Kooikerhondje - volné štěňátko?

A co kanadský retrívr (Nova Scotia Duck Tolling Retriever) ten by měl mít taky dobrou únosnost (cca jen do 20 kg) ?

lupus4 napsal(a):
A co kanadský retrívr (Nova Scotia Duck Tolling Retriever) ten by měl mít taky dobrou únosnost (cca jen do 20 kg) ?

Nad kanadským retrívrem jsem taky přemýšlela, to jste trefila výborně. Ale těch 20kg už je dost, já mám sotva 60kg a sice bych ho zvedla, ale nedokážu si představit nosit ho - pokud to bude potřeba. Navíc jsou prý mnohem temperamentnější než labíci a potřebují ještě víc zaměstnání, to by na mě bylo příliš. Sama mám zdravotní problémy.

Známá má teď štěňata - nevím, zda ještě nějaké volné - CHS Z Ploužnické stáje.

lesnížínka napsal(a):
Chtěla jsem ti štěňátko navrhnout, ale bála jsem se...každý to má jinak. Kamarádce teď také vážně onemocněl pes, fatální diagnoza, no ona na to jde s chladnou hlavou (což já teda nedokážu) Ten den obvolala chovky a za necelý měsíc si jede pro nové štěně - aby ho pejsa ještě stihnul ,,vychovat".
Aha, takže chovky už jsi obvolávala Jsem ti sem chtěla hodit první, co na mě vyskočila, nejspíš i tedy na tebe https://kooikerhondjeisabella.estranky.cz/ ale ještě mi napadlo, mohli by mít kontakt i na zahraniční, když mají fenku dovoz...

Rady, já jsem věděla že budu muset mít dalšího pejska, už s tím sama v sobě bojuju asi půl roku - věřím že Akimek by to tak chtěl, že by mu to nevadilo. Protože bez něj já nedokážu žít, miluju ho tolik že bych se utrápila. Nedokážu bez psa fungovat. Už teď mám pocit že ve mě něco umřelo a že už to nikdy nebudu já. Nevím jestli to tak cítí i ostatní.

Nikdo ho nikdy nenahradí.

Pro mě byl Akimek na prvním místě do poslední vteřiny a ještě i teď vlastně pořád přemýšlím s ohledem na něj a mám blbý pocit když hledám štěně. Ale drží mě to při životě. A všechno jsem poslední rok přizpůsobovala jemu, my všichni doma. Péče o něj byla tak náročná že bych u toho štěňátko ani nezvládla. A on potřeboval hlavně klid, prcek by ho otravoval, on by s ním divočil a to by ho zabilo (ještě v době kdy mu bylo dobře natolik že by běhal a závodil s ním). Však víš jak to bylo.

Jediné volné jsem našla v Texasu. Vyskočilo mi to když jsem napsala text v AJ. Jinak ani Polsko, na Slovensku je asi jen jedna chovka. Německo netuším jaká by byla cena. Ono i u nás jsou ty ceny hodně vysoké za kooikra.

Přímo tato chovka - na začátku léta se Akimek zhoršil (byly to výkyvy), nevěděla jsem co bude a ze zoufalství si zarezervovala tady štěňátko - měly být k odběru za 4 měsíce. Bylo to ještě před krytím. No a potom se moc zlepšil, celé léto až do půlky října na tom bylo dobře (s ohledem na jeho nemoc). Krátce po narození miminek jsem rezervaci zrušila protože jsem řekla že Akimek tu s námi bude určitě ještě nějakou dobu a on je pro mě teď nejvíc. Musím se věnovat jemu. Nemůžu ho ohrozit. Oni že to chápu a předají to "moje" miminko dalšímu zájemci. Teď budou za pár dní k odběru...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Známá má teď štěňata - nevím, zda ještě nějaké volné - CHS Z Ploužnické stáje.

Jsou tam štěňátka zadaná, mají to uvedené na stránkách a paní mi to potvrdila i emailem. Ale... kdyby náhodou jste jí chtěla o mě říct, co jsem prožila a prožívám. Kdyby náhodou měla ze zájemců někoho komu by nevadilo mně štěňátko přenechat a počkat na další vrh... třeba pokud jednoho pejska už mají doma... byla bych vám neskutečně vděčná.

Jestli je to moc troufalé tak se omlouvám.

Toler a kachňák jsou povahově hodně rozdílní (vlastní zkušenost). Kooikr je měkčí.

Pokud vyslověně toužíte po tomto plemeni, počkejte si. Stojí to za to, když pak s tímto psem budete žít mnoho let. Na druhou stranu je jasné, že když budete lovit v jiných vodách/plemenech, budete mít toho psa stejně ráda. Třeba zasáhne osud a vy se zamilujete na první pohled do úplně jiného psa.

A navštivte psychologa. Pokud jste takto zničená ze ztráty psa, třeba vám pomůže. To je upřímná rada, každý pejskař si tímto hrozným obdobím prošel nebo projde. Není se za co stydět, pes je člen rodiny.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Rady, já jsem věděla že budu muset mít dalšího pejska, už s tím sama v sobě bojuju asi půl roku - věřím že Akimek by to tak chtěl, že by mu to nevadilo. Protože bez něj já nedokážu žít, miluju ho tolik že bych se utrápila. Nedokážu bez psa fungovat. Už teď mám pocit že ve mě něco umřelo a že už to nikdy nebudu já. Nevím jestli to tak cítí i ostatní.

Nikdo ho nikdy nenahradí.

Pro mě byl Akimek na prvním místě do poslední vteřiny a ještě i teď vlastně pořád přemýšlím s ohledem na něj a mám blbý pocit když hledám štěně. Ale drží mě to při životě. A všechno jsem poslední rok přizpůsobovala jemu, my všichni doma. Péče o něj byla tak náročná že bych u toho štěňátko ani nezvládla. A on potřeboval hlavně klid, prcek by ho otravoval, on by s ním divočil a to by ho zabilo (ještě v době kdy mu bylo dobře natolik že by běhal a závodil s ním). Však víš jak to bylo.

