Nová kočka k yorkšírce

"S mojí 7letou yorkšírkou....."
jestli je feně 7 let aktuálně, tak se o seniorský věk ani neotřela, je to mladá dospělá.

co se týká kotě/dospělá kočička - kotě/koťata se budou lépe přizpůsobovat, i fena může mládě přijat snáze.
může to tak být, ale i nemusí
v tomhle bude stejně zásadní role člověka, jak bude vše menežovat, jaké podmínky zvířatům připraví

Výčitky jsou naprosto normální, když má člověk ke zvířeti citový vztah a když zvíře odejde takovým způsobem, tzn. nikoliv úplně jednoduše a rychle, jsou Vaše reakce pochopitelné. Bohužel i to patří k soužití se zvířaty, odpovědnost za rozhodnutí, zda pokračovat v léčbě nebo ne, je vždy na majiteli. A je to tak správně, kdo jiný by měl znát zvíře lépe než majitel. Nikdo Vám nedokáže říci, zda jste rozhodla dobře, nebo špatně, ale časem to přejde a za rok se na to budete dívat jinak...

Co se mě týče, já taky patřím k těm, komu každý zvířecí nebožtík hodně chybí, ale léčím to opačně, tzn. pořídím si náhradu. Což neznamená, že na nebožtíka zapomenu, naopak. Ale "náhrada" Vám přece jen zaměstná hlavu.

K případnému pořízení další kočky, pokud byste vybírala v útulku, měli by Vám říci, jak se která "chovanka" tváří na psy. Jsou kočky, které jiné kočky nesnesou, ale se psem nemají problém. Pokud budete hledat jinde, tak to budete muset risknout. Většinou si to po nějaké době sedne.

hmn ... Ano, dle mého máte pravdu. Taky si myslím, že je ještě brzy mluvit o seniorce, je to statná cca padesátnice. Pokud ještě uplyne nějaký čas do pořízení kočičky, trochu ty roky naskočí, ale stále to nebude stařenka.. Jen mě vyděsila poznámka veterinářky, když jsme minulý týden byly s yorkšírkou na čištění zubů a celkové prohlídce. Vetka na závěr děla, že za rok budeme mít seniorskou prohlídku. Je to jako včera, co ke mě přišla koulička chlupatá. I některé weby doporučují od tohoto věku upravit stravu, přecházet na seniorskou. Tak nevím... Děkuji za názor a radu.

deauville .....Děkuji Vám za názor. Již jsem nakukovala do depozitu se staršími kočičkami. Ale zatím jsem ještě neprošla fází smutnění, nedospěla ke smíření. Trvá mi to relativně dlouho. Právě u mé současné yorkšírky jsem to uspěchala. Děti mi ji přinesly hned po odchodu jejího předchůdce, abych zvládla jeho ztrátu, ale pro malinkou to nebylo tenkrát moc dobré. Snad jsem už vynahradila ty naše blbé začátky, kdy jsem byla mimoň. Celý život jsem se zvířaty, dlouho jsem pracovala s koňmi. Vždycky mi vadilo, když se dělo něco negativního kolem zvířat, ale měla jsem víc jistoty a nadhledu. S přibývajícím věkem a zkušenostmi mám té jistoty méně, stále víc vím, že nic nevím, odchody parťáků nesu pořád hůř a cítím stále větší zodpovědnost za každého chlupáče, kterého k sobě připoutám. . Velmi bych to chtěla brát trochu "normálněji".

Kometo, děkuji za reakci a radu./ Tímto se omlouvám všem, kterým odpovídám. Neumím vložit správně svoji odpověď tak, aby se ocitla přímo pod vaším příspěvkem./
Dvě koťátka - to je sen, v minulosti jsem vlastně vždy mívala kočky od malinka po párech, čekávaly na sebe, když odcházely z domu, lovily spolu, byla na sobě závislé. Nyní bohužel, bych jim nemohla poskytnout takový prostor, který by mlaďochům vyhovoval. Máte pravdu, také 1-2 letá kočička bývá ještě divoška. Dům jsem vyměnila za pohodlnější menší bydlení. S pejskem je to tak akorát místo a vybavení vyhovující pro jednu kočičku /police pod stropem, škrabadlo, 2x záchod/. I proto je mi tak líto za tím mým pohodářem, kterému toto vše vyhovovalo, miloval své výhledy, schovávačky, moji postel, náruč. Ach jo. Vím, že čas je nejlepší lék a halt musí se jet normálné dál, i když je to porád nějak těžší.
Děkuji všem za názory. Třídím si díky nim myšlenky. Časem, to vidím na dospělou vyrovnanou kočičku z depozitu nebo útulku.

Špička napsal(a):
hmn ... Ano, dle mého máte pravdu. Taky si myslím, že je ještě brzy mluvit o seniorce, je to statná cca padesátnice. Pokud ještě uplyne nějaký čas do pořízení kočičky, trochu ty roky naskočí, ale stále to nebude stařenka.. Jen mě vyděsila poznámka veterinářky, když jsme minulý týden byly s yorkšírkou na čištění zubů a celkové prohlídce. Vetka na závěr děla, že za rok budeme mít seniorskou prohlídku. Je to jako včera, co ke mě přišla koulička chlupatá. I některé weby doporučují od tohoto věku upravit stravu, přecházet na seniorskou. Tak nevím... Děkuji za názor a radu.

Za rok seniorskou prohlídku? V osmi letech? To bych se teda za fenku urazila.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Za rok seniorskou prohlídku? V osmi letech? To bych se teda za fenku urazila.

...no jo, je to tak. Já byla taky překvapená. Slyšela jsem to i od majitelky jezevčíka-kamaráda naší Ferdínky, stejně starého. I ona byla už veterinářkou připravovaná na seniorskou prohlídku.
Děkuju za radu ohledně zasílání zpráv. Snad se teď trefím. Ani jsem nevěděla, co je to SZ.
Ještě, jak jste psala o tom chlupatém zvířeti. Taky bych bez něj nemohla být. Mám teda vlasatici hedvábnou, spaníčko s ní je krásné. Taky ji to zasáhlo. Snažím se nebrečet před ní, neb somatika je hajzlík. Vysvětlila jsem jí, že můj smutek je můj problém, ať se jím nezatěžuje. Bučím ve vaně nebo u sekání trávy na zahrádce. Ale přesto se její chování změnilo. První dni se mnou nechtěla spát, právě, když jsem tolik potřebovala tisknout chlupaté tělo. Nevím, zda jsem byla pro ni moc smutná nebo necítila už konkurenci, kocourek spal taky vždy natlačený ke mě a ona ho mírně vystrkovala. Nyní se to lepší,už je ochotnější sdílet se mnou peřinku, ale musím dolejzat.
Ještě jednou děkuju za všechna pěkná a moudrá slova.

