, co si člověk utvořil o těchto psech prostřednictvím novin a předsudků.
Věřím, že nebylo by Kebby takové, jaká je, kdyby ta dívka neměla takové srdce. Srdce, které jsem již dlouho neviděl, srdce, které hnulo s tím mým. Srdce upřímné, dobrotivé; není to "jaký pes, takový pán", ale právě naopak. Lidské srdce, čisté jako to dívčino, se přeneslo do těla Kebby. Kebby, pittbula. Pittbula, o kterém si toho spoustu přečtete, ale to hlavní, abyste pochopili, musíte zažít.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Našla jsem na netu tento velice smutný příběh. Doporučuji vám ho si přečíst, ale je to opravdu velmi smutné. Pokud chcete, můžete se k němu vyjádřit. Zároveň bych vás chtěla poprosit, jestli byste jsem nemohli vložit podobné příběhy, básničky, psí modlitby, takovéto básničky shromažďuji. Určitě by si to měl přečíst každý, kdo se nechová ke psům tak, jak by si to zasloužili.
Šteniatko od "tiežchovateľa"
preklad z anglického originálu (Unnamed Story) - Ing. Lotta Blaškovičová (http://vizslalucky.home.sk)
Nepamätám si veľa o mieste, kde som sa narodil. Bolo to stiesnené a tmavé miesto a ľudia sa s nami nikdy nechodili hrať. Pamätám si mamu a jej mäkkú srsť, ale bola často chorá a veľmi chudá. Mala len veľmi málo mlieka pre mňa a mojich bratov a sestry. Pamätám si, že mnohí z nich umreli a veľmi mi chýbali.
Pamätám si na deň, kedy ma zobrali od mamy. Bol som veľmi smutný a vystrašený, moje mliečne zuby sotva vyrástli a naozaj som ešte mal byť pri mame, ale ona bola taká chorá a ľudia stále hovorili, že chcú peniaze a ide im na nervy ten neporiadok, čo ja a moja sestra robíme. Tak nás dali do klietky a vzali na neznáme miesto. Iba nás dvoch.
Chúlili sme sa k sebe a boli sme vystrašení; stále nás nikto neprišiel pohladkať a mať nás rád. Toľko nových objektov a zvukov a pachov! Sme v obchode, kde je toľko rôznych zvierat! Niektoré pištia, iné mniaukajú, ďalšie pípajú. Moja sestra a ja sme natlačení v malej klietke. Počujem tu aj iné šteniatka. Vidím ľudí, ktorí sa na mňa pozerajú, páčia sa mi "malí ľudia", deti, vyzerajú tak milo a smiešne, ako keby sa chceli so mnou hrať. Celý deň ostávame v malej klietke; niekedy protivní ľudia buchnú do skla a vyľakajú nás. Často nás vyberú von, aby nás ukázali ľuďom. Niektorí sú jemní, iní nám spôsobujú bolesť; vždy počujeme "ach aké sú rozkošné, chcel by som jedno!" ale nikdy si nás nikto nevezme.
Moja sestra umrela minulú noc, keď bolo v obchode tma. Položil som si hlavu na jej jemnú kožušinku a cítil som, ako život uniká z jej malého chudého tela. Počul som ich hovoriť, že bola chorá a že by ma mali predať za zníženú cenu, aby som čo najskôr opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytie bolo jediný prejav smútku nad mojou sestrou, lebo jej telo ráno zobrali von z klietky a zakopali.
Dnes prišla jedna rodina a kúpila si ma! Och, šťastný deň! Je to milá rodina. Naozaj, naozaj ma chcú! Kúpili mi misku a krmivo a malé dievčatko ma drží tak nežne v náručí. Mám ju tak rád! Mamka a tatko vravia, že som milé a dobré šteňa! Dostal som meno Angel, čiže Anjelik. Rád olizujem mojich nových ľudí. Rodina sa o mňa výborne stará, majú ma radi a sú nežní a milí. Jemne ma učia, čo je správne a čo nie, dávajú mi dobré jedlo a veľa lásky. Chcem sa iba zavďačiť týmto úžasným ľuďom. Mám veľmi rád malé dievčatko a rád sa s ňou hrám a naháňam.