Jediné volné jsem našla v Texasu. Vyskočilo mi to když jsem napsala text v AJ. Jinak ani Polsko, na Slovensku je asi jen jedna chovka. Německo netuším jaká by byla cena. Ono i u nás jsou ty ceny hodně vysoké za kooikra.

Přímo tato chovka - na začátku léta se Akimek zhoršil (byly to výkyvy), nevěděla jsem co bude a ze zoufalství si zarezervovala tady štěňátko - měly být k odběru za 4 měsíce. Bylo to ještě před krytím. No a potom se moc zlepšil, celé léto až do půlky října na tom bylo dobře (s ohledem na jeho nemoc). Krátce po narození miminek jsem rezervaci zrušila protože jsem řekla že Akimek tu s námi bude určitě ještě nějakou dobu a on je pro mě teď nejvíc. Musím se věnovat jemu. Nemůžu ho ohrozit. Oni že to chápu a předají to "moje" miminko dalšímu zájemci. Teď budou za pár dní k odběru...

Nic mi nevysvětluj, naprosto tě chápu. Stejně jsem to měla s Gucci. S Berrynkem to bylo celé jiné, byl tu ještě Worka, musela jsem mít ohled i na něj a přes to, že jsem sama byla chvílema na umření, musela jsem se o něj postarat.

LájošM napsal(a):
Toler a kachňák jsou povahově hodně rozdílní (vlastní zkušenost). Kooikr je měkčí.

Pokud vyslověně toužíte po tomto plemeni, počkejte si. Stojí to za to, když pak s tímto psem budete žít mnoho let. Na druhou stranu je jasné, že když budete lovit v jiných vodách/plemenech, budete mít toho psa stejně ráda. Třeba zasáhne osud a vy se zamilujete na první pohled do úplně jiného psa.

A navštivte psychologa. Pokud jste takto zničená ze ztráty psa, třeba vám pomůže. To je upřímná rada, každý pejskař si tímto hrozným obdobím prošel nebo projde. Není se za co stydět, pes je člen rodiny.

Nestydím se za to, jen nevím v čem by mi mohl psycholog pomoct. Přijde mi normální že to tak cítím a že je mně tak zle. Pro nás pro celou rodinu byl na stejno s člověkem. Léky mi hodně pomáhají a doufám že je budu moct po čase vysadit.

Jsem ráda že je kooiker měkčí. Právě nechci udělat unáhlené rozhodnutí a přinést si jakékoliv štěňátko jen aby mi pomohlo v této těžké situaci. Když je závazek na 10 - 15 let.

A dokážete porovnat labradora s kooikrem? Myslím čistokrevné s PP, kvůli povaze. Jestli máte zkušenost a znáte dobře obě plemena. Já zatím vidím jediný rozdíl - vztah (chování) k cizím lidem. Díky

Našla jsem štěňata kooikrů v Holandsku, 5 štěňat narozených 16. 10. Netuším, zda jsou zadaná, ale za zkoušku nic nedáte, poslat chovateli e-mail. Odběr by vycházel koncem roku, možná vlastně déle, kvůli vzteklině a podmínkách importu.
http://www.kytomba.nl/Gewichten-puppy-s/

Kooikři ale jsou povahově od labíků dost daleko. Aspoň,co jsem se bavila s lidmi,co měli nebo mají retrívry i kooikry......

https://kleinanzeige.focus.de/tiere/kooikerhondje-welpen-austria.html?usp=true

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Našla jsem štěňata kooikrů v Holandsku, 5 štěňat narozených 16. 10. Netuším, zda jsou zadaná, ale za zkoušku nic nedáte, poslat chovateli e-mail. Odběr by vycházel koncem roku, možná vlastně déle, kvůli vzteklině a podmínkách importu.
http://www.kytomba.nl/Gewichten-puppy-s/

Moc děkuju, hned jim napíšu. To by muselo i to malé štěňátko někam do karantény? Nebo jak je to vlastně s importem ze zahraničí? děkuju

alptak napsal(a):
https://kleinanzeige.focus.de/tiere/kooikerhondje-welpen-austria.html?usp=true

děkuju, jdu to studovat

janaa napsal(a):
Kooikři ale jsou povahově od labíků dost daleko. Aspoň,co jsem se bavila s lidmi,co měli nebo mají retrívry i kooikry......

Právě nikoho takového neznám, buď mají retrívry nebo kooikry. V čem prosím jsou odlišní a v čem podobní (stejní)? mockrát děkuji

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Moc děkuju, hned jim napíšu. To by muselo i to malé štěňátko někam do karantény? Nebo jak je to vlastně s importem ze zahraničí? děkuju

zalezi na zemi.
z Holandska můžete privezt stene mezi 8-12 týdnem a neceka se na platnost vztekliny -je to EU

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
zalezi na zemi.
z Holandska můžete privezt stene mezi 8-12 týdnem a neceka se na platnost vztekliny -je to EU

Pravda, z Holandska by to bylo v pohodě.
V jiných případech není štěně nikde v karanténě, ale zůstává jen u chovatele déle. Na import pak potřebujete od chovatele vystavený export pedigree (ten může přijít až později), štěně musí mít Pet pas a čip a vy v ruce smlouvu od chovatele, kde budou uvedeny vaše iniciály, čip štěněte atd.

Omlouvám se, že tu naruším tu všeobecnou snahu! Mám ale pocit, že strašně tlačíte na pilu (všichni) a že to není dobře.
Zadavatelko, neunáhlujte se! Všechno chce svůj čas a i bolest ze ztráty má určitý význam. Zkuste chvilku počkat, hrany se otupí, trošku to přebolí a Vy budete uvažovat s přece jen chladnější hlavou. Rozhodnutí udělaná z přemíry tlaku (i psychického) nebývají ta nejlepší. Dejte se trochu dohromady, uklidněte se a až pak hledejte a vybírejte psa. A třeba to nakonec vůbec nebude muset být koikr.

