Dobrý den,
máme tříměsíční štěňátko ohaře. Každý den chodíme na procházku do pole, kde většinou bývá štěňátko na volno. Všechno probíhá v klidu do té doby než se otočíme a jdeme zpět domů.
Okamžitě nabere směr domov a lákání na pamlsek ani volání nepomáhá (když s nim jde na procházku do pole přítel tak s nim žádný problém nemá a pejsek se ho normálně drží). Momentálně řeším problém tím způsobem, že mám štěně na 10 metrovém vodítku. Jenomže nepřijde mi, že to řeší můj problém. Pejsek jde 10 metru ode mě a když zavolám tak musím trochu zalomcovat s vodítkem a štěně po chvíli přijde a pak hned odběhne.
Byla bych moc ráda kdybyste mi poradili jak na to. Snažím se ho vždycky chválit když je u mě. Nevím, jestli to nemůže být i tím, že na něj volám opravdu často “ke mě”, ale nevím co jiného dělat, když se mě nedrží (doma poslouchá na slovo).
Vím, že je to teprve miminko, ale mám strach, že by to mohlo přetrvat do dospělosti, když k tomu nebudu správně přistupovat a nebudu se ho snažit správně motivovat, aby se nevzdaloval.
Děkuji, za každou radu budu moc vděčná.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Ohaře mám doma, už starého. U posledního odstavce jsem se musela pousmát - počkejte, co Vás čeká v pubertě. A že ohaři ji mají těžkou a dlouhou. A co teprve až zapojí svůj lovecký talent. :-)
Myslím si, že pro něj nejste dost zajímavá, negenerujete zábavu, ale “prudíte” se stejným povelem stále dokola. Vymyslete něco, co psa psychicky zaměstná, aby neměl čas vymýšlet si zábavu sám. U nás se kromě nějakých hraček (třeba silikonové frisbee), ty ho přestaly bavit docela rychle, osvědčily nejvíc stopy a hledání lidí (mě). Když se ve chvíli, kdy na Vás prdí, schováte za strom, nejspíš zpanikaří a začne Vás hledat. A časem si Vás třeba bude hlídat sám. Nutno podotknout, že různí ohaři mají různý rádius pohybu. Jakého ohaře máte? (Možná ještě zkoriguji odpověď dle plemene.)
Obecně je potřeba budovat s tím psem vztah, trávit s ním hodně času, znát ho. Většina ohařů je vyrobená na úzkou spolupráci s člověkem - a to je to, co v něm musíte posilovat. Klíčové je pochopit, že potřebují zaměstnat fyzicky i psychicky.
PS U ohařů dvojnásob doporučuji důslednost a konzistentní (a láskyplné) chování. Mají šestý smysl na odhalování “slabých kusů”...
Mockrát Vám děkuji,
máte pravdu, když se na sebe dívám zpět, psovi musím připadat jak hrozný prudič. Určitě to hned na zítřejší procházce napravím a vyzbrojím se různými hračkami. A ano, hru najdi mě si sem tam zahrajeme, ale nedělala jsem to po cestě zpět, měla jsem asi moc nervy z toho, jak utíkal pořád do předu.
Štěňátko je křížencem: matka je maďarská vizsla a otec kříženec vizsly a nějakého ohaře. No a o pubertě vizsel jsem si toho dost četla, takže již se na to psychicky připravuji:D.
Ještě jednou moc děkuji.
Je celkem normální,že štěně které se naučí určitou trasu je celé natěšené a peláší domů,do bezpečí..
Můžete udělat vcelku jednoduchou věc - v určitém bodě při zpáteční cestě psíka připnout na vodítko a nebo měnit trasu a tím i zpáteční cestu..
Že ho často voláte - v tom problém nevidím,nakonec chcete aby to přivolání fungovalo..Bez ohledu na plemeno psa.. A to je dobře - přivolání nemá znamenat připnutí na vodítko..
Po 3měsíčním štěněti bych toho zas tolik nechtěla ani nečekala.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Já tedy v častém přivolávání štěněte problém vidím. Takto malé štěně častým přivoláním neprudí. Naopak učím ho, že se mě má držet a nevzdalovat se tak, abych ho musela volat zpátky. Vytěžte z tohoto štěňátkovského období co nejvíce. Malé štěně se člověka přirozeně drží. Přestaňte štěně pořád dokola volat zpátky, když utíká moc daleko. Když se bude moc vzdalovat, prostě se otočte a rozeběhněte se na druhou stranu bez toho, abyste ho volala. Buďte nepředvídatelná. Zatočte, když se pejsek nedívá a změňte směr. Schovejte se za strom apod. Když Vás doběhne nebo najde tak ho odměňte hrou, pamlskem nebo slovní pochvalou.
Vedle toho, že štěňátko učím, že se mě držet, učím i přivolání. Žádný povel ke mě, ale volám jménem na přivolání (u nás Atíííí). Povel ,,ke mě" začínám učit až později a má přesná pravidla. Takhle malé štěně volám ale třeba jen 2x za procházkou a po přiběhnutí následuje nějaká super odměna. Zamyslete se nad tím, co je pro Vašeho pejska největší odměna. U nás to byla běhací hra s pamlsky. Cílem je, aby se reakce na povel stala v podstatě reflexem. Na ,,Atíííí" se můj pes otáčí, metelí ke mě jako o život. Ze začátku volám jen v situaci, která pro něj nebude těžká a poslechne. Postupně v těžším a těžším prostředí.