Špička napsal(a):
deauville .....Děkuji Vám za názor. Již jsem nakukovala do depozitu se staršími kočičkami. Ale zatím jsem ještě neprošla fází smutnění, nedospěla ke smíření. Trvá mi to relativně dlouho. Právě u mé současné yorkšírky jsem to uspěchala. Děti mi ji přinesly hned po odchodu jejího předchůdce, abych zvládla jeho ztrátu, ale pro malinkou to nebylo tenkrát moc dobré. Snad jsem už vynahradila ty naše blbé začátky, kdy jsem byla mimoň. Celý život jsem se zvířaty, dlouho jsem pracovala s koňmi. Vždycky mi vadilo, když se dělo něco negativního kolem zvířat, ale měla jsem víc jistoty a nadhledu. S přibývajícím věkem a zkušenostmi mám té jistoty méně, stále víc vím, že nic nevím, odchody parťáků nesu pořád hůř a cítím stále větší zodpovědnost za každého chlupáče, kterého k sobě připoutám. . Velmi bych to chtěla brát trochu "normálněji".

Ano, znám, taky se každým dalším odchodem smiřuju hůř a hůř, na druhou stranu jsem zjistila, že taky hodně záleží na tom, jak ten odchod vypadal, jestli byl náhlý, nebo naopak vyžadoval různá rozhodnutí o tom, zda pokračovat atd.

Každý to má jinak. Odtruchlit odchod zvířete je potřeba a je to normální, ale nezačít se v tom babrat a vyčítat si... Ale to je stejné jako u lidí.

Špička napsal(a):
...no jo, je to tak. Já byla taky překvapená. Slyšela jsem to i od majitelky jezevčíka-kamaráda naší Ferdínky, stejně starého. I ona byla už veterinářkou připravovaná na seniorskou prohlídku.
Děkuju za radu ohledně zasílání zpráv. Snad se teď trefím. Ani jsem nevěděla, co je to SZ.
Ještě, jak jste psala o tom chlupatém zvířeti. Taky bych bez něj nemohla být. Mám teda vlasatici hedvábnou, spaníčko s ní je krásné. Taky ji to zasáhlo. Snažím se nebrečet před ní, neb somatika je hajzlík. Vysvětlila jsem jí, že můj smutek je můj problém, ať se jím nezatěžuje. Bučím ve vaně nebo u sekání trávy na zahrádce. Ale přesto se její chování změnilo. První dni se mnou nechtěla spát, právě, když jsem tolik potřebovala tisknout chlupaté tělo. Nevím, zda jsem byla pro ni moc smutná nebo necítila už konkurenci, kocourek spal taky vždy natlačený ke mě a ona ho mírně vystrkovala. Nyní se to lepší,už je ochotnější sdílet se mnou peřinku, ale musím dolejzat.
Ještě jednou děkuju za všechna pěkná a moudrá slova.

Tak otázkou je, zda truchlí kvůli Vám, nebo kvůli zemřelému parťákovi. Taky se s tím musí srovnat.

deauville napsal(a):
Ano, znám, taky se každým dalším odchodem smiřuju hůř a hůř, na druhou stranu jsem zjistila, že taky hodně záleží na tom, jak ten odchod vypadal, jestli byl náhlý, nebo naopak vyžadoval různá rozhodnutí o tom, zda pokračovat atd.

Každý to má jinak. Odtruchlit odchod zvířete je potřeba a je to normální, ale nezačít se v tom babrat a vyčítat si... Ale to je stejné jako u lidí.

Máte úplnou pravdu. Ale babrání se a vyčítání si ohledně zvířat , to mi šlo vždy výborně . Bohužel, snad žádný z našich kamarádů neodešel rychle.
Před rokem podobná situace u kočičky mé dcery. Byla moc nemocná od malinka ,cukrovka, kožní problémy, nakonec tumory, po odběru tkáně na cytologii se už normálně nenajedla...Ale byl to andílek, mazel něžný, neskutečně hodná. Přes všechny nemoci a s velkými finančním náklady ji dcera udržela takřka do 13ti let. Dnes sama říká, že minimálně ten poslední rok bylo jen trápení navíc, krmení stříkačkou, stále na veterině, podkožní bouličky po injekcích, nakonec stejně pozvání veterináře domů. Proto jsem u svého kocourka byla možná až moc rychlá, tolik jsem nechtěla, aby trpěl a takto si to "vyžral". Trošku mě uklidňuje, že doktorka to viděla stejně. Aspoň, že se u chlupáčů zvažuje kvalita života. Raději se budu trápit já nejistotou, než on fyzicky třeba o den déle. Až u něj jsem pochopila, jací jsou kočičky mistři ve skrývání bolesti /neukázat slabost - pozůstatek nutnosti přežít v divočině/.
U lidí to mám trochu jinak / u sebe taky/, tam jsem schopná hodit mnoho věcí za hlavu, netrápit se. Nemoci, průšvihy, mezilidské vztahy? - je to život, jedeme dál. Ale chlupáči /všichni, nejen moji/, to je prostě jiný level. Jsem ten pošuk, který jim přisuzuje lidské vlastnosti, s tím, že jsou podstatně lepší než my lidi, vybavení instinkty a bůhvíčím ještě.
Ještě jednou děkuju moc. Takto to napsat, dát to ven, mi pomáhá. Okolí s tím otravovat nechci. Ještě dcera, ta je trpělivá, chápe mě, ale ani ji už nechci zatěžovat . Ale jinak , znáte to...no bóže, jenom kočka.

Taky si nejsem jistá, kvůli čemu smutní, ale lepší se to. Hlavně nesmím bulit tzv.preventivně, tím jí fakt nepomůžu / a ani sobě/. Takže před ní jupííí, všechno je v pořádku a jdeme si házet míček nebo na procházku.

deauville napsal(a):
Tak otázkou je, zda truchlí kvůli Vám, nebo kvůli zemřelému parťákovi. Taky se s tím musí srovnat.

Omlouvám se, nepovedlo se mi odpovědět přímo Vám, ještě nemám ten grif.
Ferda je dost citlivá a nejsem si jistá, co přesně jí vyvedlo z míry. Jestli já-panička posmrkávající, třebaže v utajení, nebo vlastní odchod kámoše. Nebo prostě jen nemá koho vystrkávat a uzurpovat si bližší místečko u mě, chybí jí motivace, neb se už nemusí dělit. Každopádně se musím vzpamatovat už kvůli ní a nebulit např. když si uvědomím, že to taky jednou přijde. Tzv.preventivní brečení. Vím, je to praštěné, neb před námi je ještě mnoho krásných let. Ale toť takto uronila slzu i moje známá, panička krásného a zdravého ohaře-parťáka, jen při pohledu na něj. Přitom psi si hráli, byli spokojení , ba šťastní a my jsme bučely, že jednou za dlouho.... Zřejmě takto postižená nejsem sama. Ale právě kvůli těm našim zvířecím dětem se musíme držet.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Za rok seniorskou prohlídku? V osmi letech? To bych se teda za fenku urazila.