Dasvo napsal(a):
Omlouvám se, že tu naruším tu všeobecnou snahu! Mám ale pocit, že strašně tlačíte na pilu (všichni) a že to není dobře.
Zadavatelko, neunáhlujte se! Všechno chce svůj čas a i bolest ze ztráty má určitý význam. Zkuste chvilku počkat, hrany se otupí, trošku to přebolí a Vy budete uvažovat s přece jen chladnější hlavou. Rozhodnutí udělaná z přemíry tlaku (i psychického) nebývají ta nejlepší. Dejte se trochu dohromady, uklidněte se a až pak hledejte a vybírejte psa. A třeba to nakonec vůbec nebude muset být koikr.

souhlasím. unáhlená rozhodnutí nebývají dobrá rozhodnutí natož ta pod tlakem................

I to je pravda, no na druhou stranu několik mých známích, už s několikerým psem, jelo za týden pro nové štěně. Jak už jsem psala, já bych nemohla, ale prostě někdo tu bolest přebíjí péčí o štěňátko. Myslím, že každý má udělat, jak to cítí. Já jsem to tak udělala s kočkou. I když jsem měla ještě jednoho psa a kocoura, nedokázala jsem si představit, že kočičku už neuvidím. Bylo to naprosto jinak než se psem, ale bylo to dobře.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
zalezi na zemi.
z Holandska můžete privezt stene mezi 8-12 týdnem a neceka se na platnost vztekliny -je to EU

To už dávno neplatí a zrovna Německo to nepovoluje. https://ec.europa.eu/food/animals/pet-movement/eu-legislation/young-animals_en
Takže převoz štěněte z Holandska přes Německo je risk.

Dasvo napsal(a):
Omlouvám se, že tu naruším tu všeobecnou snahu! Mám ale pocit, že strašně tlačíte na pilu (všichni) a že to není dobře.
Zadavatelko, neunáhlujte se! Všechno chce svůj čas a i bolest ze ztráty má určitý význam. Zkuste chvilku počkat, hrany se otupí, trošku to přebolí a Vy budete uvažovat s přece jen chladnější hlavou. Rozhodnutí udělaná z přemíry tlaku (i psychického) nebývají ta nejlepší. Dejte se trochu dohromady, uklidněte se a až pak hledejte a vybírejte psa. A třeba to nakonec vůbec nebude muset být koikr.

Jako na jednu stranu máte pravdu. Na druhou stranu tohle štěně chce snad už rok a měla i zarezervované štěně, ale pak to kvůli starému nemocnému psovi odložila. To mi nepřijde jako unáhlené rozhodnutí...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Právě nikoho takového neznám, buď mají retrívry nebo kooikry. V čem prosím jsou odlišní a v čem podobní (stejní)? mockrát děkuji

Zkuste napsat paní Hřebíčkové, CHS Golden Sirius. Má goldeny a fenku kooikra. Vím,že známá,co má sama goldeny jednou rozhodovala,které plemeno pořídí dcerce, a tuším,že to byla ona,která psala, ať se nenechá zmýlit standardy,že jsou kookři dost jiní. Ono do té diskuze tehdy přispělo víc lidí, i se zkušenostmi s oběma plemeny, resp. retrívry a kooikry,ale bohužel už si to moc nepamatuju

Dasvo napsal(a):
Omlouvám se, že tu naruším tu všeobecnou snahu! Mám ale pocit, že strašně tlačíte na pilu (všichni) a že to není dobře.
Zadavatelko, neunáhlujte se! Všechno chce svůj čas a i bolest ze ztráty má určitý význam. Zkuste chvilku počkat, hrany se otupí, trošku to přebolí a Vy budete uvažovat s přece jen chladnější hlavou. Rozhodnutí udělaná z přemíry tlaku (i psychického) nebývají ta nejlepší. Dejte se trochu dohromady, uklidněte se a až pak hledejte a vybírejte psa. A třeba to nakonec vůbec nebude muset být koikr.

Možná výběr plemene je i správný. Ale....To malé křehké citlivé štěňátko, které potřebuje vyrovnaného a šťastného pána, aby z něj vyrostl šťastný a vyrovnaný pes.....a má vyléčit zadavatelku z těžkého psychického traumatu?
Pes přece vnímá každé naše hnutí mysli....A lidé okolo zadavatelky jejímu traumatu rozumí, to štěňátko bude zmatené.....
Nejdřív by si měla bolest nad ztrátou milovaného psa odžít a pak k sobě připoutat nového tvorečka.
(Jestli máte poct, že je to napsáno drsně, tak se omlouvám, nebylo to tak myšlené)

To malé křehké citlivé štěňátko, které potřebuje vyrovnaného a šťastného pána, aby z něj vyrostl šťastný a vyrovnaný pes.....a má vyléčit zadavatelku z těžkého psychického traumatu?

jeden z duvodu, proc si pes ochocil člověka je ta steneci bezprostrednost.
nenecha člověka zabývat se vlastnimi myslenkami, ale vtáhne ho do svého světa.
uplne jiné starosti zacne mit -resitelne! ne se utapet v tom, co nejde zmenit…

jestli uz na tohle jste zapomneli ?

a jinak k tomu "rychlemu" rozhodnuti. ono zase tak rychle neni.

pred lety jsem takhle ze dne na den zamluvila stene. a bylo to nejlepší rozhodnuti mého života ( co se tyka zvirat). mnohem lepsi, nez když jsem se radila hlavne s rozumem...

Já jsem teda vždy pořídila štěndo ještě předtím, než mi předchozí pejsa odešel, ať už s rozmyslem nebo bez rozmyslu, a pořád si myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat. Hlavně když mně odešla moje první milovaná goldenka, nebýt další tak jsem to jen tak nerozchodila. Akorát jsou si postupně věkem čím dál víc podobnější a stává se mně čím dál častěji, že Julince řeknu Sáro. Prostě až teď vidím, jak moc ta první ve mě zůstala.

Omlouvám se, ale snad nebude vadit když to napíšu obecně pro všechny a každý si z toho vezme něco.

