Australská kelpie Australian sheep dog

Jak kelpie začínala … Kelpie začala psát svou historii v 19. století, kdy se dostala v sedmdesátých létech do Austrálie s přistěhovalci ze Skotska. Skotští farmáři často jezdili za prací právě do Austrálie a brávali s sebou i své čtyřnohé pomocníky.

Úvod

Existují tři verze, kterak ke svému jménu přišla. Jedna mluví o feně jménem Kelpie, která vyhrála v roce 1872 v Austrálii první pořádaný „Sheel Dog Trial“. Jejím majitelem byl farmář Gleason. Ten ji získal výměnou za koně. Jednalo se o fenu z rutherfordské varianty dlouhosrsté kolie. Další verzí je, že získala název po pohádkové bytosti, vodním skřítkovi, kterému se ve Skotsku říká „kelpie“. Překlad slova také v galštině znamená „divoké hříbě“ nebo také „duch vody“.
Stejně jako existují spory o vzniku jejího jména, existuje i více variant o jejím vzniku. Jedni říkají, že je z krátkosrsté kolie, jiní z dlouhosrsté rutherfordské varianty kolie zkřížením s australskými krátkosrstými psy a jiná verze zní, že kelpie je kříženec dinga a skotské kolie. Jenže v jiných pramenech nám zamotá autor hlavu tím, že uvede, že rutherfordská varianta kolie je již skotská kolie křížená s divokým dingem.
Rozhodně je možné tvrdit, že základ pro chov kelpie dali Rutherfordovi psi. Fena známá pod pojmenováním Gleason-Kelpie je považována za „start“ kelpií. Byla zkřížena dvakrát s černým psem jménem Moss a poté ještě s černým psem s pálením jménem Cäsar. Cäsar byl psem přivezeným do Austrálie ze Skotska.

Rozšíření ve 20. a 21. století

Velmi známým a významným chovatelem kelpií je Tim Austina z Hamiltonu, z australského státu Victoria. Staral se o rozšíření tohoto plemene a z jeho chovatelské stanice „Elfinvale“ vycestovalo za hranice Austrálie velmi mnoho jedinců. Cílenému chovu se začal věnovat v padesátých létech 20. století.
V Evropě celkově je kelpie těžko dosažitelná a zřídka kdy k vidění, ale v Americe a Austrálii je naopak velmi populární a doslova „běžný“ pes. Zejména je rozšířená mezi chovateli ovcí a skotu. Pro srovnání: v České republice se pohybuje počet kelpií kolem čísla 50 a v Austrálii již přes 100 000. První vrh kelpií v ČR byl 14. 4. 2003, v chovatelské stanici Xapatán. Australská kelpie nemá svůj vlastní chovatelský klub, ale plemeno bylo přijato pod ochranná křídla Welsh Corgi Clubu CZ.

