Australský honácký pes
V Austrálii byl chov dobytka až do konce 18. století soustředěn kolem oblasti dnešní Sydney. Ovšem v roce 1813 objevili tři cestovatelé Blaxland, Lawson a Wentworth schůdnou cestu přes Modré hory, která je dovedla k rozsáhlým zeleným pláním ve vnitrozemí. A to byla výzva pro chovatele hospodářských zvířat, kteří bez většího váhání přesunuli své chovy i sem. Austrálie byla proslavena především chovem ovcí. Vždyť koncem 19. století jich zde bylo napočítáno kolem 87 milionů. Avšak průnikem do vnitrozemí a získáním tak obrovských rozměrů pastvin vzkvétal i chov dobytka.
Než se objevil australák
Protože nekonečná luka byla opravdu snad nekonečná, nebylo možné je oplotit. Majitelé dobytka zjistili, že je pro ně nejlepší nechat pást dobytek volně, a až přijde čas, dobytek najít, sehnat do stáda a dovést na trh. Jenže nejenže se jednalo o víc než stohlavá stáda, ale za tu dobu dobytek částečně značně zdivočel. Honáci na koních měli k dispozici pomoc dovezených ovčáckých psů, zejména dnes již neexistujících černě zbarvených bobtailů (pojmenování je podle vrozeně krátkého ocasu, nikoli podle stejnojmenného dnešního plemene), používaných na malá zdomácnělá stáda. Ovce by nebyly takovým problémem, ale několik stovek kil vážící skot už ano. Jak se ukázalo, tito pracovití psi byli málo důrazní, u polodivokého dobytka neměli dostatečný respekt, a když se rozštěkali, skot jen vystrašili a stal se zcela neovladatelným. Přílišné štěkání skot dokázalo natolik rozhodit, že běžel kamkoliv, zadupal všechny a všechno a ke všemu je ovládlo takové davové šílenství, že se nezřídka mnozí jedinci zabili pádem do propasti nebo se třeba utopili v dravé řece. Především z Británie přivezení ovčáčtí psi – krátkosrsté kolie (předpokládá se typ dnešní border kolie) nebyly schopny si s takovým stádem zmítajícím se stádovými pudy poradit. Přišly i další komplikace. Nevlídná prašná krajina s obrovskými výkyvy teplot a ke všemu velká vzdálenost na trhy byly pro používané psy velkým problémem. Honáci a majitelé dobytka byli postaveni pod nový problém – kde sehnat vhodnější psy.
Vyvstala otázka, kde sehnat psy, kteří nebudou stádo zbytečně plašit přílišným štěkotem, zároveň si s drzým divokým skotem poradí a nezaleknou se ho. Také bylo nutné, aby bez problémů zvládali nehostinné vnitrozemí Austrálie, dlouhé pochody a jen s co nejskromnějšími nároky na stravu a vodu. Bylo potřeba samostatného, ale zároveň i ovladatelného psa, který bude popohánět polodivoký dobytek tam, kam zrovna bude třeba. Jenže kromě ovčáckých a loveckých psů se v Austrálii mnoho dalších „plemen“ nevyskytovalo.
Nejdříve se používali honáčtí smithfieldové. Ti byli brzy vcelku ustáleným typem honáckého psa, základem z Anglie, převážně s vrozeně krátkým ocasem. Jednalo se o psa střední velikosti, většinou černě zbarveného a s dlouhýma zavěšenýma ušima. Bohužel i tento poměrně v chování tvrdý a u dobytka nekompromisní pes byl velice hlučný, měl velké problémy s vytrvalostí, neochotně pracoval ve vedrech, a místo aby stádo s úměrnými reakcemi poháněl, usměrňoval a směroval do správného směru, přistupoval jim k hlavě a zbytečně ho dráždil. Nebylo to to, co by honákům příliš vyhovovalo.
Pomůže dingo?