Není to unáhlené rozhodnutí, to že si budu muset pořídit co nejdříve po odchodu mého pejska štěňátko vím od doby kdy jsem pochopila že už se můj poklad neuzdraví, že mu jen prodlužujeme plnohodnotný život. Ikdyž samozřejmě jsem si pořád dělala naděje, hledala jak mu pomoct, nevzdávala jsem to, ale věděla jsem že to takto asi dopadne. Jen jsem doufala že tu bude ještě aspoň další rok, dva... ale ve dnech kdy se zhoršil a mně bylo strašně zle jsem v práci (měla jsem špatný pocit že by měl být u toho) hledala jiné plemeno. Věděla jsem že labradora prostě nemůžu už mít, nedá se popsat co jsem zažívala když jsem ho potřebovala nosit, když chtěl pořád na procházky a zvládal je, ale najednou během 2 minut téměř nemohl dál. Nešlo moc odhadnout kolik který den zvládne a nechtěla jsem mu je zbytečně zkracovat. Někdy to bylo 50 min, někdy 30, 25, jindy jen 20 minut. Pořád jsem musela každý den mít v záloze někoho kdo pro nás přijede autem. Když bude potřeba. Den po zákroku byl někdy tak unavený že nemohl sejít 8 schodků do zahrady, tak ho nevlastní taťka nosil. Protože tam chtěl se jít podívat. Mohli jsme jít před barák. Ale on chtěl třeba za psí kamarádkou... A takových situací bylo různých strašně moc. Proto psa do 15kg co unesu.

A už před několika měsíci jsem zkontaktovala chovatele, popsala jim celou situaci, radila se s nimi, napsala jak se cítím a co se děje. Oni za mnou dokonce přijeli do práce (byli kousek od nás na dovolené), poznala jsem osobně kooikra, povídali jsme si, pak spolu byli v kontaktu emailem. Tam se pro mě pejsek nenarodil - byla jsem 6. v pořadí a kluci 4. Totéž jsem udělala v jiné chs kde se narodily o pár dní později. Tehdy jsem myslela že za 4 měsíce už tu můj Akimek nebude. On se pak ale zlepšil a já jsem věřila že prostě třeba ještě rok by tu byl. A nemohla jsem přenést přes srdce že mám někde rezervované štěně, které postupně vyrůstá a jakoby tím Akimkovi naznačovala že už tu nemá dál být. Nevím jak to líp popsat. Protože v žádném případě bych si k němu nemohla štěňátko vzít - neměl běžnou nemoc, těžko se to popisuje. A nechtěla jsem právě aby štěňátko cítilo cokoliv negativního, abych na něj měla málo času, abych ho omezovala. A Akimka už v žádném případě jsem nechtěla jakkoliv omezovat. Potřeboval mě na 100%. Nešlo to prostě sloučit a dát oběma co potřebovali. Proto jsem se štěňátka vzdala. Pro dobro obou pejsků. A proč jsem to řešila už tehdy? Abych se nesesypala když jsem věděla co se blíží a taky proto že jsem věděla že až Akimek odejde nebudu schopná vybírat plemeno. Kdybych chtěla jen zaplnit to prázdno a ulevit si, jela bych okamžitě pro labradora. Mám spoustu známých a vím že bych ho mohla mít během pár dní - týdnů. Ale já právě přemýšlím dopředu a přemýšlím nad tím co bude později. Nevidím jen to miminko který by mi ted moc pomohlo.

Já jsem teď na dně, ano, ale štěňátko by nebylo hned, ale nejdříve za několik týdnů a ikdyby bylo hned pro mě by to byla taková vzpruha že bych se dala dohromady. Bolelo by to pořád stejně, ale měla bych další smysl života. Nebo jak to nazvat. Měla bych se na koho těšit a o koho se starat, s kým mluvit. On totiž nebyl jak pes, byl mnohem víc. Byl se mnou 24h denně a účastnil se všeho. Jen zaměstnání ne. Pořád jsem s ním mluvila, on opravdu rozuměl věcem které by mi málokdo věřil. Ale to je jedno, chci říct to že mi strašně chybí že to už nemůžu dělat, strašně mi chybí ta péče o něj (mimo tu bolest). Bylo to spíš jako se štěňátkem poslední měsíce - bral léky na odvodnění, takže každé 2h venčit. 3x denně léky mezitím, papal víckrát denně, pořád aby s ním někdo byl, papal už jen na co měl chuť, takže jsme mu vařili nebo chystali různé jídla, i syrové maso, ale prostě pořád jsem řešila - co bude mít k jídlu několikrát za den, kolik je hodin na léky, venčení atd atd. Jak to udělat abych si mohla jít nakoupit, něco vyřídit. Střídali jsme se u něj 24h denně byl někdo s ním posledního půl roku. Ikdyž mu nebylo zle, ale jeho nemoc byla nevyzpytatelná. Proto pod dozorem. A i před tím byl sám max 3h denně. Prostě poslední rok jsem žila jen pro něj. A teď to všechno je pryč, nic z toho nemůžu dělat a nepopsatelně mně to chybí.

Nehledám náhradu a vím že ho nikdo nenahradí, ani to nechci. Jen dalšího kamaráda co mi pomůže to rychleji překonat. Schovala jsem do zipového sáčku hračku s kterou si chviličku hrál ještě předposlední den... a chci ji dát potom očichat tomu maličkému. Aby Akimka aspoň trošku poznal. Myslíte že by se u mě to štěňátko nemělo krásně? I přesto jak mi je. Vy co o tom pochybujete...

impact napsal(a):
Jako na jednu stranu máte pravdu. Na druhou stranu tohle štěně chce snad už rok a měla i zarezervované štěně, ale pak to kvůli starému nemocnému psovi odložila. To mi nepřijde jako unáhlené rozhodnutí...

Nedá mi to, vím že to nemyslíte nijak špatně, jen musím dodat - kvůli nemocnému, ale ne starému pejskovi. Zemřel v 8 letech, bylo mu 8 let a 4 měsíce... To je o to horší, bolelo by to stejně, ale kdyby mu bylo aspoň 13-14 let, řekla bych si že si svůj život prožil.

