Dlouhosrstý vipet

Existoval před více než 100 roky? Že existovali chrti i střední a malé velikosti a v různé délce srsti již před více než 500 lety, není pochyb. Že doložená historie vipetů je bezesporu starší 100 let, je také pravda. Ale kdy začala historie dlouhosrstých vipetů, není vlastně možné určit. Asi nejstarším písemným dokumentem o existenci jiného vipeta, než-li krátkosrstého, je stať v knize Freemana Lloyda z roku 1894 „The Whippet and Race Dog“. Zde se píše: „Pro sportovní účely bych se spíše přikláněl k výběru drsnosrsté varianty vipeta … Raději bych volil hrubosrstou variantu – s našedlou tváří a velmi hustým osrstěním – domnívám se, že tito psi jsou více vhodní pro práci a snášejí nepřízeň počasí mnohem lépe než zvířata, která je třeba v zimě oblékat …“

Dalším, následným důkazem je kniha Roberta Leightona „The New Book of the Dog“ z roku 1906. V této knize je mimo jiné i kapitola týkající se vipetů, kterou napsal F. C. Hignett, dlouholetý chovatel vipetů. F. C. Hignett uvádí: „Původně existovaly dvě varianty vipeta, a to dlouho a krátkosrstá, avšak v současné době se s dlouhosrstým vipetem lze jen stěží setkat, ať už na výstavách nebo závodištích; ve skutečnosti, jakkoli dobře může dlouhosrstý pes vypadat co se týče anatomie, má chabou šanci získat na výstavě cenu, a to z důvodu jeho zarostlého vzezření, které s největší pravděpodobností skrývá elegantní profil, jenž je velmi obdivovaným a charakteristickým znakem tohoto psa.“

Historie a původ vipetů

Historie vipetů mnohem známější krátkosrsté formy je prokazatelně velmi dlouhá, ale historie dlouhosrstých vipetů je zastřena mnoha otazníky a rozděluje kynology na dva tábory. Jedni popírají, že dlouhosrstý vipet je jinak osrstěná „varianta“ vipeta a druzí si za tímto tvrzením naopak stojí. Přesto chov, tedy historie chovu dlouhosrstého vipeta je již podložena a sahá do druhé poloviny 20. století. Hovoříme tedy o dlouhosrstém vipetovi jako o mladém, novém plemeni.
Je dost možné, či dokonce jisté, že se v chovu vipetů od začátku objevovala nezřídka i štěňata dlouhosrstá. Avšak nikdo se tím zjevně nechlubil a netoužil po jejich další propagaci, ani propagaci faktu, že právě v jeho chovu se takové štěně narodilo. Ať je to jak chce, s chovem dlouhosrstého vipeta v pravém slova smyslu začal až Walter Wheeler. Při návštěvě jednoho známého chovatele zahlédl dlouhosrsté štěně ve vrhu vipeta. Natolik se do něj zamiloval, že se rozhodl pro shánění dlouhosrstých jedinců a vybudoval během druhé poloviny 20. století jejich chov.
Je běžně uváděno, že zakladatelkou chovu je fena vipeta, která sice byla dlouhosrstá, ovšem před každou výstavou byla ostříhána a nikoho nenapadlo, že se jedná o vipeta s dlouhou srstí. Tato fena se stala britskou šampiónkou plemene vipet. Chovatelé a majitelé „dlouhosrstých variant vipeta“ se snažili doslova zamaskovat jejich dlouhou srst. Nejsou a nebyla publikována snad žádná jména, z jakých rodičů pochází již úmyslně vybíraní dlouhosrstí jedinci k chovu.
Některé zdroje uvádějí, že dlouhosrstý vipet vznikl přikřížením šeltie či barzoje za přičinění Waltra Wheelera v jeho chovatelské stanici. Jiné zmiňují pouze teriéry z přelomu 19. a 20. století. Zda opravdu do vzniku plemene zasáhlo jiné plemeno, než-li chrti, anebo jde pouze o selekci vipetů na dlouho a krátkosrsté, můžeme se pouze dohadovat, neboť nic z toho není ničím doposud doloženo.
V roce 1982 byla založena Asociace dlouhosrstých vipetů (Longhaired Whippet Association – LWA) a v roce 1986 schválen jeho standard.