V polovině 19. století si chovatel dobytka jménem Jack Timmis (1818–1911) všiml práce dinga předtím, než zaútočí na zvěř, aby ji se smečkou ulovil. Tichá práce dinga a jeho vytrvalost ho nadchla natolik, že se rozhodl smithfieldy zkřížit s dingem. Zpočátku se výsledky zdály být dobré, ale později jejich kříženci, kterým se říkalo Timmons Biter, začali být k dobytku příliš agresivní a velice málo ovladatelní. Proto Timmis od přikřižování dinga začal upouštět. Avšak ve stejnou dobu, údajně přesně v roce 1840, Thomas Simpson Hall z Dartbrook v Muswellbrooku (1808–1870), chovatel koní, Durham skotu a ovcí Merino, předvedl dva psy zvané Blue merle Highland Collie, kteří byli pracovně poměrně dobří, ale také při práci s dobytkem hodně štěkali a přistupovali k dobytku zepředu. Napadla ho stejná myšlenka, zkřížit je s dingem. Nebojácným, tichým, vytrvalým, nenáročným zdivočelým psem, zcela přizpůsobeným zdejšímu klimatu. Tak se pustili do křížení. Těmto křížencům se říkalo Halls Heelers. Jejich potomci i v dalších generacích se zpravidla vyskytovali ve zbarvení nám dnes známé jako blue merle, red merle nebo červené. Měli vztyčené uši a celkově byli velmi podobní psu dingo. V tu dobu Hallova rodina vlastnila přibližně až neuvěřitelných 1 012 000 m2 půdy a velmi potřebovala pracovité a po všech stránkách dobré honácké psy. V tu dobu byli považováni za nejlepší honácké psy a po jeho odchovech byla velká poptávka.
Další významný chov, který ovlivnil exteriér a povahu dnešního australského honáckého psa, patřil George Elliotovi z Queenslandu, který také křížil dinga s dalšími blue merle koliemi. Tomu vděčíme za první písemné zprávy o křížení. I on dbal hlavně na dobrou a tichou práci psa se stádem. Asi nejvýrazněji v pozitivním světle se v počátcích chovu projevila výborná pracovní fena Munya (čtvrteční dingo) a blue merle kolie Jack. Později George Elliot spolupracoval i s Hallem, respektive využil ke svému chovu jeho psy.
Dingo žil v Austrálii minimálně 3000 let. Nutno připomenout, že chovatelé hospodářských zvířat, zejména chovatelé ovcí, se původně snažili vyhubit jimi nenáviděného dinga strychninem. Nakonec to byl právě on, kdo jim pomohl vytvořit výborného pracovitého psa, ideálního pro australské podmínky. Dingové se na tomto honáckém psovi podepsali neuvěřitelnou vytrvalostí a odolností, která je u něj snad bezmezná.
Jak zjemnit přírodního psa?
Když bratři Jack a Harry Baguestové viděli na trhu s dobytkem práci psů Alexe Davise, který je získal od George Elliota, byli tak nadšeni, že se rozhodli pro jejich koupi a následný chov. Zkusili posunout vlastnosti těchto dingo–kolie psů dál a ve svém chovu použili dalmatina. Chtěli tím zlepšit zájem šlechtěných psů k lidem a ke koním, což je původní poslání dalmatinů – kočárových psů. Dalmatin přinesl do chovu nejen některé dobré povahové vlastnosti, ale i jedinečné zbarvení – blue merle a red merle se skvrnami. Začala se rodit bílá štěňata a dobarvovat se o několik týdnů později. Nejen to vzbudilo zájem okolí. Kříženci dalmatina opravdu více spolupracovali s honáky na koních a měli několik dalších dobrých vlastností, ale zároveň polevila jejich horlivost a tvrdost do práce s dobytkem. Pro opětovné zlepšení honáckých vlastností použili přikřížení australské kelpie v barvě černé s pálením. Tím získali kompaktní typ připomínající dinga s nebývale zajímavým zbarvením, s vynikajícími vlastnostmi k práci s dobytkem v terénu, při zachování ostražitosti a samostatnosti při hlídání majetku.
Říká se, že Alex Davis přikřížil do chovu australského honáckého psa také bulteriéra. Tito psi bývali v Austrálii vcelku v oblibě u lovců divoké zvěře. Ovšem kříženci bulteriéra měli příliš tvrdé zákusy, a proto bylo od jeho vlivu v chovu dále upuštěno. Avšak o přikřížení bulteriéra hovoří pramálo pramenů, stejně jako o míře vlivu Alexe Davise na chov, a tak není tato informace považována za příliš věrohodnou.
