Jsou místa v útulcích?

Problém je, že ten pes je neumístitelný, původně je vzitý z útulku. Poslušnost 0, štěká 24 h denně, vizuálně nezaujme a věk je pokročilý.

mesič napsal(a):
Problém je, že ten pes je neumístitelný, původně je vzitý z útulku. Poslušnost 0, štěká 24 h denně, vizuálně nezaujme a věk je pokročilý.

To je ta horší verze... Jak je velký? Z jakého kraje jste?
Nikdo po sousedech, z práce atd. o takovou potíž taky zájem nemá, že?

mesič napsal(a):
Problém je, že ten pes je neumístitelný, původně je vzitý z útulku. Poslušnost 0, štěká 24 h denně, vizuálně nezaujme a věk je pokročilý.

Každý pes je nejlepší. Jenom to třeba není na první pohled vidět. Dogpoint ideální volba, oni Vás případně nasměrují na spolupracující organizace:
https://www.facebook.com/Dogpoint/

Pokud je hafan hodně starý, napadá mne ještě Dejte nám šanci z.s.
https://www.facebook.com/dejtenamsanci.cz/
http://www.dejtenamsanci.cz/

Jeví se mi jako korektní a fajn lidé (pokud se mýlím, opravte mne prosím někdo), třeba Vás také nasměrují na správné lidi, se kterými spolupracují.

Vizuálně nezaujme? Nevěřím. Můžete vložit fotku? Jsem na tu nádhernou obludu zvědavá :)

Neodsuzuji, ale říkám si, co by se muselo stát, abychom se nepostarali o maminku, pokud by se sama o sebe už nedokázala postarat. Nějaké ústavní zařízení by bylo až úplně nejzazší řešení.

Zkuste se zeptat, jestli by se o pejska nepostarali v Dejte nám šanci z.s. www.dejtenamsanci.cz .

Z Jihomoravského. Právě, že si ho nikdo nevezme, ani se nemáme moc kde ptát. Do bytu nepřichází v úvahu a na zahradě má většina lidí svého psa, se kterým by se tento nesnesl :-(

Děkuji za reakce a odkazy, tady v práci mi to bohužel otevřít nejde, tak na to večer v klidu mrknu.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Neodsuzuji, ale říkám si, co by se muselo stát, abychom se nepostarali o maminku, pokud by se sama o sebe už nedokázala postarat. Nějaké ústavní zařízení by bylo až úplně nejzazší řešení.

Zkuste se zeptat, jestli by se o pejska nepostarali v Dejte nám šanci z.s. www.dejtenamsanci.cz .

Neodsuzuji, ale říkám si, co by se muselo stát, abychom se nepostarali o maminku, pokud by se sama o sebe už nedokázala postarat. Nějaké ústavní zařízení by bylo až úplně nejzazší řešení.

Snadno- pokud senior z nějakého důvodu nemůže zůstat sám, ať už je to demence či cokoli jiného a rodina chodí do zaměstnání, někdy není jiná možnost. Plus některé dnešní malé panelákové byty rozhodně nejsou dvougenerační- rodina a děti ráno vstávají do školy a do práce, babičku není kam uložit, aby se vyspala a měla soukromí - taky nikoho neodsuzuju.

Terven napsal(a):
Neodsuzuji, ale říkám si, co by se muselo stát, abychom se nepostarali o maminku, pokud by se sama o sebe už nedokázala postarat. Nějaké ústavní zařízení by bylo až úplně nejzazší řešení.

Snadno- pokud senior z nějakého důvodu nemůže zůstat sám, ať už je to demence či cokoli jiného a rodina chodí do zaměstnání, někdy není jiná možnost. Plus některé dnešní malé panelákové byty rozhodně nejsou dvougenerační- rodina a děti ráno vstávají do školy a do práce, babičku není kam uložit, aby se vyspala a měla soukromí - taky nikoho neodsuzuju.

Chodím do práce a do důchodu mám ještě dost daleko. Kdyby maminka potřebovala, aby se o ni 24/7/365 někdo staral, tak bych si vzala já nebo sestra dlouhodobé ošetřovné na tři měsíce, pak ta druhá na další tři měsíce a mezitím bychom vyřídily příspěvek na péči. Pak bychom se dohodly, která s maminkou zůstane doma, to podle aktuální situace v našich zaměstnáních (asi bych to byla já, sestra má rodinu). Ta druhá by pomáhala ve volných chvílích. Taky by pomohla rodina - naše děti. Maminka by zůstala ve svém, já nebo sestra bychom bydlely s ní. Máme na to podmínky, obě bydlíme blízko ní, a tak bychom si mohly jít do svého odpočinout, když by se na chvíli staral někdo jiný z rodiny.
Vím, že to tak nemohou udělat všichni, a jsem ráda, že my bychom mohli.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Chodím do práce a do důchodu mám ještě dost daleko. Kdyby maminka potřebovala, aby se o ni 24/7/365 někdo staral, tak bych si vzala já nebo sestra dlouhodobé ošetřovné na tři měsíce, pak ta druhá na další tři měsíce a mezitím bychom vyřídily příspěvek na péči. Pak bychom se dohodly, která s maminkou zůstane doma, to podle aktuální situace v našich zaměstnáních (asi bych to byla já, sestra má rodinu). Ta druhá by pomáhala ve volných chvílích. Taky by pomohla rodina - naše děti. Maminka by zůstala ve svém, já nebo sestra bychom bydlely s ní. Máme na to podmínky, obě bydlíme blízko ní, a tak bychom si mohly jít do svého odpočinout, když by se na chvíli staral někdo jiný z rodiny.
Vím, že to tak nemohou udělat všichni, a jsem ráda, že my bychom mohli.