Hele. U jorku a bieweru jo. Oni tu jsou funkční klidne do 16. Ale v tech 8 prichazej o zuby, nastupuje artroza, zakaly horsi zazivani. Proste objevujeou se rpvni prusery ktery kdyz se poresi ten pes tu bude jeste hodne let a relativne zdrav

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Hele. U jorku a bieweru jo. Oni tu jsou funkční klidne do 16. Ale v tech 8 prichazej o zuby, nastupuje artroza, zakaly horsi zazivani. Proste objevujeou se rpvni prusery ktery kdyz se poresi ten pes tu bude jeste hodne let a relativne zdrav

Je to tak. Jde u nich hlavně o prevenci. Čistit zuby každý den, chodit na prohlídky. Za stav zubů yorkšírky jsem byla dr. pochválená, přesto minulý týden některé, v budoucnu problémové, šly ven, plus cídění ultrazvukem. Celkově dost náročný zákrok, ale vyplatí se. To samé s klouby: brát kloubní výživu, kontroly.
York vypadá jako gaučák, ale není. Je to velmi sebevědomý teriér, velký pes v malém těle. Bez pořádného výcviku a socializace mnohdy končí tragicky. Jsou příliš křehcí na to, aby mohli být nevychovaní, uňafaní. Celková péče / která mi někdy připadá náročnější, než u našich minulých velkých psů/ se ale vyplatí. Můžu s malou podnikat všechno - není úplně nejmenší york, ale můžu ji popadnout, poslouchá, má ráda lidi a jiné pejsky. Předešlí velcí chlupáči odcházeli i přes věk s dokonalým chrupem a dobrými klouby, jen díky jejich velikosti byla jistá omezení. Nyní už bych statného psa neuběhala. Síly docházejí. Ale i takový malý pejsek dá zabrat, když to má k něčemu vypadat.

Špička napsal(a):
Omlouvám se, nepovedlo se mi odpovědět přímo Vám, ještě nemám ten grif.
Ferda je dost citlivá a nejsem si jistá, co přesně jí vyvedlo z míry. Jestli já-panička posmrkávající, třebaže v utajení, nebo vlastní odchod kámoše. Nebo prostě jen nemá koho vystrkávat a uzurpovat si bližší místečko u mě, chybí jí motivace, neb se už nemusí dělit. Každopádně se musím vzpamatovat už kvůli ní a nebulit např. když si uvědomím, že to taky jednou přijde. Tzv.preventivní brečení. Vím, je to praštěné, neb před námi je ještě mnoho krásných let. Ale toť takto uronila slzu i moje známá, panička krásného a zdravého ohaře-parťáka, jen při pohledu na něj. Přitom psi si hráli, byli spokojení , ba šťastní a my jsme bučely, že jednou za dlouho.... Zřejmě takto postižená nejsem sama. Ale právě kvůli těm našim zvířecím dětem se musíme držet.

Zase na druhou stranu, emoce by měly jít ven...

deauville napsal(a):
Zase na druhou stranu, emoce by měly jít ven...

Máte pravdu. To se snažím dělat v utajení, protože ta moje chytrušena vlasatá citlivá hlídá každé moje povzdychnutí a smrknutí. Takže dělám, že je všechno jupí, abych ji nevyváděla z míry přenášením svého smutku. Emoce vypouštím v koupelně nebo při práci se sekačkou, která překryje doprovodné zvukové efekty :D. Na chvíli to pomůže.
Jak už jsem tu psala, vyrovnat se s odchodem parťáka, kamaráda mi trvá s věkem stále déle a hůře. Navíc, když to konečné rozhodnutí je na mě. Vždy trochu pozapomenu / neb mezi těmi smutnými událostmi nějaké ty roky uplynou/ jaká je to rána - uvědomění si naprostého konce, nenávratnosti. To mě zavalí jako balvan a chtěla bych vše vrátit zpět, víc se snažit, nevzdávat se, bojovat. Opakovat si, jak jsem byla ve svém finálním rozhodnutí nesobecká, jak jsem chlupáčka ušetřila trápení, mi zatím moc nepomáhá, i když teoreticky je to pravda. Prakticky mě to zatím tíží velice. Čím déle je kamarád se mnou, tím je to horší.
Na vsi jsme měli hlavně venkovní kočky a kocoury.. Domů si chodili jak chtěli, byli svobodní. S tím spojená nebezpečí - kontaminované myši, pouliční boje , auta....dožití tedy nebylo tak dlouhé. Odsmutnila jsem každý konec. Ale v tomto případě je to trochu jiné. I on byl svoje první roky napůl venkovní lovec a flamedr, ale potom jako interiérový spokojený kocourek se dožil takřka 2x déle. Pouto se tedy vytvořilo opravdu silné.
Vím, chce to čas a jet dál, i když to není lehké. Ono to nakonec půjde, protože musí. Děkuju Vám za zájem. Jsem vděčná za tento portál.

Některá zvířata nám život ovlivní víc, některá míň, proto i smíření se s těmi konci je pokaždé jiné... Ale to je jako s lidmi, některé oplakáme, ale přejde to, některé oplakáme, ale pořád si budeme vědomi ztráty.

A záleží to asi na milionu faktorů, tzn. v jakém věku a rozpoložení dotyčný člověk či zvíře odešel, jaká to byla smrt, jestli mám vůči němu nějaké výčitky (že jsem mohla/měla víc... atd).

Každopádně bych své pocity před nikým, ani před zvířaty, neskrývala, pokud to byl Váš kamarád a společník, je to normální, i když ne každý chápe, že vztah může mít člověk jak s člověkem, tak i se zvířetem.

Vy se potřebujete vypovídat. Pokud je to teprve dva měsíce, pak bych od svých blízkých čekala, že to budou chápat a nabídnou podporu - tedy samozřejmě pokud každý kontakt nezačínáte zmínkou o tom, že je to hrozné. U nás ve stáji máme teď případ majitele, kterému loni v červenci zemřela kobylka na těžkou koliku, ale on se s tím dosud nesmířil a neustále řeší, proč se to stalo, co bylo špatně, kdo to zavinil, jestli neměl kobylku odvézt na kliniku... a neuvěřitelně dbá na pietu v souvislosti s kobylkou. Pro mě po roce už je to na odbornou pomoc - a to nepíšu v tom smyslu, že bych si myslela, že je blázen. Někomu to holt trvá déle, ale pokud se v tom smutku tak nějak "zacyklí", je potřeba, aby mu někdo pomohl udělat další krok.

Vy v této fázi ještě nejste, ale stejně si myslím, že by to chtělo pohlížet spíš dopředu než dozadu. Prožila jste s kocourkem krásných 15 let života. Zvířata bohužel žijí kratší dobu než lidé. To je fakt. Teď je na řadě pomalu přestat truchlit a zabývat se otázkou, zda chcete další zvíře (kočku, psa, králíka, papouška?). Nebožtíka nikdo nenahradí a nemá cenu za něj hledat náhradu, ale je spousta zvířat, která Vám můžou přinést zase jiné potěšení a zkušenosti.

deauville napsal(a):
Některá zvířata nám život ovlivní víc, některá míň, proto i smíření se s těmi konci je pokaždé jiné... Ale to je jako s lidmi, některé oplakáme, ale přejde to, některé oplakáme, ale pořád si budeme vědomi ztráty.

A záleží to asi na milionu faktorů, tzn. v jakém věku a rozpoložení dotyčný člověk či zvíře odešel, jaká to byla smrt, jestli mám vůči němu nějaké výčitky (že jsem mohla/měla víc... atd).

Každopádně bych své pocity před nikým, ani před zvířaty, neskrývala, pokud to byl Váš kamarád a společník, je to normální, i když ne každý chápe, že vztah může mít člověk jak s člověkem, tak i se zvířetem.