Modré zbarvení bylo nejoblíbenější a také nejobvyklejší. Tito psi se vyskytovali především v Queenslandu, a tak se jim začalo říkat Queensland Heeler. Heeler neboli patař se mu říkalo podle jeho typické práce – kousání, respektive štípání do pat – do zadních nohou dobytka, čímž usměrňovali jejich chování a pohyb. Potom již byl dostatek psů a nebylo zapotřebí dalšího křížení s jinými plemeny. Nastala doba zlepšování plemene výběrem vhodných jedinců a krytím těmi nejlepšími.
Přesto ještě jednou se někdo pokusil znovu o přikřížení dinga s australským honáckým psem. Byl to v roce 1940 australský veterinář Dr. Allan McNiven. Ukázalo se však, že to nebyl dobrý nápad, vliv dinga byl příliš velký a ke škodě, namísto zlepšení. Proto byli Královskou radou Zemědělské psí společnosti všichni narození jedinci z tohoto spojení odstraněni z registru a následné plemenitby.
S australákem na výstavy
Uznán byl už v roce 1893. V tu dobu koupil několik jedinců Robert Lucian Stanislaus Kaleski (1877–1961, narozen v Austrálii, avšak polského původu) z New South Wales a začal je od roku 1897 vystavovat na výstavách. V tu dobu ovšem neexistoval žádný standard a výroky rozhodčích na jednotlivé psy byly extrémně rozdílné. Proto se Robert Kaleski rozhodl ideálního představitele co nejpodrobněji popsat, aby bylo jasně dáno, jak má toto plemeno vypadat. Tak vznikl první standard australského honáckého psa. Kaleského představou ideálu byl pes připomínající silného a podsaditého dinga. To se psal rok 1902.
Když se mu podařilo na svou stranu získat a o správnosti popisu přesvědčit všechny větší chovatele, standard odeslal k odsouhlasení do dvou zásadních australských kynologických klubů. Když jeho úsilí bylo podpořeno i z klubů, začal standard propagovat v tisku. Chtěl spravedlivé posuzování rozhodčích i seznámit širokou veřejnost s tímto zajímavým plemenem. Standard vydaný Kaleským byl v platnosti až do roku 1963. Robert Kaleski napsal a v roce 1914 vydal v limitované edici knihu Australian Barkers and Biters (v roce 2005 byla zatím naposledy vydána v dalším rozšířeném vydání v anglickém jazyce). Tato obsahově velmi podrobná kniha popisuje nejen vývoj, a tudíž i historii australského honáckého psa, ale také dalších podobných psů na australském kontinentě. Tím pro další rozvoj australských honáckých plemen zanechal spoustu důležitých historických momentů. V tu dobu byl tento pes známý jako Australian Heeler. Později byl přejmenován na Australian Cattle Dog.
Co všechno je možné s ním dělat
Toto plemeno může dělat snad cokoliv. Přímo dychtí po sportovním vzdělání, po spolupráci, po hrách. Žádná práce mu není cizí. Je velice pracovitý a temperamentní. Říká se o něm, že je pravým workoholikem. Je ochotný jít prakticky do všeho, co považuje za záživné. U nás je k vidění hlavně na agility, frisbee a flyballu, ať už závodně nebo jen pro zábavu psa a člověka. Jeho rychlost a mrštnost ho k těmto hrám přímo předurčují. Navíc i přes svou velikost velice vysoko skáče. Rozhodně při své mohutnosti není těžkopádný. Protože má rád rozmanitost, je nesmírně hravý a rád a dobře se učí, je pro něj vhodná všestrannost. Výcvik obran má své charakteristické problémy stejně jako u ostatních plemen. Dají se však zvládnout a australský honácký pes může běžně sklízet přes 90 bodů za obranu na poli závodním. Má vysokou míru vzrušivosti a je nutné dlouho nepoužívat při výcviku obran přílišnou tvrdost. Je obdařen výborným čichem, a proto i stopování může být jeho silnou stránkou. Není sice mnoho majitelů, kteří se se svým honáckým psem dají touto náročnou cestou mnoha směrů, ale výsledky bývají příjemně překvapující. Australák je velice vitální, až hyperaktivní. Zvládne jakékoliv překážky, a bez nadsázky se zcela vyrovná větším služebním/pracovním plemenům.