Chov v Evropě a v České republice

V odborné literatuře se uvádí, že do Evropy se první dlouhosrstý vipet dostal až v roce 2000. Není to však pravda. Čeští chovatelé dlouhosrstých vipetů vědí minimálně o dvou psech, kteří byli dovezeni do Švýcarska v osmdesátých letech 20. století přímo od Waltera Whellera. Pravdou však je, že ve větší míře se do Evropy dlouhosrstí vipeti dostali skutečně až v roce 2000. První fena Claybrook Nugget's Butterfly se v ČR objevila v roce 2002 a první vrh se narodil v roce 2004. Zároveň se jednalo o třetí vrh tohoto plemene v Evropě. Tato fena byla dovezena z Německa a zakoupila jí paní Beatrice Slavíková (chovatelská stanice Beami Šahrak). V prvním vrhu v ČR bylo šest štěňat. Dvě fenky a čtyři psi. Jedna fenka našla domov v Německu, druhou si ponechala matka chovatelky. Všichni psi zůstali v ČR. Pes jménem Alfa Romeo Beami Šahrak byl zakoupen rodinou Kouckých. Společně s fenkou Claybrook Star Juliet, dovezenou z USA, dali základ druhé chovatelské stanici v ČR – Verona Sunrise. Je možné říci, že „Romeo“ proslavil plemeno mezi příznivci coursingového sportu. V tomto sportu nejednou stál na stupínku nejvyšším v celkovém pořadí. Na mistrovství Evropy v coursingu 2007 ve švýcarském Lotzwilu byl povolen ukázkový běh tohoto plemene (regulérní účast nebyla možná – plemeno není mezinárodně uznáno FCI). Při tomto běhu byli dlouhosrstí vipeti bodováni jako ostatní účastníci šampionátu. Alfa Romeo Beami Šahrak získal nejvyšší bodový zisk dne a tedy by se dalo říci, že tak porazil 276 chrtů evropské špičky.
V současné době existuje v celé Evropě téměř 300 dlouhosrstých vipetů. V České republice jsou momentálně tři chovatelské stanice, které se zabývají chovem dlouhosrstých vipetů.

Motanice kolem názvu

Protože je toto plemeno zatím neuznané FCI, používají se v různých zemích různá pojmenování. Nejčastěji Longhaired Whippet – LHW. U nás v překladu dlouhosrstý vipet. Německými chovateli byl zvolen (ne příliš šťastně) název Silken Windsprite (hedvábný šotek). Aby toho nebylo málo a jazyk a hlava se mohly dostatečně motat, tak pozor na záměnu Silken Windsprite s Silken Windhound. Totiž Silken Windhound je „plemeno“ vzniklé křížením dlouhosrstého vipeta a barzoje. Pro toto plemeno (které je tímto názvem označováno již více než 16 let) je bohužel zvykem používat zkratku „Silken“. Proto je záměna více než obvyklá. Kupříkladu v roce 2007 jistý český kynologický časopis k článku o dlouhosrstých vipetech uveřejnil část fotografií Silken Windhoundů. Kromě jiných různě významných rozdílů je zde také rozdíl v kohoutkové výšce, přičemž Silken Windhound měří až 61 cm. Mimo možnosti této záměny je tu bohužel i problém s autorskými právy. „Windsprite“ je totiž zároveň názvem chovatelské stanice Waltera Wheelera. Zástupci této chovatelské stanice však s použitím jejich jména v názvu plemene nesouhlasí. To vytváří u části chovatelů dlouhosrstých vipetů v USA opozici vůči evropským chovatelům.

A jaký je dlouhosrstý vipet?