Vy se potřebujete vypovídat. Pokud je to teprve dva měsíce, pak bych od svých blízkých čekala, že to budou chápat a nabídnou podporu - tedy samozřejmě pokud každý kontakt nezačínáte zmínkou o tom, že je to hrozné. U nás ve stáji máme teď případ majitele, kterému loni v červenci zemřela kobylka na těžkou koliku, ale on se s tím dosud nesmířil a neustále řeší, proč se to stalo, co bylo špatně, kdo to zavinil, jestli neměl kobylku odvézt na kliniku... a neuvěřitelně dbá na pietu v souvislosti s kobylkou. Pro mě po roce už je to na odbornou pomoc - a to nepíšu v tom smyslu, že bych si myslela, že je blázen. Někomu to holt trvá déle, ale pokud se v tom smutku tak nějak "zacyklí", je potřeba, aby mu někdo pomohl udělat další krok.

Vy v této fázi ještě nejste, ale stejně si myslím, že by to chtělo pohlížet spíš dopředu než dozadu. Prožila jste s kocourkem krásných 15 let života. Zvířata bohužel žijí kratší dobu než lidé. To je fakt. Teď je na řadě pomalu přestat truchlit a zabývat se otázkou, zda chcete další zvíře (kočku, psa, králíka, papouška?). Nebožtíka nikdo nenahradí a nemá cenu za něj hledat náhradu, ale je spousta zvířat, která Vám můžou přinést zase jiné potěšení a zkušenosti.

Souhlasím. Takto truchlit už skoro rok se mi zdá taky hodně. I po ztrátě člověka. Přesněji, můžu smutnit, ale nebudu zatěžovat své okolí.

Špička napsal(a):
Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu. Tento portál, vaše diskuze, vlákna, která si pročítám do noci mi velmi pomáhají. Normálně do diskuzí nepřispívám, ale nyní se odvážím. Zhruba před 2 měsíci jsem se rozloučila s kocourkem, kterého jsem jako malinkého sebrala na venkově, kocourek ze statku. Dožil se 15 let, kromě celoživotní urinální diety byl zdravý. Měl úžasnou povahu, kterou jsem, já hlupačka, brala jako samozřejmost . První roky byl napůl venkovní, posledních 11 let bytový. Až v průběhu poslední dvou letech prodělal tři operace, 2x zoubky, 1x nádor na játrech, ten byl nezhoubný. Před časem se objevily další novotvary v bříšku. Prognóza: další operativní zákrok, chemoterapie, injekce na veterině, kde byl vždy vyděšený. Rychle se horšil, přestal úplně jíst, odmítal svoje urinální granule, trochu masíčko, potom ani to ne, nepil, nedošel na záchod/ to by mi vadilo nejméně, ale u něj to bylo znamení, že je mu opravdu zle, protože byl megačistotný./ Ač byl pohodář největší, braní léků, nucení do jídla a pití, se velice bránil, utíkal, stranil se, přestal vítat. Po poradě s veterinářkou, s tím, že už ho nečeká vlastně nic dobrého, rozhodla tato raději to skončit, ačkoliv kocourek ještě nevypadal vizuálně špatně,nebyl vyhublý, zbídačený.
Neskutečně mi chybí a bolí to nepopsatelně. Lidé v mém okolí/až na dceru - kočičí mámu/ moc nechápou, proč se tolik trápím. Stále přemítám, zda jsem neměla udělat víc, víc zabojovat, nevzdávat to tak rychle. Přestože situace neměla dobré řešení, mám stále výčitky. Čekaly by ho buď jím tak nenáviděné zákroky u veta, doma krmení a napájení stříkačkou, rvaní léků do tlamičky, pooperační trápení, možná krátká remise /vlastně pomalý konec/ nebo ...rychlý konec. Tolik jsem se bála, že bude mít opravdu velké bolesti, takto mu bylo zatím"jen" velmi velmi zle nedobře. Veterinářka po zhodnocení kvality života mi pomohla se rozhodnout, i když nikdy nebudu mít jistotu, zda to nebylo urychlené rozhodnutí. Musím si stále opakovat, že si nezasloužil jakékoliv trápení, ať již bezvýslednou léčbou a prodlužováním trápení nebo bolestným odchodem.
Prosím, nyní radu. Ještě dlouho budu smutnit a ani kocourek si nezaslouží, abych ho rychle nahradila. Tak to nyní cítím. S mojí 7letou yorkšírkou vycházeli poměrně dobře. Přišla jako druhá. Byla proti němu 3/4, přesto jsem musela občas usměrnit její dominanci, kterou on ale snášel díky své vyrovnané povaze dobře. Jistý čas si tedy dám kočičí pauzu, ale vím, že bez kočky dlouho žít nedokážu. Co myslíte, bylo by vhodné přivést yorkširce-seniorce kotě nebo 1-2 letou kočičku? Yorkšírka má pětiletý výcvik na cvičáku, respektuje mě, poslouchá, ale přesto...je a bude to stále teriér. Tudíž si nejsem příliš jistá. S tímto nemám zkušenost. Měli jsem vždy velké psy, u kterých naše kočky spaly v boudě. Ale toto je pro mě nová situace.
Omlouvám se za dlouhé psaní. Trošku jsem tu bolest vypsala. Děkuji moc za vaše diskuze, názory, které mi už pomohly, případné za rady ohledně soužití york a nová kočka v bytě. Hezký den všem a hodně radosti z chlupatých kamarádů.

Vyjádřím se k něčemu jinému: Udělala jste nejlepší rozhodnutí v odchodu kocourka!
Víte, co by se jen zde našlo vláken, kde lidé litují, že nenechali svého zvířecího kamaráda odejít dřívě? Včetně mě!!! Ledvinné selhání, kocourek měl 13 let, nechala jsem jej odejít v říjnu 2013...a dnes vím, že už v září bylo pozdě...

deauville napsal(a):
Některá zvířata nám život ovlivní víc, některá míň, proto i smíření se s těmi konci je pokaždé jiné... Ale to je jako s lidmi, některé oplakáme, ale přejde to, některé oplakáme, ale pořád si budeme vědomi ztráty.

A záleží to asi na milionu faktorů, tzn. v jakém věku a rozpoložení dotyčný člověk či zvíře odešel, jaká to byla smrt, jestli mám vůči němu nějaké výčitky (že jsem mohla/měla víc... atd).

Každopádně bych své pocity před nikým, ani před zvířaty, neskrývala, pokud to byl Váš kamarád a společník, je to normální, i když ne každý chápe, že vztah může mít člověk jak s člověkem, tak i se zvířetem.

Vy se potřebujete vypovídat. Pokud je to teprve dva měsíce, pak bych od svých blízkých čekala, že to budou chápat a nabídnou podporu - tedy samozřejmě pokud každý kontakt nezačínáte zmínkou o tom, že je to hrozné. U nás ve stáji máme teď případ majitele, kterému loni v červenci zemřela kobylka na těžkou koliku, ale on se s tím dosud nesmířil a neustále řeší, proč se to stalo, co bylo špatně, kdo to zavinil, jestli neměl kobylku odvézt na kliniku... a neuvěřitelně dbá na pietu v souvislosti s kobylkou. Pro mě po roce už je to na odbornou pomoc - a to nepíšu v tom smyslu, že bych si myslela, že je blázen. Někomu to holt trvá déle, ale pokud se v tom smutku tak nějak "zacyklí", je potřeba, aby mu někdo pomohl udělat další krok.