Pro jeho příjemnou povahu je zejména v Austrálii, ale i Americe velmi oblíbený. V Americe existuje několik zkoušek a soutěží určených přímo pro honácké psy. Přesto dnes většina australských honáckých psů v Austrálii ani Americe není používána na práci s dobytkem, jak se všeobecně myslí, ale plní roli dobře ovladatelných, milých a optimisticky laděných rodinných psů v rodinách s aktivním životem. Avšak je-li mu umožněna práce na ranči nebo statku, je velice šťastný a práci s dobytkem bez většího výcviku zvládne na výbornou. Zejména se skotem pracuje s nadšením. Při vzpurnosti skotu se nenechá zastrašit. Naopak, chová-li se skot ke psu nepřístojně, australák se rozlítí a zasáhne ještě tvrději, než by kdo očekával. Nebojí se a jakoby přesně instinktivně reaguje, aby se vyvaroval možnému zranění. Je zcela oddán práci, kterou považuje za povinnost v jeho životě.
Pracuje většinou nehlučně, ale jinak dovede být hlasitý ažaž. Zpravidla miluje chňapání po ocase usměrňovaného zvířete, ale převážně mladí psi si touto vylomeninou krátí volnou chvíli. Dokonce je mnoho jedinců, kteří pasou i rodinu, nebo skupinu lidí na společném výletě. Mají tendence je hlídat, aby se nerozdělovali, neopožďovali se nebo jinak „nevybočovali z řady“. Někteří mají své „schranitelské“ pudy tak výrazné, že se nerozpakují ani lidi štípat do nohou, aby se „zařadili“. Proto je nutné přehnané chování v nevhodných situacích zavčas registrovat a usměrnit. Tyto pudy mají i některá ovčácká plemena.
Má rád hry a sporty, kde jsou míčky a kde se běhá. Miluje aportování a míčky bude nosit třeba do roztrhání těla. Může být dobrý i v záchranářských pracích, obedienci nebo pro rozmanitost cviků také v tanci se psem. Dobře a rád se učí nejrůznějším kouskům. Bude rád běhat vedle koně, kola nebo bruslaře. Většinou i rád plave. Je dobrým psem pro pěší turistiku, nebo přímo na dogtreking. Dobře snáší horko i zimu, je výrazně odolný ve všech teplotních podmínkách. Oplývá nevyčerpatelnou chutí něco dělat. Jeho přizpůsobivost je pověstná.
V České republice je velmi častým psem „u koní“. Při dobré výchově je bez problémů v přírodě ovladatelný, dobře se naučí pohybu po boku nebo v rozumné blízkosti koně při vyjížďkách. Neznamená to, že by postrádal lovecký pud. Je schopen zvěř v lese pronásledovat i vyhledávat, ale tato lovecká touha se dá potlačit. Jen je zapotřebí i v tomto ohledu dostatek dobré socializace a výchovy. Potom nebývá problém.
Výchova a výcvik
Emoční projevy psa je nutné v mladém věku směrovat tak, aby byly v dospělosti ze strany majitele akceptovatelné. Ne nadarmo se říká: „Co se v mládí naučíš …“ I bez polidšťování toto pořekadlo platí také u australského honáckého psa. Jeho ovladatelnost je snadná, pokud člověk umí pracovat (správně reagovat) s hodně veselou povahou.
Samozřejmě se australák vychovaným a vycvičeným nerodí. Na vše si musí zvyknout, pochopit, jak se co dělá správně, a že poslouchat svého pána se vyplatí a vlastně také musí. Rozhodně výchovu a výcvik nutně potřebuje, stejně jako socializaci. A třebaže jsou to velice učenliví psi, dychtiví snad do všeho, mají i své, z pohledu člověka méně příjemné vlastnosti. Mezi ně patří značná samostatnost, mazanost, prosazování vlastních názorů a určitý druh egoismu. S těmito vlastnostmi se bude jeho majitel potýkat po celou dobu jeho života, a nejenže si musí na to zvyknout, ale musí se umět naučit s těmito vlastnostmi pracovat tak, aby při zachování osobitosti tohoto plemene byl jeho australák výborným a spolehlivým kamarádem.
