Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.89.86
Já nevím, nevím co mám dělat. Poslední dobou se mi zdálo, že se Chiquitce trochu občas nafukuje bříško. Byla ale velmi akční, žravá, veselá. V úterý se mi to břicho moc nezdálo, ale dojela jsem až večer z práce. Tak jsem řekla, že na veterinu pojedem druhý den. Ve středu ráno všechny dostaly najíst. A pak se o ně starala babička. Jako každý jiný den. Dojela jsem z práce a bříško se mi zdálo o trochu zas větší, ale Chiquitka furt byla veselá. Dojeli jsme na veterinu a na utz a rtg se ukázalo, že má velmi zvětšená játra. Na utz byla vidět tekutina v břiše, veta udělal punkci, vycucl stříkačku krve ale na utz té tekutiny neubylo. Byla to rychlá akce, Chiquitka krvácela do bříška. Dostala inhalační narkozu a veta ji otevřel, měla obrovský nádor na játrech ze 2/3 jater to byl jen nádor, na játrech praskly cévy a měla vnitřní krvácení do břicha. Ze včerejšího prakticky jen vyšetření, jsem si domů dovezla uspanou Chiquitku navěky. Mám pocit že umřu taky, bylo to tak rychlé, že ani nevím jestli jsem se rozhodla správně, připadám si jako bych to včera prostě vzdala já nevím, jak se s tím vyrovnat.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Je mi to moc líto, Attilo. Nemohla jste nic jiného dělat. Člověk je tváří v tvář nemoci bezmocný. Dala jste jí krásný život. Chiquitka na vás počká u duhového mostu... a zatím bude dál žít ve vašich vzpomínkách.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Přijít o psího kamaráda je vždycky těžké.Ač jsem to za ta léta zažila mnohokrát, vždy je to smutné.Člověk si jen může říci:udělala jsem pro něj za jeho života maximum a dopřála mu rychlý a snad i bezbolestný odchod.Pobrečet si a pak už jen vzpomínat na ty nejkrásnější chvíle.
Držte se.
Je to ohromně smutné a bolestivé. Přišla jsem o kousek moji duše v říjnu a stále to bolí. Logicky vím, že nebyla šance, ale neustálé "co by, kdyby..." mě první měsíce příšerně užíralo.
Byla do poslední chvíle šťastná, veselá, akční. Spousta lidí by ji ani nezvala na veterinu, protože pes s jiskrou v oku přeci nemůže být vážně nemocný. Udělala jste, co jste mohla, lépe to udělat nešlo. Bolí to tolik, protože to bylo nečekané. V jednu chvíli na pohled zdravé zvíře a za pár minut prázdno. Pomůže hlavně čas a až budete připravená, tak nový přírůstek. Je mi to moc líto, vím, co prožíváte. Držte se...
Attilo?!? To je mi strašně líto To nikdo nečeká, chápu, že musíte být v hrozném šoku, spíš to člověk vnímá jako něco, co se snad ani nemohlo stát...Holky už vám to napsaly: s takovou diagnózou se nedá nic dělat u psů, ani u lidí. Možná by jste jí operací a nevím čím prodloužila život, ale bylo by to maximálně pár týdnů...a plných bolesti. Vzpomínejte na ni, jako na vaši holčičku statečnou, co se držela a dělala vám radost, jak jen to šlo. Držte se...
Teď tady bulím jak želva. Před dvěma měsíci jsem přišla o milovanou kočičku a dneska chystám dům pro novou, kterou muž večer přiveze od chovatele. Přes jeho protesty, že nemůžu přeci, naše dítě" jen tak nahradit. Ano, psa jsme nedokázali, zatím to nejde, kočičku jsem si vydupala už kvůli kocourovi, který chodí jak tělo bez duše a neví, co si počít. Snad to půjde...
Uživatel s deaktivovaným účtem