Dnes som bol u veterinára. Bolo to zvláštne miesto a ja som sa bál. Dostal som nejaké injekcie, ale moja najlepšia kamarátka, malé dievčatko, ma jemne držala a povedala, že to bude v poriadku. Tak som sa upokojil. Veterinár musel povedať niečo smutné mojej milovanej rodine, lebo vyzerali strašne smutní. Začul som niečo ako "silná displazia kĺbov" a niečo o mojom srdci... Počul som veterinára zašomrať niečo o "tiežchovateľoch" a že moji rodičia určite neboli testovaní. Neviem, čo to všetko znamená, ale bolí ma vidieť moju rodinu takú smutnú. Ale stále ma ľúbia a ja ich stále mám vežmi rád.
Už mám 6 mesiacov. Vo veku, keď sú iné šteniatka silné a bláznivé, mňa hrozne bolí čo sa len pohnúť. Bolesť nikdy neprestáva. Bolí ma behať a hrať sa s mojím milovaným dievčatkom, a ťažko sa mi dýcha. Snažím sa zo všetkých síl byť silným šteniatkom, akým by som mal byť, ale je to také ťažké! Láme mi srdce, keď vidím dievčatko také smutné a keď počujem mamku a tatka hovoriť, že "asi už nastal ten čas". Niekoľkokrát som bol na tom mieste u veterinára a správy nikdy neboli dobré. Vždy hovoria o "dedičných problémoch".
Ja predsa chcem len cítiť teplé slnečné lúče a behať, hrať sa a túliť sa k mojej rodine.
Minulá noc bola najhoršia. Bolesť bola mojou stálou spoločníčkou. Teraz ma už bolí sa aj postaviť a napiť sa. Chcem sa postaviť, ale môžem len skučať od bolesti.
Zobrali ma naposledy do auta. Všetci sú takí smutní a ja neviem prečo. Bol som zlý? Snažil som sa byť dobrý a mať všetkých rád; čo som spravil zle? Och, len keby tá bolesť pominula! Keby som len mohol osušiť slzy môjho dievčatka! Vystrčím jazyk, aby som jej olizol ruku, ale môžem len zaskučať od bolesti.
Stôl u veterinára je taký studený. Tak veľmi sa bojím. Všetci ľudia ma objímajú a hladkajú. Plačú do môjho kožúška. Cítim ich lásku a smútok. Podarilo sa mi jemne obliznúť ich ruky. Ani veterinár nevyzerá dnes tak prísne. Je jemný a cítim akúsi úľavu. Dievčatko ma drží jemne a ja jej ďakujem za všetku lásku, čo mi dala. Cítim jemné pichnutie v prednej labke. Bolesť začína ustupovať. Cítim ako na mňa prichádza pokoj. Teraz môžem nežne olízať jej ruku. Začínam vidieť sny; vidím prichádzať moju mamu a mojich bratov a sestry na vzdialenom zelenom mieste. Vravia, že tam nie je bolesť, iba pokoj a šťastie. Dávam mojej rodine zbohom jediným spôsobom, ako viem - slabým zavrtením chvosta a pritúlením sa. Dúfal som, že s nimi strávim veľa, veľa mesiacov, ale nebolo mi to súdené. "Viete", povedal veterinár, "šteniatka v pet-shopoch nepochádzajú od etických chovateľov".
Bolesť teraz ustáva a ja viem, že prejde veľa rokov, kým uvidím moju milovanú rodinu znovu.
Keby sa to len všetko bolo udialo inak!
Tento príbeh sa môže kopírovať a publikovať v nádeji, že to zastaví neetických chovateľov a tých, čo chovajú len pre peniaze a nie zo snahy čo najviac pomôcť plemenu.
Copyright 1999, J. Ellis
Dejna
No a pokud chcete nějaké reálné smutné věci o psech, tak zde:
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality1.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality2.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality3.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality4.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality5.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality6.html
a pak již zde mnou uveřejněné ohavné video
mms://a805.v9135e.c9135.g.vm.akamaistream.net/7/805/9135/0021/peta.download.akamai.com/9135/downloads/yadkin_county_med.wmv
Vše je to o odporné povaze člověka a je to realita, realita všedního dne, kterou je třeba si připustit, je stejně odporná jako praktiky množitelů.
chvd
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
No a pokud chcete nějaké reálné smutné věci o psech, tak zde:
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality1.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality2.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality3.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality4.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality5.html
http://www.pitbullsontheweb.com/petbull/sadreality6.html
a pak již zde mnou uveřejněné ohavné video
mms://a805.v9135e.c9135.g.vm.akamaistream.net/7/805/9135/0021/peta.download.akamai.com/9135/downloads/yadkin_county_med.wmv
Vše je to o odporné povaze člověka a je to realita, realita všedního dne, kterou je třeba si připustit, je stejně odporná jako praktiky množitelů.
chvd
Jednej se mnou laskavě, můj milovaný pane,
žádné srdce na světě není vděčnější za laskavost
než moje milující srdce.