Jaká vlastně je

Je velmi přizpůsobivá klimatu a i tím si i získala srdce většiny farmářů. Je pracovitá a zároveň nenáročná. Má výrazné pastevecké pudy. Je výborným naháněčem od přírody, pracuje tiše a velmi precizně. Je nejen velice hbitá a rychlá, ale také při své práci uvažuje. Ovčáckou prací je doslova posedlá. Výborně pracuje se stádem i v nepřehledném terénu. Naběhá desítky kilometrů kolem stáda, kolikrát by se dalo říci i zbytečně, ale ona potřebuje mít jistotu, že vše je tak, jak má být. Není výjimkou, kdy přeběhne ovcím po hřbetě, aby si zkrátila cestu na druhou stranu obrovského stáda a mohla tak rychle zkontrolovat, co se tam děje.
Je obdivovaným pomocníkem u stáda a farmáři s tisícihlavými stády ovcí tvrdí, že zastane práci až deseti mužů – pastevců. Je nenahraditelným pomocníkem při takové práci a tímto má také zajištěnou budoucnost, nespoléhající pouze na exteriér plemene. Australské kelpie dokonce sloužily coby ovčáčtí psi – sháněči u stáda sobů nedaleko severního pólu, a to také velmi úspěšně.
Je to vhodné plemeno ke koním, ale samozřejmě je nutné ji nejdříve naučit mezi koňmi žít a vhodně se chovat. Musí pochopit, že kůň je kamarád a „dopravní prostředek“, nikoli cíl k nahánění.
Práci ovčáckého psa milují a pokud nemají v životě k tomuto přístup, nezřídka mají snahu shánět cokoli jiného dohromady. Potřebují aktivní majitele a práci. Rozhodně není psem, který bude spokojený s krátkými procházkami a lenošením u televize. Je právem považována za jednoho z nejvytrvalejších plemen. Je neúnavná, energická, temperamentní, rychlá a činorodá.
Má velkou snahu se zavděčit svému pánovi, což ji činí výborným společníkem kdekoli a poměrně snadno ovladatelným psem. Nemá ráda nudu. Je velmi oddaná své rodině. Nemá tendence honit divokou zvěř a na procházkách se drží své rodiny. Je výborným sportovním psem a bezesporu se hodí na agility, flyball, tanec se psem a frisbee. Případně další rychlostní sporty, kde uplatní svou rychlost, obratnost a vytrvalost.
Jak výsledky v České republice ukazují, je schopná nejen závodit ve vyjmenovaných sportech, ale také skládat záchranářské zkoušky či zkoušky všestranného výcviku, kde se objevuje jak stopování, tak obrana.
Potřebuje důslednou a spravedlivou výchovu, což odpovídá její vrozené samostatnosti a houževnatosti. Je plná temperamentu, nezkazí žádnou zábavu a díky své chytrosti a ochotě spolupracovat se poměrně snadno učí.

Potřebují ještě něco kromě pohybu a zaměstnání?

Celkově péče o kelpii je nenáročná stejně jako o její srst. Stačí občasné překartáčování. Na to je vhodné použít kartáč s přírodními štětinami nebo klasický drátěný či plastový kartáč. Kelpie se dožívá věku kolem 11 až 12 let, jsou však jedinci i starší.