Tak já mám oba pesany ještě zdravé, ale už teď mám vybráno několik variant plemen dokonce bych se nebránila ani určitému typu křížence. Když mi odešel chrt, tak jsme měli zamluvenou současnou feňuli, ale měli jsme jí odebírat až za týden, zamlouvali jsme jí v době, kdy byl afgán zdravej a nic nenasvědčovalo tomu, že mě opustí, mysleli jsme, že ještě tak třeba rok ..dva, budou fungovat spolu, pořizovali jsme fenu proto, že chrťák ke stáru už moc nehlídal. Afgánek se přírůstku nedožil, ale v den, kdy mě Lumbík opustil, se manžel sebral a jel okamžitě pro feňuli, sice jí vzal dřív než jsme plánovali, ale mě to hodně pomohlo. Bolest sice zůstane, ještě teď po deseti letech chrťáka opláču, když si na něj vzpomenu, ale člověk se nemá s novým štěnětem čas se v tom svém smutku tak patlat, protože kolem štěnda je plno práce.

No jinak musím přiznat, že s tou hračkou v tom sáčku je to teda spíš pro nějaký váš dobrý pocit, nový pes nepochopí, že to je hračka jeho předchůdce, ale co já budu někomu povídat, dodnes říkám.....že předchozí psi byli to nebo ono.

janaa napsal(a):
Zkuste napsat paní Hřebíčkové, CHS Golden Sirius. Má goldeny a fenku kooikra. Vím,že známá,co má sama goldeny jednou rozhodovala,které plemeno pořídí dcerce, a tuším,že to byla ona,která psala, ať se nenechá zmýlit standardy,že jsou kookři dost jiní. Ono do té diskuze tehdy přispělo víc lidí, i se zkušenostmi s oběma plemeny, resp. retrívry a kooikry,ale bohužel už si to moc nepamatuju

Zkusím jí napsat, děkuju. Ale dívala jsem se na ni už dříve a ta fenečka se narodila 14.8.2011 - má 8 let, už nemůže mít štěňátka, ne?

Chtělo by to i někoho kdo má zkušenost s labíky a kooikry. Já zase neočekávám a ani nechci úplně stejnou povahu, jen co nejblíž k labíkovi.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nestydím se za to, jen nevím v čem by mi mohl psycholog pomoct. Přijde mi normální že to tak cítím a že je mně tak zle. Pro nás pro celou rodinu byl na stejno s člověkem. Léky mi hodně pomáhají a doufám že je budu moct po čase vysadit.

Jsem ráda že je kooiker měkčí. Právě nechci udělat unáhlené rozhodnutí a přinést si jakékoliv štěňátko jen aby mi pomohlo v této těžké situaci. Když je závazek na 10 - 15 let.

A dokážete porovnat labradora s kooikrem? Myslím čistokrevné s PP, kvůli povaze. Jestli máte zkušenost a znáte dobře obě plemena. Já zatím vidím jediný rozdíl - vztah (chování) k cizím lidem. Díky

Nemůžu úplně porovnávat, protože znám osobně bohužel jen jednoho kooikra. A samozřejmě jako nejsou stejní všichni labíci, určitě nejsou stejní ani kooikři.
Ten "můj" kooikr je velmi milý pes, dobře ovladatelný, uštěkaný celkem snesitelně (což prý je u některých dost problém). Ale maká se s ním. A to je na psovi hodně vidět. Nevyhledává spory, ale nenechá si nic líbit. Je hodně napojený na majitele.
U labradorů vidím velké rozdíly v povaze, dost je to výchovou, ale i rodokmenem. Vidím dost často konfliktní jedince, což by u nich být nemělo (a dříve nebývalo). Ale zas nebývají uštěkaní a když si je dobře vychováte, jsou spolehliví.

Mám to úplně stejně jako Im a zcela chápu, že chce co nejdříve nové štěně. Už v dětství jsme to doma měli tak, že když umřel jeden pes, tak se co nejdříve sehnal nový, měli jsme psa prostě pořád. Když jsme měli starého baseta, tak už jsem měla vybráno, jaký bude další pes, ale dva psi najednou nepřipadali v úvahu, to rodiče nechtěli.Po odchodu baseta jsem začali shánět štěně téměř hned - to byl Max. Když už byl Max starší a byl nemocný, tak jsem si pořídila Coopra - dlouho jsem to zvažovala, ale nakonec jsem se rozhodla, že jo - měla jsem prostory pro to, mít psy oddělené v mé nepřítomnosti, počítala jsem s tím, že Max nezvládne všechno, co akční štěně, že na procházky budu chodit i s každým zvlášť atd.... A ono vlastně i to, že Max už zvládal jen krátké procházky a většinu dne prospal, byl důvod k tomu, že jsem hrozně chtěla štěně - mě prostě chyběly dlouhé procházky se psem, dovádění, bouřlivé hry a taky hodně cvičák. Jednoduše mi chyběl akční pes. A věděla jsem, že i se štěnětem dokážu Maxovi dopřát důstojné stáří a nebudu ho nijak zanedbávat - obrovská výhoda byla taky v tom, že jsem bydlela ve stejné vesnici co naši a babička - tam Max žil až do stáří, takže je měl rád, byl na ně zvyklý. A kdykoli jsem jela s Cooprem na cvičák, socializovat do města, nebo šla na dlouhou procházku - tak jsem Maxe mohla dát k našim a nebyl sám. No a nakonec tu Max byl s Cooprem ještě skoro rok a výrazně se mu zlepšil zdravotní stav - to štěně mu jednoduše prospělo. Musím teda říct, že samotné jsem je spolu nemohla nechat dlouho - protože Cooper byl divoch a Max nevěděl, kdy má dost, takže jsem je musela hlídat....Nicméně si nemyslím, že by Max to štěně bral jako nějaký podraz nebo tak, spíš naopak. Ale to záleží hodně na konkrétním psovi. No a když Max odešel, zbyl mi Cooper v tom "nejhorším" věku - prostě pubertální divočák. A on mě potřeboval, potřeboval pohyb, zaměstnání, moji péči - a to mi hrozně pomohlo.... Upřímně, kdybych v tu dobu druhého psa neměla, tak bych si štěně pořídila taky co nejdříve.