Vy v této fázi ještě nejste, ale stejně si myslím, že by to chtělo pohlížet spíš dopředu než dozadu. Prožila jste s kocourkem krásných 15 let života. Zvířata bohužel žijí kratší dobu než lidé. To je fakt. Teď je na řadě pomalu přestat truchlit a zabývat se otázkou, zda chcete další zvíře (kočku, psa, králíka, papouška?). Nebožtíka nikdo nenahradí a nemá cenu za něj hledat náhradu, ale je spousta zvířat, která Vám můžou přinést zase jiné potěšení a zkušenosti.

Děkuju moc za krásné a moudré povídání. Máte pravdu. Víkendový pobyt s vnučkou mi pomohl, i to, kterak se choval zbytek rodiny. Někdo to chápe víc, někdo méně, ale nikdo mě nijak neodbýval. Už mě tak moc nebolí, že jsme se s yorkšírkou vrátily domů a kocourek nás nevítal. Hlavně, že nic nebolí jeho. časem mi určitě vstoupí do cesty někdo, kdo bude potřebovat nový domov , pelíškem a plnou miskou.

fikovnice napsal(a):
Vyjádřím se k něčemu jinému: Udělala jste nejlepší rozhodnutí v odchodu kocourka!
Víte, co by se jen zde našlo vláken, kde lidé litují, že nenechali svého zvířecího kamaráda odejít dřívě? Včetně mě!!! Ledvinné selhání, kocourek měl 13 let, nechala jsem jej odejít v říjnu 2013...a dnes vím, že už v září bylo pozdě...

Děkuji moc. Byl to právě Váš příběh, který měl velmi zasáhl. Vím, že máte pravdu. Přesně taková slova mě posilňují, zbavují nejistoty a dodávají sílu jít dál.

Špička napsal(a):
Děkuju moc za krásné a moudré povídání. Máte pravdu. Víkendový pobyt s vnučkou mi pomohl, i to, kterak se choval zbytek rodiny. Někdo to chápe víc, někdo méně, ale nikdo mě nijak neodbýval. Už mě tak moc nebolí, že jsme se s yorkšírkou vrátily domů a kocourek nás nevítal. Hlavně, že nic nebolí jeho. časem mi určitě vstoupí do cesty někdo, kdo bude potřebovat nový domov , pelíškem a plnou miskou.

Ve vedlejším vlákně zrovna někdo řeší kotě a manželovu alergii...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ve vedlejším vlákně zrovna někdo řeší kotě a manželovu alergii...

Děkuju, musím se tu naučit orientovat. Místní zkratku SZ jsem donedávna považovala za Svaz zahrádkářů, kterého jsem také členem. Jen jsem nechápala, proč si tam diskutující posílají zprávy. . Jdu se podívat na to koťátko.

dá se to i takhle zkopírovat...na to časem přijdete klikněte si na odkaz..

https://www.ifauna.cz/kocky/diskuse/detail/3953106/alergie-na-kocky?a=3953145#a3953145

Bobča napsal(a):
dá se to i takhle zkopírovat...na to časem přijdete klikněte si na odkaz..

https://www.ifauna.cz/kocky/diskuse/detail/3953106/alergie-na-kocky?a=3953145#a3953145

Děkuju.

Špička napsal(a):
Děkuji moc. Byl to právě Váš příběh, který měl velmi zasáhl. Vím, že máte pravdu. Přesně taková slova mě posilňují, zbavují nejistoty a dodávají sílu jít dál.

Opravdu???
Počkejte, ale mně těch zvířecích přátel odešlo již mnoho!
Máte skutečně na mysli ten odchod kocourka s ledvinným selháním v roce 2013?
Pak jsem ještě léčila kocourka z depozita, který měl FeLV - dostala jsem jej do remise, ale při dalším relapsu už jsem jej nechala uspat. Pak jsem měla kocourka s FIP...
No a můj nej kocour bojoval již s mnoha nemocemi, strašlivá hrůza byl kočičí mor, a to byl tuším rok 2019. Vybojoval si život!

fikovnice napsal(a):
Opravdu???
Počkejte, ale mně těch zvířecích přátel odešlo již mnoho!
Máte skutečně na mysli ten odchod kocourka s ledvinným selháním v roce 2013?
Pak jsem ještě léčila kocourka z depozita, který měl FeLV - dostala jsem jej do remise, ale při dalším relapsu už jsem jej nechala uspat. Pak jsem měla kocourka s FIP...
No a můj nej kocour bojoval již s mnoha nemocemi, strašlivá hrůza byl kočičí mor, a to byl tuším rok 2019. Vybojoval si život!

Mě hlavně zaujalo, jak jste za všechny bojovala a nevzdávala se. Já si zřejmě nikdy nebudu úplně jistá, jestli jsem to u kocourka nevzdala moc rychle. Jestli jsme neměli víc zabojovat, jako např.Vy. Zlé dny však u něj začaly převažovat. Tolik jsem se bála, že už mu nebude jen velmi velmi zle, ale začne trpět opravdu velkými bolestmi. Nasbíralo se mu toho více. Nádor, odmítání diety, s tím spojené urinální problémy, jídlo - nechtěl už vůbec nic a krmení, jakož lékům, se bránil . Sonda? to bych mu neudělala. Jsem asi zbabělá, ale dívat se na něj s trubičkou v nose, to bych nedávala. Když jsem si představila, co všechno by u stařečka / lidských 80/ znamenalo přivedení do krátké remise /chemoterapie a s ní spojené úkony/, bylo mi ho dopředu tak líto, že jsem se rozhodla k tomu zásadnímu kroku. Držím se Vaší myšlenky ve vlákně: že jsem neudělala chybu. Říká se, že raději o den dříve, než o hodinu později. Ono je to asi vždy o pochybnostech. Někdy si vyčítáme, že to bylo moc brzy, jindy zas , že moc pozdě.
Podle rady deauville se snažím nezacyklit ve smutku. Už jsem schopná se aspoň dívat na jeho fotky, videa. Říkám si, že se mnou a dalšími chlupatými kamarády snad neměl špatný život, i když těch 15 let tak šíleně uteklo . Smutno mi je stále, ale tady jste mi moc pomohli. Trochu mi z toho žalu stejně přeplo :D . Věřím, že se mi jednou vrátí. Tak až přijde ten správný čas...

Špička napsal(a):
Mě hlavně zaujalo, jak jste za všechny bojovala a nevzdávala se. Já si zřejmě nikdy nebudu úplně jistá, jestli jsem to u kocourka nevzdala moc rychle. Jestli jsme neměli víc zabojovat, jako např.Vy. Zlé dny však u něj začaly převažovat. Tolik jsem se bála, že už mu nebude jen velmi velmi zle, ale začne trpět opravdu velkými bolestmi. Nasbíralo se mu toho více. Nádor, odmítání diety, s tím spojené urinální problémy, jídlo - nechtěl už vůbec nic a krmení, jakož lékům, se bránil . Sonda? to bych mu neudělala. Jsem asi zbabělá, ale dívat se na něj s trubičkou v nose, to bych nedávala. Když jsem si představila, co všechno by u stařečka / lidských 80/ znamenalo přivedení do krátké remise /chemoterapie a s ní spojené úkony/, bylo mi ho dopředu tak líto, že jsem se rozhodla k tomu zásadnímu kroku. Držím se Vaší myšlenky ve vlákně: že jsem neudělala chybu. Říká se, že raději o den dříve, než o hodinu později. Ono je to asi vždy o pochybnostech. Někdy si vyčítáme, že to bylo moc brzy, jindy zas , že moc pozdě.
Podle rady deauville se snažím nezacyklit ve smutku. Už jsem schopná se aspoň dívat na jeho fotky, videa. Říkám si, že se mnou a dalšími chlupatými kamarády snad neměl špatný život, i když těch 15 let tak šíleně uteklo . Smutno mi je stále, ale tady jste mi moc pomohli. Trochu mi z toho žalu stejně přeplo :D . Věřím, že se mi jednou vrátí. Tak až přijde ten správný čas...