Při výchově a výcviku je velice vnímavý k náladě svého pána. Pakliže je jeho člověk ve špatné náladě a rozmrzelý, velmi snadno „rozlítané“ chování převezme i pes. Je-li člověk v pohodě, je i v běžné pohodě jeho australský honácký pes. Empatie a citlivost australáka jsou výrazné.
Tohoto psa by si měl opravdu koupit jen ten, kdo je přesvědčen, že má na něj dostatek času, a předem ví, jak ho zaměstná. Pokud je nedostatečně zaměstnáván, může ničit věci nebo začít zbytečně štěkat. Při výcviku je zapotřebí dostatek fantazie, aby to pro psa nebyla nuda nebo dril. Dále nesmí chybět důslednost, vytrvalost a přesně daná pravidla, aby se neprosazoval víc pes než jeho pán. Potřebuje zřetelnou a přímočarou výchovu. Pak je výchova poměrně jednoduchá. Není možné ho cvičit silou a trestem. Při správném výcviku je velice pozorný, připravený reagovat na sebemenší gesto. Dokáže být neuvěřitelně soustředěný, a to i po výrazně dlouhou dobu.
Má velký smysl pro povinnost, při práci je zarputilý a cílevědomý. Pakliže ví, co má dělat, není zbrklý. To však neznamená, že při práci je nerozhodný nebo pomalý. Naopak, jeho reakce jsou velice rychlé. Miluje pohyb. Snad nikdy neztrácí chuť do práce, pokud ví, co je jeho úkolem. Hravý a temperamentní zůstává až do vysokého stáří. Někdy se chová až trochu neuvážlivě, ale pracuje bez kompromisů.
Když má pocit, že se nudí příliš dlouho, nejdříve svého pána začne vybízet ke hrám. Pokud snaha zůstane bez odezvy, vždy nevyčkává, až si na něj jeho pán vzpomene, ale vyplní si volnou chvíli sám. Miluje hračky, ale dlouho mu nevydrží. Má tendence je všechny rozkousat. Bez hraček ale být nemůže.
Uvítá jakýkoliv náznak ke hře, práci či sportu. Ochotně se tlačí do všeho, co mu jeho pán nabídne. Potřebuje adekvátní náročnost procházek k jeho věku a jeho dalšímu pracovnímu využití. Je to tvůrčí a neúnavný kovboj na čtyřech nohách, který ví, co si kdy za jakých okolností počít, aby „přežil“. Opravdu dingo se v něm projevuje zřetelně.
Dobře se učí napodobovací metodou, proto rychle přebírá chování (dobré i špatné) od starších psích kolegů. Stále je ve střehu, kdy má splnit nějaký úkol. Nezřídka jim jsou přiřazovány vlastnosti „nadpsa“. To je však nesmysl. Je to univerzální pes plný extrémů a může být jak fantastický, tak obtížný.
Na australském honákovi je zvláštní, že si lebedí v naprostém fyzickém vyčerpání. Snad nikdy není nervózní a někdy se chová značně neuvážlivě. Je jen na jeho pánovi, aby myslel dopředu i za psa, aby předcházel katastrofám a skutkům, které chce tento pes s absencí pudu sebezáchovy vykonat. Skočí bez rozmyslu kamkoliv, hrne se do všeho jako velká voda a jeho zbrklost a šílené nápady jsou někdy víc než překvapivé.
Australák v rodině
Láska k jeho člověku je u něj pověstná. Pakliže má australský honácký pes a jeho rodina jasně a srozumitelně určená místa v hierarchii, australák nejenže uznává autoritu nejvýše postaveného, ale ta je pro něj vším, bytostí, která má vždy pravdu a určitě se nikdy nemýlí. Na celé své rodině je doslova závislý. Má potřebu jim být na blízku a velmi ocení, když ho jeho majitel bude brát všude s sebou. Je skladný, rád se nasouká kamkoliv, nepohodlí mu nevadí. A dobře vychovaný australák rozhodně nebude na obtíž.