Nesnaž se zlomit mou duši násilím,
já bych mezi ranami lízal tvé ruce.
Tvá trpělivost a porozumění mne rychleji
naučí dělat věci, které si přeješ.
Mluv se mnou často.
Tvůj hlas je pro mne nejsladší hudba na světě,
jak musíš vědět z divokého mávání mého ocasu,
když zaslechnu tvoje kroky.
Když je chladno a mokro,
prosím, nech mne uvnitř,
protože já jsem zdomácnělé zvíře,
které už není zvyklé na drsné podmínky.
A já nežádám větší výsadu
než čest, sedět u Tvých nohou u rodinného krbu.
I kdybys neměl žádný domov,
raději bych Tě následoval přes led a sníh
než odpočívat na nejměkkčím polštáři,
v nejteplejším domově na světě,
protože jsi můj Bůh a já tě oddaně miluji.
Udržuj mou misku stále plnou čerstvé vody,
protože já Ti nemohu říct, že trpím žízní.
Krm mne kvalitním jídlem, abych byl pořád zdravý,
abych mohl dovádět, hrát si a plnit Tvé příkazy,
chodit vedle Tebe a být připravený a schopný
chránit Tě svým životem, kdybys byl v ohrožení.
A milovaný pane, až přijde čas, kdy už nebudu zdravý
a nebudu mít radost ze života, nedávej mne od sebe pryč.
Raději mne drž jemně ve svých rukou
a dopřej mi milosrdný věčný odpočinek
a já odejdu s myšlenkou, že můj osud byl
nejbezpečnější v Tvých rukách.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Jednej se mnou laskavě, můj milovaný pane,
žádné srdce na světě není vděčnější za laskavost
než moje milující srdce.
Nesnaž se zlomit mou duši násilím,
já bych mezi ranami lízal tvé ruce.
Tvá trpělivost a porozumění mne rychleji
naučí dělat věci, které si přeješ.
Mluv se mnou často.
Tvůj hlas je pro mne nejsladší hudba na světě,
jak musíš vědět z divokého mávání mého ocasu,
když zaslechnu tvoje kroky.
Když je chladno a mokro,
prosím, nech mne uvnitř,
protože já jsem zdomácnělé zvíře,
které už není zvyklé na drsné podmínky.
A já nežádám větší výsadu
než čest, sedět u Tvých nohou u rodinného krbu.
I kdybys neměl žádný domov,
raději bych Tě následoval přes led a sníh
než odpočívat na nejměkkčím polštáři,
v nejteplejším domově na světě,
protože jsi můj Bůh a já tě oddaně miluji.
Udržuj mou misku stále plnou čerstvé vody,
protože já Ti nemohu říct, že trpím žízní.
Krm mne kvalitním jídlem, abych byl pořád zdravý,
abych mohl dovádět, hrát si a plnit Tvé příkazy,
chodit vedle Tebe a být připravený a schopný
chránit Tě svým životem, kdybys byl v ohrožení.
A milovaný pane, až přijde čas, kdy už nebudu zdravý
a nebudu mít radost ze života, nedávej mne od sebe pryč.
Raději mne drž jemně ve svých rukou
a dopřej mi milosrdný věčný odpočinek
a já odejdu s myšlenkou, že můj osud byl
nejbezpečnější v Tvých rukách.
