Slovenský kopov

Slovenský kopov patří k relativně mladým plemenům. Dalo by se říci, že až po roce 1911 začaly první výraznější snahy o jeho chov. Do té doby neměl dobrou pověst, ba naopak byl považován za neovladatelného psa s povahou nevhodnou do lesa. Taková definice by snad odradila každého, přesto se našlo pár jedinců, kteří chtěli dokázat, že tomu tak není. Když ještě začaly vznikat tlaky, nebo chcete-li výzvy z FCI, aby Slovensko vyšlechtilo své vlastní, tedy národní lovecké plemeno, vznik chovu slovenského kopova měl otevřenou cestu.

První výstava, neboli přehlídka slovenských kopovů se uskutečnila v roce 1936 v Banské Bystrici, kde byli vybráni nejlepší jedinci, coby zakladatelé kvalitního chovu tohoto plemene. Zpočátku se vyskytoval v různých barvách, například ve žluté či dokonce strakaté. Proti žlutě zbarveným kopovům mnoho chovatelů nic nemělo, ale přece jen se nakonec prosadila pouze jediná barva, ta, kterou známe dnes.
Striktně se ve 20. století dbalo na nepřekročení maximální výšky padesát centimetrů a to z toho důvodu, že vyšlo nařízení, že k nahánění zvěře se nesmí používat vysokonozí honiči. Bylo to dáno zejména mysliveckou etikou, kdy především v zemích českých bylo nevhodné k nahánění zvěře používat vysokonohé psy.
Průkazy původu provizorně vypisoval a vedl jeden z nejznámějších slovenských kynologů Koloman Slimák. Zpočátku se chovu slovenského kopova věnovalo jen pár chovatelů a chovatelské stanice v tu dobu ještě neexistovaly. Slovenská plemenná kniha byla založena až v roce 1940 a od této doby se začalo se zapisováním i slovenských kopovů jinde, než jen do sešitu.
Ve čtyřicátých letech dvacátého století se i v Maďarsku snažili vytvořit „maďarského kopova“, ale Slovenský kopov byl v tu dobu již dostatečně stabilizován, proto od prosazení obdoby slovenského kopova v Maďarsku ustoupili.
V roce 1963 Mezinárodní kynologická federace uznala slovenského kopova za samostatné plemeno loveckých psů, pod číslem standardu 244.
I když to jistě mnohé překvapí, slovenský kopov má horský původ a vznikl selekcí, nikoli křížením plemen. Právě proto chovatelé nesmí dopustit, aby chovatelská základna klesla na minimum, protože by pak nebylo možné plemeno znovu vzkřísit přikřížením jiných plemen. Díky jeho zbarvení je zčásti podoben i jiným plemenům. Například se čas od času objeví domněnky, že jeho příbuznými je balkánský honič nebo Polský honič apod.. Zda mají shodné některé předky, zatím zůstává nezodpovězeno.
Slovenský kopov pravděpodobně existoval již v 18. století, protože však pro jejich majitele a posléze chovatele byl na prvním místě výkon a až zcela na konci exteriér, vyskytovali se v nejrůznějších velikostech a i když převládala černá s pálením a bílými znaky, našlo se i nemálo jinak zbarvených jedinců. Zařadit tyto psy do stejné kategorie tedy nebylo nic lehkého.
Jako samostatné plemeno byl uznán až v roce 1963, původně však coby československé plemeno. Ve větší míře se chová pouze na Slovensku, ale i v sousedních zemích a v České republice najdeme několik zapálených chovatelů a majitelů tohoto krásného loveckého psa. Ve vzdálenějších zemích se vyskytuje zcela ojediněle.
Přesně evidovanou zajímavostí je, že základ dnešní populace slovenského kopova v celé Evropě vychází ze 14 psů a 12 fen, kteří vytvořili poměrně bohatou populaci. Poslední jedinec vybraný kontrolovaným výběrem na svodech byl pes v roce 1953 a od tohoto roku docházelo pouze k páření mezi vybranými chovnými jedinci. Již žádná další krev neznámého původu.
Od počátku své existence „kopova“ se používal jako pomocník při lovu zvěře černé a šelem. Ani dnes tomu není jinak a je vynikající zejména na černou zvěř.

Nelehké chovatelství

Pro uznání psa či feny do chovu je zapotřebí: absolvovat jarní svod psů, na výstavě psů ve stáří minimálně 15 měsíců a jeden den získat hodnocení výborný nebo velmi dobrý, mít úplný chrup s nůžkovým skusem, nepřekročit požadovanou výšku 45 až 50 cm, absolvovat nejen barvářské zkoušky honičů minimálně s II. cenou, ale také individuální zkoušku honičů a tu dokonce v I. ceně. Minimální věk zařazení psa do chovu je 24 měsíců, feny 18 měsíců. Jak vidno, není úplně jednoduché získat pro slovenského kopova chovnost a hlavně je to čisto čisté lovecké plemeno.