Zdaleka není psem pro každého. Potřebuje akčního, nejlépe sportovně laděného člověka, který bude nárokům australáka stačit. Je to temperamentní, velmi temperamentní stvoření. Jeho výdrž, elán a vytrvalost jsou snad nevyčerpatelné. Do všeho je hrr jak v dospělém, tak i štěněčím věku. A zde může nastat problém. Jak poznat moment, kde je hranice, kdy už je u štěněte či mladého psa pohybu dostatek? Žádné štěně se nesmí ze zdravotních důvodů přepínat, a to platí i pro australského honáckého psa. Jenže ta hranice, kdy už náročného pohybu stačí, je velmi lehce přehlédnutelná. Australáci totiž mají v jisté míře potlačený práh bolesti, jsou velmi tvrdí sami k sobě a jsou schopni pracovat třeba i s těžkým úrazem anebo nemocí, aniž by oko člověka na jeho chování postřehlo, že je zde velký problém. Je to abnormálně houževnatý, otužilý a fyzicky i duševně silný pes.
Je to dobrosrdečný pes, milující děti, který se k jejich rozpustilým hrám velmi rád přidá. Ovšem jeho jednání je někdy nevybíravé a ohledy nebere ani na děti. Rád tu a tam někoho žduchne, popostrčí, odráží se od člověka tlapkami …, nehledí na to, je-li malý nebo velký vzrůstem, že třeba v ruce drží hrnek s kávou, nebo že okopává záhonek. Bere to jako malý zlomyslný žertík. Je pro každou lumpárnu a velmi rád vzbuzuje pozornost, i když ne vždy pozitivní. S tímto psem se člověk nenudí a nemůže se na něj ani příliš dlouho zlobit. Australský honácký pes je v tom nejlepším slova smyslu přírodní neotesanec, nezkažený civilizací a mazlit se dokáže i řádně tvrdým způsobem.
Výhodou tohoto psa je, že se nedá jen tak rozmazlit. Užívá si náklonnosti svého pána, a i když ho chce nezřídka převést, jeho příjemná povaha nenechá člověka na pochybách, že láska australáka je opravdu pravá. Velmi přilne k celé své rodině, ale je mimořádně věrný jedinému pánovi.
Těžko říci, zda je vhodný pro začátečníka. Pro člověka, který má zkušenosti s temperamentními psy a chce pracanta, je australský honácký pes skvělou volbou. A kdo není zkušený, musí i po vstřebání všech informací být z duše přesvědčen, že takového psa zvládne a je schopen poskytnout adekvátní využití jeho mysli a fyzického potenciálu. Ten, kdo si tohoto psa chce pořídit, musí předem myslet na to, že mu bude muset věnovat poměrně hodně času.
Australák a další zvířata
Miluje rachot a šrumec, děj, hodně zvířat a lidí kolem. Nedělá mu problém ruch velkoměsta. Přesto to neznamená, že je nadšen z přímého kontaktu. Paradoxně právě naopak. Cizí lidi jsou mu lhostejní, nebo dokonce je k nim odtažitý a na ostatní zvířata je žárlivý. Svého pána velice uznává a snad ze strachu, že ztratí jeho velkou náklonnost, je u něj běžně vidět, jak odhání od svého pána ostatní zvířata. Jeho závislost na člověku je kolikrát až přehnaná. Nesnáší, když se o jeho přízeň snaží jakékoliv další zvíře, zejména je-li cizí. Má snahu okolí vychovávat.
Přesto je-li dobře socializován a vychován, soužití s ostatními domácími a hospodářskými zvířaty není problém. Co se týče cizích psů, není to adept na radostné skotačení s cizími psy v parku. Někteří jedinci australáků totiž rádi vyvolávají rvačky mezi psy. Postoj k nim má často dominantní, přičemž výrazněji je tomu u psů nežli u fen. Také má výraznou mimiku a gestikulaci a umí mít nepříjemný pohled, když se mu něco nezdá. A to jak ke psům, tak i k ostatním zvířatům či lidem. Doslova „umí udělat zlé oči“, kterými ty ostatní chce zastrašit.
