Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (1.)

Ambulator nascitur, non fit. (Chodci se rodíme, ne stáváme.) „Probudil jsem se přesně o půlnoci: plul jsem na vleže na vrcholové polaně oceánem noci a hvězdy mi visely těsně nad hlavou, jen natáhnout ruku a utrhnout … Vzpomněl jsem si, co kdysi napsal mudrc Dógen (prý také přesně o půlnoci): To hory tečou Voda je palácem draka a neodtéká.“ (Z dog-trekkingového deníku)

Kam až moje paměť sahá – jsem chodcem. Odmalička jsem miloval chůzi a běh. Není v tom ani zásluha ani poslání. Je to polibek. Polibek musy pedestris – pěšácké múzy … Je to stav. Stav duše a mysli i proces hledání. Odjakživa jsem pociťoval obdiv k nomádům. (A možná i trochu závisti.) Kočování bylo jejich přirozenou nutností, jejich jediným možným způsobem jak žít i přežít.
V mých sedmi letech se k mému putování připojili psi. Tento stav trvá, přes závrať téměř pěti desetiletí, dodnes, a mně nezbývá než doufat, že tomu tak bude ještě po nějakou dobu. Po mně vymezený čas …

Začátky

„Pokaždé, když člověk táboří v buši,
nechá tam kus vlastního srdce.“
Moudrost Křováků (Sanů)

Se psy jsem prochodil mnohá horstva v Česku, na Slovensku, v Evropě i Asii. V devadesátých letech minulého století (proboha, to zní tragicky) jsem spojil svůj život s aljašskými malamuty: s malamutkou Beryl od Tlustého eskymáka, irským teriérem Andym a několika přáteli jsme vyrazili na pěší expedici z Českých Budějovic na rakouský Glossglockner. Paráda. V Pyrenejích, Alpách a Dolomitech jsem měl možnost zúčastnit se několika trekkingových ultramaratonů, kde – pokud chtěli – si mohli zazávodit i účastníci se psy.
Kolem roku 2000 jsme vyrazili na pár dlouhých chodeckých podniků s přítelem Vladimírem Páralem – Vláďa polykal kilometry s malamutem Blackem (v prosinci 2008 se Black už bohužel odebral do psího nebe) a já s malamutem Framem (Charismatic Shamanrock). Na jednom „výplazu“ do Jeseníků nás bezděčně napadl termín „dog – trekking“. „Kéž by se našli obětaví pořadatelé, dog – trekking je báječná zábava,“ posteskl si úspěšný musher Vláďa. „I pro mushery by to mělo velkou výhodu, pomohlo by jim to prodloužit sezónu, zkrátilo by to letní výpadek a jistě by to významně pomohlo zlepšit kondici psů a především lidí.“ To byla hozená rukavice – a já ji zdvihl.

Osamělý vlk

„Úsvit. Slunce vyplulo nad zelený obzor jak žloutek
rozkleplého vajíčka.“
(Z dog – trekkingového deníku)