Co je to za slovo „kopov“
Slovo „kopov“ je pro běžného člověka neidentifikovatelné. Když se pokusíme jej více probádat zjistíme, že existovalo již minimálně v 19 století. Pod označením „kopol“ najdeme popis psa černohnědého zbarvení (black and tan), to znamená „čtyřokého psa“.
Slovenské pojmenování „kopov“ vzniklo z maďarského slova „kopé“. Je to slovo, za kterým vždy jednoznačně musíme hledat psa typu honiče. Toto slovo nelze přesně přeložit, v cizích jazycích je překládáno až chaoticky různě, zejména zaznívá jeho typické zbarvení. Například Blafl Forest Hound, Slowakischer Laufhund, Slowakia Hound, Slowakische Schwarzwildbracke …

A jaký vlastně je?
Je neúnavný a doslova dokáže pracovat - honit zvěř několik hodin bez odpočinku. Na černou zvěř je ostrý a ani sebevětšího divočáka se nezalekne. Výborně se hodí také pro lov zajíců a lišek. Záleží, k čemu je svým pánem - myslivcem veden.
Výborným způsobem pracuje na stopě (na barvě), kterou neztrácí a horlivě nahání zvěř, na jejíž stopu byl nasazen. Na stopě je výrazně hlasitý. Je dobrý jako honič i jako barvář. Zpravidla je dobrým aportérem.
Má mimořádný orientační smysl, díky kterému se dokáže dříve či později vrátit do původního výchozího místa. Tuto vlastnost má nadstandardně vyvinutou.
Na výchovu je složitější, hlavně díky jeho lovecké náruživosti, ohnivého temperamentu v lese a na poli a samostatnosti v jednání. Hodí se spíše pro zkušené myslivce, kteří jsou důslední a mají jasno ve výcviku. Nepatří k poslušným plemenům, byť je chápavý a v domácím či městském prostředí i slušně ovladatelný a zvladatelný. Má velkou odvahu a i přes svůj pracovní zápal je k rodině velmi milý a přítulný. Zároveň je však také silně nezávislý.
Je silný, rázný a odolný, tedy velmi houževnatý a může bez nejmenších problémů být ubytován celoročně venku. Vhodný je do všech nadmořských výšek a nedělá mu nejmenší problém ani lov ve sněhu.
I když je považován za vynikajícího hlídače, jen práce hlídače majetku a obydlí by jej jistě neuspokojovala. Taky byly uskutečněny pokusy vycvičit slovenského kopova coby slepeckého psa. I toto je u něho možné, přesto nepatří k favoritům pro takový styl života. Je vhodný výhradně jako lovecký pes a tak to má rád. Jen u aktivního myslivce může vybít svůj zápal do práce i nutnost častého pohybu.