Standard australské kelpie

Země původu: Austrálie.
Datum vydání výchozího platného standardu: 11. 09. 1989.
Zařazení: skupina 1 FCI – Ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí psi (s výjimkou švýcarských salašnických psů).
Sekce 1 – ovčáčtí psi.
Zkouška z výkonu.
Celkový vzhled: mrštný, aktivní pes vysoké kvality s fyzickou zdatností kombinovanou pružností končetin a projevující se schopností neúnavně pracovat. Nesmí projevovat žádné známky vyzáblosti.
Povaha a charakter: kelpie je nesmírně ostražitý, horlivý a velice inteligentní pes, je učenlivý, poslušný a oplývá téměř nevyčerpatelnou energií. Projevuje se neobyčejnou věrností a oddaností při plnění uložených úkolů. Má přirozený instinkt pro práci s ovcemi, a to jak v otevřené krajině, tak i v ohradě. Jakákoli odchylka struktury nebo temperamentu, která je cizí pracovnímu plemenu, musí být považována za necharakteristickou.
Hlava: je úměrná velikosti psa. Její celkový tvar a rysy vytvářejí dojem liščího vzhledu, který je však zjemněn očima mandlového tvaru.
Lebka: lehce zakulacená a široká mezi ušima. Čelo ubíhá v přímé linii ke stopu.
Stop: výrazný.
Nos: zbarvení se přizpůsobuje barvě těla.
Čenich: čistě řezaný a ohraničený, poněkud kratší než lebka.
Pysky: pevné a čisté, neochablé.
Chrup: zuby by měly být přiměřené, silné a pravidelně rozmístěné, spodní řezáky se dotýkají horních a jsou uloženy těsně za nimi; nůžkový skus.
Líce: ani hrubé, ani vystupující, avšak zakulacené směrem dopředu.
Oči: mají mandlový tvar, jsou střední velikosti, jasně ohraničené v koutcích a s inteligentním a dychtivým výrazem. Barva očí je hnědá a harmonizuje s barvou srsti. U modře zbarvených psů jsou přípustné lehce zbarvené oči.
Uši: jsou špičaté, vztyčené a ubíhající k jemnému bodu na špičce, jsou široce posazeny na hlavě a směřují ven. Jsou poněkud zaoblené na vnějším okraji a nepříliš velké, kůže je jemná, ale na základně silná. Vnitřek uší je osrstěný.
Krk: je přiměřeně dlouhý, silný, mírně klenutý, postupně přecházející do ramen, bez hrdelnosti a s dostatečně bohatou náprsenkou.
Trup: délka psa od hrudi až po zadek je větší než jeho výška v kohoutku v poměru 10 : 9.
Horní linie: pevná, rovná.
Bedra: silná a svalnatá.
Hřbet: poměrně dlouhý a klesající.
Hrudník: spíše hluboký než široký.
Žebra: pěkně vyklenutá.
Slabiny: správně hluboké.
Ocas: by měl v klidu viset ve velmi jemné křivce. Při vzrušení může být vztyčený, ale v žádném případě by neměl překročit vertikální linii kořene. Měl by mít dobrou štětku. Je posazen tak, že přechází do klesající zádi a měl by dosahovat přibližně k hleznům.
Přední končetiny: by měly být svalnaté se silnými, ale elegantními kostmi, rovné a při pohledu zpředu rovnoběžné.
Ramena: čistá, svalnatá, klesající s lopatkami blízko posazenými v kohoutku.
Paže: měla by tvořit pravý úhel s lopatkou.
Loket: nevybočuje ani ven, ani dovnitř.
Spěnka: při pohledu ze strany by se spěnky měly lehce svažovat, aby zajistily flexibilitu pohybu a schopnost rychle se otáčet.
Zadní končetiny: měly by vyjadřovat šířku a sílu. Při pohledu zezadu jsou zadní nohy od hlezen až po jejich spodní části rovné a posazené paralelně, ani blízko, ani příliš daleko od sebe.
Kolenní klouby: dobře pohyblivé.
Hlezno: Docela dobře směřující dolů.
Tlapy: by měly být kulaté, silné, s hlubokými polštářky, s těsně přiléhajícími dobře vyklenutými prsty a silnými krátkými drápy.
Pohyb: aby byl pes schopen téměř neomezené vytrvalosti, která je vyžadována od pracovního ovčáckého plemene, musí být kelpie jak po stránce své stavby, tak i pohybu absolutně zdravá a silná. Jakákoli tendence k ohýbání hlezen, ke kulhání, uvolněná ramena nebo omezený pohyb, kolébání se nebo motání je závažná chyba. Pohyb by měl být volný a bez známek únavy a pes musí být schopen okamžitě zrychlit. Při běhu mají nohy tendenci se vzrůstající rychlostí se u země vzájemně přibližovat, ale po zpomalení a zastavení staví pes všechny čtyři do pravého úhlu.
Srst: srst je dvojitá, s krátkou hustou podsadou. Vnější srst je přiléhavá, rovná a tvrdá, takže odolává dešti. Na spodní části trupu až k části za nohama je srst delší a u stehna delší a hustší. Na hlavě (včetně vnitřní části uší) a až po přední části nohou je srst krátká. Podél krku je delší a hustší a vytváří náprsenku. Srst, která je příliš krátká nebo příliš dlouhá, je chybou. V průměru by chlupy na těle měly být dva až tři centimetry(asi 3/4“–1 1/4“) dlouhé.
Zbarvení: černé, černotříslové, červenohnědé, červenohnědé a tříslové, světle žlutohnědé, čokoládově hnědé a kouřově modré.
Velikost: výška v kohoutku by měla být u psů 46 až 51 centimetrů (asi 18“–20“), u fen 43 až 48 centimetrů (asi 17“–19“).
Vady: jakékoli odchylky od výše uvedených bodů by měly být považovány za vadu, a závažnost, s jakou je vada posuzována, by měla být v přesném poměru k jejímu stupni.
Poznámka: psi musí mít dvě zřetelně normální varlata úplně sestoupená do šourku.