taky jsem takto zůstala doma abych se o matku postarala..................
A jinak podobně jsme přišli ke psu - po smrti majitelů měl být v 9ti letech utracen. Kříženec který když se ostříhal, vykoupal a trochu zpacifikoval tak z něj v závěru byl naprosto úžasný pes. Taky na první dobrou vizuálně nezaujal................a pak ho všichni obdivovali

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Chodím do práce a do důchodu mám ještě dost daleko. Kdyby maminka potřebovala, aby se o ni 24/7/365 někdo staral, tak bych si vzala já nebo sestra dlouhodobé ošetřovné na tři měsíce, pak ta druhá na další tři měsíce a mezitím bychom vyřídily příspěvek na péči. Pak bychom se dohodly, která s maminkou zůstane doma, to podle aktuální situace v našich zaměstnáních (asi bych to byla já, sestra má rodinu). Ta druhá by pomáhala ve volných chvílích. Taky by pomohla rodina - naše děti. Maminka by zůstala ve svém, já nebo sestra bychom bydlely s ní. Máme na to podmínky, obě bydlíme blízko ní, a tak bychom si mohly jít do svého odpočinout, když by se na chvíli staral někdo jiný z rodiny.
Vím, že to tak nemohou udělat všichni, a jsem ráda, že my bychom mohli.

Přesně tenhle model jsme měli my a zažila jsem si ho na vlastní kůži a to jsem byla v té roli,,i děti pomůžou", ne mamka a teta, co se o babču staraly. Já jsem byla to zajištění, vozila jsem po doktorech, pomáhala s ošetřováním, samozřejmě taky pohlídala a obveselovala, sháněla léky a info, čím by se ještě dalo pomoct. Tedy mamka nesla hlavní tíhu, teta byla ta, co ji prostřídala, když padala na hubu. Věřte, že je to tak fyzicky a psychicky náročné, že po pár měsících nevíte, jestli umře dřív ta nemohoucí dementní babča, nebo mamka. Nikomu bych to nepřála, i mne to možná čeká, ale opravdu to nechtějte zažít. Tady zařízení, kde by měla celodenní péči není, ale pokiud ho máte ve městě a možnost za seniorem denně na pár hodin zajít...je to lepší možnost, věřte. Takhle jsme teď měli strýce, nebyl dementní, jen nohy mu nesloužily a zůstal sám. Dcera mu našla zařízení ve městě, doslova pár desítek metrů od svého domu, mohla tam chodit za ním i dvakrát denně zaběhnout. Strejdovi se tam líbilo, byl spokojený.

lesnížínka napsal(a):
Přesně tenhle model jsme měli my a zažila jsem si ho na vlastní kůži a to jsem byla v té roli,,i děti pomůžou", ne mamka a teta, co se o babču staraly. Já jsem byla to zajištění, vozila jsem po doktorech, pomáhala s ošetřováním, samozřejmě taky pohlídala a obveselovala, sháněla léky a info, čím by se ještě dalo pomoct. Tedy mamka nesla hlavní tíhu, teta byla ta, co ji prostřídala, když padala na hubu. Věřte, že je to tak fyzicky a psychicky náročné, že po pár měsících nevíte, jestli umře dřív ta nemohoucí dementní babča, nebo mamka. Nikomu bych to nepřála, i mne to možná čeká, ale opravdu to nechtějte zažít. Tady zařízení, kde by měla celodenní péči není, ale pokiud ho máte ve městě a možnost za seniorem denně na pár hodin zajít...je to lepší možnost, věřte. Takhle jsme teď měli strýce, nebyl dementní, jen nohy mu nesloužily a zůstal sám. Dcera mu našla zařízení ve městě, doslova pár desítek metrů od svého domu, mohla tam chodit za ním i dvakrát denně zaběhnout. Strejdovi se tam líbilo, byl spokojený.

Jasně, bydlíme v Brně, možnosti tu jsou, ale... Po všech těch kauzách s týráním seniorů, jsem se zařekla, že to mamince neuděláme, že bychom ji někam "vrazili". Se sestrou jsme zajedno. Vím, že je to obrovská řehole a že bez pomoci rodiny to ten pečující nemůže dlouhodobě zvládat. A doufám, že k tomu nikdy nedojde. Mamince bude letos 75 a je v dobré kondici. Ale člověk nikdy neví, tak je lepší mít plán.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jasně, bydlíme v Brně, možnosti tu jsou, ale... Po všech těch kauzách s týráním seniorů, jsem se zařekla, že to mamince neuděláme, že bychom ji někam "vrazili". Se sestrou jsme zajedno. Vím, že je to obrovská řehole a že bez pomoci rodiny to ten pečující nemůže dlouhodobě zvládat. A doufám, že k tomu nikdy nedojde. Mamince bude letos 75 a je v dobré kondici. Ale člověk nikdy neví, tak je lepší mít plán.