Když se řekne slovo „chrt“, kam dlouhosrstý vipet bezesporu patří, každý si představí neovladatelného psa při puštění z vodítka. Ovšem u dlouhosrstého vipeta to rozhodně neplatí. Jedná se o poměrně snadno ovladatelného psa, který s přivoláním za běžných okolností nemívá problémy. Každopádně je nutné mít na paměti, že přeci jen je to chrt = lovec a tedy v místech, kde se dá očekávat divoká zvěř, je lepší jej připnout na vodítko a zamezit tak možným problémům. Má rád pohyb, přímo z něj čiší energie a na volný pohyb se velice těší. Byla by škoda mu jej nedopřát. Je houževnatý a připravený na jakkoli dlouhou procházku. Jako chrt samozřejmě může běhat dostihy na dráze. Ale je třeba mít na zřeteli, že dlouhosrstí vipeti jsou o něco pomalejší, než jejich krátkosrstí kolegové. Problémem též je, že u nás běhají na oválu zatím pouze dva.
Zábavou číslo jedna je pro dlouhosrsté vipety nepochybně coursing (terénní dostih). Mají totiž rychlost jen o málo nižší, než jejich krátkosrstí příbuzní, oproti nim však jsou schopni rychleji přemýšlet o taktice lovu. Z toho plyne lepší strategie a tím většinou vyšší bodový zisk. Tam, kde krátkosrstý vipet „bezhlavě letí za návnadou“, jeho dlouhosrstý příbuzný spekuluje, jak jí nadběhnout. Zpravidla je lépe schopen náhle měnit směr a v cíli většinou chytí návnadu dříve, než jeho kolega. Bez ohledu na dosahovanou maximální rychlost. Ovšem provozování dostihového sportu či coursingu není nutné, jestliže svému vipetovi dopřejete jiný druh zábavy, kde svou radost z pohybu uplatní.
Je vnímavý, poměrně učenlivý a rád skáče. Je schopen se naučit základní poslušnosti. Co se týče agility, je to záležitost individuální. Oproti takovým plemenům jako border kolie či šeltie nejsou jednoznačně na tento sport orientováni. Některé jedince to baví hned od počátku, jiné to začne bavit později, někteří jedinci však cestu k tomuto sportu nenajdou vůbec. Protože rád běhá a je nesmírně vytrvalý (o rychlosti nemluvě), je vhodný i do caniscrosu. Když se spojí jeho vytrvalost s láskou k výškám, je ideálním společníkem na dlouhé turistické výšlapy včetně dogtrekkingových akcí. Někteří jedinci dokonce mohou vynikat i ve flyballu a frisbee (první pes, na základě jehož hry vznikl sport dog frisbee, byl vipet).
Dlouhosrstý vipet je poměrně odolný a tedy pohyb za každého počasí nebývá problém. Na otázku, jak dlouhosrstí vipeti snáší drsné podmínky, není jednoznačná odpověď. Jsou jedinci, kteří nečas přímo milují i jedinci, kteří při prvních kapkách deště nevystrčí čumák z domu. Jednoznačně lze však konstatovat, že pokud se pes zabaví (např. na coursingu), pak na nečas zapomene každý.
Ovšem ubytován by měl být alespoň v zimních měsících v domě. Má velice rád svou rodinu a touží po kontaktu s jejími členy. Je snadno ovladatelný a hodí se jak do rodiny s dětmi, tak pro jednotlivce, kteří většinu času netráví u počítače nebo sledováním televizních seriálů.
Při dobré socializaci je dobrým kamarádem všem domácím mazlíčkům. Je nekonfliktní k ostatním psům a nevyvolává žádné šarvátky. Vždy se spíše straní nebo vybízí ke hře, ale zpravidla jen psy, které zná. Tyto hry pak bývají velmi spontánní. K lidem je milý, k cizím, hlavně zpočátku, bývá lehce nedůvěřivý.
Snad každý ocení jeho přítulnost, mazlivost a vyhledávání přítomnosti členů rodiny. Velmi uvítají pozornost svého pána. A protože jsou hraví, nechají se přimět ke hře. Jestliže mají jiného psa ke společným bláznivým hrám, tím lépe. A právě zejména své hry rádi komentují štěkotem. Nikdy a za žádných okolností nejsou agresivní.
Někdy mohou být trochu paličatí, ale naštěstí chápou důvody dávání pamlsků „za něco“, a tak se poměrně snadno vychovávají. Výchova musí být plná porozumění, klidu a téměř něhy. Nemají rádi křik a většinou stačí jen „nepochválit“ a mluvit zklamaně, aby pes pochopil, že to je špatně. Vzhledem k tomu, že fixace na páníčky je značná, pes na tyto jemné výchovné metody reaguje velmi rychle.