Requiem pro pitbulla
Řekli mi, že jsem poslední svého druhu – Americký pitbulteriér, a já připustil, že jsem to jméno nosil s hrdostí, ale nikdy ne s arogancí. Ach, mohl jsem bojovat a bojovat dobře, jestliže to situace vyžadovala, ale ne nesmyslně s ostatními zvířaty, pokud mě ovšem nevyzívali nebo se nechovali jako blázni, když zkoušeli mou odvahu. Tolik jsem miloval všechny lidi, ledaže by ohrožovali mojí rodinu nebo její majetek. To bych bojoval i na smrt, pro mou rodinu. Můj pán mě trénoval od štěněte, abych ho respektoval, ale já jsem to všechno instinktivně věděl. Věci, které mi říkal jsem měl vrozené po stovky generací dobrých psů, něco z arény, něco z lovů a něco prostě jen ze společnosti našich pánů, vrozené po dobrých a statečných buldocích, jednou pro vždy.
Teď, když jsem zahnán a čekám tady na poslední odpuštění od Stvořitele, pokouším se přijít na to, kde jsme udělali chybu. Nezkoušeli jsme my buldoci dost těžce? Nebyli jsme snad dostatečně stateční nebo loajální? Nechránili jsme naše domovy, naše pány a jejich rodiny, jejich majetek našimi životy? Nemilovali jsme snad naše lidské pány celou svou bytostí? Snad jsme nedokázali dávat naší lásku a oddanost dost silně najevo, nebylo to natolik přesvědčivé, abyste nám dovolili existovat? Nějaké chyby se staly, to je pravda. Někteří mého druhu ublížili lidem, ale jen proto, že k tomu byli vedeni svými hloupými a nadutými pány.Některým z nás bylo dovoleno pohybovat se volně, kdy jsme se mohli dostat do problémů, když nás nějaký pes provokoval.Ale byli jsme tím vinni? Zasloužili jsme si vyhubení?
No a pak tu byly ty zprávy a reportáže. Tak dlouhou dobu to vypadalo, že jsme my buldoci jedinými psy, kteří kdy někoho pokousali. Přestala snad náhle ostatní plemena kousat z toho důvodu, abychom my buldoci vypadali nebezpečně? Jestliže ne, proč potom byly zlé zprávy jen o nás? Proč jsme byli většinou neprávem obviňováni, proč skuteční viníci nebyli zveřejňováni? Ostatně nemají psi vždy dost dobrý důvod, než pokoušou člověka? Proč ale vybrali zrovna nás? Bylo to proto, že jsme byli odvážní bojovníci, nejlepší, jaké svět mohl kdy vidět v boji? Mysleli jsme, že odvahu, houževnatost a statečnost lidé obdivují. Cožpak právě pro tyto vlastnosti neuctívají své sportovní a válečné hrdiny? Tak kde jsme udělali chybu? Mohli jsme něco změnit, aby za nás naši majitelé více bojovali, než nás lidé začali pronásledovat? Mám tolik otázek!
Někdo mluvil o právech zvířat. Chtěli, aby měla všechna zvířata pohodlný a šťastný život. To může být fajn pro jejich pudly a pekinéze. Ale my buldoci nestojíme o to zestárnout, ztloustnout a umřít v měkoučkých postýlkách. My potřebujeme víc! Zdá se, že lidé nepochopili, co opravdu potřebujeme. Snesli bychom cokoli, jen když jsme mohli dělat co jsme milovali. Ať to byl lov, boj, ochrana našich pánů, sportování a hry. Jestliže se lidé opravdu tak zajímali o práva zvířat, neměli jsme tedy právo na to, jak chceme žít a zemřít? Tolik jsme milovali to co jsme dělali! Nepohodlí, bolest, utrpení – to pro nás nic neznamenalo – copak to nemůžete pochopit? Nemůžete pochopit naší potřebu soutěžit? V čem spočívala ta krutost, jestliže jsme to milovali? Nemůžete pochopit, že my v životě potřebujeme výzvu abychom byli šťastni? A může se pravý buldok cítit šťastnější než když může soutěžit s rovnocenným soupeřem? Snad si mysleli, že když se nebojíme ničeho, můžeme napadnout je nebo jejich děti. Ale to by se nikdy nestalo, kdybychom k tomu neměli žádný důvod. Možná také kdyby nás k tomu donutili někteří naši páni, kteří absolutně nepochopili naši podstatu a vytloukli z nás