Přeji, abyste k něčemu takovému mohla dojít co nejpozději. Přítel takhle zůstal sám na svého dědečka a babičku. Dědeček demence, Alzheimer. Když přišli na posouzení stavu kvůli příspěvku, tak seděl a usmíval se. Jakmile odešli, neměl problém pokoušet se rozdelat oheň v troubě. Přítel dostal 4 a půl tisíce na měsíc, táhli jsme v té době i byt, já student s minimem příjmu. Musím říct, že když dědeček po roce umřel, byla to úleva. Babička ta do toho nepohyblivá po mrtvici. Seděla celý den doma a peskovala jak přítele tak dědu, který ji nepoznal. Když ji vzali do domova, tak jsem byla tak ráda. Protože chudák přítel vypadal, že z toho ve 30 asi chytne infarkt. Teď tam má každý den nějaký kroužek a rodina za ni najednou chodí. Domů za ní nepřišel nikdo.
Ale z veselejší stránky, taky jsme po nich podělili pejska, ktery nám sice v lednu zemřel v 3 a půl letech po nehodě, ale bylo to naše sluníčko 😊

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Chodím do práce a do důchodu mám ještě dost daleko. Kdyby maminka potřebovala, aby se o ni 24/7/365 někdo staral, tak bych si vzala já nebo sestra dlouhodobé ošetřovné na tři měsíce, pak ta druhá na další tři měsíce a mezitím bychom vyřídily příspěvek na péči. Pak bychom se dohodly, která s maminkou zůstane doma, to podle aktuální situace v našich zaměstnáních (asi bych to byla já, sestra má rodinu). Ta druhá by pomáhala ve volných chvílích. Taky by pomohla rodina - naše děti. Maminka by zůstala ve svém, já nebo sestra bychom bydlely s ní. Máme na to podmínky, obě bydlíme blízko ní, a tak bychom si mohly jít do svého odpočinout, když by se na chvíli staral někdo jiný z rodiny.
Vím, že to tak nemohou udělat všichni, a jsem ráda, že my bychom mohli.

Když moje maminka v r. 2014 dostala přímo při mé návštěvě u ní v nemocnici velmi těžkou mrtvici, začali mě postupně dr. připravovat na to, ať si zařídím péči či spíše nějaké umístění. S tím, že bude nemluvit, bude ochrnutá, inkontinentní, nebude schopna polykat a asi ani sama dýchat... Po 14 dnech boje to moje maminka vzdala. Respektive poté, co jsem ji o to poprosila (kdo nevěří, ať nevěří). Jsem ráda, že to tak dopadlo. Kdyby byla ve stavu, který prognózovali, zůstala bych doma s ní, ale její stav by mě utrápil.

fikovnice napsal(a):

Když moje maminka v r. 2014 dostala přímo při mé návštěvě u ní v nemocnici velmi těžkou mrtvici, začali mě postupně dr. připravovat na to, ať si zařídím péči či spíše nějaké umístění. S tím, že bude nemluvit, bude ochrnutá, inkontinentní, nebude schopna polykat a asi ani sama dýchat... Po 14 dnech boje to moje maminka vzdala. Respektive poté, co jsem ji o to poprosila (kdo nevěří, ať nevěří). Jsem ráda, že to tak dopadlo. Kdyby byla ve stavu, který prognózovali, zůstala bych doma s ní, ale její stav by mě utrápil.

Jedno OT: Někdo odtud z iFAUNY mě před nějakým rokem kontaktoval s tím, že jsme spolu (snad?) telefonovali v onu osudnou noc, která pro mě byla nejhorší v životě. Je-li tu někde ta dobrá duše, prosím, aby se mi znovu ozvala.

Katka12345 napsal(a):
Přeji, abyste k něčemu takovému mohla dojít co nejpozději. Přítel takhle zůstal sám na svého dědečka a babičku. Dědeček demence, Alzheimer. Když přišli na posouzení stavu kvůli příspěvku, tak seděl a usmíval se. Jakmile odešli, neměl problém pokoušet se rozdelat oheň v troubě. Přítel dostal 4 a půl tisíce na měsíc, táhli jsme v té době i byt, já student s minimem příjmu. Musím říct, že když dědeček po roce umřel, byla to úleva. Babička ta do toho nepohyblivá po mrtvici. Seděla celý den doma a peskovala jak přítele tak dědu, který ji nepoznal. Když ji vzali do domova, tak jsem byla tak ráda. Protože chudák přítel vypadal, že z toho ve 30 asi chytne infarkt. Teď tam má každý den nějaký kroužek a rodina za ni najednou chodí. Domů za ní nepřišel nikdo.
Ale z veselejší stránky, taky jsme po nich podělili pejska, ktery nám sice v lednu zemřel v 3 a půl letech po nehodě, ale bylo to naše sluníčko 😊

Já Vás už vůbec nechci a nebudu soudit...ale nejsem si jistá, zda nějaké kroužky v domovech pro seniory jim skutečně přinášejí radost. Ale opravdu to nemyslím zle.

Ono je skvělé zvládnout péči doma, ale když si člověk přizná, že padá na hubu, až když na ní opravdu hodně padá, řeší se to strašně blbě. Po určitých zkušenostech mi přijde lepší "spočítat náklady" a říct si, co zvládnu a co ne o něco dřív. Bylo by skvělý, kdyby všichni senioři mohli dožít doma v péči blízkých. Taky by bylo skvělý, kdyby pečující rodiny neskončily s dlouhodobě těžce poškozeným zdravím nebo rozpadlou rodinou. Někdy se nedá zařídit všechno.