Standard dlouhosrstého vipeta

Standard byl schválen v březnu 1986 Asociací dlouhosrstých vipetů – LWA
Mezinárodní registr: Westwood, Massachusetts, U.S.A Standard sestavil: Walter A. Wheeler Jr.
Obecná charekteristika: pod svým ochranným, leč dekorativním osrstěním, je dlouhosrstý vipet identický s vipetem krátkosrstým s tím rozdílem, že jeho kůže je více masivní a pružná za účelem podpory delší srsti. Soutěživý duch tohoto malého, velmi atletického a elegantního lovce se projevuje v jeho ostražitém způsobu chování a schopnosti závodit, pronásledovat a lovit v rozmanitých terénech a za jakéhokoliv počasí, a to díky své velikosti a osrstění. Svou povahou není nikdy agresivní, a proto by také měl dávat najevo svou lásku a oddanost svým lidským druhům. Lhostejná a rezervovaná povaha pro něj není typická.
Osrstění: jemná, hedvábná dlouhá srst je podsazena toliko přiměřenou tepelnou a ochrannou vrstvou, avšak ne tak silnou, aby činila srst příliš objemnou. Pesíky mohou být mírně zvlněné nebo dokonce i vlnité za předpokladu, že osrstění zadní strany hrudních končetin, hrudě, pánve a ocasu je dostatečně dlouhé ke zkrášlení ladného pohybu vipeta. Výrazný límec, který lemuje tvář, zvýrazňuje vzezření psa.
Srst na nose, tlapkách, přední straně hrudních končetin a na hleznech by měla být krátká. Přestože může být opatrné ztenčení a upravení srsti nezbytné k odhalení profilu vipeta pod ní, jakékoli zjevné zkracování či stříhání srsti většího rozsahu musí být ve výstavní síni přísně penalizováno. Není možné zkracovat srst na hlavě nebo uších. Nadměrné osrstění, které může překážet zvířeti při běhu nebo lovecké práci musí být též potrestáno.
Profil: Jedinečně elegantní profil dokonalého vipeta je jeho charakteristickým znakem, ať jde o krátkosrstou nebo dlouhosrstou variantu. Od elegantní hlavy a dlouhého klenutého krku se vine ladná linie až po zadní stranu vznešené bederní klenby. Pod ní dramaticky klesá hluboká hruď s mimořádně výrazným klenutím. Horní a dolní linie jsou vyváženy dlouhými zaúhlenými pánevními končetinami a elegantním obloukem ocasu.
Hlava: vipetova mírně delší hlava je vybavena poměrně širokou mozkovnou, která se při pohledu shora pozvolna zužuje, bez jakéhokoli náznaku obhroublosti, přes plný nos k čenichu. Při bočním pohledu je hřbetní plocha nosu nižší, avšak rovnoběžná s rovinou ploché lebky, s níž je spojená jemným stopem. Čenich je celý zbarvený černě; u světlejších psů se očekává co nejtmavější plná barva.
Nos: měl by být silný a vyrovnaný s lebkou. Chrup psa této skromné velikosti by měl být silný. Povolen je pouze nůžkový skus.
Oči: barva velmi velkých očí s jasným tázavým výrazem se musí co nejvíce přibližovat černé, přičemž pigmentace kolem nich musí být úplná a tmavě zbarvená. Světlejší dlouhosrstí vipeti, a to i modří, mají tmavé oči. Není možné připustit degeneraci ve světle hnědou barvu očí.
Uši: jediné přípustné uši jsou růžicové. Všechny ostatní typy jsou nepřípustné. Růžicové ucho je velmi jemné a zvrásněné, s tužší základnou nebo pohárkem. Ve stavu ostražitosti psa záhyb těsně nad pohárkem umožňuje horní části ucha elegantně přepadnout přes líc a nikoli dopředu. V klidovém stavu pak růžicové ucho těsně přiléhá ke straně krku.
Krk: krk má ohromný dosah. Je štíhlý a svalnatý, bez nadbytečné svaloviny či kůže na hrdle. Pozvolna a elegantně se rozšiřuje v plece, přičemž jeho klenba dosahuje zřetelného vrcholu těsně za hlavou.
Hřbet a bedra: Aby mohl vyvinout náležitou rychlost a sílu, je vipet nucen se spolehnout na svůj hřbet, který se při běhu neuvěřitelně prohýbá. Proto musí být hřbet široký, silně osvalený, pružný a dlouhý. Bederní klenba, pevné břišní svalstvo a hluboká hruď vytváří pozoruhodné klenutí. Během plného nasazení při běhu s maximálním úsilím vipet natahuje a prohýbá hřbet, přičemž pánevní končetiny klade do přední čtvrtiny těla.