lásku k lidem. Někteří byli opravdu šílení, když si mysleli, že budeme lepší bojovníci, když budeme bití, týraní a vyhladovělí! A když nás krmili střelným prachem, aby nám hnil žaludek, abychom snad byli vznětlivější! Jak mohou být někteří lidé tak hloupí! Někteří mí předci byli zápasníci světové třídy. Kdo mohl být tak hloupý a myslel si, že budeme lepší bojovníci, když nás bude bít a ládovat chemikáliemi?! Cožpak si neuvědomovali, že každý úkol splníme jen pro lásku k naším pánům a pro své vlastní potěšení? Ti co pochopili, věděli proč jsme v boji tak dobří. Protože jsme se narodili jako praví buldoci, kteří byli chováni po stovky let aby bojovali. Uvažuji nad tím vším a stále nemohu pochopit, proč chtějí naši smrt. Snad nás lidé polidšťují a myslí si, že sami by nesnesli to co my. Jak by to ale mohli srovnávat, vždyť my jsme stvořeni, abychom snášeli tvrdé podmínky a nacházíme v tom potěšení. Jsme pyšní na to jací jsme. Lidé musí být slabí na duchu, jestliže srovnávají naše pocity s jejich a jestliže toto je důvod proč pro ně bude lepší když nás utratí! Jaké nedorozumění! Někdy jsem je dokonce podezíral, že nás prostě nenávidí za to, jací jsme, protože jsme právě takoví, jakými by oni chtěli být. Zbabělci přece vždy závidí statečným a slabí silným, možná to je ten důvod, proč nás chtějí vyhladit po tisících. Ale jak mohou být lidé tak závistiví a hloupí, že nedokážou ocenit naší odvahu, loajalitu a něžné city, které chováme ke svým pánům a jejich rodinám? Mám tolik otázek!
Tak teď tu čekám – poslední žijící buldok. Můj pán mě ukrýval po celý rok ve stodole a ve sklepě, chodili jsme ven jen za tmy. A pak jsme byli prozrazeni někým, koho jsme považovali za přítele. Ten samý den pro mě přijeli, aby mě odvezli pryč. Odvezli mě na místo, kde byly stovky zuřivě štěkajících psů, zoufale volajících své pány. Vyndali mě z náklaďáku a hodili mě do nějaké veliké cisterny spolu s několika ostatními „zakázanými“ psy. Byli tam Rotvajleři, Dobrmani a jeden můj příbuzný – velký bílý Americký buldok. Někdo zabouchl těžké dveře, neprodyšně je utěsnil a pak jsem uslyšel jak pustili kompresor. Chvilku jsme si mysleli, že to bude nějaký vtip. Zatímco se ostatní psi krčili v rohu já a Americký buldok jsme se jako nevlastní bratři rozhodli jít si ostatní prohlédnout zblízka. Mysleli jsme, že s nimi ještě bude zábava, ale v tom se nám začalo špatně dýchat a můj jazyk mi otekl a moje oči a ušní bubínky bolely, jako by měly každou chvíli vybouchnout…
A potom jsem se ocitl tady. Někdo přichází! Vypadá to, že se bude účtovat. Snad se teď konečně dovím, zda jsem byl dobrým psem, nebo kde jsem udělal chybu. Vždycky jsem se této chvíle obával, protože kdybychom přece byli dobrými psy, jistě by nás nezabíjeli. Já jen doufám, že tam kam jdu, budou i ostatní buldoci. A co když se psi i jejich páni dostanou po smrti na stejné místo! Možná se tam znovu setkám se svým pánem! Obávám se, že by tu mohl být. Když mě od něho chtěli odvést ti v té blýskavé uniformě, vystřelili na něho. Myslím, že ho zastřelili, přestože jsem nikdy neviděl člověka střílet na jiného člověka! Můj pán mě učil, že lidé respektují životy druhých, tak jak se to mohlo stát!!! Pokoušel jsem se ho chránit, ale ten uniformovaný očividně nestál o férový souboj. Když jsem na něho zaútočil, jeden z nich mi stříkl něco do obličeje, co mě tak pálilo v očích, že jsem vůbec neviděl. Zatím do mě další z nich střelil nějakou uspávací střelu, po které jsem se cítil trochu slabý a zmatený. Ovšem oni zapomněli, kdo jsem! Nepočítali s tím, že i přes slepotu a drogy budu znovu útočit! Jako pravý buldok jsem se vrátil do boje, chytil jsem za nohu toho nejbližšího a zaryl jsem své tesáky hluboko do jeho masa. Cloumal jsem jím silně, přestože mi bylo zle, donutil jsem ho řvát bolestí. Ale ten další mě chytil za zadní nohy, zatímco dva jiní mi utáhli ocelovou smyčku kolem krku a škrtili mě, dokud jsem neztratil vědomí. Když byl můj boj u konce, slyšel jsem svého pána. Plakal a volal moje jméno. Křičel na ně „Nechte mého psa! Pusťte ho, nechte ho jít!