Anglický kokršpaněl: víte, jaký je rozdíl mezi výstavní a pracovní linií?

Anglický kokršpaněl je jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších psích plemen. Může být příjemným rodinným a společenským psem, stejně tak výkonným pomocníkem při výkonu myslivosti. 

Jak vznikli kokři?

Nejstarší dochovaná vyobrazení loveckých psů typu dnešních španělů pocházejí až ze starověku, nicméně je otázkou, zda šlo o náhodnou podobu, nebo o skutečné předky dnes existujícího plemene. Samotný název „španěl“ svádí k domněnce, že pravlastí těchto slídičů je Pyrenejský poloostrov, ale není tomu tak. Nejstarší historii španělů je velmi obtížné  konkrétně lokalizovat, nicméně již ve středověku nalezla tato skupina loveckých plemen druhý domov na britských ostrovech. A protože první jedinci byli do Anglie a Walesu dovezeni právě ze Španělska, vžil se k jejich označení název „spaniel“, odvozený od francouzského výrazu „espagnol“. 

Hlavní vývoj a diferenciace španělů probíhaly v 17. a 18. století, kdy se nejprve rozlišil polní a vodní typ (podle toho, kde pomáhal při lovu). Kokršpanělé patřili mezi polní španěly a předponu „kokr“ získali podle oblíbeného lovného ptáka, sluky lesní, v angličtině woodcock. Moderní historie plemene začíná rokem 1873, kdy byl založen první chovatelský klub.

Společník, nebo pracovní pes?

Líbivý zevnějšek kokršpanělů, jejich dobrá cvičitelnost a inteligence způsobily, že již v první polovině 20. století plnilo mnoho z nich roli společníka a svou původní profesi slídiče pověsili na hřebík. Začaly vznikat rodové linie společenských a výstavních kokršpanělů (tzv. exteriérové), které se postupně odlišily od linií pracovních psů. Samozřejmě že u obou skupin se kladl důraz na odlišné znaky a vlastnosti, o kterých si povíme dále. 

Rozdělení na pracovní a výstavní linie se dnes odráží i v nárocích na chovné psy a feny. Zatímco při složení zkoušky z výkonu postačí absolvování jedné výstavy s výsledkem VD (velmi dobrý) nebo lepším, psi a feny bez lovecké zkoušky musejí uspět aspoň na dvou výstavách, z toho jedna musí být většího formátu. Výsledek musí být aspoň 2x VD (velmi dobrý) u fen a aspoň 1x VD a 1x V (výborný) u psů. 

Samozřejmě že jde pořád o jedno plemeno a všichni uchovnění psi i feny tak musí odpovídat standardu a projít zdravotními testy. Povinné je vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii (rentgen po dosažení 12 měsíců věku), navíc se doporučují genetické testy na progresivní atrofii oční sítnice (PRA) a na vrozené onemocnění ledvin ‒ familiární nefropatii (FN). 

Gentleman, nebo zálesák?

Pojďme se teď podívat na nejvýznamnější rozdíly mezi jednotlivými chovatelskými liniemi kokršpanělů. Kokři z rodů společníků a výstavních šampionů jsou exteriérově vyváženější a ustálenější než jejich pracovní kolegové. Většinou se svou velikostí pohybují uprostřed výškového i váhového optima, jedinci kolem hraničních hodnot jsou spíše výjimkou. V pracovních liniích můžeme pozorovat větší variabilitu co do velikosti i tělesné stavby (samozřejmě v rámci standardu). 

Celosvětový trend je jasný ‒ napříč plemeny se postupně upouští od kupírování ocasů, byť zákon tuto praktiku nezakazuje (na rozdíl od kupírování uší). Standard anglických kokršpanělů připouští kupírovaný i nekupírovaný ocas, nicméně přednost se více a více dává ocasům plné délky. Psi z exteriérových linií tak bývají kupírováni už jen zřídka, zatímco u pracovních kokršpanělů se ke krácení ocasu přistupuje častěji. Zastánci této procedury poukazují mimo jiné na to, že dlouhý a bohatě osrstěný ocas zvyšuje riziko zranění při práci v hustě zarostlém terénu nebo při kontaktu se zvěří. 

Dalším z exteriérových rozdílů je kvalita a úprava srsti. Je logické, že pracovní pes myslivce nebude mít tak pěstěnou srst jako výstavní šampion, nicméně tím, jak se u lovecky vedených chovů po generace tolik nehledělo na „krásu“, jsou jisté rozdíly v kvalitě a struktuře osrstění dané od narození. Srst loveckých kokršpanělů dorůstá o něco kratší délky a mívá hrubší strukturu, než je tomu u jejich společenských kolegů. Stále je ale řeč o rozdílech v rámci standardních plemenných znaků. V žádném případě proto nezaměňujme zvíře z pracovní linie a psa bez průkazu původu. 

Rozdílná povaha kokršpanělů

Rozdílné uplatnění a také preference odlišných vlastností a rysů se samozřejmě projevily i na povaze kokršpanělů. Obecně lze říci, že z pracovních linií pocházejí psi aktivnější, s větší touhou po práci a s vyšší potřebou fyzického i duševního zaměstnání. Bývají také ostřejší vůči ostatním zvířatům a odtažitější k cizím lidem. 

Na druhé straně společenské a výstavní linie mívají mírnější temperament a méně silný (ale stále aktivní) lovecký pud. Bývají také otevřenější a důvěřivější ve vztahu k lidem. 

Píšeme-li o povaze kokrů, nelze nezmínit neblaze proslulý „syndrom zuřivosti“. Tento jev byl popsán na přelomu 40. a 50. let 20. století a týkal se téměř výlučně zlatě zbarvených kokršpanělů, jací se těšili oblibě zejména mezi zájmovými chovateli. Typickým projevem bylo náhlé agresivní chování bez zjevné příčiny, často ničím nevyprovokované napadení majitele nebo jiného člena rodiny. Ačkoliv mechanismus vzniku tohoto jevu nebyl nikdy zcela rozluštěn, podařilo se jej z čistokrevného chovu významně eliminovat díky tvrdým chovatelským opatřením ‒ pes či fena s jakýmikoliv příznaky poruchy chování byli okamžitě z chovu vyloučeni. 

Pracovní kokršpaněl nemusí být jen pro myslivce

Vedle myslivosti se pracovní kokři dobře uplatňují i jako společníci aktivních sportovců. Díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti se výborně hodí pro celou řadu kynologických disciplín. Vynikající jsou v agility, dogdancingu, obedienci, ale i v pachových pracích nebo záchranařině. 

Ať už zvolíte společenský, nebo pracovní typ kokršpaněla, vždy se držte registrovaných chovatelských stanic, které rozmnožují pouze řádně uchovněné a zdravotně vyšetřené psy a feny. Investice do štěněte s průkazem původu se rozhodně vyplatí.