No nyní mám psy zase dva, takže až jeden odejde, bude tu pořád ten druhý - i když i tak si myslím, že po odchodu jednoho psa si pořídíme dalšího - jen to nebude muset být tak rychlé. Kdyby mi měli odejít oba psi najednou (samozřejmě doufám, že se to nestane), tak začnu hledat štěně hned. Tohle má prostě opravdu každý jinak, každému pomůže něco jiného a nevidím na tom nic špatného. Babičce umřela fena a kočka - krátce po sobě, fena navíc v 7mi letech naprosto nečekaně, kočka sice starší, ale odešla chvíli po feně. Babičku to vzalo tak, že už nikdy nechce žádné zvíře, tohle ji prostě totálně sebralo. Mysleli jsem si, že třeba časem změní názor, ale už to budou snad dva roky a názor pořád stejný - zvířata miluje, když přijede k nám, nebo my k nim se psema, tak je štěstím bez sebe. Ale vlastní už prostě nechce...

Je Im omlouvám se, nějak jsem se rozjela. Kooikry bohužel moc neznám, o štěňatech nevím, ale držím palce, ať se co nejdříve najde nový parťák a ať ti pomůže trochu překonat tu bolest. Drž se!

LájošM napsal(a):
Nemůžu úplně porovnávat, protože znám osobně bohužel jen jednoho kooikra. A samozřejmě jako nejsou stejní všichni labíci, určitě nejsou stejní ani kooikři.
Ten "můj" kooikr je velmi milý pes, dobře ovladatelný, uštěkaný celkem snesitelně (což prý je u některých dost problém). Ale maká se s ním. A to je na psovi hodně vidět. Nevyhledává spory, ale nenechá si nic líbit. Je hodně napojený na majitele.
U labradorů vidím velké rozdíly v povaze, dost je to výchovou, ale i rodokmenem. Vidím dost často konfliktní jedince, což by u nich být nemělo (a dříve nebývalo). Ale zas nebývají uštěkaní a když si je dobře vychováte, jsou spolehliví.

Aha, no asi se ty názory dost liší. Samozřejmě máte pravdu že i v plemeni mohou být hodně rozdílní jedinci.

Popíšu svého labradora - velmi inteligentní a chytrý, velmi citlivý a vnímavý. Akční a temperamentní. Dokonce bych řekla že měl i smysl pro humor. Moc přátelský a moc společenský, s každým se chtěl kamarádit, až mně ho bylo často líto když někteří lidé nestáli o kontakt s ním. Věrný, oddaný, učenlivý, rád přemýšlí, mazlivý, naprostý pohodář, veselý, hravý i v dospělosti 8 letech, skvělý aportér, přinašeč i z vody a vášnivý plavec. Jediná negativní vlastnost co snad měl - umíněný a tvrdohlavý. Ale ne nijak extrémně.
Absolutně nekonfliktní - za každé situace. Ikdyž po něm pes vyjel, on se to "snažil po dobrém urovnat." Dala bych za něj ruku do ohně že by nikdy neublížil ani dítěti které by ho pichlo do očí, šláplo na ocas, zakoplo o něj - což bych samozřejmě nikdy nedovolila a se synovci je hlídala velice pečlivě. Jen tím chci říct že by si nechal vše líbit. Na malého ročního chlapečka dával pozor a ikdyž kolem něj pobíhal nikdy ho nesrazil, věděl že je slabý a podle toho se k němu automaticky choval opatrně. Přitom jako mladý byl takový buldozer. V dospělosti byl opatrný. Malý ho miloval (od té doby u nás nebyl a mám hrůzu z toho až přijde a bude ho volat a hledat. Je mu rok a půl, není možné mu to vysvětlit). Strkal mu celou ručičku do pusy, dával mu jídlo, Akimek nikdy nestiskl, věděla jsem že to můžu dovolit protože svého psa znám natolik že mu opravdu nic nehrozilo.

Téměř neštěkal - zaštěkal tak 3x za rok (pokud jsem mu to nedala povelem). Nikdy na nikoho nezavrčel, za celý život jsem ho neslyšela zavrčet, ani vycenit zuby. Nechal si cokoliv ošetřit, i bolestivé věci a nikdy se po mě ani náznakem neohnal. Ani po nikom jiném. Na veterině po celou dobu nemoci si nechal vše líbit a nikdy jsme za celý život nepoužili náhubek.

Není ufňukaný a nikdy si nestěžuje. V podstatě nedává najevo bolest.

Jediné co neměl rád jsou opilci. Ale nebyl konflitní ani k nim, jen byl v postřehu a potichu je pozoroval, nespustil je z očí dokud jsme neprošli. Asi nevěděl co od nich čekat.

Nezakousl by žádné zvíře, ani kočku, ptáka, kačenu. Na procházce jsem ho mohla nechat volně procházet kolem hus, kačen, když k němu přiběhlo kotě tak si s ním hrál a to velmi opatrně. Doma nemáme žádné zvíře. Miluje pohyb, přírodu, dlouhé procházky a spolupráci s člověkem. Hlavolamy, plnění úkolů, moc se chce zavděčit a udělat radost. Zároveň má radost že to zvládne a umí. Umí na sebe být pyšný.


Názor rodiny i našich přátel je že neznají mírumilovnějšího, hodnější a chytřejšího psa. Je velmi napojený na rodinu (nejenom na jednoho člověka) a miluje lidi, i cizí lidi. Je vyloženě závisláček na své rodině, nesnáší samotu, chce se všeho účastnit a být uprostřed dění. Nic neničí a neničil skoro nic ani jako štěňátko. Prostě je, vlastně byl dokonalý. Tohle je pro mě povaha labradora co znám.

Spolehnout jsem se na něj mohla na 100%. A doufám že i on na mě.

Přesně jste popsala labradora.
Měla jsem fenku.