Jsme to měli s babičkou. Těžká demence, strýc se distancoval, tak péče zůstala na mé mamce a mě. Babička dělala naschvály, celé dny volala o pomoc, odmítala jídlo i pití. Byla agresivní, mamku bodala vidličkou, házela po pokoji výkaly. Moje máma nakonec skončila na lécích. To že nám ji vzali do domova byla velká úleva, tam se velmi zklidnila a dokonce začala i jíst. Po této zkušenosti doufám že umřu klidně o něco dříve, ale náhle. Představa že by mě čekalo něco podobného, mě upřímně děsí.

fikovnice napsal(a):
Já Vás už vůbec nechci a nebudu soudit...ale nejsem si jistá, zda nějaké kroužky v domovech pro seniory jim skutečně přinášejí radost. Ale opravdu to nemyslím zle.

Ono je to jak komu. Měli jsme v domově známou. Stavovali jsme se tam za ní, cca 1x14 dní. Ta paní tam byla opravdu spokojená ( ale asi to byl nadstandardní domov - měla pro sebe pokoj včetně koupely a toalety a balkonu ), vyprávěla, jak byly koulet ovocné knedlíky, jak vyráběly dárky pro děti, které jim chodily hrát divadlo. A jiné ruční práce. Sama by si na procházku netroufla, ve skupince s doprovodem chodila ráda. Byla tam opravdu spokojená, byla vdova a děti neměla......navíc byla hodně společenská a tolerantní, stará 85 let.

Zdravím, diskuze se trochu strhla jinam, ale nevadí. Vypadá to, že jsem našla pro pejska umístění, uvidím v pondělí, zda to klapne. Děkuji všem!

mesič napsal(a):
Zdravím, diskuze se trochu strhla jinam, ale nevadí. Vypadá to, že jsem našla pro pejska umístění, uvidím v pondělí, zda to klapne. Děkuji všem!

držím pěsti. Snad se dostane do dobrých rukou.............

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jasně, bydlíme v Brně, možnosti tu jsou, ale... Po všech těch kauzách s týráním seniorů, jsem se zařekla, že to mamince neuděláme, že bychom ji někam "vrazili". Se sestrou jsme zajedno. Vím, že je to obrovská řehole a že bez pomoci rodiny to ten pečující nemůže dlouhodobě zvládat. A doufám, že k tomu nikdy nedojde. Mamince bude letos 75 a je v dobré kondici. Ale člověk nikdy neví, tak je lepší mít plán.

Moc Vám "Balu" přeji, ať je maminka co nejdéle s Vámi a hlavně právě v dobré zdravotní kondici! Přece jen, i kdyby nám bylo třeba 70 let, tak maminka je prostě jen jedna - a vždy to bude ta bezpodmínečně milující osoba (i když jsou samozřejmě i krkavčí matky)...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ono je skvělé zvládnout péči doma, ale když si člověk přizná, že padá na hubu, až když na ní opravdu hodně padá, řeší se to strašně blbě. Po určitých zkušenostech mi přijde lepší "spočítat náklady" a říct si, co zvládnu a co ne o něco dřív. Bylo by skvělý, kdyby všichni senioři mohli dožít doma v péči blízkých. Taky by bylo skvělý, kdyby pečující rodiny neskončily s dlouhodobě těžce poškozeným zdravím nebo rozpadlou rodinou. Někdy se nedá zařídit všechno.

No, já myslím, že mezi lidmi je pořád ještě relativně malé povědomí o tom, že si mohou zažádat o pomoc - jak sociální služby, tak opravdu odbornou pomoc - přinejmenším zdravotní sestry - viz Alena Mihulová v "Domácí péči". Já netuším, jaká je dostupnost těchto služeb v menších městech a na vesnicích (předpokládám, že nic moc), ale třeba v Brně je přímo několik organizací takto se starajících o seniory a ti můžou zůstat v domově - myšleno doma, kde celý život žili. Zrovna moje kamarádka je zdr. sestra s touto orientací, má svůj rajón, svoje pacoše,... A ty sociální služby teď zas řeší kamarádka se svým už velmi starým otcem - zajistí aspoň hygienu, a aspoň jednou týdně celkovou koupel. Já vím, je to málo, ale aspoň něco.

Moyda napsal(a):
Jsme to měli s babičkou. Těžká demence, strýc se distancoval, tak péče zůstala na mé mamce a mě. Babička dělala naschvály, celé dny volala o pomoc, odmítala jídlo i pití. Byla agresivní, mamku bodala vidličkou, házela po pokoji výkaly. Moje máma nakonec skončila na lécích. To že nám ji vzali do domova byla velká úleva, tam se velmi zklidnila a dokonce začala i jíst. Po této zkušenosti doufám že umřu klidně o něco dříve, ale náhle. Představa že by mě čekalo něco podobného, mě upřímně děsí.

No, ono je na tom hrozné, že kdyby se Vám to nedejbože stalo, tak vlastně Vy až tak trpět nebudete. V těchto případech to prostě odskáčou nejbližší příbuzní a okolí.

mesič napsal(a):
Zdravím, diskuze se trochu strhla jinam, ale nevadí. Vypadá to, že jsem našla pro pejska umístění, uvidím v pondělí, zda to klapne. Děkuji všem!

Tak to je dobře...
Respektive, je to samozřejmě i smutné, že pes bude měnit již poněkolikáté majitele...ale tak, když to jinak nejde, tak to jinak nejde.