“ Zápasil s nimi, ale jich bylo tolik a on sám proti nim bojoval za mě! Když jsem pak procitl v kleci v náklaďáku, slyšel jsem zase střelbu a viděl jsem, že můj pán má velké problémy. Slyšel jsem ho mnohokrát říkat, že mě odvezou jen přes jeho mrtvolu, ale nikdy jsem nechápal co to znamená. Proč by mě někdo chtěl odvést pryč od pána, kterého mám tak rád? A jak by mohl být můj pán mrtev? Viděl jsem co se dělo u nás na dvoře. Můj pán utíkal do auta, kde měl schovanou pistoli a začal po nich střílet. Byl zuřivý a nelítostný a bojoval jako pravý buldok! Ale pak jsem viděl jak sebou jeho tělo škubalo pokaždé, když byl zasažen. Padl na kolena, krev mu vytékala z mnoha ran. Byl jsem šílený, když jsem to viděl a nemohl jsem se dostat ven, abych mu v tom nerovném boji pomohl! Cloumal jsem mřížemi tak zběsile, až jsem si vylámal zuby a moje dásně byly rozedrané a palčivé, ale nedostal jsem se ven! Nemohl jsem uvěřit, že bojoval s těmi lidmi kvůli mně! Myslel jsem, že já jsem jen starý buldok, ale on byl člověk – a jaký člověk! Byl můj pán, můj učitel, můj bůh. Jak se to mohlo stát??!! Když mě pak narychlo odváželi, střelba ustala. Poslední, co jsem zahlédl bylo to, jak se uniformovaní obezřetně přibližovali k tělu mého pána. Jeden z nich do něho kopnul, ale já myslím, že jeho zoufalý boj skončil.
Prosím, řekněte mi, že jsem svého pána nezklamal! Tolik doufám že ne! A jestliže jsem zklamal, potrestejte mě a pošlete mě na to nejhorší místo, jaké existuje! Kde nebudou žádní buldoci, žádné hry ani žádný pán, kterého bych mohl milovat! Přesto já stále doufám, že se rozhodnete jinak. Snad nakonec uznáte, že jsem byl dobrým psem, že jsem pro to udělal absolutně všechno a že mě dovedete na to druhé místo. Možná tam na mě můj pán už čeká!! Až se konečně shledáme, budeme si zase hrát, budeme utíkat a pak si lehneme do trávy, šťastni, že jsme znovu spolu. Já mu budu olizovat obličej a on se bude chechtat a na oko mě napomínat, tak jak to vždy dělal. Lehneme si do té měkké trávy a budeme pozorovat zapadající slunce, jako před mnoha lety za horkých letních večerů. On mě poplácá po hlavě, pohladí po zádech a řekne jaký jsem dobrý pes. Budu se ho ptát proč jsem dobrý pes a můj laskavý pán mi o tom bude povídat. Můj pán je moudrý, on bude znát odpovědi na mé otázky…..
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Našla jsem na netu tento velice smutný příběh. Doporučuji vám ho si přečíst, ale je to opravdu velmi smutné. Pokud chcete, můžete se k němu vyjádřit. Zároveň bych vás chtěla poprosit, jestli byste jsem nemohli vložit podobné příběhy, básničky, psí modlitby, takovéto básničky shromažďuji. Určitě by si to měl přečíst každý, kdo se nechová ke psům tak, jak by si to zasloužili.
Šteniatko od "tiežchovateľa"
preklad z anglického originálu (Unnamed Story) - Ing. Lotta Blaškovičová (http://vizslalucky.home.sk)
Nepamätám si veľa o mieste, kde som sa narodil. Bolo to stiesnené a tmavé miesto a ľudia sa s nami nikdy nechodili hrať. Pamätám si mamu a jej mäkkú srsť, ale bola často chorá a veľmi chudá. Mala len veľmi málo mlieka pre mňa a mojich bratov a sestry. Pamätám si, že mnohí z nich umreli a veľmi mi chýbali.