Ten popis labradora mi sedí i na malého musterlandského ohaře, kterého znám. Akorát, že já ho znám jen "v běžném" životě, ale o on je používaný v myslivosti a "jen" jako parťák to nebude to pravé.

A ještě jsem si vzpomněla na jednoho známého, který přišel o GR a pak hledal, stejně jako ty, psa menšího, s podobnou povahou. Měl vybrané plemeno Pumi - vůbec ho neznám (to plemeno), tak mě prosím nekamenujte, jestli je povahově úplně jiný . A navíc to s početností vrhů bude asi podobné jako u těch kooikrů... známému nakonec přišel do cesty nalezenec, takže z toho sešlo..

rapotacka11 napsal(a):
Přesně jste popsala labradora.
Měla jsem fenku.

Tak snad je tohle opravdu typická povaha labradorů a přála bych si pejska co nejblíž této povaze... a můžu se zeptat co za plemeno jste si pořídila po fenečce labíka a proč?

marcelaamax napsal(a):
Ten popis labradora mi sedí i na malého musterlandského ohaře, kterého znám. Akorát, že já ho znám jen "v běžném" životě, ale o on je používaný v myslivosti a "jen" jako parťák to nebude to pravé.

A ještě jsem si vzpomněla na jednoho známého, který přišel o GR a pak hledal, stejně jako ty, psa menšího, s podobnou povahou. Měl vybrané plemeno Pumi - vůbec ho neznám (to plemeno), tak mě prosím nekamenujte, jestli je povahově úplně jiný . A navíc to s početností vrhů bude asi podobné jako u těch kooikrů... známému nakonec přišel do cesty nalezenec, takže z toho sešlo..

Pumi je maďarský ovčák.

Im29, tak jak jste popsala svého labíka, tak by to mělo ideálně být. A určitě se dá vybrat ze spojení, kde taková povaha je. Jen jsem psal ze své zkušenosti, že už pár let narážím dost často na labíky, kteří jsou agresivnější, než by měli podle standardu být.

Pumíci bývají hodně uřvaní, na to pozor. A jsou to ovčáci, takže povaha dost jinde než labrador nebo kooiker.

Měla jsem kdysi možnost mluvit s majitelkou kooikra a včera jsem náhodně na akci viděla dalšího - řekla bych, že povahově se víc blíží bordeře než labíkovi. Každopádně oba byli agiliťáci.

Terven napsal(a):
Měla jsem kdysi možnost mluvit s majitelkou kooikra a včera jsem náhodně na akci viděla dalšího - řekla bych, že povahově se víc blíží bordeře než labíkovi. Každopádně oba byli agiliťáci.

Podobní borderce - v čem konkrétně? Borderka a labrador se mně zdají od sebe hodně vzdálení.

LájošM napsal(a):
Im29, tak jak jste popsala svého labíka, tak by to mělo ideálně být. A určitě se dá vybrat ze spojení, kde taková povaha je. Jen jsem psal ze své zkušenosti, že už pár let narážím dost často na labíky, kteří jsou agresivnější, než by měli podle standardu být.

Pumíci bývají hodně uřvaní, na to pozor. A jsou to ovčáci, takže povaha dost jinde než labrador nebo kooiker.

Jo, tak pokud je to povahově úplně jiný pes, tak to se omlouvám. Jak jsem psala - to plemeno neznám , jen mi to známý podal tak, jako že se o ně zajímal, že chtěl povahově podobného psa a tohle že mu vyhovovalo...

A pro Im - jen se zeptám, ty chceš jedině psa s PP? O voříškovi si vůbec neuvažovala? Prostě třeba nějaké odrostlé štěndo, mlaďák - kde už je znát ta povaha? Samozřejmě, pokud chceš plemeno, s předpokladem určitých vlastností, povahy a vzhledu, tak chápu


https://www.pesweb.cz/cz/psi-k-adopci?list_type=&pohlavi=pes&vek=2m-6m&vek=6m-2r&barva1=&barva2=&link-utulek=

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Podobní borderce - v čem konkrétně? Borderka a labrador se mně zdají od sebe hodně vzdálení.

Hyperaktivní akčňáci, konkrétně jeden z nich měl problém vypnout...jak píšu, oba agiliťáci. Labík a agility mi dohromady nejde.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak snad je tohle opravdu typická povaha labradorů a přála bych si pejska co nejblíž této povaze... a můžu se zeptat co za plemeno jste si pořídila po fenečce labíka a proč?

Odpovídala jsem Vám včera večer a ... usnula jsem u toho.
Dnes mám čas až teď.
Nejdřív jsem měla NO. Tento pes "fungoval" snad na myšlenku.
Vždy ochotně, zdálo se, že rád, spolehlivě. Měli jsme ho přes
12 let.
Pak jsme byli nějaký čas bez až přivedla
dcera šestiletou labradorku, která zůstala
u domu sama, když se jí rozpadla rodina. Byla
přesně taková, jak labradora popisujete Vy. Trochu mi vadila
její tvrdohlavost, kterou jsem u NO nikdy nezažila. Ke konci hodně
marodila, oslepla, nemohla na nohy, inkontinence. Bylo to náročný
(Vy nejspíš víte o čem to trápení je). Zařekla jsem se, že tohle už
nikdy zažívat nechci.
Stejně jsem ale pořád prohlížela inzeráty až jsem (za hodně dlouho)
uviděla pejska a ...
Celá rodina byla do poslední chvíle proti, ale já jsem přivezla domů
čivaváčka, už čtrnáctiměsíčního, perfektně vychovaného.
Jsem šťastná, že ho mám. (už 6,5 let)
Nejsem žádná mladice, pro štěně větší rasy bych nebyla dobrý
parťák.

marcelaamax napsal(a):
Jo, tak pokud je to povahově úplně jiný pes, tak to se omlouvám. Jak jsem psala - to plemeno neznám , jen mi to známý podal tak, jako že se o ně zajímal, že chtěl povahově podobného psa a tohle že mu vyhovovalo...