Dobré ráno🌞,
někdo tady nevěří, že jsou v domovech kroužky, ale fakt jsou, dokonce přímo na to jsou zaměstnanci kteří se jmenují volnočasovky. Můžu říct, že opravdu na každý den je v domovech i na LDN program. Chodím do sedmi zařízení všude na 100% jsou programy pro seniory. Kdyby nebyly opravdu by byla nuda.
Taky je otázka jestli o program má senior zájem, sama jsem světkem, že i když můžou tak nechtějí.
Dája

lesnížínka napsal(a):
Přesně tenhle model jsme měli my a zažila jsem si ho na vlastní kůži a to jsem byla v té roli,,i děti pomůžou", ne mamka a teta, co se o babču staraly. Já jsem byla to zajištění, vozila jsem po doktorech, pomáhala s ošetřováním, samozřejmě taky pohlídala a obveselovala, sháněla léky a info, čím by se ještě dalo pomoct. Tedy mamka nesla hlavní tíhu, teta byla ta, co ji prostřídala, když padala na hubu. Věřte, že je to tak fyzicky a psychicky náročné, že po pár měsících nevíte, jestli umře dřív ta nemohoucí dementní babča, nebo mamka. Nikomu bych to nepřála, i mne to možná čeká, ale opravdu to nechtějte zažít. Tady zařízení, kde by měla celodenní péči není, ale pokiud ho máte ve městě a možnost za seniorem denně na pár hodin zajít...je to lepší možnost, věřte. Takhle jsme teď měli strýce, nebyl dementní, jen nohy mu nesloužily a zůstal sám. Dcera mu našla zařízení ve městě, doslova pár desítek metrů od svého domu, mohla tam chodit za ním i dvakrát denně zaběhnout. Strejdovi se tam líbilo, byl spokojený.

Má babička byla, v pokročilém věku, natolik dementní, že pouštěla plyn, bez zapálení, roztočila všechny vodovodní kohout, a pak je neuměla zastavit a jiné podobné nešťastné příhody.Mě, jako 10 letou žábu to velmi děsilo, protože před tím, byla babi normální. Takový člověk musí být pod dozorem pořád.
A od kamarádky maminka, k tomu ještě nechodila.Kamarádka se starala do poslední chvíle. Když umřela, zní to hnusně, ale všichni si oddechli.
Opravdu jsou případy, kdy ani dobrá vůle nestačí.
A tu je stará paní + pejsek.

fikovnice napsal(a):
No, já myslím, že mezi lidmi je pořád ještě relativně malé povědomí o tom, že si mohou zažádat o pomoc - jak sociální služby, tak opravdu odbornou pomoc - přinejmenším zdravotní sestry - viz Alena Mihulová v "Domácí péči". Já netuším, jaká je dostupnost těchto služeb v menších městech a na vesnicích (předpokládám, že nic moc), ale třeba v Brně je přímo několik organizací takto se starajících o seniory a ti můžou zůstat v domově - myšleno doma, kde celý život žili. Zrovna moje kamarádka je zdr. sestra s touto orientací, má svůj rajón, svoje pacoše,... A ty sociální služby teď zas řeší kamarádka se svým už velmi starým otcem - zajistí aspoň hygienu, a aspoň jednou týdně celkovou koupel. Já vím, je to málo, ale aspoň něco.

Moji rodiče pečovali o ležícího dědečka, maloměsto. Podařilo se sehnat asistentky, které pečovaly v pracovní době a jedna chodívala ob neděli na odpoledne na dvě tři hodiny. Ale na víc jednak nezbyly peníze (péče asistentek je placená z příspěvku na péči) a jednak by to už bylo příliš co se týče zásahu do soukromí.
Takže člověk ve věku 50+ ráno po příchodu asistentky utíká do práce, pak honem domů a zbytek dne a v noci pečovat. O víkendu péče komplet. Zdravotní problémy jednoho z rodičů vykrýval ten druhý, což obvykle odnesl také zdravotními problémy. Dostupní příbuzní jezdili navštěvovat a pomáhali s péčí třeba každou druhou neděli dopoledne (střídali se tím v návštěvách církve). Víc nemohli, protože byli zničení zdravotně i jinak z předchozích 10 let, kdy o ležícího dědečka pečovali oni .....
Takže ono těch služeb je asi ledasjakých, zejména ve velkoměstech. Ale v praxi to může být i přesto na hraně nebo za hranou toho, co je možný zvládnout.

fikovnice napsal(a):
No, ono je na tom hrozné, že kdyby se Vám to nedejbože stalo, tak vlastně Vy až tak trpět nebudete. V těchto případech to prostě odskáčou nejbližší příbuzní a okolí.

To je jasné, ale ono to taky nebylo jako lusknutim prstů, ono cca dva roky trvalo než se zhoršila natolik ze ji bylo všechno jedno. A to přechodný období bylo zlé i pro babičku když si uvědomovala že to s ní jde z kopce. A samozřejmě bych tohle nepřála nikomu z mých blízkých.