Pamätám si na deň, kedy ma zobrali od mamy. Bol som veľmi smutný a vystrašený, moje mliečne zuby sotva vyrástli a naozaj som ešte mal byť pri mame, ale ona bola taká chorá a ľudia stále hovorili, že chcú peniaze a ide im na nervy ten neporiadok, čo ja a moja sestra robíme. Tak nás dali do klietky a vzali na neznáme miesto. Iba nás dvoch.
Chúlili sme sa k sebe a boli sme vystrašení; stále nás nikto neprišiel pohladkať a mať nás rád. Toľko nových objektov a zvukov a pachov! Sme v obchode, kde je toľko rôznych zvierat! Niektoré pištia, iné mniaukajú, ďalšie pípajú. Moja sestra a ja sme natlačení v malej klietke. Počujem tu aj iné šteniatka. Vidím ľudí, ktorí sa na mňa pozerajú, páčia sa mi "malí ľudia", deti, vyzerajú tak milo a smiešne, ako keby sa chceli so mnou hrať. Celý deň ostávame v malej klietke; niekedy protivní ľudia buchnú do skla a vyľakajú nás. Často nás vyberú von, aby nás ukázali ľuďom. Niektorí sú jemní, iní nám spôsobujú bolesť; vždy počujeme "ach aké sú rozkošné, chcel by som jedno!" ale nikdy si nás nikto nevezme.
Moja sestra umrela minulú noc, keď bolo v obchode tma. Položil som si hlavu na jej jemnú kožušinku a cítil som, ako život uniká z jej malého chudého tela. Počul som ich hovoriť, že bola chorá a že by ma mali predať za zníženú cenu, aby som čo najskôr opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytie bolo jediný prejav smútku nad mojou sestrou, lebo jej telo ráno zobrali von z klietky a zakopali.
Dnes prišla jedna rodina a kúpila si ma! Och, šťastný deň! Je to milá rodina. Naozaj, naozaj ma chcú! Kúpili mi misku a krmivo a malé dievčatko ma drží tak nežne v náručí. Mám ju tak rád! Mamka a tatko vravia, že som milé a dobré šteňa! Dostal som meno Angel, čiže Anjelik. Rád olizujem mojich nových ľudí. Rodina sa o mňa výborne stará, majú ma radi a sú nežní a milí. Jemne ma učia, čo je správne a čo nie, dávajú mi dobré jedlo a veľa lásky. Chcem sa iba zavďačiť týmto úžasným ľuďom. Mám veľmi rád malé dievčatko a rád sa s ňou hrám a naháňam.
Dnes som bol u veterinára. Bolo to zvláštne miesto a ja som sa bál. Dostal som nejaké injekcie, ale moja najlepšia kamarátka, malé dievčatko, ma jemne držala a povedala, že to bude v poriadku. Tak som sa upokojil. Veterinár musel povedať niečo smutné mojej milovanej rodine, lebo vyzerali strašne smutní. Začul som niečo ako "silná displazia kĺbov" a niečo o mojom srdci... Počul som veterinára zašomrať niečo o "tiežchovateľoch" a že moji rodičia určite neboli testovaní. Neviem, čo to všetko znamená, ale bolí ma vidieť moju rodinu takú smutnú. Ale stále ma ľúbia a ja ich stále mám vežmi rád.
Už mám 6 mesiacov. Vo veku, keď sú iné šteniatka silné a bláznivé, mňa hrozne bolí čo sa len pohnúť. Bolesť nikdy neprestáva. Bolí ma behať a hrať sa s mojím milovaným dievčatkom, a ťažko sa mi dýcha. Snažím sa zo všetkých síl byť silným šteniatkom, akým by som mal byť, ale je to také ťažké! Láme mi srdce, keď vidím dievčatko také smutné a keď počujem mamku a tatka hovoriť, že "asi už nastal ten čas". Niekoľkokrát som bol na tom mieste u veterinára a správy nikdy neboli dobré. Vždy hovoria o "dedičných problémoch".
Ja predsa chcem len cítiť teplé slnečné lúče a behať, hrať sa a túliť sa k mojej rodine.
Minulá noc bola najhoršia. Bolesť bola mojou stálou spoločníčkou. Teraz ma už bolí sa aj postaviť a napiť sa. Chcem sa postaviť, ale môžem len skučať od bolesti.
