Nevydařená „expedice“ za tuniskými plazy
Podobně jako autor článku s názvem „Tunis, želvy a spol.“ z čísla 20 / 2006 pan Petr Meduna, jsem také já strávil, shodou okolností přesně ve stejné...
Podobně jako autor článku s názvem „Tunis, želvy a spol.“ z čísla 20 / 2006 pan Petr Meduna, jsem také já strávil, shodou okolností přesně ve stejném ročním období, ale o rok později, v této severoafrické zemi několik dnů svojí dovolené. Proto mne jeho odborně vysoce fundovaný článek, pojednávající o herpetofauně Tuniska a o jejím drancování, mimořádně zaujal. Na rozdíl od autora jsem se s vyjímkou několika tržišť ve městě Nabeul, kde jsme s mojí paní letošní dovolenou trávili, během dvoutýdenního pobytu s plazy téměř vůbec nesetkal. Po přečtení tohoto článku, k němuž jsem se bohužel dostal až po svém návratu domů, si teď alespoň dokážu představit, kde jsem se s nimi ve volné přírodě teoreticky setkat mohl, kdybych byl býval …
Protože místní trhovci dokáží nabízet oba výše uvedené druhy také v našem rodném jazyce, je pravděpodobné, že řada zvířat a zejména oblíbených želv, je nevědomě pašována do naší republiky. Vzhledem k absolutnímu nezájmu tuniských institucí proti tomuto obchodu jakkoliv zasahovat, si naši turisté určitě neuvědomují, že nákupem takové želvičky nějaký zákon porušují. Vždyť jich je tu všude na tržištích nabízeno tolik a zcela veřejně! Protože ne každý turista má představu o tom, jak o zvířátko v zajetí pečovat, pak často takové želvičky chvilku živoří, než v důsledku špatné péče zahynou. Snad by pomohly informační materiály pro účastníky tuniských zájezdů, případně i pro turisty do zemí s podobnou problematikou. Ti by se díky takovéto osvětě mohli dovědět o tom, co je to Washingtonská konvence, proč se k ní hlásíme atd. Z vlastní zkušenosti vím, že informovanost našich turistů je v tomto směru nulová. Snad by to mohl být námět k zamyšlení pro Klub chovatelů želv.
Prvním příkladem takového chování je zacházení s koňmi, zapřaženými v párech do nespočetných, květinami bohatě nazdobených bryček, jejichž kočí nabízejí turistům projížďky po městě. Protože český podíl na celkové turistické klientele města Nabeul je podle mého odhadu minimálně poloviční, je jasné, že tito drožkáři tady příliš velký kšeft nemají. Koníci proto stojí většinou „na štaflu“ pod palčivým subtropickým sluncem nebo cválají táhnouce většinou neobsazenou bryčku jen proto, aby kočí na sebe kolemjdoucí turisty upozornil a pokusil se je zlákat k projížďce. To je naprosto běžný obrázek. Nikde se však nesetkáte s tím, aby někdo koně alespoň napojil nebo jim podal nějaké krmení. Krvavé oděrky na kůži mnohých koníků, způsobené drátem vyčnívajícím z neodborně opravovaných postrojů, ani kočího ani turisty příliš nevzrušují. Nikterak lépe na tom nejsou psi, uvázaní na řetězu u boudy, u které by člověk těžko hledal misku s vodou.
Paradoxně k mému nejpříjemnějšímu zážitku z celého pobytu v Tunisu přispěla událost, která jenom dokládá objektivnost mého hodnocení zdejší ekologické situace. Po bouři se silnou průtrží mračen došlo k protržení hráze městské kanalizační stoky a v důsledku toho k úniku jejího obsahu do moře. A aby toho nebylo málo, přívaly vody spláchly do moře navíc ještě nepořádek snad ze všech ulic celého města a dovršily tak dílo zkázy. Všechny zdejší hotelové i nehotelové pláže se změnily v obrovské smetiště, omývané mořskou vodou špinavou tak, že by se v ní cítil dobře snad jen ropák. Bylo nám jasné, že si koupání v moři ve zbývajících pěti dnech našeho pobytu již neužijeme. Zaměstnanci místních hotelů totiž nevyvíjeli žádnou aktivitu k řešení ekologické katastrofy a pouze s dojemnou trpělivostí čekali, jestli se moře neuráčí a nevyplaví na pláž takové množství písku, které by stačilo hromady nepořádku milosrdně zakrýt. Když už i jim po dvou dnech došlo, že by jediným řešením byla minimálně středně velká tsunami, objevil se na pláži traktor. Do jeho vleku parta asi zaměstnanců místních technických služeb házela většinou rukama to, co městská kanalizace na pláže přinesla.