No, na druhou stranu tyhle věci, které seberou psa ze dne na den, jsou vlastně lepší než takové to pomalé chřadnutí. S pokročilým nádorovým onemocněním nemá celkem cenu vymýšlet cokoliv jiného než nechat pejska odejít. Kdybyste nejela k vetovi, tak by možná ještě žila, jenže jak dlouho a v jaké kvalitě? Ono pak když se v tom břiše něco fatálně vykekelí, nebývá to pěkné a děje se tak zásadně v noci na sobotu nebo tak.
Takže co dělat? Dát si panáka, všechny psy máme prostě jen půjčený.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Co v takovéhle situaci napsat...většina z nás to zažila, my kteří své psy milujeme, kteří máme psa jako skutečného přítele, víme, jak se cítíte. Držte se, ono tu bolest otupí až čas.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Máme to my lidi těžké, dovedeme na veterinu psa s vrtícím ocasem, a ten pes neví co bude, to ví jen páník, že se probudí se zdrátovanou nohou, zašitým břichem, s bolestí nebo už se neprobudí vůbec...o to to máme my lidé těžší a proto my se trápíme, nevíme co máme dělat, vyčítáme si, co jsme tomu zvířeti udělali, v nejlepším vědomí a se svědomím, vždy to nejlepší- jako i v tomto případě Attilo.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.89.86
Já vám všem děkuji včera jak jsem seděla v ordinaci a ona vedle mě a doktor mi vysvětloval co se děje, najednou zvedla nahoru hlavu, podívala se mi do očí a jakoby řekla " tohle je konec že?" Nikdy jsem na ní tento pohled neviděla Tolik jsem se jí omlouvala, říkala že ji miluji a že mě to moc mrzí dala mi několik pusinek na rozloučení ona byla divoch, lovec a útěkář, však většina z vás víte... Kolikrát jsem ji v zimě hledala ve sněhu x hodin v lese... Prostě jsem čekala že třeba se jednou nevrátí, nebo natrefí na stádo prasat... Což by samozřejmě bylo horší... Vždy měla perfektní kondici, samý sval. Vůbec jsem nevěděla co se v ní děje neustále jsem měla v oku Attilu co má 11 let abych něco nezanedbala a u Chiquitky jsem vůbec netušila že přijde taková rána.
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Já vám všem děkuji včera jak jsem seděla v ordinaci a ona vedle mě a doktor mi vysvětloval co se děje, najednou zvedla nahoru hlavu, podívala se mi do očí a jakoby řekla " tohle je konec že?" Nikdy jsem na ní tento pohled neviděla Tolik jsem se jí omlouvala, říkala že ji miluji a že mě to moc mrzí dala mi několik pusinek na rozloučení ona byla divoch, lovec a útěkář, však většina z vás víte... Kolikrát jsem ji v zimě hledala ve sněhu x hodin v lese... Prostě jsem čekala že třeba se jednou nevrátí, nebo natrefí na stádo prasat... Což by samozřejmě bylo horší... Vždy měla perfektní kondici, samý sval. Vůbec jsem nevěděla co se v ní děje neustále jsem měla v oku Attilu co má 11 let abych něco nezanedbala a u Chiquitky jsem vůbec netušila že přijde taková rána.
Když mi odešel náhle první pes, miláček, změnila jsem svůj přístup k samojedovi. Do té doby jsem viděla hlavně průšviháře, útěkáře, prostě pořád napružená, co zase vyvede. Teď jsem ráda, když vidím, že se netahá, nebolí ho nohy, či to nebude ještě něco horšího a nad nějakým zdrhnutím, či neposlechnutím, už přimhuřuju oči...hlavně, ať je zdravý...
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Já vám všem děkuji včera jak jsem seděla v ordinaci a ona vedle mě a doktor mi vysvětloval co se děje, najednou zvedla nahoru hlavu, podívala se mi do očí a jakoby řekla " tohle je konec že?" Nikdy jsem na ní tento pohled neviděla Tolik jsem se jí omlouvala, říkala že ji miluji a že mě to moc mrzí dala mi několik pusinek na rozloučení ona byla divoch, lovec a útěkář, však většina z vás víte... Kolikrát jsem ji v zimě hledala ve sněhu x hodin v lese... Prostě jsem čekala že třeba se jednou nevrátí, nebo natrefí na stádo prasat... Což by samozřejmě bylo horší... Vždy měla perfektní kondici, samý sval. Vůbec jsem nevěděla co se v ní děje neustále jsem měla v oku Attilu co má 11 let abych něco nezanedbala a u Chiquitky jsem vůbec netušila že přijde taková rána.
Attilo, hodně hodně síly, a v srdci budete mít Chiquitku už napořád - odtud Vám už ji nikdo nikdy nevezme!
Uživatel s deaktivovaným účtem

Attilo, je mi líto...
Na výběr jsi neměla...
a náhlá smrt, možná to zní blbě, ale co víc si přát...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.98.209
Včera v noci jsem nemohla spát a došlo mi, že o Odettku jsme přišli 27.1.2017 a Chiquitka to vzala hopem 27.6.2018, nevím jestli se ty dvě spolu na něčem domluvily, ale o obě jsme přišli ve stejný den v měsíci
Uživatel s deaktivovaným účtem

Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Včera v noci jsem nemohla spát a došlo mi, že o Odettku jsme přišli 27.1.2017 a Chiquitka to vzala hopem 27.6.2018, nevím jestli se ty dvě spolu na něčem domluvily, ale o obě jsme přišli ve stejný den v měsíci
Přesně na tuto diagnozu, zemřela moje NEJ fena v 5 letech. Srovnávala jsem se s tím hodně dlouho, i teď po 7 letech mám slzy v očích. Taky s ní na zahradě u hrobečku mluvím.
Moooc mě to mrzí, ale musím souhlasit s ostatními, že je to "lepší" takhle rychle. My to měli s Maxem tam, že jsme rok, možná dva jezdili po veterinách a nikdo nám nedokázal říct co mu je, on byl chvilku lepší, chvilku horší. A ten pocit bezmoci je fakt hroznej. Poslední dny už jsem věděla, že to lepší nebude, že se to jen horší, a možná jsem i tak nějak skrytě doufala, aby se ráno neprobudil, netrápil se a usnul ve spánku. To se ale nestalo, takže jsme museli rozhodnout za něj a ukončit to trápení. Vím jak se cítíte, drže se