Na zahradu, nebo do bytu?
Není náročný na místo spánku, péči o srst ani na stravu. Samozřejmě v období růstu je nutné krmit uvážlivě a co nejlepším krmivem, s ohledem na jeho možné problémy s dysplazií. Může být ubytován celoročně venku stejně jako v domě. Doma je výtečným rodinným psem, společníkem, avšak za předpokladu, že bude mít dostatek práce mimo domov. Je to pes, co potřebuje často alespoň trochu unavit tělo a zaměstnat hlavu. Má silné pouto ke svému pánovi i bydlišti, takže nebývají problémy s touláním a využíváním nedokonalosti plotu na zahradě. Ovšem platí, že jen za předpokladu, že se mu jeho pán dostatečně věnuje, mají dobré vzájemné pouto a nemá potřebu uplatňovat svůj potenciál mimo vliv svého pána, mimo své teritorium. Není to však dokonalost sama. Jsou jedinci, a rozhodně jich není málo, co velmi rádi hrabou a chytají myši. Proto puntičkářsky udržovaná zahrádka za pomoci tohoto psa nemusí vždy zůstat krásně udržovanou. Australskému honáckému psovi však nestačí k radosti velká zahrada. Držení australského honáckého psa jen tak, pro radost, ani za předpokladu, že si na velké zahradě může dělat, co chce, je pro psa zcela neuspokojivé. To je pro něj opravdu velice málo a velmi brzy to bude umět dát najevo.
Přestože to není žádný velký pes, je dobrým hlídačem. Je odvážný a ostražitý, někteří jedinci mohou mít tendence více štěkat, než je nutné. Má výrazné ochranné instinkty a je teritoriální. Rozhodně však není vhodný jen jako hlídač. Tato činnost ho nenaplňuje a je pro jeho mysl nedostatečná. Kdo hledá jen dobrého hlídače na osamocenou zahradu či jiný objekt, byl by s tímto plemenem nešťastný a ostatně i pes se svým pánem.
Že je dobrým hlídačem, je dáno také jeho poměrně nedůvěřivou povahou. K cizím lidem se v dospělosti nikdy nehrne, třebaže vypadá díky optimistické náladě kamarádsky. Nemá ale potřebu se s nikým cizím kamarádit. I když je jaksi přirozeně nedůvěřivý k cizím lidem, ve výstavním kruhu toto musí umět potlačit. Proto je nutná dobrá socializace a jasně směrovaná výchova. Jeho přímočará přírodní povaha mu radí nevěřit lidem, ale nikdy se nesmí jednat o agresivitu nebo plachost. Bohužel se bázliví i nadměrně dominantní jedinci tu a tam mezi australáky vyskytují. Ne vždy by tomu tak muselo být v rukou jiného majitele, avšak někdy je to u konkrétního jedince přímo geneticky dáno.
Zdraví
Za nejčastěji diskutovaný zdravotní problém australského honáckého psa lze považovat dysplazii kyčelních i loketních kloubů, atrofii sítnice, tedy PRA a i fakt, že jsou náchylnější na hluchotu. Hluchota bývá vrozená a souvisí se zbarvením srsti. Čas od času se mohou objevit reprodukční potíže a výskyt rakoviny. Zahraniční výzkumy uvádějí, že na rakovinu umírá 27 % jedinců tohoto plemene. Průměrný věk australského honáckého psa je 13 let, ale objevují se jedinci, kteří žijí ve zdraví nadstandardně déle. Pes jménem Bluey je znám jako nejdéle žijící australský honácký pes. Zemřel v roce 1939 ve svých 29 letech.
Jak by měl vypadat typický představitel plemene?
Je to celkově kompaktní a symetricky stavěný pes, v kombinaci vytrvalosti, hbitosti, mohutnosti a síly. Toto plemeno je celkově dobře osvaleno, ovšem jakýkoliv sklon k tloušťce či vyhublosti je závažnou vadou. Pohyb je volný, pružný a neúnavný. Schopnost rychlého a náhlého pohybu je zásadní. Chůdovitý pohyb, příliš mohutné nebo ochablé plece, příliš rovné uložení ramen, slabost loktů, nadprstí nebo tlapek, rovná kolena, sbíhavá nebo rozbíhavá hlezna musí být považovány za závažné vady.