Dája6 napsal(a):
Dobré ráno🌞,
někdo tady nevěří, že jsou v domovech kroužky, ale fakt jsou, dokonce přímo na to jsou zaměstnanci kteří se jmenují volnočasovky. Můžu říct, že opravdu na každý den je v domovech i na LDN program. Chodím do sedmi zařízení všude na 100% jsou programy pro seniory. Kdyby nebyly opravdu by byla nuda.
Taky je otázka jestli o program má senior zájem, sama jsem světkem, že i když můžou tak nechtějí.
Dája

"Dájo", já vím, že zrovna Vy se věnujete této záslužné činnosti...
Jen si prostě myslím, že přesadit velmi starého člověka zvyklého žít celý život ve SVÉM do nějakého DD, většinou jen urychlí jeho chátrání a uspíší smrt. Proto Vám věřím, že jsou senioři, kteří nemají zájem se nějakých aktivit účastnit. Ono také, co pro ně nalézt vhodného, že? Každý se věnoval po celý život nějakým svým koníčkům a najít něco univerzálního je prostě téměř nemožné...
Takže věřím, že ta snaha ze strany personálu je, ale moc nevěřím v nějakou extra pozitivní odezvu ze strany těch starých lidí.
Viděla jsem dokument (i jej někdy používám jako výukový materiál) z nějakého seniorského domova na západě, tuším v Německu. Tam byli všichni tito lidé ve větší místnosti, s nimi nějaká ošetřovatelka a aktivita spočívala v tom, že si házeli míčem. Někteří klienti evidentně trpěli demencí a možná ani moc nevěděli, co se děje. Z toho mi bylo nesmírně smutno, neboť ten očividný nezájem až disgustace ze strany těch klientů, byl očividný!

sisi58 napsal(a):
Má babička byla, v pokročilém věku, natolik dementní, že pouštěla plyn, bez zapálení, roztočila všechny vodovodní kohout, a pak je neuměla zastavit a jiné podobné nešťastné příhody.Mě, jako 10 letou žábu to velmi děsilo, protože před tím, byla babi normální. Takový člověk musí být pod dozorem pořád.
A od kamarádky maminka, k tomu ještě nechodila.Kamarádka se starala do poslední chvíle. Když umřela, zní to hnusně, ale všichni si oddechli.
Opravdu jsou případy, kdy ani dobrá vůle nestačí.
A tu je stará paní + pejsek.

Plus je tragédie u Alzheimeriků jejich útěkářství. U jedněch mých známých jejich blízká byla schopna odjet třeba desítky km daleko a tam logicky se ztratit (bylo to v době, kdy pomalu už ani nevěděla své jméno a kdo je). Jen je mi záhadou, jak vlastně cestovala vlaky, busy...ale očividně se jí to dařilo. Pak také měla libůstku, že když přijela na návštěvu snacha (ta právě byla mojí kamarádkou), tak komplet vše dovezené navařené jídlo končilo nasypané slepicím. Stačily snad 3minuty nepozornosti a babča IHNED vše šla nasypat slípkám. Ty tehdy zažívaly neuvěřitelné hody...ale pro tu moji kámošku to bylo úděsné a demotivující. A babča za to nemohla, to je tragédie této nemoci.

Moyda napsal(a):
To je jasné, ale ono to taky nebylo jako lusknutim prstů, ono cca dva roky trvalo než se zhoršila natolik ze ji bylo všechno jedno. A to přechodný období bylo zlé i pro babičku když si uvědomovala že to s ní jde z kopce. A samozřejmě bych tohle nepřála nikomu z mých blízkých.

Ano, máte pravdu, mívá to plíživý začátek. Také jsme v rodině měli Alzheimeričku...

Dobré ránko🌞
ano Fíkovnice máte pravdu v tom co píšete, stím se dá jen souhlasit. V těch domovech je to tak 50 na 50. Taky ani mě by nebavilo něčemu se stále podvoloval, ale jako fakt když je mozek v pohodě a není o nic a to opravdu o nic zájem je to smutné, věřte, že není jen o házení míčku. Volno časovek na domovech je více než jen jedna (to by nezvládla ) a proto jsou programy individuální, dělají se na domovech relaxační místnosti s masážním křesly, je tam nácvik pamětí, mají každý den cvičení, hodně výletů i vozíčkáři, co 14dní grilovačka, divadla, kina, různé dílničku, kuchyně......atd a k tomu jsou hodně návštěvy různých zájmových spolků a dětí, samozřejmě canisky. To je jen zhruba co jsem si povzpomínala.
Opravdu senioři si můžou vybrat co jim je po chuti. Ti co jsou schopni dokonce můžou jít samostatně i do města a dokonce vím i o studujících co dochází na výšku v Ostravě.
Dája

fikovnice napsal(a):
Ano, máte pravdu, mívá to plíživý začátek. Také jsme v rodině měli Alzheimeričku...

Náš děda (tchán) ho měl taky, měli jsme ho doma, ale jednoduchý to teda nebylo a nikomu bych to nepřála. Psychicky hodně vyčerpávající, do toho se mi z toho hroutil manžel, když viděl tátu, jak na tom je.
Jako klobouk dolu před všemi, kdo se dlouhodobě starají o nemocného člověka. U nás to šlo rychle, asi se to rozjelo po smrti panímámy a jak jsme se nastěhovali k dědovi, aby nebyl sám....my měli malý domeček, tam by to bylo problematické. Za rok a půl byl konec. A upřímně a přesto, že jsem tchána milovala, brala jsem ho jako tátu, kterého já nemám, tak se mi ulevilo. Nevím, jak bych to zvládala kdyby to mělo trvat roky. To bych asi v ústavu skončila já. A opravdu před těmi, co to ty léta zvládají klobouk dolu a zasloužili by metál.