„Pokud snad máte za muže blázna jako já,“ tvrdila moje manželka Zdeňka, „může se vám docela snadno přihodit, že se stanete ředitelkou extrémního závodu, notabene prvního dog – trekkingu. Pán tvorstva sice všechno spíská, vymyslí a zosnuje, leč protože ho jeho mužská ješitnost a soutěživost žene rovněž na „startovní rošt“, ponechá ředitelování a řešení nečekaných svízelí na své slabší a půvabnější polovičce …“ (Tři tečky = další stesky a lání.)
Všechno tedy začalo 27. září 2001, kdy se patnáctka pozvaných účastníků sjela do Víru v srdci Českomoravské vysočiny na závod, jenž nesl symbolický název – Osamělý vlk. Pořadatelství zaštítil můj mateřský Musher´s Club Pohoda Starovice. Azylem se nám stal areál rekreačního chatového tábora Jitřenka.
„Václava mám nejradši …“, zpívá se v jedné známé písničce. A tak tedy na Svatého Václava byla na startu patnáctka „statečných – či pošetilých“ a před nimi 121 kilometrů divukrásnou krajinou posledního vysočinského vlka – Žďárských vrchů. Úctyhodnou vzdálenost bylo třeba zdolat za čtyřicet osm hodin. Třeba připomenout, že všichni závodníci ani neměli psy – nebylo mnoho těch, kdo by se na „takovou dálku“ rozhodli svého psa vyslat, natož půjčit. Avšak zkraťme vzpomínky: do cíle dorazil jako první jeden z nejlepších českých ultramaratonců Miloš Škorpil (bez psa) v čase 17 hodin a 35 minut. Druhým v cíli byl kněz a profesor biologie Marek Orko Vácha – rovněž bez psa (Orko absolvoval několik expedic do Antarktidy) – v čase 24 hodin a 4 minuty a třetí Michael Chovanec s belgickým ovčákem Abatem Novterpod v čase 24 hodin a 7 minut. Nikdo ostatní již do cíle nedorazil (My s Vláďou Páralem a Framem a Blackem jsme to „zabalili“ na osmdesátém kilometru – Fram napadl Blacka a skončil s prokousnutou tlapkou.)

Dog – trekking se „chytá“

„Zkusils to. Selhals. To není důležité.
Zkus to znovu. Selži znovu. Selži lépe.“
Samuel Beckett

Již v příštím roce (2002) se uskutečnilo pod taktovkou Musher´s Clubu Pohoda Starovice první oficiální mistrovství republiky v dog – trekkingu (rovněž Osamělý vlk). První mistryní republiky se stala evropská a světová canicrossová šampionka Soňa Klikarová (s fenkou českého horského psa) a Michael Chovanec (s fenkou Parson Russella teriéra). Nesmírně potěšitelné však bylo, že startovní listina čítala sedm desítek jmen závodnic a závodníků! Dog – trekking odstartoval svůj vítězný útok na romantická kynologická srdce.
Povzbuzeni zájmem sportujících kynologů se do práce pustili další pořadatelé a organizátoři: kromě Osamělého vlka přibyl na termínovou listinu i Šlapanický vlk Moravským krasem (organizuje kynologický klub Šlapanice), jesenická severská odysea Stopou strejdy Šeráka (organizuje Gejza Sóky a Musher´s Club Obří skály) a Stezkou vlka (pořádá Vladimír Páral s musher´s clubem). Tyto zdařilé (a dnes již tradiční akce) lákají nové obětavé organizátory, takže v současné době čítá dog – trekkingová termínovka více jak desítku závodů v Česku (ale také např. na Slovensku a v Rakousku).

Post scriptum

V pokračováním našeho dog – trekkingového seriálu si povíme vše základní o dog – trekkingové výbavě, o plemenech psů vhodných pro dog – trekking, o jejich výživě, o tréninku a o mnoha a mnoha dalších nezbytných „maličkostech“. Hned v úvodu si však řekněme, že dog – trekking zdaleka nejsou jen závody; ty jsou v podstatě pouhými třešničkami na dortu. V dog – trekkingu jde především o perfektní souhru se psem, o vytrvalost a výdrž, o odolnost – a především: o prožívání silných zážitků v divoké a krásné přírodě. Jde o volnost, o touhu a o tajemství. Více než jako sport – chápu dog – trekking – jako životní styl.
Výstižně to vyjádřil Louis L´Amour v románu Jubal Sackett:
„Až přijde tráva, co uděláš?“
„Vydám se do hor, kde rostou osiky, a k jezírkům, kam chodí odpočívat měsíc. Chtěl bych najít místa, kde pramení řeky. Chci jít tam, kde pod kameny vyvěrají horské potoky. Chtěl bych putovat po stezkách losů, jelenů a medvědů.“
Myslíte, že je už všechno objeveno? Hloupost! Člověk sám pro sebe může objevovat krajinu a krásu každý den!