Jeho hlava je mohutná a musí být v rovnováze s ostatními proporcemi psa. Její velikost odpovídá celkové stavbě australského honáckého psa. Lebka je široká a mírně klenutá mezi ušima. Stop je zcela nepatrný, nosní houba černá, tlama široká a pod očima dobře vyplněná. Pysky jsou suché a dobře přiléhající, skus nůžkový. Velmi důležité jsou zdravé a silné zuby.
Oči musí být oválného tvaru a střední velikosti, ani vystouplé ani zapadlé, a musí vyjadřovat pozornost a inteligenci. Záblesk varování nebo nedůvěry je charakteristický, když k psovi přistupuje cizí člověk. Barva očí má být tmavě hnědá. Uši mají být střední velikosti, spíše menší než větší, široké v nasazení, vztyčené a mírně špičaté. Nejsou lžičkovitého tvaru, ale ani netopýří. Jsou na lebce posazeny široce, naklánějí se ven, citlivé při použití, v afektu vztyčené. Kůže na uších je silné textury a vnitřek ucha je také poměrně dobře osrstěný.
Krk je velmi silný a středně dlouhý, bez volné kůže na hrdle. Délka trupu od špičky hrudní kosti v rovné linii k hrbolku kosti sedací je větší než kohoutková výška v poměru 10 : 9. Hřbetní linie je rovná, hřbet silný a bedra široká. Záď je poměrně dlouhá a spáditá. Pes je velmi kompaktní. Hrudník australského honáckého psa je hluboký a poměrně široký, hrudní koš není sudovitý. Ocas je nasazen poměrně nízko, v prodloužení spádité zádi, délka ocasu je taková, aby dosáhl přibližně k hleznu. V klidu je ocas svěšený ve velmi mírném oblouku. V pohybu či v afektu může být ocas zvednutý, ale nikdy nesmí být žádná část ocasu nesena nad vertikální linií procházející kořenem ocasu. Ocas má být hustě osrstěný (jako kartáč). Hrudní končetiny mají silné, kulaté kosti, a to i v tlapkách. Končetiny musí být při pohledu zpředu rovné a paralelní, stejně jako pánevní. Tlapky musí být kulaté a prsty krátké, silné, dobře klenuté a prsty k sobě vzájemně přiléhající.
Srst je hladká, s krátkou a hustou podsadou. Krycí srst je uzavřená, rovná, tvrdá a přiléhající, takže odolává dešti. Pod tělem a mezi končetinami je srst delší a u stehna zjemňuje tvar zádi. Na hlavě (včetně vnitřku ucha), na přední části končetin a na tlapkách je srst krátká. Podél krku je delší a hustší. Příliš dlouhá i příliš krátká srst je vadou. Průměrně má srst na těle být dlouhá 2,5 až 4 cm. Zbarvení je v základu dvojí. Jednou z možností je barva modrá, modře skvrnitá, modře kropenatá, se znaky nebo bez znaků. Povolené znaky jsou černé, modré nebo pálené znaky na hlavě, nejlépe pravidelně rozmístěné. Na hrudních končetinách pálení do poloviny končetin, zasahující až na přední část hrudníku a hrdlo, s pálením na čelistech. Na pánevních končetinách pálení na vnitřní straně končetin, na vnitřní straně stehen, na přední straně končetin a kolen, a rozšiřuje se na vnější stranu končetin od hlezen po prsty. Pálená podsada je povolena, pokud neprosvítá modrou krycí srstí. Černé znaky na trupu jsou nežádoucí. Druhou možností je červeně skvrnitá. Toto zbarvení má zahrnovat pravidelné červené skvrny po celém těle, včetně podsady (nikdy není bílá či krémová), s nebo bez tmavších červených znaků na hlavě. Žádoucí jsou pravidelně rozmístěné znaky na hlavě. Červené znaky na trupu jsou povolené, ale ne žádoucí.
Psi dosahují výšky v kohoutku 46 až 51 cm a feny 43 až 48 cm.