Určitě je rozdíl, starat se 24/7 o člověka s těžkou stařeckou demencí, s Alzheimerem, nebo "jen" o nepohyblivého, ale s hlavou v pořádku. Neříkám, že bychom zvládli každou situaci, ale ten ústav je až poslední volba.

fikovnice napsal(a):
"Dájo", já vím, že zrovna Vy se věnujete této záslužné činnosti...
Jen si prostě myslím, že přesadit velmi starého člověka zvyklého žít celý život ve SVÉM do nějakého DD, většinou jen urychlí jeho chátrání a uspíší smrt. Proto Vám věřím, že jsou senioři, kteří nemají zájem se nějakých aktivit účastnit. Ono také, co pro ně nalézt vhodného, že? Každý se věnoval po celý život nějakým svým koníčkům a najít něco univerzálního je prostě téměř nemožné...
Takže věřím, že ta snaha ze strany personálu je, ale moc nevěřím v nějakou extra pozitivní odezvu ze strany těch starých lidí.
Viděla jsem dokument (i jej někdy používám jako výukový materiál) z nějakého seniorského domova na západě, tuším v Německu. Tam byli všichni tito lidé ve větší místnosti, s nimi nějaká ošetřovatelka a aktivita spočívala v tom, že si házeli míčem. Někteří klienti evidentně trpěli demencí a možná ani moc nevěděli, co se děje. Z toho mi bylo nesmírně smutno, neboť ten očividný nezájem až disgustace ze strany těch klientů, byl očividný!

Tohle bude jako všechno individuální. Přítelova babča posledních deset let víceméně nedokázala polknout pevnou stravu. Neustále kašel, zvracení, prostě jídlo na....
No a v domově je téměř rok, ze začátku samozřejmě nezvyk, ale dneska není den, kdy by nechtěla dovézt něco dobrého a to zahrnuje ovoce, zeleninu, paštiky, sýry, sádlo a podobně. A do toho má samozřejmě pětkrát denně jídlo. Všechno pokouše, všechno sama polkne. Té se tam prostě tak spravil ten apetit, že to není ani možné 😁

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Určitě je rozdíl, starat se 24/7 o člověka s těžkou stařeckou demencí, s Alzheimerem, nebo "jen" o nepohyblivého, ale s hlavou v pořádku. Neříkám, že bychom zvládli každou situaci, ale ten ústav je až poslední volba.

Přiznám se, že o toho nepohyblivého si to neumím teda představit.....i když to asi neumí nikdo a až to přijde........já mám naštěstí "malou a lehkou" maminku, ale třeba stokilovýho chlapa nevím, to bych ani fyzicky nezvládla. Navíc si neumím představit, jak bychom to u nás doma udělali třeba s koupáním a tak všude schody, koupelnička malá a nějakou přestavbu nejsou peníze.......
Pokud bych se musela starat o maminku 24//7, tak bych se odstěhovala k ní. Vůbec nevím jestli bych to zvládala finančně..........no raději nemyslet.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Přiznám se, že o toho nepohyblivého si to neumím teda představit.....i když to asi neumí nikdo a až to přijde........já mám naštěstí "malou a lehkou" maminku, ale třeba stokilovýho chlapa nevím, to bych ani fyzicky nezvládla. Navíc si neumím představit, jak bychom to u nás doma udělali třeba s koupáním a tak všude schody, koupelnička malá a nějakou přestavbu nejsou peníze.......
Pokud bych se musela starat o maminku 24//7, tak bych se odstěhovala k ní. Vůbec nevím jestli bych to zvládala finančně..........no raději nemyslet.

Raději nemyslet, máte pravdu. A doufat, že něco takového nenastane.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Přiznám se, že o toho nepohyblivého si to neumím teda představit.....i když to asi neumí nikdo a až to přijde........já mám naštěstí "malou a lehkou" maminku, ale třeba stokilovýho chlapa nevím, to bych ani fyzicky nezvládla. Navíc si neumím představit, jak bychom to u nás doma udělali třeba s koupáním a tak všude schody, koupelnička malá a nějakou přestavbu nejsou peníze.......
Pokud bych se musela starat o maminku 24//7, tak bych se odstěhovala k ní. Vůbec nevím jestli bych to zvládala finančně..........no raději nemyslet.

Stará lehká maminka je v nepohyblivém stavu tunová...věřte. Zažila jsem si to, babča zhubla z 80kg na nějakých sotva 60, my s mamkou obě po 55kg, ale dostat ji jen na ten záchod-židli, bylo hrozné. Pak ještě k tomu, když už začínala ztrácet rozum, tak co 10 minut řvala na mamku, že se jí špatně leží, ať jí nějak natřepe polštáře...takže ji musela stáhnout na stranu, přeházet a naklepat polštáře, hodit ji tam zpátky. A to bylo i celou noc. A k té demenci...po pár takových nocích, kdy jen zdřímnete a už zase řve, že něco chce...to jste na nejlepší cestě ,,hodit si to". Bez nadsázky, viděla jsem mamku, jak vypadala. Celá se klepala, ani mluvit už nemohla. Takže ono je sice krásné, i já tu iluzi měla, o svého nejbližšího se postarat, doopatrovat ho, jenže tomu zbývají většinou měsíce života a ne vždy už je vnímá, kdežto tomu pečujícímu to zničí zdraví na x let, které má ještě před sebou...by mohl mít...