Standard plemene
FCI č. 244
Oficiální zkratka v ČR je SK, poslední úprava standardu 19. 08. 1996 Velká Británie, datum publikování původního standardu je 16. 04. 1963.
Země původu: Slovensko
Celkový vzhled: vždy černý se zrzavěhnědým až mahagonovým pálením na pyskách, nad očima, vnitřní straně slech, končetinách, spodní straně prutu a na zadku. Lehčí stavby těla, ale při tom pevné kostry obdélníkovitého tvaru. Výška feny v kohoutku 40 až 45 cm, psů 45 až 50 cm. Srst středně dlouhá s hustou podsadou.
Vlastnosti: odvážný temperamentní pes, dostatečně silný, přizpůsobený pro vniknutí do lesních houštin. Dokáže několik hodin hlasitě sledovat čerstvou stopu. Vyniká smělostí a vytrvalostí. Má výborný čich a neobyčejně vyvinutý orientační smysl.
Použití: přednostně se používá na lov černé zvěře, jako honič. Vhodný je na individuální i na společný lov, prohledává malé i velké houštiny. Jako honič pracuje na velikém prostoru. Se zájmem hlasitě sleduje i stopy jiné zvěře (jelení, dančí, mufloní, srnčí, zaječí, medvěda, rysa, lišky, kočky …). Osvědčil se i na dohledávání postřelené zvěře. Vhodný je jak do podhorských a horských lesních loveckých revírů, tak i do rovin. Svým osrstěním vyhovuje i na lovy ve sněhu.
Hlava: přiměřeně velká. Nos vždy černé barvy, přiměřeně veliký, nozdry mírně otevřené, konec nosu mírně zašpičatělý. Nos rovný, v poměru k lebce přiměřeně dlouhý, ne příliš široký. Pysky jsou kratší, přiléhající, nepřevislé, tenké se zřetelným koutkem. Čelisti pravidelné, pevné, s dobře vyvinutým úplným chrupem. Lebka mírně zakulacená v temeni, obdélníkového tvaru, zřetelné nadočnicové oblouky. Znatelná černá rýha s hmatatelným tylovým výstupkem. Čelní sklon asi 45°. Směr prodloužených os nosního hřbetu a lebky je přibližně rovnoběžný. Oči prozrazují radost a odvahu. Jsou hlouběji vsazené, tmavé, mandlovitého tvaru. Oční víčka jsou vždy černá. Slechy jsou posazené kousek nad rovinou oka, přiléhavé, zaokrouhlené, středně dlouhé.
Krk: dobře nasazený, nesený v úhlu asi 135°, kratší, svalnatý, bez volných záhybů kůže.
Přední končetiny: plec a rameno kratší, dobře vyvinuté a svalnaté. Ramenní úhel tvoří asi 110°. Předloktí směřuje kolmo dolů a je suché. Zápěstí je krátké, záprstí také kratší, mírně skloněné. Tlapa je oválná, prsty dobře klenuté. Nehty vždy černé a silné. Bříška na tlapách vždy tmavá, dobře vyvinutá.
Trup: hruď široká, dobře vyplněná. Hrudník středně hluboký, přiměřeně široký a dlouhý. Žebra obloukovitá, šikmo nasazená. Hřbet rovný, středně dlouhý.
Záda kratší, dostatečně široká, pevná, svalnatá. Břicho a slabiny mírně vsunuté.
Zadek kratší, středně široký a zaoblený.
Zadní končetiny: stehno dostatečně široké, přiměřeně dlouhé a svalnaté. Holeň široká, přiměřeně dlouhá, dobře osvalená. Pata asi 15 cm vysoká, mírně široká. Patový úhel asi 150°. Délka nártu a předpatí je asi 8 cm. Směřuje mírně dopředu. Je bez vlčích drápků. Tlapy oválné, prsty uzavřené a dobře klenuté. Bříška prstů dobře vyvinutá, tmavého zabarvení.
Prut: nasazený o něco níže, než-li je rovina hřbetu, přiměřeně silný, ke konci je sbíhavý. Sahá po patový kloub. V klidu je nesený svisle dolů, v akci lehce zvednutý v úhlu asi 150°.
Osrstění: srst je 2 až 5 cm dlouhá, středně hrubá, přiléhavá a hustá. Na hřbetě a prutu delší. Podsada hustá, hlavně v zimních měsících, nesmí chybět ani v létě.
Pokožka: tmavá až černá, přiléhavá, bez volných záhybů.
Chůze: vyrovnaná, živá.
Hmotnost: 15 až 20 kg.
Chyby: vyšší anebo nižší postava, než-li předepisuje standard, jiné zabarvení než černé, bílé znaky, nepřesně ohraničené znaky. Světlé oko, neúplný chrup, špatný skus, lehké, zašpičatělé slechy, převislé pysky, volná kůže na krku, těžkopádná zavalitá postava, nápadně dlouhý prut, prut v klidu nesený nad rovinou hřbetu, těžká hlava, plochý hrudník, měkký hřbet, měkká tlapa, nesprávné postavení končetin, otevřené anebo zavřené oko, příliš krátká srst bez podsady nebo příliš dlouhá a zvlněná.
15. Míry slovenského kopova (průměrný ideální typ): hmotnost 16 kg, výška v kohoutku (a) psa 46 cm, feny 43 cm, délka hlavy (b) 22 cm, délka lebky (b1) 13 cm, šířka lebky (b2) 10,5 cm, délka nosního hřbetu (b3) 9 cm, šířka hrudníku (c1) 16,5 cm, výška hrudníku (c2) 22 cm, hloubka hrudníku (c3) 31,5 cm, délka trupu (c4) 55 cm, obvod hrudníku za lokty (c5) 66 cm, obvod hrudníku při posledním nepravým žebru (c6) 54 cm, délka paty (d) 15 cm, úhel mezi lopatkou a ramenní kostí (A1) 110°, úhel mezi ramenní a vřetenní kostí (A2) 140°, úhel mezi bederní a stehenní kostí (B1) 130°, úhel mezi stehenní a holenní kostí (B2) 130°, úhel mezi holenní kostí a příhlavkem (B3) 145°, úhel mezi rovinou hřbetu a krkem (D) 135°.