Předposlední den našeho tuniského pobytu, v devět hodin ráno, jsme konečně z nabeulského nádraží vyrazili na cestu, nejprve osobním vlakem. Během jízdy po trati roubené z obou stran téměř souvislými hradbami opuncií zdobených odpadky, které nestačil vítr z jejich ostnů uvolnit, jsme se snažili hlavně o to, abychom nepřejeli přestupní stanici. To se nám s přispěním ochotných domorodých spolucestujících nakonec podařilo. Na nádraží ve městě s exoticky znějícím jménem Bir Bou Regba jsme přestoupili do rychlíku jedoucího z města Sousse do tuniské metropole, abychom z něj vystoupili hned na další stanici. Ta se jmenuje Friguia Park a je zde zřízena pouze pro účely železniční dostupnosti místní zoologické zahrady, vzdálené od ní nanejvýš půl kilometru.
Friguia Parc Animalier, jak zní ve francouzštině oficiální název této překrásné zoologické zahrady, zaujímá plochu 36 ha. Autorem jejího projektu, vyznačujícího se velkoryse řešenými expozicemi, zakomponovanými citlivě a s velkou mírou vkusu do mírných svahů pahorku, na němž se zahrada rozkládá, je tuniský architekt Semir Sturu. Snad všechny zdejší stavby včetně těch, které slouží k ustájení zvířat, imitují objekty tradiční africké architektury s typickými kuželovitými rákosovými střechami a kruhovými nebo elipsovitými půdorysy. Snad nejhezčí částí zahrady je sekce šelem, v níž je možno zvířata pozorovat z visutého, jakoby haťového chodníku, meandrujícího nad jednotlivými rozlehlými výběhy. Všude je zde vidět snaha vytvořit zvířatům co nejlepší podmínky i za cenu menšího počtu chovaných druhů.
Je ale přitom pamatováno také na návštěvníky a na jejich pohodlí. Ti si zde mohou zakoupit suvenýry, zejména předměty africké lidové umělecké tvorby nebo se občerstvit ve stylové africké restauraci s názvem Shaka. K dokreslení pravé atmosféry černého kontinentu zde příslušníci kmene Zulu předvádějí svoje lidové tance a hrají na tradiční nástroje – xylofony a bubny. Je zde také několik altánků pro odpočinek, silně připomínajících stavby africké vesničky Matongo v jihlavské ZOO. Při posezení v příjemném stínu uvnitř jednoho z nich jsme mohli pozorovat gekona, s největší pravděpodobností Gekona zedního (Tarentola mauritanica). Tomu však náš zájem nebyl evidentně příjemný a zmizel nám po chvilce za trámem střešní konstrukce, čímž mi znemožnil bližší identifikaci. Samozřejmostí jsou zde lavičky a všudypřítomná zvláštní křesílka, vyřezaná z jednoho kusu dřeva patrně z pařezů letitých olivovníků. Atraktivnosti zahrady určitě napomáhají projížďky na velbloudech, k nimž jsou využívána nádherná zvířata ze zdejšího velkého chovného stáda.
Druhým plazím druhem, který je zde chován ve skupině 1,3 je Želva ostruhatá (Geochelone sulcata). Všechny exempláře jsou dostatečně jasným důkazem toho, že tento druh je opravdu největší kontinentální suchozemskou želvou. V porovnání s jedinci chovanými v ZOO Plzeň jsou zdejší zvířata mnohem větší a nezadají si svojí velikostí s ostrovními želvami obrovskými nebo sloními, které známe například ze ZOO Praha. Chov „sulkát„ ve zdejších, pro ně téměř přirozených podmínkách, je vysvětlením jejich, alespoň na pohled, dokonalé kondice.