Dája6 napsal(a):
Dobré ránko🌞
ano Fíkovnice máte pravdu v tom co píšete, stím se dá jen souhlasit. V těch domovech je to tak 50 na 50. Taky ani mě by nebavilo něčemu se stále podvoloval, ale jako fakt když je mozek v pohodě a není o nic a to opravdu o nic zájem je to smutné, věřte, že není jen o házení míčku. Volno časovek na domovech je více než jen jedna (to by nezvládla ) a proto jsou programy individuální, dělají se na domovech relaxační místnosti s masážním křesly, je tam nácvik pamětí, mají každý den cvičení, hodně výletů i vozíčkáři, co 14dní grilovačka, divadla, kina, různé dílničku, kuchyně......atd a k tomu jsou hodně návštěvy různých zájmových spolků a dětí, samozřejmě canisky. To je jen zhruba co jsem si povzpomínala.
Opravdu senioři si můžou vybrat co jim je po chuti. Ti co jsou schopni dokonce můžou jít samostatně i do města a dokonce vím i o studujících co dochází na výšku v Ostravě.
Dája

Katka12345 napsal(a):
Tohle bude jako všechno individuální. Přítelova babča posledních deset let víceméně nedokázala polknout pevnou stravu. Neustále kašel, zvracení, prostě jídlo na....
No a v domově je téměř rok, ze začátku samozřejmě nezvyk, ale dneska není den, kdy by nechtěla dovézt něco dobrého a to zahrnuje ovoce, zeleninu, paštiky, sýry, sádlo a podobně. A do toho má samozřejmě pětkrát denně jídlo. Všechno pokouše, všechno sama polkne. Té se tam prostě tak spravil ten apetit, že to není ani možné 😁

To jsem ráda, že jsou i pozitivní zprávy z těchto zařízení! Nemyslím to zle a útočně právě na ta zařízení, DD, seniorské domovy, apod. Spíš beru jako nesmírně smutné, když je ve stáří člověk opuštěný, sám, bez blízkých lidí... No, ono je to vlastně nesmírně smutné v každém věku.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Přiznám se, že o toho nepohyblivého si to neumím teda představit.....i když to asi neumí nikdo a až to přijde........já mám naštěstí "malou a lehkou" maminku, ale třeba stokilovýho chlapa nevím, to bych ani fyzicky nezvládla. Navíc si neumím představit, jak bychom to u nás doma udělali třeba s koupáním a tak všude schody, koupelnička malá a nějakou přestavbu nejsou peníze.......
Pokud bych se musela starat o maminku 24//7, tak bych se odstěhovala k ní. Vůbec nevím jestli bych to zvládala finančně..........no raději nemyslet.

Já to tak měla s tatínkem. Onemocněl opravdu jedním z nejhorších karcinomů (přesněji karcinosarkom) a postupně se stal ležákem. Meta v kostech způsobovaly jejich zlomeniny a nepředstavitelné bolesti (měl např. zlomenou stehenní kost = největší kost v lidském těle a měsíce a měsíce jej doktoři odmítli zoperovat kvůli infaustní prognóze), jen když to teď píšu, je mi zase špatně a smutno. Nechaly jsme si tátu doma a s mamkou jsme to prostě nějak dávaly (a často i nedávaly) právě těch 24/7. A můj táta měřil metr devadesát a před progresí nemoci těch 100kg měl. Ale ono se prostě v průběhu té hrůzy učíš to zvládat, protože prostě musíš. Škoda, že právě až po čase jsme zažádaly o určitý typ domácí péče - tehdy právě sestřičky třeba umyly tátu přímo v posteli, namazaly záda, apod. Uf, trvalo to cca rok a čtvrt a bylo to strašlivé umírání. Brala jsem mého tátu jako nejhodnějšího člověka pod sluncem (i když to si tak myslí většina lidí o někom svém blízkém) a nechápala jsem tu nespravedlnost, proč zrovna on, který v životě nikomu neublížil, musel zažívat tak hrozné utrpení... Ale tady v těch případech se asi nějaká spravedlnost hledat nedá.

lesnížínka napsal(a):
Stará lehká maminka je v nepohyblivém stavu tunová...věřte. Zažila jsem si to, babča zhubla z 80kg na nějakých sotva 60, my s mamkou obě po 55kg, ale dostat ji jen na ten záchod-židli, bylo hrozné. Pak ještě k tomu, když už začínala ztrácet rozum, tak co 10 minut řvala na mamku, že se jí špatně leží, ať jí nějak natřepe polštáře...takže ji musela stáhnout na stranu, přeházet a naklepat polštáře, hodit ji tam zpátky. A to bylo i celou noc. A k té demenci...po pár takových nocích, kdy jen zdřímnete a už zase řve, že něco chce...to jste na nejlepší cestě ,,hodit si to". Bez nadsázky, viděla jsem mamku, jak vypadala. Celá se klepala, ani mluvit už nemohla. Takže ono je sice krásné, i já tu iluzi měla, o svého nejbližšího se postarat, doopatrovat ho, jenže tomu zbývají většinou měsíce života a ne vždy už je vnímá, kdežto tomu pečujícímu to zničí zdraví na x let, které má ještě před sebou...by mohl mít...

"Takže ono je sice krásné, i já tu iluzi měla, o svého nejbližšího se postarat, doopatrovat ho, jenže tomu zbývají většinou měsíce života a ne vždy už je vnímá, kdežto tomu pečujícímu to zničí zdraví na x let, které má ještě před sebou...by mohl mít..."

Tady plně souhlasím s druhou půlkou Tvé věty (viz třeba moje zdraví). Ale nesouhlasím s tou první částí. Respektive je to velmi velmi variabilní, a záleží, zda ten člověk opravdu vnímá nebo ne. Mně když umírala máma, tak byla dá se říct v kómatu (14 dní). Přesto mi doktoři řekli, ať na ni stále mluvím. Poslední ze smyslů, který "odchází" je sluch! Já to do té doby nevěděla, myslela jsem, že spíš doteky jsou vnímány. Ale ne, nejvíce opravdu sluch.