Zobrali ma naposledy do auta. Všetci sú takí smutní a ja neviem prečo. Bol som zlý? Snažil som sa byť dobrý a mať všetkých rád; čo som spravil zle? Och, len keby tá bolesť pominula! Keby som len mohol osušiť slzy môjho dievčatka! Vystrčím jazyk, aby som jej olizol ruku, ale môžem len zaskučať od bolesti.
Stôl u veterinára je taký studený. Tak veľmi sa bojím. Všetci ľudia ma objímajú a hladkajú. Plačú do môjho kožúška. Cítim ich lásku a smútok. Podarilo sa mi jemne obliznúť ich ruky. Ani veterinár nevyzerá dnes tak prísne. Je jemný a cítim akúsi úľavu. Dievčatko ma drží jemne a ja jej ďakujem za všetku lásku, čo mi dala. Cítim jemné pichnutie v prednej labke. Bolesť začína ustupovať. Cítim ako na mňa prichádza pokoj. Teraz môžem nežne olízať jej ruku. Začínam vidieť sny; vidím prichádzať moju mamu a mojich bratov a sestry na vzdialenom zelenom mieste. Vravia, že tam nie je bolesť, iba pokoj a šťastie. Dávam mojej rodine zbohom jediným spôsobom, ako viem - slabým zavrtením chvosta a pritúlením sa. Dúfal som, že s nimi strávim veľa, veľa mesiacov, ale nebolo mi to súdené. "Viete", povedal veterinár, "šteniatka v pet-shopoch nepochádzajú od etických chovateľov".
Bolesť teraz ustáva a ja viem, že prejde veľa rokov, kým uvidím moju milovanú rodinu znovu.
Keby sa to len všetko bolo udialo inak!
Tento príbeh sa môže kopírovať a publikovať v nádeji, že to zastaví neetických chovateľov a tých, čo chovajú len pre peniaze a nie zo snahy čo najviac pomôcť plemenu.
Copyright 1999, J. Ellis
Dejna
DEJTE S TÍM POKOJ! PÍŠETE TO NA KAŽDÝ SERVER, AŽ JE TO TRAPNÝ. NA MŮJPES JE TO TAKY.....A CELÝ STEJNÝ 
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
DEJTE S TÍM POKOJ! PÍŠETE TO NA KAŽDÝ SERVER, AŽ JE TO TRAPNÝ. NA MŮJPES JE TO TAKY.....A CELÝ STEJNÝ
Když ti to vadí, tak si to nečti
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Když ti to vadí, tak si to nečti
GRRR! ABY SES NEPO 
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
DEJTE S TÍM POKOJ! PÍŠETE TO NA KAŽDÝ SERVER, AŽ JE TO TRAPNÝ. NA MŮJPES JE TO TAKY.....A CELÝ STEJNÝ
taky jsem to nekde videla, ja nevim, ze si lidi tak potrpej na lidske pocity u psa. Pak brecej u pc a radej, at si ten druhej vezme psa z utulku. Samozrejme se to netyka vsech.
Velmi pateticke, pak ze se nikdo nekouka na telenovely....
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
taky jsem to nekde videla, ja nevim, ze si lidi tak potrpej na lidske pocity u psa. Pak brecej u pc a radej, at si ten druhej vezme psa z utulku. Samozrejme se to netyka vsech.
Velmi pateticke, pak ze se nikdo nekouka na telenovely....
už to tady bylo slovenksy - myslím, já to mám česky. Jsou tam asi tři pravopisné hrubky, jsem ale líná to opravovat, takže aby si tu někdo nemyslel, že jsem vylezla z bažin a neumim česky. Kalliope
Jak jsi mohl ?
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stalo tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal si se: „Jak si mohla?!“ – ale nakonec si mi vždy odpustil, povalil si mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než si předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě si dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času si věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl si zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělí – a kdyby bylo třeba, bránila by jsem je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývali časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš „ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já jsem byla tvá jediná rodiny. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíre a pověděl: „vím, že jí najdete dobrý domov.“ Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papírami“. Musel si vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul si se mému pohledu a zdvořile si odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ti dvě milé pani řekli, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal si žádný pokus najít mi nový domov. Potřásli hlavou a pověděli „Jak to mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty že jsi změnil názor – že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Konec.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak si mohl“ vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.