Musíte být pro něj zdrojem zábavy a jistoty. Nechoďte stále stejné trasy. Naopak. Každou procházku vymyslete něco jiného. Choďte na různá místa. Takhle malé štěňátko nepotřebuje dlouhé procházky, ale potřebuje objevovat svět. Choďte do polí, ale i do města. Hrajte si na honěnou, ale i se psem sedněte do parku a pozorujte okolí.
Pokud si teď štěně na sebe nenafixujete budete mít v jeho pubertě a dospělosti velký problém. Teď je to malé štěně, ale brzy začne zjisťovat, že je okolo spoustu mnohem zajímavějších věcí než panička. Máte ohaře. Připravte se na to, že brzy se začne zajímat o zvěř a to je hodně těžký soupeř :-).
Uživatel s deaktivovaným účtem

Adel123
napsal(a):
Mockrát Vám děkuji,
máte pravdu, když se na sebe dívám zpět, psovi musím připadat jak hrozný prudič. Určitě to hned na zítřejší procházce napravím a vyzbrojím se různými hračkami. A ano, hru najdi mě si sem tam zahrajeme, ale nedělala jsem to po cestě zpět, měla jsem asi moc nervy z toho, jak utíkal pořád do předu.
Štěňátko je křížencem: matka je maďarská vizsla a otec kříženec vizsly a nějakého ohaře. No a o pubertě vizsel jsem si toho dost četla, takže již se na to psychicky připravuji:D.
Ještě jednou moc děkuji.
Vizsla je velmi citlivý, kontaktní ohař se silnou fixací na člověka. Obvykle nemá - v porovnání s jinými ohaři - tak velký akční rádius, chodí se "hlásit"... S vizslou na to musíte jít vztahově, a já z tohoto Vašeho příspěvku už přesně vím, v čem je problém: máte nervy. S vizslou musíte být zenový mistr, jinak to bude k nesnesení. Jsou to opravdu velmi empatičtí psi, a v momentě, kdy jenom pomyslíte (třeba že zdrhne nebo bude štěkat po psovi, atp.), jdou do akce. Musí vědět, že Vy máte dění pevně v rukou, a že se tedy sama nemusí angažovat a ujímat se vedení a řešení situace.
Než půjdete ven, prostě se rozhodněte, že zpáteční cesta bude v pohodě, a opravdu tomu věřte. Žádná nejistota. Se psem komunikujte, hrajte si s ním, stopujte, popoběhněte, pokud se začne vzdalovat za Vámi přijatelnou mez, schovejte se nebo prudce změňte směr. Štěně to rychle pochopí. V prostředí, které důvěrně nezná, se Vás bude logicky držet víc než tam, kde si je jistý. Jestli máte možnost měnit trasy, tak to bude jedině k dobru.
Jinak k vizslám obecně. Je to s nimi těžké, protože jsou hyperaktivní, spousta z nich absolutně nesoustředěná - čertíci z krabičky. Pro mě bylo velmi snadné psa vychovat, ale výcvik už byl utrpení a hodně těžká práce na x let (uznávám, že mi chyběly i hlubší zkušenosti, učili jsme se oba). Než přijde puberta, snažte se do něj dostat co nejvíc (socializačně, výchovně, výcvikově a především vztahově), bude se Vám to jedině vracet. V pubertě, pokud ho postihne těžká, se toho zas tolik nenaučí, to je spíš takové období minimalizace škod, řekla bych. Vizsla v pubertě je zbraň hromadného ničení. :-)
Doporučuji zamakat hlavně na přivolání a daunu, nejlépe i na zvukovou signalizaci (píšťalku); až začne lovit, bude se Vám to dost hodit. Ohař je odvolatelný obvykle v nějakém velmi krátkém časovém úseku (jednotky sekund) během vystavování, kdy čeká na Vaši reakci (když se nerozhodnete včas, rozhodne se sám dle vlastního uvážení). Doporučuji reakce na zvěř trénovat na stopovačce (trénovat hlavně sebe a svůj odhad). Ale to se Vás bude primárně týkat až povyroste. Všeho s mírou a úměrně věku.
Buďte důsledná, konzistentní a láskyplná (žádné tresty, to může mít fatální důsledky - vizsla není splachovací a je fakt hodně citlivá). Na dril to taky není, není to ovčák. A nezapomeňte, že jsou mu teprve tři měsíce. :-) Nemějte nereálná očekávání (já se rozepisuji spíše obecně, do budoucna). Na pamlsky psa nelákejte, ale odměňujte úspěchy. V neúspěších se zas až tak moc nebabrejte, a vymyslete, jak na to jít jinak. Pokud dáte povel a uvědomíte si, že je to vlastně blbost, na splnění už trvejte. Pokud víte, že pes povel neprovede (třeba je ve stresu), vůbec ho nedávejte.
K ostatním odpovědím ve vlákně: já bych nezaměňovala učení přivolání a snahu, aby se pes volně nepohyboval příliš daleko. To jsou dvě různé věci, ke kterým bych (resp. jsem) přistupovala různě. Přivolání je super, nutné umět, ale byla bych u té výuky poněkud sofistikovanější (zkoušela bych různé situace, terény, vzdálenosti - v opakování každých 30 sekund zas až takový efekt nevidím, u ohaře bych se spíš zaměřila na různá prostředí kvůli různému zazvěření - les x louka x pole x voda x město x ...).
Vizsla je životní styl.