Já mám takovou vlastnost - bojovat - za sebe, za své blízké, za zvířata...
Ale jak vidíte, třeba v tom roce 2013 jsem ten boj měla vzdát dříve. Bohužel tehdejší vetka stále chtěla léčit...

Vy si určitě nic vyčítat nemusíte!

fikovnice napsal(a):


Já mám takovou vlastnost - bojovat - za sebe, za své blízké, za zvířata...
Ale jak vidíte, třeba v tom roce 2013 jsem ten boj měla vzdát dříve. Bohužel tehdejší vetka stále chtěla léčit...

Vy si určitě nic vyčítat nemusíte!

Jste moc hodná, děkuju.
Právě, že nám se v rodině taky několikrát "povedlo" protahovat ten konec.
Např. u mé fenky Preso Canaria. Je to už skoro 20 let. Po operaci - remise na cca půl roku, pak další novotvary, hubnutí, slábnutí.... Ale měla stále chuť do jídla. Jen nedávno jsem se dozvěděla, že někteří pejskové v situacích, kdy jim je velmi zle, jsou schopni žrát, i když už nemají chuť. Jen aby dokázali, že to s nimi není ještě tak špatné. U naší fenky to neplatilo, protože jídlo byl její koníček, baštila do poslední chvíle a tím mě mátla. O to těžší bylo to rozhodování. Stále jsem si namlouvala, že přece nemůžu odeslat za duhový most kamarádku , které tolik chutná. Viděla jsem, že je pohublá, schody začaly být problém, nakonec i močení. Ale byla se mnou v mých nejhorších životních chvílích, byla jsem pro ni ústřední postavou, její vesmír, jak to u tohoto plemene bývá. Já si stále namlouvala, že po těch nových granulích vypadá líp. Veterinář čekal na zavolání a až děti mě přesvědčily, ať jí konečně ulevím.
O kočičkách jsem tu už psala. Taky jen nedávno jsem vyčetla, že bolest nedají najevo, neb je to projev slabosti, za kterou by se v přírodě staly kořistí. Ani můj kocourek bolest výrazně neprojevoval. Jen si tiše zalezl na své police a stranil se. Jeho absolutní odmítání potravy mi malinko to rozhodnutí "usnadnilo", když se přičetly další komplikace, kvalita života a prognóza.
Před rokem kočička u dcery, také jsem ji již zmiňovala. Dcera přes nesmírnou bolest z její ztráty přiznala, že ten poslední rok byl jen přežívání a že toho protahování lituje. Po odběru z depozitu jí vytáhla ze všech možných chorob a udržela do 12 let, když naděje byla asi na 5. Ale ten poslední rok s cukrovkou, injekcemi, jídlem, které drobná kočička nebyla už schopná polykat v důsledku komplikace po odběru histologie, to bylo opravdu jen trápení . Přes špatnou kvalitu života veterináři navrhovali stále novou léčbu. Vím, že je to v popisu jejich práce - léčit, a nemají křišťálovou kouli, také mají své pochybnosti. Tedy však, bez nějakého obviňování a podezřívání, mi nebylo jasné, kdy je primární příjem a kdy opravdový zájem zvířátka.
Toto vše a moje předešlé osobní zkušenosti mě vedly k rozhodnutí u mého kocourka. I když říci si: dala jsem uspat svého nejlepšího kamaráda, není opravdu nic moc. Je nenahraditelný, ale pomalu se smiřuju.

fikovnice napsal(a):
Opravdu???
Počkejte, ale mně těch zvířecích přátel odešlo již mnoho!
Máte skutečně na mysli ten odchod kocourka s ledvinným selháním v roce 2013?
Pak jsem ještě léčila kocourka z depozita, který měl FeLV - dostala jsem jej do remise, ale při dalším relapsu už jsem jej nechala uspat. Pak jsem měla kocourka s FIP...
No a můj nej kocour bojoval již s mnoha nemocemi, strašlivá hrůza byl kočičí mor, a to byl tuším rok 2019. Vybojoval si život!

Dobrý den, milá Fíkovnice,
našla jsem vlákno z r.2016, kdy jste popisovala svůj boj o kocourka z depozita v r.2016, Podivné chování kocoura. Čtu ho na pokračování. Dobře, že jste ho založila. Diskuse na tato témata pomohou mnohým. I mě. Každý si z nich může vybrat názory a argumenty blízké svému naturelu.
Velmi Vás obdivuju, jak dokážete bojovat za své miláčky. Osobně takový boj dlouhodobě nezvládám a vzdávám se. U lidí to mám jinak. Tam si řeknu: c´est la vie, musíme zabrat a pokud se jen trochu dá, zabrat... U zvířat se začnu brzo hroutit a nejsem schopná akceptovat jejich trápení , způsobené vlastní chorobou nebo zásahy pro jejich záchranu. Bez toho, že bych se v tom celém chtěla macerovat, hledala jsem správná slova, proč to tak cítím.
Až vyjádření diskutujících RomčiJelči /nebo obráceně?/ a Tiny125 v tom vlákně mi pomohla pro sebe definovat motivaci přístupu k odchodu mého kocourka / a zvířecích kamarádů celkově/.
Jsou na nás totálně závislé, lásky naše. Možná ten vztah k nim si moc komplikuju. Ale nevím, nerozeznám, jak dalece jsou mi moji kamarádi schopni rozumět, i když jim přisuzuju lidské vlastnosti a myslím si, že jsou celkově lepší než my, lidi. Nevím, jak dalece jim jsme schopni vysvětlit, že všechny zásahy na veterině, spolu až s existenčním strachem z ní, jsou pro jejich dobro. Jestli chápou , že prodloužení jejich života vede přes strastiplnou cestu infuzí, injekcí, i domácích zákroků. Kocourek / jmenoval se Špendlík, když jsem ho našla byl malinký jako špendlíček/ asi nechápal, proč se z hodné paničky najednou stala osoba, která ho ruší, nahání, aby do něj nacpala kousek jídla nebo léky, které nechce. Navíc, když mu je špatně a chce mít klid. To si dodnes vyčítám, že naše poslední dny byly tímto poznamenány.
Až ex-post jsem se dočetla, že je dobré se s kamarádem normálně domluvit. Hlavně s tím starším, kde už tělíčko fakt vypovídá službu: "Hele, když nebudeš jíst 4 dni, bude to znamení, že chceš už sám odejít." Nevím, jestli bych i toto zvládla.
Obdivuju každého, který v těchto momentech dokáže zachovat klid, pragmatičnost. Chtěla bych mít tu sílu a nadhled. Protože věřím, že se život i vážně nemocného chlupáčka vybojovat dá, hlavně, když je mladý. Můj měl 16 let, v tom stresu jsem se spletla a ubrala mu rok. Takže poměrně hezký věk a život se mnou snad neměl špatný.
Díky Vám, Fíkovnice, a všem na IFauně se s odchodem svého kamaráda největšího postupně vyrovnávám. Lidí, i hodných a normálních, je dost, ale opravdoví kamarádi jsou oni.
Vlákno jsem zakládala kvůli nové kočičce k yorkšírce Ferdínce -tj. zas největší kamarádka a parťačka - protože jsem si myslela, že smutek zaženu novou kočičkou. Ale zatím ještě asi nenastal ten správný čas. Muchlat 3 kočičí těla mohu u dcery, která si nejnověji opatřila další koťátko mayské mývalí.
Mějte se všichni s Vašimi chlupáčky krásně, hlavně zdravě. A ještě jednou děkuju, moc jste mi tu pomohli. Jana Neumannová, HK