V žádném případě této návštěvy nelituji. Naopak, díky ní jsem prožil určitě nejhezčí den svého tuniského pobytu. Proto jsem se také nakonec rozhodl o svoje dojmy s čtenáři časopisu Fauna podělit, přestože tento článek tématicky nezapadá do teraristické rubriky. Může však být podle mého názoru vhodnou inspirací k vylepšení celkového dojmu z pobytu v Tunisu pro každého milovníka zvířat, který severovýchodní pobřeží této země někdy navštíví.
• Je libo korály nebo saharské nerosty?
Protože místní trhovci dokáží nabízet oba výše uvedené druhy také v našem rodném jazyce, je pravděpodobné, že řada zvířat a zejména oblíbených želv, je nevědomě pašována do naší republiky. Vzhledem k absolutnímu nezájmu tuniských institucí proti tomuto obchodu jakkoliv zasahovat, si naši turisté určitě neuvědomují, že nákupem takové želvičky nějaký zákon porušují. Vždyť jich je tu všude na tržištích nabízeno tolik a zcela veřejně! Protože ne každý turista má představu o tom, jak o zvířátko v zajetí pečovat, pak často takové želvičky chvilku živoří, než v důsledku špatné péče zahynou. Snad by pomohly informační materiály pro účastníky tuniských zájezdů, případně i pro turisty do zemí s podobnou problematikou. Ti by se díky takovéto osvětě mohli dovědět o tom, co je to Washingtonská konvence, proč se k ní hlásíme atd. Z vlastní zkušenosti vím, že informovanost našich turistů je v tomto směru nulová. Snad by to mohl být námět k zamyšlení pro Klub chovatelů želv.
• Expozice vodních ptáků se vstupní bránou v pozadí.
Prvním příkladem takového chování je zacházení s koňmi, zapřaženými v párech do nespočetných, květinami bohatě nazdobených bryček, jejichž kočí nabízejí turistům projížďky po městě. Protože český podíl na celkové turistické klientele města Nabeul je podle mého odhadu minimálně poloviční, je jasné, že tito drožkáři tady příliš velký kšeft nemají. Koníci proto stojí většinou „na štaflu“ pod palčivým subtropickým sluncem nebo cválají táhnouce většinou neobsazenou bryčku jen proto, aby kočí na sebe kolemjdoucí turisty upozornil a pokusil se je zlákat k projížďce. To je naprosto běžný obrázek. Nikde se však nesetkáte s tím, aby někdo koně alespoň napojil nebo jim podal nějaké krmení. Krvavé oděrky na kůži mnohých koníků, způsobené drátem vyčnívajícím z neodborně opravovaných postrojů, ani kočího ani turisty příliš nevzrušují. Nikterak lépe na tom nejsou psi, uvázaní na řetězu u boudy, u které by člověk těžko hledal misku s vodou.
• Zulu – band.
Paradoxně k mému nejpříjemnějšímu zážitku z celého pobytu v Tunisu přispěla událost, která jenom dokládá objektivnost mého hodnocení zdejší ekologické situace. Po bouři se silnou průtrží mračen došlo k protržení hráze městské kanalizační stoky a v důsledku toho k úniku jejího obsahu do moře. A aby toho nebylo málo, přívaly vody spláchly do moře navíc ještě nepořádek snad ze všech ulic celého města a dovršily tak dílo zkázy. Všechny zdejší hotelové i nehotelové pláže se změnily v obrovské smetiště, omývané mořskou vodou špinavou tak, že by se v ní cítil dobře snad jen ropák. Bylo nám jasné, že si koupání v moři ve zbývajících pěti dnech našeho pobytu již neužijeme. Zaměstnanci místních hotelů totiž nevyvíjeli žádnou aktivitu k řešení ekologické katastrofy a pouze s dojemnou trpělivostí čekali, jestli se moře neuráčí a nevyplaví na pláž takové množství písku, které by stačilo hromady nepořádku milosrdně zakrýt. Když už i jim po dvou dnech došlo, že by jediným řešením byla minimálně středně velká tsunami, objevil se na pláži traktor. Do jeho vleku parta asi zaměstnanců místních technických služeb házela většinou rukama to, co městská kanalizace na pláže přinesla.
• Nástupní stanice Camel rally.