Horní linie: velmi elegantní horní linie je hladká, bez prohlubenin nebo vyboulenin. Počíná v kohoutku stěží rozeznatelnou klenbou, která pozvolna přechází do svého vrcholu nad začátkem beder a následně zlehka klesá přes dlouhou záď. Plochý hřbet se strmou zádí není možno považovat za bederní klenbu.
Hrudní končetiny: zdravé a rovné hrudní končetiny by se měly při pohledu zepředu jevit stejně široké jako samotný spěnkový kloub, a to jak horní, tak spodní kost. Lokty a tlapky by se neměly vytáčet ven ani dovnitř. Při bočním pohledu by hrudní končetiny měly prostřednictvím spěnek odrážet jak sílu, tak pružnost, přičemž spěnky by při klidném postoji psa neměly nápadně vystupovat.
Plece: lopatky by měly být dlouhé a rovné, osvalené plochým svalem. Vzdálenost mezi lopatkami v kohoutku musí odpovídat ostatním proporcím: tzn. zvíře s poněkud větším rozpětím žeber bude potřebovat větší prostor mezi konci lopatek, než zvíře s rozpětím menším. Správně uložené lopatky svírají přibližně devadesát stupňů s nadloktími, které mohou být poněkud delší než lopatky, což umožňuje hlubší hruď typickou pro krásného vipeta. V případě, že nadloktí je kratší nežli lopatka, malá či mělká hruď by měla dosahovat na úroveň lokte a tím působit přiměřeně.
Hruď: Tvar extrémně hluboké hrudi má zásadní význam pro celkový profil vipeta. Počínajíc „vosím pasem“ v oblasti beder, linie nejzazší části hrudi by měla náhle elegantní vypouklou křivkou klesnout směrem k lokti, dosahujíc nejnižšího bodu těsně za loktem a pokračujíc ve stejné výšce kolem lokte předtím, než se vyšvihne nahoru, aby mezi nadloktími zformovala hluboká a plná prsa. Tato část hrudi by měla kopírovat přední linii hrudních končetin a neprotínat spojnici nadloktí a lopatky.
Pánevní končetiny: dobře zaúhlené, dlouhé a svalnaté pánevní končetiny musí při bočním pohledu vyjadřovat sílu, která způsobuje ohromnou rychlost psa. Vyvinutá stehna a hlezna zakřivená těsně nad zemí vyvažují mohutný hrudní koš a dlouhý krk. Při pohledu zezadu by pánevní končetiny měly být široké a dobře osvalené a neměly by jevit žádný náznak kravského postoje.
Tlapky: tlapky by měly být vybaveny tuhými polštářky a dobře zakřivenými drápky nevelké délky, avšak velké síly za účelem hrabání země. Lze připustit jak zaječí tlapku s delšími prostředníčky, tak kočičí tlapku.
Ocas: dlouhý a pružný ocas sahá při natažení mezi končetinami nejméně ke kyčelní kosti, přičemž osrstění sahá značně dál. Při pohybu se nese nízko a jeho přední tři čtvrtiny nepřesahují rovinu horní linie. Elegantní vlnka na konci ocasu, avšak nikoliv těsná kadeř, je typická pro mnohé jedince.
Chůze: vipet se pohybuje uvolněným a vyrovnaným krokem velkého dosahu při pohybu vpřed a velké síly při pohybu vzad, a to co se týče jak hrudních, tak pánevních končetin. Omezený nebo nadměrný vertikální pohyb končetin viditelný při bočním pohledu je vadou. Při pohledu zepředu nebo zezadu se končetiny  musí pohybovat vpřed a vzad s kývavou volností bez jakékoli známky pohybu směrem ven či dovnitř. Tlapky nalézají těžiště v prostoru pod tělem zvířete. Příliš úzká nebo příliš široká chůze, případně křížení či překážení si tlapek, je vadou.
Výška: přijatelná kohoutková výška krátkosrstých vipetů, která je 47 až 51 centimetrů u psů a 46 až 50 centimetrů u fen, s tolerancí dva centimetry pod a nad krajní hodnoty, se vztahuje též na dlouhosrstou variantu. Při měření je nicméně nutné brát ohled na tloušťku osrstění v kohoutku.
U této problematiky je třeba mít na zřeteli rozdíl standardů vipetů (i krátkosrstých) v USA oproti Evropě. V USA 18 až 21 palců (47 až 53 cm) pro feny a 19 až 22 palců (48 až 56 cm) pro psy. Jelikož původ rasy je v USA, je zde patrná tendence k přerůstání.
Barva: všechny barvy nebo jejich kombinace jsou přípustné, nicméně je třeba jim věnovat pozornost. Každá z barev by měla zdůrazňovat celkovou krásu psa, doplňujíc tak jeho osrstění a stavbu těla.