Špička napsal(a):
Dobrý den, milá Fíkovnice,
našla jsem vlákno z r.2016, kdy jste popisovala svůj boj o kocourka z depozita v r.2016, Podivné chování kocoura. Čtu ho na pokračování. Dobře, že jste ho založila. Diskuse na tato témata pomohou mnohým. I mě. Každý si z nich může vybrat názory a argumenty blízké svému naturelu.
Velmi Vás obdivuju, jak dokážete bojovat za své miláčky. Osobně takový boj dlouhodobě nezvládám a vzdávám se. U lidí to mám jinak. Tam si řeknu: c´est la vie, musíme zabrat a pokud se jen trochu dá, zabrat... U zvířat se začnu brzo hroutit a nejsem schopná akceptovat jejich trápení , způsobené vlastní chorobou nebo zásahy pro jejich záchranu. Bez toho, že bych se v tom celém chtěla macerovat, hledala jsem správná slova, proč to tak cítím.
Až vyjádření diskutujících RomčiJelči /nebo obráceně?/ a Tiny125 v tom vlákně mi pomohla pro sebe definovat motivaci přístupu k odchodu mého kocourka / a zvířecích kamarádů celkově/.
Jsou na nás totálně závislé, lásky naše. Možná ten vztah k nim si moc komplikuju. Ale nevím, nerozeznám, jak dalece jsou mi moji kamarádi schopni rozumět, i když jim přisuzuju lidské vlastnosti a myslím si, že jsou celkově lepší než my, lidi. Nevím, jak dalece jim jsme schopni vysvětlit, že všechny zásahy na veterině, spolu až s existenčním strachem z ní, jsou pro jejich dobro. Jestli chápou , že prodloužení jejich života vede přes strastiplnou cestu infuzí, injekcí, i domácích zákroků. Kocourek / jmenoval se Špendlík, když jsem ho našla byl malinký jako špendlíček/ asi nechápal, proč se z hodné paničky najednou stala osoba, která ho ruší, nahání, aby do něj nacpala kousek jídla nebo léky, které nechce. Navíc, když mu je špatně a chce mít klid. To si dodnes vyčítám, že naše poslední dny byly tímto poznamenány.
Až ex-post jsem se dočetla, že je dobré se s kamarádem normálně domluvit. Hlavně s tím starším, kde už tělíčko fakt vypovídá službu: "Hele, když nebudeš jíst 4 dni, bude to znamení, že chceš už sám odejít." Nevím, jestli bych i toto zvládla.
Obdivuju každého, který v těchto momentech dokáže zachovat klid, pragmatičnost. Chtěla bych mít tu sílu a nadhled. Protože věřím, že se život i vážně nemocného chlupáčka vybojovat dá, hlavně, když je mladý. Můj měl 16 let, v tom stresu jsem se spletla a ubrala mu rok. Takže poměrně hezký věk a život se mnou snad neměl špatný.
Díky Vám, Fíkovnice, a všem na IFauně se s odchodem svého kamaráda největšího postupně vyrovnávám. Lidí, i hodných a normálních, je dost, ale opravdoví kamarádi jsou oni.
Vlákno jsem zakládala kvůli nové kočičce k yorkšírce Ferdínce -tj. zas největší kamarádka a parťačka - protože jsem si myslela, že smutek zaženu novou kočičkou. Ale zatím ještě asi nenastal ten správný čas. Muchlat 3 kočičí těla mohu u dcery, která si nejnověji opatřila další koťátko mayské mývalí.
Mějte se všichni s Vašimi chlupáčky krásně, hlavně zdravě. A ještě jednou děkuju, moc jste mi tu pomohli. Jana Neumannová, HK

Krásné psaní...DĚKUJI Vám!

Špička napsal(a):
Dobrý den, milá Fíkovnice,
našla jsem vlákno z r.2016, kdy jste popisovala svůj boj o kocourka z depozita v r.2016, Podivné chování kocoura. Čtu ho na pokračování. Dobře, že jste ho založila. Diskuse na tato témata pomohou mnohým. I mě. Každý si z nich může vybrat názory a argumenty blízké svému naturelu.
Velmi Vás obdivuju, jak dokážete bojovat za své miláčky. Osobně takový boj dlouhodobě nezvládám a vzdávám se. U lidí to mám jinak. Tam si řeknu: c´est la vie, musíme zabrat a pokud se jen trochu dá, zabrat... U zvířat se začnu brzo hroutit a nejsem schopná akceptovat jejich trápení , způsobené vlastní chorobou nebo zásahy pro jejich záchranu. Bez toho, že bych se v tom celém chtěla macerovat, hledala jsem správná slova, proč to tak cítím.
Až vyjádření diskutujících RomčiJelči /nebo obráceně?/ a Tiny125 v tom vlákně mi pomohla pro sebe definovat motivaci přístupu k odchodu mého kocourka / a zvířecích kamarádů celkově/.
Jsou na nás totálně závislé, lásky naše. Možná ten vztah k nim si moc komplikuju. Ale nevím, nerozeznám, jak dalece jsou mi moji kamarádi schopni rozumět, i když jim přisuzuju lidské vlastnosti a myslím si, že jsou celkově lepší než my, lidi. Nevím, jak dalece jim jsme schopni vysvětlit, že všechny zásahy na veterině, spolu až s existenčním strachem z ní, jsou pro jejich dobro. Jestli chápou , že prodloužení jejich života vede přes strastiplnou cestu infuzí, injekcí, i domácích zákroků. Kocourek / jmenoval se Špendlík, když jsem ho našla byl malinký jako špendlíček/ asi nechápal, proč se z hodné paničky najednou stala osoba, která ho ruší, nahání, aby do něj nacpala kousek jídla nebo léky, které nechce. Navíc, když mu je špatně a chce mít klid. To si dodnes vyčítám, že naše poslední dny byly tímto poznamenány.
Až ex-post jsem se dočetla, že je dobré se s kamarádem normálně domluvit. Hlavně s tím starším, kde už tělíčko fakt vypovídá službu: "Hele, když nebudeš jíst 4 dni, bude to znamení, že chceš už sám odejít." Nevím, jestli bych i toto zvládla.
Obdivuju každého, který v těchto momentech dokáže zachovat klid, pragmatičnost. Chtěla bych mít tu sílu a nadhled. Protože věřím, že se život i vážně nemocného chlupáčka vybojovat dá, hlavně, když je mladý. Můj měl 16 let, v tom stresu jsem se spletla a ubrala mu rok. Takže poměrně hezký věk a život se mnou snad neměl špatný.
Díky Vám, Fíkovnice, a všem na IFauně se s odchodem svého kamaráda největšího postupně vyrovnávám. Lidí, i hodných a normálních, je dost, ale opravdoví kamarádi jsou oni.
Vlákno jsem zakládala kvůli nové kočičce k yorkšírce Ferdínce -tj. zas největší kamarádka a parťačka - protože jsem si myslela, že smutek zaženu novou kočičkou. Ale zatím ještě asi nenastal ten správný čas. Muchlat 3 kočičí těla mohu u dcery, která si nejnověji opatřila další koťátko mayské mývalí.
Mějte se všichni s Vašimi chlupáčky krásně, hlavně zdravě. A ještě jednou děkuju, moc jste mi tu pomohli. Jana Neumannová, HK