Předposlední den našeho tuniského pobytu, v devět hodin ráno, jsme konečně z nabeulského nádraží vyrazili na cestu, nejprve osobním vlakem. Během jízdy po trati roubené z obou stran téměř souvislými hradbami opuncií zdobených odpadky, které nestačil vítr z jejich ostnů uvolnit, jsme se snažili hlavně o to, abychom nepřejeli přestupní stanici. To se nám s přispěním ochotných domorodých spolucestujících nakonec podařilo. Na nádraží ve městě s exoticky znějícím jménem Bir Bou Regba jsme přestoupili do rychlíku jedoucího z města Sousse do tuniské metropole, abychom z něj vystoupili hned na další stanici. Ta se jmenuje Friguia Park a je zde zřízena pouze pro účely železniční dostupnosti místní zoologické zahrady, vzdálené od ní nanejvýš půl kilometru.
• Výběh Crocodilus niloticus.
Friguia Parc Animalier, jak zní ve francouzštině oficiální název této překrásné zoologické zahrady, zaujímá plochu 36 ha. Autorem jejího projektu, vyznačujícího se velkoryse řešenými expozicemi, zakomponovanými citlivě a s velkou mírou vkusu do mírných svahů pahorku, na němž se zahrada rozkládá, je tuniský architekt Semir Sturu. Snad všechny zdejší stavby včetně těch, které slouží k ustájení zvířat, imitují objekty tradiční africké architektury s typickými kuželovitými rákosovými střechami a kruhovými nebo elipsovitými půdorysy. Snad nejhezčí částí zahrady je sekce šelem, v níž je možno zvířata pozorovat z visutého, jakoby haťového chodníku, meandrujícího nad jednotlivými rozlehlými výběhy. Všude je zde vidět snaha vytvořit zvířatům co nejlepší podmínky i za cenu menšího počtu chovaných druhů.
Je ale přitom pamatováno také na návštěvníky a na jejich pohodlí. Ti si zde mohou zakoupit suvenýry, zejména předměty africké lidové umělecké tvorby nebo se občerstvit ve stylové africké restauraci s názvem Shaka. K dokreslení pravé atmosféry černého kontinentu zde příslušníci kmene Zulu předvádějí svoje lidové tance a hrají na tradiční nástroje – xylofony a bubny. Je zde také několik altánků pro odpočinek, silně připomínajících stavby africké vesničky Matongo v jihlavské ZOO. Při posezení v příjemném stínu uvnitř jednoho z nich jsme mohli pozorovat gekona, s největší pravděpodobností Gekona zedního (Tarentola mauritanica). Tomu však náš zájem nebyl evidentně příjemný a zmizel nám po chvilce za trámem střešní konstrukce, čímž mi znemožnil bližší identifikaci. Samozřejmostí jsou zde lavičky a všudypřítomná zvláštní křesílka, vyřezaná z jednoho kusu dřeva patrně z pařezů letitých olivovníků. Atraktivnosti zahrady určitě napomáhají projížďky na velbloudech, k nimž jsou využívána nádherná zvířata ze zdejšího velkého chovného stáda.
• Geochelone sulcata.
Druhým plazím druhem, který je zde chován ve skupině 1,3 je Želva ostruhatá (Geochelone sulcata). Všechny exempláře jsou dostatečně jasným důkazem toho, že tento druh je opravdu největší kontinentální suchozemskou želvou. V porovnání s jedinci chovanými v ZOO Plzeň jsou zdejší zvířata mnohem větší a nezadají si svojí velikostí s ostrovními želvami obrovskými nebo sloními, které známe například ze ZOO Praha. Chov „sulkát„ ve zdejších, pro ně téměř přirozených podmínkách, je vysvětlením jejich, alespoň na pohled, dokonalé kondice.
• Geochelone sulcata – samec
V žádném případě této návštěvy nelituji. Naopak, díky ní jsem prožil určitě nejhezčí den svého tuniského pobytu. Proto jsem se také nakonec rozhodl o svoje dojmy s čtenáři časopisu Fauna podělit, přestože tento článek tématicky nezapadá do teraristické rubriky. Může však být podle mého názoru vhodnou inspirací k vylepšení celkového dojmu z pobytu v Tunisu pro každého milovníka zvířat, který severovýchodní pobřeží této země někdy navštíví.
Autor textu: Karel Antoš
Autor fotografií zdroj: Vladimír Vízner
Ohodnotťe tento článek:
Celkové hodnocení (0x):