A pro Im - jen se zeptám, ty chceš jedině psa s PP? O voříškovi si vůbec neuvažovala? Prostě třeba nějaké odrostlé štěndo, mlaďák - kde už je znát ta povaha? Samozřejmě, pokud chceš plemeno, s předpokladem určitých vlastností, povahy a vzhledu, tak chápu


https://www.pesweb.cz/cz/psi-k-adopci?list_type=&pohlavi=pes&vek=2m-6m&vek=6m-2r&barva1=&barva2=&link-utulek=

Ano, jedině psa s PP - v tom mám jasno. Chci tu konkrétní povahu (samozřejmě s ohledem na to jak ho ovlivním a vychovám pak já). A chci tu povahu co nejbližší labradorovi, to vím na milion procent. Labradora si nepořídím kvůli tomu že ho neunesu, jinak je to pro mě naprosto dokonalý pes. A PP kvůli zdraví z toho co můžu ovlivnit a taky chci malé štěňátko a vědět co zažíval. Znát jeho minulost, rodiče a vše. A ještě chci s ním být od první možné chvíle. Nechci přijít ani o jediný týden co spolu můžeme být. Protože ten život je opravdu strašně krátký...

Přála bych si psa co bude i vypadat jako labrador :-) mně se strašně líbí, obzvlášť černoušci. Ale kooiker se mi taky líbí, což o malých psech prostě o žádném jiném říct nemůžu. Myslím v tom smyslu že bych ho chtěla mít doma. Ta jejich hlavička je kouzelná, ty oči. Úplně jsem se do něj zamilovala. Viděla jsem už stovky fotek. Stejně se smějí, já prostě v něm vidím labradorka, nemůžu si pomoct. A ikdyby nebyl tak mám pocit že je mu nejblíž. Ikdyž jsou tam odlišnosti - nepotřebuje cizí lidi, ani cizí psy (narozdíl od labíka). Určitě bude víc štěkat. Jenže to bude úplně každý pes. A asi se nebude ani tolik podřizovat, přizpůsobovat jako labrador. Ale to nevadí, zase nechci kopii.

PS: Omlouvat se vůbec nemusíš, cením si toho že se mi snažíte pomoct a poradit.

Terven napsal(a):
Hyperaktivní akčňáci, konkrétně jeden z nich měl problém vypnout...jak píšu, oba agiliťáci. Labík a agility mi dohromady nejde.

A nemůže to být tím že byli navyklí na hodně aktivit a pohybu?

Mně jedna chovatelka řekla že hodina denně procházka, proběhnutí plus několik krátkých venčících mu stačí. K tomu nějaké zaměstnání hlavy, hry,... občas dlouhá túra, výlet... že je v dospělosti klidný a pohodář.

Labík má na agility těžkou kostru, pro klouby to není vhodné, ikdyž můj neměl nikdy ani kilo nadváhy. Ale třeba podlézání, slalom, přeskakování, jen občas pro zábavu ve městě nebo přírodě jsme dělali. V dospělosti, takové zpestření. Klasické agility si taky neumím představit.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano, jedině psa s PP - v tom mám jasno. Chci tu konkrétní povahu (samozřejmě s ohledem na to jak ho ovlivním a vychovám pak já). A chci tu povahu co nejbližší labradorovi, to vím na milion procent. Labradora si nepořídím kvůli tomu že ho neunesu, jinak je to pro mě naprosto dokonalý pes. A PP kvůli zdraví z toho co můžu ovlivnit a taky chci malé štěňátko a vědět co zažíval. Znát jeho minulost, rodiče a vše. A ještě chci s ním být od první možné chvíle. Nechci přijít ani o jediný týden co spolu můžeme být. Protože ten život je opravdu strašně krátký...

Přála bych si psa co bude i vypadat jako labrador :-) mně se strašně líbí, obzvlášť černoušci. Ale kooiker se mi taky líbí, což o malých psech prostě o žádném jiném říct nemůžu. Myslím v tom smyslu že bych ho chtěla mít doma. Ta jejich hlavička je kouzelná, ty oči. Úplně jsem se do něj zamilovala. Viděla jsem už stovky fotek. Stejně se smějí, já prostě v něm vidím labradorka, nemůžu si pomoct. A ikdyby nebyl tak mám pocit že je mu nejblíž. Ikdyž jsou tam odlišnosti - nepotřebuje cizí lidi, ani cizí psy (narozdíl od labíka). Určitě bude víc štěkat. Jenže to bude úplně každý pes. A asi se nebude ani tolik podřizovat, přizpůsobovat jako labrador. Ale to nevadí, zase nechci kopii.

PS: Omlouvat se vůbec nemusíš, cením si toho že se mi snažíte pomoct a poradit.

V pohodě, rozumím.

A viděla si ty kooikry na živo? Znáš nějakého osobně? Co se zajet podívat do nějaké chovky, nebo na nějakou akci? Já osobně bych to asi udělala, abych si mohla vytvořit nějaký vlastní obrázek - ne jen z toho, co lidi píší.

http://www.kooikerhondje.info/koomeeting/koomeeting/a10-koomeeting/ Koukám, že pořádají přímo nějaké setkání, ale bohužel je to "až" v dubnu..

marcelaamax napsal(a):
V pohodě, rozumím.

A viděla si ty kooikry na živo? Znáš nějakého osobně? Co se zajet podívat do nějaké chovky, nebo na nějakou akci? Já osobně bych to asi udělala, abych si mohla vytvořit nějaký vlastní obrázek - ne jen z toho, co lidi píší.

http://www.kooikerhondje.info/koomeeting/koomeeting/a10-koomeeting/ Koukám, že pořádají přímo nějaké setkání, ale bohužel je to "až" v dubnu..

Ano viděla jsem na živo jednu fenku a mluvila s chovateli, byla moc milučká a klidná, taková pohodářka.

Jdete se poradit ohledně zdravotního problému, prevence nemoci nebo výživy vašeho zvířete? Nově se můžete obrátit rovnou na odborníky v sekci On-line veterinář. Kvalifikovanou odpověď tam dostanete nejpozději během několika hodin. Ať jsou vaši mazlíčci zdraví a spokojení!