A pokud Vás tyto příběhy něčím naplňují, tak jsem nedávno už zase bojovala o život Fida - mého NEJ kocoura. Takže v případě Vašeho zájmu si najeďte na "Psy" a tam je "moje" vlákno "Absces"...

Chtěla bych zdůraznit, a ještě to písnu na "Psy", že zde na iFAUNĚ je naprosto výjimečné uskupení lidí. Lidí laskavých, chápavých, ochotných pomoci - nejen slovem! Řada z nich mě teď vytáhla z bryndy - právě při boji s tím obrovským abscesem! Nepomohl mi nikdy nikdo tak, jako lidé zde! Mám teď na mysli materiální stránku věci, ale samozřejmě i pochopení!

A ještě něco, milá "Špičko": Protože Fido je napůl člověk, mluvím s ním naprosto normálně jako s člověkem. Když jej čekaly bolestivé zákroky, vše, i s vetkou a mojí milou sousedkou!, jsme mu říkaly. Co mu teď budeme dělat, že jej musím přidržet, ať to zkusí vydržet. ONI NÁM ROZUMÍ!

A edit: Ničím se netrapte! Vše jste udělala se svým nejlepším vědomím a svědomím... Stran nového zvířátka, netlačte na pilu. Ono si to sedne...

fikovnice napsal(a):
A pokud Vás tyto příběhy něčím naplňují, tak jsem nedávno už zase bojovala o život Fida - mého NEJ kocoura. Takže v případě Vašeho zájmu si najeďte na "Psy" a tam je "moje" vlákno "Absces"...

Chtěla bych zdůraznit, a ještě to písnu na "Psy", že zde na iFAUNĚ je naprosto výjimečné uskupení lidí. Lidí laskavých, chápavých, ochotných pomoci - nejen slovem! Řada z nich mě teď vytáhla z bryndy - právě při boji s tím obrovským abscesem! Nepomohl mi nikdy nikdo tak, jako lidé zde! Mám teď na mysli materiální stránku věci, ale samozřejmě i pochopení!

Já to tady teda pěkně plevelím...
Ale to je pro Vás "Špičko": Poslední dvě fotky, jak jsme bojovali s abscesem, který Fidovi vznikl pokousáním od jiného kocoura.
První dvě fotky - Fido se hojí; ta druhá foto - ještě je vidět vyholení zad. No a uprostřed stylově prostředňák . Pak už z mojí smečky chybí jen Elsa (=MCO).

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
Já to tady teda pěkně plevelím...
Ale to je pro Vás "Špičko": Poslední dvě fotky, jak jsme bojovali s abscesem, který Fidovi vznikl pokousáním od jiného kocoura.
První dvě fotky - Fido se hojí; ta druhá foto - ještě je vidět vyholení zad. No a uprostřed stylově prostředňák . Pak už z mojí smečky chybí jen Elsa (=MCO).

Dobrý den,
úplně jste mě dojala. Celý můj Špendlík! , tedy v časech, kdy ještě nebyl stařeček a nezačal ztrácet svalovou hmotu. Všichni jsou úžasní a měli jsem všechny možné barvy, trikolóry, černouše, ale osobně mám nejradši tyto obyčejňáky, mourky ze statku.
Taky jsme u nich kolikrát léčili abscesy, rány ze rvaček a všechno, co se venkovním nebo polovenkovním kočkám přitrefí. Ani veterinář se mnohokrát k tomu nevolal, nějak jsme si na vsi a ve stájích museli poradit sami. . Ale jak se začne u nich jednat o vnitřní choroby, různé typy rakovin, novotvary, selhání ledvin, cukrovka..., tak tam se začínám rychle hroutit. Mluvím s nimi jako s lidmi, tedy mnohokrát rozhodně líp a trpělivěji. A přesně , jak tu někdo psal, je mi úplně jedno, jak se kdo na to tváří. Věřím, že nám rozumí, dokáží vycítit rozhodně víc než my, lidé. Ale v určitém okamžiku narážím na jistý limit, nevím, jak dalece mi rozumí, jak jsem schopná jim vysvětlit, co se bude s nimi u veterináře dít dál a proč.
Navíc s věkem a roky stráveným se zvířaty ne , abych se zocelovala, ale právě naopak. Jsem stále větší poseroutka. A jak učí psychologie, s věkem nic lepší nebude. Tudíž je na co se těšit .
Ještě jednou Vám děkuju velice a držte se se svými chlupatými kamarády.
P.S.: vlákno si moc ráda přečtu, budu mít zas čtení před spaním :D..

Špička napsal(a):
Dobrý den,
úplně jste mě dojala. Celý můj Špendlík! , tedy v časech, kdy ještě nebyl stařeček a nezačal ztrácet svalovou hmotu. Všichni jsou úžasní a měli jsem všechny možné barvy, trikolóry, černouše, ale osobně mám nejradši tyto obyčejňáky, mourky ze statku.
Taky jsme u nich kolikrát léčili abscesy, rány ze rvaček a všechno, co se venkovním nebo polovenkovním kočkám přitrefí. Ani veterinář se mnohokrát k tomu nevolal, nějak jsme si na vsi a ve stájích museli poradit sami. . Ale jak se začne u nich jednat o vnitřní choroby, různé typy rakovin, novotvary, selhání ledvin, cukrovka..., tak tam se začínám rychle hroutit. Mluvím s nimi jako s lidmi, tedy mnohokrát rozhodně líp a trpělivěji. A přesně , jak tu někdo psal, je mi úplně jedno, jak se kdo na to tváří. Věřím, že nám rozumí, dokáží vycítit rozhodně víc než my, lidé. Ale v určitém okamžiku narážím na jistý limit, nevím, jak dalece mi rozumí, jak jsem schopná jim vysvětlit, co se bude s nimi u veterináře dít dál a proč.
Navíc s věkem a roky stráveným se zvířaty ne , abych se zocelovala, ale právě naopak. Jsem stále větší poseroutka. A jak učí psychologie, s věkem nic lepší nebude. Tudíž je na co se těšit .
Ještě jednou Vám děkuju velice a držte se se svými chlupatými kamarády.
P.S.: vlákno si moc ráda přečtu, budu mít zas čtení před spaním :D..